10 A 28/2015

Rubrum

č. j. 10A 28/2015 - 45 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: A. A., nar. X., zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žalovanému se ukládá povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany vedené po č. j. OAM-42/LE-05-2009, a to do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 18.456,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Čechovského, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti ze dne 28. 1. 2009 o poskytnutí mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Žádost byla rozhodnutím ze dne 19. 2. 2009, č. j. OAM-42/LE-05-05-2009 zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2009, č. j. 4 Az 2/2009, bylo rozhodnutí zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2010 zamítnuta. Podáním ze dne 26. 10. 2010 doplnil žalobce spisový materiál o další listinné důkazy a své vyjádření. Dne 21. 1. 2011 podal žalobce návrh na vydání opatření proti nečinnosti, kterému ministr vnitra ČR nevyhověl. Krátce před zamítnutím návrhu na opatření proti nečinnosti povolil ministr vnitra v paralelně probíhajícím řízení vydání žalobce k trestnímu stíhání do země původu, tj. do Ruské federace. Evropský soud pro lidská práva vyhověl žalobcově stížnosti a dne 5. 3. 2011 notifikoval vládě ČR, aby zastavila proces vydání žalobce. Následně Ústavní soud ČR přijal dne 14. 3. 2011 usnesení, jímž pozastavuje vykonatelnost rozhodnutí ministra spravedlnosti. Dne 5. 4. 2013 bylo ve věci vydáno rozhodnutí č. j. OAM-42/LE-05-LE05-R2-2009, které bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího pokračování 2 č. j. 10A 28/2015 správního soudu ze dne 22. 7. 2014. Na základě tohoto rozsudku byla věc vrácena žalovanému k novému projednání, avšak do dne podání žaloby nebylo o předmětné žádosti rozhodnuto a ani ze strany žalovaného nedošlo k žádnému úkonu, o kterém by byl žalobce či jeho právní zástupce řádně informován. Proto žalobce podal dne 20. 10. 2014 návrh na provedení opatření proti nečinnosti, na který nadřízený správní orgán do dne podání žaloby nereagoval a opatření proti nečinnosti nevydal. Do dne podání žaloby ani žalovaný nevydal rozhodnutí ve věci, tedy prokazatelně překročil zákonnou lhůtu 90 dnů ve smyslu ust. § 27 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. Žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 Ans 19/2012-43, z jehož odůvodnění vyplývá, že lhůta pro vydání rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může být prodlužována pouze ve výjimečných případech. Opakované prodlužování lhůty odůvodněné pouze tím, že doposud nebylo shromážděno dostatečné množství podkladů pro vydání rozhodnutí, nelze považovat za přiměřené. Žalovaný ve svém vyjádření s podanou žalobou nesouhlasil a zdůraznil, že jednání žalovaného nelze považovat za nečinnost tak, jak ji vnímá dostupná judikatura, např. usnesení ústavního soudu ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 679/02, z níž plyne, že přiměřenost doby řízení se posuzuje z okolností konkrétního případu, zejména ze složitosti dané záležitosti, způsobu chování žalobce a ve věci zainteresovaných státních orgánů. Případ žalobce je natolik složitý a specifický, že odůvodňuje zvolený postup správního orgánu. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobce, že po doplnění spisového materiálu dne 26. 10. 2010 nebyl učiněn ve věci pravděpodobně žádný úkon. S touto námitkou se vypořádal ministr vnitra v usnesení ze dne 29. 3. 2011, kterým nevyhověl žádosti žalobce o uplatnění opatření proti nečinnosti. Žalovaný se musel seznámit s obsahem doplnění spisového materiálu, které si pro svou obsáhlost a cizojazyčné texty vyžádalo určitý čas a taktéž probíhala komunikace s ministerstvem spravedlnosti. Postup žalovaného nelze považovat za nečinnost, ale lze ho hodnotit jako postup odpovídající složitosti případu a svědčící o snaze zodpovědně o žádosti žalobce rozhodnout při zohlednění všech dostupných informací a existujících skutečností. Na délku řízení má vliv i samotný žalobce, neboť správní orgán musel zareagovat na jeho četná a obsáhlá doplnění dokládaná v průběhu správního řízení. Ministr vnitra nevyhověl ani druhému návrhu na vydání opatření proti nečinnosti ze dne 26. 1. 2012. Žalovaný si byl vědom, že se mu v projednávané věci nepodaří rozhodnout ve lhůtě 90 dnů, a proto lhůtu v souladu s ust. § 27 zákona o azylu přiměřeně prodlužoval, o čemž vždy žalobce řádně a včas vyrozuměl. Lze tedy stěží namítat, že marně uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí. O posledním návrhu žalobce na nečinnost správního orgánu prozatím rozhodnuto nebylo. Dle žalovaného žalobce opakovaně odmítal poskytnout bližší informace o jednotlivých osobách, jež označoval za své svědky, čímž prodlužoval a nadále prodlužuje řízení ve věci a stěžuje správnímu orgánu zjištění skutečného stavu věci. V tomto ohledu vázne povinnost tvrzení výlučně na žadateli o udělení mezinárodní ochrany; žalovaný v tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.12.2005, č.j. 4 Azs 151/2005. Žalobce bude následně muset požadované osoby blížeji identifikovat a od této skutečnosti bude závislý další průběh samotného správního řízení pro opětovné rozhodnutí ve věci. pokračování 3 č. j. 10A 28/2015 Žalobce v replice zopakoval dosavadní průběh správního řízení. Setrval na svém stanovisku, že od 14. 7. 2014 neučinil správní orgán ve věci jediný úkon, který by žalobci oznámil, resp. pravděpodobně neučinil žádný relevantní úkon. Žalovaný se ve vyjádření k žalobě k meritu věci vůbec nevyjádřil, pouze stručně rekapituluje průběh řízení, avšak pouze od roku 2009 do roku 2012. Tvrzení, že sám žalobce prolonguje řízení, je v rozporu s obsahem spisového materiálu. Žalobce doložil desítky prohlášení a svědectví konkrétních osob včetně jejich osobních údajů, na své náklady dopravil do ČR k výslechu konkrétní svědky a navrhoval provedení výslechů množství dalších osob, které žalovaný bezdůvodně odmítal. Žalobce má tedy za to, že žalovaný je ve věci nečinný. V rámci nařízeného jednání právní zástupce žalobce zrekapituloval dosavadní průběh řízení s tím, že od podání žádosti žalobce dne 28. 1. 2009 je žalovaný až dosud (tj. téměř 7 let) nečinný, přičemž nemůže jít k tíži žalobce, že dvakrát bylo rozhodnutí žalovaného o žádosti zrušeno Nejvyšším správním soudem. Ani po posledním rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, poté co byl správní spis v srpnu 2014 vrácen žalovanému, žalovaný v řízení o žádosti neučinil vůči žalobci jediný úkon. O návrhu žalobce o opatření proti nečinnosti podaném dne 20. 10. 2014 nebylo dosud rozhodnuto, pročež žalobce podal dne 13. 2. 2015 žalobu na ochranu proti nečinnosti. Od posledního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je tedy žalobce bezdůvodně nečinný rok a 5 měsíců. Žalovaný k tomu uvedl, že po zrušovacím rozhodnutí dostal spis v březnu a „spis za den nelze přečíst“ a poté co v souvislosti s podanou žalobou na ochranu proti nečinnosti zaslal originál správního spisu soudu, nemohl ve věci činit žádné úkony, neboť „bez spisu se došetřovat nedá“ a „nelze dělat kopii o tisíce listů, správní orgán má jiné věci“, s tím, že je žalovaný vytížen azylovými řízeními. Žalovaný poukázal na obsah rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého je nutno ve věci dohledat osoby nacházející se v zahraničí, nicméně souhlasil s tvrzením žalobce, že doba jeho nečinnosti je dlouhá. K dotazu člena senátu Mgr. Lifky žalovaný potvrdil, že v době od vrácení spisu žalovanému do dne odeslání spisu soudu správním spisem disponoval. K dotazu předsedkyně senátu žalovaný potvrdil, že do dnešního dne o návrhu na opatření proti nečinnosti nerozhodl a od vrácení správního spisu Nejvyšším správním soudem neučinil vůči žalobci žádný úkon. Právní zástupce žalobce k tvrzení žalovaného o nutném a obtížném vyhledávání svědků v zahraničí uvedl, že sám žalobce tyto osoby přivezl ze zahraničí a nabídl jejich výslech a dále ve věci soustředil pro žalovaného nadstandardní množství důkazů, a i když chápe, že v takové věci nelze rozhodnout ihned, navrhuje, aby soud uložil žalovanému rozhodnout do 30 dnů právě s ohledem na jeho dosavadní 7 letou nečinnost od podání žádosti a zcela nedůvodnou nečinnost od vrácení spisu (rok a 5 měsíců). Žalovaný poukázal na komplikovanost věci s tím, že rozhodnout ve lhůtě 30 dnů je nemožné. Jelikož soud podle ust. § 81 odst. 1 s.ř.s. rozhoduje v tomto řízení na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí, zaměřil se na vývoj správního řízení od vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. 4 Azs 4/2014-68, a ze správního spisu zjistil následující skutečnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. 4 Azs 4/2014-68, bylo ve výroku II. zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, pokračování 4 č. j. 10A 28/2015 ze dne 5. 4. 2013, č. j. OAM-42/LE-05-LE05-R2-2009, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení; rozsudek nabyl právní moci dne 24. 7. 2014. Dne 19. 8. 2014 byl správní spis vrácen žalovanému. Městskému soudu v Praze byl originál správního spisu doručen dne 11. 3. 2015 (čl. 26 soudního spisu). Dne 22. 10. 2014 byl žalovanému doručen návrh žalobce na provedení opatření proti nečinnosti správního orgánu ve věci řízení o udělení mezinárodní ochrany č. j. OAM-42/LE- 05-LE05-R2-2009. O návrhu, jak potvrdil žalovaný, dosud nebylo rozhodnuto a nebyl v řízení o žádosti vůči žalobci (od rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) učiněn žádný úkon. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle § 27 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, rozhodnutí ve věci vydá ministerstvo do 90 dnů ode dne zahájení řízení. Nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout v této lhůtě, může ji ministerstvo přiměřeně prodloužit. O prodloužení lhůty účastníka řízení bez zbytečného odkladu písemně vyrozumí. Citované zákonné ustanovení stanoví povinnost ministerstva rozhodovat ve věci udělení mezinárodní ochrany ve lhůtě 90 dnů. Tato lhůta platí pro řízení o žádosti pro celou dobu řízení až do rozhodnutí ve věci samé, a to i bez ohledu na to, že rozhodnutí o žádosti bylo již vydáno a bylo předmětem přezkumných řízení, v dané věci před krajským soudem a poté Nejvyšším správním soudem. Jestliže rozhodnutí žalovaného bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno, nastal stav, kdy stále nebylo správním orgánem rozhodnuto o podané žádosti. Smyslem stanovení lhůt pro rozhodnutí správního orgánu v zákonném předpise je vymezení časově odpovídající lhůty pro činnost správního orgánu a stanovení okamžiku, do kterého může účastník řízení legitimně očekávat vydání meritorního rozhodnutí. Účelem je tedy dosažení meritorního rozhodnutí. V tomto smyslu zákonná lhůta pro rozhodnutí platí i pro řízení, v nichž sice již rozhodnutí bylo vydáno, avšak následně bylo zrušeno a tedy nebylo dosaženo kýženého účelu řízení. Žalovaný v souzené věci byl proto povinen ve lhůtě 90 dní od právní moci (vykonatelnosti) rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, č. j. 4 Azs 4/2014-68, do 90 dnů znovu o žádosti rozhodnout. Žalovaný v této lhůtě nerozhodl a ze spisu není zřejmé, že by lhůta pro vydání rozhodnutí byla prodloužena. Od vrácení správního spisu dne 19. 8. 2014 do jeho doručení Městskému soudu v Praze dne 11. 3. 2015, měl žalovaný správní spis k dispozici víc než půl roku, a tu dobu dvakrát uběhla zákonná lhůta pro rozhodování, aniž by vůči žalobci učinil žalovaný jakýkoliv úkon. Za této situace nelze přijmout ani argumentaci, že se jedná o věc komplikovanou, neboť tím spíše měl být žalovaný po vrácení věci z Nejvyššího správního soudu v řízení aktivní. Na nečinnosti žalovaného tedy nic nemění ani jím tvrzené obtížné zjišťování skutečného stavu žalobcem, protože žalovaný neučinil žádná procesně účinná rozhodnutí či úkony (prodloužení lhůty, rozhodnutí o opatření proti nečinnosti, které by stanovilo lhůtu pro rozhodnutí), které by reflektovalo případnou časovou náročnost úkonů v řízení a žalobci poskytlo informaci o tom, do kdy lze očekávat rozhodnutí ve věci jeho žádosti. O flagrantním přístupu žalovaného v této věci svědčí i skutečnost, že dosud nebylo rozhodnuto o žalobcově návrhu na opatření proti nečinnosti podaném dne 22. 10. 2014. Z uvedených důvodů soud konstatuje, že žalovaný byl v řízení o žádosti žalobce ze dne 29.1.2009, vedené pod sp.zn. OAM -42/LE-05-2009, nečinný. pokračování 5 č. j. 10A 28/2015 Na základě uvedených skutečností Městský soud v Praze shledal žalobu důvodnou, a proto podle § 81 odst. 2 s.ř.s. žalovanému uložil, aby vydal rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ve lhůtě 90 dnů od právní moci rozsudku, tedy v přiměřené lhůtě, která není delší, než lhůta stanovená zvláštním zákonem, jímž je zákon o azylu. Soud nevyhověl návrhu žalobce o uložení kratší (30 denní) lhůty, protože vzhledem k obsahu správního spisu a dokazování, jímž Nejvyšší správní soud žalovaného zavázal, by nebyla povinnost rozhodnout uložena soudem v takové lhůtě reálně proveditelná. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tu představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč, náklady na zastoupení advokátem za 4 úkony právní služby [příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, repliky a účast na jednání soudu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] po 3.100,- Kč [§ 7 bod 5 ve vazbě na § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], dále režijní paušál ve výši 4 x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a 21% DPH v částce 2.856,- Kč, celkem tedy 18.456,- Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 16. prosince 2015 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová