10 A 145/2016

Rubrum

Usnesení Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky ve věci žalobkyně: L. L. B., M.A., bytem P., proti žalovaným: 1) Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221, 160 01 Praha 6, a 2) Ústav pro studium totalitních režimů, se sídlem Siwiecova 2428, 130 00 Praha 3, o žalobě proti nečinnosti žalovaných v řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu č. j. 262003586/12/2016-1322, takto:

Výrok

I. Žaloba s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 14. 3. 2016, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6, se žalobkyně domáhala, aby soud žalovaným nařídil vydat osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle § 6 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 262/2011“), a dále aby jí bylo přiznáno odškodnění za škody způsobené nečinností a průtahy žalovaných. Usnesením č. j. 53 C 33/2016-16 konstatoval Obvodní soud pro Prahu 6 svou věcnou nepříslušnost ve vztahu k části žaloby požadující nařízení vydání osvědčení a věc postoupil zdejšímu soudu. Žalobkyně v žalobě uvedla, že v srpnu 2012 podala žádost o vydání o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011, které však ke dni podání žaloby stále nebylo vydáno. S ohledem na několikaletou prodlevu se žalobkyně rozhodla podat „žalobu na Ministerstvo obrany, které je fakticky nadřízeným orgánem ÚSTR a samotný ÚSTR, který je odpovědný za vydání osvědčení podle § 6“ zákona č. 262/2011. Žalobkyně dále rozsáhle předestřela obecný výklad institutu žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, který se posléze pokusila nikoli zcela srozumitelným způsobem zasadit do kontextu svého případu. Žalobkyně tak na jednu stranu uvedla, že „ÚSTR posud nevydal rozhodnutí meritorní v dané věci“, načež ovšem konstatovala, že „v samotném zákoně o 262/2011Sb. je pojem osvědčení součástí rozhodnutí o přiznání I statute I odškodnění bývalých politických vězňů.“ K obecné úvaze o podmínce bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti správního orgánu dle příslušného procesního předpisu žalobkyně uvedla, že na nečinnost žalovaného 2) podala u žalovaného 1) opakovaně stížnost, žalovaný 1) však popřel, že by nesl za nečinnost žalovaného 2) odpovědnost. Žalobkyně posléze podala též stížnost na nečinnost Ministerstva obrany. Žalobkyně se dále prohlásila za osobu zúčastněnou na řízení dle § 34 odst. 1 s. ř. s., neboť je přímo dotčena na svých právech tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a stručně shrnula, proč jsou dle jejího názoru čtyři roky zcela nepřiměřenou dobou k vyřízení její konkrétní žádosti. Závěrem žaloby žalobkyně navrhla, aby soud nařídil žalovaným osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu okamžitě vydat. Druhý žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobu považuje za zmatečnou, a odmítá ji v celém rozsahu. Není podle něj zřejmé, čeho se měl dopustit, ani čeho se vůči němu žalobkyně domáhá. Dále namítl nedostatek své pasivní legitimace, neboť dle zákona č. 262/2011 vede řízení o přiznání postavení účastníka odboje a odporu proti komunismu žalovaný 1), a žalovaný 2) má pouze poradní funkci, a to pouze v případech, kdy je požádán o vydání odborného stanoviska. Žalovaný 2) proto nesplňuje podmínku § 68 ani § 79 odst. 2 s. ř. s. Z tohoto důvodu navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. První žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dne 26. 9. 2016 vydal na základě žádosti žalobkyně ze dne 14. 8. 2012 osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011, a toto osvědčení bylo žalobkyni odesláno dne 29. 9. 2016. Městský soud v Praze zaslal žalobkyni dne 13. 10. 2016 vyjádření obou žalovaných a dotázal se jí, zda na podané žalobě i nadále trvá. Žalobkyně na tento dotaz nijak nereagovala. Ze správního spisu a příloh žaloby vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Dne 14. 8. 2012 podala žalobkyně u žalovaného 1) žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011. Dne 14. 5. 2015 se žalobkyně obrátila na členku Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále též „Etická komise“) prostřednictvím faxu (který není součástí správního spisu ani příloh žalobkyně a jehož obsah vyplývá z následné odpovědi Etické komise, viz níže), v němž mj. zmínila, že již více než 3 roky čeká na vyřízení své žádosti. V odpovědi ze dne 10. 6. 2015 jí předseda Etické komise sdělil, že pokud žalovaný 1) nevydá osvědčení (resp. rozhodnutí) v zákonných lhůtách, je žalobkyně oprávněna podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Taková žádost by však musela splňovat náležitosti dle § 37 správního řádu. Dne 26. 9. 2016 vydal žalovaný 1) osvědčení dle § 6 odst. 3 zákona č. 262/2011 o tom, že byla žalobkyně účastnicí odboje a odporu proti komunismu. Městský soud v Praze nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Pokud jde o prvního žalovaného, soud vyšel z toho, že žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je subsidiárním prostředkem ochrany proti nečinnosti, jednou ze základních podmínek její přípustnosti je tedy bezvýsledné vyčerpání prostředků, které účastníkovi řízení k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu stanoví příslušný procesní předpis platný pro dané správní řízení (§ 79 odst. 1 s. ř. s.). Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí č. j. 5 As 9/2015-59 ze dne 25. 5. 2016: „pouze ten, kdo před podáním žaloby (v případě řízení vedeného podle správního řádu) podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti a zároveň jeho žádosti nebylo vyhověno (tj. nadřízený správní orgán vydal usnesení o nevyhovění žádosti podle § 80 odst. 6 věty druhé správního řádu, popř. ve třicetidenní lhůtě o žádosti nerozhodl), vyčerpal tento prostředek bezvýsledně. Teprve v tomto případě je jeho žaloba přípustná. Takový výklad nepoškozuje žalobce, který podmínku přípustnosti žaloby spočívající v bezvýsledném vyčerpání prostředků ochrany nesplnil. V takovém případě soud jeho žalobu bez dalšího odmítne.“ Ve vztahu k žalovanému 1) uvedená podmínka zjevně splněna nebyla. Žalobkyně v žalobě sice uvádí, že proti jeho nečinnosti podala stížnost, ta však není prostředkem ochrany, o němž ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. hovoří. Ze správního spisu ani z příloh žaloby není zřejmé, že by žalobkyně (která to ostatně ani netvrdí) podala k nadřízenému správnímu orgánu žalovaného 1), tedy k Etické komisi, žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 správního řádu, ačkoli byla na toto své právo výslovně upozorněna. Žalobu je proto ve vztahu k žalovanému 1) třeba jako předčasnou odmítnout dle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ve vztahu ke druhému žalovanému je třeba poukázat na to, že podle § 4 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Správní orgán je přitom ustanovením § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. definován jako orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Druhý žalovaný správním orgánem ve smyslu této definice ovšem není. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 181/2007 Sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je Ústav pro studium totalitních režimů organizační složkou státu. Tato organizační složka státu podle § 4 písm. a – h) téhož zákona zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii, analyzuje příčiny a způsob likvidace demokratického režimu v období komunistické totalitní moci, dokumentuje účast domácích a zahraničních osob na podpoře komunistického režimu a odporu proti němu, získává a zpřístupňuje veřejnosti dokumenty vypovídající o době nesvobody a období komunistické totalitní moci, zejména o činnosti bezpečnostních složek a formách pronásledování i odporu, převede bez zbytečného odkladu převzaté dokumenty do elektronické podoby, dokumentuje nacistické a komunistické zločiny, poskytuje veřejnosti výsledky své činnosti, zejména zveřejňuje informace o době nesvobody, o období komunistické totalitní moci, o činech a osudech jednotlivců, vydává a šíří publikace, pořádá výstavy, semináře, odborné konference a diskuse, spolupracuje s vědeckými, kulturními, vzdělávacími a dalšími institucemi za účelem výměny informací a zkušeností v odborných otázkách a spolupracuje se zahraničními institucemi nebo osobami, které mají obdobné zaměření. Pokud jde o jeho funkci v řízení o vydání osvědčení, jehož se žalobkyně domáhá, podle § 6 odst. 1 věty první zákona č. 262/2011 Sb. platí, že osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu vydává ministerstvo obrany na základě žádosti občana. Účast druhého žalovaného na procesu vydání osvědčení vyplývá z ustanovení § 6 odst. 3 věty první téhož zákona, podle něhož k žádosti o vydání osvědčení ministerstvo opatří odborné stanovisko Archivu bezpečnostních složek, popřípadě i Ústavu pro studium totalitních režimů a dalších vědeckých institucí. Druhý žalovaný tedy není příslušným k vydání osvědčení, není mu zákonem svěřena v této věci jakákoliv pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Ve vztahu ke druhému žalovanému tak není dána pravomoc správních soudů jakkoliv zasahovat do jeho činnosti. Vůči druhému žalovanému tak bylo na místě žalobu odmítnout pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ačkoli soud nepřistoupil k věcnému projednání žaloby, dodává pro úplnost, že i pokud by žaloba byla shledána přípustnou, musela by být ve vztahu k prvnímu žalovanému s ohledem na jeho pozdější chování zamítnuta. Dle § 81 odst. 1 s. ř. s. totiž soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Z vyjádření žalovaného a především ze správního spisu je přitom zřejmé, že 26. 9. 2016 došlo k vydání osvědčení, jehož se žalobkyně domáhala. Toto osvědčení jí bylo dle správního spisu zasláno 27. 9. 2016 prostřednictvím emailové zprávy [resp. dle vyjádření žalovaného dne 29. 9. 2016]. Vyjádření prvního žalovaného, obsahující informaci o vydání požadovaného osvědčení, soud žalobkyni zaslal 13. 10. 2016 spolu s výzvou, aby ve lhůtě 14 dnů sdělila, zda na podané žalobě trvá. Žalobkyně v uvedené lhůtě na výzvu soudu nereagovala, a ani po jejím uplynutí do vydání rozhodnutí žalobu nevzala zpět, pročež by soudu nezbylo, než zamítnout ji dle § 81 odst. 3 s. ř. s. jako nedůvodnou (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 71/2006-62 ze dne 30. 1. 2007, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 426/2008). Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 12. prosince 2016 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová