10 A 170/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: J. A. Y., bytem U S., P., zast. Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Bubenská 1477/1, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2013, č. j. MV-8526-5/SO-2011, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Policie České republiky, inspektorátu cizinecké policie Praha (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 11. 2010, č. j. CPPH-046312/CI-2009-60, tak, že byl žalobci ukončen přechodný pobyt na území České republiky dle § 87f odst. 1 ve spojení s § 87e odst. 1 a § 87d odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění do 31. 12. 2010. Žalobce předně obsáhle namítá, že v jeho věci bylo aplikováno neplatné znění zákona. Vzhledem k tomu, že žalovaný napadené rozhodnutí vydal dne 5. 7. 2013, nemohl aplikovat právní úpravu, která pozbyla platnosti dne 31. 12. 2010. Dle názoru žalobce žádné ustanovení zákona o pobytu cizinců nestanoví, že by měla být použita již neplatná právní úprava, a proto se uplatní obecné pravidlo, totiž že měl žalovaný rozhodnout dle právní úpravy účinné v době vydání rozhodnutí. Skutečnost, že tak neučinil, považuje žalobce za porušení principu výkonu státní moci jen na základě a v mezích zákona a též za porušení čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle nějž lze cizince vyhostit jen v případech stanovených zákonem. V tom, že žalovaný použil nesprávnou právní úpravu, spatřuje žalobce i nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dále žalobce spatřuje vadu řízení v tom, že žalovaný sám změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, avšak opět rozhodl v neprospěch žalobce, byť na základě jiného zákonného podkladu. Tím byl porušen § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu, dle nějž nemůže odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí změnit, pokud by tím byl účastník řízení zkrácen na právu odvolat se. Dle názoru žalobce nemohla být tato vada zhojena ani tím, že jej žalovaný v průběhu odvolacího řízení na možnost změny právní kvalifikace upozornil. Poslední žalobní námitka týkající se věci samé směřuje proti tvrzené diskriminaci žalobce oproti rodinným příslušníkům občanů Evropské unie, kteří uzavřeli sňatek. Podle § 87f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ve znění do 31. 12. 2010 totiž není dán důvod k ukončení pobytu bývalého manžela občana Evropské unie, pokud manželství trvalo nejméně tři roky. Žalobcův vztah s občankou České republiky trval déle než tři roky, avšak jednalo se pouze o družský vztah. Znevýhodnění takového vztahu oproti manželství žalobce považuje za diskriminaci odporující čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). Žalobce nerozporuje, že jeho rodinný poměr k občance Evropské unie již netrvá, avšak uvádí, že má v České republice trvalé vazby a přátele. Nadto podniká, řádně platí sociální a zdravotní pojištění a jako hudebník se účastní v České republice kulturního a společenského života. Za takové situace má žalobce za to, že by ukončení jeho pobytu bylo nepřiměřené. V závěru žaloby žalobce uvádí, že na jeho věc není aplikovatelný § 171 písm. d) zákona o pobytu cizinců, který vylučuje ze soudního přezkumu rozhodnutí o ukončení pobytu, pokud se cizinec před zahájením řízení zdržoval na území České republiky nelegálně. Pro případ, že by soud toto ustanovení aplikovat chtěl, navrhuje žalobce předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na jeho zrušení pro rozpor s ústavním pořádkem. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců vyložil dle jejich smyslu, tedy tak, že žalobcův pobyt musí být ukončen, přestal-li splňovat kritéria pro povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaný upozorňuje, že za daných okolností § 87p zákona o pobytu cizinců výslovně vylučuje prodloužení žalobcova povolení k pobytu. Žalovaný uznává, že právní kvalifikaci věci změnil oproti hodnocení správního orgánu I. stupně, avšak žalobcova práva tím zkrácena nebyla, neboť jej žalovaný během řízení upozornil, že k této změně může dojít. Žalobce se ve stanovené lhůtě k možnosti změny právní kvalifikace nevyjádřil. Konečně žalovaný uvedl, že proti jeho rozhodnutí žalobce podal ústavní stížnost, jež byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2346/13 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Dne 18. 1. 2017 se ve věci konalo ústní jednání, neboť žalobce nařízení veřejného jednání požadoval. Žalovaný se z účasti na jednání omluvil. Žalobce přestože bylo předvolání k jednání řádně a včas doručeno jemu i jeho právnímu zástupci se bez omluvy k jednání nedostavil, soud tak v souladu s § 49 odst. 3 s.ř.s. jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, neboť mu nebyly známy žádné důvody pro odročení. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Dne 10. 12. 2008 bylo žalobci vydáno potvrzení o přechodném pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, a to na základě jeho družského vztahu s občankou České republiky, A. K.. Správní orgán I. stupně dne 7. 7. 2009 zahájil řízení o ukončení žalobcova pobytu, a to na základě podnětu A. K., v němž uvedla, že její vztah s žalobcem skončil. Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2010 správní orgán I. stupně žalobcův pobyt ukončil s odůvodněním, že se žalobce dopustil obcházení zákona, pokud neoznámil, že jeho vztah s A. K. skončil. K odvolání žalobce však bylo toto prvostupňové rozhodnutí zrušeno, neboť odvolací orgán shledal, že žalobce se obcházení zákona nedopustil. Novým rozhodnutím ze dne 11. 11. 2010 správní orgán I. stupně opětovně ukončil žalobcův pobyt, tentokrát za analogického použití ustanovení § 87f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ve znění do 31. 12. 2010. Toto ustanovení se sice vztahuje pouze na manžele, avšak správní orgán I. stupně měl za to, že na základě něj lze postupovat i v případě družského vztahu, neboť se jedná o srovnatelnou situaci, již zákon výslovně neupravuje. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, v němž uvedl, že analogii ve svůj neprospěch považuje za nepřípustnou. Zároveň však upozornil, že pokud by ustanovení § 87f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ve znění do 31. 12. 2010 mělo být v jeho věci skutečně aplikováno, muselo by se uplatnit pravidlo, podle kterého nelze pobyt ukončit, trvalo-li manželství více než 3 roky. Žalobcův vztah s občankou České Republiky přitom trval 4 roky. Žalovaný napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobcův pobyt ukončil podle ustanovení § 87f odst. 1 ve spojení s § 87e odst. 1 a § 87d odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění do 31. 12. 2010. Před vydáním rozhodnutí byl žalobce výzvou ze dne 25. 5. 2011 upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace věci, avšak možnosti k věci se vyjádřit nevyužil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ustanovení § 87f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců v dané věci aplikovat nelze, neboť toto ustanovení se týká pouze manželství, a nadto by ani při jeho analogickém použití nebyly naplněny podmínky pro ukončení žalobcova pobytu, neboť jeho družský vztah s občankou Evropské unie trval déle než tři roky. Žalovaný však shledal, že v daném případě lze pobyt ukončit na základě ustanovení § 87f odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, dle nějž policie ukončí rodinnému příslušníkovi občana EU pobyt mimo jiné z důvodů uvedených v § 87e zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení pak dále odkazuje na § 87d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž dle § 87d odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je důvodem k ukončení pobytu skutečnost, že žadatel přestal splňovat podmínky pro udělení povolení k pobytu. Zvolený postup odpovídá i čl. 14 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, dle nějž mají rodinní příslušníci právo na území členského státu pobývat pouze, dokud splňují zákonné podmínky. Žalobce přestal naplňovat jednu ze základních podmínek svého pobytového oprávnění, neboť přestal být rodinným příslušníkem občana EU. Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2346/13, pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud konstatoval, že žalovaný postupoval podle právních předpisů účinných v době zahájení správního řízení, což odpovídá příslušným přechodným ustanovením. Ani právo na odvolání nebylo dotčeno, neboť žalovaný v průběhu řízení žalobce seznámil s tím, že se chystá oproti prvostupňovému rozhodnutí na věc aplikovat jinou právní úpravu. Ústavní soud uzavřel, že nebylo v rozporu se smyslem a logikou zákona o pobytu cizinců ukončit žalobcův pobyt na území České republiky, pokud důvody pro jeho pobytové oprávnění pominuly. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu, a věc posoudil následovně. Nejprve se soud zabýval přípustností žaloby. Podle § 171 písm. d) zákona o pobytu cizinců je ze soudního přezkumu vyloučeno rozhodnutí o ukončení pobytu cizince, zdržoval-li se cizinec před zahájením řízení na území České republiky nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Soud se ztotožňuje s žalobcem v závěru, že na jeho případ tato výluka nedopadá. Žalobce se totiž před zahájením správního řízení na území České republiky zdržoval na základě platného potvrzení o přechodném pobytu, a tedy oprávněně. Vzhledem k tomu, že soud ustanovení § 171 písm. d) zákona o pobytu cizinců v této věci neaplikoval, nezabýval se ani žalobní argumentací o jeho protiústavnosti. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy je totiž obecný soud oprávněn navrhnout Ústavnímu soudu zrušení jen takového ustanovení zákona, které ve věci aplikuje. Dále se soud zabýval námitkou nezákonného postupu žalovaného spočívající ve změně prvostupňového rozhodnutí. Soud připomíná, že podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jsou důvodem pro zrušení správního rozhodnutí jen takové vady předchozího řízení, které mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnu prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení „nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se“. Poslední citované ustanovení chrání účastníka správního řízení před tím, aby odvolací orgán rozhodl překvapivě, tedy na základě odlišně zjištěného skutkového stavu nebo zcela jiné právní kvalifikace oproti prvostupňovému rozhodnutí, aniž by dal účastníkům řízení možnost k věci se vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2010, č. j. 5 Afs 89/2009-120). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že „podmínka hrozící újmy bude naplněna zejména v těch případech, kdy by k nápravě vad prvostupňového rozhodnutí bylo zapotřebí rozsáhlého doplnění dokazování a účastníku řízení by tak bylo odepřeno právo na dvouinstanční řízení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Afs 7/2011-799). K samotné podstatě dvojinstančnosti se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75 (č. 1865/2009 Sb. NSS), v němž uvedl, že „zásada dvojinstančnosti znamená, že řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), že tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm.“ (bod 51 cit. usnesení) Soud má za to, že v nyní projednávané věci žalobci neohrozila újma v důsledku porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Žalovaný totiž nikterak nedoplňoval skutkový stav oproti prvostupňovému řízení a z materiálního hlediska ukončil žalobcův pobyt ze stejných důvodů jako správní orgán I. stupně. Obě rozhodnutí se totiž opírají o základní úvahu postavenou na skutečnosti, že žalobce přestal být rodinným příslušníkem občana EU, a tedy již nenaplňuje podmínky pro pobytové oprávnění, jehož byl držitelem. Žalovaný oproti správnímu orgánu I. stupně pouze změnil zákonná ustanovení, na základě nichž lze k tomuto závěru dospět. Postup žalovaného přitom nemohl být pro žalobce překvapivý, neboť žalobci byla poskytnuta dostatečná doba k tomu, aby se ke změně právní kvalifikace věci vyjádřil, čehož žalobce nevyužil. Jednalo se tedy o situaci, kdy žalovaný pouze korigoval vadu, které se správní orgán I. stupně dopustil při právním hodnocení věci, což je v souladu se zásadou dvojinstančnosti správního řízení, jak byla vyložena výše. Z uvedeného plyne, že žalovaný dostál všem požadavkům práva na spravedlivý proces a změnou prvostupňového rozhodnutí nezpůsobil žalobci žádnou újmu. Dále soud posoudil, zda žalovaný vycházel ze správných ustanovení zákona o pobytu cizinců. Je nesporné, že žalovaný rozhodoval podle znění zákona platného do konce roku 2010, tedy v době vydání rozhodnutí již neplatné právní úpravy. S žalobcem se lze ztotožnit, že pro takový postup musí existovat zákonný podklad. Ke změně obsahu § 87d – 87f zákona o pobytu cizinců, z nichž žalovaný vycházel, došlo novelizačním zákonem č. 427/2010 Sb. s účinností od 1. 1. 2011. V čl. II bodu 1. zákona č. 427/2010 Sb. je však uvedeno, že „[ř]ízení podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“. Právě toto přechodné ustanovení dopadá na řízení o ukončení žalobcova pobytu, neboť toto řízení bylo zahájeno již v roce 2009. Je tedy zřejmé, že žalovaný postupoval zcela správně, pokud na žalobcův případ aplikoval zákon o pobytu cizinců ve znění do 31. 12. 2010. Princip výkonu státní moci jen na základě zákona a v jeho mezích proto porušen nebyl. Konečně bylo třeba zabývat se tvrzením žalobce, že byl obětí nepřípustné diskriminace oproti bývalým manželům, na něž dopadá ustanovení § 87f odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ve znění do 31. 12. 2010. Toto ustanovení zní: „Policie … ukončí rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie přechodný pobyt na území, pokud manželství s občanem Evropské unie zaniklo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o rozvodu manželství nebo prohlášení manželství za neplatné, … jestliže před zahájením rozvodového řízení toto manželství trvalo méně než 3 roky a v době trvání manželství měl rodinný příslušník občana Evropské unie na území povolen pobyt po dobu kratší než 1 rok, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života rodinného příslušníka.“ S žalovaným se lze ztotožnit, že na základě dikce citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že se vztahuje pouze na bývalé manžele občanů Evropské unie. Právní úprava je tedy přísnější vůči osobám v postavení žalobce, který se svou partnerkou žil pouze v družském vztahu, a nikoliv v manželství. Žalobce toto rozlišení označil za nepřípustnou diskriminaci ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu soud uvádí, že rozlišování mezi páry osob opačného pohlaví, které uzavřely manželství, a které manželství neuzavřely, není jedním ze zakázaných důvodů diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny ani dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Nejedná se o žádný z výslovně uvedených zakázaných důvodů rozlišování ani o „jiné postavení“, které by bylo srovnatelné. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ze dne 15. 3. 2012 ve věci Gas a Dubois proti Francii, č. 25951/07, dospěl k závěru, že osoby, které vstoupí do manželství, požívají zvláštního postavení; samo právo uzavřít manželství je přitom předmětem ochrany podle čl. 12 Úmluvy. Nelze tedy tvrdit, že osoby, které spolu žijí v neformálním svazku, jsou v postavení srovnatelném s manžely (bod 68 rozsudku). I Ústavní soud ve své nedávné judikatuře jednoznačně potvrdil, že zákonodárce je oprávněn přijímat opatření, která staví manžele do výhodnější situace než neformální svazky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 10/15, č. 44/2016 Sb., bod 25). V nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 7/15 (č. 234/2016 Sb.), se Ústavní soud vyjádřil ke zvýhodnění manželství takto: „Upřednostnění právě této formy vzájemného soužití považuje … Ústavní soud za plně ústavně konformní, neboť odpovídá podstatě institutu manželství coby nejtěsnější formy soužití dvou osob různého pohlaví, k níž dochází na základě jejich svobodného rozhodnutí a s nímž je spojena nejen řada práv, nýbrž také povinností, a rozhodnutí uzavřít manželství je proto zcela zásadní. Tím se manželství zcela jednoznačně odlišuje od jiných forem vzájemného soužití, (bod 39 cit. nálezu). O zakázanou nepřímou diskriminaci by pochopitelně mohlo jít tehdy, pokud by prostřednictvím kritéria manželství byly znevýhodněny páry osob stejného pohlaví, které manželství uzavřít nemohou (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 2013 ve věci X. proti Rakousku, č. 19010/07). V případě žalobce, který žil ve vztahu s ženou, se však o takovou situaci nepochybně nejednalo. Soud připomíná, že český zákonodárce přistoupil ke vstřícnější úpravě vůči rodinným příslušníkům občanů Evropské unie, když pod tento pojem zahrnul i osoby žijící v neformálním partnerství. Dle čl. 2 odst. 2 směrnice č. 2004/38/ES se rodinným příslušníkem občana Evropské unie rozumí jen manžel či registrovaný partner; směrnice tedy věcně na případ žalobce nedopadá. V kontextu výše citované judikatury je pak zcela v mezích diskrece zákonodárce stanovit, že pokud se rozpadne neformální vztah mezi občanem EU a jeho rodinným příslušníkem ze třetího státu, není tento občan třetího státu nadále oprávněn na území České republiky pobývat na základě potvrzení o dlouhodobém pobytu rodinného příslušníka občana EU, a to i za situace, kdy pro bývalé manžele platí příznivější úprava. Je totiž akceptovatelné, že zákon více chrání bývalé manžele, kteří vstoupili do formálního, a tedy pevnějšího svazku, než osoby, které své soužití nikterak neformalizovaly. Přesvědčení žalobce, že byl obětí protiústavní diskriminace, tedy není důvodné. Žalobce v žalobě uvedl, že má na území České republiky blízké osobní vazby a že zde podniká. Ze správního řízení ani z řízení před soudem však nevyplynulo, že by měl žalobce na území České republiky nějakou jinou rodinnou vazbu než ke své bývalé družce. K tomu lze jen dodat, že žalobci v době trvání přechodného pobytu jako rodinného příslušníka občana EU nic nebránilo v tom, aby podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu podle § 42 zákona o pobytu cizinců například za účelem podnikání. Ani po opuštění území České republiky na základě nyní napadeného rozhodnutí žalobci nebude nic bránit, aby požádal o některé z oprávnění k přechodnému pobytu na území České republiky podle části první hlavy třetí zákona o pobytu cizinců. Napadené rozhodnutí tedy nevede nezbytně k závěru, že žalobce nemůže ve svých aktivitách a životě na území České republiky pokračovat. Soud tedy s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že žádný z uplatněných žalobních bodů nebyl důvodný. Z tohoto důvodu byla žaloba podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta. Výrok o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl v řízení úspěšný a žalovanému žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 18. ledna 2017 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová