10 A 37/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobce: Ing. M. Č. nar. X. bytem X. zastoupen JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem sídlem Kořenského 1107/15, 150 00 – Praha 5 proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 00 – Praha 1 zastoupen JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 - Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31.03.2024, č. j. MHMP 611236/2024 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 31.03.2024, č. j. MHMP 611236/2024, a rozhodnutí Základní školy Jeseniova, Praha 3, příspěvkové organizace, se sídlem Jeseniova 2400/96, 130 00 – Praha 3 Žižkov, IČO: 63831341, o odmítnutí žádosti o informace ze dne 27.02.2024, se zrušují v rozsahu, v němž došlo k odmítnutí žádosti o poskytnutí informace ze dne 20.12.2023 o tom, kteří konkrétní zaměstnanci povinného subjektu zavinili nedostatky zjištěné odborem školství Úřadu městské čj. 10 A 37/2024 části Praha 3 zmíněné v přípisu ze dne 04.05.2023, č. j. UMCP3 173946/2023, a nedostatky zjištěné Českou školní inspekcí na základě stížnosti šetřené pod. sp. zn. ČŠIA-863/23-A.

II. Základní škole Jeseniova, Praha 3, příspěvkové organizaci, se sídlem Jeseniova 2400/96, 130 00 – Praha 3 Žižkov, IČO: 63831341, se nařizuje, aby ve lhůtě 15 dnů od ode dne doručení tohoto rozsudku poskytla žalobci informaci podle jeho žádosti o poskytnutí informace ze dne 20.12.2023 o tom, kteří konkrétní zaměstnanci povinného subjektu zavinili nedostatky zjištěné odborem školství Úřadu městské části Praha 3 zmíněné v přípisu ze dne 04.05.2023, č. j. UMCP3 173946/2023, a nedostatky zjištěné Českou školní inspekcí na základě stížnosti šetřené pod. sp. zn. ČŠIA-863/23-A.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Předmět věci, skutkový stav a obsah správního spisu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí žalovaného ze dne 31.03.2024, č. j. MHMP 611236/2024 (dále „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí Základní školy Jeseniova, Praha 3, příspěvkové organizace, se sídlem Jeseniova 2400/96, 130 00 – Praha 3 Žižkov, IČO: 63831341 (dále „povinný subjekt“ nebo „škola“) ze dne 27.02.2024 o odmítnutí žádosti o informace (dále „rozhodnutí povinného subjektu“ nebo „prvostupňové rozhodnutí“) a toto potvrdil. Žalobce se domáhá informací o tom, kteří zaměstnanci školy zavinili nedostatky zjištěné Českou školní inspekcí a odborem školství Úřadu městské části Praha 3.

2. Syn žalobce byl ve školním roce 2020/2021 žákem povinného subjektu. Mezi ním a jeho spolužáky došlo ke konfliktu, který byl způsobilý naplnit znaky šikany. Rodiče v návaznosti na to oznámili nevhodné chování spolužáků škole, dne 02.06.2021 proběhlo o celé situaci jednání mezi nimi a zástupci školy.

3. Následně byla dne 07.03.2023 podána žalobcem a jeho manželkou stížnost na Českou školní inspekci (dále též „ČŠI“). Stížnost směřovala na postup školy při řešení problémového chování spolužáků k synovi stěžovatelů. Stěžovatelé škole rovněž vytýkali nedostatečnou informovanost o postupu šetření jejich podnětu.

4. ČŠI při svém šetření dospěla k závěru, že stížnost byla důvodná. V písemnosti „Výsledek šetření stížnosti“ ze dne 06.04.2023, zn. ČŠIA-867/23-A konstatovala, že z předložené dokumentace vyplývá, že škola se sice podněty ze strany zákonných zástupců zabývala, přijímala dílčí opatření, ale nepostupovala zcela podle Krizového plánu školy platného ve školním roce 2020/2021, který zahrnuje postup řešení těchto situací. Škola nesepsala žádný zápis o podnětu rodičů, neshledala žádné svědky incidentu ze dne 02.06.2021 a ani se nedotazovala na tuto situaci dotčených spolužáků.

5. Dále ČŠI ve zmíněné písemnosti uzavřela, že škola musí podnětům zákonným zástupců žáků věnovat náležitou pozornost, musí prošetřit, zda jednotlivá tvrzení v podnětu jsou pravdivá a v případě zjištění pochybení musí přijmout potřebná opatření k nápravě. O výsledcích šetření a o přijatých opatřeních, a to i preventivních, by pak škola měla zákonné zástupce čj. 10 A 37/2024 žáka prokazatelně informovat, neboť podle školského zákona má zákonný zástupce žáka právo na informace a poradenskou pomoc v záležitostech týkajících se vzdělávání podle výše uvedeného zákona. ČŠI tak uzavřela, že stížnost na postup školy při řešení problémového chování spolužáků k synovi stěžovatelů, jakož i proti nedostatečné informovanosti ohledně postupu při šetření jejich podnětu, je důvodná.

6. V návaznosti na šetření České školní inspekce vydal odbor školství Úřadu městské části Praha 3 písemnost ze dne 04.05.2023, č. j. UMCP3 173946/2023, adresovanou právnímu zástupci žalobce, v níž informoval o opatřeních, které byly přijaty na úrovni školy k zamezení toho, aby se podobné situace již neopakovaly. Zaměstnanci školy byli především poučeni ředitelkou, že v případě problémového a rizikového chování musí postupovat podle aktualizovaného Krizového plánu školy, písemně zaznamenat, kdy a kým bylo oznámení rizikového chování sděleno, vč. termínu a způsobu, jakým budou o šetření situace seznámeni zákonní zástupci, jakož i o povinnosti informovat a spolupracovat se členy školního preventivního týmu. Dále byla realizována školení na téma šikany a došlo k zavedení pravidelných třídnických hodin za účelem posílení dobrých vztahů mezi žáky.

7. V reakci na zjištění ČŠI a Úřadu městské části Praha 3 podal žalobce k povinnému subjektu dne 20.12.2023 žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o informacích“ nebo „informační zákon“) v tomto znění: 1) Kteří konkrétní zaměstnanci povinného subjektu zavinili nedostatky zjištěné odborem školství Úřadu městské části Praha 3 zmíněné v přípisu ze dne 4.5.2023, čj. UMCP3 173946/2023, a nedostatky zjištěné Českou školní inspekcí na základě stížnosti klienta, šetřené pod sp. zn. ČŠIA- 863/23-A. 2) Jaká konkrétní personální opatření byla vůči zaměstnancům dle otázky 1) přijata.

8. Povinný subjekt poprvé o žádosti rozhodl písemností ze dne 02.01.2024 skrze svého právního zástupce. V přípise uvedl, že ze strany zřizovatele školy nedošlo ke zjišťování zavinění konkrétních zaměstnanců školy v souvislosti s dotazem pod bodem 1) žádosti. Ohledně bodu 2) žádosti odkázal na přípis Úřadu městské části Praha 3, čj. UMCP3 173946/2023, kterým byl žalobce informován o přijetí systémových opatření k prevenci šikany a zlepšování klimatu školy.

9. Proti tomuto vyřízení žádosti podal žalobce stížnost ze dne 05.01.2024, kdy nesouhlasil s vyřízením žádosti prostřednictvím právního zástupce povinného subjektu a upozornil na povinnost vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti a vyjádřil svůj nesouhlas s neexistencí informace.

10. Povinný subjekt stížnost vyřídil v autoremeduře tak, že dne 08.01.2024 vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace s odůvodněním, že informacemi podle bodu 1) nedisponuje a informace pod bodem 2) poskytl.

11. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 18.01.2024 odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 12.02.2024, č. j. MHMP 265867/2024 shledáno důvodným. Rozhodnutí povinného subjektu ze dne 08.01.2024 žalovaný pro nepřezkoumatelnost zrušil.

12. Povinný subjekt žádost žalobce znovu projednal, přičemž informace pod bodem 2) žádosti poskytl a ve zbytku žádost odmítl rozhodnutím ze dne 27.02.2024, a to s odkazem na § 8a odst. 1 informačního zákona, kdy právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 Listiny základních čj. 10 A 37/2024 práv a svobod (dále též „Listina“ nebo „LZPS“) převážilo, po provedeném testu proporcionality, nad právem na informace v čl. 17 Listiny.

13. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání ze dne 27.02.2024, o němž rozhodl žalovaný tak, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí.

II. Napadené rozhodnutí

14. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce ze dne 27.02.2024 a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

15. Žalovaný nejprve shrnuje skutkový stav, dále přechází na vypořádání jednotlivých odvolacích námitek.

16. Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením žalobce, že jména a příjmení požadovaná pod bodem 1) žádosti nejsou osobními údaji, načež odkazuje na definici osobních údajů podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále „GDPR“).

17. Námitka žalobce, že jména a příjmení pedagogických pracovníků jsou již stejně k dispozici na webu školy, je nedůvodná, neboť v souvislosti se zveřejněním jmen pedagogů je třeba zohlednit čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR, když toto zveřejnění je oprávněným zájmem správce osobních údajů, když slouží k informování o tom, že daná osoba je zařazena na určitou pracovní pozici. Poskytnutí informací o pracovním zařazení předpokládá také § 8a odst. 2 informačního zákona, tudíž je jméno a příjmení pedagogických pracovníků na webových stránkách školy zveřejněno v souladu s právními předpisy.

18. Jiná situace ovšem dle žalovaného nastává v případě, kdy žadatel požaduje jména a příjmení zaměstnanců, kteří zavinili nedostatky zjištěné na základě stížnosti žadatele. Upozorňuje, že takové informace jsou způsobilé identifikovat daného pedagoga a při zveřejnění takové informace se míra zásahu do práv subjektu údajů zvyšuje. Poskytnutím nepřímého identifikačního znaku v podobě informace o zavinění nedostatku zjištěném ČŠI hrozí negativní zásah do soukromého života dotčených zaměstnanců.

19. Při konfliktu dvou základních práv, tj. práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 LZPS a práva na informace podle čl. 17 Listiny je třeba aplikovat test proporcionality. Povinný subjekt jej řádně provedl, zdůvodnil jednotlivá kritéria a dospěl k závěru, že v daném případě převažuje právo na ochranu osobnosti před právem na informace. Žalovaný s tímto postupem souhlasí a ztotožňuje se s názorem povinného subjektu, že v případě poskytnutí požadované informace pod bodem 1) žádosti by došlo k nepřiměřenému zásahu do osobnostních práv zaměstnanců školy. Jediným řešením, jak zachovat právo na ochranu osobnosti a vyhnout se negativnímu zásahu do soukromého života dotčených zaměstnanců, je neposkytnutí informací požadovaných pod bodem 1) žádosti.

20. Žalovaný dodává, že jelikož žádost o informace zasahuje do práva na ochranu osobnosti, je namístě mj. zvažovat přínos informací pro žadatele, resp. důvod požadavku informací. Je tak třeba zkoumat, zda existuje důvod, který právo na ochranu požadovaných informací prolomí. Vzhledem k tomu, že nedostatky zjištěné ČŠI již byly vyřešeny, lze se domnívat, čj. 10 A 37/2024 že žádost o informace byla podána na základě soukromých zájmů, kdy to však k prolomení ochrany osobnosti zaměstnanců školy a vzniku nároku na poskytnutí informace nepostačuje.

III. Žaloba, další podání účastníků a související skutečnosti

21. Žalobce v žalobě ze dne 15.04.2024 navrhuje napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí povinného subjektu zrušit a povinnému subjektu nařídit, aby požadované informace poskytl a nahradil náklady řízení.

22. Žalobce nesouhlasí s právním hodnocením žalovaného a školy, kteří odmítl informaci poskytnout s odkazem na § 8a odst. 1 informačního zákona. Toto zdůvodnění nemůže obstát, neboť žalobce zná jména a příjmení pedagogických pracovníků, kteří s jeho synem přicházeli do styku. Žalobce se nedomáhal poskytnutí dalších osobních údajů o těchto zaměstnancích, např. datum narození nebo bydliště. Jména a příjmení pedagogických pracovníků jsou uvedena na webových stránkách povinného subjektu.

23. Žalobce ví, že určití zaměstnanci školy zavinili vznik pochybení v činnosti povinného subjektu. Žalobce zná jména a příjmení všech v úvahu připadajících zaměstnanců. Proto se nedozví žádné nové osobní údaje, které by neznal, pouze se mu propojí osobní údaje, které už zná, s odpovědností za zmíněná pochybení. Povinný subjekt tedy nechrání své zaměstnance před tím, aby nebyly šířeny jejich osobní údaje, ale před tím, aby se žalobce dozvěděl, kdo z jeho zaměstnanců při své práci pochybil. Taková informace osobním údajem není.

24. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 23.05.2024 navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

25. Žalovaný nejprve shrnuje průběh řízení před správními orgány.

26. Dále uvádí, že žalobce začal řešit situace až se značným časovým odstupem, tedy až po několika letech. Žalovaný se domnívá, že by žalobce mohl poskytnuté informace zneužít. Dále odkazuje na definici osobního údaje v čl. 4 odst. 1 GDPR a rozporuje tak žalobcovo tvrzení, že se v daném případě nejedná o osobní údaj. Zmiňuje i základní zásady ochrany osobních údajů v čl. 26 GDPR. Žalovaný se domnívá, že nebyla naplněna ani jedna z podmínek uvedených v čl. 6 GDPR, a proto nelze požadované informace poskytnout.

27. Závěrem akcentuje též čl. 85 GDPR a dodává, že na základě oprávněné domněnky, že by mohlo dojít k poškození pověsti a dalšímu společenskému znevýhodnění zaměstnanců školy, k osobním útokům na jejich osobu a jejich diskreditaci, uvážil informaci neposkytnout, a to na základě opětovně provedeného testu proporcionality.

28. V replice ze dne 25.07.2024 žalobce poukazuje na irelevanci hodnocení žalovaného, jak si žalobce počínal při podání stížnosti na jednání zaměstnanců povinného subjektu a s jakým časovým odstupem tuto stížnost podal.

29. Žalobce setrvává na svém stanovisku v žalobě a uvádí, že skutečnost, že někdo špatně pracuje, není osobním údajem, který je nutno chránit. Činnost školy je financována z veřejných prostředků, ostatně mimo jiné proto je povinným subjektem podle zákona o informacích. Pokud tedy zaměstnanci vykonávají svou práci špatně, pak má žalobce právo vědět, kdo se takového pochybení dopustil.

30. Žalobce nespatřuje ve zveřejnění informací pod bodem 1) žádosti hrozbu negativního zásahu do soukromého života dotčených zaměstnanců. Fakt, že se dozví, který ze zaměstnanců čj. 10 A 37/2024 pochybil, není možné považovat za nepřiměřený zásah do jejich života, a už vůbec ne do života soukromého. Jde o informaci týkající se jejich profesního života – a pokud tato informace bude mít na jeho profesní život vliv, je to zcela v pořádku. Pokud jde o poškození dobré pověsti, žalobci není zřejmé, jak by do pověsti konkrétního učitele mohla neoprávněně zasáhnout pravdivá informace, že jako učitel v určitém konkrétním případě postupoval špatně. Závěrem opět rozporuje aplikaci § 8a odst. 1 informačního zákona, který dle názoru žalobce na projednávaný případ nedopadá.

31. Vyrozuměním ze dne 27. 03. 2026, č. j. 10 A 37/2024-32 soud vyrozuměl o probíhajícím řízení Základní školu Jeseniova, sídlem Jeseniova 2400/96, Praha 3, tento subjekt též poučil o postavení osoby zúčastněné na řízení a vyzval jej, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto vyrozumění písemně oznámil, zda bude v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Jelikož Základní škola Jeseniova v uložené lhůtě oznámení nepředložila, postavení osoby zúčastněné na řízení jí podle § 34 odst. 2 s. ř. s. věty druhé za středníkem nepřísluší.

32. Dne 07. 04. 2026 zaslal člen senátu 10 A JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil místopředsedovi Městského soudu v Praze pro správní úsek Mgr. Martinu Lachmannovi Oznámení o skutečnostech zakládajících pochybnosti o nepodjatosti v řízení vedeném pod sp. zn. 10 37/2024 (č. j. 10 A 37/2024-33). V návaznosti na toto oznámení místopředseda Městského soudu v Praze pro správní úsek Návrhem k předložení k NSS ze dne 09. 04. 2026, č. j. 10 A 37/2024-34, předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 3 věta třetí s. ř. s. Nejvyšší správní soud o věci rozhodl usnesením ze dne 09. 06. 2026, č. j. Nao 52/2026-54 tak, že soudce městského soudu v Praze JUDr. Vladimír Gabriel Navrátil je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 37/2024. V souladu s rozvrhem práce vyloučeného soudce zastoupila Mgr. Jana Jurečková (str. 203, část. VI., bod 3 ve spojení se str. 222 a 218 Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2026, č. Spr 2828/2025).

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

33. Městský soud ověřil, že žaloba byla podána včas a jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového i právního stavu v době vydání rozhodnutí správního orgánu a v mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti.

34. O žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť souhlas účastníků byl v souladu s § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. presumován. Jednání nebylo třeba nařídit ani pro potřeby dokazování, neboť veškeré dokumenty potřebné pro rozhodnutí soudu jsou součástí správního spisu.

35. Žaloba je důvodná.

36. Soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel především z následující úpravy.

37. Podle § 8a odst. 1 informačního zákona informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu čj. 10 A 37/2024 38. Podle § 8a odst. 2 informačního zákona povinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.

39. Podle § 16 odst. 6 informačního zákona při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout ve lhůtě, která nesmí být delší než 15 dní ode dne doručení rozsudku povinnému subjektu.

40. Na úvod je nutno zdůraznit, že spor mezi žalobcem a žalovaným se týká uplatnění jednoho ze základních, na rovině ústavního pořádku zaručených práv. Právo na svobodný přístup k informacím je spolu se svobodou projevu zakotveno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Patří mezi tzv. politická práva, jejichž cílem je umožnit občanům účast na správě věcí veřejných, a s odkazem na čl. 4 odst. 4 LZPS soud konstatuje, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Účelem práva na informace je zajistit mimo jiné aktivní účast jednotlivců na životě státu, což „vyžaduje mimo jiné přístup k dostatečné sumě informací, na základě kterých mohou lidé konfrontovat své názory s jinými a vytvářet si vlastní úsudek. Ústavní záruky spočívající jednak v ochraně před neoprávněnými zásahy státu a dalších subjektů do sféry těchto práv jednotlivce (status negativus), ale mají otevírat i dostatečný prostor k seberealizaci člověka ve společnosti a ve státě při účasti na správě věcí veřejných (status activus).“ (PAVLÍČEK, V. a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky. 3. vydání. Praha: Leges, 2020, 1160 s. ISBN 978-80-7502-468-8.).

41. Právním předpisem, který provádí čl. 17 Listiny, je informační zákon. Ten upravuje jednak proces podávání žádostí o informace, ale také ústavním pořádkem předvídané zásahy (omezení) práva na informace, a to vymezením důvodů (druhů informací), které nelze v režimu informačního zákona poskytnout. V dané věci je klíčové posoudit, zda povinný subjekt a žalovaný, aplikujíc § 8a odst. 1 zákona o informacích, jakožto důvodu pro odepření informace, postupovali v souladu se zákonem a judikaturou správních soudů. Zdejší soud při přezkumu napadeného rozhodnutí došel k závěru, že nikoli, když namísto § 8a odst. 1 bylo v projednávané věci nutno použít ustanovení § 8a odst. 2 informačního zákona a požadované informace poskytnout.

42. Před samotným přezkumem postupu správních orgánů je nutno vymezit postavení soudu a šíři přezkumu rozhodnutí vydaných na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Do jisté míry totiž dochází k modifikaci kasačního principu, na němž je správní soudnictví založeno. V případě přezkumu rozhodnutí podle informačního zákona je upřednostněn apelační princip a soud vystupuje též v roli soudu nalézacího. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22.10.2014, č. j. 8 As 55/2012-62, uvádí následující: „[k]rajský soud má při postupu podle § 16 odst. 4 věty druhé (dnes odst. 6 – pozn. soudu) zákona o svobodném přístupu k informacím nejen postavení orgánu kasačního, nýbrž i postavení orgánu nalézajícího hmotné právo. Je tedy na něm, aby ověřil, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav, a pokud ne, aby jej v potřebné míře zjistil, a poté aby posoudil, čj. 10 A 37/2024 zda existují důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li takové důvody, je povinen povinnému subjektu nařídit požadované informace poskytnout.“ 43. Jak shrnuje Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17.04.2020, č. j. 5 As 170/2019-39, při „přezkoumání rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. sice obecně platí, že správní soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), což je odrazem kasačního systému správního soudnictví. Ten je ovšem významně prolomen zavedením apelačního prvku právě v případě § 16 odst. 4 (dnes odst. 6 – pozn. soudu) zákona o svobodném přístupu k informacím. Správní soud tak nemá podle tohoto ustanovení postavení pouze přezkumného soudu, ale rovněž soudu nalézacího; tzn., že poté, co v rámci svého přezkumu zjistí nezákonnost napadeného rozhodnutí, má povinnost zkoumat existenci případných důvodů pro neposkytnutí informace a při zjištění, že neexistují, má nařídit povinnému subjektu požadované informace poskytnout. Jinými slovy, neobstojí-li důvod, pro který nebyla požadovaná informace poskytnuta, správní soud v souladu se zákonem i s relevantní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010–86, č. 2128/2010 Sb. NSS) zváží, zda v daném případě prima facie není dán některý z dalších dosud neaplikovaných důvodů pro odmítnutí žádosti, a pokud tomu tak není, nařídí poskytnutí požadované informace.“ Krajský soud má při postupu podle § 16 odst. 6 informačního zákona nejen postavení orgánu kasačního, ale i postavení orgánu nalézajícího hmotné právo.

44. Soud předně nemůže dát za pravdu žalobci v jeho tvrzení, že se v případě údajů o pochybení konkrétních zaměstnanců nejedná o osobní údaj. Osobním údajem se podle čl. 4 odst. 1 přímo použitelného nařízení GDPR rozumí „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě …identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osob.“ Jak z široké definice pojmu osobní údaj podle GDPR vyplývá, pod tuto množinu lze podřadit veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě, kterou lze na jejich základě přímo nebo nepřímo identifikovat. Informace o tom, že určitý konkrétní učitel či jiný zaměstnanec školy pochybil při výkonu svých pracovních povinností, se zjevně vztahuje ke konkrétní fyzické osobě a vypovídá o jejím jednání. Jde tedy o osobní údaj, a to bez ohledu na to, zda žadatel zná okruh osob, které přicházely do styku s jeho synem, a požaduje toliko „propojení“ jména s informací o tom, kdo selhal. Právě tato možnost přiřadit informaci ke konkrétní osobě je důvodem, proč se o osobní údaj jedná, nikoli argumentem pro opačný závěr.

45. Na druhou stranu samotná skutečnost, že požadovaný údaj je osobním údajem, ještě neznamená, že jej nelze podle informačního zákona poskytnout. Ustanovení, které tuto ochranu prolamuje, je mimo jiné § 8a odst. 2 informačního zákona, který výslovně stanoví, že povinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.

46. Soud v této souvislosti považuje za vhodné vymezit postavení tzv. „veřejných“ základních škol v systému práva, především podle informačního zákona.

47. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základní, střením, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále „školský zákon“), kraj, čj. 10 A 37/2024 obec a dobrovolný svazek obcí…zřizuje školy a školská zařízení jako školské právnické osoby nebo příspěvkové organizace.

48. Podle § 23 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů (dále „malá rozpočtový pravidla“) územní samosprávný celek může ve své pravomoci k plnění svých úkolů, zejm. k hospodářskému využívání svého majetku a k zabezpečení prospěšných činností zřizovat školské právnické osoby podle zvláštního právního předpisu – tím je právě školský zákon.

49. Podle odborné literatury tak „školská právnická osoba zřízená státem, krajem nebo obcí (případně i svazkem obcí) tedy splňuje znaky veřejné instituce a má postavení povinného subjektu.“ (FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš. § 2 [Povinnost poskytovat informace]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, MÍŠEK, Jakub, LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 41.).

50. Povinný subjekt tyto požadavky splňuje, neboť je příspěvkovou organizací zřízenou územním samosprávným celkem, tedy Městskou částí Praha 3, jak vyplývá z veřejně dostupného Rejstříku škol a školských zařízení.

51. Dále je nutno zabývat se postavením zaměstnanců povinného subjektu ve smyslu aplikace § 8a odst. 2 informačního zákona, což je pro právě projednávanou věc klíčové. K tomu je třeba nejdříve vymezit některá práva, a především pak povinnosti pedagogických pracovníků, jakož i školy jako celku.

52. Podle § 29 odst. 1 školského zákona jsou školy a školská zařízení při vzdělávání a s ním přímo souvisejících činnostech a při poskytování školských služeb povinny přihlížet k základním fyziologickým potřebám dětí, žáků a studentů a vytvářet podmínky pro jejich zdravý vývoj a pro předcházení vzniku sociálně patologických jevů.

53. Podle § 22b písm. c) školského zákona je pedagogický pracovník povinen chránit bezpečí a zdraví dítěte, žáka a studenta a předcházet všem formám rizikového chování ve školách a školských zařízeních.

54. Podle § 22b písm. d) školského zákona je pedagogický pracovník povinen svým přístupem k výchově a vzdělávání vytvářet pozitivní a bezpečné klima ve školním prostředí a podporovat jeho rozvoj.

55. Podle § 22b písm. f) školského zákona je pedagogický pracovník povinen poskytovat dítěti, žáku, studentovi nebo zákonnému zástupci nezletilého dítěte nebo žáka informace spojené s výchovou a vzděláváním.

56. Podle § 2 odst. 3 školského zákona je vzdělání poskytované podle tohoto zákona veřejnou službou.

57. Z výše uvedeného plyne, že škola, jakožto veřejná instituce zřizovaná územním samosprávným celkem, zajišťuje vzdělávání žáků a další cíle vzdělávání, které jsou vymezeny v § 2 odst. 2 školského zákona. Tyto cíle jsou ve veřejném zájmu a jsou veřejnou službou. Pedagogický pracovník v postavení zaměstnance školy přijímá při nástupu do zaměstnání odpovědnost za řádné plnění svých povinností, které mu zákon ukládá. Jednou z těchto povinností je péče o bezpečné klima mezi žáky a vytváření podmínek pro předcházení sociálně patologickým jevům, mezi něž lze projevy šikany bezpochyby zařadit. Jakmile ovšem školská soustava v předcházení těchto jevů selže a tyto skutečně nastanou, je povinností pedagogického pracovníka postupovat v souladu s vnitřními předpisy školy, čj. 10 A 37/2024 školským zákonem i základními zásadami a cíli školského zákona. Skutečnost, že se učitel podílí na řešení podobných situací, vyplývá nejenom z výčtu práv a povinností pedagoga podle zákonné úpravy, ale je rovněž akcentována judikaturou správních soudů (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11.01.2024, č. j. 51 A 77/2023-34, bod 29).

58. Řešení šikany tak není soukromou aktivitou učitele ani toliko interní pracovní epizodou, nýbrž součástí plnění zákonných úkolů veřejné školy při ochraně žáků a zajišťování bezpečného školního prostředí. Pedagogický pracovník v takové situaci nevystupuje v soukromé sféře, ale při výkonu profesní role v rámci veřejné instituce vykonávající veřejnou službu. Informace o tom, který pedagogický pracovník při plnění svých povinností postupoval vadně, proto vypovídá o jeho veřejné činnosti ve smyslu § 8a odst. 2 informačního zákona. Podle rozsudku NSS ze dne 30.06.2024, č. j. 1 As 93/2024–26 povinný subjekt „poskytne informaci při současném splnění tří zákonných podmínek: 1) musí jít o osobní údaj týkající se 2) zaměstnance veřejné správy a 3) vypovídající o jeho úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.“ Soud má za to, že všechny tři podmínky byly v právě projednávaném případě splněny.

59. Předcházení a řešení šikany na školách a v školních zařízeních uloženo zákonem a prostřednictvím tzv. krizového plánu. Přestože školský zákon výslovně neukládá škole vypracovat dokument nazvaný „krizový plán šikany“. Ukládá však školám a školským zařízením zajišťovat bezpečnost, předcházet sociálně patologickým jevům a chránit žáky před násilím. Povinnost mít konkrétní krizový plán pro šikanu vyplývá z dosud účinného metodického pokynu MŠMT, který stanoví, že jej musí mít každá škola a jedná se návazný systém obsahující: 1. preventivní program – předcházení šikaně, 2. bezpečnostní plán – preventivní mechanismy a včasné rozpoznání rizik, 3. krizový plán – postup, když šikana nastala. Právním základem pro předcházení a řešení šikany je, jak bylo již uvedeno, školský zákon, který v § 29 ukládá školám a školským zařízením vytvářet podmínky pro zdravý vývoj a předcházení sociálně patologickým jevům, zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví žáků. Podle ust. § 30 školního zákona musí školní nebo vnitřní řád obsahovat podmínky ochrany před sociálně patologickými jevy, diskriminací, nepřátelstvím a násilím. Ředitel pak nese odpovědnost za zákonný chod školy a dohled nad dětmi a nezletilými žáky (§ 164). Na uvedené zákonné povinnosti navazuje Vyhláška č. 72/2005 Sb. , která v § 7 ukládá základním a středním školám zpracovat a uskutečňovat preventivní program školy, včetně strategie předcházení šikaně a dalším projevům rizikového chování. Konkrétní postup pro šikanu upravuje Metodický pokyn MŠMT k prevenci a řešení šikany č. j. MSMT-21149/2016 (dále jen „Metodický pokyn“), dostupný na webových stránkách MŠMT. Ten není zákonem ani vyhláškou, avšak je aktuálním resortním metodickým standardem pro školy a školská zařízení. Metodický pokyn nestanoví jednotný formulář, vyžaduje ale, aby plán obsahoval předem promyšlené kroky, role a úkoly členů týmu. Prakticky by měl obsahovat zejména:  určení odpovědných osob: ředitel, zástupce, třídní učitel, školní metodik prevence či jiný pověřený pedagog, školní poradenské pracoviště;  způsob předání oznámení a ochranu informátorů;  okamžitou ochranu oběti a zajištění bezpečí ostatních;  postup pro zjištění závažnosti a šetření;  rozlišení počáteční a pokročilé šikany; čj. 10 A 37/2024  pravidla pro individuální rozhovory s obětí, svědky a agresory;  komunikaci s rodiči;  kontakty a podmínky zapojení externích odborníků, OSPOD, Policie ČR a zdravotnické pomoci;  postup po skončení případu: práce s třídou, podpora oběti i agresora, evidence a revize plánu. Škola má určit alespoň jednoho pedagogického pracovníka pro specifické otázky prevence a řešení šikany; tento pracovník má být pravidelně vzděláván. Metodický pokyn ukládá škole povinnost informovat o šikaně rodiče oběti i agresora. Škola však nemá zvát rodiče oběti a domnělého agresora společně ještě před vyšetřením. Podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí musí škola bez zbytečného odkladu oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti nasvědčující tomu, že jde o ohrožené dítě (§ 6 a § 10). Jestliže jednání v souvislosti se šikanou může naplňovat znaky přestupku nebo trestného činu, škola se obrací na Policii ČR; při některých zvlášť závažných trestných činech vzniká zákonná povinnost trestný čin překazit či oznámit podle trestního zákoníku. Zvláště hrubé opakované slovní nebo úmyslné fyzické útoky žáka vůči zaměstnancům či ostatním žákům jsou zvlášť závažným porušením povinností; ředitel je u nezletilého oznamuje OSPOD a státnímu zastupitelství do následujícího pracovního dne (§ 31 školského zákona).

60. Z uvedeného vyplývá, že škola, resp. její konkrétně určení zaměstnanci mají dodržovat tyto v bodu 59 uvedené předpisy a pokyny, a proto poskytnutí údaje o tom, zda a jak zaměstnanec školy při své činnosti tyto předpisy dodržoval je právem veřejnosti a naplněním smyslu a účelu informačního zákona na kontrolu veřejné správy. V návaznosti na výše uvedené lze uzavřít, že pedagogického pracovníka lze v nyní posuzované věci podřadit pod pojem „zaměstnanec veřejné správy“, neboť je zaměstnancem veřejné školy jako veřejné instituce zřizované územním samosprávným celkem a přímo se podílí na plnění zákonem svěřených veřejných úkolů v oblasti vzdělávání a ochrany žáků. Touto činností je nepochybně i potírání šikany a závazek postupovat v souladu se zákonem a vnitřními předpisy v situacích, kdy některý z žáků musí takovým jevům čelit. Požadované informace tak bezezbytku vypovídají o veřejné/profesní činnosti pedagogického pracovníka a nijak se nedotýkají jeho soukromého a rodinného života. V tomto případě tedy došlo ke splnění všech tří podmínek, které jsou nezbytné pro aplikaci § 8a odst. 2 zákona o informacích. Ostatně postavení zaměstnance veřejné správy v intencích § 8a odst. 2 informačního zákona přiznaly správní soudy i běžným zaměstnancům typu účetní či údržbář zeleně a dopravního značení, nikoli pouze úředníkům v „užším slova smyslu“ (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27.07.2023, č. j. 43 A 44/2021–53). Není proto obhajitelné tvrzení, že pedagogický pracovník pod tuto kategorii nespadá.

61. Soud tím zároveň netvrdí, že pedagogický pracovník je úřední osobou či že při každé pedagogické činnosti vykonává vrchnostenskou veřejnou moc. Rozhodné je, že v nyní posuzované věci plnil zákonem uložené úkoly veřejné školy jako veřejné instituce, a proto se na něj § 8a odst. 2 informačního zákona použije.

62. Výše uvedené se přitom vztahuje nikoli pouze na pedagogické pracovníky ve smyslu učitele, ale také na ty, kteří plní úkoly a vykonávají činnosti obdobné učitelům neboli pedagogickým pracovníkům. Soud zde má na mysli např. pedagogického asistenta, školního psychologa, ředitele školy, zástupce ředitele, nejsou-li učiteli apod. I tyto skupiny lze totiž podřadit pod pojem „pedagogický pracovník,“ který je nutno v této souvislosti vykládat v širokém slova čj. 10 A 37/2024 smyslu, a i tito nepochybně zajišťují cíle vzdělávání, vymezené v § 2 odst. 2 školského zákona.

63. Proto správní orgány pochybily, pokud na projednávanou věc aplikovaly § 8a odst. 1 informačního zákona. Správně měly postupovat podle § 8a odst. 2 a informace poskytnout, neboť se jedná o osobní údaj o zaměstnanci veřejné správy, který vypovídá o jeho profesní činnosti. Odstavec druhý je totiž speciálním vůči odstavci prvnímu, a proto, jsou-li splněny podmínky § 8a odst. 2 zákona o informacích, tento se užije přednostně a informace se poskytnou bez dalšího, tedy bez nutnosti provádět test proporcionality. Podle rozsudku NSS ze dne 14.02.2025, č. j. 1 As 300/2024–41 je „ustanovení § 8a odst. 2 InfZ výjimkou z obecné ochrany projevů osobní povahy § 8a odst. 1 InfZ, a obecně ochrany soukromí fyzické osoby podle GDPR, respektive Občanského zákoníku“ a „[p]okud daný osobní údaj pod toto vymezení spadne, další, samostatné posuzování přiměřenosti se neprovádí.“ NSS v tomto rozsudku dále uvádí, že „[ž]alovaný se mýlí, pokud ve svém vyjádření ke kasační stížnosti dovozuje podmínku další, tedy že informace podle § 8a odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím bude poskytnuta pouze tehdy, pokud povinný subjekt nedospěje při posuzování žádosti k závěru, že ochrana soukromí subjektu údajů převažuje nad veřejným zájmem na poskytnutí informace. Je jistě pravdou, že přiměřenost při nakládání s osobními údaji je vlastní celému GDPR coby právnímu předpisu, a to přinejmenším v horizontálním ustanovení „minimalizace údajů“ dle čl. 5 odst. 1 písm. c) GDPR (zásady zpracování osobních údajů). Česká republika nicméně § 8a odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím přijala specifickou vnitrostátní úpravu předvídanou čl. 6 odst. 2 a 3 GDPR, přičemž otázku přiměřenosti rozsahu poskytování osobních údajů upravila již na úrovni legislativní: pokud se osobní údaj týká veřejné osoby a rovněž vypovídá o její veřejné činnosti, pak se předpokládá, že je jeho poskytnutí přiměřené. Poskytnutí relevantní informace o veřejně činné osobě, která vypovídá o její úřední činnosti, je totiž ex lege nezbytné s ohledem na účel, pro který je daná informace poskytována: informování veřejnosti o činnosti veřejné správy a jejích výstupech. Pokud daný osobní údaj pod toto vymezení spadne, další, samostatné posuzování přiměřenosti se neprovádí.“ Pokud žádost směřuje k poskytnutí osobních údajů o zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho pracovním zařazení, povinný subjekt je podle § 8a odst. 2 informačního zákona poskytne. Toto ustanovení je totiž specifikací čl. 6 nařízení GDPR o zákonnosti zpracování osobních údajů: „[n]a tento právní titul lze hledět jako na konkretizaci právního titulu dle čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR, tedy splnění právní povinnosti.“ (JELÍNKOVÁ, J., TUHÁČEK, M. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-3-24]. ASPI_ID KO106_1999CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).

64. Soud tak nepřisvědčil názoru žalovaného a povinného subjektu ohledně nutnosti přistoupit k vykonání testu proporcionality a upřednostnit tak odstavec první před odstavcem druhým § 8a informačního zákona. Rozhodnutí soudu nemůže v tomto smyslu představovat pro žalovaného a povinný subjekt překvapivé rozhodnutí, neboť se aplikací § 8a odst. 2, byť nepřímo, ve svých rozhodnutích zabývaly. To je patrno především z prvostupňového rozhodnutí, které na str. 2 v odstavci šestém cituje doslovně dikci § 8a odst. 2 informačního zákona, v následujícím odstavci odkazuje na komentářovou literaturu k ochraně osobnosti (tj. k § 8a odst. 1 informačního zákona), aby v navazujícím textu škola uvedla, že „po přezkoumání veškerých rozhodných skutečností a zhodnocení povahy požadovaných informací dospěla k závěru, že vzhledem ke všem okolnostem je nutné přistoupit k vykonání testu proporcionality.“ Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí tento postup aproboval. Správní čj. 10 A 37/2024 orgány se v této věci oběma ustanoveními zabývaly, přičemž ovšem nesprávně upřednostnily odstavec prvý namísto odstavce druhého, který na danou věc dopadá.

65. Relevantní není ani opakovaně vyřčená, ničím nepodložená domněnka žalovaného, že zveřejněním informací dojde k dehonestaci a k narušení soukromého života pedagogů, jichž se informace týká. Argumentace žalovaného a povinného subjektu je v tomto ohledu vnitřně rozporná. Na jedné straně, při odpovědi na otázku pod bodem 2) žádosti, škola bagatelizuje zjištěná pochybení ČŠI a uvádí, že byla natolik marginální, že nebylo nutno přistoupit k individuálním postihům, nýbrž celou věc postačovalo vyřešit na úrovni pedagogického sboru jako celku. Na straně druhé hovoří žalovaný ve svém vyjádření k žalobě o riziku osobních útoků, dehonestaci zaměstnanců, ovlivnění jejich soukromého života a o likvidačním potenciálu požadovaných informací. Taková argumentace oslabuje přesvědčivost tvrzení žalovaného o intenzivním zásahu do osobnostní sféry dotčených zaměstnanců.

66. Soud k tomu dodává, že považuje šikanu na školách za závažnou věc, jíž je nutno předcházet a efektivně ji řešit tak, aby nedošlo k ohrožení vývoje dítěte. Jedním z preventivních opatření je krizový plán školy, který zavádí postupy, při jejichž dodržení se zásahy minimalizují. Nejsou-li tyto postupy z důvodu pochybení jednotlivců dodrženy, jde o profesní selhání těchto jednotlivců, kteří za ně mají nést odpovědnost. Není soukromým údajem zasahujícím do osobnostní sféry fyzické osoby, je-li sděleno, který konkrétní zaměstnanec v rámci své profese, financované z veřejných prostředků, selhal. Ochraně tedy nepodléhají ani informace o zjištěných nedostatcích konkrétní veřejně činné osoby, neboť nevypovídají ničeho o jejím soukromém ani osobní životě. Tyto závěry potvrzuje i judikatura správních soudů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze 31.08.2022, č. j. 17 A 119/2021-39).

67. Správní orgány rovněž nedoložily nic, co by prokazovalo zneužití práva ze strany žalobce. Zneužití práva sice představuje připuštěnou výjimku z obecného pravidla, podle něhož povinný subjekt nezkoumá a ani není oprávněn posuzovat důvod, pro který žadatel informaci poptává, resp. jak získané informace (pravděpodobně) využije. (FUREK, Adam. § 11a [Zneužití práva na informace]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, MÍŠEK, Jakub, LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 819.). Takové skutečnosti ovšem musí být ze strany povinného subjektu doloženy, nemohou být pouhou nepodloženou abstraktní domněnkou (rozsudek NSS ze dne 22.11.2017, č. j. 2 As 173/2017-27). Ze samotné žádosti, jakož i z průběhu správního řízení a ze všech skutečností, které mu předcházely, přitom úmysl žalobce o zneužití práva nevyplývá. Žalobce v tomto konkrétním případě pouze reaguje na zjištění České školní inspekce a zřizovatele povinného subjektu o prokazatelných pochybeních, které lze škole a jejím pedagogům přičíst. Na tom nic nemění ani časový odstup této reakce od předmětných zjištění. Učitelé, jakožto zaměstnanci veřejné správy v širším slova smyslu podle § 8a odst. 2 informačního zákona, musí nést odpovědnost za svou pracovní činnost, kterou vykonávají jako veřejnou službu a ve veřejném zájmu podle školského zákona. Lze-li jejich pochybení identifikovat, nemohou se krýt za instituci školy s odkazem na ochranu jejich soukromého života, neboť tato pochybení souvisejí s jejich pracovní činností.

68. Soud k tomu dodává, že v minulosti správní soudy opakovaně dovodily, že byť žadatel může využít získané informace ke kritice činnosti povinného subjektu, o zneužití práva se a priori nejedná (např. rozsudek NSS ze dne 27.10.2022, 6 As 188/2021-57, bod 60, nebo rozsudek čj. 10 A 37/2024 Městského soudu v Praze ze dne 20.02.2025, č. j. 17 A 66/2024-27, body 25-26), neboť právě kritické hodnocení povinných subjektů představuje naplnění smyslu a účelu práva na informace jakožto politického práva, neboť v rámci demokratického právního státu jsou a mají být orgány veřejné moci podrobeny kontrole ze strany veřejnosti. Soud na tomto místě znovu opakuje, že postup při řešení šikany ze strany pedagogického pracovníka není jeho soukromou záležitostí, ale věcí veřejného zájmu. I pochybení zaměstnance při výkonu pracovních povinností je údajem o jeho pracovní činnosti, který, naplňuje-li další znaky § 8a odst. 2 informačního zákona, musí být poskytnut. Tvrzení žalovaného o tom, že žalobce žádá informace za účelem zneužití práva, žalovaný nijak nedoložil, nevyplývá to ani ze skutkového stavu věci.

69. Domněnky žalovaného o tom, že žádost o informace byla podána čistě ze soukromých pohnutek žalobce kromě toho, že nejsou žalovaným podložené, především nejsou relevantní. Judikatura připouští, že žadatel může usilovat o získání informace i pro své soukromé účely, přesto to nevede k odmítnutí žádosti pro zneužití práva. Pokud by chtěly povinné subjekty odmítnout žádost s poukazem na tento důvod, musely by prokázat, že žadatel informace poptával pouze pro své soukromé účely. „Pokud tedy z okolností podání žádosti není naprosto zřejmé, že žádost nemůže přispět k veřejné kontrole činnosti povinného subjektu, bude možné ji odmítnout s odkazem na zneužití práva na informace pouze v případě, že bude prokázána obstrukční či šikanózní motivace žadatele.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2021, č. j. 4 As 332/2021-35). Osobní zainteresovanost žadatele tedy není překážkou informaci poskytnout. Naopak, osobní zájem bývá mnohdy iniciačním prvkem pro kontrolu výkonu veřejné správy. To však nelze automaticky ztotožnit s výlučným soukromým zájmem na dané informaci, či dokonce z toho plynoucí zneužití práva. Přestože lze jistě v projednávaném případě osobní zájem žalobce dovodit, šikana představuje závažný patologický jev v třídních kolektivech, který může oběti ovlivnit na dlouhá léta, není-li věc včas a správně vyřešena. Nepochybně se tak mimo soukromý zájem žadatele jedná o informaci ve veřejném zájmu o činnosti povinného subjektu. Soud uzavírá, že v jednání žalobce nespatřuje ani zastřené jednání směřující ke zneužití práva.

70. Soud se závěrem musí ve stručnosti zabývat i dalšími důvody, které by potenciálně přicházely v úvahu pro neposkytnutí informace, aby dostál všech požadavků při postupu podle § 16 odst. 6 zákona o informacích (rozsudek NSS ze dne 17.04.2020, č. j. 5 As 170/2019- 39). V daném případě žádný jiný důvod pro odmítnutí neshledal. Informace spočívající v osobním údaji pedagoga o tom, že se dopustil při výkonu svých pracovních povinností k pochybení, nemá charakter žádné ze zákonných výjimek, které informační zákon obsahuje (především §§ 7-11b informačního zákona).

71. Přestože má soud za dostatečně prokázané, že na pedagogického pracovníka, jakož i na ty, kteří vykonávají činnosti obdobné, na které dopadá povinnost plnit zákonem svěřené úkoly v oblasti vzdělávání a ochrany žáků dle školského zákona, se vztahuje § 8a odst. 2 informačního zákona a správní orgány pochybily, když provedly test proporcionality a aplikovaly odstavec první tohoto ustanovení, soud obiter dictum dodává, že ani při provedení testu proporcionality by nemohl převážit zájem na ochraně soukromí daných osob před právem na informace. Ze zprávy ČŠI plyne, jak škola při oznámení podnětu ze dne 2.6.2021 celou věc řešila. Nesepsala žádný zápis, nehledala svědky, neinformovala rodiče o tom, jak situace bude řešena a jak bude v budoucnu postupovat. Proto je nasnadě v souladu se zjištěními ČŠI shrnout, že k pochybením jednoznačně došlo. čj. 10 A 37/2024 72. Při konstrukci testu proporcionality sice povinný subjekt správně definoval dvě v kolizi stojící základní práva, avšak nezohlednil všechny faktory, které se s jednotlivými oprávněními pojí. Zatímco právo na ochranu soukromí podle čl. 10 Listiny vykládal příliš extenzivně, z hlediska práva na informace podle čl. 17 Listiny nebral v úvahu roli školy jako veřejné služby, jakož i veřejný zájem na kontrole její činnosti, speciálně pak v případech takto závažných patologických jevů, jakými projevy šikany jsou. I kdyby soud připustil aplikaci § 8a odst. 1, který však na tuto situaci nedopadá, minimálně ve třetím kroku testu proporcionality by muselo převážit právo na informace nad právem na ochranu soukromí. Zatímco zásah do soukromí u pedagogických pracovníků není tak rozsáhlý, když žadatel požaduje pouhé zveřejnění jmen zaměstnanců, kteří pochybili, což není informace jakkoli zasahující do jejich osobní integrity, na druhé straně stojící právo veřejnosti na informace o činnosti školy, která prostřednictvím pedagogů prokazatelně pochybila při svých povinnostech podle školského zákona, musí v tomto případě převážit. Žalobce se nedomáhá údajů o nezletilých žácích ani jiných citlivých informací o průběhu šetření, nýbrž pouze identifikace zaměstnanců školy odpovědných za zjištěné nedostatky. Povinný subjekt tak pochybil i v samotném testu proporcionality, který i přes svou nadbytečnost nebyl proveden správně, neboť ve třetím kroku neporovnával dvě v kolizi stojící práva, ale toliko obhajoval, proč informace pro žadatele není užitečná, což je pro posouzení obdobných záležitostí irelevantní.

73. Soud tak shrnuje, že i kdyby aproboval postup žalovaného a shledal, že osobní údaj o pochybení jednotlivých zaměstnanců je údajem podle § 8a odst. 1 informačního zákona a podléhá ochraně soukromí, na rozhodnutí soudu by to nezměnilo ničeho, neboť informace by bylo třeba i tak poskytnout.

74. Soud proto s odkazem na výše uvedené zrušil jak napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí povinného subjektu. Neshledal přitom žádné důvody pro odmítnutí žádosti, a proto povinnému subjektu nařídil požadované informace poskytnout. Účelem vydání tzv. „informačního příkazu,“ tedy postupu podle § 16 odst. 6 informačního zákona, který spočívá v tom, že soud zruší jak napadené rozhodnutí, tak prvostupňové rozhodnutí, a zároveň přikáže povinnému subjektu informaci poskytnout, je zabránit procesnímu „ping-pongu“ mezi správními orgány, resp. správními soudy. Cílem je zajistit co nejrychlejší a nejúčinnější poskytnutí informace v případech, kdy tato poskytnuta být má, avšak správní orgány tak neučinily. Aby soudy své role dostály, musí ověřit, zda existují důvody pro odmítnutí žádosti. Pokud tyto absentují, jejich povinností je nařídit povinnému subjektu informace poskytnout. Správní soudy při přezkumu musí zohlednit, zda důvody uplatněné povinným subjektem věcně obstojí. „Vydání soudního informačního příkazu je tudíž možné jen tehdy, jestliže důvody uplatněné povinným subjektem neobstojí a soud je přesvědčen, že žádný jiný z důvodů pro odmítnutí žádosti dán není, resp. neshledá ani potenciální možnost existence nějakého jiného důvodu.“ (FUREK, Adam. § 16 [Odvolání]. In: FUREK, Adam, ROTHANZL, Lukáš, MÍŠEK, Jakub, LUDVÍK, Otakar. Zákon o svobodném přístupu k informacím. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1299.). Jelikož byly v daném případě splněny všechny podmínky pro aplikaci § 16 odst. 6, především důvod pro odmítnutí informace užitý správními orgány neobstál a soud neshledal ani potenciální možnost existence důvodu jiného, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

75. Závěrem soud považuje za potřebné zdůraznit, že veřejná kontrola postupu školy při prevenci a řešení šikany je nezbytná, protože jde o plnění zákonné povinnosti školy chránit bezpečnost, zdraví a zdravý vývoj žáků a předcházet sociálně patologickým jevům. Kontrola čj. 10 A 37/2024 veřejností i této oblasti nabývá na důležitosti právě s ohledem na značné počty hlášených incidentů dle poslední souhrnné zprávy České školní inspekce (viz. Hodnocení rizikového chování žáků základních a středních škol se zaměřením na oblast kyberšikany, ČŠI, 2023; údaje přebírá Strategie vlády pro rovnost žen a mužů na léta 2021-2030, poslední 3 roky před šetřením ČŠI byla šikana řešena alespoň jednou 57 % ZŠ; 63 % SŠ). Informace o tom, jak škola a její pedagogičtí pracovníci tyto povinnosti systémově naplňují náležejí do sféry veřejné činnosti školy a umožňují ověřit, zda škola přijala účinná preventivní a nápravná opatření. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím tak lze požadovat informace vztahující se k působnosti povinného subjektu; u zaměstnanců veřejné správy, jimiž učitelé a ostatní pedagogičtí pracovníci jsou, se tím poskytují údaje vypovídající o jejich veřejné či úřední činnosti. Kontrola musí současně respektovat zvláštní ochranu nezletilých. Žádat lze tedy zejména informace o nastavených postupech, preventivních opatřeních, proškolení pracovníků, vyhodnocování incidentů a přijatých nápravných opatřeních, nikoli identifikující údaje obětí, svědků či dalších žáků.

V. Závěr a náklady řízení

76. Žalobce se v projednávané věci domáhal poskytnutí informace o tom, kteří konkrétní zaměstnanci veřejné základní školy zavinili pochybení zjištěná při šetření postupu školy v souvislosti s možnou šikanou jeho syna. Česká školní inspekce i zřizovatel školy shledali, že škola při řešení situace nepostupovala plně v souladu s krizovým plánem a nepřijala všechny kroky, které v takové situaci přijmout měla. Povinný subjekt však odmítl sdělit, kteří konkrétní pedagogičtí pracovníci za tato pochybení odpovídali, a žalovaný tento postup potvrdil s odkazem na ochranu osobních údajů podle § 8a odst. 1 informačního zákona.

77. Soud dospěl k závěru, že takové právní posouzení není správné. Požadovaná informace se sice týká konkrétních fyzických osob, nejde však o údaj ze sféry jejich soukromého života, nýbrž o údaj vypovídající o jejich profesní činnosti při výkonu zákonných úkolů veřejné školy. Zaměstnanci školy, tj. pedagogičtí pracovníci, jakož i na ti, kteří vykonávají činnosti obdobné, na které dopadá povinnost plnit zákonem svěřené úkoly v oblasti vzdělávání a ochrany žáků dle školského zákona, při řešení šikany nevystupují jako soukromé osoby, ale jako zaměstnanci veřejné instituce plnící veřejnou službu v oblasti vzdělávání, ochrany žáků a zajišťování bezpečného školního prostředí. Proto bylo namístě aplikovat § 8a odst. 2 informačního zákona, podle něhož se takové osobní údaje poskytují.

78. Soud proto uzavřel, že správní orgány pochybily, pokud věc posoudily pouze podle § 8a odst. 1 informačního zákona a informaci odepřely. Jelikož soud současně neshledal žádný jiný zákonný důvod pro odmítnutí žádosti, rozhodl podle § 16 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím, obě správní rozhodnutí zrušil a zároveň povinnému subjektu nařídil požadovanou informaci poskytnout. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným správním soudem (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

79. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci, který měl ve věci úspěch, soud přiznal právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení.

80. Žalobci předně náleží náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Dále žalobci náleží náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení. V soudním řízení byl zastoupen advokátem JUDr. Tomášem Hlaváčkem, proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb čj. 10 A 37/2024 (advokátní tarif).V řízení před městským soudem učinil právní zástupce žalobce tři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu právního zastoupení, sepis žaloby a sepis repliky k vyjádření žalovaného (§ 11 odst. 1 písm. a), d), advokátního tarifu). Sazba činí 3 100 Kč za každý úkon (§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu, ve znění účinném do 01.01.2025). K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Součástí nákladů řízení o žalobě je též částka 2 142 Kč (21 % z částky 10 200 Kč) kterou je právní zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celková výše nákladů důvodně vynaložených žalobcem tedy činí 15 342 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 16. července 2026 JUDr. Ing. Viera Horčicová v. r. předsedkyně senátu čj. 10 A 37/2024 18 Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.