10 A 60/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Jiřího Lifky a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobce: Ing. R. Č., bytem K D., zastoupen JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem Slavíkova 23, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 01 Praha 1, za účasti: a) Ing. M. B., b) Ing. P. B., oba bytem S., oba zastoupeni JUDr. Václavem Brettingerem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, c) Ing. J. Č., bytem K D., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. S-MHMP 1499796/2012/OST/Je/Ba, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. S-MHMP 1499796/2012/OST/Je/Ba, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. S-MHMP 1499796/2012/OST/Je/Ba, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Úřadu městské části Praha 12 č. j. VYST/26168/2010/Vl ze dne 4. 9. 2012, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo podle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“) zastaveno řízení zahájené na žádost osob zúčastněných na řízení ad a) a b) ve věci stavebních úprav spočívajících ve změně výšky zděné ochranné zídky u terasy na západní straně rodinného domu č. p. X v k. ú. Modřany na pozemku parc. č. X/X v k. ú. Modřany do max. výšky 0,90 m od přilehlé vyšší úrovně terénu (zpevněné plochy terasy RD) a v provedení obkladu zděné ochranné zídky u terasy, části severní fasády a části východní fasády rodinného domu z betonových obkladů imitujících kámen v tloušťce cca 30 – 50 mm (při maximální výšce obkladu na severní fasádě RD 2,30 m od přilehlého terénu). Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem. Podle žalobce žalovaný potvrdil zastavení řízení o dodatečném povolení výše uvedených staveb z důvodu, že nepodléhají stavebnímu povolení ani ohlášení. Tento závěr je však podle žalobce nepřiléhavý, neboť se jedná o stavby, které nelze realizovat bez příslušného rozhodnutí či opatření vyžadovaného stavebním zákonem. Podle žalobce jsou nepřípadné odkazy žalovaného na ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) bod 8. i na § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále „stavební zákon“). Podle § 103 odst. 1 písm. d) bod 8. stavebního zákona stavební povolení ani ohlášení nevyžadují opěrné zdi do výšky 1 m. Podle žalobce je zřejmé, že výjimka z nutnosti povolení či ohlášení stavby se týká pouze opěrných zdí, tj. zdí, které mají opěrnou funkci, tj. zadržují terén tak, aby se nesesunul do zářezu ve svahu. Jedná se o zdi, jejichž jedna strana je zakryta terénem. V daném případě se o opěrnou zeď nejedná, neboť nic nezadržuje a ani úřad neuvádí, co by měla opírat. Jedná se o zídku realizovanou v zásadě v plochém terénu, kde je pojmově vyloučeno, aby se jednalo o zeď opěrnou. V daném případě se jedná o zeď oddělující terasu od zbývající části pozemku rodinného domu, tj. má funkci oddělovací, nikoli opěrnou. Daná zeď tedy není opěrnou zdí a k její realizaci je tedy třeba povolení (ohlášení) stavebnímu úřadu. I kdyby se však jednalo o stavbu dle § 103 odst. 1 písm. d) bod 8. stavebního zákona, potom by se stejně jednalo o stavbu realizovanou bez příslušného rozhodnutí či opatření vyžadovaného stavebním zákonem, neboť by se jednalo o stavbu, jež nebyla umístěna. V případě zídky se jedná o změnu výškového ohraničení této stavby zídky (nástavbu), a tedy na danou stavbu bylo třeba i územní rozhodnutí o změně stavby (§ 81 odst. 2 písm. a) stavebního zákona ve spojení s § 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona), popř. územní souhlas. V daném případě se tedy nejedná o stavbu opěrné zídky, kterou by bylo možno realizovat bez jejího povolení či ohlášení, a jedná se tak o stavbu dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť se jedná o stavbu realizovanou bez stavebního povolení či ohlášení i bez územního rozhodnutí (územního souhlasu). Pokud žalovaný odkazuje na § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, žalobce namítá, že na jednu stranu žalovaný tvrdí, že se v případě zídky jedná o stavbu dle § 103 odst. 1 písm. d) bod 8., na druhou stranu však tvrdí, že se jedná o udržovací práce. To se však vylučuje. Kromě toho žalovaný neuvádí, na základě jakých skutečností a úvah došel k tomu, že by se mělo jednat o udržovací práce a z tohoto pohledu je napadené rozhodnutí i nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. I přes tuto nejasnost však podle žalobce především platí, že dle § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona stavební povolení ani ohlášení nevyžadují udržovací práce, jejichž provedení nemůže negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby, životní prostředí a bezpečnost při užívání a nejde o udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou. Udržovací práce jsou pouze takové práce, kterými se stavba nemění (tj. nejedná se o změnu stavby dle § 2 odst. 5 stavebního zákona). V daném případě se však stavba nepochybně měnila, neboť se změnila výška zídky i fasáda předmětné zdi rodinného domu. Dále se zcela nepochybně změnil vzhled daných staveb (navýšení zídky a nový obklad fasády). I kdyby bylo pravdivé tvrzení žalovaného, že se jedná o udržovací práce, potom by se stejně jednalo o stavby realizované bez příslušného rozhodnutí či opatření vyžadovaného stavebním zákonem, neboť by se jednalo o stavby, jež nebyly umístěny. V případě zídky se jedná o změnu výškového ohraničení této stavby zídky (nástavbu), a tedy na danou stavbu bylo třeba i územní rozhodnutí o změně stavby (§ 81 odst. 2 písm. a) stavebního zákona ve spojení s § 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona), popř. územní souhlas. V případě obkladu fasády se potom jedná o stavbu, kterou se rodinný dům i zídka půdorysně rozšiřují (přístavbu), a tedy na danou stavbu bylo třeba i územní rozhodnutí o změně stavby (§ 81 odst. 2 písm. b) stavebního zákona ve spojení s § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona), popř. územní souhlas (ze staveb, které nevyžadují územní rozhodnutí o změně stavby, byť se stavba půdorysně rozšiřuje, je vyňato pouze zateplení pláště stavby - viz § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona - zde se však o zateplení pláště fasády nejedná, jedná se o ozdobný obklad). V daném případě se tedy nejedná o udržovací práce a k provedení daných staveb bylo třeba jak povolení či ohlášení, tak územní rozhodnutí (územní souhlas). Pokud žalovaný zmiňuje územní souhlas a souhlas s provedením ohlášené stavby vydaný Úřadem městské části Praha 12 dne 8. 7. 2009, č. j. VYST/21103/2009/VI, vztahoval se k zídce na pozemku p. č. X/Z, tedy zídce na zcela jiném pozemku. Není tedy pravdivé tvrzení úřadu, že zídku stavebník ohlásil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že pro stavbu zídky stavební úřad vydal dne 8. 7. 2009 územní souhlas a souhlas s provedením stavby, který umožňoval realizaci zídky do výše 1 m. Ze správního spisu stavebního úřadu plyne, že zídka má výšku 90 cm, je tudíž realizována v souladu s územním souhlasem. Stavební úřad v řízení tuto stavbu stejně jako žalovaný nazýval „opěrná zeď“. K její realizaci, jak plyne z ust. § 103 odst. 1 d) bodu 8 stavebního zákona, není třeba ohlášení. Ohlášení, jak plyne z ust. § 103 odst. 1 d) bodu stavebního zákona není třeba ani ke stavbě plotu (oplocení terasy). Též zákon nestanoví druh materiálu plotu. Stavební zákon platný v době vydání územního souhlasu výšku oplocení nestanovuje. V daném případě stavba zabezpečuje povolenou terasu rodinného domu před pádem z přilehlého svažitého terénu stejně jako „opěru“ pro horní, pochozí, vrstvu terasy. K namítanému provedení obkladu fasády rodinného domu umístěného na pozemku pare. č. X/X v k.ú. Modřany žalovaný uvedl, že v daném případě se jedná o udržovací práce ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm., e) stavebního zákona, k jejichž provedení není třeba ohlášení, jelikož jejich provedení nemůže negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby (renovaci fasády nelze považovat za změnu vzhledu stavby), životní prostředí a bezpečnost při užívání a nejde o udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou. Osoby zúčastněné na řízení se k žalobě nevyjádřily. Ze správního spisu vyplynuly následující pro věc podstatné skutečnosti: Správní orgán prvního stupně dne 8. 7. 2009 vydal územní souhlas a souhlas s provedením ohlášené stavby, konkrétně uličního oplocení pozemku parc. č. X/Y v k. ú. Modřany, včetně vjezdových vrat a vstupní branky pro RD č. p. X. v k. ú. Modřany, plotové zídky na pozemku parc. č. X/Z v k. ú. Modřany, terasy u RD č. p. X. v k. ú. Modřany na pozemku parc. č. X/X v k. ú. Modřany a terasy u RD č. p. W. v k. ú. Modřany na pozemku parc. č. X/W v k. ú. Modřany. V technické zprávě v připojené projektové dokumentaci se uvádí: „Druhými dvěma zpevněnými plochami budou prostory před balkónovými dveřmi v 1. NP – terasy. Jedná se o plochy o rozměrech cca 2, 4 x 3,8 m, resp. 2, 4 x 3, 5 m – viz příloha č. 3 – Situace – návrhový stav. Terasy budou zpevněny keramickou, příp. betonovou dlažbou uloženou do betonového lože na stávající stropní konstrukci 1. PP. Sklon plochy bude cca 3 % ve směru od rodinného domu do zelené plochy, čímž bude zajištěno odvodnění teras na terén, kde budou dešťové vody likvidovány vsakem. Na pozemku p. č. X/X bude na severním okraji terasy vybudována nízká zídka o rozměrech cca 2, 4 x 0,6 x 0,2 m, která bude plnit funkci zábrany proti vstupu do boku, kde bude terén blízko terasy ve svahu.“. Osoby zúčastněné na řízení ad a) a b) požádaly dne 20. 7. 2010 ve věci „stavu zídky u západního vchodu na zahradu do domu Soukalova č. p. X., Praha, Modřany“ o vydání dodatečného souhlasu s provedením ohlášené stavby (dodatečného povolení stavby) týkající se „navýšení ochranné zídky – zábrany“ proti pádu do volného prostoru, kde je svažitý terén, s tím, že konečné rozměry zídky jsou cca 2,45 x 0,9 x 0,2 m. Dále se v žádosti domáhaly zahrnutí drobných změn do vydání dodatečného souhlasu s provedením ohlášené stavby (úpravy zpevněných ploch a terénní úpravy) oproti souhlasu ze dne 8. 7. 2009. Zároveň tímto podáním oznámily rovněž provádění udržovacích prací spočívajících v provedení „obkladu ochranné zídky – zábrany, části severní fasády do výšky ochranné zídky, stávající zídky sloužící jako zábradlí u hlavního vchodu do RD a podezdívky schodiště u hlavního vchodu, vč. svislých stěn stávající niky pod schodištěm (u vjezdu do garáže)“. Obklad byl podle tohoto podání proveden betonovými dlaždicemi imitujícími kamenný obklad v tloušťce cca 20 – 40 mm. K podání přiložily osoby zúčastněné na řízení projektovou dokumentaci skutečného provedení stavby. V technické zprávě se pak uvádí: „Zpevněná plocha – terasa před balkónovými dveřmi v 1. NP je vybudována zpevněná plocha, která slouží jako vstupní prostor do RD ze zahrady, tzn. odděluje prostor obytné části RD od zatravněné zahrady. Ohraničení terasy je směrem do zeleně provedeno nízkou opěrnou zídkou z palisád (výška cca 100 mm). Konečný rozsah zpevněné plochy – terasy je patrný z přílohy č. 2 (Situace – skutečné provedení stavby). Podél severní strany terasy u RD č. p. X. je vybudována ochranná zídka – zábrana, která z části slouží jako opěrná zeď pro ohraničení terasy a působí proti pádu do volného prostoru, který je zde tvořen svahem. V těchto místech má svah největší sklon a v případě nevybudování zídky nebo její nedostatečné výšky by zde mohlo dojít k úrazu. Rozměry zídky jsou cca 2,45 x 0,9 x 0,2 m. Finální povrch zídky tvoří betonový obklad imitující kamenný obklad v tloušťce cca 20 – 40 mm.“ Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 6. 9. 2010 zn. VYST/26168/2010/VI, dodatečně povolil „rozestavěné stavební úpravy spočívající - ve změně výšky zděné ochranné zídky u terasy na západní straně rodinného domu č. p. X. v k. ú. Modřany, na pozemku č. parc. X/X v k. ú. Modřany do max. výšky 0,90 m od přilehlé vyšší úrovně terénu (zpevněné plochy terasy RD) - v provedení obkladu zděné ochranné zídky u terasy, části severní fasády a části východní fasády rodinného domu z betonových obkladů imitujících kámen v tloušťce cca 30 – 50 mm. Teprve v tomto rozhodnutí se konstatuje, že stavební úřad při výkonu státního dozoru při místním šetření konaném dne 24. 5. 2010 zjistil, že stavebník provádí „výše uvedené stavby v rozporu s opatřením stavebního úřadu vydaným dne 8. 7. 2009 pod č. j. VYST/21103/2009/Vl, a proto dne 2. 7. 2010 zahájil řízení o odstranění stavby. Ani protokol o místním šetření, ani oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby však součástí správního spisu není. K odvolání žalobce žalovaný rozhodnutí o dodatečném povolení stavby rozhodnutím ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. S-MHMP 392901/2011/Je, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí předně konstatoval, že součástí správního spisu není protokol z kontrolní prohlídky, není tudíž zřejmé, jak stavební úřad stanovil předmět projednávané věci. K dodatečně povolované stavbě zídky žalovaný následně uvedl, že z příslušné části výroku napadeného rozhodnutí není jasné, co je předmětem dodatečného povolení. Není zřejmé, co je „ochrannou zídkou“. Poukázal na textovou část projektové dokumentace s tím, že z ní není zřejmé, kde se tato zídka nachází a jak vypadá. Dále poukázal na to, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, proč byla zídka dodatečně povolována, pokud opěrné zdi do výšky 1 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi a s veřejným prostranstvím nepodléhají stavebnímu povolení ani ohlášení a nevyžadují územní rozhodnutí ani územní souhlas. Dále žalovaný stavebnímu úřadu vytkl, že není zřejmé, co se míní „změnou výšky zděné ochranné zídky“, neboť z projektové dokumentace není zřejmé, jaká je skutečná výška zídky ani její umístění na pozemku stavebníka. Nelze tudíž posoudit, zda stavba předmětné zídky podléhá jakémukoliv opatření stavebního úřadu, či nikoliv. Pokud jde o povolení obkladu, žalovaný konstatoval, že není zřejmé, proč jsou tyto práce dodatečně povolovány, když jde o práce, jež nevyžadují ohlášení stavebnímu úřadu. Správní orgán prvního stupně posléze usnesením ze dne 4. 9. 2012 řízení o dodatečném povolení stavby (stavebních úprav) zastavil. V odůvodnění rozhodnutí pouze zrekapituloval předchozí průběh řízení a obsah rozhodnutí o odvolání a konstatoval, že řízení zastavil na základě právního názoru nadřízeného orgánu vzhledem k tomu, že „uvedená stavební úprava, která byla předmětem řízení o dodatečném povolení stavby dle § 129 odst. 3 stavebního zákona, nepodléhá stavebnímu povolení ani ohlášení“, a proto posoudil řízení o jejím dodatečném povolení jako zjevně bezpředmětné. Žalobce podal proti tomuto usnesení odvolání, v němž uplatnil obdobnou argumentaci jako v žalobě. V odůvodnění napadeného rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že ve věci provedení obkladu stavební úřad provedené práce správně posoudil jako udržovací práce, které dle § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona nevyžadují stavební povolení ani ohlášení. Ke stavbě „ochranné zídky“ uvedl, že pro tuto stavbu stavební úřad vydal dne 8. 7. 2009 územní souhlas, kterým souhlasil se stavbou zídky v maximální výšce 1 m. Dle doložené projektové dokumentace je výška zídky 0,9 m. Zídka je tudíž realizována v souladu s tímto ohlášením. Vedle toho konstatoval, že stavebník stavbu zídky ohlásil nad rámec zákonných povinností, neboť ji mohl v souladu s § 103 odst. 1 písm. d) bod 8 stavebního zákona provést bez ohlášení. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí, jež mu předcházelo, v mezích žalobcích bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť rozhodnutí žalovaného je zčásti nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.), zčásti proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, resp. v nich nemá oporu (§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.). Podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žádost se stala zjevně bezpředmětnou. Jak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak rozhodnutí žalovaného se týká řízení o dodatečném povolení stavby. Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 (znění rozhodné v době vydání napadeného rozhodnutí žalovaného s ohledem na čl. II bod 14 zákona č. 350/2012 Sb.) stavební úřad nařídí vlastníku stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním. Podle § 129 odst. 2 stavebního zákona lze takovou stavbu dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území, není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona u stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním, stavební úřad zahájí řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle § 111 až 115. Bude-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby zastaví. Předpokladem pro vedení řízení o dodatečném povolení stavby je tedy ve smyslu právě citovaných ustanovení vedení řízení o odstranění stavby. V rámci takto vedeného řízení je identifikována stavba, která naplňuje podle názoru stavebního úřadu definiční znaky ustanovení § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, tedy stavba, která je prováděna nebo provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním. Zahájením řízení o odstranění stavby je tedy definován i možný předmět řízení o dodatečném povolení stavby, neboť není možné vést řízení o dodatečném povolení stavby, aniž je ve vztahu k takové stavbě vedeno též řízení o jejím odstranění (srov. jasnou vazbu obou řízení vyplývající z ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona). V nyní posuzované věci lze z obsahu spisu vyvodit, že patrně nějaké řízení o odstranění stavby zahájeno bylo, o jeho předmětu a průběhu však nelze zvědět nic bližšího. Správní spis neobsahuje žádný podklad o skutkových zjištěních, která k zahájení takového řízení měla vést (protokol o místním šetření ze dne 24. 5. 2010 je v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o dodatečném povolení stavby pouze zmíněn), neobsahuje oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby, neobsahuje žádný podklad, který by vymezoval případné původní rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, s nímž je prováděná (nebo provedená) stavba v rozporu. Žádost o dodatečné povolení stavby ze dne 20. 7. 2010 nevnáší do této věci světlo, neboť je z ní zřejmé, že je sice reakcí na nějaké řízení o odstranění stavby, leč zároveň obsahuje vymezení staveb, resp. stavebních úprav dalších (provedení obkladů), jež (patrně) předmětem řízení o odstranění stavby vůbec nebyly, případně byly teprve na základě nějakého jiného řízní o odstranění stavby zahájeného později (po podání žádosti osob zúčastněných). V tomto ohledu byla zcela případná výtka žalovaného obsažená v původním rozhodnutí, jímž rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zrušil. Vzhledem k tomu, že ve správním spisu chybí jakákoliv opora pro závěr, o jakém předmětu vůbec bylo vedeno řízení o odstranění stavby, je totiž zároveň nejasné, zda předmět řízení o dodatečném povolení stavby tomuto předmětu řízení korespondoval. Tento nedostatek však správní orgán prvního stupně po zrušení původního rozhodnutí o dodatečném povolení stavby vůbec neodstranil. Správní spis nijak nedoplnil, v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení se této okolnosti nijak nevěnuje. Už pro tuto skutečnost je závěr o bezpředmětnosti žádosti o dodatečném povolení stavby zjevně předčasný a nemá oporu v obsahu spisu. Bez znalosti předmětu řízení o odstranění stavby si totiž nelze učinit spolehlivý úsudek o tom, zda stavba vymezená žádostí o dodatečné povolení je totožná se stavbou, jež je předmětem řízení o odstranění stavby, zda vůbec tato stavba byla, nebo vůbec měla být původně předmětem rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu (tedy územního rozhodnutí, stavebního povolení, územního souhlasu atd.), tedy vůbec úsudek o tom, zda řízení o dodatečném povolení stavby dle žádosti stavebníka mělo nějaký způsobilý předmět. Odhlížeje od této skutečnosti je ovšem rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné i z dalších důvodů, jež se vztahují k oběma stavbám (stavebním úpravám), jež byly podle obsahu napadeného rozhodnutí předmětem řízení o dodatečném povolení stavby. Pokud jde o stavbu „ochranné zídky“, předně je třeba poukázat poněkud s podivem na skutečnost, že žalovaný v rozhodnutí, jímž původní rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zrušil, poukázal na zcela nejasné vymezení této stavby co do jejího umístění, rozměrů a dalších charakteristik, v nyní napadeném rozhodnutí však při zcela nezměněném obsahu správního spisu a při naprosté absenci jakýchkoliv doplňujících úvah správního orgánu prvního stupně v následném rozhodnutí o zastavení řízení žádnou nejistotu ve vymezení této stavby již nespatřuje a činí blíže nezdůvodněný závěr o tom, že jde o stavbu vymezenou územním souhlasem ze dne 8. 7. 2009, který souhlasil se stavbou zídky v maximální výšce 1 m, a vedle toho pak též závěr, že ostatně taková zídka ani předmětem územního souhlasu být nemusela. I pokud soud odhlédne od výše uvedené skutečnosti, tedy že pro nedostatek obsahu správního spisu není zřejmé, ohledně jaké zídky vůbec bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, a tedy není ani zřejmé, čeho se vlastně týkala žádost osob zúčastněných na řízení, z obsahu správního spisu, který byl soudu předložen a z něhož žalovaný vycházel, žádný z obou těchto závěrů neplyne. Pokud žalovaný zmiňuje, že stavba zídky do výše 1m byla obsahem územního souhlasu ze dne 8. 7. 2009, je třeba zdůraznit, že tento územní souhlas byl udělen k umístění jednak uličního oplocení pozemku parc. č. X/Y v k. ú. Modřany, jehož výška byla stanovena na max. 1,80 m, a k umístění plotové zídky na pozemku parc. č. X/Z v k. ú. Modřany o max. výšce 1,00 m. O žádnou z těchto zídek v případě řízení o dodatečném povolení stavby však zjevně nešlo, neboť se netýkají pozemku parc. č. X/X v k. ú. Modřany, o němž hovoří výrok rozhodnutí o zastavení řízení a výrok předchozího rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Závěr žalovaného, že zídka na pozemku parc. č. X/X byla postavena v souladu s územním souhlasem, je tedy zjevně nepřiléhavý. Pokud jde o pozemek parc. č. X/X v k. ú. Modřany, územní souhlas ze dne 8. 7. 2009 souhlasí s umístěním terasy. Součástí této stavby dle projektové dokumentace výše citované v rámci rekapitulace obsahu správního spisu měla být „nízká zídka o rozměrech cca 2, 4 x 0,6 x 0,2 m, která bude plnit funkci zábrany proti vstupu do boku, kde bude terén blízko terasy ve svahu“. Z této specifikace není zřejmé, jaký rozměr má být přiřazen k výšce této zídky, není ani zřejmé, kde přesně a v jaké podobě tato zídka měla vzniknout, ale rozhodně nejde o zídku, u níž by územní souhlas předpokládal maximální výšku 1 m, jak dovozuje žalovaný. Jak již bylo uvedeno, pro nedostatky v obsahu správního spisu nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda řízení o odstranění stavby vůbec bylo zahájeno ohledně zídky, jež měla být součástí terasy na pozemku parc. č. X/X. Obsah žádosti osob zúčastněných na řízení o dodatečné povolení stavby a obsah rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a rozhodnutí o zastavení řízení by tomu spíše nasvědčoval. Pokud by tomu tak bylo, bez dalšího (tedy bez bližšího odůvodnění) neobstojí rovněž druhý kategorický závěr žalovaného, a to že stavba této zídky vůbec nevyžalovala stavebního povolení ani ohlášení. Podle § 103 odst. 1 písm. d) bodu 6 a 8 stavebního zákona stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují jednak ploty, jednak opěrné zdi do výšky 1 m, které nehraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi a s veřejným prostranstvím. Z vymezení stavby na pozemku parc. č. X/X v k. ú. Modřany v územním souhlasu ze dne 8. 7. 2009 nevyplývá, že by zídka, která měla být součástí terasy, byla plotem. Nevyplývá však z něj bez dalšího ani skutečnost, že by tato zídka měla mít charakter opěrné zdi ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) bodu 8 stavebního zákona, na který žalovaný poukazuje. Textová část projektové dokumentace k územnímu souhlasu tuto zídku popisuje následovně: „Na pozemku p. č. X/X bude na severním okraji terasy vybudována nízká zídka o rozměrech cca 2, 4 x 0,6 x 0,2 m, která bude plnit funkci zábrany proti vstupu do boku, kde bude terén blízko terasy ve svahu.“. Z tohoto popisu se charakter zídky jako opěrné nijak nepodává. Spíše z tohoto popisu vyplývá její charakter zábrany či zábradlí vymezujícího prostor terasy. Taková stavba však prima facie znaky stavby podle § 103 odst. 1 písm. d) bodu 8 stavebního zákona nenaplňuje. Projektová dokumentace přiložená k žádosti o dodatečné povolení stavby hovoří o ochranné zídce – zábraně rovněž vybudované podél severní strany terasy. Nově se zmiňuje o její funkci jako opěrné zdi (byť pouze z části), ale zároveň o její funkci jako ohraničení terasy a zábrany proti pádu do volného prostoru a o jiných rozměrech. Ani z tohoto popisu (jde-li ovšem o zídku totožnou s původně územním souhlasem vymezenou zídkou) není zřejmé, jaký má tato zídka charakter, tedy zda jde či nejde o opěrnou zeď ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) bodu 8 stavebního zákona. Závěr žalovaného je v tomto ohledu zcela nepřezkoumatelný a nemá oporu v obsahu předloženého správního spisu. Pokud jde o „stavební úpravy spočívající v provedení obkladu zděné ochranné zídky u terasy, části severní fasády a části východní fasády rodinného domu z betonových obkladů imitujících kámen v tloušťce cca 30 – 50 mm“, i zde je blíže nezdůvodněný závěr žalovaného o tom, že jde o udržovací práce, které dle § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona nevyžadují stavební povolení ani ohlášení, nepřezkoumatelný a nemající dostatečnou oporu ve spisu. Předně je třeba znovu poukázat na zásadní nejistotu ohledně toho, zda a v jakém rozsahu vůbec bylo ohledně těchto úprav zahájeno řízení o odstranění stavby a zda v tomto rozsahu měla žádost o dodatečné povolení stavby vůbec způsobilý předmět. Dále je třeba poukázat na to, že stavební úřad v usnesení o zastavení řízení tyto práce rozhodně jako udržovací práce podle § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona nehodnotil. Stavební úřad tyto práce zjevně nezhodnotil nijak – odůvodnění usnesení o zastavení řízení žádné hodnocení charakteru těchto prací neobsahuje. Výrok tohoto usnesení naopak důsledně hovoří v případě obou stavebních činností (jak „ochranná zídka“, tak i provedení obkladu) o „stavební úpravě“. Pokud jde o charakter udržovacích prací, podle § 3 odst. 4 stavebního zákona se údržbou stavby se rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Podle § 103 odst. 1 písm. e) stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují udržovací práce, jejichž provedení nemůže negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby, životní prostředí a bezpečnost při užívání a nejde o udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou. K uplatnění dispozice ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) stavebního zákona je zapotřebí, aby práce v tomto ustanovení uvedené naplnily pojmové znaky údržby podle § 3 odst. 4 stavebního zákona, tedy zacílení k zabezpečení dobrého stavebního stavu. Tento účel obkladu není ani z napadeného rozhodnutí, ani z obsahu správního spisu nikterak zřejmý. Není tedy jasné, na základě čeho dospěl žalovaný k tomu, že jde o udržovací práce. V případě dodatečného obkladu stavby lze mnohem spíše uvažovat o stavební úpravě ve smyslu § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, tedy takové změně dokončené stavby, při které se zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby. V tomto ohledu by se jevilo logickým, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v tomto kontextu pojem „stavební úprava“ důsledně užívá. Podle § 103 odst. 1 písm. h) stavebního zákona potom nevyžadují stavebního povolení ani ohlášení stavební úpravy, pokud se jimi nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost. Pokud by měl tedy platit závěr žalovaného o tom, že obklad vymezených staveb nevyžadoval stavebního povolení ani ohlášení, muselo by odůvodnění jak rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tak rozhodnutí žalovaného obsahovat předně plausibilní závěry stran toho, zda se v případě těchto prací jedná o stavební úpravy ve smyslu § 2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona, nebo o udržovací práce ve smyslu § 3 odst. 4 stavebního zákona, či snad o práce, jež vůbec nespadají pod režim stavebního zákona. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však obsahuje pouze apodiktický závěr o tom, že jde o práce udržovací, aniž však pro tento závěr správní orgán uvádí bližší důvody opřené o obsah správního spisu. Jak již bylo uvedeno, z popisu prací (provedení dodatečného obkladu) charakter udržovacích prací sám o sobě nijak nevyplývá. Teprve v návaznosti na vyjasnění této otázky lze uvažovat o splnění podmínek § 103 odst. 1 písm. e) či h) stavebního zákona. Splněním těchto podmínek se žalovaný nijak blíže nezabýval, v tomto ohledu jsou tedy jeho úvahy rovněž nepřezkoumatelné. Nicméně i tak lze poukázat přinejmenším na to, že obě ustanovení mj. obsahují podmínku, že není měněn vzhled stavby. O splnění této podmínky lze přitom v případě doplnění obkladu fasády, jež předtím obložena nebyla, důvodně pochybovat. Závěr správního orgánu prvního stupně i žalovaného o bezpředmětnosti žádosti osob zúčastněných na řízení o dodatečné povolení stavby je tedy za daného stavu věci nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a zčásti je též v rozporu s obsahem správního spisu. Městskému soudu v Praze proto nezbylo než napadené rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení zrušit. Zároveň soud vyslovil podle § 78 odst. 4 s. ř. s., že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude na žalovaném, aby předně vyjasnil vztah žádosti osob zúčastněných na řízení ze dne 20. 7. 2010 k řízení o odstranění stavby, tedy zda šlo o žádost o dodatečné povolení stavby, k níž probíhalo řízení o jejím odstranění. Dále bude na žalovaném, aby v závislosti na závěrech o předmětu řízení případně dále u stavby zídky na základě případně doplněného obsahu skutkových zjištění postavil na jisto, zda jde o zídku, jež měla být podle původního územního souhlasu ze dne 8. 7. 2009, být součástí stavby terasy na pozemku parc. č. X/X, a jaký charakter z hlediska případných výluk zakotvených v ustanovení § 103 tato stavba a její změny má. U prací charakterizovaných jako provedení obkladu pak bude na žalovaném, aby uvedl přezkoumatelné hodnocení jejich charakteru jako prací udržovacích či jako stavebních úprav a přezkoumatelným způsobem rovněž provedl hodnocení podmínek podle § 103 odst. 1 písm. e) či h) stavebního zákona. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. - žalobce byl v řízení plně úspěšný, náleží mu tak proti žalovanému náhrada nákladů řízení. Náklady řízení žalobce spočívají předně v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč. Další náklady žalobce tvoří odměna zástupce žalobce. Odměna zástupce žalobce náleží za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního zastoupení ve věci, podání návrhu ve věci samé a podání repliky k vyjádření žalovaného. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3100 Kč (3 x 3100 Kč = 9300 Kč). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (3 x 300 Kč = 900 Kč). Soud přitom odměnu zástupce žalobce zvýšil o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem tak soud žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč. Pokud jde o výrok o nákladech řízení ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení, soud vyšel z ustanovení § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Osobám zúčastněným na řízení žádná taková povinnost v této věci uložena nebyla. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 27. září 2016 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová