10 A 75/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: Ing. M. B., bytem D., zast. JUDr. Martinem Hádkem, advokátem, sídlem Trnková 1864/22, Praha 4, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, sídlem Na Popelce, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 14. 3. 2013, č. j. 64/2013-NBÚ/07-OP, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ředitele žalovaného, jímž byl zamítnut žalobcův rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 12. 2012, č. j. 87687/2012-NBÚ/P, kterým bylo zrušeno osvědčení žalobce pro stupeň utajení „TAJNÉ“ číslo NBÚ-079159. Ke zrušení osvědčení došlo s ohledem na poznatky o tom, že žalobce během své služby v Afghánistánu zapříčinil, že měla nepovolaná osoba přístup k utajovaným informacím. Žalobce zpochybňuje skutková zjištění, na jejichž základě bylo napadené rozhodnutí vydáno. Dle jeho názoru žádným z šetření prováděnými Vojenskou policií, Vojenským zpravodajstvím či žalovaným nebylo zjištěno, že přenos utajovaných informací do neutajovaného přenosného počítače afghánského tlumočníka A. H. A. (dále jen „tlumočník“) způsobil žalobce. Samotný žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že pro účely trestního či jiného řízení nebyly zjištěny žádné důkazní materiály. Pokud by se žalobce skutečně dopustil jednání, které mu připisuje žalovaný, dopustil by se přečinu ohrožení utajované skutečnosti z nedbalosti, případně alespoň přestupku, z nichž však nebyl obviněn. Žalobce má dále za to, že nelze vycházet z jeho pohovoru s příslušníky Vojenského zpravodajství ze srpna 2011, neboť žalobce tento pohovor považoval za neformální a nebyl poučen o tom, že se jedná o úřední rozhovor, jehož obsah může být použit proti němu. Protokol o pohovoru žalobce podepsal bez jeho podrobnějšího zkoumání, neboť nebyl poučen o případných následcích tohoto svého úkonu. Žalobce též konstatuje, že byl označen tlumočníkem na skupinové fotografii za osobu, které předal příslušný flash disk, na nějž byly staženy utajované informace. Toto tvrzení však není podepřeno žádnými dalšími důkazy, a proto lze důvodně pochybovat o jeho pravdivosti. Žalobce má za to, že tlumočník se svou nepravdivou výpovědí pokoušel pouze zastřít své vlastní chybné jednání a žalobce označil pouze náhodně. Dle žaloby nelze pokládat za důvěryhodnější výpověď cizího státního příslušníka, o jehož loajalitě k členským státům NATO lze pochybovat, než výpověď spolehlivého příslušníka Armády České republiky (žalobce). Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že porušení zákona ze strany žalobce bylo zjištěno šetřením Vojenského zpravodajství, jehož výsledky byly žalovanému postoupeny. Žalovaný je přesvědčen, že ze správního spisu plyne, že bylo dostatečně prokázáno, že k naplnění bezpečnostního rizika došlo předáním utajovaných informací žalobcem na flash disku tlumočníkovi. S odkazem na judikáty Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 31/2011-101 a č. j. 7 As 117/2012-28 žalovaný dospěl k závěru, že informace plynoucí ze spisového materiálu lze hodnotit jako věrohodné, neboť nejsou založeny výhradně na tvrzení tlumočníka, ale též na výpovědi samotného žalobce. Následné popření této výpovědi ze strany žalobce je účelové. Námitky proti postupu Vojenského zpravodajství při provedení pohovoru s žalobcem jsou dle žalovaného irelevantní stejně jako skutečnost, že proti žalobci nebylo vedené trestní řízení. Žalovaný nerozhoduje o vině a trestu za trestný čin nebo přestupek, pouze identifikuje bezpečnostní rizika, a tedy se na řízení před ním vztahují odlišná kritéria. Dne 18. 1. 2017 se ve věci konalo ústní jednání, při kterém účastníci setrvali na svých předchozích vyjádřeních. Žalobce dále uvedl, že armáda nadále má k němu důvěru, jestliže se po vydání rozhodnutí žalovaného účastnil pozorovatelské mise v Egyptě. V trestním řízení vedeném proti žalobci bylo konstatováno, že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu. Dále namítl, že součástí spisu není výpověď tlumočníka, přičemž je nutné tvrzení tlumočníka vnímat v souvislosti s jeho postavením, kdy mu hrozilo propuštění a návrat do komunity, ve které by byl ohrožen. Z neutajované části správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Dne 16. 2. 2010 bylo žalobci vydáno osvědčení č. NBÚ-079159 pro stupeň utajení Tajné s platností do 15. 2. 2017. Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 11. 8. 2011 plyne, že žalobce příslušníkům Vojenské policie sdělil, že ve funkci náčelníka oddělení Vojenské policie v Logaru v Afghánistánu využíval tlumočníky při výuce příslušníků Afghánské národní policie, avšak při této činnosti tlumočníci nepřišli do kontaktu s žádnými utajovanými informacemi. K dotazu, zda zná tlumočníka A. H. A., žalobce uvedl, že si na něj vzpomíná; mohl jej využívat zejména pro tlumočení porad a závěrečné vyřazení studentů. Před tímto vyřazením žádal žalobce tlumočníka, aby do „certifikátů“ doplnil poděkování v rodném jazyce studentů. Tehdy žalobce tlumočníkovi jednorázově poskytl svůj flash disk a po celou dobu stahování příslušných dat byl přítomen. Na tomto flash disku měl žalobce uloženy též informace k výcviku, které mu byly poskytnuty náčelníkem štábu. Při podání vysvětlení dne 4. 1. 2012 žalobce svou výpověď rozšířil, a to v návaznosti na pohovor, který s ním provedli příslušníci Vojenského zpravodajství. Během pohovoru byl žalobce dotazován na bezpečnostní incident související s tlumočníkem; protokol o pohovoru žalobce druhý den odmítl podepsat, avšak příslušník Vojenského zpravodajství mu sdělil, že protokol je pořízen pouze pro interní potřeby, a proto jej žalobce podepsal. S odstupem času žalobce doplnil, že tlumočníka znal pouze jménem A., jejich vztah byl čistě formální. Žalobce neví, zda tlumočníků s tímto jménem bylo více, ale považuje to za pravděpodobné. Chování tlumočníka bylo loajální, jeho počítač byl stále na základně a nebyl vynášen mimo ni. S tlumočníkem žalobce spolupracoval až poslední měsíc, svůj flash disk mu zapůjčil pouze po dobu, kdy byl sám osobně přítomen, nikdy mu jej nepůjčil přes noc. Tlumočníkům z České republiky žalobce flash disk přes noc zapůjčil. Na služebním flash disku žalobce neměl žádné utajované informace; pokud pracoval se Standardními operačními postupy (dále též „SOP“), činil tak s příslušníkem, který měl přístup přímo do systému. Oznámením ze dne 13. 1. 2012 byl žalobce vyrozuměn, že s ním žalovaný zahajuje řízení o zrušení platnosti osvědčení pro přístup k utajovaným informacím. Ze zprávy Vojenské Policie ze dne 19. 1. 2012 plyne, že v rámci prověřování v trestním řízení se nepodařilo zajistit žádné důkazy, které by svědčily o podezření žalobce ze spáchání trestného činu ohrožení utajované informace podle § 318 trestního zákoníku. Dne 1. 2. 2012 provedl žalovaný s žalobcem pohovor. V rámci něj žalobce uvedl, že si nepamatuje, že by se v průběhu mise v Logaru fakticky seznámil s nějakou utajovanou informací. Do příslušného systému neměl žalobce zřízen uživatelský účet, pokud bylo třeba v systému něco opravit, byl žalobci přidělen příslušník, s nímž opravu provedl; zda se tyto opravy týkaly utajovaných dokumentů, žalobce neví. Do elektronického systému, v němž byly přítomny utajované informace, žalobce nahlížel přibližně jednou či dvakrát; není si vědom, zda se jednalo o utajované informace. K tlumočníku A. žalobce opětovně uvedl, že jej požádal o přeložení určitých neutajovaných dokumentů, které mu poskytl na flash disku, na němž se žádné utajované informace nenacházely. Jednalo se o soukromý flash disk, který byl používán pro styk s rodinou. Tomuto tlumočníkovi žalobce nikdy žádnou utajovanou informaci neposkytl, jejich vztahy byly čistě formální. Přes noc flash disk nikdy zapůjčen nebyl, žalobce byl stahování dat z disku vždy přítomen. Pokud jde o komunikaci s pplk. Zezulou, žalobce od něj informace příležitostně obdržel prostřednictvím flash disku, nikdy se však nejednalo o informace utajované. Žalobce vyloučil, že by se utajované informace mohly na flash disku nacházet, byť omylem. K pohovoru provedeném s příslušníky Vojenského zpravodajství je žalobce se ochoten podrobně vyjádřit, bude-li zbaven mlčenlivosti; protokol o výpovědi podepsal, neboť mu příslušníky Vojenského zpravodajství bylo sděleno, že věc bude nejspíš zametena pod koberec a měl za to, že nemá možnost nepodepsat. Poté, co byl žalobce Vojenským zpravodajstvím zproštěn mlčenlivosti, s ním žalovaný provedl další pohovor dne 2. 4. 2012. Zopakoval, že má za to, že prostřednictvím jeho flash disku nemohlo dojít k úniku utajovaných informací. Pro komunikaci s tlumočníkem používal svůj soukromý flash disk; služební flash disk, který měl k dispozici, nebyl certifikovaný pro to, aby se na něm mohly nacházet utajované informace. Pokud jde o Standardní operační postupy, žalobce se s nimi sice seznamoval, ale byl přesvědčen, že se jednalo toliko o obecné informace, které nepodléhaly žádnému stupni utajení. Žalobce zopakoval, že protokol o pohovoru podepsal příslušníkům Vojenského zpravodajství, i když s ním nesouhlasil, neboť mu bylo řečeno, že celá věc se tím skončí a nejedná se o nic závažného. Z odtajněné zprávy ze dne 13. 10. 2011 poskytnuté Vojenským zpravodajstvím v režimu Vyhrazené plyne, že na neutajovaném přenosném počítači afghánského tlumočníka byla na ploše uložena složka „SOP“; jednalo se o dokument, který má stupeň utajení „Důvěrné“, jehož přílohou jsou SOP zpracované Armádou Spojených států se stupněm utajení SECRET. Počítač tlumočníka nebyl vybaven přístupem k internetu, jednalo se o vlastnictví EUROPOLu; počítač byl tlumočníkem předáván k aktualizaci antivirového programu přibližně jednou měsíčně. Tlumočník při výslechu dne 11. 6. 2011 uvedl, že mu kapitán jménem Miroslav, služební číslo 1799 předal svůj soukromý flash disk, jehož celý obsah si tlumočník stáhl do svého počítače. Tlumočník žalobce identifikoval na fotografii. Při pohovoru žalobce potvrdil, že předmětné utajované informace na svém soukromém flash disku uloženy měl a tento disk několikrát tlumočníkovi půjčil. Uvedl, že tato data mu na flash disk nahrál pplk. J. Z. Disk byl tlumočníkovi zapůjčen několikrát, jednou byl zapůjčen přes noc. Tyto skutečnosti plynou z nedatovaného protokolu o výpovědi, který žalobce podepsal. Během třetího pohovoru dne 6. 9. 2012 byly žalobci předloženy uvedené odtajněné dokumenty Vojenského zpravodajství. Žalobce setrval na své předchozí výpovědi poskytnuté žalovanému, tedy že žádné utajované informace na počítač tlumočník nenahrál a žádnými takovými informacemi nedisponoval. K otázce, zda si je vědom, že jeho měnící se výpovědi, případně tvrzení, že podepsal protokol o výpovědi, s nímž nesouhlasil, mohou být hodnoceny jako bezpečnostní riziko, žalobce pouze uvedl, že věc považuje za velkou životní zkušenost. Rozhodnutím ze dne 12. 12. 2012, č. j. 87687/2012-NBÚ/P, žalovaný zrušil platnost osvědčení žalobce pro stupeň utajení „Tajné“, č. NBÚ-079159. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že bylo z podkladů poskytnutých Vojenským zpravodajstvím zjištěno, že utajované dokumenty SOP byly nalezeny v neutajovaném počítači užívaným afghánským tlumočníkem. Právě žalobce byl označen tlumočníkem jako osoba, která mu poskytla flash disk s utajenými informacemi. Z vyjádření samotného žalobce plyne, že tyto informace byly nahrány na jeho flash disk, neboť žalobce dokonce označil osobu, která mu tam tyto informace nahrála. Je nerozhodné, že orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo shromáždit důkazy použitelné v trestním řízení. Žalovaný má k dispozici dostatečně konkrétní podklady, které prokazují, že žalobce minimálně z vědomé nedbalosti umožnil přístup k utajované informaci stupně „Důvěrné“ neoprávněné osobě, čímž porušil svou povinnost podle § 65 odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon o utajovaných informacích“). Žalovaný tedy uzavřel, že v případě žalobce je dáno bezpečnostní riziko podle § 13 odst. 3 písm. h) zákona o utajovaných informacích, neboť žalobce porušil povinnost při ochraně utajovaných informací. Při posouzení, zda je žalobcovo jednání bezpečnostním rizikem, vzal žalovaný též v úvahu potenciálně fatální důsledky, které nesprávné nakládání s utajovanými informacemi mohlo mít v prostředí zahraniční vojenské mise. Způsob obrany, kterou žalobce zvolil, tedy popření vlastních předchozích výpovědí a tvrzení, že se podepsal pod protokol o vlastní výpovědi, s nímž nesouhlasil, považuje žalovaný za ryze účelové. Tímto postupem žalobce dále snížil svou vlastní důvěryhodnost. Žalobcův rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl ředitel žalovaného nyní napadeným rozhodnutím ze dne 14. 3. 2013, č. j. 64/2013-NBÚ/07-OP. Ředitel žalovaného se co do skutkových závěrů plně ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím. Bylo podle něj dostatečně a zákonným způsobem prokázáno, že žalobce porušil své povinnosti při ochraně utajovaných informací. Ředitel žalovaného upozorňuje, že v bezpečnostním řízení je třeba brát v potaz už pouhé podezření, že k bezpečnostnímu riziku došlo. Ředitel žalovaného upozornil, že žalobce ve své vlastní výpovědi pro Vojenské zpravodajství potvrdil tvrzení tlumočníka, přičemž až následně svou výpověď změnil. Je tedy nedůvodná námitka, že by tvrzení tlumočníka bylo nedůvěryhodné. Pokud žalobce uvádí, že při pohovoru provedeném příslušníky Vojenského zpravodajství nebyl poučen o možných následcích své výpovědi, jedná se o skutečnost pro bezpečnostní řízení irelevantní. Žalobce jako vojenský policista si měl být vědom, že pokud podepisuje protokol o výpovědi s příslušníky Vojenského zpravodajství, nejednalo se toliko o zcela nezávazný rozhovor. Výpovědí tlumočníka ve spojení s výpovědí žalobce při pohovoru s příslušníky Vojenského zpravodajství tedy bylo prokázáno, že bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. h) zákona o utajovaných informacích bylo žalobcem naplněno. Skutečnost, že žalobce nebyl za dané jednání odsouzen v trestním řízení, je pro bezpečnostní řízení bez významu. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Všechny uplatněné žalobní námitky se v zásadě týkají způsobu, jakým byl ve správním řízení zjišťován skutkový stav. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud především v rozsudku ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101 (č. 2602/2012 Sb. NSS), v němž uvedl, že v bezpečnostním řízení jako řízení sui generis jsou v zásadě použitelné jakékoliv důkazy, které svědčí o relevantním skutkovém ději. Konkrétně soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že „[p]odstatná je jen informační hodnota takových zjištění. Tu je nutno hodnotit ze všech pro věc relevantních hledisek, zejména je nutno hodnotit věrohodnost (a tedy pravdivostní hodnotu) dané informace a také uvážit, zda je správně vykládána a zda ve skutečnosti nemá jiný význam, než jaký se na první pohled jeví. Posuzování informační hodnoty určitého zjištění je nutně vždy úvahou pravděpodobnostní, založenou v určité míře na odhadu. Proto někdy pro závěr o existenci bezpečnostního rizika (§ 14 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) postačí zjištění, že je pravděpodobné, že příslušná zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna. Může tomu tak být ovšem pouze v případě, že taková eventualita je nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a že se na základě dostupných údajů jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení.“ Tyto závěry Nejvyšší správní soud potvrdil též v rozsudku ze dne 21. 12. 2012, č. j. 7 As 117/2012-28 (č. 2825/2013 Sb. NSS). V případě nyní projednávané věci žalovaný vydal napadené rozhodnutí na základě skutkového stavu, který zjistil z podkladů vedených v neutajené části spisu. Žalobce měl tedy možnost se s těmito podklady seznámit a zpochybnit je, což v žalobě též učinil. Jak ovšem plyne z výše uvedeného, v bezpečnostním řízení nelze dospět k závěru o nepoužitelnosti určitého důkazu toliko na základě způsobu, jakým byl opatřen. V obecné rovině tedy platí, že pokud žalovaný svá skutková zjištění opřel o podklady důvěryhodné, je zcela lhostejné, jaký je původ těchto podkladů. To platí též pro žalobcovy výpovědi; v bezpečnostním řízení jsou použitelné jakékoliv hodnověrně zaznamenané výpovědi žalobce, které mohou přispět ke stanovení nejpravděpodobnější varianty zkoumaného skutkového děje. Na základě uvedených východisek soud posoudil žalobní námitky a dospěl k závěru, že nejsou důvodné. Žalobce tvrdí, že výpověď příslušníkům Vojenského zpravodajství neposkytl s vědomím, jaké následky to pro něj může mít. Námitka o nedostatečném poučení žalobce by mohla být relevantní v kontextu trestního či jiného deliktního řízení, ne však v bezpečnostním řízení. I kdyby příslušníci Vojenského zpravodajství vystupovali vůči žalobci neformálně a uváděli, že věc nebude dále řešena, jak žalobce opakovaně tvrdil v řízení před žalovaným, neměnilo by to nic na obsahu jeho výpovědi. Samotná skutečnost, že měl žalobce za to, že výpověď pro něj nemůže mít žádné negativní důsledky, ještě neosvětluje, proč by měl uvádět nepravdivé skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. Z hlediska své informační hodnoty je naopak takováto výpověď významnější než pozdější žalobcova tvrzení uváděná v rámci správního řízení, neboť lze předpokládat, že žalobce příslušníkům Vojenského zpravodajství prezentoval své jednání pravdivě právě kvůli přesvědčení, že si tím nezpůsobí žádné negativní následky. Pozdější snaha žalobce svou výpověď zpochybnit, odvolat či změnit mohla být případně úspěšnou obhajobou v trestním řízení, avšak v bezpečnostním řízení žalovaný řádně vyhodnotil účelový postup žalobce v řízení. Je totiž vyloučeno, že by žalobce podepsal nepravdivý protokol o své výpovědi, a až následně ve výsleších provedených Vojenskou policií či žalovaným uvádět pravdivé vylíčení skutkových okolností svědčící v jeho prospěch. Protokol o pohovoru Vojenského zpravodajství s žalobcem je řádným důkazem pro účely bezpečnostního řízení, ke kterému je žalovaný oprávněn přihlédnout při zjišťování skutkového stavu pro rozhodnutí ve věci. Námitky žaloby ohledně formy protokolu ze dne 11. 8. 2011 jsou irelevantní, jestliže žalobce obsah textu protokolu stvrdil svým podpisem. Skutečnost, že se s obsahem protokolu seznámil, a podpisem stvrdil jeho obsah, plyne také z toho, že v protokolu provedl opravu označení jednotky (oprava na „6. jednotka PRT“). K námitce o neprokázání trestní odpovědnosti žalobce, lze odkázat na přiléhavé tvrzení žalovaného o tom, že žalovaný nerozhoduje o vině a trestu za přečin nebo přestupek, pouze identifikuje bezpečnostní rizika, a tedy se na řízení před ním vztahují odlišná kritéria. Předmětem rozhodnutí žalovaného o zrušení osvědčení žalobce pro stupeň utajení „TAJNÉ“ nebyla otázka „důvěry“ Armády ČR, nýbrž zda žalobce nadále splňoval zákonné podmínky pro daný stupeň utajení, proto výkon mise v Egyptě nemá vliv na posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Nehledě k tomu, že lze více než předpokládat, že žalobce vykonával pouze takovou činnost, ke které nebylo předpokladem držení osvědčení pro stupeň utajení „TAJNÉ“, proto není soudu zřejmý účel takto uplatněné žalobní námitky. Použitelným a v kontextu dalších podkladů relevantním důkazem je i výpověď afghánského tlumočníka A. H. A. Pokud tlumočník identifikoval žalobce jako osobu, z jejíhož flash disku byly utajované informace staženy na jeho počítač, přičemž žalobce v pohovoru s Vojenským zpravodajstvím tuto skutečnost potvrdil, nejedná se o výpověď nedůvěryhodnou. Soud se neztotožňuje s žalobcem, že by žalovaný považoval za bezdůvodně věrohodnější výpověď tlumočníka než jeho výpověď. Žalobce svou nedůvěryhodnost zapříčinil právě tím, že skutkovou verzi prezentovanou tlumočníkem nejprve sám potvrdil a následně vypovídal odlišně z důvodu uvědomění si možných negativních důsledků svého jednání. Výpověď tlumočníka není ve formě protokolu o výpovědi svědka, nýbrž formou záznamu Vojenského zpravodajství, avšak obsah tvrzení tlumočníka žalobce ve svém prvním vyjádření potvrdil, proto soud nemá pochybnosti o obsahu sdělení Vojenského zpravodajství ve smyslu autenticity tvrzení tlumočníka. Žalovaný tedy v souladu s podklady uzavřel, že výpověď tlumočníka, výpověď žalobce poskytnutá Vojenskému zpravodajství a samotná skutečnost, že se utajované informace nacházely na počítači tlumočníka, tvoří logický řetězec důkazů svědčících o tom, že žalobce z vědomé nedbalosti způsobil, že se utajované informace dostaly do dispozice neoprávněné osoby. I kdyby tento skutkový děj nebyl prokázán nade vši pochybnost, nepochybně jej lze na základě shromážděných důkazů považovat za nejpravděpodobnější mezi všemi představitelnými variantami. Jak plyne z výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu, takováto značná míra pravděpodobnosti je dostačující proto, aby obstál skutkový závěr o bezpečnostním riziku. Z výše uvedeného plyne, že bylo prokázáno, že žalobce měl utajované informace se stupněm utajení „Důvěrné“ na soukromém flash disku, který k tomu nebyl určen, a v důsledku zapůjčení tohoto flash disku neoprávněné osobě byla utajovaná informace (SOP) stažena na počítač osoby, jež nebyla oprávněna se s utajovanými informacemi seznamovat. Tím žalobce porušil svou povinnost dle § 65 odst. 2 zákona o utajovaných informacích, tedy neumožnit přístup k utajované informaci neoprávněné osobě. Takovéto porušení povinností pak představuje bezpečnostní riziko ve smyslu § 14 odst. 3 písm. h) zákona o utajovaných informacích a zapříčiňuje zrušení platnosti žalobcova osvědčení pro nakládání s utajovanými informacemi na základě § 101 odst. 2 zákona o utajovaných informacích. Ze všech výše uvedených důvodů soud tedy žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce ve věci neměl úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřadní činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 18. ledna 2017 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová