10 A 5/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: J. P., nar. X bytem X zastoupen Mgr. Bc. Karolínou Andrákovou, advokátkou, sídlem Bratří Čapků 690/8, 757 01 Valašské Meziříčí proti žalovanému: Ministerstvo dopravy ČR sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2025, č. j. MD-66541/2025-072/2, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2025, č. j. MD-66541/2025-072/2 s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 210 Kč ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcovy advokátky Mgr. Bc. Karolíny Andrákové.

I. Předmět sporu

1. Žalobce podal u Drážního úřadu dne 30. 10. 2025 žádost o informaci ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Touto žádostí žádal o poskytnutí usnesení Drážního úřadu ze dne 15. 4. 2025, č. j. DUCR-14381/25/Am. Tuto žádost však Drážní úřad rozhodnutím ze dne 3. 11. 2025, č. j. DUCR-36197/25/DI (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) podle § 11b informačního zákona odmítl. V odůvodnění vysvětlil, že usnesení č. j. DUCR-14381/25/Am ze dne 15. 4. 2025, nemůže žadateli poskytnout, protože žádné usnesení s uvedeným číslem jednacím dne 15. 4. 2025, v řízení, v němž bylo Ministerstvem dopravy rozhodnuto rozhodnutím ze dne 25. 9. 2025 pod č. j. MD-51517/2025-072/2, ani v jiném povinným subjektem vedeném řízení, nevydal. Žadatelem požadovanou informaci tedy Drážní úřad jako povinný subjekt ve smyslu § 11b informačního zákona nemá.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním. Nebyl však úspěšný, protože Ministerstvo dopravy (dále jen „žalovaný“) svým rozhodnutím ze dne 27. 11. 2025, č. j. MD-66541/2025-072/2, sp. zn. MD/66541/2025/072 (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí se nyní žalobce brání žalobou.

II. Vyjádření stran sporu

3. Žalobou se proto žalobce domáhá toho, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. V žalobě vymezil dva žalobní body: Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí 4. Žalobce předně konstatoval, že žalovaný měl ve smyslu § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) sám z úřední povinnosti přezkoumat zákonnost a přezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí. Drážní úřad však toliko vyslovil, že požadovanou informaci nemá, nezabýval se však dalšími podmínkami odmítnutí žádosti podle § 11b informačního zákona – tj. zda Drážnímu úřadu neplyne povinnost mít ji ze zákona či zda ji nemůže získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které k dispozici má. Těmito podmínkami se nezabýval ani žalovaný v napadeném rozhodnutí. Prvostupňové ani napadené rozhodnutí tak podle žalobce nemohou být přezkoumatelná. Uvedl, že požaduje rozhodnutí s č. j. Drážního úřadu – z logiky věci je zjevné, že musí existovat dokument vedený pod č. j. DUCR- 14381/25/Am. Jaký dokument je pod uvedeným č. j. evidován není z rozhodnutí zřejmé, popis takového dokumentu je přitom zásadní podmínkou přezkoumatelnosti prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem 5. Druhým žalobním bodem žalobce namítal, že Drážní úřad měl postupovat podle § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona. Drážní úřad implicitně tvrdí, že dokumentem pod uvedeným č. j. disponuje, avšak nemuselo být vydáno 15. 4. 2025 a nemusí se jednat o usnesení. Žádost tedy byla buď nesrozumitelná nebo nebylo zřejmé, jaká informace byla požadována; to žalobce dovozoval z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které tedy nekoresponduje s výrokem. Namítl, že ani žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl jaký dokument je pod č. j. DUCR- 14381/25/Am veden. Z žalobcovy žádosti je přitom zjevné, že požaduje získat určité usnesení, dokument vedený pod uvedeným č. j. nebo kombinaci obojího. Absenci výzvy podle § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona považuje za vadu řízení, kterou se měl žalovaný z úřední povinnosti podle § 89 odst. 2 správního řádu zabývat. Své závěry žalobce poté podpořil citací judikatury (rozsudky Nejvyššího správního soudu z 28. 11. 2018, č. j. 9 As 257/2017 – 46, z 21. 8. 2024, č. j. 8 As 40/2023 – 55, nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20).

6. Žalovaný ve svém vyjádření s žalobou nesouhlasil a soudu navrhoval, aby ji jako nedůvodnou zamítl. Trval na zákonnosti postupu podle § 11b informačního zákona.

7. Uvedl, že žalobce svou žádostí z 30. 10. 2025 požadoval konkrétní dokument – usnesení Drážního úřadu ze dne 15. 4. 2025, č. j. DUCR-14381/25/Am. Takto formulovaná žádost nebyla nesrozumitelná, neurčitá ani obecná, nebylo pochybností, jaký dokument žalobce požaduje. Nebylo proto na místě postupovat podle § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona, který reflektuje situace nejednoznačných žádostí. Postup podle tohoto ustanovení nezakládá skutečnost, že povinný subjekt požadovanou informaci nemá. Z obsahu žádosti ani správního rozhodnutí neplyne, že existuje dokument s č. j. DUCR-14381/25/Am. Žalobce přitom nepožadoval jakékoliv usnesení s tímto č. j. ani usnesení vztahující se k určité věci bez ohledu na datum. Správní orgány nebyly povinny za žalobce žádost domýšlet, za formulaci předmětu žádosti je odpovědný žadatel. Pokud žadatel následně tvrdí jiný význam své žádosti, nemůže to jít k tíži povinného subjektu.

8. Pokud správní orgány ke zcela určité žádosti vyslovily, že požadované usnesení Drážního úřadu ze dne 15. 4. 2025, č. j. DUCR-14381/25/Am, neexistuje, byly splněny podmínky § 11b informačního zákona. Neexistující informaci nebylo možná vyhledáním poskytnout a nebylo možné ji získat jednoduchými úkony z jiných podkladů. Tvrzení žalobce o tom, že existence dokumentu nebyla spolehlivě vyloučena, označil za spekulaci. Dodal, že nebyla splněna ani druhá podmínka § 11b informačního zákona, protože nebyl-li dokument vydán, nemá povinný subjekt povinnost jej evidovat či uchovávat.

9. Současně upozornil, že žalobce ve stejný den, ve který podal odvolání, podal k Drážnímu úřadu novou téměř shodnou žádost, ve které žádal o usnesení Drážního úřadu ze dne 15. 4. 2025, č. j. DUCR-12134/25/Hy, který se týkal drážního incidentu k jeho prověřování dal žalobce podnět. Žalobce si tak patrně uvědomil svou vlastní chybu. Upozornil také na to, že žalobce podává na orgány veřejné správy celou řadu nejrůznějších podání a před městským soudem vede řadu sporů. Vyslovil podezření, že žalobce se v podobě soudních náhrad domáhá nepřímé kompenzace za drážní incident.

10. Žalobce v rámci repliky setrval na svém názoru o důvodnosti podané žaloby.

11. Namítal, že názor žalovaného v kontrastu s judikaturou, nemohou tvrzení žalovaného obstát. Vyjádření žalovaného o naplnění zbylých podmínek § 11b informačního zákona z napadeného rozhodnutí neplyne – z něj se naopak podává, že splněním uvedených podmínek se žalovaný nezabýval. Žalovaný se nezabýval tím, jaký dokument byl pod č. j. DUCR-14381/25/Am veden, těžko může potvrdit, že dané dokument neexistuje. Měl žalobce podle § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona vyzvat. Dále se zabýval drážním incidentem a ohradil se proti tvrzení, že prostřednictvím správních žalob chce docílit kompenzace.

III. Posouzení věci Městským soudem v Praze

12. Městský soud v Praze (dále též „městský soud“ nebo jen „soud“) ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

13. O žalobě rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť na výzvu předsedy senátu ve smyslu uvedeného ustanovení žalobce i žalovaný shodně výslovně uvedli, že souhlasí s projednáním věci bez jednání. Jednání nebylo třeba nařizovat ani za účelem dokazování. Žádost o informace, prvostupňové rozhodnutí, odvolání i napadené rozhodnutí s doručenkou jsou již součástí správního spisu žalovaného. Obsah těchto dokumentů je oběma stranám sporu znám, mohli se k němu již vyjádřit. Věc lze přitom rozhodnout na základě podkladů, které jsou součástí správního spisu, tím se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Správní rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná 14. Problematika nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí je v judikatuře správních soudů bohatě zastoupena. Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu. Nepřezkoumatelnost je však třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem, neboť jde o jednu z nejzávažnějších vad řízení, kterou lze konstatovat pouze v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021 – 36, bod 18, a tam citovaná judikatura).

15. Nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost žalobce nejprve spatřuje v tom, že existuje nesoulad mezi odůvodněním a výrokem napadeného rozhodnutí, má za to, že žalovaný při posuzování aplikace § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona sám shledal, že žalobcova žádost byla nejasná, neboť nebylo zřejmé, jaké konkrétní informace jsou požadovány.

16. Z obou rozhodnutí jednotně vyplývá, že žádost o informace byla odmítnuta z důvodu dle § 11b informačního zákona. Žalovaný odvolání zamítl, přičemž se neztotožnil s odvolací námitkou stran aplikace § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona povinným subjektem. Jako výchozí otázkou se tedy žalovaný zabýval tím, zda žalobcova žádost byla srozumitelná. V žalobcem citované pasáži bodu 16 napadeného rozhodnutí vyložil smysl a účel tohoto ustanovení, tedy případného odstranění nejasnosti v identifikaci požadované informace. Uzavřel, že v této věci však bylo zřejmé, že žalobce požaduje poskytnutí konkrétního usnesení povinného subjektu, přesně označeného číslem jednacím a datem jeho vydání. Pro aplikaci ustanovení § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona tak podle žalovaného nebyly splněny podmínky. V návaznosti na to se poté ztotožnil se závěrem povinného o neexistenci požadované informace, proto potvrdil odmítnutí informace podle § 11b informačního zákona. V tomto ohledu je názor žalovaného konzistentní, srozumitelný a výrok není v rozporu s odůvodněním napadeného rozhodnutí.

17. Žalobce dále nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů obou správních rozhodnutí spatřuje v tom, že Drážní úřad ani žalovaný nevyhodnotili všechny podmínky odmítnutí žádosti vymezené v § 11b informačního zákona.

18. Podle § 11b informačního zákona platí, že „[p]ovinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí“.

19. Drážní úřad v prvostupňovém rozhodnutí toliko konstatoval, že „nemůže žadateli poskytnout, protože žádné usnesení s uvedeným číslem jednacím dne 15. dubna 2025, v řízení, v němž bylo Ministerstvem dopravy rozhodnuto výše uvedeným rozhodnutím ze dne 25. září 2025 pod č. j. MD-51517/2025-072/2, ani v jiném povinným subjektem vedeném řízení, nevydal. Žadatelem požadovanou informaci tedy povinný subjekt ve smyslu ust. § 11b InfZ nemá“. Žalovaný tento závěr v napadeném rozhodnutí aproboval a doplnil, že „[o]dvolatelem požadovanou informaci tedy povinný subjekt ve smyslu ust. § 11b InfZ nemá a nemá povinnost jí ani disponovat“.

20. Není sporu o tom, že oba správní orgány se zabývaly první podmínkou, tedy tím, že povinný subjekt požadovanou informaci nemá. Vycházely přitom z označení požadované informace v žádosti žalobce. Pakliže má jít o správní rozhodnutí, které by skutečně nebylo ani vydáno, obstojí podle názoru soudu závěr žalovaného, že povinnost mít tuto informaci nevyplývá ze zákona. To vyplývá z logiky věci – pakliže rozhodnutí správního orgánu vůbec nebylo vydáno, pak tedy neexistuje, je přitom zjevné, že ji tento správní orgán ani nemá a nemá ani povinnost ji mít ze zákona. Zároveň ji nemůže získat ani jiným ze způsobů podle § 11b informačního zákona. Informaci v podobě neexistujícího správního rozhodnutí jistě nelze získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem v rámci většího celku podle § 4a odst. 1 věty třetí informačního zákona.

21. Aby však závěr žalovaného a povinného subjektu skutečně obstál, platí, že povinné subjekty musí také prokázat, že požadovaná informace neexistuje. K povinnosti přezkoumatelně prověřit existenci informace a adekvátně tuto činnost doložit do spisu soud odkazuje na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. jeho rozsudky ze dne 12. 2. 2024, č. j. 10 As 256/2022 – 40, bod 17, ze dne 14. 6. 2023, č. j. 6 As 102/2022 – 33, bod 27, a mnohé další, např. rozsudek ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 – 41, č. 3223/2015 Sb. NSS, bod 33). I správní judikatura však odvozuje míru podrobnosti prověřování a odůvodnění neexistence informace v závislosti na její povaze; je-li zjevné, že informace nebude (nemůže) existovat, postačí obecnější odůvodnění, pokud ale z kontextu ani samotný povinný subjekt nemá jistotu, musí být prověření existence informace podrobnější (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 31 A 161/2018 – 52, body 14 a 15).

22. Žalobce žádal o poskytnutí usnesení Drážního úřadu, čili povinného subjektu, který je jeho původcem. Žalobce v žádosti alespoň rámcově vymezil, z jakého řízení vedeného před povinným subjektem má požadované usnesení pocházet. Ve správním spise však absentují jakékoliv podklady dokládající, že povinný subjekt skutečně nevydal žalobcem požadované usnesení, jež by mělo být ve správním spise o řízení, v němž bylo Ministerstvem dopravy rozhodnuto rozhodnutím ze dne 25. září 2025 pod č. j. MD-51517/2025-072/2. Uvedenou skutečnost by bylo lze prokázat např. spisovým rejstříkem, přehledem spisu či jiným důkazem nasvědčujícím tomu, že existence usnesení byla ve vztahu k rozhodnutí ministerstva dopravy nějak lustrována. Ani z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se nepodává, že by Drážní úřad učinil konkrétní kroky k ověření stavu věci. Uvedenou vadu poté nezhojil ani žalovaný. Obě rozhodnutí jsou založena na prosté konstataci, že požadované označené usnesení povinný subjekt nevydal, nemá a nemá povinnost ji disponovat. Z odůvodnění napadeného ani prvostupňového rozhodnutí se nepodává, že by správní orgány vyvíjely aktivitu za účelem ověření povinným subjektem tvrzeného skutkového stavu a taková skutečnost neplyne ani ze správního spisu.

23. Ani městskému soudu poté z předloženého spisu (jenž k průběhu správního řízení obsahuje toliko 6 písemností) nevyplývá, jaký je obsah předmětného žalobcem označeného správního spisu, tj. nemá na základě čeho posoudit, zda v žádosti uvedené usnesení existuje, či zda je obsahem žalobcem v žádosti označeného správního spisu toto či jiné obdobně označené usnesení. Nelze tedy dle obsahu správního spisu vedeného k žádosti ověřit, zda je tento závěr povinného subjektu a žalovaného vůbec správný. Uvedené nabývá na významu zejména právě ve spojitosti s námitkou nesprávné aplikace § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona. Pakliže by totiž bylo zřejmé, zda je součástí označeného správního spisu usnesení, jež by mohlo odpovídat žalobcově žádosti, tím naléhavěji by podle názoru soudu bylo na místě, aby povinný zvážil postup právě podle tohoto ustanovení.

24. Městský soud je proto toho názoru, že pro rozhodnutí a postup žalovaného i povinného absentuje ve správním spise vedeného k žádosti dostatečný podklad. Skutkový stav, z něhož správní orgány vychházeli, tedy nemá ve spise oporu. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ve správním řízení došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem 25. Druhým žalobním bodem žalobce namítal, že Drážní úřad jej měl ve smyslu § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona vyzvat k upřesnění jeho žádosti.

26. Podle § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona platí, že „[p]ovinný subjekt posoudí žádost a v případě, že je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně, vyzve žadatele ve lhůtě do sedmi dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil, neupřesní-li žadatel žádost do 30 dnů ode dne doručení výzvy, rozhodne o odmítnutí žádosti“.

27. Z obsahu žalobcovy žádosti o informace ze dne 30. 10. 2025 se jednoznačně podává, čeho se žalobce domáhal: požadoval poskytnutí usnesení Drážního úřadu č.j. DUCR-14381/25/Am ze dne 15. dubna 2025, případně anonymizovaného o osobní údaje.

28. Lze proto do jisté míry souhlasit s názorem žalovaného, který v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že o nesrozumitelnou žádost se nejedná. Je naprosto zřejmé, jakou informaci žalobce v žádosti požadoval. Povinný subjekt je vázán formulací srozumitelné žádosti o informace a není povinen poskytovat výslovně nepožadované informace. Pokud by se měl každý dotázaný správní orgán nad rámec formulace žádosti o informace zaobírat tím, co vlastně žadatel chce vědět, mohlo by lehce dojít ke zcela zbytečnému zavalení povinných orgánů nadbytečnou prací (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013, č. j. 1 As 47/2013 – 52, bod 16, ze dne 21. 8. 2024, č. j. 8 As 40/2023 – 52, bod 23 či ze dne 22. 10. 2024, č. j. 1 As 143/2024 – 47, bod 12).

29. To však automaticky neznamená, že Drážní úřad mohl žalobcovu žádost o informace odmítnout podle § 11b informačního zákona. Žalobce zcela trefně odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, která povinným subjektům ukládá povinnost komunikovat s žadateli a aplikovat zásadu vstřícnosti.

30. Takto se z bodů 20 až 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2024, č. j. 8 As 40/2023 – 52, podává, že je nutné, aby povinné subjekty byly laické veřejnosti při vyřizování žádostí nápomocné a v případě nejasností je vyzvaly k upřesnění, jak předpokládá § 14 odst. 5 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejvyšší správní soud pro tento postup použil metaforu, podle které žádost o informaci nemá být „hrou na slepou bábu mezi žadatelem a povinným subjektem“. Pokud povinný subjekt nemá přesně ty informace, které žadatel chtěl, ale má informace obdobné, měl by mu tuto skutečnost sdělit, aby případně žadatel mohl svou žádost upravit (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 9 As 257/2017 – 46, č. 3848/2019 Sb. NSS, bod 35).

31. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20, v bodě 61: „Obecně řečeno, nelze po laické veřejnosti, tzn. žadatelích o informace spravedlivě požadovat, aby předjímali, zda se povinné subjekty dokáží s jejich požadavky vypořádat či nikoliv, proces poskytování informací průběžně monitorovali a pouze na základě vlastní úvahy do něj aktivně zasahovali případnou modifikací svých žádostí. Povinný subjekt má být profesionálem znalým práva, který má žadatele procesem poskytování informací provést tak, aby jim bylo v maximální míře vyhověno; je nepřípustné, aby odpovědnost za zdárné vyřízení žádosti přesouvaly povinné subjekty na žadatele a vytýkaly jim nedostatek aktivity tam, kde má být aktivní právě správní orgán. Lapidárně vyjádřeno: povinný subjekt má hledat způsoby maximálního vyhovění podané žádosti, a nikoliv důvody, jak jejímu vyhovění zabránit.“ 32. Žalobce zde žádal o konkrétně označené usnesení Drážního úřadu ze dne 15. 4. 2025, kterým zjevně nedisponoval, lze tedy pochopit, že jeho označení mohlo být nepřesné. Současně však v žádosti identifikoval, že jde o součást správního spisu souvisejícího s rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 25. 9. 2025 pod č. j. MD-51517/2025-072/2, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Drážního úřadu č. j. DUCR-22384/25/DI ze dne 10. července 2025.

33. Ze souhrnu všech těchto údajů však mohl povinný sbujekt jako původce usnesení identifikovat, o jaké informaci pocházející z jeho úřední činnosti žalobce patrně žádal. Jak ostatně vyplývá z vyjádření žalovaného ze žaloby, usnesení Drážního úřadu z 15. 4. 2025, které se navíc týká žalobcova podnětu, skutečně existuje, pouze pod jiným číslem jednacím, čehož si tedy povinný vědom je. Byť v označení usnesení mohl žalobce v žádosti učinit chybu a pro ni nebylo pak dostatečně zřejmá identifikace požadovaného usnesení, přesto bylo zřejmé, že žádal o konkrétní informaci – poskytnutí usnesení, jehož existence jakožto součásti správního spisu si byl vědom.

34. Lze tedy předpokládat, že pokud by Drážní úřad postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou a žalobce by vstřícně podle § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona upozornil na to, že jím žádané rozhodnutí pravděpodobně obsahuje vadné číslo jednací, žalobce by svou žádost upravil. Tak povinný nepostupoval a žádost v podstatě obratem odmítl.

35. I druhý žalobní bod je tedy důvodný. Drážní úřad postupem v rozporu s § 14 odst. 5 písm. b) informačního zákona zatížil řízení vadou, která vedla k nezákonnosti rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Uvedenou vadu žalovaný v napadeném rozhodnutí nezhojil, proto v soudním přezkumu nemůže napadené rozhodnutí obstát.

36. Soud si je vědom argumentace žalovaného o tom, že žalobce vůči orgánům veřejné správy opakovaně uplatňuje rozličná podání. U městského soudu žalobce vystupuje hned v několika řízeních. Uvedené však není dostačující pro vyslovení závěru o zneužití práva ze strany žalobce. Ačkoliv žalobce ve stejný den, kdy podal odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí podal i novou žádost o informace, ve které již patrně uvedl správné číslo jednací vyžádaného rozhodnutí, to na věci samé nic nemění. Žalobci nic nebrání v tom podat novou žádost o informace a předmětem nynější věci je to, zda obstojí postup žalovaného a povinného subjektu při vyřízení žádosti žalobce ze dne 30. 10. 2025.

IV. Závěr a náklady řízení

37. Městský soud v Praze shledal, že povinný subjekt a žalovaný nijak ve správním spise nedoložili, že žalobcem žádané usnesení skutečně nebylo vydáno, popř. jaký byl obsah správního spisu označeného žalobcem, jehož součástí mělo být žádané usnesení. Tím, že povinný nevyzval žalobce k opravě jeho žádosti, ač si mohl být vědom, že označené usnesení neexistuje a současně mohlo by jít o jiné usnesení z téhož spisu, přitom zatížil řízení vadou, která měla dopad na zákonnost prvostupňového rozhodnutí.

38. Soud proto výrokem I. napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 4 s. ř. s. zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.

39. Právním názorem soudu je v dalším řízení žalovaný podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán. Povinností správních orgánů je doložit, že se pokusili žalobcem vyžádané usnesení v označeném správním spisu nalézt a vyzvat jej k opravě žádané informace, pokud je obsahem spisu usnesení, jež by mohlo odpovídat žalobcově žádosti. Teprve v situaci, kdy žalobce svou žádost včas neupraví, mohou správní orgány jeho žádost o informace v souladu s § 11b informačního zákona odmítnout.

40. Vzhledem k tomu, že teprve v dalším řízení bude na správních orgánech, aby shromáždili podklady k existenci žádaného usnesení Drážního úřadu, případně k opravě žalobcova podání, soud se nyní nemohl zabývat tím, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti a příp. k vydání informačního příkazu podle § 16 odst. 6 informačního zákona.

41. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů účastník, který měl ve věci úspěch. Žalobce byl v řízení plně úspěšný, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, jež v posuzovaném případě tvoří uhrazený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady zastoupení advokátkou. Jejich výši soud určil v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) takto: - odměna za tři úkony právní služby po 4 620 Kč: převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby a repliky [§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d)]; a - paušální náhrada hotových výdajů 450 Kč za každý z těchto tří úkonů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).

42. Žalobci tudíž na náhradě nákladů řízení náleží částka v celkové výši 18 210 Kč. Žalobcova zástupkyně není plátcem DPH, jak je uvedeno v žalobě, a proto soud o DPH náhradu nákladů nepovýšil. K úhradě soud žalovanému stanovil lhůtu přiměřenou okolnostem případu. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 14. července 2026 JUDr. Jaromír Klepš v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.