11 A 10/2026

Rubrum

čj. 11 A 10/2026 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha, soudkyně JUDr. Jitky Hroudové a soudce JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila v právní věci žalobce: L. P. bytem X proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 727/27, 170 00 Praha 7 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí o žalobcově stížnosti v řízení vedeném pod sp. zn. UOOU-02346/25 takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen rozhodnout o žalobcově stížnosti proti statutárnímu městu Brnu ze 17. 4. 2025, o níž vede řízení pod sp. zn. UOOU-02346/25, a to ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Vymezení věci 1. Žalobce podal u žalovaného dne 17. 4. 2025 na statutární město Brno stížnost podle čl. 77 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (GDPR). Stížnost se týkala zpracování jeho osobních údajů v souvislosti s používáním nástroje reCAPTCHA poskytované společností Google Ireland Limited (společnost Google Ireland) při využívání osobního účtu na webových stránkách www.parkovanivbrne.cz. Jelikož o této stížnosti žalovaný v plném rozsahu dosud nerozhodl, podal žalobce žalobu na ochranu proti nečinnosti.

2. Pro věc je zejména podstatné, zda žalovaný mohl řízení o žalobcově stížnosti přerušit z důvodu podání podnětu irskému dozorovému úřadu k prošetření zpracovávání osobních údajů společností Google Ireland při používání služby reCAPTHA. A pokud ano, zda tak učinil včas.

2. Dosavadní průběh řízení 3. Žalobce podal u žalovaného dne 17. 4. 2025 stížnost podle čl. 77 GDPR.

4. Dne 10. 6. 2025 podal žalobce u předsedy žalovaného podnět k přijetí opatření proti nečinnosti, kterému předseda žalovaného vyhověl a dne 14. 7. 2025 uložil žalovanému, aby „učinil ve lhůtě 30 dnů opatření spočívající v relevantním procesním úkonu podle zákona. 500/2004 Sb., správní řád“.

5. Usnesením ze dne 13. 8. 2025 žalovaný řízení přerušil „do okamžiku oznámení rozhodnutí irského dozorového úřadu (Data Protection Commission) ve věci zpracování osobních údajů prostřednictvím nástroje reCAPTHA poskytovaného společností Google Ireland Limited předané irskému dozorovému úřadu Úřadem pod sp. zn. UOOU-05045/24“. Proti tomuto usnesení podal žalobce rozklad, kterému předseda žalovaného dne 3. 12. 2025 vyhověl a usnesení o přerušení řízení zrušil.

6. Dne 6. 2. 2026 podal žalobce druhý podnět k přijetí opatření proti nečinnosti. Žalovaný na něj reagoval přípisem ze dne 11. 3. 2026, v němž uvedl, že dne 11. 3. 2026 rozhodl o části žalobcovy stížnosti tak, že ji zamítl (rozhodnutí ze dne 11. 3. 2026, čj. UOOU-02346/25-22). Ve zbývajícím rozsahu řízení podruhé přerušil (usnesení ze dne 11. 3. 2026, čj. UOOU- 02346/25-21). Měl za to, že tím byl žalobcův podnět vyřešen.

7. Žalobce podal proti druhému usnesení o přerušení řízení rozklad, který opakovaně doplnil. Žalovaný rozklad dne 15. 5. 2026 předložil předsedovi k rozhodnutí.

8. Podáním ze dne 14. 5. 2026 se žalobce znovu domáhal vydání opatření proti nečinnosti, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

9. Rozhodnutím ze dne 26. 5. 2026, čj. UOOU-02346/25-34, žalovaný další část žalobcovy stížnosti zamítl.

3. Žalobní argumentace 10. Žalobce namítá, že žalovaný neměl řízení přerušit k předání věci irskému dozorovému úřadu, ale měl věc posoudit sám. Žalobce namítá, že usnesení žalovaného ze dne 11. 3. 2026, čj. UOOU-02346/25-21, o přerušení řízení, trpí několika nedostatky.

11. Předně uvádí, že statutární město Brno zjevně považuje společnost Google Ireland za společného správce osobních údajů, neboť si je vědomo, že tato společnost využívá data včetně osobních údajů pro zlepšování svých komerčně nabízených služeb. Je přitom podivné, že dokumenty popisující vztah mezi statutárním městem Brno a společností Google Ireland nejsou součástí správního spisu, přestože žalobce jejich existenci namítal a objevují se i v odpovědi statutárního města Brna ze dne 16. 2. 2026. Žalovaný by proto měl smluvní dokumentaci uzavřenou mezi stranami do spisu doplnit a posoudit její obsah ve vztahu k žalobcově stížnosti.

12. Vzhledem k tomu, že statutární město Brno informovalo žalovaného o tom, jaké smlouvy uzavřelo se společností Google Ireland, nabízí se tedy další postup bez zapojení irského dozorového úřadu. Obsah smlouvy má posoudit sám žalovaný. Žalobce navíc upozorňuje, že stejně jako on i statutární město Brno má za to, že společnost Google Ireland je společným správcem. Navrhuje proto, aby žalovaný vycházel ze shodného tvrzení účastníků, případně sám posoudil obsah smlouvy uzavřené mezi statutárním městem Brnem a společností Google Ireland.

13. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že pro rozhodnutí o jeho stížnosti je nezbytné znát přesný rozsah a kategorie osobních údajů, které jsou v rámci služby reCAPTHA zpracovávány. V odpovědi statutárního města Brna ze dne 16. 2. 2026 jsou rámcově určeny kategorie zpracovávaných údajů. Mezi účastníky není sporu o tom, že jsou osobní údaje zpracovávány, ani že se tak děje za účelem zlepšení služby reCAPTHA.

14. Rovněž namítá, že irský dozorový úřad nemá pravomoc rozhodovat. Služba reCAPTHA je totiž využívána i mimo prostor, kde platí GDPR. Podmínky zpracování údajů v rámci této služby jsou tedy stanoveny globálně. Mechanismu jednotného místa podle čl. 56 GDPR se přitom použije pouze, pokud v Evropské unii (EU) existuje hlavní provozovna, která rozhoduje o účelech a prostředcích zpracování údajů. Klíčová rozhodnutí se přitom přijímají nikoli v Irsku, ale ve Spojených státech amerických, kde je usazena společnost Google LLC. Obdobný případ řešila francouzská Státní rada (rozhodnutí ze dne 21. 1. 2019, N° 430810), která potvrdila závěr francouzského úřadu pro ochranu osobních údajů, který společnosti Google LLC udělil pokutu navzdory tomu, že tato společnost tvrdila, že o zpracování údajů na území EU rozhoduje společnost Google Ireland. Tyto závěry jsou relevantní i v žalobcově případě.

15. Proto má žalobce za to, že pokud správce údajů sídlí mimo EU a nemá v EU provozovnu s rozhodovací pravomocí, mechanismu vedoucího úřadu se neuplatní a každý národní úřad může jednat samostatně. Krom toho se domnívá, že čl. 55 odst. 2 GDPR zakazuje žalovanému použít čl. 56 GDPR, protože přezkoumávané zpracování osobních údajů se týká orgánu veřejné moci, který působí v České republice (statutární město Brno), a zároveň statutární město Brno tvrdí, že zpracování údajů se řídí čl. 6 odst. 1 písm. e) GDPR.

16. Namítá, že žalovaný o jeho žádosti dosud nerozhodl. Přitom má za to, že opakovaným podání podnětu k uplatnění opatření proti nečinnosti bezvýsledně vyčerpal prostředky ochrany. Žalovaný stížnost vůbec nevyšetřoval (kromě komunikace s žalobcem a vydání vadného usnesení o prvním přerušení řízení ze dne 13. 8. 2026, které předseda žalovaného k žalobcově odporu zrušil) až do 9. 2. 2026, kdy oslovil statutární město Brno s žádostí o informace. Tou dobou však dávno uplynula lhůta pro rozhodnutí. I pokud by tedy žalobce neměl pravdu a žalovaný se mohl obrátit na irský dozorový úřad, lhůta pro vydání rozhodnutí uplynula a přerušení řízení ji nemohlo zastavit.

17. Navrhuje, aby soud žalovanému uložil o stížnosti rozhodnout do třiceti dnů od doručení rozsudku.

4. Vyjádření žalovaného 18. Žalovaný ve svém vyjádření shrnul dosavadní průběh řízení. Žalobce se zřejmě domáhá toho, aby žalovaný do třiceti dnů rozhodl o žalobcově rozkladu proti usnesení žalovaného ze dne 11. 3. 2026, čj. UOOU-02346/25-24.

19. Upozornil, že žalobce podal žalobu dne 14. 5. 2026, tedy ve stejný den, kdy požádal o uplatnění opatření proti nečinnosti. Správní orgán prvního stupně následně dne 15. 5. 2026 předložil žalobcův rozklad odvolacímu orgánu. Vzhledem ke kontinuálnímu doplňování rozkladu žalobcem, nebyl žalovaný schopen ve věci vydat rozhodnutí. Opakované doplňování podání žalobcem dále prohlubuje neutěšenou situaci, v níž se žalovaný nachází v důsledku nedostatečného personálního obsazení a strmého nárůstu stížností agendy. Žalobce přitom ani řádně nevyčerpal prostředky k ochraně proti nečinnosti.

20. Podle žalovaného žalobce část svojí žalobní argumentace založil na věcné polemice s usnesením o přerušení řízení a navrhuje další postup bez zapojení zahraničního úřadu. Žalobce žádá, aby soud posoudil, zda je usnesení v rozporu s právními předpisy. To však zjevně přesahuje rámec nečinnostní žaloby. Ohledně žalobcova rozkladu proti usnesení o přerušení řízení žalovaný vydá rozhodnutí.

21. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl, případně ji odmítl jako předčasný a nepřípustný návrh.

5. Posouzení věci soudem 22. Ve věci samé rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť byly splněny podmínky domněnky souhlasu podle ustanovení § 51 odst. 1 věty druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (s. ř. s.). Při přezkoumání tvrzené nečinnosti vycházel soud ze skutkového stavu v době vydání rozsudku podle § 81 odst. 1 s. ř. s. K podmínkám řízení 23. Soud předně uvádí, že žalobce se domáhá vydání rozhodnutí o své stížnosti, kterou podal podle čl. 77 GDPR proti statutárnímu městu Brno. Naopak se zjevně nedomáhá pouze vydání rozhodnutí o svém rozkladu proti usnesení o přerušení řízení ze dne 11. 3. 2026, jak se nesprávně domnívá žalovaný. Svědčí o tom jak žalobní argumentace, tak především výrok rozsudku, který žalobce navrhuje.

24. Soud se nejprve zabýval včasností a přípustností žaloby.

25. Žalobu na ochranu proti nečinnosti lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí (§ 80 odst. 1 s. ř. s.).

26. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal stížnost podle čl. 77 odst. 1 GDPR dne 17. 4. 2025. Při rozhodování o stížnosti se podle judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) uplatní lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (rozsudky NSS ze dne 16. 9. 2024, čj. 1 As 71/2024-53, bod 26, a ze dne 26. 5. 2025, čj. 1 As 31/2025-58, bod 13). Žalovaný je proto povinen o stížnosti subjektu údajů rozhodnout bezodkladně, nejpozději však do 30 dnů od zahájení řízení; tato lhůta může být prodloužena až o 30 dnů, jde-li o zvlášť složitý případ (o prodloužení lhůty o 30 dní ovšem ze správního spisu nic nevypovídá a žalovaný se jej nedomáhá). Žalovanému tedy plynula od doručení stížnosti lhůta pro rozhodnutí, která uplynula dne 19. 5. 2025, resp. nejpozději dne 16. 6. 2026. Žalobce podal žalobu dne 14. 5. 2026, roční lhůta je proto zachována.

27. Žaloba na ochranu proti nečinnosti je přípustná pouze tehdy, pokud žalobce bezvýsledně vyčerpá právní prostředky ochrany (§ 79 odst. 1 s. ř. s.).

28. Ze správního spisu plyne, že žalobce ve věci podal opakovaně podnět k vydání opatření proti nečinnosti (ve dnech 10. 6. 2025, 6. 2. 2026 a 14. 5. 2026). Prvnímu podnětu předseda žalovaného vyhověl a vydal dne 14. 7. 2025 opatření, kterým žalovanému přikázal, aby ve lhůtě třiceti dnů učinil „opatření spočívající v relevantním procesním úkonu podle zákona č. 500/2004 Sb. (úkony směřující k vydání rozhodnutí, přerušení řízení apod.), a aby o tomto úkonu vyrozuměl stěžovatele“. K bezvýslednému vyčerpání prostředku ochrany dochází i v případě, kdy nadřízený orgán vyhoví žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti, to však nevede k nápravě (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 2. 2023, čj. 2 As 21/2020-34, publikovaný pod č. 4453/2023 ve Sbírce NSS, bod 42). Žalobcova situace je obdobná. Předseda žalovaného sice jeho první žádosti vyhověl, neuložil však žalovanému, aby o stížnosti rozhodl, ale aby učinil „relevantní procesní úkon“. Žalobce se přitom domáhal vydání rozhodnutí ve věci. Opatření proti nečinnosti tedy nevedlo k nápravě.

29. Na druhý podnět k vydání opatření proti nečinnosti ze dne 6. 2. 2026 reagoval žalovaný přípisem ze dne 11. 3. 2026, v němž uvedl, že podnět byl vyřešen tím, že dne 11. 3. 2026 rozhodl o části žalobcovy stížnosti a ve zbývajícím rozsahu řízení o stížnosti přerušil. Žalobce se však domáhal vydání rozhodnutí o stížnosti v celém jejím rozsahu, nikoli pouze v části, o které žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 11. 3. 2026. Žalovaný proto měl žalobcovu žádost předložit nadřízenému správnímu orgánu, který o ní měl rozhodnout. K bezvýslednému vyčerpání prostředků ochrany pak dochází i v případě, že nadřízený správní orgán o žádosti k vydání opatření proti nečinnosti nerozhodne ve lhůtě stanovené zákonem (rozsudek NSS ze dne 23. 3. 2017, čj. 9 Azs 344/2016-2, body 23 až 25 – všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná též online na www.nssoud.cz). I druhou žádostí tedy žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředky ochrany.

30. Na třetí žádost k vydání opatření proti nečinnosti ze dne 14. 5. 2026 již žalovaný nereagoval. Pouze ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce žádost podal ve stejný den, ve který podal žalobu na ochranu proti nečinnosti. Žalobce tedy podal žalobu, aniž by vyčkal, než nadřízený správní orgán žalovaného o jeho žádosti rozhodne. Tato skutečnost však nepřípustnost žaloby nezakládá. Žalobce totiž již podáním předchozích dvou žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti bezvýsledně vyčerpal prostředky ochrany proti nečinnosti.

31. Navíc i pokud by tomu tak nebylo, byla by tato podmínka podáním třetí žádosti splněna. Ze správního spisu totiž vyplývá, že o ní nadřízený správní orgán dosud nerozhodl. Ve vyjádření žalovaný pouze uvedl, že na základě podnětu postoupil rozklad proti usnesení o přerušení řízení předsedovi úřadu dne 15. 5. 2026. K vydání rozhodnutí o stížnosti však ani poté nedošlo. Soud je přitom povinen přihlížet i k tomu, že v průběhu řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nastal stav bezvýsledného vyčerpání prostředků, přestože v době podání žaloby tato podmínka splněna nebyla (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20, publikovaný pod č. 144/2021 ve Sbírce ÚS).

32. Žádná z žalobcových žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti nevedla k vydání rozhodnutí o stížnosti. Podmínka ustanovení § 79 odst. 1 s. ř. s. je tedy splněna.

33. Soud shrnuje, že žalobce podal žalobu včas a splnil také podmínku bezvýsledného vyčerpání právních prostředků ochrany proti nečinnosti. Žalovaný se proto mýlí, namítá-li, že žalobce podal žalobu předčasně.

34. Soud dále posuzoval důvodnost žaloby. K důvodnosti žaloby 35. Mezi účastníky je zejména sporné, zda žalovaný usnesením ze dne 11. 3. 2026, čj. UOOU- 02346/25-21, řízení přerušil důvodně, či ne. Žalovaný řízení přerušil do doby, než irský dozorový úřad provede řízení, případně vykoná dožádání, o které jej žalovaný požádal. Žalobce považuje přerušení za opožděné a neodůvodněné. Soud přitom při posouzení žaloby na ochranu proti nečinnosti může posuzovat též důvodnost přerušení řízení (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, čj. 7 Ans 10/2012-46, č. 3013/2014 Sb. NSS; nověji např. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2024, čj. 7 As 41/2024-31, bod 14).

36. Z právě uvedeného usnesení rozšířeného senátu plyne, že otázku důvodnosti přerušení řízení může soud zkoumat pouze k žalobní námitce (bod 48 usnesení rozšířeného senátu). K tomu NSS dodává, že „součástí vyhodnocení důvodnosti přerušení správního řízení je však rovněž skutečnost, zdali v době vydání příslušného usnesení nebyl správní orgán nečinný“ (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2022, čj. 4 As 31/2022-43, bod 23). Obdobně pak nedávno NSS shrnul, že přerušení řízení je důvodné a má účinek v podobě stavění lhůty (a vyloučení nečinnosti správního orgánu) jen tehdy, jsou-li „kumulativně naplněny následující podmínky: 1) důvodnost přerušení řízení, 2) trvání důvodů pro přerušení řízení a 3) k přerušení řízení se správní orgán musí uchýlit před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí“ (rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2024, čj. 10 Azs 151/2024-28, č. 4652/2025 Sb. NSS, bod 16).

37. Z výše uvedených závěrů pro posuzovanou věc plyne zejména to, že pokud žalobce namítl v žalobě nedůvodnost přerušení řízení, je soud povinen přezkoumat, zda bylo přerušení důvodné a zda důvody přerušení nadále trvají. Soud se přitom musí zabývat také včasností přerušení, ačkoliv žalobní argumentace nesměřuje přímo do této otázky (srov. též přiměřeně závěry NSS v rozsudku z 15. 6. 2021, čj. 2 As 93/2021-34, bod 23 a 24). Žalovaný proto nemá pravdu, domnívá-li se, že soud nemůže v řízení o nečinností žalobě posuzovat zákonnost přerušení řízení. Je tomu přesně naopak.

38. Soud se nejprve zabýval důvodností přerušení řízení. K existenci předběžné otázky 39. Žalovaný přerušení řízení odůvodnil tím, že rozhodnutí o žalobcově stížnosti závisí na tom, zda je společnost Google Ireland správcem, resp. společným správcem, osobních údajů ve vztahu ke zpracování osobních údajů prováděnému prostřednictvím nástroje reCAPTHA, a případně v jakém rozsahu jsou osobní údaje zpracovávány. Žalovaný má za to, že tyto otázky není příslušný rozhodnout, neboť podle čl. 56 odst. 1 GDPR je k řízení, která se týkají zpracování osobních údajů společností Google Ireland, příslušný vedoucí dozorový úřad, tedy dozorový úřad v Irsku. Dospěl tedy k závěru, že vydání rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která mu nepřísluší rozhodnout. Proto podal irskému dozorovému úřadu podnět k zahájení řízení ve smyslu § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu a za tímto účelem přerušil řízení o žalobcově stížnosti podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu.

40. Konkrétní úkon podání podnětu irskému dozorovému úřadu se ve spise nenachází, z usnesení o přerušení řízení a vyjádření žalovaného však vyplývá, že k němu došlo dne 10. 3. 2026 (pod sp. zn. UOOU-01684/26), tedy před přerušením řízení.

41. Otázka důvodnosti přerušení řízení závisí na tom, zda má řízení před irským dozorovým úřadem ve vztahu k řízení o žalobcově stížnosti povahu řízení o předběžné otázce, bez jejíhož vyřešení by žalovaný nemohl vůbec pokračovat v řízení a vydat rozhodnutí o žalobcově stížnosti (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 11. 2023, čj. 2 Azs 103/2021-28, č. 4548/2024 Sb. NSS, bod 24). Ostatně již v rozsudku čj. 1 As 31/2025-58, který se týkal skutkově obdobné věci téhož žalobce, NSS vyslovil, že je předně nutné zhodnotit „povahu řízení před irským dozorovým úřadem ohledně společnosti Google a nástroje reCAPTCHA a jeho vztah k řízení před stěžovatelem“ (žalovaným).

42. Žalobce ve své stížnosti spojuje porušení svých subjektivních práv s užíváním nástroje reCAPTHA, který provozuje společnost Google Ireland. Konkrétně namítá, že statutární město Brno porušilo jeho práva tím, 1) že mu neposkytlo informaci o tom, že je společnost Google Ireland společným správcem osobních údajů, 2) že informace o zpracování osobních údajů v dokumentech společnosti Google Ireland nejsou stručné, transparentní, přehledné a zmiňují služby, které žalobce nevyužívá, 3) že umožnilo, aby jeho osobní údaje byly zpracovávány společností Google Ireland za účelem zlepšení jejích služeb, 4) že toto zpracování osobních údajů je v rozporu s čl. 6 odst. 1 GDPR a neexistuje pro něj právní základ a 5) že „Zásady zpracování osobních údajů“ dostupné na www.parkovanivbrne.cz neobsahují informace o zpracování osobních údajů při používání nástroje reCAPTHA ani neuvádí společnost Google Ireland jako příjemce osobních údajů.

43. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o žalobcově stížnosti závisí na tom, zda je společnost Google Ireland (společným) správcem osobních údajů, případně zda a na jakém právním základě, v jakém rozsahu a za jakých podmínek tato společnost zpracovává žalobcovy osobní údaje v souvislosti s používáním nástroje reCAPTHA na stránkách www.parkovanivbrne.cz provozovaných statutárním městem Brnem. Bez vyřešení těchto otázek skutečně nelze o zbývající části žalobcovy stížnosti rozhodnout. Případná pochybení společnosti Google při zpracování žalobcových osobních údajů jsou totiž předpokladem pro závěr o pochybení statutárního města Brna, proti němuž stížnost směřuje.

44. Soud přitom nemá pochybnosti o tom, že žalovaný sám nebyl příslušný o těchto otázkách rozhodnout. Příslušným pro řízení týkající se společnosti Google Ireland a nástroje reCAPTHA je totiž irský dozorový úřad, který je ve smyslu čl. 56 odst. 1 GDPR dozorovým úřadem pro hlavní provozovnu společnosti Google Ireland sídlící v Irsku a jako takový je příslušný v případě přeshraničního zpracování osobních údajů prováděného touto společností postupovat podle čl. 60 GDPR jako vedoucí dozorový úřad (srov. obdobný závěr v bodě 21 rozsudku čj. 1 As 31/2025-58).

45. Soud shrnuje, že žalovaný přesvědčivě zdůvodnil, že případné pochybení společnosti Google Ireland je předpokladem pro závěr o pochybení statutárního města Brna při užívání nástroje reCAPTHA. Jedná se o proto o předběžnou otázku, již nepřísluší žalovanému rozhodnout a bez jejíhož vyřešení nelze o žalobcově stížnosti rozhodnout. K možnosti žalovaného podat irskému dozorovému úřadu podnět k zahájení řízení 46. Podle § 57 odst. 1 správního řádu měl žalovaný v takové situaci několik možností, jak postupovat. Buď mohl dát podnět k zahájení řízení před příslušným orgánem, nebo mohl vyzvat žalobce, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným orgánem, anebo si o této otázce mohl učinit úsudek sám. Je zjevné, že nejde o otázku, o níž by si žalovaný podle § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu nemohl učinit úsudek sám; v projednávané věci nejde o to, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázku osobního stavu.

47. Žalovaný zvolil první možnost a podal podnět irskému dozorovému úřadu jako tzv, vedoucímu dozorovému úřadu k zahájení řízení o předběžné otázce. V návaznosti na to řízení o žalobcově stížnosti přerušil.

48. Podáním podnětu irskému dozorovému úřadu ale nebylo ukončeno řízení vedené žalovaným. Stížnost, kterou bylo toto řízení zahájeno, totiž nesměřovala proti společnosti Google Ireland, ale proti statutárnímu městu Brno. To je veřejnoprávní korporací (§ 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), která (podle shodného tvrzení účastníků) zpracovává osobní údaje pro splnění úkolu prováděného při výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. e) GDPR (při provozu portálu zajišťujícího provoz veřejného parkování). Vést řízení o stížnosti v případě, že zpracování provádějí orgány veřejné moci nebo soukromé subjekty jednající na základě čl. 6 odst. 1 písm. c) nebo e), je příslušný dozorový úřad dotčeného členského státu (čl. 55 odst. 2 GDPR). Příslušným k řízení o stížnosti směřující proti statutárnímu městu Brnu tudíž byl i nadále žalovaný, nikoli dozorový úřad v Irsku.

49. Neznamená to však, jak se domnívá žalobce, že by čl. 55 odst. 2 GDPR zakazoval žalovanému dát podnět k zahájení řízení vedoucímu dozorovému úřadu v jiném členském státě v případě, že orgán veřejné moci nebo veřejný subjekt využije služeb soukromé společnosti jako tzv. zpracovatele osobních údajů (čl. 4 odst. 8 GDPR), případně vstoupí do ujednání s dalším (společným) správcem osobních údajů (čl. 26 GDPR). Pokud tento zpracovatel či společný správce mají hlavní nebo jedinou provozovnu v jiném členském státě, je k vedení řízení o stížnosti směřující proti nim příslušný vedoucí dozorový úřad v tomto členském státě. Z vyjádření statutárního města Brna vyplývá, že město využilo služby reCAPTHA, kterou provozuje společnost Google Ireland se sídlem v Irsku. Pro vedení řízení týkající se této společnosti je proto příslušný irský dozorový úřad, jehož závěry mají ve vztahu k rozhodnutí o žalobcově stížnosti povahu předběžné otázky (bod 42 výše).

50. Soud nepřisvědčil ani žalobcově názoru, že režim podle čl. 56 GDPR se nepoužije, protože společnost Google Ireland nestanovuje podmínky zpracování osobních údajů při využívání služby reCAPTHA. Klíčová rozhodnutí se podle žalobce přijímají mimo EU ve společnosti Google LLC se sídlem ve Spojených státech amerických. Sám žalobce však ve své stížnosti opakovaně uvádí, že v souvislosti s užíváním služby reCAPTHA zpracovává jeho osobní údaje společnost Google Ireland. Také statutární město Brno ve svém vyjádření ze dne 16. 2. 2026 na dotaz žalovaného odpovědělo, že službu reCAPTHA používá na základě přijetí podmínek společnosti Google Ireland a že má povědomí o tom, že tato společnost v souvislosti s používáním služby reCAPTHA zpracovává pseudonymizované osobní údaje. Žalovaný tak vzhledem ke shodnému tvrzení účastníků a obsahu žalobcovy stížnosti předběžně při zkoumání příslušnosti podle čl. 56 GDPR vyhodnotil, že správcem osobních údajů zpracovávaných při užívání služby reCAPTHA je společnost Google Ireland, nikoli společnost Google LLC sídlící mimo EU.

51. S tímto závěrem se soud ztotožnil. Žalobce svá tvrzení, že o zpracování osobních údajů ve skutečnosti rozhoduje společnost Google LLC nijak konkrétněji nepodložil. Odkaz na rozhodnutí francouzské Státní rady (ze dne 21. 1. 2019, N° 430810) není sám o sobě vzhledem k právě uvedeným okolnostem dostatečný. Toto rozhodnutí navíc bylo vydáno před více než sedmi lety za zjevně jiných skutkových okolností.

52. Soud shrnuje, že se žalovaný mohl obrátit s podnětem na irský dozorový úřad. Jelikož však žalovaný k tomuto kroku přistoupil až poté, co již uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí o žalobcově stížnosti, musel se soud zabývat tím, zda žalovaný přerušil řízení včas. Podle výše citované judikatury NSS totiž musí žalovaný o stížnostech podle čl. 77 GDPR rozhodnout do 30 dnů, resp. 60 dnů od zahájení řízení o žádosti. Tato lhůta žalovanému uplynula dnem 19. 5. 2025, resp. nejpozději dnem 16. 6. 2026. Žalovaný však řízení přerušil až dne 11. 3. 2026. K včasnosti přerušení řízení 53. Jak již bylo naznačeno výše, přerušení řízení obecně staví lhůtu pro vydání rozhodnutí pouze v případě, že k němu dojde předtím, než lhůta pro rozhodnutí uplynula (rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2013, čj. 5 Ans 4/2012-20, č. 2871/2103 Sb. NSS, nověji např. rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2023, čj. 1 As 4/2023-25, bod 10).

54. V již citovaném rozsudku čj. 1 As 31/2025-58 nicméně NSS uvedl, že z jeho judikatury vyplývají i další důležitá východiska pro hodnocení nečinnosti správních orgánů, vyskytne-li se předběžná otázka. Shrnul je v bodě 19 svého rozsudku takto: „Podle správního řádu totiž platí, že existují-li důvody pro přerušení řízení, tak [l]hůta pro vydání rozhodnutí ve věci přestává běžet již dnem, kdy nastal některý z důvodů pro přerušení řízení (§ 65 odst. 1 věta čtvrtá správního řádu; rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2016, č. j. 2 Azs 326/2015 - 31). Ačkoliv obecně je přerušení řízení při existenci důvodů pro takový postup fakultativní (rozsudek NSS ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 23/2011 - 60; či nověji ze dne 31. 10. 2024, č. j. 10 Azs 151/2024 - 28, bod 15), Nejvyšší správní soud shledal i povinnost správní řízení přerušit. Tak tomu bylo v případě existence zvláštní právní úpravy (řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení; viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 6. 2024, č. j. 7 As 41/2024 - 31, body 14 až 16 a judikatura tam citovaná). K tomu dovodil, že nepřeruší-li správní orgán za takové situace řízení, je jeho postup sice „vadný, nelze z něj však a priori dovozovat, že žalovaný je v řízení o odstranění stavby nečinný“ (rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2010, č. j. 1 Ans 9/2009 - 87). Pokud by totiž správní orgán rozhodl o odstranění stavby dříve než o jejím dodatečném povolení, bylo by první uvedené rozhodnutí nezákonné a „správní soud v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu nemůže správnímu orgánu uložit povinnost vydat rozhodnutí, které by bylo v rozporu se zákonem“ (tamtéž). Povinnost přerušit řízení pak shledal i v jiných typových situacích. Konkrétně uzavřel, že „[v]zhledem k povaze projednávané věci a předběžné otázky však mohou nastat situace, kdy je správní orgán skutečně povinen vyčkat rozhodnutí o předběžné otázce a v důsledku toho řízení nutně přerušit“ (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2019, č. j. 5 As 302/2017 - 42, body 26 a 27 a judikatura tam citovaná; či ze dne 26. 11. 2021, č. j. 10 As 342/2019 - 32, bod 16).“ 55. Obecně tedy platí, že přerušení řízení staví lhůtu pro vydání rozhodnutí pouze, pokud k němu dojde před jejím uplynutím. Toto pravidlo se však neuplatní tehdy, byl-li správní orgán povinen řízení přerušit. Tak tomu je např. v případě existence zvláštní právní úpravy (srov. právě citovaný odkaz na rozsudek čj. 7 As 41/2024-31, body 14 až 16). V takovém případě „soud nemůže vyhovět žalobě na ochranu proti nečinnosti s odkazem na předchozí nečinnost správního orgánu, ale má se zabývat důvodností samotného přerušení“ (rozsudky NSS ze dne 15. 6. 2021, čj. 2 As 93/2021-34, bod 26, ze dne 10. 8. 2023, čj. 9 As 186/2023-42, bod 14, nebo ze dne 21. 10. 2025, čj. 22 As 97/2025-42, bod 13). Ani případné průtahy v řízení, které předcházely rozhodnutí o přerušení řízení, nemohou nic změnit na tom, že je-li správní řízení důvodně přerušeno, nemůže soud správnímu orgánu přikázat, aby o věci rozhodl (rozsudek NSS ze dne 26. 9. 2012, čj. 8 Ans 8/2012-50, bod 27). Takovým výrokem by totiž mohl správní orgán postavit do neřešitelné situace, kdy je soudem nucen vydat rozhodnutí i za okolností, kdy je povinen řízení přerušit (navrhne-li to v řízení o žádosti sám žadatel apod.).

56. Povinnost přerušit řízení dovodil NSS také tehdy, pokud nezbytné podklady rozhodnutí záleží na vyřešení předběžné otázky, která správnímu orgánu nepřísluší rozhodnout. Tak tomu bylo v případě, kdy služební orgán nemohl bez vydání rozhodnutí o době služby rozhodovat o výsluhových náležitostech (rozsudek NSS ze dne 9. 15. 2015, čj. 10 As 144/2014-81, bod 27). K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud rovněž ve specifické věci, v níž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nemohl rozhodnout o tom, zda byl zadavatel oprávněn vyloučit stěžovatelku ze zadávacího řízení, aniž by vyčkal na rozhodnutí soudu o tom, zda zadavatel platně odstoupil od smlouvy o dílo (nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2012, čj. I. ÚS 3065/10).

57. Obecně však platí, že správní orgán nemá povinnost přerušit řízení vždy, když se vyskytne předběžná otázka. Kvůli vyřešení takové otázky správní orgán zásadně může, ale nemusí řízení přerušit. Ustanovení § 64 správního řádu sice umožňuje správnímu orgánu přerušit řízení, probíhá-li před příslušným správním orgánem nebo před jiným příslušným orgánem veřejné moci řízení o předběžné otázce nebo jestliže k takovému řízení podal správní orgán podnět, neznamená to však, že správní orgán musí řízení přerušit. Podle judikatury NSS § 57 odst. 2 správního řádu správnímu orgánu umožňuje řízení přerušit, neukládá mu však takovou povinnost. Je tedy na něm, zda tak učiní, či nikoli (rozsudky čj. 6 Ads 23/2011-60 a 10 Azs 151/2024-28, bod 15). Správní orgán si totiž může o předběžné otázce podle § 57 odst. 1 písm. c) učinit úsudek sám (s několika výjimkami, mezi něž ale projednávaná věc nespadá).

58. Otázkou proto je, zda žalovaný měl povinnost přerušit řízení o žalobcově stížnosti. Pokud by tomu tak bylo, žalovaný by nebyl nečinný. Naopak pokud by žalovaný takovou povinnost neměl a mohl by si o předběžné otázce učinit úsudek sám, ocitl by se v nečinnosti. Pozdní přerušení řízení by totiž v takovém případě nestavilo běh lhůty pro vydání rozhodnutí.

59. Soud již výše uzavřel, že rozhodnutí žalovaného o žalobcově stížnosti je přímo závislé na tom, zda při používání nástroje reCAPTHA dochází ke zpracovávání žalobcových osobních údajů společností Google Ireland. Jde tedy o předběžnou otázku, již nepřísluší žalovanému rozhodnout. Vést řízení se společností Google Ireland je totiž podle čl. 56 GDPR příslušný irský dozorový úřad. Žalovaný se tedy nepochybně mohl obrátit tento úřad podle § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu s podnětem, aby ve věci zahájil řízení. Přerušit řízení z tohoto důvodu by však mohl pouze před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí. V opačném případě by se ocitl v nečinnosti. Soud totiž dospěl k závěru, že žalovaný neměl povinnost obrátit se na irský dozorový úřad, ale mohl si o předběžné otázce učinit úsudek sám.

60. Úprava příslušnosti vedoucího dozorového úřadu ve smyslu čl. 56 a násl. GDPR není zvláštní právní úpravou, z níž by vyplývala povinnost žalovaného obrátit se kvůli jakékoli předběžné otázce týkající se osobních údajů zpracovávaných společností Google Ireland na irský dozorový úřad. Žalovaný toliko není příslušný vést řízení přímo se společností Google Ireland, pokud ta přeshraničně zpracovává osobní údaje. K tomu je skutečně příslušný irský dozorový úřad. GDPR ale žalovanému nezakazuje, aby si v řízení o stížnosti směřující nikoli proti společnosti Google Ireland, ale proti vnitrostátnímu správci osobních údajů, v tomto případě statutárnímu městu Brnu, sám posoudil jako předběžnou otázku, zda tento správce nevyužívá službu společnosti Google Ireland, při níž ke zpracování osobních údajů dochází.

61. Soud zároveň neshledal, že by na vyřešení předběžné otázky, kterou žalovaný není příslušný posoudit, závisely nezbytné podklady rozhodnutí o žalobcově stížnosti ve smyslu výše citované judikatury (srov. bod 55 výše).

62. Soud nezpochybňuje, že pro vyřešení předběžné otázky, tedy zda při užívání služby reCAPTHA dochází ke zpracování osobních údajů, bude nezbytné získat informace od společnosti Google Ireland. Žalovaný v usnesení ze dne 11. 3. 2026, kterým řízení přerušil, přesvědčivě zdůvodnil (body 9 až 12), že smluvní dokumentace mezi statutárním městem Brnem a společností Google Ireland týkající se služby reCAPTHA, na kterou žalobce odkazoval již ve své stížnosti, není pro posouzení stížnosti dostačující. Žalovaný proto požádal irský dozorový úřad, aby společnostem Google Ireland a Google Cloud EMEA Limited doručil jeho žádosti o informace.

63. Z usnesení o přerušení řízení vyplývá, že žalovaný tento úkon považuje za dožádání. Žalovaný postupoval podle čl. 61 GDPR (viz sdělení žalovaného žalobci ze dne 7. 4. 2026), který umožňuje dozorovému úřadu obracet se na dozorové úřady v jiných členských státech s žádostí o informace a vzájemnou pomoc. Podle tohoto článku má dožádaný úřad bez zbytečného dokladu, případně nejpozději do jednoho měsíce od obdržení žádosti, přijmout vhodná opatření, zejména předat relevantní informace o průběhu šetření (odst. 2). Má též povinnost informovat žádající dozorový úřad o výsledcích nebo o pokroku či opatřeních, jež byla přijata k vyřízení žádosti, případně má uvést, proč žádosti nevyhověl (odst. 5). Pokud dožádaný úřad tyto informace neposkytne do jednoho měsíce od obdržení žádosti, může dožadující dozorový úřad přijmout na území svého členského státu předběžné opatření podle čl. 55 odst. 1 (odst. 8).

64. Podle soudu lze postup podle čl. 61 GDPR považovat za zvláštní úpravu dožádání do ciziny sui generis ve smyslu § 13 odst. 6 správního řádu. Lze proto analogicky uvažovat o použití § 71 odst. 3 písm. b) správního řádu, podle kterého se ke lhůtě pro vydání rozhodnutí připočítává také doba nutná k provedení dožádání. Přestože se toto pravidla vztahuje podle správního řádu pouze na tuzemské dožádání, o čemž svědčí odkaz na § 13 odst. 3 správního řádu, má soud za to, že ji lze analogicky použít i v případě „dožádání“ podle čl. 61 GDPR.

65. V projednávané věci však k prodloužení lhůty dojít nemohlo, protože žalovaný svou žádost irskému dozorovému úřadu odeslal až dne 10. 3. 2026 (17. 3. 2026 ji doplnil, viz vyjádření žalovaného k žalobě a sdělení žalovaného žalobci ze 7. 4. 2026), tedy mnoho měsíců po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí (ta uplynula nejpozději 16. 6. 2025). Ustanovení § 71 odst. 3 písm. b) správního řádu nemůže být aplikováno, protože se týká výslovně „připočtení“ doby. Připočítávat (prodlužovat) lze přitom jen dobu, která trvá, nikoli dobu (lhůtu), která již zanikla (uplynula). Soud je toho názoru, že stejně jako přerušení řízení po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí nezpůsobí obnovení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu (srov. výše citovanou judikaturu, dále také rozsudek NSS ze dne 19. 8. 2020, čj. 2 Azs 156/2020-37, bod 23), ani provedení úkonu, jímž by teoreticky mohla být lhůta k rozhodnutí prodloužena, nevede k rozběhnutí nové lhůty k rozhodnutí v délce neurčitě stanovené v § 71 odst. 3 písm. b) správního řádu. Jinými slovy, nelze prodloužit lhůtu, která neběží, protože předtím uplynula (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2022, čj. 57 A 139/2021-98, bod 33).

66. Žalovaný tedy mohl požádat irský dozorový úřad, aby společnostem Google Ireland a Google Cloud EMEA Limited doručil jeho žádosti o informace. Jelikož tak však učinil až po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o žalobcově stížnosti, nedošlo tím k jejímu prodloužení. Z pohledu správního řádu se zároveň nejedná o důvod pro přerušení řízení (§ 64 správního řádu a contrario).

67. Z předloženého spisu krom toho nevyplývá, o které konkrétní informace žalovaný skrze irský dozorový úřad požádal, a soudu ani není zřejmé, co žalovanému bránilo v tom, aby o ně požádal sám. Na běh lhůty pro vydání rozhodnutí přitom nemohou mít vliv úkony správního orgánu, které jsou nesmyslné a neúčelné, nesměřují ke zjištění podstatných okolností (a tedy k vydání rozhodnutí) a řízení bezdůvodně protahují (rozsudek NSS ze dne 20. 8. 2009, čj. 7 Ans 2/2009-38, č. 2527/2012 Sb. NSS, a judikatura tam citovaná). Žalovaný proto měl vysvětlit, co mu bránilo v tom, aby požadované informace získal vlastní činností (obdobně rozsudky NSS ze dne 21. 9. 2023, čj. 6 Afs 59/2023-52, č. 4520/2023 Sb. NSS, bod 25, a ze dne 22. 8. 2024, čj. 7 Afs 285/2023-26, bod 11). Z předloženého správního spisu však tyto důvody nevyplývají.

68. Soud uzavírá, že žalovaný nebyl povinen přerušit řízení za účelem podání podnětu irskému dozorovému úřadu k zahájení řízení o předběžné otázce týkající se služby reCAPTHA, mohl si o ní totiž učinit úsudek sám. Přerušení řízení, k němuž žalovaný přikročil až po uplynutí lhůty pro rozhodnutí o žalobcově stížnosti, proto tuto lhůtu nestavilo. Žalovaný se tak ocitl v nečinnosti, neboť nepřerušil řízení včas a zároveň ve lhůtě pro rozhodnutí nerozhodl o žalobcově stížnosti.

69. Navíc, i pokud by žalovaný řádně přerušil řízení včas, pak v době, kdy soud o žalobě rozhodoval, již zjevně netrvaly důvody přerušení. Žalovaný řízení přerušil, protože podal podnět irskému dozorovému úřadu k zahájení řízení o předběžné otázce (viz usnesení ze dne 11. 3. 2026). Tento důvod však v mezidobí odpadl. Vyplývá to ze sdělení žalovaného ze dne 16. 7. 2026, kterým žalovaný reagoval na výzvu soudu, aby mu sdělil, zda došlo ke změně skutkového stavu, zejména zda irský dozorový úřad ve věci rozhodl. Žalovaný ve sdělení uvedl, že mu „není známo, že by irský dozorový úřad v předmětné věci rozhodl, přičemž má Úřad za to, že tento ani neplánuje ve věci iniciovat šetření. Irský dozorový úřad však souhlasil, že předá žádosti Úřadu o informace společnostem Google Ireland Limited a Google Cloud EMEA Limited. (…) Poté, co žalovaný obdrží požadované informace od těchto společností, rozhodne o dalším postupu“ (podtržení doplnil soud). Vyžádání informací prostřednictvím dozorového úřadu však nemůže odůvodnit přerušení řízení a ani v projednávané věci nemohlo prodloužit lhůtu pro vydání rozhodnutí. A jelikož irský dozorový úřad o předběžné otázce nerozhodl a ani o ní neplánuje rozhodnout, odpadl jediný důvod, pro který bylo řízení přerušeno. Žalovaný proto měl v řízení pokračovat, vyrozumět o tom žalobce (§ 65 odst. 2 správního řádu), a následně rozhodnout. Pokud žalovaný v řízení nepokračoval a nerozhodl, je nečinný.

6. Závěr a náklady řízení 70. Žaloba je důvodná, neboť žalovaný je ohledně žalobcovy stížnosti nečinný. Soud proto postupem dle § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil žalovanému povinnost o žádosti rozhodnout, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Lhůtu ke splnění této povinnosti soud určil především s přihlédnutím k dosavadní délce řízení.

71. O nákladech řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalobce, který byl ve věci plně úspěšný, má právo na jejich náhradu. Jeho náklady tvoří pouze zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Paušální náhrada nákladů nezastoupenému účastníkovi dle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o. s. ř.), se na správní soudnictví nevztahuje (rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, čj. 6 As 135/2015-79, č. 3344/2016 Sb. NSS). Lhůta k platbě náhrady nákladů řízení je stanovena podle § 160 odst. 1 v části věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o. s. ř.), ve spojení s § 64 s. ř. s.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 12. srpna 2026 Mgr. Marek Bedřich předseda senátu