10 Ad 9/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Klepše a soudkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: Ing. V. Z. bytem X zastoupen JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem sídlem U Trezorky 921/2, 158 00 Praha 5 proti žalovanému: Představenstvo České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě sídlem Sokolská 15, 120 00 Praha 2 zastoupen Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem sídlem Václavské náměstí 802/56, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 4. 2025, č. R2502-25 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2025, č. R2502-25, s e r u š í v té části, v níž žalovaný potvrdil výrok rozhodnutí Disciplinárního senátu Stavovského soudu České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě ze dne 17. 2. 2025, č. j. 461/2021, o vině žalobce za skutek spočívající v provedení změn projektové dokumentace, kterou předložil dne 7. 10. 2020 u Městského úřadu Nové Město nad Metují, odboru životního prostředí jako přílohu žádosti o závazné stanovisko vodoprávního úřadu, a dále v té části, v níž žalovaný potvrdil výrok o uloženém kárném opatření za obě jednání žalobce a věc s e v této části v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku s e žaloba z a m í t á .

III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu

1. Žalobce je autorizovaným inženýrem, členem České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (dále též „ČKAIT“ nebo „Komora“). Na základě návrhu Dozorčí rady ČKAIT bylo s žalobcem dne 24. 6. 2021 zahájeno disciplinární řízení. Disciplinární senát Stavovského soudu ČKAIT (dále jen „stavovský soud“) žalobce rozhodnutím datovaným 22. 11. 2021 shledal vinným z disciplinárního provinění; rozhodnutí stavovského soudu bylo Představenstvem ČKAIT (dále také „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 17. 2. 2022 potvrzeno. Uvedené rozhodnutí žalovaného však zrušil Městský soud v Praze (dále též „městský soud“ nebo „soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 15 Ad 3/2022 – 69. Žalovaný novým rozhodnutím datovaným 15. 2. 2024 rozhodnutí stavovského soudu datované 22. 11. 2021 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

2. Stavovský soud ve věci opětovně rozhodl dne 21. 3. 2024 (datum písemného rozhodnutí 2. 5. 2024) tak, že žalobce opět shledal vinným z disciplinárních provinění. Žalovaný toto rozhodnutí stavovského soudu zrušil svým rozhodnutím datovaným 19. 9. 2024.

3. Stavovský soud ve věci znovu rozhodl 6. 2. 2025; o tomto rozhodnutí vydal písemné rozhodnutí datované dne 17. 2. 2025, č. j. StS 461/2021 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým žalobce shledal vinným z disciplinárních provinění spočívajících v tom, že žalobce jako autorizovaný inženýr pro obor Pozemní stavby v říjnu roku 2020: - do nakopírovaného dodatku č. 2 k příloze č. 1 projektové dokumentace stavby „Infrastruktura Javůrky – komunikace část B.2 Nové Město nad Metují“ z podzimu 2019 zpracovaného a autorizovaného autorizovaným technikem pro obor Dopravní služby K. H. provedl změny textů v textové části a ve třech výkresech, ač na titulním listu a na výkresech ponechal nakopírovaná autorizační razítka a podpisy pana H. a v textové části jako zpracovatele uvedl pana H. Takto upravený nakopírovaný materiál posléze (jako jednatel společnosti Atelier ZILVAR s.r.o. v zastoupení stavebníka) předložil jako přílohu k žádosti o závazné stanovisko (ve výroku je mylně uvedeno vyjádření) vodoprávního orgánu; - uvedeným zásahem do projektové dokumentace překročil rozsah své autorizace; - o zásahu do textů neinformoval autora této dokumentace, pana K. H., který se o něm dozvěděl až od Ing. O. HA. z Odboru výstavby a regionálního rozvoje Městského úřadu Nového města nad Metují; a - dlouhodobě, prokazatelně od 1. 1. 1999, nevede deník autorizované osoby předepsaným způsobem stanoveným ČKAIT, ale používá svoji verzi psanou na počítači. Uvedenými pochybeními podle stavovského soudu žalobce nerespektoval § 2 odst. 3, 8 a 9, § 4 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a § 6 odst. 4 Profesního a etického řádu ČKAIT (účinného od 1. 1. 2022, dále jen „profesní řád“), čímž měl závažným způsobem porušit svou povinnost uloženou mu v ustanovení § 12 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (autorizační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „autorizační zákon“). Za to mu bylo uloženo disciplinární opatření spočívající v pokutě ve výši 25 000 Kč. Současně mu byla uložena povinnost uhradit náklady disciplinárního řízení ve výši 20 000 Kč.

4. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním. O něm žalovaný rozhodl 24. 4. 2025 a následně vydal písemné rozhodnutí datované 24. 4. 2025, č. R2502-25 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Předmětem soudního přezkumu je posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

II. Vyjádření účastníků řízení

5. Žalobou se žalobce domáhá zrušení prvostupňového i napadeného rozhodnutí.

6. Žalobce namítal, že ve věci nebyla dána disciplinární pravomoc žalovaného. V napadeném rozhodnutí se s argumentací žalobce stran pravomoci žalovaný vypořádal nedostatečně. Žalobce v této souvislosti argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 4 As 43/2019 – 45. Poukázal také na souběžný případ Ing. HA., kde bylo konstatováno, že jeho činnost nesouvisela s výkonem vybraných činností, pro které mu byla udělena autorizace – proto bylo disciplinární řízení zastaveno. Žalobce za nesprávný označil názor žalovaného, že disciplinární pravomoc autorizované osoby se vztahuje i na jiné odborné činnosti s bezprostřední souvislostí na výkon autorizované činnosti nebo mající vliv na ohrožení důvěry veřejnosti v autorizované osoby. Tento názor podle žalobce odporuje právním předpisům, neb rozšiřuje pravomoc ČKAIT vůči všem autorizovaným osobám podnikajícím v jakémkoliv oboru stavebnictví.

7. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalovanému vyčítá, že bez vlastního zhodnocení převzal závěry disciplinárního senátu, aniž by sám provedl právní analýzu, vyhodnotil specifické okolnosti případu namítané v odvolání, vypořádal se s důkazními návrhy žalobce a posoudil přiměřenost sankce. Místo toho žalovaný setrval na formalistickém výkladu. Žalovaný přejal závěr disciplinárního senátu a ignoroval podstatu žalobcovy argumentace, že úprava kopie projektové dokumentace nesprávné vedení deníku nezakládá automaticky disciplinární odpovědnost. Žalovaný pominul argumentaci stran tlaku na žalobce ze strany městského úřadu. Nebylo prokázáno žalobcovo zavinění. Nebyla zohledněna konkrétní činnost žalobce, žalovaný nevyvinul snahu zjistit skutečný stav věci. Kvalitu argumentace žalovaného napadal také tím, že její část byla převzata z rozhodnutí v jiné věci.

8. Žalobce namítal, že nedošlo k nezákonnému zásahu do autorizované projektové dokumentace. V době tvrzeného protiprávního jednání nebyla pro účely žádosti o stanovisko vodoprávního úřadu vypracována projektová dokumentace; společnost žalobce připravila pouze žádost o stanovisko, jejíž přílohou byly upravené údaje, nebyly správnímu orgánu předloženy jako autorizovaná projektová dokumentace. Legislativně právní středisko žalovaného samo potvrdilo, že ze žádného předpisu neplyne požadavek na ověřenou projektovou dokumentaci jako přílohu žádosti o závazné stanovisko. Při tomto předložení nedošlo k zásahu do integrity odborného výkonu profese a k porušení stavovských předpisů. Podle žalobce je běžnou praxí, že přílohami žádostí o stanoviska správních orgánů jsou okomentované kopie posudků, stanovisek, výsledků měření a analýz či opisy zákonů. Předložení zjevných kopií nedochází k neoprávněnému zásahu do těchto dokumentů. Pan H. se sám úřední osobě vyjádřil, že není autorem této dokumentace – nebylo tedy třeba jej o podání informovat. Trval tedy na svém přesvědčení, že pokud do neověřené a neautorizované kopii přílohy k žádosti o stanovisko dotčeného orgánu provedl poznámky či úpravy textů, nejednal chybně (a to i přesto, že na kopii ponechal razítko a jméno autora). Nešlo o autorizovanou projektovou dokumentaci, jen přílohu k žádosti – žalobce nemohl překročit rozsah autorizace u neautorizované kopie.

9. Namítal také, že napadené rozhodnutí je založeno na nedostatečně prokázaném skutkovém stavu. Jediným důkazem nebylo prokázáno obvinění z etického pochybení, dokonce s přívlastkem závažné. Žalobci není zřejmé, čeho neetického se dopustil. Nebylo prokázáno ani narušení kolegiálních vztahů mezi autorizovanými osobami, nebyl prokázán úmysl žalobce poškodit svého kolegu. Žalovanému vyčítal, že neprovedl žádné vlastní dokazování.

10. Za nesprávný označil žalobce závěr, že dlouhodobě nevedl deník autorizované osoby předepsaným způsobem. Deník je žalobcem veden řádně, což dokládá odkazem na kontrolu ze strany ČKAIT dne 27. 8. 2007. Žalobce si nebyl vědom své povinnosti předložit deník při kontrole, nebyl k tomu vyzván. Není pravdou, že by tvrdil, že nevede deník autorizované osoby na originálním tiskopise. Chybný je také názor, že předložení deníku na originálním tiskopise na následujícím jednání nemůže zhojit předchozí pochybení. Jde-li o kompletní originální deník se všemi záznamy, jde o řádně vedený deník – jeho existenci nelze zpochybnit tím, že byl nahrazen nově dopsaným deníkem. Pravdou není vedle tvrzení o odmítnutí předložení deníku autorizované osoby ze strany žalobce poté ani tvrzení, že žalobce neposkytnul součinnost nebo že se odmítl dostavit na nařízená ústní jednání.

11. Další námitky žalobce směřoval k nepřiměřenosti uložené pokuty. Pokuta i náhrada nákladů řízení byla podle žalobce uložena bez řádného odůvodnění v maximální výši. Náklady disciplinárního řízení poté byly doplněny až po prvním rozsudku ve věci, v době původního řízení neexistoval základ pro jejich uložení a jejich zpětné uložení zakládá porušení zásady nulla poena sine lege.

12. Ve vyjádření ze dne 13. 8. 2025 žalobce trval na nařízení ústního jednání. V rámci odůvodnění tohoto postoje rekapituloval argumentaci k výše předestřeným žalobním bodům.

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s žalobou nesouhlasil. Namítl, že napadené rozhodnutí odpovídá zákonným požadavkům. Odpovědnost byla shledána ve dvou samostatných rovinách: v neoprávněném zásahu do projektové dokumentace jiného autorizovaného člena Komory při ponechání jeho razítka a předložení této upravené kopie správnímu orgánu a ve dlouhodobém nevedení deníku autorizované osoby předepsaným způsobem. Argumentoval, že disciplinární pravomoc byla komoře svěřena jako nástroj zajištění řádného výkonu činnosti autorizovaných osob a k ochraně důvěry veřejnosti. Na žalobce dopadla disciplinární odpovědnost autorizované osoby, jeho činnost se odehrávala v působnosti svěřené žalovanému.

14. Nesouhlasil s námitkami žalobce, že nemohlo dojít k disciplinárnímu provinění s tím, že šlo o zásah do neautorizované kopie. Ač nešlo o zásah do veřejné listiny, žalobce porušil profesní povinnosti a základní pravidla odborné etiky. Upravený dokument použil jako přílohu žádosti, která mohla u správního orgánu vyvolat přesvědčení, že změny provedla osoba, jejíž autorizační razítko bylo na dokumentu otisknuto. Nebylo přitom rozhodné, zda dokument obsahoval originální podpis či otisk razítka, či zda šlo o pouhou kopii – rozhodné je to, že listina byla předložena jako součást žádosti a působila jako výstup autorizované osoby. Žalobce přitom jednoduše mohl pořídit kopii bez otisku autorizačního razítka a podpisu autorizované osoby. Postup žalobce narušil základní principy kolegiality. Závažnost spočívá v riziku uvedení správního orgánu v omyl a porušení profesní kolegiality.

15. Stran deníku autorizované osoby poté konstatoval, že povinnost vést tento deník plyne ze zákona i stavovských předpisů. Ze spisového materiálu plyne, že žalobce při kontrole 3. 5. 2021 nepředložil listinný deník, nýbrž jen výtisk z elektronické tabulky neodpovídající předpisům. V zápisu z kontroly byla tato skutečnost zachycena jako závažná závada. Až v červnu 2021 poté žalobce oznámil, že deník ztratil – to však nic nemění na tom, že v době kontroly deník v řádné podobě k dispozici nebyl. Námitkou se žalovaný řádně zabýval a vysvětlil její důvodnost.

16. Sankci žalovaný považuje za přiměřenou, pokuty ve výši 20 000 Kč jsou obvyklé při porušení povinnosti vést řádně deník autorizované osoby. Pokuta byla s ohledem na další pochybení navýšena o dalších 5 000 Kč. Takto stanovená pokuta odpovídá závažnosti zjištěného jednání a nachází se výrazně pod horní hranicí, což dokládá její přiměřenost. Náhrada nákladů řízení poté odpovídá paušální náhradě podle vnitřních předpisů, není další sankcí, ani zde nedošlo k překročení správního uvážení.

17. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou nepřezkoumatelnosti, napadené rozhodnutí odpovídá požadavkům zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění do 30. 6. 2025 (dále jen „správní řád“). Součástí odůvodnění je také vypořádání odvolacích námitek. Žalovaný vycházel z předchozího zrušovacího usnesení a vyhodnotil doplněné dokazování. Polemika žalobce s jednotlivými závěry dokládá, že rozhodnutí bylo formulováno jasně natolik, že mu umožnilo konkrétní a věcnou obranu.

18. Žalobce v replice uvedl, že vyjádření žalovaného nepřináší nové skutečnosti vyvracející námitky žalobce. Konstatoval, že si je vědom kárné pravomoci profesních komor – tato pravomoc však není neomezená, je omezena zákonem.

19. K nedostatku věcné pravomoci žalovaného zopakoval, že žalovaný jej potrestal za činnost, která nespadá do kategorie vybraných činností ve výstavbě a nepodléhá tedy jeho dohledu a kárné jurisdikci. Vysvětlil rozdíl mezi vybranými činnostmi ve výstavbě a inženýrskou činností ve výstavbě. Žalobce byl postižen za činnost odpovídající zabezpečení přípravy stavby spadající do režimu volné živnosti. Nejde o tvorbu projektové dokumentace pro účely stavebního řízení ani jinou činnost ve výstavbě. Žalovaný tudíž sankcionoval činnost, která mu nepřísluší, zasáhl do sféry regulované jiným právním předpisem. Namítal, že žalovaný účelově dezinterpretoval rozsudek č. j. 4 As 43/2019 – 45 tak, aby mohl svou pravomoc rozšířit – jeho výklad by setřel hranice mezi regulovaným povoláním a svobodným podnikáním, aktivita v režimu živnostenského zákona by také podléhala disciplinárnímu dohledu Komory. I kdyby soud připustil aplikaci judikátu, nebyly splněny podmínky – žalobce nepoškodil dobrou pověst profese, nejednal neeticky ani nekolegiálně.

20. K neoprávněnému zásahu do projektové dokumentace zopakoval, že přílohou žádosti nebyly autorizované dokumenty, projektová dokumentace ve smyslu stavebního zákona, nýbrž neověřené kopie ilustrující povahu a rozsah záměru. Otisk razítka nepředstavoval originální autorizaci. Zopakoval také, že správnost postupu žalobce potvrzuje stanovisko legislativně-právního střediska ČKAIT. Žalovaný ignoroval, že Ing. H. prohlásil, že není autorem těchto konkrétních podkladů – není možné poškodit autorská práva či profesní čest někoho, kdo autorem daného díla není. Žalovaný postavil obžalobu na fiktivním konfliktu, což svědčí o nedostatku při zjišťování skutkového stavu. Tvrzení, že jednání žalobce mohlo správní orgán uvést v omyl, označil za spekulaci. Požadavek na začernění razítek označil za absurdní.

21. K námitkám stran neřádného vedení deníku autorizované osoby tvrdil, že obvinění bylo založeno na účelové interpretaci faktů. Zopakoval, že nebyl vyzván k předložení deníku. Dopis ze dne 24. 11. 2020 nebyl výzvou k předložení deníku, nýbrž výzvou k domluvení termínu předložení deníku – nešlo tedy o formální předvolání. Žalobce se nedostal do prodlení, neb termín předložení deníku nebyl stanoven. Jednání 3. 5. 2021 se poté netýkalo kontroly deníku, ale podání vysvětlení stran zásahu do dokumentace. Skutečnost, že u sebe v daný okamžik neměl deník, není disciplinárním proviněním – žalobce nebyl na kontrolu upozorněn ani připraven, ČKAIT tím porušilo svá vlastní pravidla vyžadující oznámení kontroly alespoň 10 dnů předem. Žalobce na ústním jednání uvedl, že deník je veden řádně a že je připraven jej po domluvě termínu předložit – kontrola však již ohlášena nebyla, ČKAIT na ni rezignoval. Deník je přitom veden řádně, což dokládá předchozí kontrola ze dne 27. 8. 2007.

22. K nezákonnosti a nepřiměřenosti sankce konečně uvedl, že zahájení kárného řízení má být podle judikatury poslední možností, neboť i v případě zprošťujícího rozhodnutí je kárně obviněný v nepříjemné situaci a je zpochybněna jeho pověst a důvěra v jeho práci. Disciplinární řízení bylo zahájeno nepřiměřeně a ukvapeně na základě smyšlených obvinění bez snahy vyřešit věc smírně. Uložení jakékoliv sankce pro nedostatek kárné pravomoci ČKAIT je nezákonné. K povinnosti nahradit náklady disciplinárního řízení poté zopakoval, že vnitřní předpis žalovaného tuto povinnost zavedl až v průběhu disciplinárního řízení, její aplikace představuje nezákonnou pravou retroaktivitu porušující právní jistotu žalobce a zásadu nulla poena sine lege previa. Postup žalovaného, který po zrušení původních rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost sankce zpřísnil, nese znaky svévole a snahy potrestat žalobce za to, že se bránil. Sankce jsou zjevně nepřiměřené, neb žalovaný neprokázal vznik škody, ohrožení veřejného zájmu či poškození práv třetích osob.

23. Na repliku žalobce žalovaný písemně dále nereagoval.

24. Městský soud následně procesní strany vyzval k vyjádření k otázce možné prekluze disciplinárních deliktů.

25. Žalobce je ve vyjádření z 13. 7. 2026 toho názoru, že v průběhu došlo k zániku odpovědnosti za disciplinární provinění. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2014, č. j. 3 Ads 106/2013-29 (publikovaném pod č. 3120/2014 Sb. NSS). Dovozuje z něj, že obsahuje-li disciplinární (stavovský) předpis lhůtu ovlivňující trvání či ukončení disciplinárního řízení, jde o lhůtu hmotněprávní povahy, jejíž marné uplynutí vede k prekluzi disciplinární odpovědnosti. Navrhl proto důkaz zněním Disciplinárního, resp. Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT účinným ke dni zahájení řízení (21. 6. 2021), a posoudit, zda tento předpis, popřípadě předpis jej nahrazující, obsahuje ustanovení limitující celkovou dobu trvání disciplinárního řízení od jeho zahájení do vydání rozhodnutí. Pro případ, že by disciplinární předpis žalované žádnou lhůtu limitující celkovou délku řízení neobsahoval, je podle žalobce namístě zvážit analogickou aplikaci obecných zásad správního trestání ve prospěch obviněného (žalobce); to dle pravidel pro zánik odpovědnosti za přestupky ve lhůtě 3 let podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dále poukázal na lhůty dle ustanovení § 21 odst. 2 autorizačního zákona (objektivní v délce 3 let), dovodil, že zákonodárce považuje dobu 3 let za přiměřenou horní hranici doby, po niž má být osoba vystavena riziku disciplinárního postihu za totéž jednání.

26. Žalovaný ve vyjádření ze dne 21. 7. 2026 k otázce prekluze poukázal na ustanovení § 21 odst. 1, 2 a 3 autorizačního zákona. Uvedl, že uvedené lhůty se týkají včasnosti návrhu na zahájení disciplinárního řízení. Autorizační zákon neváže zánik odpovědnosti na vydání, doručení ani právní moc rozhodnutí o disciplinárním opatření. Subsidiárně se pak použije správní řád. Co se týče skutku „vedení deníku autorizované osoby“ žalovaný uvedl, že podání ze dne 24. 11. 2020 samo o sobě nezakládalo dostatečnou vědomost Komory o disciplinárním provinění, konkrétní poznatky umožňující předběžné právní hodnocení získala Komora až při ústním projednání dne 3. 5. 2021 kdy žalobce předložil toliko vlastní elektronickou verzi v počítači, nikoli deník vedený předepsaným způsobem. Údaj, že neřádné vedení deníku bylo průkazné nejméně od 1. 1. 1999, je nutno posuzovat jako délku trvání vytýkaného protiprávního stavu, popřípadě o okolnost relevantní při hodnocení jeho závažnosti. Návrh byl pak stavovskému soudu doručen dne 20. 5. 2021, objektivní tříletá lhůta byla zachována, vytýkaný stav existoval nejméně ke dni 3. 5. 2021. Ke skutku „zásah do projektové dokumentace“ uvedl, že žalobcovo jednání se mělo odehrát v říjnu 2020, objektivní tříletá lhůta byla při doručení návrhu stavovskému soudu dne 20. 5. 2021 zjevně zachována. Komora získala poznatky o tomto skutku, které jí umožnily předběžně jej vyhodnotit jako možné disciplinární provinění, dne 23. 11. 2020 podáním Městského úřadu Nové Město nad Metují, odborem správy úřadu, č. j. NMNM/44107/2020/OSU/HofS. Šestiměsíční subjektivní lhůta byla dodržena. Dále pak žalovaný shrnul procesní průběh věci po zahájení disciplinárního řízení (rozhodnutí ze dne 22. 11. 2021, rozhodnutí o odvolání ze dne 17. 2. 2022, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023 a žalované rozhodnutí). Žalovaný má poté za to, že návrh doručený 20. 5. 2021 byl u obou skutků podán v subjektivní i objektivní lhůtě dle § 21 odst. 2 autorizačního zákona a disciplinární odpovědnost žalobce proto nezanikla prekluzí.

III. Jednání

27. Jednání ve věci se před městským soudem konalo 6. 8. 2026.

28. Žalobce uvedl, že skutek o nevedení deníku autorizované osoby se nezakládá na provedeném dokazování. Deník existoval v době, kdy o něm rozhodoval senát a existuje i nyní. Dokazování nebylo v tomto ohledu provedeno. Nebyl vyzván před 3. 5. 2021 k předložení originálního deníku, ale k tomu, aby si sjednal termín k jeho předložení. Jednání bylo svoláno k jiné věci, žalobce při něm předložil listiny z elektronické evidence, které neoznačil jako náhradu oficiálního deníku. Ten byl předložen soudu při jednání, Komora jej odmítla převzít. Razítko z roku 2007 vyvrací závěr žalované, že od roku 1999 deník nevedl. Razítko z roku 2025 prokazuje, že byl deník veden předepsaným způsobem. Žalovaný svůj závěr založila na tom, že neměl deník u sebe při jednání, na které s ním ale nebyl předvolán. Co se týče skutku zasahování do projektové dokumentace, nejednalo se o činnosti, které stavební zákon vymezuje a jednalo se pouze o přílohu stanoviska žádosti o závazné stanovisko správního orgánu. Nemohlo se jednat o disciplinární provinění. Uvedl, že příloha té žádosti byla kopie, kde se zaškrtnulo, čeho se to týká. Žádost měla jediný účel – zúžit a vyznačit rozsah toho, o co se správní orgán žádá. Nejde o zásah, může to udělat kdokoliv. Nebyla změněna konstrukce, nivelita, technické řešení, ani nová projektová dokumentace. Žádost podala společnost Ateliér Zilvar s.r.o. na základě plné moci s investorem. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 43/2019, který vyžaduje, aby měla činnost přímou souvislost s činností autorizované osoby, tato podmínka zde nebyla splněna. Vyznačení změny není projektovou činností, může ji provést kdokoliv. S panem H. má jinak výborné vztahy, hned následně vypracoval dokumentaci, která byla předložena k jednání. Uplatnil znovu námitku prekluze, má za to, že disciplinární řád neobsahuje žádnou lhůtu k postihu dotčené osoby a nestanoví to ani zákon o autorizaci Měla by se použít analogie ve prospěch žalobce – zákon o přestupcích, který ke dni zahájení řízení umožňoval uložit maximální pokutu ve výši 50.000 Kč, lhůta je pak 3 roky. Ta by už uběhla. Přerušení lhůty dle přestupkového zákona nelze v neprospěch žalobce pak aplikovat.

29. Žalovaný má za to, že věc má přímou souvislost s výkonem činnosti autorizované osoby, nikoliv jen etickou či kolegiální rovinu. Žalobce vystupoval jako hlavní projektant stavby a v tomto postavení zasáhl do projektu, autorství změn nepopírá. Je nerozhodné, zda jde o kopii, změněný dokument byl použit jako příloha žádosti vodoprávnímu orgánu a to při zachování jména a podpisu a autorizačního razítka jiné osoby. Hlavní je zásah hlavního projektanta kolegovi se zachovanými identifikačními prvky kolegy. Jde o dokument podléhající ochraně stavovských předpisů. V úředním styku mohly úpravy být spojeny s osobou inženýra H. a jeho odbornou znalostí. Zdůraznil, že spolupůsobí za vysokou odbornou úroveň autorizovaných osob v činnostech při výstavbě. Pokud je takto dokument změněn, je zde riziko toho, kdo za tento dokument vlastně odpovídá. Co se týče druhého skutku, smyslem evidenční povinnosti je vést evidenci o dokumentech, které opatřila autorizovaná osoba autorizací. Žalobce pak deník nepředložil, rozhodující je tedy stav ke kontrole 3. 5. 2021, k níž byl předvolán. V otázce prekluze žalovaný setrval na tom, že návrh na zahájení řízení byl podán v subjektivní i objektivní lhůtě u obou skutků.

30. Soud důkazem namísto záznamu o kontrole provedené 27. 8. 2007 (tj. výňatkem z deníku autorizované osoby, jde tedy již o nadbytečný důkaz) provedl dokazování celým originálním deníkem autorizované osoby. Z něj vyplývá, že žalobce je zde označen jménem a příjmením a číslem autorizace X. Deník je svázán a zapečetěn pečetí s razítkem Komory s tím, že byl do užití převzat dne 22.3.2000. Obsahuje záznamy od č. 1 o objednateli a vykonaných úkonech ze dne 22. 3. 2000 až k záznamu č. 320 ze dne 14.7.2026. U záznamu č. 154 ze dne 27.8.2008 je razítko ČKAIT z 27.8.2007 a podpisem v kolonce kontrola. Od záznamu č. 155 z 21.8.2007 je další razítko ČKAIT o kontrole u položky záznamu č. 310 ze dne 10.9.2025 (razítko ze dne 10.11.2025), od záznamu č. 311 jsou záznamy bez následné kontroly Komory.

31. Soud neprovedl žalobcem navrhované důkazní prostředky v podobě prvostupňového a napadeného rozhodnutí, návrhem na zahájení disciplinárního řízení ze dne 20. 5. 2021, žádostí o závazné stanovisko vodoprávního úřadu, odvoláním žalobce, rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 2. 2024 (v žalobě chybně označeno jako rozhodnutí z 19. 9. 2024), vyjádřením Ing. H. ze dne 8. 10. 2020, rozhodnutím stavovského soudu ze dne 2. 5. 2024 (ústně vyhlášeno dne 21. 3. 2024), protokolem o ústním jednání ze dne 3. 5. 2021, dopisem s výzvou k domluvení termínu předložení deníku ze dne 24. 11. 2020 a seznamem příloh žádosti o stanovisko dotčeného orgánu. Tyto důkazní prostředky jsou totiž oběma stranám již známy, strany sporu měly prostor se k těmto podkladům vyjádřit. Jsou součástí správního spisu, kterým se však dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 – 117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

32. Potvrzením o doručení napadeného rozhodnutí právnímu zástupci žalobce soud dokazování neprováděl, protože tento důkazní prostředek nemůže přinést nová skutková zjištění (jde o dokument důležitý jen z hlediska včasnosti podání žaloby, ten však není nutné provést důkazem).

33. Potvrzení o doručení výzvy podle § 51 s. ř. s. a potvrzení o doručení výzvy k reakci na vyjádření žalovaného ze dne 18. 9. 2025 soud důkazem také neprováděl, protože tyto listiny nejsou rozhodné pro zjištění skutkového stavu věci, týkají se jen procesního průběhu tohoto soudního řízení.

34. Vyjádřením legislativně-právního střediska ČKAIT soud dokazování neprováděl pro nadbytečnost, neboť to, že přílohy žádosti nemusí být ověřené dokumenty, plyne již ze zákona (resp. z absence zákonného požadavku na předložení ověřených dokumentů).

35. Výslech žalobce soud neprováděl. Soud tyto důkazy považuje za nadbytečné. Skutkový stav věci je pro potřeby rozhodnutí dostatečně doložen listinnými důkazními prostředky, které jsou součástí správního spisu, žalobce se k věci na jednání vyjádřil osobně. Pravidly pro používání elektronického deníku autorizované osoby soud důkaz rovněž pro nadbytečnost neprovedl. To, že má žalovaný právo vyzvat autorizované osoby k předložení DAO, je mezi stranami nesporné, důkaz by tedy pro skutkový stav nebyl zásadně přínosný. Předmětem věci je poté posouzení právě toho, zda žalobce svým jednáním po dopisu od žalované dne 24. 11.2020 splnil dne 3. 5. 2021 svou povinnost autorizované osoby předložit DAO.

36. Soud v rámci projednávání věci vycházel také z interních předpisů ČKAIT, jmenovitě z profesního řádu (dostupný na internetové adrese https://www.ckait.cz/profesni-a-eticky-rad), disciplinárního řádu (dostupný na internetové adrese https://www.ckait.cz/disciplinarni-a-smirci-rad), autorizačního řádu (dostupný na internetové adrese https://www.ckait.cz/autorizacni-rad), z rozsahu oborů a specializací na internetových stránkách ČKAIT (dostupný na internetové adrese https://www.ckait.cz/rozsah-oboru-a-specializaci) a z rozhodnutí Shromáždění delegátů ČKAIT z 19. října roku 2024 (dostupné na internetové adrese https://www.ckait.cz/usneseni-shromazdeni-delegatu-ckait-2024). Tyto předpisy a stránky v rámci dokazování soud důkazem také neprováděl, neboť podle § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád platí, že „není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce“. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2011, čj. 5 Ao 1/2011-22 poté platí, že „stavovský předpis má charakter právního předpisu“. Jde navíc o zdroje veřejně přístupné, které jsou jak žalobci, tak žalovanému známy a o jejich obsahu mezi stranami není sporu. Soud přitom shledal, že pro rozhodnutí věci postačí aktuální znění těchto interních předpisů, podstatná ustanovení pro věc poté vyplývají z obecně závazného autorizačního zákona.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

37. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené z hlediska zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

38. Soud předně konstatuje, že žalobce v žalobě označil napadené rozhodnutí jako rozhodnutí ze dne 24. 4. 2025, č. R2502-22; vycházel přitom zřejmě z nesprávného označení napadeného rozhodnutí z odesílacího dopisu, který byl k napadenému rozhodnutí přiložen. Napadené rozhodnutí samo žádné č. j. neobsahuje. Jako příloha je nicméně popsán jako „Rp_2502_25_ZX.pdf“, přičemž v samotném odesílacím dopise je správné č. j. také označeno (tučně a podtrženě v bodě 5). Soud nicméně neshledal potřebu žalobce vyzývat k upřesnění žaloby, neboť žalobci i žalovanému je zřejmé, jaké rozhodnutí je předmětem tohoto soudního přezkumu.

39. Žaloba je přípustná. I když ustanovení § 22 odst. 3 autorizačního zákona platí, že „rozhodnutí o odvolání, jímž bylo uloženo disciplinární opatření pozastavení nebo odejmutí autorizace, přezkoumává na návrh věcně a místně příslušný krajský soud ve správním soudnictví; návrh se podává ve lhůtě stanovené zvláštními předpisy“, neznamená to, že by snad jiná rozhodnutí o disciplinárních opatřeních soudnímu přezkumu již nepodléhala. Naopak. Citované ustanovení totiž neobsahuje žádnou klauzuli, která by, oproti dvěma vyjmenovaným rozhodnutím, ze soudního přezkumu současně vylučovala ostatní rozhodnutí o disciplinárních opatřeních. Žalovaným je představenstvo ČKAIT 40. Žalobce sám jako žalovaného označil Českou komoru autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Podle ustanovení § 69 s. ř. s. platí, že žalovaným je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ten správní orgán, který vydal rozhodnutí v posledním stupni správního řízení. Stran pasivní žalobní legitimace tedy není podstatné, koho žalobce v žalobě jako žalovaného označí; žalovaný je určen kogentně přímo zákonem. Jestliže žalobce označí v žalobě jako žalovaného správní orgán prvního stupně, ale z obsahu žaloby je zřejmé, že brojí i proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, je věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, č. 534/2005 Sb. NSS).

41. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém recentním usnesení ze dne 1. 10. 2025, č. j. 8 Ads 164/2022 – 97, vyslovil názor, že „pokud však přímo zákon svěřuje rozhodování konkrétnímu orgánu právnické osoby, pak je za správní orgán třeba považovat samotný tento orgán. To platí tím spíše, pokud zákonodárce vytvořil takový orgán výlučně za účelem rozhodování o právech a povinnostech ve veřejné správě“ (podtržení doplněno městským soudem). Ustanovení § 22 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (autorizační zákon) upravuje odvolací řízení v případech disciplinárního řízení; podle odst. 2 tohoto ustanovení přitom „[o] odvolání proti rozhodnutí o uložení disciplinárního opatření podle § 21 odst. 1 rozhoduje s konečnou platností představenstvo Komory, které přezkoumávané rozhodnutí buď potvrdí, nebo zruší. Zruší-li představenstvo Komory napadené rozhodnutí, je stavovský soud vázán právním názorem odvolacího orgánu“ (podtržení doplněno městským soudem).

42. Napadené rozhodnutí vydalo představenstvo jako orgán Komory ČKAIT /srov. § 24 písm. b) autorizačního zákona/ a právě to je tedy podle městského soudu žalovaným správním orgánem. V průběhu soudního řízení sice jednal soud jako s žalovanou ČKAIT jako právnickou osobou, nicméně prostřednictvím advokáta, jehož k zastupování Komory zmocnil přímo předseda představenstva ČKAIT jako člen představenstva a statutární orgán ČKAIT (§ 26 odst. 2 autorizačního zákona). Jen stěží se tak lze domnívat, že by procesní postoj žalovaného v řízení byl odlišný, pokud by soud jako se žalovaným již od počátku jednal s představenstvem. Nedostatek disciplinární pravomoci ČKAIT 43. Žalobce namítl, že ČKAIT nedisponuje disciplinární pravomocí potřebnou pro postižení jednání, za které byl shledán disciplinárně odpovědným.

44. Prvostupňový orgán i žalovaný ke stejné námitce ve shodě vyložili, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 4 As 43/2019 – 45, ke vzniku odpovědnosti za disciplinární delikt povede porušení povinností v přímé souvislosti s výkonem činností, pro které byla dané osobě udělena autorizace. Podle prvostupňového orgánu i žalovaného z rozsudku rovněž vyplývá, že autorizované osoby jsou povinny dodržovat povinnosti člena Komory i při činnostech, které sice přímo nesouvisejí s výkonem jejich autorizace, ale mohou být spojovány s jejich povoláním a stavem, ke kterému přísluší. Prvostupňový orgán poukázal na § 18 autorizačního zákona, z něhož dovodil, že autorizovaná osoba není odpovědná pouze za vybrané činnosti, ale i za další činnosti, k nimž mu byla udělena autorizace. Poté je toho názoru, že autorizované osoby jako kolegové musí dodržovat profesní a etický řád bez ohledu na to, jestli se jedná o výstup vybrané či ostatní činnosti (dle § 2 odst. 3 Profesního a etického řádu). Žalovaný uvedl, že uvedený rozsudek je vodítko při výkladu rozsahu profesní odpovědnosti autorizované osoby ve vztahu ke stavovským pravidlům etiky a kolegiality. Závadné jednání žalobce pak vykazuje bezprostřední vazbu na autorizovaný výkon profese, konkrétně ve funkci hlavního projektanta, mohlo ovlivnit důvěru veřejnosti ve výkon povolání autorizovaných osob jako celku.

45. Podle § 12 odst. 1 autorizačního zákona ve znění do 31. 12. 2023 platilo, že „[a]utorizovaná osoba odpovídá za odbornou úroveň výkonu vybraných činností a dalších odborných činností, pro které jí byla udělena autorizace. Odpovědnost podle obecných předpisů tím není dotčena“.

46. Podle § 12 odst. 4 písm. b) autorizačního zákona „autorizovaná osoba nesmí vykonávat činnosti, které jsou s činností autorizované osoby podle platných obecně závazných právních předpisů a předpisů Komory neslučitelné.“ 47. Podle § 20 odst. 1 autorizačního zákona ve znění účinném v době spáchání skutku do 31. 12. 2023 poté platilo, že „[z]a závažné nebo opětovné porušení povinností autorizované osoby stanovené tímto zákonem (dále jen "disciplinární provinění") Komora autorizované osobě uloží, nejde-li o trestný čin, některé z těchto disciplinárních opatření: (a) písemnou důtku, (b) pokutu až do výše 50 000 Kčs, (c) pozastavení autorizace na dobu nejvýše tří let, (d) odejmutí autorizace. Rozhodnutí o disciplinárním opatření podle písmene b) nebo c) může současně obsahovat rozhodnutí o zákazu výkonu funkcí v Komoře“.

48. Je pravdou, že Nejvyšší správní soud k výkladu § 12 odst. 1 autorizačního zákona (v tomto znění) v rozsudku ze dne 30. 4. 2019, č. j. 4 As 43/2019 – 45, posuzoval kárnou pravomoc při disciplinárním provinění osoby s autorizací pro dopravní stavby, přičemž deliktu se měl tehdejší disciplinárně obviněný dopustit při jednání spojeným se stavebními úpravami rodinného domu, tj. s činností, pro kterou neměl udělenou autorizaci. Konkrétně šlo o jednání, kdy tehdejší disciplinárně odpovědný a) vydal přímý pokyn k provádění, stavebním úřadem nepovolených stavebních úprav, zásahů do nosných konstrukcí a vzhledu stavby, b) nerespektoval nařízení Odboru výstavby Úřadu městské části Praha 14 k okamžitému zastavení těchto prací, c) nezajistil odborné vedení těchto stavebních úprav osobou oprávněnou ve smyslu § 160 odst. 1 a odst. 2 tehdejšího stavebního zákona.

49. Nejvyšší správní soud v bodě 15 tohoto rozsudku k tomuto jednání uvedl, že „…. je totiž vytýkáno jednání, které přímo nesouvisí s činností, pro niž mu byla udělena autorizace Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, a proto není naplněna základní podmínka pro vznik disciplinární odpovědnosti, jak ji požaduje § 12 odst. 1 zákona č. 360/1992 Sb. Tento zákon totiž jako podmínku pro vznik odpovědnosti za disciplinární delikt požaduje, aby ke spáchání deliktu došlo v přímé souvislosti s výkonem vybraných a dalších odborných činností, pro které byla dané osobě udělena autorizace. Toto závažné opomenutí zákonodárce přitom nelze napravit poukazem na skutečnost, že v případě disciplinární odpovědnosti členů jiných komor je možné postihovat jednání způsobilé ohrozit pověst komory samotné, neboť užití analogie ve správním trestání je možné jen ve prospěch delikventa (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997, č. j. 6 A 226/95 - 22, Soudní judikatura ve věcech správních č. 835/2001)“.

50. V reakci na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu došlo k úpravě znění § 12 odst. 1 autorizačního zákona, které s účinností od 1. 1. 2024 zní: „[a]utorizovaná osoba odpovídá za odbornou úroveň výkonu veškerých odborných činností poskytovaných v souvislosti s udělenou autorizací, za porušení obecně závazných právních předpisů při výkonu takových činností a za porušení vnitřních předpisů Komory. Odpovědnost podle obecných předpisů tím není dotčena“. Novelizace byla provedena zákonem č. 284/2021 Sb., jehož důvodová zpráva změnu znění § 12 odst. 1 autorizačního zákona odůvodňuje právě jako reakci na nedostatky platné právní úpravy.

51. V případě, který posuzoval rozsudek Nejvyššího správního soudu šlo o situaci, kdy tehdejší žalobce vystupoval z pozice statutárního orgánu obchodní společnosti zcela mimo svou odbornou činnost (jako inženýr pro odbor dopravní stavby) a vydal přímý pokyn k realizaci stavebních úprav, nerespektoval poté nařízení k zastavení prací a nezajistil odborné vedení stavebních úprav v rozporu se stavebním zákonem. Bylo tedy hodnoceno jednání disciplinárně obviněného spojené se stavebními úpravami rodinného domu, tj. pokyn k přímé realizaci stavby, přičemž disciplinárně obviněný ani nevystupoval jako autorizovaná osoba pro tento obor (srov. skutkovou větu citovanou v bodě 1 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2019, č. j. 4 As 43/2019-45). Výklad Nejvyššího správního soudu k ustanovení § 12 odst. 1 autorizačního zákona, tj. že v takové situaci, kdy jednala autorizovaná osoba mimo svůj obor autorizace, nelze dovozovat disciplinární pravomoc, tak byl učiněn ve zcela odlišné situace, než je žalobcův případ.

52. Žalobce své postavení vysvětluje ve svém vyjádření z 9. 12. 2020 a vyplývá i z podkladů správního spisu (žádost o stanovisko vodoprávního úřadu, žádost o stavební povolení). Vystupoval tedy jako jednatel společnosti Atelier Zilvar, s.r.o., pod jejímž jménem provádí projektovou činnost jako autorizovaná osoba. Společnost zpracovala dokumentaci pro územní řízení stavby „Infrastruktura Javůrky Nové Město nad Metují“, v rámci této stavby provádí hlavního projektanta a pro investora zajišťoval veškerou inženýrskou činnost. V pozici projektanta stavby přizvával ke zpracování dílčích částí projektové dokumentace další projektanty autorizované v příslušném oboru či specializací. Společnost požádala o závazné stanovisko vodoprávního úřadu Nové Město nad Metují pro záměr veřejné účelové komunikace „Infrastruktura Javůrky – komunikace část B.2 Nové Město nad Metují“.

53. Podle § 18 odst. 1 písm. a) autorizačního zákona platí, že autorizovaný inženýr je v rozsahu oboru, popřípadě specializace, pro kterou mu byla udělena autorizace, oprávněn vykonávat „vypracovávat dokumentaci pro povolení stavby s výjimkou pozemních staveb, které jsou zvláštním předpisem, územním plánem nebo regulačním plánem označeny za architektonicky nebo urbanisticky významné; tato výjimka se nedotýká uzavírání závazkových vztahů podle obecných právních předpisů, vypracovávat dokumentaci pro rámcové povolení, dokumentaci pro povolení změny využití území, dokumentaci pro provádění stavby a dokumentaci pro odstranění stavby“. Podle § 18 odst. 1 písm. c) autorizačního zákona platí, že autorizovaný inženýr je oprávněn „koordinovat vypracování projektové dokumentace“.

54. Činnost, kterou pro investora žalobce popsal ve svém vyjádření z 9. 12. 2020, tak nepochybně spočívala v autorizaci. V jejím průběhu tedy vyhotovil projektovou dokumentaci stavby. K žádosti o územní řízení poté žalobce přiložil dodatek č. 2 k projektové dokumentaci stavby „Infrastruktura Javůrky – komunikace část B.2 Nové Město nad Metují“. Žalobce v ní upravil (doplnil) projektovou dokumentaci, kterou vypracoval a autorizoval pan K. H., autorizovaný technik pro obor Dopravní stavby. Změny provedl do textové části a do tří výkresů skrze vpisky a vyznačení té části pozemků (označení B.2a), kterého se daná žádost vodoprávnímu úřadu týká. Jednalo se o část projektové dokumentace, která nepochybně náležela k záměru, a kterou jinak vyhotovoval právě žalobce - to vyplývá jak z označení záměru na výkresech jako „Infrastuktura Javůrky – komunikace část B.2 Nové Město nad Metují“, tak i označení žalobce jako hlavního projektanta na těchto výkresech. Žalobce tedy vystupoval jako zástupce investora v územním řízení (podal žádost s přílohami), v těchto přílohách pak upravil část projektové dokumentace, jejíž vyhotovení jinak koordinoval. Podle názoru soudu tak žalobcova činnost pro investora včetně úprav příloh k žádosti o závazné stanovisko spočívala bezesporu v autorizaci.

55. Podle § 13 odst. 3 autorizačního zákona, ve znění do 31. 12. 2021, platilo, že autorizovaná osoba opatřuje dokumenty související s výkonem její činnosti vlastnoručním podpisem a otiskem razítka se státním znakem České republiky, jménem autorizované osoby, číslem, pod nímž je zapsána v seznamu autorizovaných osob vedeném Komorou a vyznačeným oborem, popřípadě specializací své autorizace. Takto autorizovanou osobou označené dokumenty jsou pro úřední účely veřejnými listinami (§ 13 odst. 5 autorizačního zákona, ve znění do 31. 12. 2021).

56. Jak ve svém vyjádření ze dne 9. 12. 2020 uvedl sám žalobce, vodoprávnímu úřadu přílohou předložil upravenou kopii dokumentů, které tvořily součást projektové dokumentace. Šlo o přílohu č. 2 k této projektové dokumentaci. Dle žalobce šlo o zakreslení zúženého rozsahu stavby a detailněji popsán způsob odtoku. Na žalobcem předložené dokumentaci poté zůstalo razítko, podpis a označení původního autora této dokumentace, pana H. Je tedy evidentní, že žalobce k žádosti o závazné stanovisko přiložil dokumenty, který bylo možné v kontextu § 13 odst. 3 a 5 autorizačního zákona považovat za veřejné listiny a v první řadě u dotčeného orgánu skutečně mohl svým počínáním vyvolat dojem, že jde o původní, další osobou neupravenou projektovou dokumentaci (z poznámky na str. 2 žalobcovy žádosti o stavební povolení přitom nevyplývá, zda je žalobcem předložená dokumentace k zúžení rozsahu stavby upravena jejím původním autorem, nebo žalobcem).

57. Žalobcovo jednání, jež mu je kladeno za vinu, spočívalo dle disciplinárních orgánů tedy v tom, že žalobce zasáhl a pozměnil tu část projektové dokumentace, v níž neměl potřebnou autorizaci, neinformoval o tom autora této části projektové dokumentace a nevedl deník v rozporu s vnitřními předpisy Komory. Jednání bylo kvalifikováno jako porušení povinností autorizované osoby podle § 12 odst. 3 a dále podle § 12 odst. 6 autorizačního zákona.

58. Podle § 12 odst. 3 autorizačního zákona „při výkonu své činnosti je autorizovaná osoba povinna dbát platných obecně závazných právních předpisů, jakož i předpisů vydaných příslušnou Komorou.“ Podle § 12 odst. 6 autorizačního zákona „k zajištění řádného výkonu vybraných činností ve výstavbě, přesahujících rozsah oboru, popřípadě specializace, k jejímuž výkonu byla autorizované osobě autorizace udělena, je autorizovaná osoba povinna zajistit spolupráci osoby s autorizací v příslušném oboru, popřípadě specializací.“ 59. Žalobce sám uvedl a vyplývá to i z podkladů správního spisu, vystupoval ve věci žádosti o stavební povolení jako autorizovaná osoba pro obor pozemní stavby. K vyhotovení části projektové dokumentace prvotně v rámci koordinace sice zajistil spolupráci s autorizovanou osobu K. H. z oboru dopravní stavby. Úpravu této části projektové dokumentace spočívající ve změnách uvedených v dodatku č. 2, které se týkají tedy oboru dopravní stavby, však provedl již sám. Je tedy zjevné, že pro tuto úpravu žalobce porušil právě ustanovení § 12 odst. 6 autorizačního zákona, neboť již pro ni nezajistil spolupráci osoby s autorizací v příslušném oboru, popřípadě specializací. Současně tím porušil i ustanovení § 12 odst. 3 autorizačního zákona, neboť při své činnosti autorizované osoby nedbal platných obecně závazných předpisů, tj. povinnosti dle § 12 odst. 6 autorizačního zákona, tak i předpisů vydaných příslušnou Komorou (ustanovení § 2 odst. 9 Profesního a etického řádu ČKAIT obsahuje totožnou povinnost jako § 12 odst. 6 autorizačního zákona, podle něhož je člen Komory povinen k zajištění výkonu vybraných činností přesahujících rozsah oboru, pro který mu byla autorizace udělena, zajistit spolupráci osoby s autorizací v příslušném oboru).

60. Co se týče druhého jednání – nevedení deníku autorizované osoby předepsaným způsobem – povinnost vést deník a řídit se pravidly Komory při jeho vedení zakládá § 2 odst. 8 Profesního a etického řádu ČKAIT.

61. Podle § 2 odst. 8 profesního a etického řádu ČKAIT je člen Komory povinen vést deník autorizované osoby vydaný a evidovaný v listinné podobě Komorou nebo v elektronické podobě vytvořený Komorou (dále jen „Deník“) jako chronologický seznam dokumentů opatřených autorizačním razítkem, resp. elektronickým autorizačním razítkem a dodržovat pravidla stanovená Komorou pro používání razítka a elektronického razítka obsahující i pravidla pro vedení Deníku.

62. Jde tedy o povinnost obecnou, nevázanou na výkon konkrétně udělené autorizace, jde o povinnost vázanou pouze na členství v Komoře. Tato povinnost vychází z vnitřních předpisů Komory a pakliže ji žalobce při své činnosti porušil, porušil tím povinnost dle § 12 odst. 3 autorizačního zákona.

63. Městský soud proto uzavírá, že je tedy správný názor prvostupňového a žalovaného správního orgánu, že závadné jednání žalobce vykazuje bezprostřední vazbu na autorizovaný výkon profese, konkrétně ve funkci hlavního projektanta, a ve svém důsledku mohlo ovlivnit důvěru veřejnosti ve výkon povolání autorizovaných osob jako celku. ČKAIT a její disciplinární orgány disponovaly u obou jednání pravomocí pro disciplinární postih žalobce. Žalobní bod není tudíž důvodný. Prekluze disciplinárních provinění 64. Soud se dále zabýval tím, zda u posuzovaných disciplinárních provinění došlo k prekluzi. Prekluze je přitom okolností, kterou musí soud zkoumat bez ohledu na to, zda její přítomnost žalobce namítal či nikoliv (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1138/08). Uplynutí prekluzivní doby je vadou, pro kterou soud zruší rozhodnutí správních orgánů z moci úřední (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004-39, č. 845/2006 Sb. NSS).

65. Autorizační zákon, který představuje základní rámec disciplinární pravomoci Komor, se otázkou zániku odpovědnosti za disciplinární delikt výslovně nezabývá.

66. Podle ustanovení § 21 odst. 2 věty první autorizačního zákona však platí, že „návrh na zahájení disciplinárního řízení může být podán do šesti měsíců ode dne, kdy se Komora o disciplinárním provinění dozvěděla, nejpozději však do tří let ode dne, kdy k disciplinárnímu provinění došlo.“ Tomu pak odpovídá povinnost dozorčí rady dle § 3 písm. b) Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT podat návrh „bezodkladně ve lhůtě do 6 měsíců ode dne, kdy se Komora o disciplinárním provinění člena Komory dozví, nejpozději ve lhůtě tří let ode dne, kdy k disciplinárnímu provinění došlo“. Podle § 16 odst. 2 písm. d) Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT poté platí povinnost zastavit disciplinární šetření, jestliže marně uplynuly tři roky od disciplinárního provinění.

67. Z gramatického výkladu ustanovení § 21 odst. 2 věty první autorizačního zákona vyplývá toliko subjektivní šestiměsíční lhůta pro zahájení disciplinárního řízení, ohraničená maximální objektivní lhůtou tří let. Totožné vyplývá rovněž z § 3 písm. b) Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT. Současně je z těchto ustanovení zřejmé i to, že po uplynutí tříleté lhůty od disciplinárního provinění již nemá být řízení o něm vůbec zahajováno (§ 21 odst. 2 věty první autorizačního zákona).

68. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře k obdobně pojatým ustanovením, kdy je zánik odpovědnosti za správní delikt svázán subjektivní lhůtou k podání návrhu, nejpozději však pevnou objektivní lhůtou od spáchání deliktu, vyložil, že odpovědnost za správní delikt zaniká nejpozději po uplynutí objektivní lhůty od doby, kdy byl delikt spáchán. Jejím uplynutím provždy zaniká možnost správního orgánu uložit pachateli trest. I pokud správní orgán již zahájil řízení, po uplynutí objektivní lhůty odpovědnost zaniká a správní orgán musí řízení zastavit. Pokud uplynutím objektivní prekluzivní lhůty za správní delikt zaniká odpovědnost právnické osoby za správní delikt, musí být v dané objektivní lhůtě řízení nejen zahájeno, ale též pravomocně skončen (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 337/2016 – 45, ze dne 22. 12. 2021, č. j. 4 As 298/2019 -45, ze dne 31. 7. 2019, č. j. 9 As 127/2017 - 44, nebo rozsudek ze dne 27. 10. 2020, č. j. 8 As 86/2020 - 46).

69. Autorizační zákon, jak je ostatně mezi stranami nesporné, výslovně objektivní lhůtu pro zánik odpovědnosti nestanovuje. Fakticky ji však podle názoru městského soudu stanovuje právě Disciplinární a smírčí řád v § 16 odst. 2 písm. d) tím, že po uplynutí 3 let od provinění nemá být ani pokračováno v disciplinárním šetření (§ 16 odst. 2 písm. d) Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT). Platí tedy, že na základě zákonného zmocnění /§ 21 odst. 3, § 23 odst. 6 písm. i) autorizačního zákona/ Komora, jako autor předpisu stanovila, že zkrátka po uplynutí této doby od spáchání kárného provinění již nemá být o deliktu prováděno žádné další řízení, a proto má být zastaveno. Pakliže má být pro marné uplynutí lhůty zastaveno po třech letech již samotné disciplinární šetření jakožto přípravná fáze projednání deliktu (srov. § 15 a násl. Disciplinárního a smírčího řádu), tj. proto, že pro plynutí času zanikla společenská škodlivost deliktního jednání, musí uvedené tím spíše platit i pro projednání deliktu v jinak včas zahájeném disciplinárním řízení, avšak do té doby pravomocně neskončeného.

70. Ostatně objektivní lhůta tří let je k provedení šetření a k pravomocnému projednání disciplinárního provinění podle názoru městského soudu dostatečně dlouhá. Dozorčí rada je oprávněna (nikoliv povinna) podat návrh na zahájení disciplinárního řízení až do šesti měsíců ode dne, kdy se o disciplinárním provinění dozvěděla, může tak učinit tedy i dříve. O návrhu dozorčí rady je pak povinen stavovský soud rozhodnout v zásadě již do 60 dnů od zahájení disciplinárního řízení (§28b odst. 1 Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT), stejná lhůta platí o pro odvolací řízení před žalovanou (§ 31 Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT). Autorizační zákon a ani Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT přitom výslovně nestanovují pravidla pro případné stavění či přerušení lhůty pro zánik odpovědnosti. Koncepce projednání disciplinárního provinění je tedy zjevně postavena na rychlosti, efektivitě poměrně neprodleně po spáchání deliktu.

71. Městský soud je proto toho názoru, že pokud právě ustanovení § 21 odst. 2 autorizačního zákona vymezuje mezní lhůtu, po jejímž uplynutí nemá být disciplinární řízení již vůbec zahajováno a především podle § 16 odst. 2 písm. d) Disciplinárního a smírčího řádu, kdy běžící disciplinární šetření má být pro marné uplynutí lhůty zastaveno, je takto stanoveno, že pro marné uplynutí lhůty 3 let zaniká odpovědnost za disciplinární provinění. Jedná se přitom o speciální právní úpravu na základě zákonného zmocnění, soud je proto toho názoru, že nelze využít analogické aplikace zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

72. Právo podat návrh na zahájení disciplinárního řízení v projednávané věci nezaniklo – co se týče prvního skutku, žalobce žádost podal 7. 10. 2020, dozorčí rada obdržela podnět k prošetření jeho jednání 23. 11. 2020, návrh na zahájení disciplinárního řízení podala dne 20. 5. 2021, tj. včas (srov. § 21 odst. 2 autorizačního zákona).

73. Disciplinární provinění spočívající ve vedení deníku autorizované osoby způsobem odporujícím předpisům má trvající charakter. Platí, že mezníkem, který ukončuje trvající přestupek, pokud nedošlo k jeho ukončení již dříve (odstraněním protiprávního stavu), je obvinění z přestupku. Podezřelý z přestupku se stává obviněným, jakmile vůči němu správní orgán učiní první úkon v řízení, kterým je doručení oznámení o zahájení řízení podezřelému z přestupku nebo ústní vyhlášení takového oznámení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, č. j. 9 As 101/2010 – 101). O druhém (trvajícím) jednání žalobce se dozorčí rada dozvěděla při ústním šetření dne 3. 5. 2021, návrh podala 20. 5. 2021, zjevně tedy včas. Podle doručenky oznámení o zahájení disciplinárního řízení bylo žalobci obvinění ze strany soudu sděleno 24. 6. 2021. Od tohoto okamžiku tedy běží prekluzivní lhůta pro zánik odpovědnosti žalobce za toto jednání.

74. Žalovaná o obou skutcích pravomocně rozhodla doručením rozhodnutí žalobci a jeho zástupci dne 27. 5. 2025 (dříve rozhodnutí vydáno a oznámeno nebylo, neboť na zasedání představenstva dne 24. 4. 2025 žalobce přítomen nebyl a současně se nevzdal ani nároku na doručení písemného vyhotovení rozhodnutí – srov. § 71 odst. 2 písm. b), § 72 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 21 odst. 3 autorizačního zákona), tj. u prvního skutku za 4 roky, 7 měsíců a 20 dnů po jeho spáchání, u druhého skutku za 3 roky 11 měsíců a 3 dny po jeho spáchání. Během této doby došlo ke stavení lhůty pro zánik disciplinární odpovědnosti podle § 41 s. ř. s. pouze v období 2. 5. 2022 – 10. 11. 2023, tj. 1 rok 6 měsíců a 8 dnů, kdy u zdejšího soudu bylo pod sp. zn. 15 Ad 3/2022 vedeno řízení o žalobcově žalobě proti předchozímu rozhodnutí představenstva České komory autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě ze dne 17. 2. 2022, č. R2201-8.

75. Co se týče prvního skutku, mezi jeho spácháním dne 7. 10. 2020 a pravomocným rozhodnutím dne 27. 5. 2025 uplynuly 3 roky, 1 měsíc a 12 dnů. U druhého skutku mezi jeho spácháním dne 24. 6. 2021 a pravomocným rozhodnutím dne 27. 5. 2025 uplynuly 2 roky, 10 měsíců a 25 dnů. U prvního skutku tedy odpovědnost žalobce za disciplinární provinění již zanikla.

76. Zánik odpovědnosti žalobce za disciplinární provinění spočívajícím ve skutku 1 tak má za následek podstatnou vadu řízení, která má za následek nezákonné rozhodnutí, pro niž nezbývá soudu, než žalobou napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušit v té části výroku, který se týká tohoto skutku a rovněž v částech, které jsou na tomto výroku závislé. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, ustanovení o řízení před správním orgánem byla podstatně porušena 77. Žalobce konkrétně namítal, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky nepřezkoumatelnosti, neb žalovaný měl bez jakéhokoliv vlastního posouzení převzít skutková zjištění disciplinárního senátu (neprovedl vlastní dokazování), nevypořádat se dostatečně s námitkami ani důkazními návrhy žalobce, a neposoudit přiměřenost uložené sankce.

78. Podle ustálené judikatury správních soudů nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí či opatření pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 ‑ 74). Za nepřezkoumatelné nelze považovat takové rozhodnutí, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud (resp. správní orgán) zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci. Zrušení rozhodnutí krajských soudů zpravidla pro účastníky či osoby zúčastněné na řízení, včetně toho, který podává kasační stížnost, neznamená žádný přínos. Výsledkem je naopak pravidelně prodloužení a prodražení soudního řízení. I proto je nutné k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů přistupovat krajně zdrženlivě (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 ‑ 123, body 29 a 30).

79. Žalobce námitky k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí uplatnil veskrze obecně. Podle závěru rozšířeného senátu NSS uvedeného v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, je žalobní bod způsobilý projednání „v té míře obecnosti, v níž je formulován“. Míra podrobnosti vypořádání krajským soudem tak bude odpovídat míře (ne)konkrétnosti dílčích námitek, jimiž žalobce tento žalobní bod vymezil (viz rozsudky NSS ze dne 20. 8. 2015, č. j. 9 As 18/2015-101, bod [48], či ze dne 16. 5. 2023, č. j. 8 As 145/2021-51, bod [37]).

80. Ze stran 3 a 4 napadeného rozhodnutí se podává, že žalovaný se žalobcovými námitkami zabýval. Vypořádal se zde s námitkou disciplinární pravomoci, poté se zabýval námitkami, že žalobce jako přílohu žádosti předložil jen neautorizovanou kopii, o závažnosti zásahu žalobce, že o předložení této upravené kopie neinformoval pana H. Vyjádřil se k vedení deníku autorizované osoby žalobcem v souvislosti s kontrolou dne 3. 5. 2021, tj. také k námitkám stran neposkytnutí součinnosti s předložením tohoto deníku a ke smyslu vedení deníku v elektronické podobě. Poté se vyjádřil k případu Ing. HA. a jeho aplikovatelnosti na posuzovaný případ, vyložil úvahy o sankci. Stran porušení etických pravidel se žalovaný vyjádřil v úvodním odstavci na str. 3 napadeného rozhodnutí. Při vypořádání odvolacích námitek žalovaná vždy alespoň stručně shrnula důvody, pro které přisvědčila stavovskému soudu. Žalovaná podle žalobce zcela pominula žalobcovu obhajobu, že došlo k psychickému a časovému tlaku ze strany městského úřadu, což mohlo ovlivnit jeho postup. Stran této námitky však v odvolání žalobce ze dne 6. 3. 2025 není ani zmínka. Povinností žalované bylo reagovat na odvolací námitky. Pokud žalobce uvedenou námitku neuplatnil, nemůže žalovanému vyčítat, že nebyla vypořádána.

81. Pokud jde o argument, že část prvostupňového rozhodnutí byla převzata z jiného rozhodnutí (žalobce poukazuje na označení sídla v Liberci, přičemž sídlo má v Hradci Králové), soud konstatuje, že tato nesprávnost se totiž prokazatelně týká jen malé části textu, fakticky jen označení města, kde má žalobce svou kancelář. Zbytek rozhodnutí lze vztáhnout na žalobcův případ [stavovskému soudu zde evidentně šlo především o argumentaci § 6 odst. 5 písm. c) profesního řádu]. Žalobce dále namítl, že není pravdou, že by odmítl se účastnit ústního jednání a neposkytl součinnost. Městskému soudu z prvostupňového rozhodnutí nevyplynulo, k jakým konkrétním skutečnostem tyto výtky stavovského soudu směřovaly. Žalovaný ani stavovský soud však úvahy o disciplinárním provinění žalobce za dva skutky odůvodnily dostatečně zjištěnými skutečnostmi, proto tato vada spočívající v dílčí nesrozumitelnosti prvostupňového rozhodnutí nemá vliv na zákonnost žalovaného rozhodnutí.

82. Žalovaný se výslovně nevypořádal s klíčovou odvolací námitkou pod bodem 8 odvolání z 6. 3. 2025, ve kterém žalobce namítal, že jeho deník autorizované osoby byl veden řádně a odkazoval přitom na jeho kontrolu ze strany ČKAIT potvrzenou razítkem dne 27. 8. 2007. Úvahy o deliktním jednání přesto ze žalovaného rozhodnutí vyplývají – žalovaná shledala, že deník v podobě předložené dne 3. 5. 2021 (neoriginální výtisk z vlastní elektronické evidence) není v souladu s pravidly ČKAIT, neboť od roku 2020 je umožněno vedení elektronického deníku pouze prostřednictvím jednotného rozhraní na doméně ČKAIT, dodatečné předložení pak nemůže zhojit nedostatky ke dni kontroly.

83. Pokud jde o námitku neprovedení důkazů, podle § 31 Disciplinárního a smírčího řádu platí, že důkazy se (v rámci odvolacího řízení) zpravidla neprovádějí, případně jen výjimečně. Žalovaná na straně 2 shrnula, že skutkové závěry o deliktním jednání žalobce dostatečně vyplývají z provedeného dokazování (prvního stupně) a jsou obsahem spisového materiálu. Žalobce pak v odvolání z 6. 3. 2025 ani nenavrhl nějaký další doposud neprovedený důkazní prostředek, to ostatně netvrdí ani v žalobě. Žalovaná tedy neměla důvod opakovat a provádět další dokazování.

84. Co se týče úvah o sankci, povinností disciplinárních orgánů tedy bylo mimo jiné vyhodnotit, zda je pokuta přiměřená s ohledem na okolnosti případu a relevantní poměry žalobce. V obecné rovině přitom platí, že správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133, č. 2092/2010 Sb. NSS).

85. Z prvostupňového rozhodnutí se podává, že stavovský soud uložené disciplinární opatření považuje s ohledem na povahu skutků a rozhodovací praxi dostačující. Zohlednil především závažnost jednání spočívajícího v řádném nevedení elektronického deníku. Výslovně uvedl, že se nezabýval požadavkem přiměřenosti a osobními a majetkovými poměry žalobce ve vztahu k uložené pokutě, neboť to nevyplynulo z průběhu řízení a žalobce v tomto ohledu ničeho nenamítal. Prvostupňový orgán taktéž zohlednil délku prekluzivní lhůty dle § 3 písm. b) Disciplinárního řádu.

86. V napadeném rozhodnutí pak žalovaný konstatoval, že neshledal důvod ke korekci uloženého opatření s tím, že výše pokuty. Výše pokuty podle něj odpovídá závažnosti porušení stavovských pravidel a reflektuje opakované, dlouhodobé nedostatky v odborné a organizační způsobilosti odvolatele, jakož i absenci přijetí odpovědnosti za pochybení. Z odvolání podle žalovaného neplyne, že by žalobce jakkoliv zohlednil neprofesionalitu svého postupu nebo projevil sebereflexi. Tvrdil, že právo Komory vyvozovat odpovědnost za etické a odborné porušení pravidel výkonu autorizace není sankcí trestněprávního charakteru, ale nástrojem udržování profesní integrity a důvěry v autorizované osoby.

87. Z prvostupňového i napadeného rozhodnutí tedy vyplývají úvahy o závažnosti žalobcova jednání, tak i o posouzení přiměřenosti ukládaného opatření.

88. Žalovaná tedy srozumitelně vyložila, v čem spatřuje jednání žalobce v rozporu s povinnostmi dle vnitřních předpisů, z jakých podkladů (provedených důkazů) přitom vycházela i to, proč uložila sankci v uvedené výši. Žalované rozhodnutí je přezkoumatelné. To, zda tyto úvahy obstojí, vzdor žalobcovým námitkám, posoudí soud níže. Námitky k nezákonnosti úpravy „autorizované projektové dokumentace“ 89. Žalobce v žalobě namítl, že k žádosti o závazné stanovisko přikládal jen neautorizovanou kopii.

90. Mezi stranami není sporu o tom, že změny do příloh k žádosti o závazné stanovisko vodoprávního úřadu provedl žalobce. Sám žalobce žádost o toto závazné stanovisko vlastnoručně podepsal, o pravosti jeho podpisu nebyly ve správním ani soudním řízení vedeny polemiky. Ostatně sám žalobce již v odvolání ze dne 17. 12. 2021 potvrdil, že změny provedl sám žalobce na základě zaměstnaneckého poměru u společnosti Atelier ZILVAR s.r.o.

91. Žalobce v žádosti o závazné stanovisko výslovně uvedl, že stavba byla zúžena jen na část B.2a. Z žádosti je současně evidentní, že přílohami chtěl žalobce přiložit situaci širších vztahů místa zamýšlené stavby a kopii katastrální mapy v území (v sekci Přílohy k těmto přílohám totiž uvedl ručně psané poznámky „viz DOD č. 2“). V poznámce pro vodoprávní úřad uvedl, že projektová dokumentace přiložená k žádosti je upravená a doplněná dodatkem č. 2, kterým dochází k zúžení rozsahu stavby na část B.2a, uvedl zde také upřesnění, kde se nachází kompletní dokumentace.

92. To, že jde o pouhou kopii původní dokumentace (a tedy že nešlo o originální otisky razítek a autorizaci) nehraje roli. Z žádosti ani z přiložených dokumentů není samo o sobě zřejmé, kdo je autorem úprav dodatku č. 2 projektové dokumentace, kterou žalobce vodoprávnímu úřadu předložil. Tyto přílohy k žádosti o závazné stanovisko však i nadále obsahují otisk razítka kolegy a jeho jméno, není zjevné, kdy k úpravám došlo a zda podléhaly autorizaci podepsané osoby pana H. Stavovský soud a žalovaný argumentují tedy zcela správně, že takto předložená dokumentace mohla vyvolat zdání, že jde o originální projektovou dokumentaci, která je ze zákona považována za veřejnou listinu. Došlo tedy k zásahu do integrity odborného výkonu profese i k porušení profesních předpisů, neboť žalobce svým počínáním reálně mohl vyvolat zdání, že jím předloženou dokumentaci včetně změn provedl a autorizoval pan H. Pan H. k žádosti vodoprávního úřadu dne 8. 10. 2020 pak výslovně potvrdil, že autorem dodatku není on a že neprováděl autorizaci. Jeho jméno, razítko a autorizace byly tedy na předložených podkladech zjevně předloženy bez jeho vědomí a na dokumentu, o jehož existenci nevěděl.

93. Forma upravených příloh k žádosti podle názoru soudu není proto podstatná. Žalobce k žádosti předložil část projektové dokumentace, podle náležitostí veřejnou listinu, která však byla žalobcem upravena, a to přesto, že žalobce neměl k úpravě tohoto dokumentu příslušnou autorizaci. Podkladem v této podobě pak chtěl dosáhnout kladného závazného stanoviska vodoprávního úřadu, tj. orgánu veřejné moci, k záměru, u něhož žalobce vystupoval jako zástupce a autorizovaná osoba. Uvedený zásah žalobce do příloh je v těchto skutkových okolnostech nepochybně závažné jednání. Žalobní bod tudíž není důvodný. Etické pochybení žalobce bylo řádně prokázáno 94. Žalobce namítal, že nebylo prokázáno jeho etické pochybení, narušení kolegiálních vztahů. Žalovanému vyčetl, že neprovedl vlastní dokazování.

95. K dokazování spáchání skutku v disciplinárních věcech se Nejvyšší správní soud vyjádřil v obecné rovině v rozsudku ze dne 15. 6. 2022, č. j. 10 As 516/2021 – 56. V uvedeném rozsudku přisvědčil městskému soudu, že jakkoli nelze na disciplinární řízení bez dalšího aplikovat všechny záruky trestního procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je zjevné, že „i v tomto typu řízení je třeba zajistit přinejmenším naplnění klíčových pravidel dokazování v řízení vedeném orgánem veřejné moci, v němž má být adresátu veřejné moci uložena povinnost.“ 96. Stavovský soud na str. 5 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že zásadní skutečností, pro kterou dospěl k závěru, že žalobce nedbal na dodržování společenských, profesních a etických pravidel Komory je, že upravenou dokumentaci předložil jako přílohu k žádosti o vyjádření (resp. závazné stanovisko) vodoprávnímu úřadu. Nadto podle stavovského soudu nebylo prokázáno, že by žalobce před zjištěním stěžovatele pana H. kontaktoval a pokusil se alespoň v etické rovině záležitost urovnat. Shodně s tím žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že žalobcovo jednání představuje závažné etické pochybení, neboť kolegiální vztahy mezi autorizovanými osobami musí být založeny na principu důvěry a respektu k odborné práci jiného člena Komory. Nedovolený zásah do odborného výstupu jiné autorizované osoby, navíc za účelem jeho použití ve veřejné správě, představuje vážné narušení profesní integrity.

97. Je tedy evidentní, s jakým jednáním si disciplinární orgány etické pochybení žalobce spojují. Jak bylo konstatováno již výše, je nesporné, že úpravy autorizované dokumentace provedl právě žalobce. Disciplinární provinění podle § 20 odst. 1 autorizačního zákona vyžadují alespoň nedbalostní formu zavinění, nemuselo tedy být prokázáno, že žalobce jednal v úmyslu poškodit svého kolegu.

98. Důkazem byl před stavovským soudem mj. provedena žádost o vyjádření k projektové dokumentaci ze dne 8. 10. 2020 vytvořená Ing. H. a odeslaná panu H. (důkazní prostředek č. 3.2), písemná vyjádření pana H. ze dne 8. 10. 2020 (důkazní prostředek č. 3.4) a ze dne 18. 1. 2021 (důkazní prostředek č. 7). Z naposled uvedeného důkazního prostředku se podává, že žalobce pana H. informoval až poté, co se svou žádostí u vodoprávního úřadu neuspěl; pan H. uvedl datum hovoru 15. 10. 2020, vycházel přitom z výpisu telefonních hovorů v jeho telefonu. Pakliže tedy žalobce v bodě 19 odvolání z 6. 3. 2025 pouze tvrdil, že pana H. kontaktoval bezprostředně po podání žádosti o stanovisko již 7. 10. 2020 (v odvolání je mylně uveden rok 2022), nijak tím nezpochybnil skutková zjištění stavovského soudu a později žalovaného. V každém případě pak žalobce v bodu 19 nesporuje, že pana H. kontaktoval až poté, co žádost podal. Nebylo tak nezbytné, aby k této skutečnosti žalovaná prováděla další dokazování.

99. Žalobce tedy nejdříve pozměnil část projektové dokumentace obsahující razítko a autorizaci pana H., takto pozměněný podklad podal jako přílohu společně se žádostí o závazné stanovisko vodoprávního úřadu a až teprve poté (v tomto ohledu je nerozhodné, zda tak učinil bezprostředně po podání žádosti nebo 15. 10. 2020) kontaktoval pana H. Nepochybně tak jeho jednání bylo způsobilé ohrozit jeho profesní vztah ke kolegovi, tak i povědomí o profesi ve společnosti. Nejde totiž jenom o vztah mezi kolegy, který nakonec mohl i tak zůstat nadále kolegiální a přátelský. Žalobcovo jednání v rozporu s povinnostmi autorizovaného inspektora zjistil právě vodoprávní úřad, tj. orgán veřejné moci. Žalobce tedy především před ním (popř. i před orgánem vyššího stupně) svým jednáním mohl reálně ohrozit či znevážit žalobcovo i kolegovo profesní jméno a postavení. A takové jednání nepochybně je právě v rozporu s povinností „se vyvarovat jednání, které by ohrozilo nebo znevážilo ve společnosti profese ve výstavbě“ podle § 4 odst. 2 písm. b) Profesního a etického řádu ČKAIT. Tento skutek byl dostatečně zjištěn z podkladů shromážděných ve správním řízení. Stavovský soud a žalovaná správně tedy kvalifikovali žalobcovo jednání – resp. první skutek - jako porušení etických pravidel podle § 4 odst. 1 PEŘ (povinnost přispívat k šíření dobrého jména profesí ve výstavbě), § 4 odst. 2 písm. a) PEŘ (povinnost dbát na dodržování společenských, profesních a etických pravidel a § 4 odst. 2 písm. b) PEŘ povinnost se vyvarovat jednání, které by ohrozilo nebo znevážilo ve společnosti profese ve výstavbě. Námitky k vedení a předložení deníku autorizované osoby 100.Žalobce byl současně shledán vinným za to, že prokazatelně od 1. 1. 1999 nevede deník autorizované osoby způsobem předepsaným ČKAIT ve znění § 2 odst. 8 profesního řádu, ale používá svou verzi psanou na počítači.

101. Podle § 2 odst. 8 profesního řádu platí, že člen Komory je povinen vést deník autorizované osoby vydaný a evidovaný v listinné podobě Komorou nebo v elektronické podobě vytvořený Komorou (dále jen „Deník“) jako chronologický seznam dokumentů opatřených autorizačním razítkem, resp. elektronickým autorizačním razítkem a dodržovat pravidla stanovená Komorou pro používání razítka a elektronického razítka obsahující i pravidla pro vedení Deníku.

102. Podle § 6 odst. 9 profesního řádu má-li na základě stížnosti nebo kontroly deníku autorizované osoby Komora pochybnost o kvalitním výkonu vybraných činností členem Komory, může provést jejich kontrolu. Ustanovení § 6 odst. 5 téhož předpisu ukládá členovi Komory povinnost na výzvu disciplinárních orgánů Komory předložit ve stanoveném termínu a na stanoveném místě ke kontrole svůj deník (pokud je veden v listinné podobě), jakož i jinou vyžádanou dokumentaci související s výkonem odborné činnosti člena Komory.

103. Deník tedy může být podle § 2 odst. 8 PEŘ veden pouze v podobě stanovené Komorou a to buďto v elektronické nebo listinné formě. Stavovský soud poté na str. 7 prvostupňového rozhodnutí vyložil, že elektronicky je možné vést deník pouze na webovém rozhraní Komory, nikoliv ve vlastní elektronické evidenci, přičemž formu změny vedení deníku lze změnit od 1. 1. běžného roku, a v případě žalobce se tak nestalo. Z toho tedy logicky vyplývá, že žalobce měl předložit při jednání dne 3. 5. 2021 deník v listinné podobě.

104. Z výzvy Dozorčí rady ČKAIT ze dne 24. 11. 2020 (která byla provedena důkazem č. 14) plyne, že žalobce byl vyzván k domluvení termínu k předložení deníku autorizované osoby na adrese uvedené v této výzvě. Je pravdou, že byl vyzván výslovně toliko k domluvení termínu, z výzvy však bylo zřejmé taktéž to, že žalobce na tomto termínu bude povinen předložit deník autorizované osoby. Toho, že je tedy povinen (na domluveném termínu) předložit deník autorizované osoby, si byl tedy žalobce bez pochyby vědom. Z důkazního prostředku č. 5 – protokolu o ústním jednání sepsaného v Hradci Králové dne 3. 5. 2021, a důkazního prostředku č. 6 – zápisu z kontroly deníku autorizované osoby datovaného 3. 5. 2021 souhrnně plyne, že nařízené ústní jednání bylo provedeno z důvodu projednání stížnosti na žalobce v souvislosti s předložením upravené kopie projektové dokumentace s razítkem jiné autorizované osoby. Z uvedených důkazních prostředků se podává, že byla současně provedena kontrola žalobcova deníku a byla shledána závažná vada spočívající v tom, že žalobce nevede záznamy v originálním deníku autorizované osoby, záznamy z období první záznam 01/1999, poslední záznam č. 267 ze dne 12/2020. Součástí správního spisu je kopie „Deník autorizované osoby“, označení žalobce, obsahující 3 listy se záznamy pod pořadovými číslem 80-88 (období 01/1999-06/1999), 259 – 262 (období 03/2019- 11/2019) a 263-267 (období 03/2020-12/2020).

105. Na ústním jednání 3. 5. 2021 však žalobce Deník nepředložil v předepsané formě, tj. na originálním tiskopise, ale ve výstupu z elektronické evidence, přičemž ze záznamů vyplývá, že v předložené formě jej vede již od ledna 1999. Na ústním jednání dne 29. 7. 2021 pak žalobce předložil řádně vedený deník na originálním tiskopise, což plyne z protokolu k tomuto ústnímu jednání, který je součástí správního spisu. Soud však v první řadě přisvědčil stavovskému soudu i žalované, že to nic nemění na tom, že ke dni 3. 5. 2021 tak žalobce neučinil.

106. Žalobce v každém případě uvádí, že na jednání dne 3. 5. 2021 vzal jen svou soukromou evidenci, nikoliv jinak řádně vedený deník, což již ČKAIT u něj ověřila dne 27. 8. 2007. Tvrdí rovněž, na jednání nebyl předvolán za účelem kontroly vedení deníku a že na tomto jednání uvedl, že originál deníku má řádně vedený a je připraven jej po domluvě termínu předložit, načež žalovaný již žádný další krok neučinil a o kontrolu nepožádal.

107. Soud je toho názoru, že pokud si žalobce byl vědom toho, v jaké podobě a formě má být deník veden v souladu s § 2 odst. 8 PEŘ, měl si být vědom také toho, že právě v takové podobě a formě jej má předložit. Pakliže tak k výzvě z 24. 11. 2020 neučinil, jiný termín k jeho předložení si nedomluvil, muselo mu být zřejmé, že tak má učinit při následujícím jednání. Ostatně právě na tomto jednání sám předložil alespoň výstup z elektronické evidence, musel si být tedy vědom, že předmětem jednání bude i předložení deníku. Protokol o ústním jednání dne 3. 5. 2021 poté obsahuje prohlášení „účastníci jednání tímto potvrzují, že byli seznámeni s obsahem protokolu, s jeho obsahem souhlasí a nežádají jeho opravu ani doplnění. Na důkaz připojují své podpisy“. Nevyplývá tedy, že by žalobce vznesl jakoukoliv námitku proti zjištění, že záznamy z období nejsou vedeny v originálním deníku autorizované osoby. Pakliže tedy žalobce nepředložil deník v předepsané formě a obsahem protokolu není vznesená námitka, že originální deník nepředložil a předloží jej dodatečně. To už vůbec to nesvědčí žalobcově tvrzení, že vedle oficiálně vedeného deníku formálně bezvadného podle předpisů ČKAIT si vedl i soukromé záznamy a pouze ty druhé předložil při kontrole.

108. Z žalobcem předloženého originálu deníku autorizované osoby se poté podává, že deník v listinné podobě byl dne 27. 8. 2007 ze strany ČKAIT kontrolován ve stavu, v jakém v té době byl, a poté znovu 10. 11. 2025. Stavovský soud v prvostupňovém rozhodnutí provedení této kontroly sice zcela pominul, ač jí žalobce argumentoval již v odvolání ze dne 17. 12. 2021 a soustavně touto kontrolou napadá závěry stavovského soudu a žalovaného napříč svými podáními. Nicméně je zjevné, že žalovaná vycházela z toho, že žalobce sám předložil neoriginální deník jako Deník autorizované osoby, ač měl vést a předložit listinný deník a toho si měl být k předchozí výzvě sám vědom. Proti následnému zjištění pak žalobce na místě jednání nevznesl žádnou výhradu. Žalobcem předložený originál deníku se záznamem ČKAIT z 27. 8. 2007 prokazuje nejvýše to, že ke dni 27. 8. 2007 vedl deník v listinné podobě. Nijak to však nevyvrací stěžejní zjištění, že při kontrole v roce 2021 předložil deník v neoriginální podobě, což věrohodně žalobce nevyvrátil. A i pokud by žalobce začal vést deník v neoriginální podobě až po datu 27. 8. 2007, nijak tím není zpochybněno stěžejní zjištění stavovského soudu, že deník v originální podobě ke dni kontroly dne 3. 5. 2021 nevedl. Předložené záznamy pocházejí pak z roku 1999, 2019 a 2020, není tedy ani nijak zpochybněn závěr, že neplnění této povinnosti bylo ke dni kontroly 3. 5. 2021 již dlouhodobé. Konkrétní délka neplnění této povinnosti pak neměla význam pro vyslovení viny a uložení trestu - závěr o prokazatelnosti od 1/1999 byl toliko uveden v závorce, proto případná vada spočívající v upřesnění délky neplnění této povinnosti by neměla vliv na zákonnost této části žalovaného rozhodnutí.

109. Soud tedy považuje za spolehlivě zjištěné, že ke dni kontroly deníku dne 3. 5. 2021 nevedl žalobce deník v souladu a v podobě vytvořené Komorou, tj. v listinné podobě, a že deník v této podobě nevedl dlouhodobě. Tato část napadeného rozhodnutí tedy obstojí. Námitka nepřiměřené výše pokuty 110.Žalobci byla uložena pokuta ve výši 25 000 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení ČKAIT ve výši 20 000 Kč. Žalobce namítal, že pokuta i náhrada nákladů řízení byla uložena v nepřiměřené výši.

111. Ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního oprávnění) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce zabývat, je soudní kontrola správní diskrece omezena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012 - 20, č. 2992/2014 Sb. NSS ). Podrobit správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich, nebo pokud volné uvážení zneužil; soud je oprávněn též posoudit, zda správním orgánem ustanovený rozhodný skutkový stav věci byl opatřen zákonným způsobem, případně zda není v logickém rozporu s výstupy provedené diskrece. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstupoval do role správního orgánu a pokládal na místo správní diskrece uvážení soudcovské, tedy například aby sám rozhodoval, jaká sankce (co do druhu a výše) by měla být uložena (např, rozsudek NSS ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 As 127/2018 – 99).

112. Zákonný základ pro uložení disciplinárních opatření v posuzovaném případě představuje § 20 odst. 1 autorizačního zákona, který v písm. a) až d) vymezuje možná disciplinární opatření od nejmírnější důtky po nejpřísnější opatření v podobě odebrání autorizace. Pokuta byla žalobci uložena podle písmene b), které umožňuje uložení pokuty s horní hranicí ve výši 50 000 Kč (ve znění do 31. 12. 2023 – právě toto znění je přitom rozhodné, protože pozdější novelizace horní hranici trestu zvýšila). Uložená pokuta představuje polovinu možné zákonné sazby – nebyla teda uložena v maximální výši, jak tvrdí žalobce.

113. Vzhledem k tomu, že první skutek byl prekludován a sankce byla uložena jako souhrnný trest za oba skutky, nemohou nyní obstát úvahy žalované o její výši. Žalovaná bude v dalším řízení povinna uložit sankci toliko za druhý skutek.

114. Jen obecně však městský soud konstatuje, že odůvodnění sankce uložené v prvostupňovém rozhodnutí obstojí. Stavovský soud zjevně přihlédl k tomu, že jde o trest za dvě jednání, přičemž závažnější shledal právě posledně uvedený skutek spočívající v dlouhodobém nevedení deníku předepsaným způsobem na originálním tiskopisu Komory. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí rovněž vyplývá, že v prvním skutku stavovský soud shledal nejen profesní pochybení ale i etický problém, když žalobce zasahoval do projektové dokumentace svého kolegy. Žalovaný poté jako přitěžující okolnosti zdůraznil nízkou sebereflexi žalobce i jeho opakované pochybení. Stavovský soud poté zohlednil i to, že žalobce v řízení, ač k tomu měl dostatečný prostor, nepoukázal na likvidačnost možné sankce.

115. Městský soud je proto toho názoru, že mírnější opatření, než peněžitá sankce (důtka) by za těchto okolností nemusela naplnit svůj preventivní a represivní účel, přísnější opatření – pozastavení či odejmutí autorizace by vzhledem k okolnostem a povaze jednání žalobce bylo nepřiměřeně přísné. Jako přiměřené se tak jeví skutečně pokuta, jejíž výše – polovina maximální možné sazby - by za uvedené dva skutky podle názoru soudu byla zcela přiměřená závažnosti jednání žalobce.

V. Závěr a náklady řízení

116. Městský soud v Praze shledal, že u skutku, jímž bylo žalobci kladeno za vinu, že pozměnil část projektové dokumentace jiné autorizované osoby, již zanikla odpovědnost žalobce za disciplinární provinění. Další žalobní námitky podle názoru soudu důvodné nejsou.

117. Žalobu je částečně důvodná, městský soud proto zrušil napadené rozhodnutí v té části, v níž rozhodl o prvním skutku a v této části věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 76 odst. 1 písm. c), § 78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s.).

118. Právním názorem soudu je správní orgán v navazujícím správním řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). S ohledem na výše předestřené závěry žalované nezbývá, než disciplinární řízení zastavit v části prvního skutku /srov. § 33 odst. 1 písm. a) Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT/. Žalovaný tak rozhodne o uloženém disciplinárním opatření za druhý skutek /§33 odst. 1 písm. c) Disciplinárního a smírčího řádu ČKAIT/.

119. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce i žalovaný byli v řízení částečně úspěšní. Soud shledal, že zjištěný zánik disciplinární odpovědnosti u prvního skutku má, vzhledem k tomu, že ve výsledku byl žalobci uložen souhrnný trest za dva skutky, za následek nezákonnost poloviny výroku napadeného rozhodnutí. Výrok o sankci byl pak závislý na výroku o vině. Žalovaný však byl úspěšný ke zbytku námitek. Procesní úspěch žalobce i žalovaného je tak podle soudu ve srovnatelné výši, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2026, č. j. 22 As 176/2025-98). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Soud přiznané osvobození od soudních poplatků kdykoliv za řízení odejme, a to i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti. Praha 6. srpna 2026 JUDr. Jaromír Klepš v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.