10 A 62/2021

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: N. M., nar. X. bytem X. zastoupen JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem sídlem Dubská 390/4, 415 01 Teplice proti žalovanému: Policejní prezidium České republiky sídlem Strojnická 935/27, 170 89 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 01. 04. 2021, č. j. PPR-29369-5/ČJ-2020-990115 takto:

Výrok

I. V řízení se pokračuje.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 01. 04. 2021, č. j. PPR-29369-5/ČJ-2020-990115 se zrušuje v části, v níž nevyhovuje žádosti žalobce o výmaz osobních údajů ze dne 21. 01. 2021 ohledně trestných činů vedených pod ČVS 009221-000000045-05 a ČVS 030003-000000191-05 a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Rozhodnutí žalovaného ze dne 01. 04. 2021, č. j. PPR-29369-5/ČJ-2020-990115 se zrušuje v části, v níž nevyhovuje žádosti žalobce o výmaz osobních údajů ze dne 21. 01. 2021 ohledně zpracovávání profilů DNA žalobce, vedených pod ID GX001699 a pod ID 15x32475, a ohledně vedení daktyloskopických karet s daktyloskopickými otisky žalobce, vedených pod ID 111100793404 a pod ID 111125934802 a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Ve zbytku se žaloba zamítá.

V. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 341 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou brání proti sdělení žalovaného ze dne 01. 04. 2021, č. j. PPR- 29369-5/ČJ-2020-990115 (dále „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný pouze částečně vyhověl jeho žádosti o výmaz osobních údajů ze dne 21. 01. 2021 (dále „žádost o výmaz osobních údajů“ nebo „žádost“). Žalobce má za to, že neexistuje legitimní důvod pro další uchovávání a zpracování jeho osobních údajů v informačních systémech spojených se žalovaným, a proto v žalobou vymezeném rozsahu požaduje zrušení napadeného rozhodnutí.

II. Napadené rozhodnutí a skutkový stav

2. Žalobce se na žalovaného obrátil postupem podle § 29 odst. 2 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o zpracování osobních údajů“) se žádostí o výmaz jeho osobních údajů z informačních systémů, které žalovaný spravuje nebo k nimž má žalovaný přístup.

3. Osobní údaje, o jejichž výmaz žalobce žádal, se týkaly jednak trestních řízení, která byla proti žalobci v minulosti vedena, dále provedených silničních či letištních kontrol, bukálních stěrů a na to navazujících profilů DNA, daktyloskopických karet s daktyloskopickými otisky žalobce, a též záznamu o odcizeném, neoprávněně užívaném, pohřešovaném nebo neplatném dokladu totožnosti (řidičský průkaz).

4. Žalovaný žádosti vyhověl napadeným rozhodnutím pouze částečně, když z databáze vymazal záznam o kontrole pod ID 4848603. Ve zbytku, tedy z převážné většiny, žádosti o výmaz nebylo vyhověno.

5. V úvodu napadeného rozhodnutí žalovaný shrnuje dosavadní průběh řízení. Napadenému rozhodnutí předcházela žádost žalobce o sdělení informace o zpracování osobních údajů dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále „GDPR“), zákona o zpracování osobních údajů, zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o Policii) a podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (dále „nařízení SIS II“) (dále „žádost žalobce o sdělení informace o zpracování osobních údajů“).

6. Na žádost žalobce o sdělení informace o zpracování osobních údajů navazovala dvě vyrozumění žalovaného pod č. j. PPR-29369-2/ČJ-2020-990115 a pod č. j. PPR-29369-3/ČJ- 2020-990115, kterými žalovaný informoval žalobce o stavu vyřizování jeho žádosti.

7. Sdělením ze dne 27.11.2020, č. j. PPR-29369-1/ČJ-2020-990115 žalovaný informuje žalobce o osobních údajích, které ve vztahu k jeho osobě zpracovává a uchovává. Na základě tohoto sdělení žalobce podává žádost o výmaz osobních údajů ze dne 21. 01. 2021, které žalovaný vyhovuje napadeným rozhodnutím pouze částečně.

8. Napadené rozhodnutí je následně členěno do pěti částí pod čísly 1. až 5., z nichž každá je věnována odlišné oblasti zpracování osobních údajů žalobce. V každé části žalovaný nejprve vytyčuje, jaký druh osobních údajů o žalobci vede a v jaké souvislosti je uchovává. Žalovaný též definuje účel jednotlivých informačních systémů, v nichž jsou příslušné osobní údaje uchovávány. Každá část je pak zakončena tím, že žádosti o výmaz osobních údajů se nevyhovuje, spolu s odůvodněním, v němž žalovaný prezentuje své důvody stran nezbytnosti dalšího uchovávání. Jednotlivé části obsahují též časové určení okamžiku výmazu daných osobních údajů. Jedinou výjimkou je záznam o kontrole pod ID 4848603 v části 2. napadeného rozhodnutí, který byl na základě žádosti žalobce vymazán. Ve zbytku lze shrnout, že žádosti žalobce o výmaz osobních údajů nebylo vyhověno.

9. Napadené rozhodnutí je zakončeno výčtem relevantních ustanovení českého a evropského práva, které jsou podkladem pro činnost žalovaného v souvislosti se sběrem a uchováváním osobních údajů.

III. Žaloba

10. Žalobce v žalobě ze dne 02. 06. 2021 nejprve rekapituluje průběh řízení a svou žádost o výmaz osobních údajů. Následně se zabývá přípustností žaloby, příslušností soudu a skutkovými okolnostmi.

11. Žalobce uvádí, že je opakovaně zdlouhavě lustrován i během banálních kontrol, např. při nesprávném parkování. Žalobce též často cestuje (jak z důvodu svého zaměstnání, tak za rodinou do Makedonie), a skutečnost, že žalovaný uchovává jeho osobní údaje v takovém rozsahu, je dle jeho přesvědčení příčinou zdlouhavých kontrol i na hraničních přechodech.

12. Žalobce je přesvědčen, že osobní údaje o jeho osobě jsou zpracovávány v rozporu se zákonem, kdy pravomocné ukončení trestního stíhání zprošťujícím rozsudkem má jednoznačně přednost před názorem žalovaného, že údaje o žalobci je třeba zpracovávat za účelem plnění úkolů Policie. Zatímco žalovaný v situaci, kdy byl žalobce pro trestnou činnost odsouzen, používá tuto skutečnost jako argument pro uchovávání jeho osobních údajů, nijak nezohledňuje skutečnost, že pro jiné skutky byl obžaloby zproštěn, a přesto uchovává jeho osobní údaje i v souvislosti se skutky, které nejsou trestným činem. Takový přístup je vnitřně rozporný, a navíc je v napětí se zásadami právního řádu České republiky, kdy žalovaný staví svůj zájem nad rozhodnutí nezávislého soudu. Ohledně osobních údajů o trestním řízení, které bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem, neexistuje legitimní důvod pro další uchovávání údajů ze strany žalovaného.

13. Konečně záznam o ztraceném řidičském průkazu pak může být jednou z příčin nepřiměřených několikahodinových kontrol žalobce, které jsou zásahem do jeho soukromého a rodinného života.

14. Následně žalobce vymezuje konkrétní osobní údaje, jejichž další uchovávání rozporuje, a vymezuje tak předmět řízení a rozsah soudního přezkumu napadeného rozhodnutí.

15. Co se týče osobních údajů v souvislosti s trestným činem zařazeným pod kategorii nedovolená výroba a držení psychotropních látek a jedů pro jiného vedených žalovaným pod ČVS 009221-000000045-05 a pod ČVS 030003-000000191-05 (pozn. soudu – žalobce v této souvislosti uvádí dvakrát stejné identifikační číslo ČVS 009221-000000045-05, ovšem z kontextu žaloby, zprošťujícího rozsudku i z dalších vyjádření účastníků je zřejmé, že měl na mysli i druhé identifikační číslo pod částí 1. odstavce druhého napadeného rozhodnutí ve znění ČVS 030003-000000191-05) (dále „trestní řízení“), žalobce s odkazem na odbornou literaturu uvádí, že zprošťující rozsudek je definitivním ukončením trestního stíhání v celém jeho rozsahu a není důvod pro jejich další vedení. Žalobce má za to, že uchovávání těchto osobních údajů porušuje zásadu ne bis in idem, kdy fakticky, ač zproštěn obžaloby, je žalobce policejním orgánem kontrolován a je zasahováno do jeho soukromí. Tato argumentace se vztahuje i na profil DNA žalobce vedený pod ID GX001699 (dále „profil DNA“) a na daktyloskopickou kartu s daktyloskopickými otisky žalobce vedenou pod ID 111100793404 (dále „daktyloskopická karta“), které byly získány právě v rámci výše uvedeného trestního řízení.

16. Žalobce tak shrnuje, že jeho pravomocné osvobození před nezávislým soudem je důvodem pro výmaz údajů zpracovávaných v rámci trestního řízení, které předcházelo tomuto zprošťujícímu rozsudku, a to i v otázce bukálního stěru a daktyloskopické karty.

17. V případě profilu DNA vedeného pod ID 15x32475 (dále „profil DNA“) a daktyloskopické karty s daktyloskopickými otisky žalobce vedenými pod ID 111125934802 z roku 2018 (dále „daktyloskopická karta“) žalobce uvádí, že sice šlo o sběr osobních údajů v souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl pravomocně odsouzen, ovšem tato trestná činnost nebyla dostatečně závažná na to, aby ospravedlňovala potřebu dalšího uchovávání. V tomto případě se totiž jednalo o přečin nebezpečného vyhrožování s horní délkou trestní sazby 3 roky. Účel uchovávání osobních údajů tak nekoresponduje s potřebnou mírou závažnosti trestné činnosti, pro kterou byl žalobce odsouzen. Další uchovávání je v rozporu s principem proporcionality, neboť nejde o výslovně násilný trestný čin spojený s násilím na osobě, nejedná se o terorismus ani o závažnou trestnou činnost. V této souvislosti odkazuje na doporučení č. R (92) 1 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy o využívání analýzy deoxyribonukleové kyseliny v rámci systému trestní justice, kdy je členským státům doporučeno, aby DNA bylo odebíráno pouze dle jasně zákonně nastavených pravidel, a to pouze pachatelům „dostatečně závažné trestné činnosti.“ Žalobce má za to, že závažnost jeho jednání nedosahuje takové intenzity, aby byly jeho osobní údaje uchovávány do roku 2077, tedy fakticky po dobu celého jeho života.

18. Konečně se též vymezuje k neoprávněnému uchovávání osobních údajů o ztraceném řidičském průkazu žalobce, vedených pod ID CZ00000062573001000005 (dále „ztracený řidičský průkaz“). Žalobce uchovávání těchto údajů namítá hlavně zejména s odkazem na mnohahodinové prohlídky i při banálních úkolech Městské policie, kdy těmto kontrolám se často musí podrobovat i celá rodina žalobce. Uchovávání těchto osobních údajů je nepřiměřené s ohledem na sledovaný cíl, kterým má být zabránění zneužití osobního dokladu. Dle názoru žalobce existují i jiné právní prostředky k zamezení zneužití ztraceného osobního dokladu.

19. Žalobce se též zamýšlí nad neústavností právní úpravy co do odebírání a uchovávání osobních údajů žalovaným a poukazuje na v té době vedené řízení před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 7/18 a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“).

20. S ohledem na shora uvedené proto navrhuje napadené rozhodnutí v rozsahu výroků o ČVS 009221-000000045-05, ČVS 030003-000000191-05 (pozn. soudu – žalobce opět zjevnou chybou v psaní uvádí dvakrát totožné ČVS 009221-000000045-05 – viz bod 15 tohoto rozsudku), ID GX001699, ID 15x32475, ID 111100793404, ID 111125934802 a ID CZ00000062573001000005 zrušit.

IV. Další procesní podání stran a související skutečnosti

21. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 09. 07. 2021, č. j. PPR-29369-14/ČJ-2020-990115 navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

22. Žalovaný ve vyjádření shrnuje hlavní výtky žalobce ve vztahu k napadenému rozhodnutí a skutkový stav. Dále se obecně vyjadřuje k problematice zpracování osobních údajů v rámci Policie a konstatuje, že Policie zpracovává osobní údaje zásadně v souvislosti s plněním úkolů daných zákonem, velmi pečlivě posuzuje nezbytnost jejich zpracování, přičemž důsledně dodržuje povinnosti spravujícího orgánu osobních údajů platnou právní úpravou stanovené.

23. Žalovaný setrvává na své argumentaci ohledně další potřebnosti uchovávat osobní údaje žalobce, jelikož jsou k tomu dány zákonné důvody. Postupně se vyjadřuje k jednotlivým bodům napadeného rozhodnutí, obhajuje nezbytnost dalšího zpracování a líčí rozhodné okolnosti, které se k trestním stíháním, profilům DNA, daktyloskopickým kartám a ke ztracenému řidičskému průkazu vztahují.

24. Závěrem svého vyjádření žalovaný prezentuje názor, že žalobce se v rámci této žaloby snaží vytvořit celkový obraz své osoby jako bezúhonného občana, přičemž zcela pomíjí skutkové okolnosti svých protiprávních jednání a neúměrně je bagatelizuje. Žalovaný naopak objektivně zvážil veškeré okolnosti zpracování předmětných osobních údajů a důkladně podle předem nastavených kritérií posoudil jejich potřebnost. Vzhledem k tomu, že se jednalo o žádost o výmaz, bylo každé zpracování osobních údajů podle účelu přezkoumáno a posouzeno z hlediska možnosti výmazu, přičemž při nevyhovění bylo žalobci poskytnuto konkrétní a náležité odůvodnění.

25. Žalobce v replice ze dne 03. 08. 2021 setrvává na svém žalobním návrhu a požaduje zrušení napadeného rozhodnutí v namítaném rozsahu.

26. Žalobce poukazuje na to, že ze strany žalovaného nedošlo k reflexi osvobozujících rozsudků, kdy v této souvislosti odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2018, č. j. 3 A 182/2016-57. Ani další, následně spáchána trestná činnost, nemůže být žalobci kladena k tíži. Vznáší pochybnosti stran vyjádření žalovaného, kde tvrdí, že z jeho strany došlo k dostatečnému posouzení nezbytnosti a účelnosti zpracování osobních údajů žalobce. Dle názoru žalobce jde o pouhá obecná tvrzení.

27. Žalobce dále polemizuje o povaze a závažnosti jím spáchané trestné činnosti a o ústavnosti § 65 zákona o Policii, a odkazuje na odbornou literaturu a judikaturu ESLP. Žalobci není známo, jaké skutečnosti by měly dokazovat, že by mohl v budoucnu páchat další trestnou činnost.

28. Dne 16. 08. 2021 žalobce zaslal do spisového materiálu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 01. 2008, sp. zn. 39 To 81/2007, jímž byl zproštěn obžaloby z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „trestní zákoník“).

29. Dne 24. 08. 2021 žalobce zaslal soudu sdělení Okresního soudu v Ostravě, ze kterého vyplývá, že žalovaný se nezajímal o výsledek trestního řízení, ve kterém byl žalobce zproštěn obžaloby.

30. Usnesením ze dne 01. 11. 2021, č. j. 10 A 62/2021-64 soud přerušil řízení do doby, než Ústavní soud meritorně rozhodne ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 7/18 ohledně posouzení ústavnosti § 65 odst. 1 zákona o policii ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ a celého ustanovení § 65 odst. 5 zákona o Policii. Proto bylo řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušeno.

31. Usnesením ze dne 14. 07. 2022, č. j. 10 A 62/2021-67 soud pokračoval v řízení, neboť Ústavní soud o výše předloženém návrhu rozhodl nálezem ze dne 22. 03. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18 tak, že návrh na zrušení § 65 odst. 1 zákona o policii ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ zamítl a ve zbytku návrh odmítl. Důvod, pro který bylo řízení přerušeno, tak odpadl a v řízení se pokračuje (§ 48 odst. 6 s. ř. s.).

32. Usnesením ze dne 20. 04. 2023, č. j. 10 A 62/2021-69 soud řízení opět přerušil, neboť zjistil, že Nejvyšší správní soud považuje právní úpravu získávání a uchovávání vzorků DNA podezřelých osob pro účely budoucí identifikace podle zákona o policii za neslučitelnou s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) a ESLP. Soudnímu dvoru EU proto NSS předložil usnesením ze dne 26. 01. 2023, č. j. 7 As 172/2022-49 předběžné otázky. Vzhledem k tomu, že důvody položení předběžných otázek se shodují s žalobní argumentací v této věci, výsledek řízení před SDEU může mít vliv na rozhodnutí zdejšího soudu v projednávané věci. Proto bylo řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušeno.

33. SDEU rozhodl o výše předloženém návrhu rozsudkem ze dne 20. 11. 2025 ve věci C-57/23. Žalobce ve vyjádření ze dne 05. 12. 2025 setrvává na svém stanovisku. Byť SDEU shledal českou zákonnou úpravu stran uchovávání a odebírání osobních údajů, žalovaný dle jeho přesvědčení neprovádí dostatečně ověření nezbytnosti jejich uchovávání. Žalobce je přesvědčen, že ve vztahu k jeho osobě další uchovávání osobních údajů není zcela nezbytné. Tuto kvalitu musí prokazovat žalovaný, který se ovšem v napadeném rozhodnutí vyjadřuje pouze obecně. Žaloba je tedy dle jeho mínění důvodná.

V. Vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů

34. Úřad pro ochranu osobních údajů se k výzvě soudu dle § 114a odst. 2 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 64 s. ř. s., doručené 15.6. 2026 ve lhůtě stanovené soudem ani později nevyjádřil.

VI. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

35. Městský soud ověřil, že žaloba byla podána včas a jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového i právního stavu v době vydání rozhodnutí správního orgánu a v mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s § 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti.

36. Ve věci rozhodl soud podle § 51 odst. 1 věta druhá s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť souhlas účastníků s takovým postupem se presumuje. Důvodem pro nařízení jednání nebyla ani potřeba dokazování.

37. Stran přípustnosti žaloby proti rozhodnutí, které v posuzovaném případě představuje sdělení žalovaného podle zákona o ochraně osobních údajů, soud odkazuje na recentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž se takové sdělení považuje za správní rozhodnutí a je možné jej přezkoumat postupem podle § 65 a následující s. ř. s. Přehledné shrnutí nabízí kupříkladu rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026, č. j. 7 As 172/2022-198, dle něhož mohou v souvislosti s dotčením na veřejných subjektivních právech stran ochrany osobních údajů nastat v zásadě tři situace: „[k]onkrétní druh soudní ochrany ve správním soudnictví v této oblasti závisí na tom, proti čemu dotčená osoba coby žalobce přesně brojí. Lze si přitom představit tři základní typové situace. Zaprvé se může domáhat soudní ochrany již proti předvolání či výzvě k podstoupení identifikačních úkonů dle § 65 zákona o policii. V takovém případě je soudní ochrana poskytována prostřednictvím zásahové žaloby (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 As 335/2017-33, či nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/18, body 42, 45). Zadruhé může podaná žaloba směřovat proti samotnému provedení identifikačních úkonů. Také v tomto případě je soudní ochrana poskytována formou zásahové žaloby (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2025, č. j. 5 As 327/2022-48, č. 4726/2026 Sb. NSS). Zatřetí pak může žalobce brojit proti (trvajícímu) uchovávání získaných identifikačních údajů (soudní ochrana se samozřejmě týká i ostatních typů zpracování osobních údajů, v dané oblasti se však bude nejčastěji jednat právě o jejich uchovávání). Zde však nachází uplatnění nikoli subsidiární zásahová žaloba, nýbrž primární žaloba proti rozhodnutí správního orgánu (k pořadí žalobních typů srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS).“ 38. V právě projednávaném případě jde typově o třetí možnost, kdy soud přezkoumává sdělení správce osobních údajů jakožto správní rozhodnutí. Nejvyšší správní soud k tomu v totožném rozsudku dodává, že „zatímco v prvých dvou případech nemá dotčená osoba proti úkonu orgánu policie na „správní“ úrovni žádný formální a zároveň efektivní prostředek nápravy a může se tedy za použití subsidiárního žalobního typu obrátit přímo na správní soud, ve třetím případě může požádat policii coby správce o výmaz uchovávaných osobních údajů [srov. § 83 odst. 2 písm. a), odst. 5 zákona o policii ve znění účinném do 23. 4. 2019, ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b), odst. 5 zákona č. 101/2000 Sb. ve znění účinném do 23. 4. 2019, resp. nyní § 29 odst. 2, § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů]. Z judikatury přitom plyne, že sdělení orgánu veřejné moci, kterým nebylo vyhověno žádosti o výmaz zpracovávaných osobních údajů (zde konkrétně jak písemná informace o vyřízení žádosti podle § 83 odst. 5 zákona o policii ve znění účinném do 23. 4. 2019, tak písemná informace o vyřízení žádosti podle § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů), jsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudky NSS ze dne 25. 6. 2014, č. j. 1 Aps 15/2013-33, č. 3088/2014 Sb. NSS, ze dne 7. 10. 2016, č. j. 8 As 37/2016-31, ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 49/2018-50, ze dne 18. 11. 2020, č. j. 4 Azs 246/2020- 27, ze dne 28. 11. 2025, č. j. 5 As 111/2024-60; přímo ve vztahu k uchovávání identifikačních údajů získaných dle § 65 odst. 1 zákona o policii viz rozsudky NSS ze dne 21. 11. 2025, č. j. 21 As 121/2025-36, či ze dne 18. 3. 2026, č. j. 2 As 24/2024-27). Prostředkem soudní ochrany je zde tudíž žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, neboť přichází-li ve věci v úvahu využití tohoto žalobního typu, je (zápůrčí) zásahová žaloba nepřípustná. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. má v systému správních žalob ústřední postavení, zásahová žaloba hraje roli pomocného prostředku ochrany a doplňku tam, kam ochrana podle § 65 a násl. s. ř. s. nedosáhne (usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 7 Aps 3/2008-98, body 17, 18). Dotčená osoba si tudíž nemůže zvolit, jaký žalobní typ by byl pro ni výhodnější a jaký nakonec využije (srov. např. rozsudek ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS). Hodlá-li právní cestou brojit proti trvajícímu uchovávání svých identifikačních údajů policií, musí nejprve požádat správní orgán o výmaz těchto osobních údajů a v případě nevyhovění může podat žalobu dle § 65 s. ř. s. proti příslušnému sdělení (rozhodnutí) správního orgánu.“ (rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026, č. j. 7 As 172/2022-198).

39. Žalobce postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou. Nejprve se obrátil na žalovaného s žádostí o výmaz osobních údajů a následně na správní soud, neboť žalovaný jeho žádosti nevyhověl. Žalobce tak zvolil vhodný prostředek ochrany a nic nebrání meritornímu projednání podané žaloby.

40. Soud pro přehlednost též dodává, že žalobce nebrojí proti napadenému rozhodnutí v celé jeho šíři. Domáhá se jeho přezkumu pouze co do rozsahu informací vedených ohledně trestních řízení žalovaným v jeho informačních systémech pod ČVS 009221-000000045-05 a ČVS 030003-000000191-05, dále ohledně informací o profilu DNA a daktyloskopických kartách, které jsou vedeny pod ID GX001699 a ID 15x32475 pro DNA a pod ID 111100793404 a ID 111125934802 pro daktyloskopické karty, a konečně též ohledně informací v souvislosti s řidičským průkazem žalobce vedených žalovaným pod ID CZ0000006257301000005. V podrobnostech lze odkázat též na bod 14-18 tohoto rozsudku.

41. Soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel z následující úpravy.

42. Podle § 2 odst. 2 zákona o policii Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

43. Podle § 65 odst. 1 písm. a) zákona o policii Policie může při plnění svých úkolů pro účely budoucí identifikace u osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby, které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.

44. Podle § 65 odst. 5 zákona o policii Policie osobní údaje získané podle odstavce 1 vymaže, jakmile jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti.

45. Podle § 79 odst. 1 zákona o policii odstavce 2 až 6 a § 79a až 88 se použijí na zpracování osobních údajů za účelem předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech.

46. Podle § 82 odst. 1 zákona o policii Policie nejméně jednou za 3 roky prověří, jsou-li osobní údaje zpracovávané pro účely uvedené v § 79 odst. 1 nadále potřebné pro plnění jejích úkolů v této oblasti.

47. Podle § 29 odst. 1 zákona o zpracování osobních údajů spravující orgán na žádost subjektu údajů provede opravu nebo doplnění osobních údajů vztahujících se k jeho osobě. Vyžaduje-li to účel zpracování osobních údajů, může spravující orgán namísto opravy osobní údaje doplnit nebo k nim připojit dodatečné prohlášení.

48. Podle § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů o vyřízení žádosti podle § 28 nebo 29 spravující orgán subjekt údajů písemně informuje. Informace o vyřízení žádosti obsahuje odůvodnění, s výjimkou případů, kdy se žádosti vyhovuje v plném rozsahu.

49. Žaloba je částečně důvodná.

50. Před samotným přezkumem napadeného rozhodnutí soud považuje za vhodné stručně vylíčit podstatu ustanovení § 65 zákona o policii, neboť právě na základě této normy je Policie jakožto správní orgán oprávněna některé osobní údaje odebírat a dále je uchovávat. Účel, odlišení od jiných institutů, a další potřebné souvislosti výstižně popsal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 05. 2022, č. j. 5 As 254/2019-49: [z]ískání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je nutno odlišovat od obdobných postupů policie, a to především od získání údajů za účelem ztotožnění osoby, jejíž totožnost není možno zjistit (§ 63 odst. 4 zákona o policii), a od získání údajů pro účely šetření konkrétního trestného činu (§ 114 trestního řádu – prohlídka těla a jiné úkony). Jak vidno, smyslem získání osobních údajů za účelem budoucí identifikace je obecné potírání trestné činnosti skrze možnost orgánů činných v trestním řízení v budoucnu identifikovat a usvědčit možné pachatele trestných činů především díky existujícím databázím uchovávajícím profily DNA a daktyloskopické otisky.“ 51. V kolizi s veřejným zájmem na potírání trestné činnosti však stojí právo osoby, která se těmto úkonům musí podrobit, na její nedotknutelnost a na informační sebeurčení – jejich úpravu lze nalézt především čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, přičemž v tomto sporu je prioritní právo na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud jej charakterizoval jako součást širšího práva na soukromí, kdy „právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům.“ (nález Ústavního soudu ze dne 22. 03. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, bod 29). Podstatou tohoto práva „je právo každé osoby, aby sama rozhodovala o tom, jaké údaje o sobě poskytne jiným osobám nebo je učiní veřejnými, přičemž její souhlas je nezbytný i pro jejich shromažďování nebo zveřejňování ze strany dalších osob“ (nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 1/12, bod 301).

52. Jakkoli může být zásah do soukromí legitimním nástrojem pro potírání trestné činnosti, musí být vždy přiměřený a odůvodněný. Nutnost řádného odůvodnění a přiměřenosti zásahu je nutno v podobných případech akcentovat, neboť zásah do práva na soukromí se nemusí týkat pouze osob odsouzených, ale též osob obviněných či podezřelých (ve zkráceném přípravném řízení). Jak uvádí NSS, zákon „stanoví, že policie může přistoupit k získání osobních údajů, a je tedy na ní, aby v rámci svého uvážení zhodnotila přínos takového postupu pro ochranu chráněných zájmů a poměřila tento přínos se zásahem do práv osoby, jejíž osobní údaje získává.“ (rozsudek NSS ze dne 18. 05. 2022, č. j. 5 As 254/2019-49). Při přezkumu rozhodnutí tohoto druhu tedy nelze prověřovat pouze fakt, že došlo k naplnění formálních znaků uvedených § 65 odst. 1 zákona o policii, ale zda je uchovávání osobních údajů přiměřené a dostatečně odůvodněné.

53. Soud se též stručně vyjádří k ústavnosti a souladu ustanovení § 65 zákona o policii s právem EU, neboť nedostatky právní úpravy žalobce v žalobě výslovně namítal. K tomu lze pouze ve stručnosti odkázat na rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026, č. j. 7 As 172/2022, který vývoj v této oblasti podrobně shrnuje. Za všechny lze citovat body 86, 87 a 109 tohoto rozsudku, kdy NSS uvádí: „jde-li tedy o kvalitu právní úpravy aplikovatelné v projednávané věci, je z hlediska vnitrostátního práva nezbytné na prvním místě zopakovat, že ustanovení § 65 odst. 1 zákona o policii bylo podrobeno přezkumu ústavnosti. V této souvislosti postačí odkázat na nález sp. zn. Pl. ÚS 7/18, kterým Ústavní soud zamítl návrh na jeho zrušení v části týkající se možnosti odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. V tomto nálezu se přitom Ústavní soud zabýval mimo jiné právě i otázkou dostatečné přesnosti právní úpravy a neshledal, že by její přílišná obecnost či neúplnost způsobovala protiústavnost posuzovaného ustanovení [viz blíže část IX. d) uvedeného nálezu]. Pokud jde o unijní právo, Nejvyšší správní soud se již zabýval aplikací rozsudku Soudního dvora ve věci C-57/23 na konkrétní případ, a to v rozsudku ze dne 15. 12. 2025, č. j. 5 As 327/2022-48, č. 4726/2026 Sb. NSS. V něm dospěl k závěru (bod 34), že „právo České republiky upravující shromažďování, uchování a výmaz osobních údajů (včetně údajů biometrických a genetických), jak je vykládáno dostupnou a dostatečně předvídatelnou judikaturou správních soudů, stanovuje dostatečně minimální podmínky zpracování těchto osobních údajů tak, aby mohlo sloužit coby právní základ zpracování ve smyslu čl. 8 a čl. 10 směrnice 2016/680 (resp. coby jiný oprávněný důvod pro zpracování ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie).“ Nejvyšší správní soud shrnuje, že „[č]eská právní úprava, jak je vykládána dostupnou a dostatečně předvídatelnou judikaturou, předpokládá hodnocení všech těchto faktorů v rámci posuzování, zda je zpracovávání (a tedy i další uchovávání) získaných identifikačních údajů (zcela) nezbytné. Lze z ní dovodit povinnost policie nejen k pravidelnému přezkumu v přiměřené lhůtě, ale též povinnost provést aktualizaci hodnocení nezbytnosti v návaznosti na změny rozhodných poměrů (v této souvislosti srov. též informační povinnosti plynoucí z § 82 odst. 3 zákona o policii ve znění účinném do 31. 7. 2025, nyní jde o odst. 2), např. na relevantní „změny trestněprávního statusu subjektu údajů“ (srov. body 103, 106 rozsudku Soudního dvora ve věci C-57/23, které akcentují zejména situaci skončení trestního stíhání bez shledání viny pachatele; srov. však též např. bod 61 rozsudku ve věci C-118/22 ohledně vztahu mezi uchováváním identifikačních údajů a institutem zahlazení odsouzení, resp. existencí záznamu v rejstříku trestů). A co je podstatné, stanoví povinnost tyto údaje vymazat, není-li již jejich uchovávání nadále (zcela) nezbytné pro sledované účely.“ 54. Závěrem k této části lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 15.12.2025, č. j. 5 As 237/2022, který reaguje na rozsudek SDEU ve věci C-57/23, v němž Soudní dvůr Evropské unie posuzoval předběžné otázky co do souladu české úpravy odebírání osobních údajů Policií pro účely budoucí identifikace s unijní úpravou. Nejvyšší správní soud „je přesvědčen, že česká právní úprava Soudním dvorem vznesené požadavky splňuje. Ustanovení § 65 zákona o policii obsahuje cíle zpracování – tak je třeba číst jeho odst. 5, který stanoví, že je nutno osobní údaje vymazat, jakmile „jejich zpracovávání není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti“. Ačkoliv zákon hovoří o účelech, prismatem směrnice 2016/680 se podle názoru zdejšího soudu jedná o cíle zpracování, neboť ty je nutno chápat jako „obecnější účely uvedené v čl. 1 odst. 1 směrnice 2016/680“, tj. prevenci, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkon trestů, včetně ochrany před hrozbami pro veřejnou bezpečnost a jejich předcházení (viz bod 81 rozsudku ve věci C-57/23). Ustanovení § 65 odst. 1 zákona o policii rovněž stanoví účely zpracování: budoucí identifikace při plnění úkolů Policie ČR. Stejně tak uvádí, jakých osobních údajů se zpracování týká: Policie ČR může snímat daktyloskopické otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení. Obecně závazný předpis tedy cíle a účely zpracování i dotčené osobní údaje specifikuje.“ Totožný rozsudek pak v bodě 24 shrnuje judikaturu, která dovodila požadavky, jejichž smyslem je především zajistit dodržování zásady minimalizace zpracování osobních údajů a přiměřenosti zásah do práv subjektů údajů.

55. Námitka neústavnosti právní úpravy § 65 zákona o polici tak není důvodná.

56. Výše uvedené judikaturní závěry lze zjednodušeně shrnout tak, že jakkoli je zásah do práva na informační sebeurčení v souvislosti s odhalováním a předcházením trestné činnosti legitimním nástrojem, který je souladný s ústavním pořádkem i unijní úpravou, správní orgány mohou disponovat osobními údaji pouze v případech naprosto nezbytných. Svůj postup přitom musí řádně odůvodnit, zohlednit širokou škálu faktorů (viz. níže) vztahujících se k osobě každého subjektu údajů a důsledně vážit oba protichůdné zájmy. Při této činnosti musí být zohledněna zásada minimalizace zásahů do práv a svobod osob. Česká úprava odebírání a uchovávání osobních údajů je sice do jisté míry obecná, odpovídá však povaze a účelu dané právní úpravy. „Pokud by měla tato kritéria nahradit nad míru podrobná pravidla, vedlo by to k ESLP předvídané rigiditě regulace a nedostatečnému prostoru pro zvážení individuálních okolností každého případu a v konečném důsledku paradoxně ke zpracování údajů nepotřebných či naopak nezpracování údajů, které jsou pro plnění úkolů policie nezbytné.“ (rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2025, č. j. 5 As 327/2022-48). Ovšem s relativně vysokou obecností se pojí též požadavek na řádné odůvodnění – bez něj by se správním orgánům otevírala možnost k systematickému shromažďování osobních údajů každého obviněného z úmyslného trestného činu bez toho, aniž by bylo možné posoudit naprostou nezbytnost jejich odběru a následné úschovy a dalšího zpracování. Právě požadavku na řádné odůvodnění napadené rozhodnutí nedostálo.

57. Bez ohledu na námitky předestřené v žalobě, soud se musel z úřední povinnosti zabývat též přezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost spočívá dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost předchází případné nepřezkoumatelnosti pro nedostatek jeho důvodů; důvody rozhodnutí lze zkoumat toliko u rozhodnutí srozumitelných (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2006, č.j. 31Ca 39/2005-70, č. 1282/2007 Sb. NSS).

58. Správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

59. Soud má za to, že napadené rozhodnutí není nesrozumitelné. Z jeho znění není patrná vnitřní rozpornost výroků a odůvodnění. Výrokové části předmětného sdělení mají oporu v zákoně. V právě projednávané věci jde ovšem o druhý typ nepřezkoumatelnosti, tedy o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí.

60. Soud se nejprve bude věnovat obecným požadavkům, které je třeba při rozhodování o dalším uchovávání osobních údajů zohlednit, a následně tyto aplikuje na právě projednávaný případ.

61. Recentní judikatura dospěla ve vztahu k uchovávání osobních údajů za účelem předcházení trestné činnosti ke komplexním závěrům o tom, jaké faktory musí správní orgány při posuzování naprosté nezbytnosti uchovávání osobních údajů zohlednit a individuálně, přezkoumatelně a přesvědčivě odůvodnit svůj postup.

62. Rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026 č. j. 7 As 172/2022-198 poskytuje základní přehled o náležitostech, které musejí být při zpracování osobních údajů zohledněny, přičemž základním východiskem je dodržování zásady minimalizace zpracování osobních údajů (čl. 4 odst. 1 písm. c) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/680 ze dne 27. 04. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV – dále „směrnice č. 2016/680“) a přiměřenosti zásahu do práv subjektu údajů – „zejména povinnost policie před přistoupením ke zpracování osobních údajů zohlednit mimo jiné dosavadní trestnou činnost pachatele, typovou i individuální závažnost trestné činnosti, v souvislosti s níž má dojít k odběru vzorku, i osobu pachatele včetně jeho věku (viz zejména rozsudky NSS ze dne 18. 5. 2022, např. č. j. 5 As 254/2019-49 a č. j. 5 As 241/2019-46, či ze dne 2. 4. 2020, č. j. 2 As 164/2019-30, č. 4018/2020 Sb. NSS, a na ně navazující další judikaturu, rozsudky ze dne 10. 8. 2023, NSS ze dne 28. 11. 2022, č. j. 2 As 115/2023-38, rozsudek ze dne 21. 11. 2025, ze dne 15. 6. 2023, č. j. 21 As 121/2025-36, č. j. 10 As 300/2022-20, č. j. 2 As 252/2021-25, ze dne 30. 1. 2026, č. j. 5 As 161/2022-30, či ze dne 26. 2. 2026, č. j. 2 As 173/2021-35, z rozhodovací praxe krajských soudů srov. např. rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2025, č. j. 31 A 66/2024-63, Krajského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2024, č. j. 51 A 96/2023-52, Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 12. 2022, č. j. 55 A 59/2022-113, či Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 2. 2024, č. j. 65 A 91/2023-61). Obdobná kritéria považuje při hodnocení, zda je zpracování osobních údajů (zcela) nezbytné, za podstatná též judikatura Soudního dvora (srov. bod 84 rozsudku ve věci C-57/23, či bod 132 rozsudku ve věci C-205/21).“ (pozn. – zvýrazněno soudem).

63. K nutnosti zohlednit výše uvedené přistupuje též požadavek na reflexi tzv. síly podezření (strenght of the suspicion) u podezřelých nebo obviněných, kteří nakonec nebyli ze spáchání trestného činu usvědčeni. U osob, které nakonec nebyly odsouzeny, je potřeba odůvodnění o to silnější, neboť zásah do jejich soukromí je v těchto případech obtížněji ospravedlnitelný a vyžaduje přísnější individualizaci. Nezbytnost dalšího uchovávání proto správní orgány musejí podepřít relevantními úvahami o tom, že existují konkrétní okolnosti odůvodňující trvající význam údajů pro zákonný účel zpracování, případně i ve vazbě na riziko budoucí trestné činnosti; ostatně smyslem odebírání identifikačních údajů je, jak soud uvedl výše, trestné činnosti předcházet. V podrobnostech soud odkazuje na rozsudky ze dne 2. 6. 2020, Trajkovski a Chipovski proti Severní Makedonii, stížnosti č. 53205/13 a č. 63320/13, ze dne 22. 6. 2017, Aycaguer proti Francii, stížnost č. 8806/12, ze dne 4. 6. 2013, Antonio Peruzzo a Uwe Martens proti Německu, stížnosti č. 7841/08 a č. 57900/12 a ze dne 4. 12. 2008, S. a Marper proti Spojenému království, stížnosti č. 30562/04 a č. 30566/04.

64. Výše uvedená kritéria se přitom uplatní jak při posuzování nezbytnosti získávání osobních údajů, tak při prověřování nezbytnosti dalšího uchovávání získaných identifikačních údajů ve smyslu § 65 odst. 5 a § 82 odst. 1 zákona o policii (viz rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026, č. j. 7 As 172/2022-198).

65. Nutnost reflexe všech výše uvedených kritérií však nelze ztotožnit s minimální přípustnou hranicí doby uchovávání citlivých osobních údajů. Jinak řečeno, potřeba uchovávat identifikační údaje může v konkrétním případě trvat i po velmi dlouhou dobu, což vyplývá právě z obecnosti úpravy, která umožňuje individuální zohlednění každého jednotlivého případu. „Dle Soudního dvora ostatně nelze vyloučit uchovávání biometrických a genetických údajů osob, které již byly pravomocně odsouzeny, až do jejich smrti, a to „zejména proto, aby bylo možné ověřit jejich případnou účast na jiných trestných činech, a tedy stíhat a odsoudit pachatele těchto trestných činů. Je totiž třeba vzít v úvahu význam tohoto typu údajů pro trestní vyšetřování, a to i mnoho let poté, co byly skutky spáchány, zejména pokud se jedná o závažné trestné činy (v tomto smyslu viz ESLP, 13. února 2020, Gaughran v. Spojené království, CE: ECHR:2020:0213JUD004524515, bod 93)“ (viz bod 66 rozsudku ve věci C-118/22).“ (rozsudek NSS ze dne 15. 04. 2026, č. j. 7 As 172/2022-198).

66. Obecně lze říci, že právo na informační sebeurčení bude převažovat v situacích, kdy osoba odsouzená, obviněná nebo podezřelá páchala nebo byla obviněná spíše z trestné činnosti hospodářské. Judikatura tuto skutečnost dává do souvislosti s trestnou činnosti tzv. bílých límečků, které jsou sice způsobilé otřást i ekonomikou celého státu, jde ovšem o sofistikovanou trestnou činnost, „u níž, na rozdíl od trestných činů proti životu, zdraví, v sexuální oblasti nebo proti majetku, často nelze spoléhat na důkazy prokazující přítomnost pachatele na určitém místě či jeho kontakt s určitým předmětem (DNA, otisky prstů), byť ani to není zcela vyloučeno.“ (rozsudek NSS ze dne 18. 05. 2022, č. j. 5 As 254/2019-49).

67. Při pokusu o simplifikaci všech výše zmíněných kritérií vymezených především judikaturou NSS a SDEU lze konstatovat, že policie může k provedení identifikačních úkonů a k dalšímu uchovávání citlivých údajů sáhnout pouze tehdy, jsou-li naprosto nezbytné pro plnění jejích úkolů v souladu se zákonem o policii. Nestačí, jsou-li splněny pouze formální znaky § 65 odst. 1 zákona o policii, vždy je třeba vážit přiměřenost zásahu do práva na informační sebeurčení subjektu údajů, a to se zohledněním specifických okolností každého jednotlivého případu. Faktory a ukazatele, které je třeba zvážit při provádění testu proporcionality, jsou především dosavadní trestná činnost subjektu údajů, povaha a závažnost trestné činnosti, doba, která uplynula od jejího spáchání, a v neposlední řadě tzv. profil pachatele, tedy osobnost a věk pachatele, riziko recidivy a síla podezření. Účelem je předejít svévoli správních orgánů a zamezit, aby nedocházelo ke generalizovanému shromažďování osobních údajů většiny obviněných či podezřelých z úmyslné trestné činnosti, a v důsledku toho k neproporcionálním zásahům do práva na informační sebeurčení, které je základním, ústavně zakotveným právem.

68. Nyní soud přistoupí k přezkumu napadeného rozhodnutí v intencích popsaných faktorů.

69. Napadené rozhodnutí přichází s jednotně vymezeným vzorem, který se line ve vztahu ke všem osobním údajům, jejichž výmazu žalovaný nevyhovuje. Nejprve je u každého druhu osobních údajů přesně vymezeno, pod jakým identifikačním číslem jsou vedeny a jakého jsou druhu. Následuje vysvětlení účelu informačního systému, v němž jsou předmětné údaje zpracovávány. Součástí výrokové části, v níž žalovaný vždy konstatuje, že se žádosti o výmaz osobních údajů nevyhovuje, je též ve většině případů pouhý náznak odůvodnění, jak k tomuto rozhodnutí žalovaný dospěl. Ve všech případech, až na osobní údaje vztahující se ke ztracenému řidičskému průkazu, je ovšem odůvodnění ve světle judikaturou definovaných kritérií nedostatečné, přičemž mnohdy jde toliko o obecné výklady navazující na předchozí text o účelu jednotlivých informačních systémů.

70. Ve vztahu k trestnímu stíháními žalobce žalovaný na str. 2 a 3, v části 1. napadeného rozhodnutí, uvádí, že žádosti o výmaz osobních údajů v souvislosti s nimi nevyhovuje, „neboť Vaše osobní údaje je potřeba nadále uchovávat v příslušném informačním systému po stanovenou uschovací lhůtu, neboť účelem tohoto informačního systému je získávání informací o kriminální minulosti osoby (a dalších doplňujících taktických informací), proti níž bylo vedeno trestní řízení Policií České republiky ukončené návrhem na podání obžaloby, příp. bylo o osobě rozhodnuto jiným způsobem jako o pachateli trestného činu. V tomto informačním systému jsou zpracovávány i údaje o trestních věcech, které nebyly ukončeny pravomocným rozhodnutím soudu. Kriminální minulostí osoby se rozumí skutečnost, že proti osobě již bylo v minulosti Policií České republiky vedeno trestní řízení, přičemž tato skutečnost je významná pro plnění úkolů v souvislosti s trestním řízením k této osobě. U výše uvedených záznamů dosud nedošlo k naplnění stanovené uschovací lhůty. Vaše osobní údaje budou vymazány v roce 2066. Délka uschovací lhůty zpracovávaných osobních údajů v uvedeném informačním systému se stanovuje s ohledem na závažnost a charakter trestného činu, pro který jsou osobní údaje v informačním systému zpracovávány, stejně jako s ohledem na skutečnost, zda proti osobě již bylo Policií České republiky vedeno trestní řízení a zda o ní bylo rozhodnuto jako o pachateli trestného činu.“ 71. Ve vztahu k profilům DNA a k daktyloskopickým kartám žalovaný na str. 5 a 6, v části. 4. napadeného rozhodnutí uvádí, že žádosti o výmaz osobních údajů v souvislosti s nimi nevyhovuje, „neboť s ohledem na účel zpracování Vašich osobních údajů byly tyto shledány nadále potřebnými pro plnění úkolů Policie České republiky. Vaše osobní údaje budou Policií České republiky vymazány dne 10. ledna 2077. Oprávnění Policie České republiky provádět identifikační úkony a zpracovávat osobní údaje těmito získané při plnění úkolů za účelem předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti, je stanoveno v § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, s přihlédnutím k § 79 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Dne 8. října 2005 a dne 21. února 2006 byly s Vaší osobou provedeny identifikační úkony za účelem získání Vašich osobních údajů umožňující budoucí identifikaci v souladu s (v té době platným) § 42e zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a dne 12. dubna 2018 byly s Vaší osobou provedeny identifikační úkony za účelem získání Vašich osobních údajů pro účely budoucí identifikace v souladu s § 65 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Účel zpracování Vašich osobních údajů je však totožný. Důvodem nevyhovění Vaší žádosti o výmaz osobních údajů je skutečnost, že jste byl v rámci věci pod č. j. KRPU-201181//TČ-2016-040671 vedené pro přečin nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, uznán vinným podle § 225 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, a to Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 4T 84/2018 ze dne 3. září 2018. Nadto bylo k Vaší osobě dále zjištěno, že ve věci přečinu zkrácení daně podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, vedené proti Vaší osobě pod č. j. KRPU-7739/TČ-2020- 040981, bylo Okresním státním zastupitelstvím Teplice rozhodnuto pod sp. zn. 1 ZT-157/2020- 28 dne 18. července 2020 o podmíněném zastavení podle § 307 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Ke shora uvedené trestní věci je nezbytné zmínit, že podmínkou podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád je a) obviněný se k činu doznal, b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. Obdobně hovoří o podmínkách podmíněného podání návrhu na potrestání § 179g zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Z uvedeného znění jednoznačně vyplývá, že jste uvedený úmyslný trestný čin spáchal. Vzhledem k tomu, že jste spáchal úmyslnou trestnou činnost, tedy konal jste s vědomím, že se dopouštíte zákonem nedovoleného jednání, což je nutné vnímat jako kriminalisticky relevantní skutečnost, zpracovává Policie České republiky Vaše osobní údaje pro účely budoucí identifikace v souladu s § 65 a § 79 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Nezbytnost zpracování Vašich osobních údajů pro účely plnění úkolů Policie České republiky je tedy dána z důvodů kriminalistických. Trestnou činnost, kterou jste spáchal, jste spáchat chtěl (nebo jste byl srozuměn s tím, že jej spácháte) a vědomě jste tedy porušil zákon, neboť jste ho porušit chtěl (byl jste s tím srozuměn).

72. Konečně, ve vztahu ke ztracenému řidičskému průkazu žalovaný na str. 6 a 7, v části 5. napadeného rozhodnutí, uvádí, že žádosti o výmaz osobních údajů v souvislosti s ním nevyhovuje, neboť „na základě čl. 45 rozhodnutí Rady 2007/533/SV se záznamy o věcech vložené do Schengenského informačního systému II uchovávají po dobu nezbytně nutnou pro splnění účelu, pro který byly do tohoto vloženy, u záznamů dle čl. 38 rozhodnutí Rady 2007/533/SV nanejvýš po dobu 10 let. Současně v souladu s čl. 21 předmětného rozhodnutí příslušný členský stát před pořízením záznamu ověří přiměřenost, relevanci a závažnost zpracování osobních údajů v Schengenském informačním systému II. Výše zmíněný záznam byl pořízený Českou republikou podle čl. 38 odst. 2 písm. e) rozhodnutí Rady 2007/533/SV. Tento doklad totožnosti byl vydán Vaší osobě a je hledaný zejména za účelem jeho zabavení z důvodu zamezení jeho eventuálního zneužití či neoprávněného užívání Vašich osobních údajů. Záznam se uchová po dobu potřebnou pro splnění účelu, pro který byl vložen. Účel zpracování předmětných osobních údajů i nadále trvá. Vkládajícím orgánem je Ministerstvo dopravy České republiky – centrální registr řidičů. Předpokládaný datum výmazu záznamu je dne 20. května 2026.“ 73. Soud konstatuje, že ani v jednom případě, kromě části napadeného rozhodnutí vztahující se ke ztracenému řidičskému průkazu, nelze hovořit o potřebné kvalitě odůvodnění. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nezabývá naprostou nezbytností uchovávání výše uvedených osobních údajů. Nezohledňuje osobní profil žalobce, nereflektuje povahu a závažnost jeho trestné činnosti, dobu, která uběhla od jejího spáchání, charakter trestné činnosti. Nevypořádal se ani se skutečností, že byl zproštěn obžaloby a nezohlednil tzv. sílu podezření, jakož i pravděpodobnost recidivy v souvislosti s osobou žalobce. Napadené rozhodnutí proto pro vadu spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti nemůže v částech, jež soud zrušuje, obstát, neboť z jeho odůvodnění není seznatelné, proč žalovaný rozhodl způsobem, jakým rozhodl, jaké úvahy jej k tomu vedly a proč převáží veřejný zájem na předcházení trestné činnosti nad právem žalobce na informační sebeurčení.

74. V pasáži vztahující se k trestnímu stíhání lze vysledovat jen obecné výklady o účelu, pro který žalovaný osobní údaje žalobce shromažďuje. Pouhé vysvětlení, co se rozumí kriminální minulostí, nehovoří nic o potřebnosti dalšího uchovávání. Argumentace, kterou žalovaný použil, by mohla obstát nanejvýš jako úvodní část odůvodnění. Sama o sobě však nevypovídá o potřebnosti dalšího zpracovávání osobních údajů. Soud dodává, že náležité odůvodnění a individuální posouzení každého případu dalšího uchovávání osobních údajů je třeba akcentovat o to více v situacích, kdy osoba, jejíž údaje jsou uchovávány, byla zproštěna obžaloby u skutku, k němuž se namítané osobní údaje vztahují.

75. Kriminální minulost osoby nemůže být sama o sobě účelem zpracování osobních údajů, byť jistě je jedním z faktorů. Ovšem pouhé konstatování, že údaje jsou uchovávány v informačním systému, jehož účelem je získávání informací o kriminální minulosti osoby, nemůže obstát. Ostatně takto vymezený účel neodpovídá ani zákonnému vymezení účelů zpracování osobních údajů podle § 79 odst. 1 zákona o policii. Žalovaný nijak nevysvětlil, kterému z těchto účelů má další vedení údaje o tom, že proti žalobci bylo vedeno trestní řízení ukončené návrhem na podání obžaloby, po jeho pravomocném zproštění obžaloby konkrétně sloužit.

76. Současně žalovaný neprovedl individualizované posouzení nezbytnosti dalšího uchovávání tohoto údaje. Z odůvodnění plyne pouze obecný popis funkce informačního systému, obecný odkaz na stanovenou uschovací lhůtu a sdělení, že tato lhůta dosud neuplynula. Takové odůvodnění však neobjasňuje, proč je právě v případě žalobce další vedení předmětného údaje i nadále nezbytné, jaký význam má skutečnost, že žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby, ani z jakých konkrétních okolností žalovaný dovodil potřebu uchovávání údaje až do roku 2066.

77. Přestože je napadené rozhodnutí rušeno pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů a vypořádání jednotlivých žalobních námitek s výjimkou těch, k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti, postrádá významu, soud i tak považuje za vhodné pro účely budoucího řízení vyvrátit námitku žalobce spočívající v tvrzení, že zproštění obžaloby samo o sobě zakládá povinnost správního orgánu vymazat veškeré osobní údaje související s daným skutkem.

78. Jak plyne z výše uvedených faktorů, které je třeba při posuzování nezbytnosti uchovávání osobních údajů zohlednit, jedná se o komplexní proces, na nějž má vliv řada různých proměnných. I proto nelze založit povinnost osobní údaje odstranit pouze na tom, že daná osoba byla zproštěna obžaloby. Jinými slovy, skutečnost, že je osoba zproštěna u trestního soudu, neznamená automatickou povinnost osobní údaje vymazat jenom proto, že souvisí se skutkem, pro který nebyla dotyčná osoba odsouzena. Zatímco pravomocný zprošťující rozsudek závazně určuje beztrestnost dané osoby ve vztahu ke skutku vymezeném v obžalobě, posuzování naprosté nezbytnosti uchovat osobní údaje v souvislosti s tímto skutkem je závislé nikoli pouze na zprošťujícím rozsudku, ale na mnoha dalších ukazatelích, které souvisejí s předcházením trestné činnosti. Teze žalobce, linoucí se jeho obhajobou, tedy že od chvíle zprošťujícího rozsudku má správní orgán povinnost jeho osobní údaje vymazat, není správná. Nejde o dvojí trestání, jsou-li jeho osobní údaje i nadále uchovávány v databázích policie i přesto, že za daný skutek nebyl shledán vinným. Policejní informační systémy jsou veřejnosti nedostupné, slouží pouze pro úkoly Policie ČR jakožto správního orgánu a jako orgánu činného v trestním řízení, a byť se skutečně jedná o zásah do práva žalobce na informační sebeurčení, tento může být obhajitelný i po zproštění obžaloby, je-li ovšem patřičně odůvodněný, respektuje-li zásadu minimalizace zásahů, zásadu proporcionality a další související zásady, a je-li uchovávání naprosto nezbytné pro plnění úkolů Policie. Soud napadené rozhodnutí v žalobcem namítané části zrušil pro nedostatek důvodů. Tímto rozsudkem ovšem nelegitimizuje tvrzení žalobce o automatické nutnosti výmazu osobních údajů v souvislosti se skutkem, za nějž byl zproštěn obžaloby. Totéž platí i pro skutky, u nichž se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

79. Tento názor je potvrzen i judikaturou SDEU, a to konkrétně v rozsudku SDEU ze dne 30. 01. 2024, ve věci C-118/22, kdy „[v] tomto ohledu je třeba zaprvé zdůraznit, že uchovávání údajů o pravomocně odsouzených osobách v policejním registru se může ukázat jako nezbytné pro účely uvedené v předchozím bodě i poté, co bylo toto odsouzení vymazáno z rejstříku trestů, a v důsledku toho zanikly účinky, které vnitrostátní právní předpisy s tímto odsouzením spojují. Tyto osoby totiž mohou být zapojeny do jiných trestných činů, než za které byly odsouzeny, nebo naopak mohou být zproštěny viny na základě porovnání údajů uložených těmito orgány s údaji shromážděnými v průběhu řízení týkajících se těchto jiných trestných činů. Takové uchovávání může přispět k cíli obecného zájmu uvedenému v bodě 27 odůvodnění směrnice 2016/680, podle kterého je pro prevenci, vyšetřování a stíhání trestných činů nutné, aby příslušné orgány mohly osobní údaje shromážděné v souvislosti s prevencí, vyšetřováním, odhalováním či stíháním určitých trestných činů zpracovat také v jiném kontextu, aby mohly lépe chápat trestné činnosti a nalézat souvislosti mezi různými odhalenými trestnými činy [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. ledna 2023, Ministerstvo na vatrešnite raboti (Registrace biometrických a genetických údajů policií), C-205/21, EU:C:2023:49, bod 98].“ V případě osoby žalobce, který byl v minulosti pravomocně odsouzen za jiný trestný čin a u něhož došlo v jednom případě k podmíněnému zastavení trestního stíhání, kdy podmínkou tohoto institutu je doznání, nelze vyloučit, že bude třeba uchovávat jeho osobní údaje i v budoucnu. Současně však právě proto, že zproštění obžaloby představuje okolnost významnou, musí se s ní správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně vypořádat a vysvětlit, proč navzdory této skutečnosti považuje další uchovávání údajů za nadále nezbytné. To napadené rozhodnutí v nyní posuzované věci přesvědčivě nečiní. Soud si je vědom, že v tomto ohledu jsou na Polici kladeny vysoké nároky a respektuje, že uchovávání osobních údajů pro účely vymezené v zákoně o policii jsou ve veřejném zájmu. To však neumenšuje důležitost řádného odůvodnění správních rozhodnutí, o to více v situacích, kdy je adresátům práva zasahováno do jejich ústavně zaručených práv.

80. Proto není přiléhavý ani odkaz žalobce na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2018, č. j. 3 A 182/2016-57, neboť vytrhává z kontextu pouze jeden bod odůvodnění tohoto rozsudku, který byl spojen s konkrétním případem a jehož cílem nebylo formulovat obecné pravidlo. Zproštění obžaloby samo o sobě ještě neznamená, že Policie musí vždy a bez dalšího všechny údaje vymazat. Současně ale platí, že je to významná okolnost, která může vést k závěru, že další uchovávání už není nezbytné. Pokud žalovaný v dalším řízení vysvětlí konkrétní zákonný účel, nezbytnost úschovy, zohlední zproštění obžaloby a provede individualizované posouzení případu se všemi potřebnými náležitostmi, je obhajitelné osobní údaje žalobce v souvislosti s trestním řízením i nadále uchovávat.

81. Druhým blokem údajů, jejichž výmazu nebylo vyhověno, jsou osobní údaje spočívající v uchovávání DNA profilů žalobce a údaje o daktyloskopických kartách. Ani zde odůvodnění nedosahuje minimálních náležitostí. Odůvodnění vztahující se toliko k výčtu trestněprávně relevantní minulosti žalobce s důrazem na subjektivní stránku a odkazem na „kriminalistické důvody“ je nedostatečné. Jak uvádí NSS v rozsudku ze dne 18. 03. 2026, č. j. 2 As 24/2024-27, „[n]elze vycházet pouze z obecných kriminologických či kriminalistických zkušeností nebo poznatků nebo obecných poukazů na usnadnění plnění úkolu policie; to je málo na to, aby byl odůvodněn zásah do práva na soukromí za účelem posílení prvku ochrany společnosti před pácháním trestné činnosti (bod 25). Samotná skutečnost, že nelze vyloučit opakování trestné činnosti, nepostačuje. Logika věci je totiž opačná. Ne, že by nemělo být vyloučeno obdobné jednání v budoucnu, aby byl odůvodněn trvající zásah do práv jedince, ale sama osoba pachatele, způsob páchání trestné činnosti, jeho trestní minulost a konkrétně zjištěné okolnosti musí podpořit závěr o tom, že opakování trestné činnosti naopak hrozí či je lze očekávat a uchování vzorků DNA či jiných osobních údajů je pro posouzení této hrozící trestné činnosti významné. Riziko opakování trestné činnosti či její eskalace totiž není vyloučeno nikdy, a to ani u pachatelů nedbalostní trestné činnosti (bod 27).“ 82. Žalovaný ve sdělení pouze shrnul žalobcovu „trestní minulost“ výčtem trestních řízení, které proti němu byly vedeny, shrnul, že trestná činnost byla úmyslná, a proto je zpracování jeho osobních údajů kriminalisticky relevantní. Odůvodnění v této formě ovšem opět nemůže samostatně obstát. Neplyne z něj totiž, jak byla tato „kriminální minulost“ žalobce zohledněna, na základě jakých podkladů a úvah žalovaný postupoval (shodně též rozsudek NSS ze dne 02. 04. 2020, č. j. 2 As 164/2019-30). Ve zbytku lze odkázat na odůvodnění tohoto rozsudku (zejm. body 73-78).

83. Žaloba závěrem směruje k nevyhovění žádosti o výmaz osobních údajů stran ztraceného řidičského průkazu. Tuto část odůvodnění soud shledal, na rozdíl od předchozích, přezkoumatelnou a přiměřenou, proto ve vztahu k těmto osobním údajům žalobu zamítl. Součástí odůvodnění jsou v tomto případě četné odkazy na relevantní právní úpravu a odůvodnění již působí na první pohled silněji, jsou do něj promítnuty základní úvahy, kterými se žalovaný řídil, a to hlavně ve vztahu k tomu, proč účel uchovávání trvá i nadále. Z co do rozsahu nejkratšího odůvodnění je seznatelné, že i nadále nedošlo k nalezení předmětného řidičského průkazu, a proto je potřebné osobní údaje žalobce uchovávat, aby nedošlo ke zneužití či neoprávněnému užívání tohoto osobního dokladu. Těžko hledat jiný, mírnější prostředek k dosažení stanoveného cíle, jak žalobce tvrdí – přitom konkrétní prostředek, jak k cíli dospět, neuvádí. V tomto ohledu je tedy ze strany žalovaného dodržena i zásada minimalizace zásahů do osobních údajů.

84. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobce o nepřiměřeně dlouhých policejních kontrolách, jejichž příčinu žalobce spatřoval právě v souvislosti se zpracováním jeho osobních údajů o ztraceném řidičském průkazu. Žalobce nedokládá ničeho, čím by tyto dvě skutečnosti ztotožnil, ostatně v žalobě sám uvádí, že jde o jeho domněnku. Mnohahodinové kontroly, kterým je žalobce, dle jeho tvrzení, opakovaně podrobován, mohou mít mnoho různých příčin souvisejících s úkoly vymezenými v zákoně o policii. Je-li žalobce přesvědčen o jejich nepřiměřenosti, jsou mu k dispozici prostředky právní ochrany, které může využít.

85. Soud k celé věci dodává, že mu neušlo poměrně rozsáhlé vyjádření žalovaného ze dne 09. 07. 2021, č. j. PPR-29369-14/ČJ-2020-990115, v němž přesvědčivěji vysvětluje své pohnutky a v mnoha částech se zaobírá profilem žalobce a dalšími relevantními skutečnostmi. K tomu lze však toliko poznamenat, že soud rozhoduje ke skutkovému a právnímu stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud k této věci uvádí následující: „[z] § 30 odst. 4 zákona o zpracování osobních údajů plyne žalovanému povinnost řádně odůvodnit písemnou informaci o vyřízení žádosti. Zároveň platí, že nedostatky odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán nemůže zhojit až v soudním řízení (rozsudky NSS ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003-58, nebo ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71; konkrétně ve vztahu ke zpracování osobních údajů policií také rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2009, č. j. 7 As 60/2007-63, č. 1914/2009 Sb. NSS). Stejně tak ani krajský (městský) soud nemůže nahrazovat nedostatky odůvodnění rozhodnutí žalovaného (rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2009, č. j. 4 As 30/2008-102). Při posouzení, zda městský soud správně uzavřel, že rozhodnutí žalovaného je řádně odůvodněno, tedy NSS mohl vycházet pouze z odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikoli z dalších vyjádření žalovaného k věci, resp. z vlastních závěrů městského soudu.“ Žalovaný tak nemůže nahrazovat nedostatky napadeného rozhodnutí až ve vyjádření k žalobě.

86. V kontextu výše uvedeného se tak soud musí vymezit i vůči částem rozhodnutí, které na první pohled autoritativně určují, kdy budou osobní údaje vymazány –jde o letopočty, kdy žalobce bude pravděpodobně po smrti, nebo ve výrazně pokročilém věku atakujícím stovku let (rok 2066 a rok 2077). Soudu není jasné, jak těmto úvahám žalovaný dospěl. Podle zákonné úpravy § 65 odst. 5 zákona o policii Policie osobní údaje zlikviduje, jakmile jejich zpracování není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti anebo stíhání trestných činů nebo zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti. Žalovaný tak nemůže v tomto okamžiku predikovat, že osobní údaje žalobce budou potřeba tak dlouhou dobu. S odkazem na § 82 odst. 1 zákona o policii pak Policie nejméně jednou za 3 roky prověří, jsou-li osobní údaje zpracované pro účely § 79 odst. 1 (tedy pro účely předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech) i nadále potřebné pro plnění jejích úkolů v této oblasti. Kategorické stanovení dat k výmazu osobních údajů, nadto tak daleko v budoucnosti, nemůže nahradit zákonný mechanismus průběžného přezkumu.

87. O pravidelném prověřování je potom třeba vést dokumentaci, a to s odkazem na § 29 odst. 6 zákona o zpracování osobních údajů, která musí být součástí správního spisu tak, aby soud mohl přezkoumat postup žalovaného i v tomto ohledu.

88. Soud uzavírá, že pro nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí nemohl postupovat jinak, než je zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení, s výjimkou části, kde žalovaný nevyhovuje žádosti o výmaz ohledně osobních údajů o ztraceném řidičském průkazu. Tímto rozsudkem však soud nijak nezpochybňuje možnost žalovaného nadále uchovávat osobní údaje žalobce, alespoň v nezbytném rozsahu, pro účely stanovené zákonem o policii, bude-li takový postup řádně a přesvědčivě odůvodněn. Aniž by soud předjímal výsledek dalšího řízení, považuje za potřebné uvést, že ze skutečností zjištěných v tomto soudním řízení nelze trestněprávně relevantní události v životě žalobce bagatelizovat. Je sice pravdou, že žalobce byl odsouzen pouze pro přečin a v ostatních věcech byl buď zproštěn obžaloby nebo bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno; z toho však bez dalšího neplyne nízká povaha či závažnost dotčené trestné činnosti. Tu nelze posuzovat jen podle horní hranice trestu odnětí svobody či dle kategorizace trestných činů na přečiny a zločiny, jak uvádí žalobce, nýbrž i podle dalších hledisek, zejména významu chráněného zájmu dotčeného činem, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za nichž byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru či cíle. Ve spojení s účelem, jemuž shromažďování a uchovávání osobních údajů slouží, a s významem profilu DNA a dalších identifikačních údajů pro objasňování určitého typu trestné činnosti mohou tyto okolnosti odůvodňovat další evidenci osobních údajů i v případech obdobných nyní projednávané věci. Trestněprávní účinky zahlazení odsouzení, stejně jako zproštění obžaloby či podmíněného zastavení trestního stíhání, je proto třeba odlišovat od účelu policejního shromažďování osobních údajů. Skutečnost, že se na osobu hledí, jako by nebyla odsouzena, případně že nebyla uznána vinnou konkrétním skutkem, sama o sobě neznamená, že o ní orgány činné v trestním řízení nemohou za splnění zákonných podmínek nadále vést a uchovávat osobní údaje.

VII. Závěr a náklady řízení

89. V projednávané věci se žalobce domáhal soudní ochrany proti rozhodnutí žalovaného, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o výmaz části osobních údajů vedených v policejních informačních systémech. Šlo zejména o údaje vztahující se k trestnímu řízení, o profily DNA, daktyloskopické karty a o záznam týkající se ztraceného řidičského průkazu. Žalobce namítal, že další uchovávání těchto údajů již nemá zákonný ani věcný důvod, že zasahuje do jeho soukromí a že je nepřiměřené zejména proto, že v části věcí byl zproštěn obžaloby a v dalších případech podle něj nešlo o tak závažnou trestnou činnost, aby odůvodňovala další evidenci jeho osobních údajů.

90. Podstatou sporu však nebylo, zda policie může osobní údaje pro zákonem stanovené účely vůbec shromažďovat a uchovávat. To jí právní řád za splnění zákonných podmínek konkretizovaných judikaturou umožňuje. Rozhodující bylo, zda žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně konkrétně vysvětlil, proč je třeba právě v případě žalobce tyto údaje i nadále uchovávat a proč v jeho věci převažuje veřejný zájem na předcházení a odhalování trestné činnosti nad jeho právem na soukromí a informační sebeurčení 91. Soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí v tomto ohledu neobstojí, s výjimkou zpracování osobních údajů o ztraceném řidičském průkazu. Žalovaný se omezil převážně na obecné odkazy na účel jednotlivých informačních systémů a na zákonná oprávnění policie, avšak dostatečně nevysvětlil, proč jsou konkrétní údaje žalobce nadále nezbytné právě v jeho individuální situaci. Nevypořádal se přesvědčivě s povahou a závažností relevantních skutků, s dobou, která od nich uplynula, ani s významem toho, že část trestních věcí skončila zproštěním obžaloby nebo jinak než odsouzením. Za tohoto stavu soud nemohl řádně přezkoumat, zda jsou zákonné podmínky pro další uchovávání osobních údajů skutečně splněny.

92. Soud proto napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, odst. 4 s. ř. s.), ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Tímto rozsudkem však soud neříká, že žalovaný musí osobní údaje žalobce bez dalšího vymazat. Z rozsudku plyne pouze to, že chce-li je nadále uchovávat, musí srozumitelně, konkrétně a přezkoumatelně vysvětlit proč. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem vysloveným správním soudem (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Úkolem žalovaného tak bude znovu posoudit nezbytnost uchovávání jednotlivých údajů, vzít v úvahu všechny rozhodné okolnosti případu a své závěry řádně odůvodnit a doložit.

93. Výrok VI. o nákladech řízení je odůvodněn podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s věta poslední. Žalobci, který měl ve věci částečný úspěch, soud přiznal právo na náhradu poměrné části důvodně vynaložených nákladů řízení.

94. V případě částečného úspěchu hovoří § 60 odst. 1 věta druhá s. ř. s. o poměrné části nákladů. V komentářové literatuře se objevují dva názory na to, jak poměrnou část vyjádřit. Podle prvního je třeba v takovém případě odečíst od míry úspěchu žalobce míru jeho neúspěchu (srov. Šuránek, P. in: Jemelka, L. a kol. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 60, bod 11; Kocourek, T. in: Kühn, Z. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 60, bod 8). Naproti tomu druhý názor dovozuje, že jakékoliv „krácení“ míry úspěchu žalobce není namístě s ohledem na to, že správním orgánům se náklady řízení v řízeních před správními soudy pravidelně nepřiznávají (srov. Jirásek, J., in: Blažek, T. a kol. Soudní řád správní – online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 60, část B).

95. Soud se přiklonil k prvnímu z uvedených názorů, stejně jako v rozsudku č. j. 11 Af 49/2021- 67 ze 7. 2. 2024, na který odkázal například i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 3/2024-23 ze 17. 1. 2025. Ten totiž jednak odpovídá jazykovému výkladu § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť výši přiznaných nákladů stanoví na základě poměru úspěchů žalobce a žalovaného, jednak je v souladu s dlouhodobou a jednoznačnou praxí civilních soudů, v němž je rozhodná úprava obdobná té v § 60 odst. 1 s. ř. s. (srov. Putna, M. in: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, komentář k § 142 odst. 2, část 3; Bílý, M. in: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k § 142 odst. 2, bod 6; Jirsa, J., Janek, K. in: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. Praha: Wolters Kluwer, 2023, komentář k § 142 odst. 2).

96. Žalobce požadoval výmaz celkem sedmi druhů osobních údajů, soud jeho žalobě přisvědčil v šesti případech. Žalobce tak byl úspěšný ve výši 6/7 sporu, zatímco žalovaný v 1/7 sporu. Po odečtení neúspěchu žalobce od míry jeho úspěchu činí výsledný úspěch žalobce 5/7.

97. Co se týče konkrétního vyčíslení, žalobci předně náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč.

98. Dále žalobci náleží náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení. V soudním řízení byl zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Rouskem, proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

99. V řízení před městským soudem učinil právní zástupce žalobce čtyři úkony právní služby, a to převzetí a přípravu právního zastoupení, sepis žaloby, sepis repliky k vyjádření žalovaného a vyjádření k výzvě soudu (§ 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu). Sazba za tři úkony právní služby činí 3 100 Kč za každý úkon (§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2024) a sazba za jeden úkon právní služby činí 4 620 Kč za každý úkon (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu, ve znění účinném od 01.01.2025). K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby ve vztahu ke třem provedeným úkonům právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2024) a 450 Kč za jeden úkon právní služby ve vztahu jednomu provedenému úkonu právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 01.01.2025). Součástí nákladů řízení o žalobě je též částka 3 207 Kč (21 % z částky 15 270 Kč), kterou je právní zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.).

100. Celková plná výše nákladů důvodně vynaložených žalobcem na řízení o žalobě tedy činí 21 477 Kč. Jelikož byl žalobce úspěšný ve výši 5/7 sporu, výsledná výše nákladů tak činí 21 477 x 5/7, celkem tedy 15 341 Kč po zaokrouhlení na celé koruny nahoru.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 30. června 2026 JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r. předsedkyně senátu 23 Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.