10 A 147/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: D. Z., nar. X., bytem P., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 8. 2014, č. j. MV-140850-3/SO- 2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalované uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31. 12. 2012, č. j. OAM-19378-15/TP-2012, jímž bylo podle ust. § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců zastaveno řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu. Žalobce namítl porušení ust. § 68 odst. 2 zákona pobytu cizinců, neboť žalobce není v napadeném rozhodnutí identifikován v souladu se zněním správního řádu, když bylo opomenuto uvedení adresy jeho trvalého bydliště. Dle žalobce je posouzení situace a zejména objektivních okolností, za nichž žalobce podával žádost o povolení k trvalému pobytu zcela v rozporu se smyslem a účelem zákona. Správní orgány odůvodnily zastavení řízení tím, že žalobce neměl být v době podání žádosti na území k tomuto oprávněn. Závěry správních orgánů však nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalobce setrvává na svém názoru prezentovaném již v podaném odvolání, že správní orgán nemůže vycházet při rozhodování ve věci pouze z cizinecké evidence, což je pouze informativní systém, který navíc provozuje sama žalovaná, resp. správní orgán prvního stupně. Údaje z dané evidence nejsou nadány presumpcí správnosti, a proto se žalobce již v odvolání dožadoval prokázání skutečného stavu relevantními důkazy. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, což ve svém důsledku způsobuje i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když správní orgán prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jako základ pro aplikaci ust. § 169 odst. 8 písm. c), a tedy základ pro zjištění, že žalobce nebyl k podání žádosti na území oprávněn, užil ust. § 69 odst. 2 zákona, který se však vztahuje na otázku žádostí dle ust. § 66 zákona o pobytu cizinců a nikoliv ust. § 68 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán tedy porušil ust. § 68 odst. 3 správního řádu, když své rozhodnutí řádně nezdůvodnil, přičemž žalovaná, která toto pochybení správního orgánu prvostupňového nenapravila, zatížila stejnou nezákonností i své rozhodnutí. Žalobce dále konstatoval, že v průběhu řízení došlo ke zcela zásadním procesním pochybením, která měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Ačkoliv bylo v řízení rozhodnuto o zastavení řízení, tedy procesním rozhodnutím, je zcela zjevné, že fakticky má toto rozhodnutí povahu meritorního rozhodnutí a je tedy na místě aplikovat veškeré povinnosti, které musí správní orgán splnit. Vzhledem k tomu, že žádosti účastníka řízení nebylo vyhověno a ze spisového materiálu nelze dovodit, že by se vzdal svého práva na vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, bylo nepochybně povinností správního orgánu seznámit účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí a umožnit mu se k těmto vyjádřit. Správní orgán tuto svou povinnost pominul, čímž zatížil své rozhodnutí nezákonností. Žalobce rovněž namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce přiměřenosti rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu k soukromému a rodinnému života účastníka řízení. Žalovaná nejprve konstatovala, že rozhodnutí nebude ve vztahu k soukromému a rodinnému životu účastníka řízení nepřiměřené a hned následně uzavřela, že správní orgán nemusí tuto otázku vůbec posuzovat. Žalobce je toho názoru, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť je přesvědčen, že varianty uvedené správním orgánem se navzájem vylučují. Pokud správní orgán tedy sice dovozuje přiměřenost rozhodnutí, kterou však nijak neodůvodňuje a následně konstatuje, že tyto otázky není vůbec povinen posuzovat, je dle názoru žalobce rozhodnutí nesrozumitelné, tudíž nepřezkoumatelné a nezákonné. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě k žalobnímu bodu týkajícímu se porušení ust. § 68 odst. 2 zákona o pobytu cizinců předně uvedla, že žalobce měl zřejmě na mysli porušení výše uvedeného ustanovení nikoliv podle zákona o pobytu cizinců, ale podle správního řádu. Nicméně v tomto případě se žalovaná neztotožnila s názorem žalobce, že „správní orgán neidentifikoval žalobce v napadeném rozhodnutí v souladu se zněním správního řádu, když opomenul uvedení adresy trvalého bydliště“. Adresa trvalého bydliště žalobce je uvedena jak v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak v napadeném rozhodnutí žalované. Žalovaná se dále neztotožnila ani s názorem žalobce, že nedostatečně přezkoumala rozhodnutí prvoinstančního orgánu a že správní orgán nemůže vycházet při rozhodování ve věci pouze z cizinecké evidence. Evidence Cizineckého informačního systému je evidencí založenou na materiálech cizinecké evidence, které obsahují veškeré dokumenty vztahující se k pobytu každého cizince. Výstupy těchto dokumentů jsou zavedeny v Cizineckém informačním systému, a tudíž není důvod pochybovat o správnosti této evidence. Žalovaná souhlasila s názorem žalobce, že prvoinstanční orgán nesprávně odkazuje na ust. § 69 odst. 1, § 69 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, která se vztahují k místu podání žádosti podle ust. § 66 zákona o pobytu cizinců, přičemž žalobce podával svou žádost podle ust. § 68 zákona o pobytu cizinců, nikoliv podle ust. § 66 téhož zákona. Nicméně žalovaná nesouhlasila s názorem žalobce, že porušila ust. § 68 odst. 3 správního řádu, jelikož své rozhodnutí řádně zdůvodnila a navíc v napadeném rozhodnutí napravila pochybení prvoinstančního orgánu, kdy již odkazuje na správné ust. § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná konstatovala, že ust. § 36 odst. 3 věty první správního řádu zakotvuje důležité procesní právo, které je součástí širší procesní zásady slyšení účastníků a zásady spravedlivého procesu. Uvedené ustanovení předvídá nezadatelné právo každého účastníka řízení, jehož důležitost vystupuje do popředí zejména s ohledem na převážně písemný charakter správního řízení. Ustanovení § 36 odst. 3 věty první správního řádu současně promítá do správního řízení procesní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Smyslem ustanovení § 36 odst. 3 věty první správního řádu je tudíž dát možnost účastníkům řízení vyjádřit se k podkladům a důkazům, které jsou základem pro vydání konečného, meritorního rozhodnutí, a ze kterých správní orgán vycházel a za tím účelem je hodnotil. Uvedený postup tedy předpokládá, že se správní orgán zabývá meritem věci, tedy věcnou stránkou posuzovaného případu. Podle rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 388/2011 ze dne 10. 5. 2012 „podle § 36 odst. 3 správního řádu, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2006, musí správní orgán dát účastníkům řízení „před vydáním rozhodnutí ve věci“ možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, zatímco podle § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) měl správní orgán povinnost dát tuto možnost „před vydáním rozhodnutí“. Nový správní řád tedy tuto povinnost správního orgánu omezil na tzv. meritorní rozhodnutí“. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se správní orgán nezabýval meritem věci, nebyl povinen žalobce vyzvat podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu, aby se vyjádřil k podkladům před vydáním rozhodnutí. K námitce žalobce, že usnesení o zastavení řízení je meritorním rozhodnutím, žalovaná konstatuje, že usnesení o zastavení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv meritorní povahy. K poslednímu žalobnímu bodu žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se otázce přiměřenosti podle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců obsáhle věnovala na str.

4. Žalovaná nesouhlasí s názorem žalobce, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Usnesením Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 31. 12. 2012, č. j. OAM-19378-15/TP-2012, bylo podle ust. § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. zastaveno řízení o žádosti žalobce ze dne 4. 9. 2012 o povolení k trvalému pobytu podle ust. § 68 zákona č. 326/1999 Sb. V odůvodnění usnesení ministerstvo uvedlo, že dle cizineckého informačního systému bylo zjištěno, že žalobce na území pobýval od 24. 2. 2009 na základě dlouhodobého pobytu za účelem „výkonný manažer“ do 23. 2. 2011. V případě žalobce bylo zjištěno, že na území České republiky v době podání žádosti neměl zákonem upravený pobyt na území České republiky. V řízení tak bylo prokázáno, že žadatel není cizincem, který by ve smyslu ust. § 69 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., byl oprávněn předmětnou žádost o povolení k trvalému pobytu podat ministerstvu na území České republiky. Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 13. 8. 2014, č. j. MV-140850-3/SO-2013, bylo odvolání žalobce zamítnuto a usnesení ministerstva potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí komise konstatovala, že evidence Cizineckého informačního systému je evidencí založenou na materiálech cizinecké evidence, které obsahují veškeré dokumenty vztahující se k pobytu každého cizince. Výstupy těchto dokumentů jsou zavedeny v Cizineckém informačním systému, a tudíž není důvod pochybovat o správnosti této evidence. Napadené usnesení bylo vydáno v souladu se správním řádem a zákonem o pobytu cizinců, neboť okolnosti případu byly dostatečně zhodnoceny. Správní orgán I. stupně v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně rozvedl, jakými podklady se řídil a jakým způsobem s nimi naložil. Nelze tedy tvrdit, že byla porušena ust. § 2 odst. 1 a odst. 2, § 3, § 68 odst. 3 správního řádu. K námitce týkající se zásahu do rodinného života odvolatele Komise uvedla, že žádné z práv uvedených v Listině základních práv a svobod nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky, neboť takové právo je dáno pouze občanům České republiky. Podobně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2008 č. j. 5 Azs 46/2008-71, a to tak, že „zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území vytvořil, by v souvislosti čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá nutnost vycestování.“ Ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců zakotvuje, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména „závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“ Při posuzování žádosti odvolatele byl dostatečně zohledněn jeho soukromý a rodinný život na území podle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců jakožto i skutečnost, že odvolatel nemá k domovskému státu žádné vazby. Odvolatel má možnost pobývat na území na základě jiných pobytových oprávnění (např. na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „rodinný”), než je povolení k trvalému pobytu, tedy než je nejvyšší pobytový statut udělovaný cizincům a nejedná se tedy o nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, protože důsledkem zamítnutí podané žádosti o povolení k trvalému pobytu není vyslovení zákazu pobytu na území, a není tedy nucen území České republiky opustit. I za předpokladu, že by Komise dospěla k závěru, že rozhodnutí není přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života odvolatele, nebyla by tato skutečnost důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť usnesení o zastavení řízení je rozhodnutím procesním a správní orgán není povinen zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Skutečnost, že odvolatel podal žádost podle ust. § 68 zákona o pobytu cizinců, a přitom v době podání o žádosti na území nepobýval na základě žádného pobytového oprávnění, brání věcnému projednání žádostí o vydání povolení k trvalému pobytu a řízení o takové žádosti je nutno zastavit. S ohledem na výše uvedené Komise dospěla k závěru, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod pro zastavení řízení podle ust. § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců. V době podání žádosti o povolení k trvalému pobytu podle ust. § 68 zákona o pobytu cizinců, odvolatel prokazatelně nepobýval na území České republiky na základě žádného pobytového oprávnění a nebyl tak podle ust. § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců oprávněn podat žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Při jednání právní zástupce žalobce odkázal na argumentaci uvedenou v žalobě. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle ust. § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn. Podle ust. § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu, na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu nebo během lhůty k vycestování stanovené z důvodu ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie uvedené v § 87f odst. 5, jde-li o cizince, který na území pobývá nepřetržitě 5 let; žádost podle § 68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu. Řízení o žádosti žalobce ze dne 4. 9. 2012 o povolení k trvalému pobytu dle ust. § 68 odst. 1 zákona pobytu cizinců bylo usnesením Ministerstva vnitra ze dne 31. 12. 2012 zastaveno podle ust. § 169 odst. 8 písm. c) téhož zákona, neboť žalobce v době podání žádosti neměl zákonem upravený pobyt na území České republiky, jelikož bylo z Cizineckého informačního systému zjištěno, že na území pobýval na základě dlouhodobého pobytu do 23. 2. 2011. Námitka absence uvedení adresy trvalého bydliště žalobce v napadeném rozhodnutí není důvodná, neboť ve výrokové části rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 13. 8. 2014, č. j. MV-140850-3/SO-2013, je žalobce označen svým jménem a příjmením, datem narození, státní příslušností a adresou trvalého bydliště „bytem P.“. Námitka, že správní orgány nevycházely při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci, taktéž není důvodná. Správní orgány dospěly k závěru, že žalobce v době podání žádosti o povolení k trvalému pobytu neměl žádný zákonem upravený pobyt na území České republiky, na základě údajů uvedených v Cizineckém informačním systému. Podle ust. § 158 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie při výkonu působnosti podle tohoto zákona provozuje informační systém cizinců, jehož je správcem a který obsahuje jméno, popřípadě jména, příjmení, včetně dřívějších jmen a příjmení, den, měsíc a rok narození, pohlaví a státní příslušnost cizince, jeho rodné číslo, nebo jiný identifikační údaj sdělený tímto cizincem, obrazový záznam, například fotografii, cizince, jeho daktyloskopické otisky a údaje o jeho tělesných znacích. Dále se v informačním systému cizinců o cizinci vedou údaje např. v rozsahu žádosti o udělení víza, povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k trvalému pobytu, atd. Podle ust. § 158 odst. 7 zákona o pobytu cizinců ministerstvo je oprávněno v rámci své působnosti stanovené tímto zákonem vkládat do informačního systému cizinců podle odstavce 1 údaje získané v rámci plnění úkolů ministerstva a údaje z informačních systémů podle odstavců 1 a 4 využívat pro svou činnost; za údaje vložené do informačního systému cizinců ministerstvem podle odstavce 1 odpovídá ministerstvo. Žalobce namítá, že správní orgán při rozhodování nemůže vycházet pouze z cizinecké evidence, který navíc provozuje sama žalovaná a že údaje z dané evidence nejsou nadány presumpcí správnosti. Žalobce v žalobě tedy zpochybňuje Cizinecký informační systém jako takový, avšak nelze si nepovšimnout, že v průběhu celého správního řízení, jakož i v žalobě, nezpochybnil správnost údajů vedených v tomto systému o své osobě, tj. netvrdil, že by nebylo pravdou, že mu povolení k dlouhodobému pobytu za účelem „výkonný manažer“ skončilo ke dni 23. 2. 2011 a že ke dni podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu podle ust. § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neměl zákonem upravený pobyt na území České republiky. Nadto údaje zjištěné z Cizineckého informačního systému o ukončení povolení k dlouhodobému pobytu v roce 2011 dále dokládá i kopie cestovního dokladu žalobce, kterou žalobce sám připojil k žádosti o povolení k trvalému pobytu. Z kopie cestovního dokladu žalobce totiž vyplývá, že již od července 2011 byly žalobci vydávány výjezdní příkazy, a to v řízení vedeném pod č. j. KRPA 46849/07-2011-00022. Dle výpisu z Cizineckého informačního systému ze dne 3. 12. 2012, založeného ve správním spise, jsou pod č. j. KRPA 46849/ČJ-2011-00022 uvedeny následující události: Dne 27. 7. 2011 bylo zahájeno SŘ ve věci SV dle § 119/1/c bod 2 z. č. 326/1999 Sb. Dne 29. 3. 2012 bylo vydáno SV na 6 měsíců. Dne 10. 5. 2012 postoupeno na ŘSCP odvolání proti SV a proti nákladům. Další vízum nevydávat. Dne 11. 5. 2012 vydáno Potvrzení o odvolání proti R o SV. Cizinec poučen. Z výše uvedeného vyplývá, že si žalobce musel být vědom, že mu povolení dlouhodobému pobytu v roce 2011 skončilo a že ke dni podání žádosti o povolení k trvalému pobytu neměl žádný zákonem upravený pobytu na území České republiky, neboť v tu dobu již bylo skončeno řízení o jeho správním vyhoštění a bylo mu vydáno několik výjezdních příkazů. Soud má proto na základě výše uvedených skutečností skutkový stav týkající se absence zákonem upraveného pobytu na území České republiky v době podání žádosti o povolení k trvalému pobytu správními orgány za spolehlivě zjištěný. Co se týče nesprávnosti prvostupňového rozhodnutí, kde bylo uvedeno ust. § 69 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, namísto ust. § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, soud konstatuje, že uvedená nesprávnost nepůsobí nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí, neboť žalovaná toto pochybení v napadeném rozhodnutí napravila, když v odůvodnění rozhodnutí citovala správně ust. § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k zásadě jednoty správního řízení může odvolací správní orgán vlastním postupem případně zhojit vady řízení (či jiné nesprávnosti) před správním orgánem I. stupně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007, č. j. 9 As 6/2007-65). K námitce, že žalobce nebyl seznámen s podklady pro rozhodnutí ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu soud uvádí, že žalobce skutečně nebyl bezprostředně před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyrozuměn o možnosti seznámit se s těmito podklady. Tato skutečnost však nepředstavuje žádné pochybení, neboť podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Z předestřené dikce ust. § 36 odst. 3 správního řádu tak jednoznačně vyplývá, že se vztahuje na rozhodnutí ve věci a nikoliv na pouhá procení rozhodnutí, mezi něž dozajista patří i rozhodnutí o zastavení řízení. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k otázce přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobce, soud konstatuje, že z dikce zákona o pobytu cizinců vyplývá, že správní orgány mají v některých případech vymezených tímto zákonem povinnost přezkoumávat dopady svých rozhodnutí do soukromého života cizince. Neznamená to však, že by tak měly činit v rámci veškeré své rozhodovací činnosti. Procesní rozhodnutí, mezi něž patří i zastavení řízení, však jmenovanému přezkumu nepodléhají, neboť zákon tuto povinnost správním orgánům nestanoví. Ostatně dokonce i v případech některých meritorních rozhodnutí není tento postup vyžadován (je tomu tak např. u ust. § 87e zákona o pobytu cizinců, jež stanoví povinnost zkoumání dopadů rozhodnutí jen v případě zamítnutí žádosti cizince z důvodů ohrožování veřejného zdraví, zatímco v důsledku ostatních důvodů nikoliv). Žalovaná tak správně uzavřela, že v případě rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o povolení trvalému pobytu není povinna zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, avšak pokud tak přesto učinila, nepůsobí to nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 4. listopadu 2016 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová