10 A 23/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše, soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a soudkyně Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce: Mgr. J. H., narozen X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem Policie České republiky spočívajícím v tom, že policisté hlídky PMJ Libela 320 žalobci při jeho zajištění 11. 3. 2026 ve 14.45 hodin nasadili pouta a následně jej v poutech převezli z křižovatky ulic Sokolovské a Ke Štvanici v Praze na policejní služebnu Místní oddělení Karlín takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Průběh soudního řízení.

1. Žalobce se žalobou domáhá ochrany proti shora vymezenému zásahu. Vlastní text žaloby sestává pouze z této věty: „Žalobce podává žalobu proti nezákonnému zásahu žalovaného spočívajícímu v tom, že policista hlídky PMJ Libela 320 žalobci při jeho zajištění dne 11. 3. 2026 ve 14:45 hod. nasadil pouta a v poutech byl touto hlídkou převezen z křižovatky ulic Sokolovská x Ke Štvanici v Praze na policejní služebnu Místní oddělení Karlín, ačkoliv k použití pout nebyl dán žádný zákonný důvod.“ 2. Žalobce nenavrhl k provedení žádný důkaz a k žalobě nepřipojil žádnou přílohu.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce byl při silniční kontrole zjištěn jako řidič motorového vozidla, ačkoli mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Policisté proto na místě vyhodnotili, že žalobcovo jednání může vykazovat znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Pouta tedy nebyla přiložena běžně kontrolované osobě, ale osobě, která nerespektovala pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci a byl u ní dán jeden z vazebních důvodů podle § 76 odst. 1 trestního řádu, což bylo významné při hodnocení rizik spojených s žalobcovým omezením svobody a převozem na služebnu. Kromě toho žalobce působil nervózně a rozhlížel se po okolí, což bylo dalším aspektem subjektivně posilujícím důvodné obavy policistů z možného útěku či jiného narušení veřejného pořádku a bezpečnosti. V potaz nutno brát i to, že eskorta probíhala v omezeném prostoru služebního vozidla, kde by náhlý odpor či útěk mohl ohrozit bezpečnost policistů, samotného žalobce i dalších osob. Policisté tedy vycházeli z konkrétního jednání žalobce odehrávajícího se bezprostředně před eskortou, z charakteru předchozích jednání žalobce a z povahy navazujícího úkonu a hrozícího postihu. Žalovaný zdůraznil, že přiložení pout trvalo výlučně po dobu žalobcova převozu na služebnu, ihned poté mu byla pouta sejmuta. Žalovaný tak s poukazem na judikaturu správních soudů i Evropského soudu pro lidská práva uzavřel, že pouta nebyla použita paušálně, ale na základě důvodné obavy z možné eskalace situace a k potřebě zajistit bezpečný a nerušený průběh eskorty, a tento zákrok byl přiměřený všem okolnostem věci.

4. Na podporu svých tvrzení žalovaný předložil soudu úřední záznam č. j. KRPA-84931-3/ČJ- 2026-000065-12 o zákroku, vyjádření zasahujícího policisty pprap. L. M. č. j. KRPA-174203- 4/ČJ-2026-0000KR z 28. 5. 2026 a vyjádření zasahujícího policisty pprap. P. N. č. j. KRPA- 174203-5/ČJ-2026-0000KR z 28. 5. 2026.

5. Soud zaslal vyjádření žalovaného spolu se všemi jeho přílohami žalobci a přípisem z 23. 6. 2026 jej poučil podle § 52 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále „s. ř. s.“), že s ohledem na přednostní povahu věci a na dosavadní stručnost žaloby může žalobce uvést nová tvrzení a označit důkazy k prokázání veškerých svých tvrzení pouze ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto přípisu. Soud dodal, že k později uplatněným tvrzením a důkazům přihlédne jen tehdy, jestliže nastaly po rozhodném dni nebo jestliže je žalobce bez své viny nemohl včas uvést. Tento přípis byl žalobci doručován nejprve nesprávně do jeho datové schránky podnikající fyzické osoby (advokáta), až poté do jeho datové schránky fyzické osoby. K řádnému doručení došlo 20. 7. 2026 a poslední den lhůty připadl na 3. 8. 2026.

6. Žalobce na výzvu soudu nijak nezareagoval.

7. Nakonec soud k průběhu řízení dodává, že nejprve doručoval žalobci všechny písemnosti nesprávně do jeho advokátní datové schránky, ačkoli projednávaná věc se nedotýká výkonu žalobcovy advokátní praxe a ačkoli o to žalobce nepožádal. Po zjištění tohoto pochybení však soud zaslal veškeré písemnosti žalobci do jeho soukromé datové schránky, a běh veškerých procesních lhůt se odvíjí až od tohoto doručení.

2. Posouzení věci.

8. Soud předně shledal, že žalobu lze věcně projednat, jelikož podmínky řízení jsou splněny, žaloba je přípustná (před podáním deklaratorní zásahové žaloby není třeba vyčerpat jiné prostředky ochrany), byla podána včas (11. 5. 2026) a osobou oprávněnou.

9. K osobě žalovaného soud poznamenává, že policie v průběhu žalovaného zásahu vystupovala podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jako jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor plnící úkoly při ochraně bezpečnosti osob, majetku, veřejného pořádku a při předcházení trestné činnosti. Při plnění těchto úkolů policie nevykonává vlastní zákonnou působnost, ale žalovaným je ve smyslu § 83 s. ř. s. ten správní orgán, jenž takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen. Tím je v nynější věci Ministerstvo vnitra.

10. Soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, jelikož ani jeden z účastníků řízení s tím po poučení soudem nevyslovil nesouhlas. Ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených žalovaným, které soud žalobci zaslal a umožnil mu se k nim vyjádřit. O tom byli oba účastníci poučeni (žalobce v přípisu z 25. 6. 2026, doručeném 20. 7. 2026).

11. Ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jejich důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (srov. rozsudek NSS 2 Aps 1/2005, č. 603/2005 Sb. NSS ze 17. 3. 2005).

12. Žalobce brojí výhradně proti tomu, že mu policisté v rámci zadržení (k tomu podrobněji níže) přiložili pouta a ponechali mu je během eskorty na služebnu. Naopak žalobce nezpochybňuje zákonnost samotného zadržení.

13. V případě tohoto zásahu jsou očividně splněny první, druhá, čtvrtá a pátá podmínka, což nezpochybňuje ani žalovaný. Spor mezi účastníky je výlučně o to, zda byl popsaný zásah v souladu se zákonem.

14. Zákon o policii upravuje dva režimy použití pout, a to v § 53 odst. 1 a v § 54.

15. Podle § 53 odst. 1 policista je oprávněn použít donucovací prostředek k ochraně bezpečnosti své osoby, jiné osoby nebo majetku anebo k ochraně veřejného pořádku.

16. Podle § 54 policista je oprávněn použít pouta a prostředek k zamezení prostorové orientace také ke spoutání osoby a) zajištěné, b) zadržené […], je-li důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk. Policista je oprávněn použít pouta ke vzájemnému připoutání dvou nebo více osob. Prostředek k zamezení prostorové orientace je policista oprávněn použít pouze, nelze-li účelu úkonu dosáhnout jinak.

17. Vztah těchto podmínek popsal NSS například v rozsudku 8 As 180/2019 z 30. 6. 2021: „[Z]ákon o policii obsahuje v § 53 obecné podmínky pro použití donucovacích prostředků a vedle toho v § 54 speciální úpravu pouze pro použití pout. Z dikce § 54 zákona o policii (viz použití slova ‚také‘) lze dovodit, že pouta lze v souladu se zákonem použít jak v případě naplnění obecných podmínek, tak podmínek speciálních. Rozdílem je, že v případě obecných podmínek je nutná existence ohrožení hodnot uvedených v § 53 odst. 1 zákona policii, kdežto u speciálních podmínek postačuje s ohledem na postavení osoby, vůči níž je donucovací prostředek použit, ‚pouze‘ důvodná obava z možnosti ohrožení uvedených hodnot. Jelikož se speciální podmínky týkají výlučně osob omezených na svobodě, zákon předpokládá zvýšenou míru pravděpodobnosti agresivního chování nebo snahy o útěk, a proto policistovi dovoluje užít pout, i když ještě ani nenastalo ohrožení hodnot vymezených v obecných podmínkách pro použití donucovacích prostředků. Odborná literatura k tomu uvádí, že ‚důvodná obava může plynout z okolností, které se týkají např. osoby omezované na svobodě (nebezpečný pachatel, recidivista, pachatel s historií útěků, intoxikovaná osoba, osoba silně rozrušená), které se týkají jejího jednání (agresivně se chovající osoba, pachatel, jemuž hrozí vysoký trest) nebo jiných okolností, které odůvodňují obavu z výše uvedeného jednání‘ (Vangeli, B. Zákon o Policii České republiky. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 220).“ (Důraz doplněn.)

18. V nynější věci z podkladů předložených žalovaným vyplývá, že policie postupovala podle § 54 zákona o policii. Žalobce byl při dopravní kontrole zadržen podle § 76 odst. 1 trestního řádu jako osoba podezřelá ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jelikož řídil motorové vozidlo navzdory zákazu řízení motorových vozidel a jelikož u něj byl dán důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu.

19. Zadržet osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může policejní orgán podle § 76 odst. 1 trestního řádu v naléhavých případech zadržet, je-li dán některý z důvodů vazby (§ 67), i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1). K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li ona osoba přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.

20. Důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu spočívá v tom, že z jednání obviněného nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

21. Z úředního záznamu i písemného vyjádření policistů vyplývá, že žalobce byl přistižen při jednání, jež vykazovalo znaky trestného činu, jelikož řídil motorové vozidlo i přes uložený zákaz. Zároveň nepochybně hrozilo, že bude v této činnosti pokračovat, jelikož podle svého vyjádření si byl zákazu vědom, ale motorové vozidlo potřeboval k výkonu advokacie, a podle vyjádření obou policistů z lustrace v policejní evidenci vyplynulo, že tohoto jednání se v minulosti dopustil opakovaně. Žalobce byl proto poučen, že je podezřelý ze spáchání trestného činu, a v čase 14.45 hodin byl zadržen za současného přiložení pout za svými zády. Žalobce byl poté převezen na místní oddělení policie Karlín, kde mu byla pouta v čase 14.55 hodin sejmuta a byl předán se všemi svými věcmi a nezraněn dozorčí službě MOP Karlín.

22. Podmínky pro žalobcovo zadržení podle § 76 odst. 1 trestního řádu tak byly splněny, aniž k tomu bylo třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Žalobce byl osobou zadrženou ve smyslu § 54 písm. b) zákona o policii.

23. Tato podmínka nicméně k použití pout nestačí, jak je zjevné již z výše citované judikatury. Zdejší soud v rozsudku 17 A 21/2022 ze 17. 3. 2025 (bod 92) vyložil, že „nasadit pouta nelze v žádném případě automaticky u každé zajištěné osoby. Pouta jsou prostředek, jehož použití je možné, pouze pokud je nutně vyžadováno individuálními okolnostmi daného případu a jsou použita přiměřeným způsobem, jak zdůrazňuje i judikatura Ústavního soudu (viz např. nález I. ÚS 860/15, bod 78).“ Právě uvedené nutně platí v plném rozsahu také o osobách zadržených. V následujícím bodu zdejší soud zdůraznil, že postup policie je třeba hodnotit s ohledem na to, že „policie jedná operativně a pro její postup je určující, jak se situace jeví v daném místě a čase.“ 24. Stěžejní pro posouzení nynější věci tak je, zda v okamžiku zákroku policie existovala důvodná obava, že bude ohrožena bezpečnost osob, majetku nebo ochrana veřejného pořádku anebo že se žalobce pokusí o útěk.

25. Na tomto místě soud připomíná, že řízení ve věcech správního soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační, ať už jde o kterýkoli žalobní typ (např. rozsudky NSS 5 As 113/2020 z 8. 3. 2021, bod 17, nebo rozsudek zdejšího soudu 10 A 53/2022 z 18. 6. 2024, bod 23). Přestože s. ř. s. neuvádí mezi náležitostmi zásahové žaloby žalobní bod, jako je tomu u žaloby proti rozhodnutí, tak je na žalobci, aby kromě vylíčení rozhodujících skutečností [§ 84 odst. 3 písm. b) s. ř. s.] specifikoval, proč považuje napadený zásah za nezákonný, a právě v tomto rozsahu může soud nezákonnost žalovaného zásahu posuzovat. Soud nepřezkoumává postup žalovaného ex officio, ale v rozsahu vymezeném žalobou, který tak nutně předurčuje rozsah i kvalitu soudního přezkumu. S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení totiž soud vystupuje jako nestranný rozhodčí sporu a nemůže přebírat funkci advokáta kteréhokoli z účastníků.

26. S tím koresponduje povinnost účastníků řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení [§ 84 odst. 3 písm. c) s. ř. s.]. Soud sice může provést i důkazy jiné (§ 52 odst. 1 s. ř. s.), ale je to vždy žalobce, kdo nese důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení o existenci zásahu (rozsudek NSS 7 As 307/2015 ze 7. 1. 2016 a v něm citovaná judikatura).

27. Žalobce se v soudním řízení omezil na tvrzení, že k použití pout nebyl dán žádný zákonný důvod.

28. Zákonnost svého postupu opírá žalovaný o tři listinné důkazní prostředky: úřední záznam o provedeném zákroku z 11. 3. 2026, vyjádření zasahujícího policisty P. N. z 28. 5. 2026 a vyjádření zasahujícího policisty L. M. z téhož dne.

29. Kromě skutečností shrnutých v bodě 21 tohoto rozsudku pprap. L. M. ve vyjádření uvedl: „Současně byly shledány důvody vazby dle §67 písm. c) tr. řádu, neboť zde byla důvodná obava, že by mohl pokračovat v trestné činnosti. Jelikož na místě panovala důvodná obava, že může být ohrožena bezpečnost osob, majetku a ochrana veřejného pořádku anebo že se osoba pokusí o útěk, jelikož se pan H. soustavně rozhlížel kolem sebe a celý jeho projev působil velmi nervózně, přiložil jsem panu H. služební pouta dle §54 písm. b) zák. č. 273/2008 Sb.“ Obdobně pprap. P. N. ve svém vyjádření popsal, že žalobce „byl značně nervózní, kdy se neustále rozhlížel kolem sebe a sledoval své okolí. Panovala důvodná obava, že se osoba pokusí o útěk.“ Oba policisté shodně uvedli, že žalobcovo mimořádně nervózní chování i s ohledem na jeho předchozí jednání v nich vyvolalo obavu, že se může pokusit o útěk. Jistá míra nervozity je při zadržení nepochybně přirozená, a pravděpodobně se jí nevyvarují ani právní profesionálové opakovaně vystupující před orgány veřejné moci, ale oba policisté zdůraznili vysoký stupeň žalobcovy nervozity v tomto konkrétním případě. V řízení nevyšlo najevo nic, co by věrohodnost těchto důkazů zpochybnilo; písemná vyjádření nebyla pořízena s velkým časovým odstupem od popisovaných událostí a ani žalobce nepoukázal na žádné okolnosti, jež by obsahu těchto vyjádření odporovaly.

30. Jako důkaz v soudním řízení mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§ 125 o. s. ř., jenž se podle § 64 s. ř. s. použije přiměřené také v soudním řízení správním).

31. Písemné vyjádření fyzických osob je tedy důkazním prostředkem, jejž procesní předpisy výslovně připouštějí.

32. V civilním řízení platí, že je zásadně nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka, který byl navržen a lze jej objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o výpovědi vyhotoveného v jiném řízení, i kdyby v tomto jiném řízení vyslýchaná osoba vypovídala po poučení o následcích křivé výpovědi (usnesení Nejvyššího soudu 21 Cdo 731/2006 z 6. 3. 2007). Tyto závěry nejsou podle komentářové literatury na správní soudnictví plně přenositelné.1 Ostatně judikatura správních soudů písemné vyjádření fyzické osoby jako důkaz výslovně připouští (např. rozsudek NSS 3 As 23/2016 z 10. 11. 2016). Nicméně ani v civilním řízení to právě s ohledem na jednoznačné znění § 125 o. s. ř. neznamená absolutní nepoužitelnost písemného vyjádření fyzické osoby, jak upozorňuje komentářová literatura2 uvádějíc jako příklad to, že účastníci řízení s provedením takového důkazu souhlasí. Ještě významnější však je, že citovanou nepřípustnost dovodila civilní judikatura právě jen pro případ, že důkaz výslechem svědka některý z účastníků řízení „navrhl“.

33. V nynější věci však důkaz výslechem zasahujících policistů žádný z účastníků řízení nenavrhl. Žalobce po seznámení s písemným vyjádřením policistů tvrzení v nich obsažená vůbec nijak nezpochybnil, nenabídl vlastní skutkovou verzi a nenavrhl žádné důkazy. Jeho procesní pasivita pochopitelně neprokazuje pravdivost tvrzení žalovaného, ale má svůj význam při hodnocení provedených důkazů. Jelikož soud považoval na základě písemných důkazů skutkový stav za spolehlivě zjištěný v rozsahu potřebném pro jeho rozhodnutí, tak nevyvstala potřeba žádného dalšího dokazování. V takové situaci by byl výslech policistů procesně samoúčelný, jelikož z podání účastníků nevytanula žádná otázka, kterou by soud musel svědkům položit. Soud připomíná, že § 51 odst. 1 s. ř. s. výslovně umožňuje soudu rozhodnout jen na základě listinných důkazů (srov. rozsudek NSS 4 Azs 45/2025 z 23. 7. 2026).

34. Kromě toho soud nevychází pouze z písemných vyjádření policistů, ale také z úředního záznamu o provedení zásahu. Všechny tyto důkazy do sebe zapadají, jsou konkrétní, vnitřně bezrozporné a obsahově se doplňují.

35. Na základě provedeného dokazování tak má soud za prokázané, že žalobce byl zadržen, když se vědomě dopouštěl jednání naplňujícího znaky trestného činu, jež spočívalo v nerespektování pravomocného rozhodnutí, a shodného jednání se dopustil již v minulosti. Při samotném zadržení byl značně nervózní, soustavně se rozhlížel kolem sebe a sledoval své okolí.

36. Policisté tedy nepoužili pouta preventivně a paušálně, ale jejich důvodná obava z ohrožení chráněných hodnot měla konkrétní skutkový základ. Ten představovala zejména povaha 1 Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní: Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 52, bod 19. Dostupný v právním systému ASPI. 2 Jirsa, Jaromír: Komentář k rozhodnutí VS – Rozsudek ze dne 22. 5. 2014, č.j. 12 Cmo 443/2013-69. Důkaz svědeckou výpovědí. Nahrazení výpovědi svědka jeho písemným prohlášením. Dostupný v právním systému Codexis. žalobcova jednání (opakované úmyslné nerespektování pravomocného rozhodnutí) a jeho konkrétní chování při zadržení, které vyvolávalo obavy, že se může pokusit o útěk. Opakované nerespektování zákazu řízení samo o sobě nepostačí k odůvodnění obavy, že se žalobce pokusí o útěk. Bylo však jednou z okolností, které policisté mohli zohlednit společně s jeho bezprostředním chováním při zadržení, zejména s výraznou nervozitou a soustavným sledováním okolí. Existovaly tedy individuální okolnosti nad rámec důvodu vazby, jež v daném čase a místě ve svém souhrnu v policistech pochopitelně vyvolaly obavu, že se žalobce pokusí o útěk, tedy že ohrozí hodnoty chráněné v § 53 zákona o policii, zejména bezpečnost svou i ostatních účastníků provozu (k zadržení došlo na rušné křižovatce v centru Prahy) a veřejný pořádek. Tato situace si podle názoru soudu vyžadovala použití pout, aby bylo možné žalobce bezpečně převézt na služebnu k procesním úkonům týkajícím se konkrétního trestního řízení. Soud připomíná, že pro použití pout podle § 54 postačí „důvodná obava“ z ohrožení chráněných zájmů a že operativní postup policistů, kteří z povahy věci neznají vnitřní úmysly zadržované osoby a museli se rozhodnout okamžitě, je třeba hodnotit s ohledem na to, jak se jim konkrétní okolnosti v danou chvíli jevily.

37. Zároveň soud shledal použití pout přiměřeným okolnostem případu, a to zejména s ohledem na délku přiložení pout, jež je pro posouzení jeho přiměřenosti zásadní (rozsudek NSS 7 As 85/2025 z 27. 1. 2026, bod 32). Podle úředního záznamu měl žalobce přiložena pouta jen přibližně 10 minut po dobu převozu na služebnu, tedy pouze na dobu nezbytně nutnou k realizaci účelu, kvůli němuž mu byla přiložena. Ihned po příjezdu na služebnu byla pouta žalobci sejmuta. Ostatně ani žalobce netvrdí, že by byly doba nebo způsob přiložení pout nepřiměřené, že by mu byla pouta ponechána i po příjezdu na služebnu nebo že by v důsledku jejich použití dokonce utrpěl zranění. Proti „nepřiměřenosti“ použití pout žalobce v žalobě ani výslovně nebrojí, jeho krajně strohá argumentace upozorňuje toliko na absenci „zákonného důvodů“ pro použití pout, jejž však podle názoru soudu existoval.

3. Závěr a náklady řízení 38. Soud shledal, že policisté použili pouta v souladu s § 54 zákona o policii. Žalobce byl zadržen při řízení motorového vozidla navzdory uloženému zákazu řízení, přičemž obdobného jednání se dopustil již v minulosti, a při zadržení působil značně nervózně a soustavně sledoval své okolí. Obava policistů, že by se mohl pokusit o útěk, tak vycházela z konkrétních okolností případu, a pouta proto nebyla použita automaticky ani paušálně. Jejich použití bylo zároveň přiměřené, neboť žalobci byla ponechána pouze po dobu přibližně desetiminutového převozu na služebnu a ihned po příjezdu mu byla sejmuta. Žalobce tvrzení žalovaného, podpořená listinnými důkazy, ani přes výzvu soudu nijak nezpochybnil, nepředestřel žádnou vlastní verzi událostí a nenavrhl žádné důkazy. Napadený zásah proto nebyl nezákonný a soud žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, ale nevznikly mu žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz v rámečku Rychlé odkazy – Úhrada soudních poplatků. Praha 26. srpna 2026 JUDr. Jaromír Klepš předseda senátu