10 A 21/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Kaufland Česká republika v. o. s., IČ: 25110161, se sídlem Pod Višňovkou 25, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, se sídlem Květná 504/15, 603 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2013, č. j. GD142-5/D/282/1/2012- SŘ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2013, č. j. GD142-5/D/282/1/2012-SŘ, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Praze, ze dne 3. 12. 2012, č. j. GD142- 2/D/282/1/2012-SŘ, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši 250 000 Kč podle § 17 odst. 3 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o potravinách“), za správní delikt podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, jehož se měl žalobce dopustit porušením povinnosti podle čl. 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 543/2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny, tím, že v provozovně na adrese Husova 622, Příbram, dne 19. 3. 2012 uváděl do oběhu ovoce a zeleninu, jejímž značením uváděl spotřebitele v omyl. Konkrétně se jednalo o: - hrušky zelené; na regálovém štítku uvedena země původu Česká republika, na originálním obalu, v němž byly při nabízení k prodeji uloženy, bylo uvedeno „origin Holland“; - nektarinky volně ložené; na regálovém štítku uvedena země původu Itálie, na originálním obalu, v němž byly při nabízení k prodeji uloženy, bylo uvedeno „nectarines produce of Chile“; - broskve volně ložené; na regálovém štítku uvedena země původu Itálie, na originálním obalu, v němž byly při nabízení k prodeji uloženy, bylo uvedeno „peaches country Chile“; - hrozny bílé; na regálovém štítku uvedena země původu Jižní Afrika, na originálním obalu, v němž byly při nabízení k prodeji uloženy, bylo uvedeno „produce of Chile“, na sáčku s hroznem „produit du Chile“; - borůvky balené – kanadské; na poutači uvedena země původu Mexiko, na etiketě na plastové vaničce uvedeno „země původu Chile“; - cibule sladká; na regálovém štítku uvedena země původu Španělsko, na etiketě obalu uvedeno „země původu Peru“; - cibule růžová; na regálovém štítku uvedena země původu Španělsko, na etiketě obalu uvedeno „země původu Francie“; - cibule červená; na regálovém štítku uvedena země původu Holandsko, na etiketě obalu uvedeno „země původu Itálie“; - cibule bílá; na regálovém štítku uvedena země původu Španělsko, na etiketě obalu uvedeno „země původu Itálie“; - karotka volně ložená; na regálovém štítku uvedena země původu Itálie, na předloženém elektronickém listu z 19. 3. 2012 byla jako země původu karotky nabízené v době kontroly do oběhu uvedena Česká republika; - lilek volně ložený; na regálovém štítku uvedena země původu Holandsko, na předloženém elektronickém listu z 19. 3. 2012 byla jako země původu lilku nabízeného v době kontroly do oběhu uvedeno Španělsko. Žalobce namítl, že mu byla uložena pokuta v nepřiměřené výši, že rozhodnutí o uložení pokuty je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, a dále též nezákonné pro porušení zásady zákazu dvojího přičítání a zásady materiální pravdy. Podle žalobce excesivní výše pokuty neodpovídá významu chráněného zájmu s ohledem na polehčující okolnosti, které je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu podřadit pod zákonem stanovená kritéria pro určení výši pokuty, žalovaný též porušil zásadu rychlosti a hospodárností správního procesu v důsledku neodůvodněných průtahů v řízení. Rozhodnutí o uložení pokuty nelze dle žalobce považovat za řádně odůvodněné, jelikož z něho dostatečným a přesvědčivým způsobem nevyplývají úvahy, na jejichž základě žalovaný dospěl ke svému závěru o výši pokuty. K větší srozumitelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí o uložení pokuty by přispěla propracovanější struktura odůvodnění vycházející z výčtu skutečně všech relevantních skutečností, které lze s ohledem na individuální povahu protiprávního jednání a konkrétní okolnosti daného případu podřadit zákonným kritériím pro určení výše pokuty. Dle žalobce žalovaný při určení výše pokuty s potřebnou přesvědčivostí a objektivitou nezvážil všechny polehčující okolnosti, které lze s ohledem na individuální povahu a konkrétní okolnosti protiprávního jednání podřadit pod stanovená zákonná kritéria pro určení výši pokuty a hodnotit ve prospěch žalobce. Žalovaný hodnotil jako polehčující okolnost ve prospěch žalobce pouze to, že nebyl prokázán konkrétní škodlivý následek protiprávního jednání na ekonomických zájmech spotřebitele. Tato úvaha je podle žalobce nesprávná a vychází též z nedostatečného zohlednění odvolacích námitek. Žalobce jako první žalobní bod namítl, že již v odvolání uplatnil námitku, že správní orgán hodnotí rozpor v údajích o zemi původu jako „zvlášť závažné jednání“ s poukazem na „průměrného spotřebitele“, který dle závěru správního orgánu „většinou sdělované údaje považuje za pravdivé a déle si již neověřuje na jiných písemných sděleních, ať již umístěných na manipulačních obalech či spotřebitelských obalech, zda jsou jemu poskytované údaje v souladu“. Tuto skutečnost správní orgán hodnotí jako „velmi závažnou a zásadně přitěžující okolnost při výměře ukládané pokuty“. Žalobce namítal, že tento závěr správního orgánu je čistě hypotetický, jelikož správní orgán neprovedl žádné dokazování, které by přijetí tohoto závěru odůvodňovalo. Vedle toho pak správní orgán přijetím tohoto závěru porušil podle žalobce i zásadu dvojího přičítání. Je-li žalobce sankcionován za porušení povinnosti stanovené v čl. 6 odst. 1 nařízení č. 543/2011 (tedy, že nevystavil v těsné blízkosti zboží zřetelný a čitelný údaj uvádějící zemi původu takovým způsobem, který neuvádí spotřebitele v omyl), je samotná možnost uvedení spotřebitele v omyl již součástí skutkové podstaty vytýkaného správního deliktu. Pokud má správní orgán za to, že možnost uvedení spotřebitele v omyl přesahuje v daném konkrétním případě intenzitu nezbytnou pro naplnění skutkové podstaty vytýkaného správního deliktu, měl v napadeném rozhodnutí svoji úvahu v tomto smyslu blíže rozvést. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s prvostupňovým orgánem v tom, že „na naplnění skutku uvádění v omyl nemá vliv, zda spotřebitel kontroluje veškerá sdělení vztahující se k dané potravině, ani to, že některé z nich jsou případně pravdivá… atd.“, s tím, že hodnocení prvoinstančního orgánu „považuje za vhodné přesunout z části odůvodnění týkající se okolností spáchání správního deliktu k části odůvodnění týkající se vymezení daného skutku“, neboť část uvedeného textu (byť logicky provázaná a skutkově odůvodněná) se vztahuje spíše k samotné skutkové podstatě správního deliktu, za který byl účastník řízení napadeným rozhodnutím sankcionován, než k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Současně žalovaný nahradil předmětný text prvostupňového orgánu vlastní úvahou ohledně hodnocení okolnosti spáchání správního deliktu v tom smyslu, že se žalobce dopustil vytýkaného jednání „minimálně ve formě vědomé nedbalosti“. Žalobce má za to, že pokud žalovaný hodnocení prvostupňového orgánu podřadil samotné skutkové podstatě správního deliktu, připustil tím namítané porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Hodnotil-li prvostupňový orgán tyto skutečnosti při určení výměry pokuty, přičemž žalovaný takové hodnocení odmítl s tím, že tyto skutečnosti se týkají zkoumání naplnění zákonných znaků skutkové podstaty předmětného správního deliktu, pak by se to dle žalobce mělo projevit ve snížení uložené pokuty. Má-li vyjádření žalovaného znamenat, že hodnocení prvostupňového orgánu v předmětném textu se nemá týkat rozhodování o výši pokuty, ale zkoumání naplnění zákonných znaků skutkové podstaty předmětného správního deliktu a současně to, že hodnocení prvostupňového orgánu má být hodnoceno k tíži žalobce v rámci kritéria okolností spáchání správního deliktu, pak taková úvaha je dle žalobce zcela nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost a znamená porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Za tohoto stavu tak není zřejmé, co přesně bylo zkoumáno ještě v rámci zkoumání naplnění zákonných znaků skutkové podstaty předmětného správního deliktu a co již bylo či mělo být hodnoceno při určení výměry pokuty v rámci kritéria okolností, za nichž byl správní delikt spáchán. Žalovaný dále doplnil, že v rámci kritéria okolností spáchání správního deliktu je třeba hodnotit k tíži žalobce to, že se vytýkaného jednání dopustil „minimálně ve formě vědomé nedbalosti“. Žalobce v této souvislosti poukazuje na to, že úprava správních deliktů je založena na principu objektivní odpovědnosti bez ohledu na zavinění. Pokud žalovaný hodnotí míru zavinění až při určení výměry pokuty, a to k tíži účastníka řízení, jelikož se mělo jednat o nedbalost vědomou s poukazem na to, že žalobce „vzhledem ke svým profesionálním znalostem provozovatele potravinářského podniku musel vědět, že když u ovoce a zeleniny nebude uvedena pouze jedna, skutečná země původu, dojde ke spáchání správního deliktu“, jedná se dle žalobce o závěr čistě subjektivní a hypotetický, jelikož nebylo provedeno žádné dokazování, které by přijetí tohoto závěru odůvodňovalo. S ohledem na lakonické zdůvodnění úvahy žalovaného není jasné, v jakém případě by žalovaný hodnotil uvedení spotřebitele v omyl jen jako méně závažnou nedbalost (nevědomou) s menším dopadem na výši pokuty. Žalobce se ohrazuje též proti tomu, že žalovaný nepřímo naznačuje, že by se vytýkaného jednání měl/mohl dopustit úmyslně („minimálně“ vědomá nedbalost). Napadené rozhodnutí je tak v této části podle žalobce nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V rámci druhého žalobního bodu žalobce namítl, že v odvolání namítl, že při hodnocení způsobu spáchání správního deliktu se správní orgán dopustil porušení zásady zákazu dvojího přičítání, neboť v neprospěch žalobce hodnotil, že způsob, jímž žalobce k protiprávnímu jednání dospěl, svědčí o podcenění nebezpečí nežádoucích důsledků protiprávního jednání, neboť se jednalo o vady, které nebyly skrytého charakteru a které mohl žalobce odstranit v rámci vlastní kontroly, a popsané protiprávní jednání, kterého žalobce dopustil, tak svědčí o selhání systému kontrolních mechanismů, a následně dodal, že způsob jednání, kterým byl spáchán správní delikt, správní orgán považuje za jednání závažné a hodnotil ho k tíži žalobce. Způsob spáchání správního deliktu tak byl hodnocen dvakrát. Co se týče tvrzení správního orgánu o „selhání systému kontrolních mechanismů“, jedná se podle žalovaného o čistě hypotetické tvrzení, které nemá oporu ve v provedeném dokazování. V rámci svých úvah správní orgán nevzal vůbec v potaz otázku selhání individuálního lidského faktoru na dané provozovně, kde zásobování ovocem a zeleninou probíhá každý den, přičemž často dochází ke změně země původu dodávaného sortimentu. Nelze tak vyloučit možnost individuálního pochybení zaměstnance úseku ovoce a zeleniny, který opomene změnit zemi původu nového sortimentu. V důsledku jednostranné úvahy správního orgánu v neprospěch účastníka řízení bez opory ve skutečně zjištěném stavu věci je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný se tím, že akceptoval hodnocení způsobu protiprávního jednání prvoinstančním orgánem, dopustil rovněž porušení zásady zákazu dvojího přičítání v neprospěch žalobce. Žalovaný odmítl i odvolací námitku žalobce týkající se hypotetického tvrzení o „selhání systému kontrolních mechanismů“ s poukazem na „objektivní princip odpovědností (v důsledku čehož nelze dle žalovaného vzít v potaz selhání individuálního lidského faktoru na dané provozovně), ačkoli sám současně uvádí, že úvahy správního orgánu vztahující se k závažnosti správního deliktu „musí mít opodstatnění v podkladech rozhodnutí (je možné je z nich dovodit), nevybočují z mezí běžené logiky, ani jinak nepřekračují meze správního uvážení. Napadené rozhodnutí žalovaného je tak podle žalobce v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost. Ve třetím žalobním bodu žalobce uvedl, že již v odvolání uplatnil námitku vůči výši pokuty v tom smyslu, že pokud administrativním nedopatřením (za situace, kdy je dotčená provozovna denně zásobována ovocem a zeleninou) nezměnil u některého nově k prodeji nabízeného druhu ovoce či zeleniny regálové štítky, přičemž skutečná země původu byla zjistitelná z originálních balení, nebyly chráněné zájmy spotřebitele ohroženy v takové míře, která by odůvodňovala uložení pokuty ve výši 250 000 Kč. Dle žalobce musí správní orgán při stanoveni výše sankce za správní delikt i materiální stránku deliktu. V případě spáchaného správního deliktu je třeba činit rozdíl mezi tím, zda se jedná o informaci např. o specifickém složení a vlastnostech výrobku s možností následku na lidské zdraví, nebo právě o informaci o zemi původu, která není natolik zásadní. Dále žalobce namítl, že při určení výměry pokuty měl žalovaný zvážit relevantní polehčující okolnosti, zejména to, že vytýkané jednání bylo spácháno administrativním nedopatřením, resp. individuálním selháním jednotlivce, nadto pak byly správné údaje zjistitelné „průměrným spotřebitelem“ z přepravních obalů. Žalobce se též vymezuje vůči úvaze žalovaného „klamání spotřebitele“ ve vztahu k tomu že „zejména český původ je pro mnohé spotřebitele při rozhodování, zda si potravinu zakoupí, rozhodující“. Podle žalobce spotřebitelé primárně upřednostňují kvalitu výrobku před jejich cenou a kvalitní mohou být výrobky nejen české, nýbrž i zahraniční. Tvrzení o upřednostňování českých potravin žalovaný dokládá průzkumem, který zadalo Ministerstvo zemědělství a zveřejnilo formou tiskové zprávy dne 13. 2. 2012. Podle žalobce byl ovšem daný průzkum proveden v roce 2011, což byl rok, kdy dosáhly velké obliby tzv. farmářské trhy, což dle žalobce mohlo respondenty ovlivnit. Ač jsou tyto trhy stále populární, v roce 2012 byly zjištěny nekalé praktiky některých trhovců, které byly silně medializovány, a je tak otázkou, zda by dotazovaní nyní odpovídali stejné. Dle žalobce jde též o nereprezentativní závěr vycházející ze vzorku pouze 1060 respondentů. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce namítl, že se žalovaný řádně nevypořádal s jeho námitkou nepřiměřenosti pokuty s ohledem na výši pokut ukládaných v jiných řízeních. Žalobce si je vědom skutečnosti, že „pokuty ve výši řádově stovek tisíc korun nejsou v činnosti SZPI jako orgánu dozoru výjimečné", nicméně pozastavuje se nad tím, že pokuty v těchto řádech jsou ukládány až v době cca posledních dvou let (a to i za nedostatky ohledně informační povinnosti jako označení země původu), aniž žalovaný v rámci jednotlivých správních řízení blíže osvětlil, jaké relevantní skutečnosti jej k navýšení pokut vedly. V pátém žalobním bodu pak žalobce namítl, že pokud prvostupňový orgán rozhodl již dne 3. 12. 2012 a rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce je až ze dne 9. 8. 2013, žalovaný věc neprojednal bez zbytečného odkladu a nerozhodl v souladu se zásadou rychlosti a hospodárností správního procesu. V důsledku neodůvodněných průtahů v řízení, které nikterak nezpůsobil vlastní nečinností žalobce, došlo k porušení práv a právem chráněných zájmů žalobce, a to práva na projednání věci správním orgánem bez zbytečného odkladu a tak, aby mu nevznikaly zbytečné náklady a aby byl správním orgánem zatěžován co nejméně. Žalobce má za to, že v řízení nebyly dodrženy zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí a že v důsledku prodlení s vyhotovením rozhodnutí žalovaného jako odvolacího orgánu došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k jednotlivým žalobním bodům uvedl následující: Žalovaný nesouhlasil s názorem, že uložená pokuta měla být snížena z toho důvodu, že došlo k přesunutí části odůvodnění týkajícího se části způsobu spáchání správního deliktu žalobcem do části týkající se vymezení daného skutku. Část odůvodnění konstatující, že rozpor v údajích o zemích původu uvedených na regálových štítcích umístěných nad nabízenými produkty se skutečnými údaji o zemi původu té které zeleniny či ovoce, lze hodnotit jako zvlášť závažné jednání, neboť průměrný spotřebitel se při samoobslužném prodeji nepochybně poskytovanou informací o zemi původu řídí při volbě nákupu určité potraviny, jelikož v drtivé většině případů sleduje zejména jakost nabízené potraviny v porovnání s její cenou a dále se mnohdy i zaměřuje na původ takové potraviny, přesunul z části odůvodnění hlediska okolností spáchání správního deliktu k části odůvodnění týkající se daného skutku, neboť měl za to, že daný text se váže spíše k samotné skutkové podstatě správního deliktu, než k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Úvahu dále nahradil úvahou novou, přičemž uvedl, že jednání, kterým žalobce uváděl spotřebitele v omyl, bylo zapříčiněno samotným žalobcem (nikoli např. výrobcem potraviny), žalobce se daného jednání dopustil minimálně ve formě vědomé nedbalosti. Z toho vyplývá, že došlo ke kompenzaci vypuštěné úvahy. Z tohoto důvodu má žalovaný za to, že závažnost správního deliktu nebyla změněna a pokuta tak zcela logicky zůstala ve stejné výši. Žalovaný má za to, že výše vysvětlenými změnami ve vztahu k uvedení země původu případné hraniční porušení zásady zákazu dvojího přičítání odstranil a ve vztahu k formě spáchání správního deliktu (vědomá nedbalost) úvahy prvoinstančního orgánu vhodně osvětil. Pokud se týká žalobcovy námitky vztahující se k úvaze žalovaného o spáchání správního deliktu žalobce minimálně ve formě nedbalosti, žalovaný nepovažuje úvahu za nepřípustnou. Konstrukce deliktní odpovědnosti žalobce je sice postavena na objektivní odpovědnosti a právní předpisy nestanoví obligatorní hodnocení zavinění. Případné úvahy z pohledu zavinění jsou však možné. Jedná se o úvahy povahy doplňkové a je zcela na správním orgánu, zda k nim v rámci procesu správního uvážení o výši uložené pokuty přihlédne či nikoliv. Žalovaný na svých závěrech týkající se formy zavinění žalobce trvá a plně na ně odkazuje. Pokud jde o druhý žalobní bod, žalovaný uvedl, že ohledně hlediska způsobu spáchání správního deliktu k porušení zásady zákazu dvojího přičítání nedošlo a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že úvahy správního orgánu vztahující se k závažnosti správního deliktu není třeba dokazovat, avšak je nutné, aby šlo o úvahy nevybočující z mezí běžné logiky, nepřekračující meze správního uvážení a vycházející ze skutkového děje. Co se týká úvahy o „selhání kontrolních mechanismů“, má žalovaný za to, že jde o úvahu zcela logickou, neboť žalobce se protiprávního jednání (klamavého označení země původu na regálových štítcích či poutačích v rozporu se skutečnou zemí původu zjistitelnou např. na přepravce potravin či jejich obale) dopustil celkem u 11 druhů ovoce a zeleniny a pochybení u takového počtu potraviny nelze dle žalovaného považovat za ojedinělé selhání (např. u jednoho či dvou druhů ovoce a zeleniny). Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že všechny skutečnosti, ať vyhodnocené k tíži či ve prospěch žalobce, byly na obou stupních, tj., jak prvoinstančním, tak odvolacím orgánem velmi pečlivě posouzeny a žalovaný v podrobnostech ohledně kritérií, které vzaly správní orgány v potaz při určování výše pokuty, odkazuje na jednotlivá rozhodnutí. Ohledně námitky žalobce, který má za to, že pochybení způsobené administrativním nedopatřením v důsledku individuálního pochybení jeho zaměstnance mělo být hodnoceno ve prospěch, poukazuje žalovaný na objektivní odpovědnost za spáchaný správní delikt uplatňující se v potravinovém právu. Podle žalovaného je uvedení nesprávného údaje na regálovém štítku o zemi původu skutečností způsobilou uvést spotřebitele v omyl bez ohledu na to, že na obale potraviny (papírové krabici či obale) byl uveden údaj o zemi původu správný. Spotřebitel oprávněně očekával správnost údaje o zemi původu a nemusel vědět, že si má ověřovat, zda údaj o zemi původu uvedený na obale či papírové krabici je totožný s údajem použitým jinde při označení potraviny. Pokud se spotřebitel oprávněně spoléhal na zemi původu uvedenou na štítku, mohl odlišnou zemi původu např. zjistit z obalu až doma a být poškozen již tím, že mu nikdo neuhradil ztrátu na cestovném a ztrátu na čase v souvislosti s případnou reklamací. Je však nasnadě, že není dost dobře možné vyžadovat od spotřebitele, aby se rozhodoval o tom, který ze dvou údajů použitých při označování je správný. Pokud se týká preferencí českých potravin českými spotřebiteli, žalovaný setrvává na svém názoru, že preference tuzemských potravin u tuzemských spotřebitelů je skutečností obecně známou. V této souvislosti považoval žalovaný za dostačující odkázat na provedený výzkum veřejného mínění, neboť tyto výzkumy obecně docházejí k velmi podobným výsledkům. Předmětný výzkum, který sumarizuje uvedená tisková zpráva Ministerstva zemědělství, provedlo v prosinci roku 2011 Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Tento výzkum byl tedy proveden standardním způsobem na dostatečném vzorku populace, vysoce odborným subjektem, a to v blízké časové souvislosti se zjištěným protiprávním jednáním žalobce (resp. 3 měsíce před ním). Žalovaný neměl a nemá důvodu o relevanci výsledků tohoto výzkumu pochybovat a ani žalobce ve své žalobě nepodal argumenty, které by možnost použití výsledků tohoto výzkumu vyvracely. Žalobce uvádí pouze obecná nepodložená tvrzení. Žalovaný pokládá uvedenou úvahu za správnou, a nemůže souhlasit s názorem žalobce, že by napadené rozhodnutí bylo v této části nepřezkoumatelným pro nedostatek důkazů. Ohledně srovnání žalobce, který má za to, že uvádění spotřebitele v omyl chybnou informací o zemi původu nevykazuje takovou míru společenské nebezpečnosti ve srovnání např. s chybnou informací o specifickém složení výrobku, žalovaný odkazuje na ustanovení článku 16 nařízení č. 178/2002, ze kterého vyplývá, že (aniž jsou dotčena specifičtější ustanovení potravinového práva), nesmí označování, propagace a obchodní úprava potravin nebo krmiv, jejich tvar, vzhled nebo balení, použité obalové materiály, způsob jejich úpravy a místo vystavení, jakož i informace poskytované o nich jakýmkoli médiem uvádět spotřebitele v omyl. Uvádění v omyl v tomto smyslu neznamená pouze prosté uvedení nepravdivých údajů, ale též údajů pro spotřebitele nejednoznačných a rozporných, schopných spotřebitele v omyl uvést, což nastalo v předmětném případě. Žalovaný má za to, že informační cedule nad zbožím obsahují bezesporu údaje, které jsou pro spotřebitele důležité pro to, aby mohl učinit informovaný výběr potravin tak, jak předpokládá čl. 8 citovaného nařízení. Žalovaný považuje takové uvádění spotřebitele v omyl za závažné jednání, neboť spotřebitel může na základě nesprávných informací koupit potravinu, kterou by si za jiných okolností (při uvedení správné země původu z důvodu např. osobní negativní zkušenosti) nezakoupil, čímž došlo nebo by mohlo dojít k ohrožení ekonomické sféry spotřebitelů. To bylo ostatně žalovaným přičteno žalobci k tíži v rámci kritéria následek spáchání správního deliktu. Ke čtvrtému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že ukládání pokut za správní delikty, tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře správního uvážení. V daném případě se jednalo správní delikt podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách. Pokuta byla uložena podle ustanovení § 17 odst. 3 písm. b) tohoto zákona, podle něhož lze za správní delikt uložit pokutu až do výše 3 000 000 Kč. Sankce ve výši 250 000 Kč uložená žalobci se nachází při samé spodní hranici limitu stanoveného zákonem o potravinách, představuje 8,3 % z maximálního limitu stanoveného tímto zákonem. Žalovaný takovou výši považuje za odpovídající závažnosti spáchaného protiprávního jednání, především s ohledem na potenciální či reálné finanční poškození spotřebitelů, kteří na základě nesprávně uvedených informací o zemi původu nemohli provést informovaný výběr potraviny. K pátému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že nedodržení procesních lhůt dle § 71 správního řádu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí. Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc podstatné skutečnosti: Správní orgán prvního stupně v odůvodnění výše pokuty uvedl, že rozpor v údajích o zemích původu uvedených na regálových štítcích umístěných nad nabízenými produkty se skutečnými údaji o zemi původu té které zeleniny či ovoce, hodnotí jako zvlášť závažné jednání. Průměrný spotřebitel se při samoobslužném prodeji nepochybně poskytovanou informací o zemi původu řídí při volbě nákupu určité potraviny, neboť v drtivé většině případů sleduje zejména jakost nabízené potraviny v porovnání s její cenou a dále se mnohdy i zaměřuje na původ takové potraviny, kdy na základě buď své zkušenosti s určitou destinací, předchozí konzumací, nebo na základě jiné preference upřednostňuje určitou zemi původu potraviny. Takový spotřebitel pak většinou sdělované údaje považuje za pravdivé a dále si již neověřuje na jiných písemných sděleních, ať již umístěných na manipulačních obalech či spotřebitelských obalech, zda jsou jemu poskytované údaje v souladu. Tuto skutečnost hodnotil správní orgán jako velmi vážnou a zásadně přitěžující okolnost při rozhodování o výměře ukládané pokuty. Rovněž jako vážnou a zásadně přitěžující okolnost posoudil správní orgán množství klamavě označené zeleniny a ovoce (celkem 11 druhů), způsobilého ovlivnit rozhodování spotřebitele v tom smyslu, že si zakoupí právě zeleninu a ovoce pocházející jen z určité destinace. Při hodnocení způsobu protiprávního jednání bylo v neprospěch žalobce hodnoceno, že způsob, jímž k protiprávnímu jednání dospěl, svědčí o podcenění nebezpečí nežádoucích důsledků protiprávního jednání, neboť se jednalo o vady, které nebyly skrytého charakteru a které mohl odstranit v rámci vlastní kontroly. Protiprávní jednání svědčí o selhání systému kontrolních mechanismů na provozovně žalobce. Způsob jednání, kterým byl spáchán správní delikt, správní orgán považoval za jednání závažné a hodnotil ho k tíži žalobce. Při úvaze o následcích protiprávního jednání byla uvážena míra možného poškozování spotřebitele. Správní orgán ale především uvážil skutečnost, že nebyl prokázán konkrétní škodlivý následek protiprávního jednání na ekonomických zájmech spotřebitele a toto kritérium posoudil ve prospěch žalobce. V neprospěch žalobce pak byla hodnocena skutečnost, že si spotřebitelé podáním klamavé informace ohledně původu potravin zakoupili či zakoupit mohli potravinu, kterou vlastně z důvodu preference potravin pocházejících z určitých zemí ani nechtěli zakoupit. Celkovou závažnost správního deliktu hodnotil správní orgán jako protiprávní jednání se střední závažností. Žalovaný v napadeném rozhodnutí k odvolacím námitkám, jež korespondovaly s námitkami žalobními, uvedl následující úvahy: Žalovaný předně výslovně celou úvodní úvahu správního orgánu prvního stupně týkající se závažnosti deliktu přesunul z části odůvodnění týkající se okolností spáchání správního deliktu k části odůvodnění týkající se vymezení daného skutku. Tento text pak nahradil úvahou vlastní, v níž uvedl: „Odvolací orgán konstatuje, že jednání, kterým účastník řízení uváděl spotřebitele v omyl, bylo zapříčiněno samotným účastníkem řízení (nikoli např. výrobcem potraviny), a má za to, že se účastník řízení daného jednání dopustil minimálně ve formě vědomé nedbalosti. Teorie práva za vědomou nedbalost (culpa luxuria) označuje situaci, kdy pachatel věděl, že může porušit nebo ohrozit právem chráněný zájem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Odvolací orgán má v daném případě za to, že účastník řízení vzhledem ke svým profesionálním znalostem provozovatele potravinářského podniku musel vědět, že když u ovoce a zeleniny nebude uvedena pouze jedna, skutečná země původu, dojde ke spáchání správního deliktu, což je bezesporu nutné hodnotit k jeho tíži. Tuto úvahu odvolací orgán výslovně podřazuje pod kritérium okolností, za nichž byl správní delikt spáchán. Odvolací orgán dále konstatuje, že úvahu orgánu prvního stupně, který jako další okolnost, za níž byl správní delikt spáchán, posoudil množství klamavě označené zeleniny a ovoce (celkem 11 druhů) považuje za možnou a nevybočující z mezí běžné logiky. Odvolací orgán dále uvádí, že účastník řízení nerozporoval, že u jednotlivých druhů ovoce a zeleniny (blíže vymezených ve výroku napadeného rozhodnutí) byly uvedeny dvě země původu, proto toto kontrolní zjištění nebylo třeba dále více dokazovat; ostatní jsou úvahy orgánu prvního stupně, které plně vychází ze spisového materiálu.“ K námitce dvojího přičítání při hodnocení způsobu spáchání správního deliktu žalovaný uvedl, že prvním souvětím orgán prvního stupně popsal způsob protiprávního jednání účastníka řízení, přičemž v druhé větě mu přiřadil přitěžující význam. Nešlo tedy o dvojí přičítání téže okolnosti. Dále žalovaný souhlasil s tím, že se u všech pochybení žalobce jednalo o nedostatky pro žalobce zcela zjevné, k jejichž odhalení a odstranění nemusel vynaložit žádné významnější úsilí, a mohl tak učinit v rámci běžné vnitřní kontroly. Konstatoval přitom, že úvahy správního orgánu vztahující se k závažnosti správního deliktu nejsou předmětem „dokazování“ dle správního řádu, protože nevedou ke zjištění skutkových okolností. Je však nasnadě, že musí jít o úvahy, které mají opodstatnění v podkladech rozhodnutí (je možné je z nich dovodit), nevybočují z mezí běžné logiky, ani jinak nepřekračují meze správního uvážení. To se však v tomto případě nestalo a úvahy prvoinstančního orgánu mají logickou oporu ve spisovém materiálu. Vzhledem k objektivnímu principu odpovědnosti v potravinovém právu neobstojí ani námitka žalobce, že správní orgán nevzal v potaz selhání individuálního lidského faktoru na dané provozovně. Podle žalovaného provozovatel potravinářského podniku nese objektivní odpovědnost za dodržení právních předpisů a nelze se jí zprostit odkazem na skutečnost, že šlo pouze o administrativní nedopatření. Spotřebitel byl v tomto případě informován o původu zboží označením na kartonu a označením na regálovém štítku či poutači a tato označení byla odlišná. Spotřebitel nemohl s jistotou předpokládat, který údaj je pravdivý a nelze po něm ani spravedlivě požadovat, aby si takový nesoulad sám při nákupu potravin vyjasňoval. Klamání spotřebitele je přitom obecně považováno za jeden z nejzávažnějších deliktů, kterého se provozovatel potravinářského podniku při uvádění potravin do oběhu může dopustit. Klamání spotřebitele totiž představuje zásah především do finanční sféry spotřebitele, který na základě poskytnutí nepravdivé informace zakoupí nebo může zakoupit produkt, který vlastně ani nepožaduje. Ve vztahu k tomu, že původ potravin, a to zejména původ český, je pro mnohé spotřebitele při rozhodování, zda si potravinu zakoupí rozhodující, poukázal žalovaný na tiskovou zprávu Ministerstva zemědělství, zveřejněnou na stránkách http://eaqri.cz/public/web/mze/tiskovv-servis/tiskove-zpravv/x2012 cesi-postupnemeni-sve-navvkv-vice-veri.html. Dále žalovaný konstatoval, že materiální stránku správního deliktu správní orgán zvažuje při úvahách o skutku a deliktu, kdy zkoumá, zda byla naplněna společenská nebezpečnost, tak, aby jednání bylo možné kvalifikovat jako správní delikt. Naopak, při úvahách o závažnosti správního deliktu a výši pokuty se materiální stránka správního deliktu již nezkoumá. K přiměřenosti pokuty žalovaný uvedl, že pokuta ve výši 250 000 Kč představuje pouhých 8,3 % z nejvyšší možné hranice, kterou lze za takový typ správního deliktu uložit, pokuta byla uložena při spodní hranici rozmezí stanoveného zákonem. Výše uložené pokuty odpovídá závažnosti protiprávního jednání a nese v sobě nezbytný preventivní i represivní prvek správního trestání. Pokud žalobce namítal, že jde o zásadní navýšení pokuty oproti pokutám ukládaným správními orgány v předchozích řízeních za obdobné případy, žalovaný uvedl, že žalobce ve svém odvolání neuvedl, s jakými předchozími rozhodnutími výši pokuty srovnává. Pokuty ve výši řádově stovek tisíc korun nejsou v činností SZPI jako orgánu dozoru výjimečné. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst.1, 2 s.ř.s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení s takovým postupem nevyjádřili ve stanovené lhůtě svůj nesouhlas (§ 51 odst. 1 s.ř.s.). Soud přitom dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách se provozovatel potravinářského podniku dopustí správního deliktu tím, že jiným jednáním, než je uvedeno v písmenu a) téhož ustanovení (porušení povinnosti dodržet požadavky na bezpečnost potravin), poruší povinnost stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských společenství upravujícím požadavky na potraviny. Podle čl. 6 odst. 1 věty druhé prováděcího nařízení Komise (EU) č. 543/2011, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 1234/2007 pro odvětví ovoce a zeleniny a odvětví výrobků z ovoce a zeleniny, platí, že produkty smějí být nabízeny k prodeji, pokud maloobchodní prodejce vystaví v těsné blízkosti zboží zřetelné a čitelné údaje uvádějící zemi původu a případně jakost a odrůdu či tržní druh takovým způsobem, který neuvádí spotřebitele v omyl. Podle § 17 odst. 3 písm. b) zákona o potravinách se za správní delikt se uloží pokuta do 3 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. b), d), e), g), l) nebo m) nebo odstavce 2 písm. b). Podle § 17i odst. 2 zákona o potravinách se při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Pokud jde o argumentaci uplatněnou v prvním žalobním bodu, Městský soud v Praze považuje za podstatné zdůraznit, že již z výše podané rekapitulace obsahu odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že žalovaný výslovně celou spornou pasáž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně z hodnocení závažnosti správního deliktu vyloučil a nahradil ji úvahou vlastní. Podstatou této úvahy bylo zohlednění způsobu spáchání správního deliktu (úvaha o míře subjektivního volního vztahu žalobce k deliktnímu jednání – k tomu viz dále), přičemž tomuto zcela nově formulovanému kritériu žalovaný přisoudil povahu přitěžující okolnosti. V tomto ohledu nelze shledat jakoukoliv nejasnost v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zároveň též neplatí argumentace žalobce v tom smyslu, že by bylo vypuštěno jedno z přitěžujících kritérií, což by mělo mít odraz na výši pokuty. Kritérium užité správním orgánem prvního stupně bylo nahrazeno vlastní novou úvahou odvolacího orgánu, z níž vyplynul rovněž závěr o existenci přitěžující okolnosti. Ve druhé části tohoto žalobního bodu se žalobce vymezoval vůči úvaze žalovaného, že je třeba jako k přitěžující okolnosti přihlédnout k tomu, že správní delikt byl spáchán ve formě (minimálně) vědomé nedbalosti. Žalobce tomuto závěru vytýká nepřezkoumatelnost z důvodu nedostatku skutkových zjištění. Ani s touto námitkou se soud neztotožňuje. Se žalobcem lze souhlasit v tom, že odpovědnost za správní delikty podle zákona o potravinách je vystavěna na principu odpovědnosti objektivní, u níž se nezjišťuje zavinění. To však neznamená, že volní složka, resp. volní vztah deliktně odpovědného subjektu k deliktnímu následku je zcela bez významu i při úvahách o výši sankce. Naopak právě v rámci zkoumání zákonného kritéria závažnosti správního deliktu (resp. při zkoumání dílčího kritéria závažnosti v podobě způsobu spáchání správního deliktu) podle § 17i odst. 2 zákona o potravinách je možné míru subjektivního volního vztahu deliktně jednající osoby k deliktnímu následku zhodnotit. Žalobci lze přisvědčit v tom, že závěr o míře a podobě tohoto subjektivního volního vztahu k deliktnímu následku musí být zásadně opřen, jako ostatně i ostatní závěry správního orgánu, o skutkový základ, který vyšel v řízení najevo. To nepochybně platí zejména pro případ, kdy má být dovozováno úmyslné spáchání skutku, jenž naplňuje znaky skutkové podstaty správního deliktu. Žalovaný však dospěl k závěru, že je třeba žalobci přičítat pro účely hodnocení závažnosti spáchaného správního deliktu jednání ve formě vědomé nedbalosti. V takovém případě je třeba, co do nutných skutkových zjištění, vyjít z podstaty této formy zavinění. Vědomá nedbalost je jak právní doktrínou, tak především i zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem, jehož principů lze i pro oblast správního trestání užít analogicky, definována jako stav, kdy pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (srov. § 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku). Z tohoto vymezení předně plyne, že kritériem pro posouzení toho, zda jde o nedbalost nebo o jednání nezaviněné, je zachování či nezachování potřebné míry opatrnosti. Je-li při absenci vůle spáchat delikt zachována potřebná míra opatrnosti ve vazbě na způsobení deliktně relevantního následku v podobě porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, nejde o nedbalost. Naopak, nedostojí-li deliktně odpovědný povinnosti zachovávat náležitou opatrnost a dojde v příčinné souvislosti s jeho jednáním k porušení nebo ohrožení takového zájmu, stane se tak z jeho strany zaviněně, a to buď z vědomé nedbalosti, nebo z nevědomé nedbalosti. Určení potřebné míry opatrnosti v jednání konkrétní osoby se odvíjí od její povinnosti, možnosti a schopnosti předvídat způsobení daného deliktně relevantního následku. Povinnost této předvídavosti přitom představuje objektivní hledisko pro určení požadované míry opatrnosti, zatímco možnost a schopnost této předvídavosti u konkrétní osoby subjektivní prvek procesu posuzování této skutečnosti. Z povahy věci vyplývá, že z objektivního hlediska je na místě požadovat od každého v zásadě stejnou míru opatrnosti. Výjimkou jsou ovšem typicky určité skupiny osob vykonávajících specifické činnosti nebo povolání, u nichž je s ohledem na charakter toho, co dělají, riziko porušení nebo ohrožení chráněných zájmů vyšší, a proto je u nich požadována také vyšší míra opatrnosti. V případě žalobce je míra této potřebné opatrnosti dána povahou jeho činnosti jako potravinářského podniku ve smyslu zákona o potravinách a kogentní úpravou povinností z tohoto postavení vyplývajících. Je-li jednou z těchto povinností vyplývající z čl. 6 odst. 1 věty druhé prováděcího nařízení Komise (EU) č. 543/2011 povinnost zajistit, aby produkty nabízené k prodeji byly opatřeny v těsné blízkosti zřetelným a čitelným údajem uvádějícím zemi původu a případně jakost a odrůdu či tržní druh takovým způsobem, který neuvádí spotřebitele v omyl, potřebná míra opatrnosti je dána tehdy, pokud deliktně odpovědný subjekt učiní dostatečná opatření ke splnění této povinnosti. Pokud v řízení vyšlo najevo (a žalobce tuto skutečnost nijak nesporuje), že došlo ke klamavému označení ve smyslu čl. 6 odst. 1 nařízení č. 543/2011 u celkem jedenácti druhů nabízeného zboží, žalobce přitom vyjma nespecifikovaného odkazu na „administrativní nedopatření“ v řízení neuváděl žádné okolnosti, jež by svědčily pro to, že učinil vůbec nějaká opatření k naplnění své povinnosti, lze závěr žalovaného o nedbalostní formě jednání žalobce bez výhrad akceptovat. K závěru o nedbalostním jednání žalobce nebylo třeba žádných dalších zvláštních skutkových zjištění. Pokud pak jde o prvek vědomé nedbalosti, prvek vědomosti se vztahuje nikoliv k míře předběžné opatrnosti, ale k možnému deliktnímu následku. V tomto ohledu je zcela korektní argumentace žalovaného v tom, že žalobce vzhledem ke svým profesionálním znalostem provozovatele potravinářského podniku musel vědět, že když u ovoce a zeleniny nebude uvedena pouze jedna, skutečná země původu, dojde ke spáchání správního deliktu. Ani pro tento závěr nebylo nutné zvláštní dokazování – nelze přehlédnout, že žalobce je etablovaným provozovatelem řetězce obchodů, u něhož se dá znalost povinností vyplývajících z předpisů upravujících jeho obchodní činnost, a tedy i znalost případného deliktního následku v případě porušení těchto předpisů, předpokládat. Závěr žalovaného o podobě volního subjektivního vztahu žalobce k deliktnímu následku tedy nebyl čistě hypotetickým, jak žalobce namítal, nýbrž se jednalo o korektní úvahu vycházející dílem ze skutečností, jež vyšly v řízení najevo, dílem ze skutečností, jež lze oprávněně presumovat. Na vadu hodnocení žalovaného nemůže ani být skutečnost, že nevymezil, za jakých okolností by bylo lze uvažovat o jiném volním vztahu žalobce k deliktnímu následku – to by naopak již pouhou hypotézou, resp. spekulací bylo. V souvislosti s tímto žalobním bodem lze nad rámec potřebného odůvodnění vyslovit jistou pochybnost, zda lze vědomou nedbalost deliktně odpovědného subjektu v případě správního deliktu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách ve spojení s čl. 6 odst. 1 nařízení č. 543/2011 považovat za okolnost z hlediska způsobu spáchání deliktu přitěžující, je-li zřejmé, že jde spíše o typický způsob spáchání tohoto deliktu. V tomto smyslu však žalobce svou žalobní námitku neformuloval, soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí pouze v rámci námitek uplatněných žalobcem, jež však neshledal důvodnými. Městský soud v Praze neshledal důvodnými ani námitky uplatněné ve druhém žalobním bodu, přičemž lze v zásadě odkázat na zcela případné vypořádání těchto námitek uplatněných již v odvolání v rámci rozhodnutí žalovaného. Městský soud v Praze tak ve shodě se žalovaným konstatuje, že k žádnému porušení zásady dvojího přičítání v případě hodnocení způsobu spáchání správního deliktu nedošlo. Jak již bylo uvedeno v rekapitulační části, správní orgán prvního stupně v žalobcem namítané části odůvodnění svého rozhodnutí uvedl následující: „Při hodnocení způsobu protiprávního jednání bylo v neprospěch žalobce hodnoceno, že způsob, jímž k protiprávnímu jednání dospěl, svědčí o podcenění nebezpečí nežádoucích důsledků protiprávního jednání, neboť se jednalo o vady, které nebyly skrytého charakteru a které mohl odstranit v rámci vlastní kontroly. Protiprávní jednání svědčí o selhání systému kontrolních mechanismů na provozovně žalobce. Způsob jednání, kterým byl spáchán správní delikt, správní orgán považoval za jednání závažné a hodnotil ho k tíži žalobce.“ Z tohoto textu je zjevné, že jeho druhá věta není dalším samostatným hodnocením závažnosti jednání, ale je shrnutím věty předchozí. Soud neshledává ani nijak nepřezkoumatelnou úvahu žalovaného a správního orgánu prvního stupně o tom, že způsob spáchání správního deliktu svědčí o selhání kontrolních mechanismů. Podle názoru soudu nejde o nijak hypotetické tvrzení bez opory v obsahu spisu. Jak již bylo zdůrazněno, v řízení vyšlo najevo, že nesoulad v označení země původu se týkal celkem 11 druhů zboží nabízeného v rámci oddělení ovoce a zeleniny, tedy nikoliv marginálního počtu položek z celkového sortimentu, zároveň byl tento nesoulad zjevný z prostého srovnání údajů na originálních obalech. Jaká jiná skutková zjištění by měla být dostačující pro závěr, že v takovém případě nepochybně došlo k selhání kontrolních mechanismů žalobce? Závěr o selhání kontrolních mechanismů plyne právě ze zjevnosti nesouladu mezi označením na originálních obalech a údaji na informačních tabulích. Zároveň lze souhlasit se žalovaným plně v tom, že otázka možného individuálního pochybení zaměstnance tu nehraje žádnou roli. Jednak jde skutečně o odpovědnost objektivní, žalobce se jí tudíž nemůže zprostit poukazem na jednání svých zaměstnanců. Podstatné však je, že poukaz žalobce na možné selhání jednotlivce nijak nesnižuje validitu závěru o selhání kontrolních mechanismů žalobce – řádné fungování kontrolních mechanismů předpokládá, že individuální pochybení zaměstnanců žalobce bude v co největší možné míře eliminováno. Rozsah zjištěného porušení povinnosti v případě žalobce však závěr o účinném fungování kontrolních mechanismů, jež z povahy věci mají vést k eliminaci pochybení zaměstnanců žalobce, vylučuje. V tomto ohledu tedy soud plně souhlasí se závěrem žalovaného, že závěr o selhání kontrolních mechanismů měl opodstatnění v podkladech rozhodnutí, nevybočuje z mezí běžené logiky, ani jinak nepřekračuje meze správního uvážení. Pokud jde o námitky uplatněné ve třetím žalobním bodu, lze uvést následující: Jak uvedl již Nejvyšší správní soud v obdobné věci žalobce k obdobné námitce (srov. rozsudek ze dne 18. 9. 2014, č. j. 4 As 151/2014-32), administrativní náročnost zásobování nemůže představovat polehčující okolnost, neboť je zcela na vůli žalobce, jak uspořádá své vnitřní poměry, aby byl schopen splnit všechny zákonné požadavky. Poukaz na administrativní pochybení, resp. náročnost vyplývající z denní obměny sortimentu, je tedy z hlediska výše pokuty zcela irelevantní. Pokud jde o poukaz na „materiální stránku deliktu“, především je třeba souhlasit se závěrem žalovaného, že jde o pojem, který je vyhrazen pro zkoumání naplnění znaků skutkové podstaty správního deliktu. O materiální stránce správního deliktu lze hovořit v souvislosti s tím, že znaky skutkové podstaty musí být naplněny s určitou minimální intenzitou společenské škodlivosti. O naplnění materiální stránky deliktu není v nyní posuzovaném případě sporu. V rámci úvahy o závažnosti správního deliktu lze promítnout určité „materiální“ úvahy v rámci zákonných kritérií pro určení výše pokuty. Žalobcem namítané okolnosti, tedy že je z hlediska následku nutno rozlišovat mezi klamnou informací např. o specifickém složení a vlastnostech výrobku s možností následku na lidské zdraví, nebo právě informací o zemi původu, která není natolik zásadní, by obecně vzato mohly mít místo v úvahách o následcích spáchaného správního deliktu, resp. míře ohrožení zákonem chráněného zájmu. Podstatné však je, že kritéria závažnosti správního deliktu, přesněji řečeno kritéria konkrétní závažnosti správního deliktu rozhodné z hlediska výše trestu, lze logicky vztáhnout pouze ke skutečnostem, jež jdou nad rámec skutečností, které jsou potřebné k naplnění samotné skutkové podstaty správního deliktu, tedy skutečností, jež jsou zohledněny již typovou nebezpečností správního deliktu vyjádřenou ve skutkové podstatě. Žalobce byl přitom postižen za správní delikt, jehož skutková podstata spočívá v klamavém označení země původu. Z povahy věci tak nemůže být proto polehčující okolností skutečnost, že se dopustil právě klamavého označení co do země původu k prodeji nabízených potravin. Pokud se žalobce vymezuje vůči úvaze žalovaného o „klamání spotřebitele“ ve vztahu k tomu že „zejména český původ je pro mnohé spotřebitele při rozhodování, zda si potravinu zakoupí, rozhodující“, lze poukázat na to, jak uvedl ostatně i Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozsudku ve věci sp. zn. 4 As 151/2014, že je zcela důvodné předpokládat, že spotřebitel může při výběru zboží vycházet z jakékoliv informace, která označuje potravinu, její obal nebo místo vystavení. Uvedením chybné informace dochází ke klamání spotřebitele a snížení možnosti vybrat si zboží podle vlastní preference, ať už se týká jakéhokoliv druhu uvedených údajů. Tato skutečnost není předmětem dokazování, ale vyplývá přímo z chybného označení, které je v rozporu s právem. V posuzovaném případě správní orgány zjistily, že žalobce uváděl chybné informace o zemi původu ovoce a zeleniny a při hodnocení této skutečnosti žalovaný přihlédl k průzkumu důvěry spotřebitelů v nezávadnost potravin vyrobených v České republice jako k veřejně známé informaci. Jedná se o kvantitativní šetření Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd České republiky, jehož důvěryhodnost či závěry v řízení nebyly napadeny konkrétními argumenty. Žalobce pouze hypoteticky dovozuje, že by výsledek sociologického šetření mohl být v roce 2012 oproti roku 2011 odlišný v souvislosti s medializovanými problematickými jevy tzv. farmářských trhů. Výsledky průzkumu, na nějž žalovaný odkazuje, však jakoukoliv souvislost s existencí fenoménu farmářských trhů neimplikují. Uvedený průzkum konstatuje, že zdravotní nezávadnost je hodnocena rozdílně u potravin vyráběných v České republice a u potravin vyráběných v zahraničí, přičemž téměř tři čtvrtiny obyvatel považují zdravotní nezávadnost českých potravin za dobrou. Zcela logickým vyústěním této informace je závěr, že velká část spotřebitelů sleduje údaj o zemi původu zboží, které nakupuje. Pokud by spotřebitelé byli k tomuto údaji lhostejní, tak by se nemohli vyjádřit ke zdravotní nezávadnosti právě českých výrobků, a to do značné míry odlišně oproti zahraničním výrobkům. Lze tedy důvodně předpokládat, že běžný spotřebitel při výběru potravin vychází z vlastního názoru o zdravotní nezávadnosti potravin. Důvodem ke zpochybnění validity a relevance kvantitativního šetření není ani poukaz na podle žalobce nízký počet respondentů. Validita šetření se totiž odvíjí nikoliv od počtu respondentů, ale od toho, jakým způsobem je sestaven tzv. reprezentativní vzorek šetřené populace. Do této skutečnosti však námitka žalobce nijak nesměřuje. Pokud jde o námitku uplatněnou ve čtvrtém žalobním bodu, žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na konkrétní příklady své rozhodovací praxe, z nichž dovozoval srovnatelnou výši pokut ve srovnatelných případech. Žalobce proti tomuto srovnání nevymezil žádnou konkrétní námitku. Žalobce toliko poukazuje bez bližších konkrétních tvrzení na to, že pokuty v těchto řádech jsou ukládány až v době cca posledních dvou let. Tvrzení, že v minulosti za obdobná porušení právních předpisů žalovaný ukládal pokuty řádově nižší, žalobce nijak nedokládá. Konečně pak, pokud jde o námitku uplatněnou v pátém žalobním bodu, lze pouze odkázat na správný závěr žalovaného, že lhůty podle § 71 správního řádu jsou lhůtami pořádkovými, jejich nedodržení nemůže mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Soud proto s ohledem na výše uvedené neshledal žalobu důvodnou, a podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 25. října 2016 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová