10 A 20/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše, soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové ve věci žalobkyně: Moniva Exotic s.r.o., IČO: 074 77 911 sídlem Panská 11, 251 01 Tehov zastoupena advokátem Mgr. Romanem Sulánským sídlem Pod tratí 275, 338 42 Hrádek proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. MZP/2026/210/565 z 19. 2. 2026 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Základ sporu.

1. Česká inspekce životního prostředí (dále „inspekce“) rozhodnutím z 30. 12. 2025 zabavila podle § 34a odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto, jednoho neoznačeného živého lemura kata (Lemur catta), zařazeného do přílohy A nařízení 338/971 jako druh nejpřísněji chráněný, kterému buď hrozí vyhynutí, nebo je tak vzácný, že jakýkoli objem obchodu by ohrozil jeho přežití. Žalobkyně jako držitelka a vývozkyně tohoto jedince totiž neprokázala jeho původ v souladu s § 24 zákona č. 100/2004 Sb. a nezaregistrovala jej podle § 23 téhož zákona.

2. Inspekce tak postupovala na základě kontroly čtyř jedinců lemura kata provedené 19. 11. 2025 na Letišti Václava Havla v Praze, které se žalobkyně pokoušela vyvézt do Spojených arabských emirátů. Žalobkyně při kontrole předložila povolení k vývozu čtyř lemurů, jehož podmínkou bylo označení každého z nich mikročipovým transpondérem sloužícím k jednoznačnému přiřazení konkrétního lemura k jakémukoli dokumentu prokazujícímu jeho původ, registraci či povolení k vývozu. Jeden z lemurů však mikročipovým transpondérem nedisponoval. Žalobkyně tedy neprokázala původ ani registraci lemura, a to ani později ve správním řízení, ačkoli k tomu byla vyzvána. Proto inspekce tohoto lemura zabavila.

3. Žalobkyně se proti rozhodnutí inspekce odvolala, ale žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím její odvolání zamítl a rozhodnutí inspekce jako věcně správné potvrdil.

2. Argumenty účastníků řízení.

4. Žalobkyně v žalobě namítla, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav. Spokojily se s tím, že u jednoho lemura nedetekovaly mikročip, z čehož dovodily, že jde o nelegální zvíře. To však nestačí. Správní orgány totiž měly informace o tom, že daný lemur byl před přepravou umístěn v licencované ZOO Plasy, jež ze zákona může přechovávat pouze legálně získaná a licencovaná zvířata. Žalobkyně chtěla přepravit čtyři lemury a předložila inspekci povolení k vývozu právě čtyř lemurů. Tři lemuři byli vybaveni mikročipem, a ačkoli jednomu mikročip pravděpodobně vypadl, logicky se muselo jednat o onoho čtvrtého „legálního“ lemura. Žalobkyně zdůraznila, že pro získání povolení k vývozu musela prokázat původ zvířete, které tedy muselo disponovat mikročipovým transpondérem. Inspekci předložila veškeré dostupné dokumenty, a kromě nich a logické úvahy nemohla učinit ničeho dalšího, aby prokázala původ tohoto jedince. Jednotlivé lemury totiž na rozdíl od lidí nelze rozeznat dle charakteristických tělesných znaků. Jelikož inspekce zasáhla do žalobkynina vlastnického práva, byly nároky na prokázání jeho zavinění vyšší než obvykle a bylo na inspekci, aby se za daných okolností zabývala tím, kde se daný jedinec vzal a jaký je jeho skutečný původ. To však správní orgány neučinily, proto se jejich rozhodnutí opírají o nedostatečně zjištěný skutkový stav a jsou také nepřezkoumatelná.

5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na správnosti svého rozhodnutí a do značné míry zopakoval argumentaci v něm obsaženou. Zdůraznil, že žalobkyně jakožto držitelka a vývozkyně byla povinna před samotným vývozem zkontrolovat, zda všichni vyvážení jedinci odpovídají předloženému vývoznímu povolení, včetně opatření mikročipem. Toto označení je zásadní, neboť umožňuje individualizaci konkrétního jedince, která ho následně propojuje s registračním listem či jiným povolením a vylučuje záměnu jedinců. Žalobkyně navíc v průběhu řízení nedoložila žádný dokument, kterým by mohla prokázat původ 1 Nařízení Rady (ES) č. 338/97 z 9. 12. 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. zabaveného jedince. Tvrzení o možném vypadnutí mikročipu označil žalovaný za nepodloženou spekulaci. Žalobkyně nepředložila veterinární záznam, doklad o přečipování či dřívější označení konkrétního jedince, jakož ani žádnou jinou identifikaci umožňující propojení zadrženého lemura s jakýmkoliv dokumentem, ačkoli ji inspekce v průběhu řízení vyzvala k prokázání původu. To mohla žalobkyně učinit také například pomocí testů DNA, které jsou v oblasti obchodování s ohroženými druhy často využívány, ale i řadou dalších dostupných způsobů. Podle názoru žalovaného tak byly samostatně naplněny obě podmínky pro zabavení lemura kata.

3. Posouzení věci.

6. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Následně přezkoumal žalované rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti; vycházel při tom ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí.

7. Ve věci soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť oba účastníci s tímto postupem po poučení soudem mlčky souhlasili. Důvodem pro nařízení jednání nebyla ani potřeba dokazování, jelikož všechny písemnosti potřebné pro rozhodnutí soudu jsou součástí správního spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek NSS 9 Afs 8/2008, 2383/2011 Sb. NSS z 29. 1. 2009).

8. Lemur kata je uveden v příloze A nařízení 338/97, a patří tedy mezi nejpřísněji chráněné druhy živočichů přímo ohrožené vyhynutím nebo vyhubením. Zároveň spadá do přílohy I Úmluvy CITES.2 Tomu odpovídá přísná regulace veškerého nakládání s tímto druhem.

9. Zabavení exempláře ohroženého druhu živočicha nebo rostliny upravuje § 34a zákona č. 100/2004 Sb., podle jehož odstavce 1 inspekce zabaví také exemplář, který nebyl zaregistrován podle § 23, anebo exemplář, u něhož nebyl prokázán původ ve smyslu § 24 zákona. Pouze v odůvodněných případech a pokud to není v rozporu s jinými právními předpisy, může inspekce od zabavení upustit. Stejně postupuje inspekce v případě, že bylo porušeno právo Evropských společenství o ochraně ohrožených druhů.

10. Vlastník nebo dlouhodobý držitel exempláře je povinen podle § 23c odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. označit na své náklady exemplář v souladu s nařízením v oblasti obchodování s ohroženými druhy pro účely stanovené nařízeními v oblasti obchodování s ohroženými druhy (nařízení 338/97) a stejným způsobem je povinen označit i exemplář podléhající registrační povinnosti podle § 23. Takovým exemplářem je mimo jiné exemplář druhu přímo ohroženého vyhynutím, na který se vztahuje zákaz obchodních činností, s několika výjimkami [§ 23 odst. 1 písm. a)], mezi něž lemur kata nespadá, o což není mezi účastníky řízení sporu.

11. Pro účely individuální identifikace exempláře musí být jeho označení nezaměnitelné (§ 23c odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb.). Podle čl. 66 odst. 3 nařízení 865/20063 živí obratlovci, jiní než v zajetí narození a odchovaní ptáci, jsou označováni jedinečně číslovanými 2 Úmluva o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, vyhlášená pod č. 572/1992 Sb. 3 Nařízení Komise (ES) č. 865/2006 ze 4. 5. 2006 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s těmito druhy. nepozměnitelnými mikročipovými transpondéry. Ve výjimečných případech nezbytných z důvodu ochrany těchto jedinců (pokud by implantování mikročipu ohrozilo jeho zdravotní stav) je možné označení nesnímatelnými kroužky s jedinečným kódem složeným z písmen a číslic. Tato výjimka se v nynější věci neaplikovala, na čemž se účastníci shodnou, a je to zřejmé také ze skutečnosti, že zbylí tři lemuři byli mikročipovými transpondéry označeni.

12. Dokladem o registraci exempláře je jeho registrační list. Pro každý exemplář podléhající registrační povinnosti se vydává samostatný registrační list. Nejde o úřední potvrzení o jeho zákonném původu. Vlastník nebo dlouhodobý držitel exempláře je povinen zajistit, aby exemplář byl vždy doprovázen svým registračním listem. (§ 23 odst. 3 zákona č. 100/2004 Sb.)

13. Podle § 24 odst. 1 zákona č. 100/2004 Sb. kdo drží, chová, přepravuje či prodává exemplář ohroženého jedince, je povinen na výzvu inspekce nebo celního úřadu prokázat jeho původ. Bez tohoto prokázání původu je takové jednání zakázáno. Zároveň podle odstavce 3 platí, že toto jednání je možné jen s písemným dokladem původního vlastníka nebo dlouhodobého držitele nebo držitele, jako například stvrzenkou nebo fakturou prodejce, nájemní smlouvou, smlouvou o půjčce, směnnou smlouvou, darovací smlouvou, které mají listinnou podobu a na nichž je uvedena identifikace původního držitele, datum, podpis, značení a podrobnosti o původu těchto exemplářů. Původ se prokazuje údaji a dokumenty osvědčujícími nabytí exempláře podle požadavků nařízení v oblasti obchodování s ohroženými druhy a tohoto zákona, zejména uvedením, kdy a kde byl exemplář odebrán z přírody, nebo zda, kdy a kde se narodil v zajetí nebo byl uměle vypěstován, nebo kdy, z kterého státu a na základě jakých dokladů CITES byl exemplář dovezen.

14. S ohledem na tuto právní úpravu žalovaný na straně 3 napadeného rozhodnutí správně vyložil, že povinnost prokázání původu se nezbytně vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu. Jejich individualizace je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením (např. mikročipem) tak, aby byla vyloučena možná záměna jedinců. Zejména aby se v případě předložení dokumentu prokazující původ exempláře mohl k danému exempláři přiřadit předložený dokument. Pokud exempláře nejsou nezaměnitelně označené, dochází při prokazování jejich původu k pochybnosti, zda patří předložené dokumenty skutečně k danému exempláři. Obdobně argumentovala inspekce na straně 5 svého rozhodnutí.

15. Tento výklad je v souladu se setrvalou judikaturou správních soudů. NSS v rozsudku 4 As 79/2013 z 24. 7. 2013, posuzuje do značné míry shodný případ, v bodě 23 uvedl: „Důkazní břemeno ohledně prokazování původu těchto exemplářů zákon výslovně ukládá žalobci jakožto jejich držiteli. Následkem neunesení tohoto důkazního břemene je zabavení exemplářů chráněných druhů. Stěžovatel se proto mýlí, pokud se domnívá, že bylo povinností správních orgánů prokázat, že původ zadržených exemplářů papoušků druhu kakadu palmový nebyl legální. Nepochybně se přitom jedná o zákonné omezení práv vlastníků, na něž jsou kladeny zvýšené nároky ohledně evidence, označování a dokumentace jimi chovaných exemplářů chráněných živočichů. Takové omezení vlastnického práva a zásahy do něj jsou odůvodněny důležitým veřejným zájmem na ochraně vyhynutím ohrožených druhů živočichů prostřednictvím omezení, respektive zákazu obchodu s těmito chráněnými živočichy, v jehož důsledku jsou decimovány populace chráněných živočichů v jejich přirozeném prostředí (často v rozvojových zemích).“ Na podporu svého závěru NSS odkázal na svůj dřívější rozsudek 8 As 62/2006, 1443/2008 Sb. z 27. 9. 2007. V bodě 23 NSS zdůraznil, že „[p]ovinnost prokázání původu se pak nezbytně vztahuje k individualizovaným jedincům chráněného druhu. Individualizace exemplářů je zajištěna jejich nezaměnitelným a nesnímatelným označením v souladu s unijními a národními předpisy.“ 16. Ohledně rozložení důkazního břemene NSS doplnil: „Pokud by bylo na správním orgánu, aby prokázal, že zadržené exempláře nebyly získány v souladu s právními předpisy, znamenalo by to rezignaci na účinnou kontrolu chovu a dispozic s jedinci chráněných druhů. V praxi by totiž zpravidla bylo velmi obtížné až nemožné prokázat takový nelegální původ, pokud by se nepodařilo obchodníky přistihnout přímo při pašování exemplářů chráněných druhů. Pokud již se právnická či fyzická osoba rozhodne věnovat se chovu zvlášť chráněných druhů živočichů, musí proto věnovat zvýšenou pozornost předpisům upravujícím na mezinárodní, evropské i národní úrovni jejich evidenci a kontrolu. Byť se tyto předpisy mohou zdát velmi přísné a formalistické, z výše uvedených důvodů je nelze považovat za samoúčelné. Intenzita zájmu na ochraně ohrožených druhů pak odůvodňuje i přísné postihy porušení povinností osob chovajících chráněné živočichy včetně možnosti zabavení jedinců, u nichž jejich držitel není schopen prokázat jejich původ v souladu s právními předpisy.“ 17. V nynější věci není sporu o to, že žalobkyně disponovala povolením na vývoz čtyř lemurů kata a že se 19. 11. 2025 pokoušela vyvézt do Spojených arabských emirátů právě čtyři jedince tohoto druhu. Na povolení byla uvedena čísla mikročipů patřících lemurům, na které se povolení vztahovalo. Při kontrole na letišti se inspekci u tří lemurů povedlo načíst mikročip, jenž odpovídal údajům v povolení, ale u čtvrtého lemura se žádný mikročip načíst nepovedlo. Bez této identifikace však nebylo možné ověřit, že šlo právě o toho posledního lemura, jehož vývoz byl povolen. Jak zdůraznila inspekce na straně 5 svého rozhodnutí, zadržený jedinec nemá žádné zjevné individuální rozlišovací znaky, podle kterých by mohl být v registračním listu vydaném pro neoznačený exemplář lemura kata identifikován, a nelze jej tak jednoznačně přiřadit k žádnému registračnímu listu a splnění povinnosti registrace doložit.

18. Žalovaný připustil, že žalobkyně si „nějaké exempláře stejného druhu“ vyzvedla v ZOO Plasy, ale zdůraznil, že z ničeho nevyplývá, že by mezi nimi byl zabavený jedinec (s. 2 vyjádření k žalobě). Ještě 19. 11. 2025 obdržela inspekce (prostý) e-mail z adresy X., v němž se mimo jiné uvádí: „Paní M. M. měla v naší zoo v nájmu celkem 4 samce lemura kata. Jednoho z těchto jedinců od nás v minulosti odkoupila. Při aktuálním odchytu všech čtyř lemurů do beden – v souvislosti s jejich převozem majitelce, jsme provedli kontrolu čipů. U tří zvířat proběhlo označení bez problémů. U čtvrtého lemura, který pochází z našeho chovu, se však čip nepodařilo načíst. Nejsme si jisti, zda došlo k selhání čipu, jeho posunu, ztrátě či jiné závadě. O této skutečnosti jsme paní M. okamžitě informovali. Dnes při kontrole na letišti se čip nepovedlo načíst ani tam, což vedlo k zabavení jedince. Paní M. situaci připisuje na vrub naší ZOO, přestože jsme skutečnost oznámili již v okamžiku odchytu.“ Přílohou e-mailu byl předávací protokol ze 4. 3. 2025 týkající se jedince lemura kata, jehož číslo mikročipu se shodovalo s údajem v povolení k vývozu. Ze správního spisu ani z podání účastníků není soudu zjevné, kdo je M. M., ale z uvedených údajů vyplývá, že e-mail se nějak týkal nynějšího případu.

19. Za těchto okolností jistě nelze vyloučit žalobkyninu verzi, podle níž byl zabavený lemur tím, jejž si vyzvedla v ZOO Plasy, a že šlo právě o onoho lemura s povolením k vývozu. Zároveň ji však nelze považovat za prokázanou. Stejně tak totiž nelze vyloučit, že došlo k záměně lemura, ať už při jeho odchytu nebo při přepravě na letiště, jež není nijak zdokumentovaná. Obě tato možná vysvětlení jsou podle mínění soudu věrohodná. Inspekce podotkla, že podle šetření v elektronickém registru CITES na žalobkyni ani jiné subjekty spojené se ZOO Plasy není registrován žádný neoznačený exemplář lemura kata (s. 5 jejího rozhodnutí). Zároveň je z tohoto výpisu z registru CITES zjevné, že žalobkyně byla k 10. 4. 2025 držitelkou celkem sedmi různých lemurů kata. Nakonec ani samotná skutečnost, že zařízení ZOO Plasy je licencovanou zoologickou zahradou, nutně neznamená, že se u žádného z chovaných jedinců nemohou vyskytnout nedostatky v zákonem vyžadované dokumentaci. Žalobkyně tak staví svou obranu do značné míry na hypotézách a domněnkách.

20. Ovšem i kdyby byla žalobkynina verze událostí pravdivá – což nebylo prokázáno –, postup inspekce by byl v souladu se zákonem, jelikož vývoz neoznačeného exempláře bez prokázání původu je zakázaný, a jeho zabavení by bylo na místě, tím spíš, že žalobkyně by v takovém (hypotetickém) případě postupovala v rozporu se zákonem vědomě, jelikož ZOO Plasy na nenačtení mikročipu u jednoho lemura jeho držitelku upozornila. Přísná ochrana ohrožených druhů vyžaduje, aby mohli být vyvezení jen zaregistrovaní jedinci, jejichž původ byl prokázán. Právě to je účelem jednoznačné identifikace prostřednictvím mikročipových transpondérů, a bylo povinností žalobkyně zajistit, aby byl lemur kata takto identifikován. Zároveň bylo na žalobkyni jako držitelce a vývozkyni lemura, aby unesla důkazní břemeno.

21. Inspekce spolehlivě zjistila, že později zabavený lemur nebyl opatřen mikročipovým transpondérem, jenž měl sloužit k prokázání registrace i původu daného jedince. Přítomnost tohoto mikročipu nezaznamenalo ani jedno ze tří použitých čtecích zařízení. Nebylo povinností inspekce prokazovat, jaký byl původ tohoto lemura. To bylo naopak úkolem žalobkyně, jež k tomu dostala ve správním řízení příležitost, ale nevyužila jí. Naproti tomu zůstala takřka úplně pasivní a ani v řízení před soudem nenabídla žádné důkazy na podporu svých tvrzení. Jak odpor, tak odvolání žalobkyně pojala jako blanketní a ani později je nedoplnila, ačkoli ji k tomu inspekce u odvolání vyzvala. Nebyly tak dány výjimečné okolnosti pro upuštění od zabavení lemura ve smyslu § 34a odst. 1 věty druhé zákona č. 100/2004 Sb. (ostatně ani žalobkyně se aplikace tohoto ustanovení výslovně nedomáhá). Není pochyb o tom, že žalobkyně v minulosti prokázala původ přinejmenším u čtyř lemurů kata, jelikož získala povolení k jejich vývozu. Spor v nynější věci je však o to, zda byl onen zabavený lemur jedním z nich, což se žalobkyni prokázat nepodařilo. Logická úvaha předestřená v žalobě, ačkoli skutečně nepostrádá jistý stupeň věrohodnosti, není dostatečná, protože nevylučuje jiná věrohodná vysvětlení událostí.

22. Soud chápe, že žalobkyně může vnímat následky postupu správních orgánů jako přísné. Avšak jde o projev důležitého veřejného zájmu na regulaci a kontrole nakládání s ohroženými živočišnými druhy a rostlinami. Zároveň jim žalobkyně mohla předejít: pokud obdržela od ZOO Plasy informaci, že jeden z lemurů nedisponuje vyžadovaným mikročipovým transpondérem, byla povinna mu tento transpondér opětovně pořídit, než se pokusila o jeho vývoz do jiné země, jak jí ukládá § 23c odst. 1 zákona č. 100/2004.

23. Oba správní orgány zjistily stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a své závěry odůvodnily podrobně, srozumitelně a přesvědčivě, obzvlášť s ohledem na popsanou žalobkyninu procesní pasivitu. Přestože soud s politováním shledal, že ve správním spisu se nenachází ani jediná fotografie zabaveného lemura kata, tato okolnost nepředstavuje nedostatek skutkových zjištění správního orgánu. Soud tak nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

4. Závěr a náklady řízení 24. Žalobkyně se pokusila vyvézt do Spojených arabských emirátů čtyři živé lemury kata, ale u jednoho z nich nebyla s to doložit jeho původ ve smyslu § 24 zákona č. 100/2004 Sb., ani to, že byl zaregistrován podle § 23 téhož zákona. Přitom důkazní břemeno ohledně prokázání těchto skutečností tížilo právě ji. Byly tak splněny dva samostatné důvody pro zabavení zadrženého lemura podle § 34a odst. 1 téhož zákona, a inspekce nepochybila, když k tomuto kroku přistoupila. Své závěry přitom podrobně, přezkoumatelně a přesvědčivě odůvodnila. Jelikož soud nepřisvědčil žádnému z žalobních bodů, žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz v rámečku Rychlé odkazy – Úhrada soudních poplatků. Praha 14. července 2026 JUDr. Jaromír Klepš v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.