10 A 90/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: D. Ch., bytem T., P., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2016, č. j. CPR-11493-2/ČJ- 2016-930310-V238, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy, ze dne 24. 3. 2016, č. j. KRPA-20237-7/ČJ-2016-000022, a rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 12. 5. 2016, č. j. CPR-11493- 2/ČJ-2016-930310-V238, j s o u n i c o t n á .

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 8.228,- Kč k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta.

III. Žalobci s e v r a c í soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Městského soudu v Praze k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 3. 2016, č. j. KRPA- 20237-7/ČJ-2016-000022. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci stanovena doba vycestování z území České republiky na 30 dnů od právní moci rozhodnutí, a to v návaznosti na rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 4. 5. 2015, č. j. KRPA-179077-16/ČJ- 2015/000022, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku. V době uložení vyhoštění existovala dle závazného stanoviska Ministerstva vnitra překážka vycestování žalobce, avšak novým závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 26. 1. 2016 bylo rozhodnuto, že překážky žalobcova návratu do vlasti již odpadly. Žalobce je přesvědčen, že správní orgány nedostatečně zjistily skutečný stav věci, potažmo zatížily své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, když nekonkretizovaly, proč odpadla překážka žalobcova vycestování. Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně není zřejmé, v čem došlo oproti původnímu stavu ke změně okolností, na základě níž je nyní vycestování žalobce možné. Žalovaný se s příslušnými odvolacími námitkami rovněž vypořádal nedostatečně, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Žalobce dále uvádí, že se neztotožňuje s názorem žalovaného, že nalézací správní orgán nemá povinnost v tomto řízení zjišťovat skutečný stav věci, pokud jde o přiměřenost stanovené lhůty k vycestování. Délku stanovené lhůty k vycestování žalobce zpochybnil s tím, že dle jeho názoru neodpovídá aktuálnímu stavu. Lhůta k vycestování měla být uložena delší, a to vzhledem k předchozímu delšímu pobytu žalobce na území České republiky. S touto odvolací námitkou se žalovaný též opomněl dostatečně vypořádat a nezdůvodnil, proč stanovil kratší lhůtu, než jakou navrhoval žalobce. Lhůta nebyla stanovena tak, aby žalobci umožnila dostatečnou přípravu k vycestování do vlasti. V průběhu jednoho měsíce není žalobce schopen vyřídit si všechny náležitosti nutné k opuštění území, konkrétně obstarat si letenky v jemu dostupné cenové hladině. Musí též připravit půdu pro návrat do vlasti. Ani s tímto argumentem se správní orgány přezkoumatelně nevypořádaly. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a stručně shrnul průběh správního řízení. Ze správního spisu žalovaného soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Dne 23. 3. 2015 byl žalobce zajištěn policejní hlídkou, která ověřila jeho totožnost a pojala důvodné podezření, že se žalobce na území České republiky zdržuje neoprávněně. Dne 4. 5. 2015 byl žalobce vyslechnut, přičemž především uvedl, že v České republice chtěl pracovat a nemá zde žádné rodinné vazby, zatímco na Ukrajině má byt, v němž bydlí jeho rodiče; na Ukrajině se též zdržuje žalobcova dcera. Žalobce uvedl, že je ochoten se dobrovolně vrátit do vlasti. Ministerstvo vnitra následně závazným stanoviskem ze dne 4. 5. 2015, ev. č. ZS26259, rozhodlo, že vycestování žalobce není možné. Dospělo k závěru, že město Záporoží, z něhož žalobce pochází, je ohroženo válečným konfliktem probíhajícím v luhanské a doněcké oblasti. Rozhodnutím žalovaného z téhož dne, č. j. KRPA-179077- 16/ČJ-2015-000022, bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 S., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uděleno správní vyhoštění na dobu jednoho roku, a zároveň bylo konstatováno, že se na žalobce vztahují důvody znemožňující jeho vycestování. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nebrojil opravnými prostředky. Dne 26. 1. 2016 vydalo Ministerstvo vnitra ve věci nové závazné stanovisko, ev. č. ZS28707, jímž bylo rozhodnuto, že vycestování žalobce je možné. Ministerstvo předně konstatovalo, že sám žalobce v rámci správního řízení uvedl, že chce vycestovat. Dále uvedlo, že východoukrajinský ozbrojený konflikt je v současné době dostatečně stabilizován, aby bylo možné konstatovat, že oblast Záporoží, vzdálená přibližně 200 km od území zasaženého boji, není přímo ohrožená. Rozhodnutím Krajského ředitelství hl. m. Prahy, ze dne 24. 3. 2016, č. j. KRPA- 20237-7/ČJ-2016-000022, byla žalobci podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců v návaznosti na dříve uložené správní vyhoštění stanovena lhůta k vycestování v délce 30 dnů od nabytí rozhodnutí právní moci a zákaz vstupu na území EU na dobu 1 rok. V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že žalobci bylo uloženo správní vyhoštění, přičemž z nového závazného stanoviska Ministerstva vnitra plyne, že důvody znemožňující žalobcovo vycestování již pominuly. S odkazem na vyjádření žalobce ze dne 4. 5. 2015 správní orgán I. stupně uvedl, že lhůta k vycestování v délce třiceti dnů je přiměřená osobním poměrům žalobce, neboť ten na území České republiky nemá žádné rodinné vazby, nevlastní zde majetek, cítí se zdráv a sám v minulosti uvedl, že se chce vrátit do vlasti. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 12. 5. 2016, č. j. CPR-11493-2/ČJ-2016-930310- V238, zamítnuto. Žalovaný uvedl, že v nynějším řízení se jedná pouze o stanovení lhůty k vycestování, a nelze tedy přezkoumávat důvody rozhodnutí o vyhoštění žalobce. Dále odkázal na závazné stanovisko Ministerstva vnitra, z něhož plyne, že je žalobcovo vycestování možné. Hlavní argumenty obsažené v odůvodnění závazného stanoviska žalovaný převzal do odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o délku lhůty k vycestování, považoval ji žalovaný za dostatečnou s přihlédnutím k osobním poměrům žalobce, zejména ke skutečnosti, že má na Ukrajině vlastní byt. Celá žalobcova rodina žije na Ukrajině, žalobce na území České republiky nemá žádné trvalé vazby, a tedy stanovená lhůta adekvátní. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto podle § 76 odst. 2 s. ř. s., rozhodl soud bez nařízení jednání ve věci. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[s]e správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince.“ Podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců „[p]ominou-li důvody znemožňující cizinci vycestování, policie vydá nové rozhodnutí ve věci podle zvláštního právního předpisu. Dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí zaniká platnost víza uděleného podle § 33 odst. 3 nebo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území; policie cizinci udělí výjezdní příkaz a stanoví lhůtu, ve které je povinen vycestovat z území.“ Tímto novým rozhodnutím se míní rozhodnutí ve smyslu § 101 písm. e) správního řádu, dle nějž „lze provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí mimo jiné tehdy, pokud tak stanoví zvláštní zákon.“ Novým rozhodnutím se však nemíní toliko dodatečné stanovení lhůty k vycestování, ale opakované rozhodnutí o předmětu řízení, jímž je primárně vyhoštění cizince. Až v případě, že novým rozhodnutím opětovně dojde k vyhoštění, lze zároveň stanovit lhůtu k vycestování, neboť překážka vycestování již odpadla. Tento závěr potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 7 As 206/2015-36, v němž k citovanému ustanovení uvedl následující: „Skutečnost, že novým rozhodnutím ve věci dle ust. § 120a odst. 5 věty první zákona o pobytu cizinců je myšleno nové rozhodnutí dle ust. § 101 správního řádu, vyplývá jednak z výslovného odkazu na toto ustanovení, jednak z gramatického a systematického výkladu tohoto ustanovení. Byť je na ust. § 101 správního řádu odkazováno toliko v poznámce pod čarou, tu je nutno vykládat jako jednoznačný projev vůle zákonodárce, podřídit ono nové rozhodnutí ve věci režimu podle uvedeného ustanovení. Zákon navíc výslovně hovoří o rozhodnutí, které má být rozhodnutím novým a přitom rozhodnutím ve věci. Lze si jistě teoreticky představit, že by správní orgány mohly vydávat rozhodnutí o tom, že odpadly důvody znemožňující vycestování, nebo rozhodnutí o tom, že rozhodnutí o správním vyhoštění bude vykonáno. Takové úvahy ovšem nejsou kompatibilní s účinnou právní úpravou (lze takto uvažovat de lege ferenda, nikoliv de lege lata). Takováto rozhodnutí by totiž nebylo možné považovat za rozhodnutí ve věci, neboť věcí samou je zde rozhodování o správním vyhoštění, jak lze dovodit z kontextu ust. § 120a zákona o pobytu cizinců či přímo jeho systematického zařazení pod hlavu X (části první) zákona s názvem „správní vyhoštění“. Výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně zní tak, že se žalobci stanoví doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, a to v návaznosti na vydané rozhodnutí ze dne 4. 5. 2015, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu jednoho roku. Je tedy zřejmé, že o vyhoštění žalobce opakovaně rozhodováno nebylo, ačkoliv se tak stát mělo. Žalovaný tuto vadu aproboval, když ve svém rozhodnutí uvedl, že „předmětné řízení je vedeno správním orgánem I. stupně toliko ve věci stanovení nové lhůty k vycestování … Odvolací orgán má za to, že pokud se účastník řízení domnívá, že nebyl zjištěn skutečný stav věci, měl využít možnosti podat proti rozhodnutí o správním vyhoštění odvolání, což neučinil.“ Pro rozhodnutí soudu je podstatné, zda výše uvedenou vadu může zohlednit z úřední povinnosti, neboť ani jeden z uplatněných žalobních bodů nenapadá skutečnost, že nebylo opětovně rozhodnuto o žalobcově vyhoštění. Jak plyne z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84 (č. 2288/2011 Sb. NSS), soud je vázán žalobními body i při posuzování vad řízení; z úřední povinnosti lze rozhodnutí správního orgánu zrušit jen tehdy, pokud vada řízení sice nebyla žalobou namítána, avšak znemožňuje přezkoumání rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů. Taková situace v nyní projednávané věci dána není, neboť žalobce brojil výlučně proti stanovení lhůty k vycestování. Soud by tedy mohl posoudit jím uplatněné žalobní body, aniž by mu v tom bránila vada spočívající v nevydání nového rozhodnutí o vyhoštění žalobce. Dle § 76 odst. 2 s. ř. s. je však dispoziční zásada, která řízení ovládá, prolomena v případě, kdy soud shledá napadené rozhodnutí nicotným. Nicotnost rozhodnutí lze totiž prohlásit i bez návrhu. Nicotnost rozhodnutí je upravena v ustanovení § 77 správního řádu; jedná se o absolutní nedostatek věcné příslušnosti správního orgánu, který rozhodnutí vydal, a dále takové vady rozhodnutí, které jej činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jiné vady, pro něž vydaný akt nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. V nyní projednávané věci má soud za to, že je namístě zkoumat, zda vada, kterou trpí prvostupňové rozhodnutí, a v důsledku i rozhodnutí odvolací, není natolik závažná, že způsobuje nicotnost. V obecné rovině se k otázce nicotnosti správního rozhodnutí vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74 (č. 1629/2008 Sb. NSS), následovně: „Nicotnost (někdy též označována jako nulita, paakt, absolutní zmatečnost, pseudorozhodnutí, non negotium, zdánlivý akt, pa-akt, právní nullum, neexistence, naprostá (absolutní) neplatnost, či dokonce procesní potrat) představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě „běžných“ vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času.“ Jak uvedeno výše, správní orgán I. stupně postupoval procesně vadně, když nevydal nové rozhodnutí o vyhoštění žalobce a stanovení lhůty k vycestování, a namísto toho pouze stanovil lhůtu k vycestování s odkazem na původní rozhodnutí o vyhoštění, které však není vykonatelné. Orgánem policie byly vydány dvě rozhodnutí, jejichž „existence a účinky“ jsou dány pouze samostatně nikoli ve vzájemné provázanosti obou rozhodnutí. Jelikož však rozhodnutím o vyhoštění bylo žalobci pouze uloženo správní vyhoštění bez stanovení doby k vycestování povinnost, je dané rozhodnutí nevykonatelné. Zároveň je nevykonatelné i žalobou napadené rozhodnutí o stanovení doby k vycestování, neboť neukládá správní vyhoštění žalobce. Bez uložení správního vyhoštění je rozhodnutí o stanovení doby k vycestování bezobsažné, neboť nelze přihlédnout k předchozímu rozhodnutí o správním vyhoštění (srovnej § 101 s.ř.). Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09, jednou z vad správního aktu způsobujících nicotnost je i absolutní nedostatek skutkového základu způsobující bezobsažnost rozhodnutí. Pokud správní orgán I. stupně vycházel z existence vykonatelného rozhodnutí o vyhoštění žalobce, způsobil tím právě bezobsažnost svého rozhodnutí. Z povahy věci totiž nelze stanovit lhůtu k vycestování cizinci, který (zároveň) vyhoštěn nebyl. Tuto vadu lze považovat za jinou vadu, pro kterou vydaný akt vůbec nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 77 odst. 2 správního řádu pro absenci esenciální části rozhodnutí a to uložení správního vyhoštění jako takového (srovnej § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Jak uvedl Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 7 As 206/2015-36, de lege ferenda si samozřejmě lze představit procesní konstrukci, dle které by již vyhoštěnému cizinci, u kterého odpadla překážka vycestování, byla pouze dodatečně stanovena lhůta k vycestování. Platná právní úprava však předpokládá, že bude vždy opětovně rozhodnuto o vyhoštění. Původní rozhodnutí o vyhoštění je tak svého druhu rozhodnutím akademickým, které v případě, že je dána překážka vycestování, není nikdy způsobilé vykonatelnosti. Pokud tedy od vydání původního rozhodnutí nevyvstaly nové skutečnosti relevantní pro rozhodnutí o vyhoštění, lze na základě původně shromážděných podkladů rozhodnout znovu. Nedojde-li však k vydání nového rozhodnutí o vyhoštění, tak jako tomu je v případě žalobce, je nutno na dotčeného cizince hledět, jako by vyhoštěn nebyl. Za takové situace nemá Policie pravomoc stanovit cizinci lhůtu k vycestování. Pokud si takovou pravomoc přisvojí, jak to učinil správní orgán I. stupně, nelze dospět k jinému závěru, než že byl vydán paakt, tedy akt natolik vadný, že se na něj hledí, jako by neexistoval. Výše uvedené závěry, jež se primárně týkají prvostupňového rozhodnutí, dopadají též na rozhodnutí žalovaného, kterým bylo nicotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010-65 (č. 2837/2013 Sb. NSS), je-li podáno odvolání proti nicotnému správnímu rozhodnutí, má odvolací orgán za úkol takové rozhodnutí zrušit a vyslovit ve výroku svého rozhodnutí, že tak činí z důvodu nicotnosti. Pokud ovšem odvolací rozhodnutí aprobuje nicotné rozhodnutí nižšího stupně, samo se stává nicotným, neboť z materiálního hlediska tvoří s prvostupňovým rozhodnutím jeden celek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2016, č. j. 9 As 281/2015-57, č. 3379/2016 Sb. NSS, bod 40, a judikatura tam citovaná). Uvedené závěry jsou umocněny skutečností, že předmětem řízení je natolik závažný zásah do práv žalobce, jakým je vyhoštění, respektive stanovení povinnosti opustit území České republiky. V právním státě nelze připustit, aby docházelo k takto vážným zásahům do základních práv jednotlivců při nerespektování procesního rámce, který k tomu stanoví zákon. Takový postup by odporoval jak čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle kterého lze státní moc vykonávat jen na základě zákona a v jeho mezích, tak i čl. 1 odst. 1 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dle nějž může být cizinec vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem. Protože soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nicotné, vyslovil tuto skutečnost v souladu s § 76 odst. 2 s. ř. s. Jelikož je nicotné i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, vyslovil soud též jeho nicotnost postupem podle § 78 odst. 3 s. ř. s. per analogiam. Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, a tak mu oproti žalovanému náleží náhrada nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobcovy náklady tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního zastoupení ve věci a podání návrhu ve věci samé. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3.100,-Kč (2 x 3.100 = 6.200). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (2 x 300 = 600). Odměna advokáta tak činí 6.800,- Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8.228,- Kč. Soud žalobci vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč, neboť dospěl k závěru, že ačkoliv formálně vzato napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o žalobcově vyhoštění, je namístě na žalobu proti němu analogicky vztáhnout osvobození od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Podle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích soud vrátí poplatek osobě, která jej zaplatila, ač k tomu nebyla povinna. Právní zástupce navrhovatele se vyzývá, aby soudu do 10 dnů sdělil číslo účtu, na který má být poplatek vrácen. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 29. listopadu 2016 JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová