11 A 129/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce:

1. Ing. J. M., 2. Ing. P. M., oba zastoupeni Mgr. Josefem Opltem, advokátem se sídlem Moravská 52, Praha 2, za účasti osob zúčastněných na řízení: a) CENTRAL GROUP Jankovcova a.s., se sídlem Na Strži 1702/65 Praha 4, b) Městská část Praha 7 se sídlem nábř. Kapitána Jaroše 1000, Praha 7, c) CENTRAL GROUP Vltavská vyhlídka s.r.o se sídlem Na Strži 1702/65, Praha 4 d) Pražská teplárenská a.s. se sídlem Partyzánská 1/7, Praha 7, proti žalovanému: Magistrát hl.m. Prahy se sídlem Mariánské nám. 2 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.6.2014 č.j.S-MHMP 404945/2014/SUP/No takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhají přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 17. 6. 2014, č.j. S-MHMP 404945/2014/SUP/No, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 ze dne 27. 12. 2013, č.j. MČ P7 38549/2013/OVT/Lub ve věci umístění stavby nazvané „Bytový dům Jankovcova“. Žalobci pokládají žalobou napadené rozhodnutí za protizákonné a zmatečné, neboť prvoinstanční orgán vydal rozhodnutí na základě žádosti společnosti CENTRAL GROUP a.s., ve výroku I. pak uvedl, že účastníkem řízení je společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s., zastoupená na základě plné moci společností CENTRAL GROUP a.s. Žadatelem ve věci vydání výjimky z ustanovení čl. 8 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy byla společnost CENTRAL GROUP Prague Real Expo a.s. Prvostupňový orgán usnesením spojil řízení o umístění stavby a řízení o udělení výjimky a uvedl, že žadatelem je v obou zahájených řízeních společnost CENTRAL GROUP a.s. Nesoulad okruhu účastníků řízení žalobci spatřují rovněž v odůvodnění rozhodnutí prvostupňového orgánu. Žalobci se tak domnívají, že prvostupňovému orgánu nebylo známo, kdo je žadatelem obou žádostí, a došlo tak k porušení ust. § 85 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb. (dále jen „ stavební zákon“). Žalobci dále nesouhlasí se závěrem žalovaného, že vyhláška č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy upravuje odstupy pouze mezi stavbami pro bydlení, nikoli mezi nebytovými stavbami, protože v daném případě se jedná o objekt s byty a žadatel musel požádat o výjimku. Správní orgány udělení uvedené výjimky řádně a dostatečně neodůvodnily a neuvedly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že byla splněna zákonná podmínka, když pouze citovaly ustanovení zákona. Žalobci rovněž namítli, že studie oslunění sousední zástavby, vyhotovená autorizovaným architektem, nebyla ve vztahu k objektu č.p. 1055 zpracována dostatečně objektivně, neboť zpracovatel zjišťoval pouze denní osvětlení a oslunění dvou oken situovaných ve 2. NP objektu č.p. 1055, při pohledu na objekt v jeho levé části. Ze studie proto není vůbec možné zjistit, zda budou dodrženy normy osvětlení a oslunění i pro ostatní okna. Správní orgány tak akceptovaly studii, která nemá adekvátní vypovídající hodnotu a nebyla řádným podkladem pro vydání rozhodnutí o umístění stavby. Žalovaný také nijak nezdůvodnil svůj závěr, že předmětná studie posuzovala dopad umisťované zástavby na okna v nejnepříznivější poloze a že je zřejmé, že zastínění dalších místností bude menšího rozsahu a bude splňovat požadavky vyhlášky. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a uvedl, že v průběhu řízení došlo ke změně vlastnictví stavbou dotčených pozemků. Stavební úřad tuto změnu v odůvodnění srozumitelně vysvětlil a žadatel ve svém vyjádření k odvolání správnost osoby žadatele ve výroku potvrdil. Žalovaný se dále domnívá, že Studie oslunění sousední zástavby zpracovaná autorizovanou osobou je dostatečným podkladem pro rozhodnutí stavebního úřadu a k předmětné výjimce z odstupu podle ust. čl. 8 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy uvedl, že se týká odstupů vyšších stěn umisťovaného bytového domu od stávajících dvoupodlažních nebytových objektů žalobců, tedy je účel vyhlášky povolením řešení dle výjimky splněn. Práva osob zúčastněných na řízení uplatnily shora uvedené subjekty (CENTRAL GROUP Jankovcova a.s., Městská část Praha 7, CENTRAL GROUP Vltavská vyhlídka s.r.o, Pražská teplárenská a.s.). Z těchto osob vyjádření k žalobě podala společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s., která, pokud jde o jednotlivé námitky, uvedla, že tyto námitky nepovažuje za důvodné, když je zřejmé, že územní rozhodnutí bylo vydáno pro společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s. a identifikace nového subjektu na straně žadatele byla doložena po spojení řízení o vydání územního rozhodnutí a povolení výjimky. Výjimka z odstupových vzdáleností jižního křídla byla dostatečným způsobem odůvodněna, poukázala na doplnění studií možné zástavby na pozemku č. parc. 968 a na studii oslunění, která dokazuje, že rozložení stavby umožní lepší využití sousedního pozemku i z hlediska oslunění a výhledu. Dále poukázala na to, že na předmětnou stavbu bylo dne 7.11.2014 vydáno stavební povolení sp.zn. MČ P7 026479/2014/OVT/Hál, které nabylo právní moci dne 16.12.2014. S ohledem na ustanovení § 94 odst. 5 stavebního zákona je žaloba bezpředmětná. Navrhla, aby soud žalobu zamítl. Při jednání u Městského soudu v Praze setrvali účastníci na svých stanoviscích. Zástupce žalobců poukázal na to, že došlo ke spojení řízení o vydání územního rozhodnutí a povolení výjimky přesto, že žádosti podali dva různé subjekty. Poukázal na zápis z obchodního rejstříku, z něhož vyplývá, že společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s. byla zapsána dne 19.8.2013. Pokud jde o otázku oslunění s odkazem na písemné vyhotovení žaloby, dodal, že studii zpracoval Ing. Arch. Z. F., který pracuje pro společnost CENTRAL GROUP a.s., lze proto předpokládat, že výsledek posudku nenapadne původní projekt zpracovaný touto společností. Pokud jde o povolení výjimky z odstupové vzdálenosti, mají žalobci za to, že podmínky pro povolení výjimky je nutno vykládat restriktivně, má za to, že ani první ani druhý stupeň povolení výjimky neodůvodnili dostatečným způsobem. K dotazu soudu žalobci uvedli, že na předmětnou stavbu bylo vydáno stavební povolení, proti němu odvolání nepodali. Zástupce žalovaného odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádření k podané žalobě. Zástupci osob zúčastněných na řízení se k jednání nedostavili. Bylo proto jednáno bez jejich přítomnosti. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí z hlediska námitek v žalobě uvedených, neboť jejich rozsahem je soud vázán, při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.). Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobci v podané žalobě namítali, že rozhodnutí je protizákonné a zmatečné, když žalovaný považoval za správný postup Úřadu městské části Praha 7, který v úvodu rozhodnutí uvedl, že je vydáváno na základě žádosti společnosti CENTRAL GROUP a.s., ve výroku za účastníka řízení označil společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s., nereagoval na skutečnost, že žádost o povolení výjimky byla podána společností CENTRAL GROUP Prague Real Expo a.s., přesto usnesením ze dne 7.8.2013 řízení o umístění stavby a řízení o udělení výjimky spojil. V odůvodnění rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 ze dne 27.12.2013 je v prvním odstavci uvedeno, že žadatelem je v obou případech společnost CENTRAL GROUP a.s., je tedy zřejmé, že Úřadu městské části nebylo známo, kdo je žadatelem. K těmto námitkám je nutno konstatovat, že z výše uvedeného obsahu spisového materiálu je zřejmé, že žádost o vydání územního rozhodnutí podala skutečně společnost CENTRAL GROUP a.s., žádost o výjimku pak podala společnost CENTRAL GROUP Prague Real Expo a.s., která byla zastoupena společností CENTRAL GROUP a.s.. Ze spisového materiálu je pak zřejmé, že právním nástupcem společnosti CENTRAL GROUP Prague Real Expo a.s., se stala společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s., která zůstala zastoupena společností CENTRAL GROUP a.s.. Správní orgán prvého stupně pochybil, jestliže v prvopočátku neodstranil vady podání – žádosti o územní rozhodnutí, a to zejména za situace, kdy z výpisu z katastru nemovitostí, který je založen ve správním spise, je zřejmé, že vlastnická práva k předmětnému pozemku měla v den podání žádosti společnost CENTRAL GROUP Real Prague a.s., nikoliv její zástupce, tj.společnost CENTRAL GROUP a.s.. Současně je nutno konstatovat, že v průběhu prvostupňového správního řízení však nesrovnalosti ve vztahu k osobě, která je žadatelem o vydání územního rozhodnutí, byly odstraněny, když bylo upřesněno, že tímto žadatelem je společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s. Ve vztahu k žádosti o povolení výjimky pak uvedená společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s. je právním nástupcem společnosti CENTRAL GROUP Prague Real Expo a.s. která o výjimku požádala. To znamená, že vstoupila do práv svého právního předchůdce. Toto právní nástupnictví žalobci nezpochybňují. Podstatné pro posouzení otázky, kdo byl žadatelem o vydání územního rozhodnutí a povolení výjimky, tedy kdo byl účastníkem správního řízení, je výrok rozhodnutí. Jak je zřejmé i z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, za účastníka řízení je označena společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s.. Pokud žalobci poukazovali na úvod rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 ze dne 27.12.2012, nelze tuto námitku považovat za důvodnou. Právě proto, že z výroku je zřejmé, že účastníkem územního řízení byla uvedena společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s.. Pokud žalobci poukazoval na úvod odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že v prvním odstavci odůvodnění správní orgán popsal dosavadní skutkový stav, v dalším odstavci pak uvedl, že stavebníkem je ke dni vydání územního rozhodnutí společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s., která je zastoupena na základě plné moci společností CENTRAL GROUP a.s.. Pokud žalobci poukazovali na str. 12 rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 27.12.2013, je nutno konstatovat, že jde o rozdělovník, kde jsou uvedeny subjekty, kterým má být doručováno. Je-li zde uvedená společnost CENTRAL GROUP a.s., je zřejmé, že jde o zástupce účastníka správního řízení, zástupce společnosti CENTRAL GROUP Jankovcova a.s.. Žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí ze dne 17.6.2014 uvedl, že žadatelem je společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s. Na obě rozhodnutí, tj. rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 ze dne 27.12.2012 a napadené rozhodnutí ze dne 17.6.2014, je nutno hledět ve vzájemné souvislosti, neboť tvoří jeden celek, obě rozhodnutí byla vydána v rámci jednoho správního řízení a nelze je posuzovat izolovaně. Lze shrnout, že z obsahu spisu vyplývá, že nesrovnalosti v osobě žadatele byly v průběhu správního řízení odstraněny, bylo postaveno zcela jednoznačně najisto, že účastníkem, tedy žadatelem je společnost CENTRAL GROUP Jankovcova a.s. Rozhodující je přitom stav ke dni vydání rozhodnutí ( viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.4.2011 č.j. 1 As 24/2011-79, dostupný na www. nssoud.cz) a k tomuto dni nebylo sporu o tom, kdo je žadatelem K tomu, co bylo uvedeno, je vhodné konstatovat, že soud má důvodné pochybnosti o tom, nakolik se uvedené nesrovnalosti přímo dotkly práv žalobců, když do práv žalobců mohla zasáhnout uvažovaná výstavba a nikoliv otázka, jaký subjekt je žadatelem o vydání územního rozhodnutí či o povolení výjimky. Žalobci v podané žalobě vyjádřili nesouhlas se závěrem žalovaného, že vyhláška č. 29/1999 Sb. hl.m.Prahy (správně č. 26/1999) upravuje odstupy pouze mezi stavbami pro bydlení, nikoliv mezi nebytovými stavbami. V daném případě se však jedná o objekt s byty, proto musel žadatel požádat o výjimku. Dále žalobce uvedli, že žalovaný souhlasil s názorem Úřadu městské části Praha 7, pokud jde o umístění stavby a poukázalo na konkrétní odstupy jednotlivých částí stavby. Z této části žaloby je zřejmé, že žalobci v podstatě konstatují velikost umístěných staveb a vzdálenosti od hranic pozemků č. 967, 968 v k.ú. Holešovice. Žádné konkrétní námitky žalobce v této části žaloby neuvádějí. Pouze v úvodu projevují nesouhlas se závěrem, že dle názoru žalovaného vyhláška č. 26/1999 Sb. hl.m. Prahy upravuje pouze odstupy mezi stavbami pro bydlení a nikoliv nebytovými stavbami, současně však uvádějí, že v daném případě jde o objekt s byty, proto musel žadatel požádat o výjimku. Tvrzení žalobců jsou vnitřně rozporná, když na jedné straně uvádějí, že o výjimku bylo požádáno a bylo o ní rozhodnuto, na druhé straně nesouhlasí s názorem žalovaného, který se vztahuje na případy, kdy o výjimce rozhodováno být nemá. To znamená, že právní názor žalovaného o tom, že uvedená vyhláška upravuje odstupy pouze mezi stavbami pro bydlení a nikoliv mezi nebytovými stavbami, v daném případě nebyl aplikován, protože jde o objekt, který obsahuje byty, proto byla řešena otázka odstupů, resp. otázka možných výjimek od odstupů předepsaných obecně závazným právním předpisem. Není tedy zřejmé, v čem se měl žalobci tvrzený nesprávný názor žalovaného správního orgánu v napadeném rozhodnutí projevit. Přes výše uvedené považuje soud poukázat na ustanovení čl. 8 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl.m.Prahy, podle něhož platí, že „ Jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odst. 3 až 6. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že jsou upravovány odstupy staveb pro bydlení navzájem a odstupy staveb pro bydlení od staveb nebytových. Z uvedeného ustanovení nevyplývá, že by se toto ustanovení vztahovalo i na vzájemné odstupové vzdálenosti staveb nebytových. Žalobci dále v podané žalobě namítali, že žadatel svou žádost o udělení výjimky pro odstup neodůvodnil, pouze odkázal na projektovou dokumentaci k žádosti o vydání územního rozhodnutí. Ani správní orgány udělení výjimky řádně a dostatečně neodůvodnily. Výjimky mají být vykládány restriktivně a udělení výjimky má být vždy řádně odůvodněno. Úřad městské části Praha 7 v podstatě pouze citoval ustanovení § 169 odst. 2 stavebního zákona, což nelze považovat za řádné odůvodnění výjimky. Žalovaný pouze konstatoval, že účelem je chránit dostatečnými odstupy okna obytných místností v bytových domech a z posouzení otázky zastavitelnosti sousedního pozemku stavebních úřadem lze souhlasit. Pokud jde o námitku, že žádost o udělení výjimky pro odstup žadatel neodůvodnil, je nutno konstatovat, že tuto námitku soud neshledal důvodnou. Je věcí stavebního úřadu, aby posoudil opodstatněnost o udělení výjimky, posoudil, zda musí být tato žádost blíže odůvodněna, nebo zda postačí odkaz na přiloženou dokumentaci. Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění, je zřejmé, že žalobci vytrhli část odůvodnění jak prvostupňového rozhodnutí, tak napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že otázce povolen či důvodnosti požadovaných výjimek věnoval prvostupňový správní orgán dostatečnou pozornost na str. 9 – 11rozhodnutí. Je pravdou, že prvostupňový správní orgán obecně konstatoval, že povolením výjimky nebude ohrožena bezpečnost, ochrana zdraví a života osob, či sousední pozemky a stavby, blíže se zabýval otázkou oslunění sousední zástavby či otázkou požárních odstupových vzdáleností, přičemž tak činil s přihlédnutím k námitkám, které byly v průběhu správního řízení uplatněny. Námitky, které se týkaly dalších skutečností, které je v souvislosti s otázkou odstupu staveb posuzovat (požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické a další – viz čl. 8 odst. 1 vyhl. 26/1999 Sb. hl.m.Prahy), blíže posuzovány nebyly, když byly předmětem posouzení dotčenými orgány státní správy a účastníci řízení k závěrům těchto dotčených orgánů žádné konkrétní námitky neuplatnili a nebyl důvod pro to, aby správní orgány stanoviska dotčených orgánů opakovaly. Nebylo tedy třeba, aby se správní orgány těmito okolnostmi blíže zabývaly. Podrobně se námitkami žalobců, které uplatnili v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového rozhodnutí ohledně povolení výjimky, se zabýval i žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nelze souhlasit se žalobci, že se pouze omezil na konstatování, které žalobci v podané žalobě uvedli. Žalobci v podané žalobě obecně namítali, že nebylo zkoumáno osvětlení oslunění rovnoměrně pro všechna okna, takže není zřejmé, zda normy osvětlení a oslunění pro ostatní okna budou dodrženy namítali, že není pravda, že by se za těmito dalšími okny nenacházely pobytové místnosti. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgány vycházely ze studie oslunění sousední zástavby, zpracované autorizovanou osobou a nazvané „ Studie oslunění projektu CIMEX a.s. – „ Vltavská vyhlídka“ a denního osvětlení stávající kanceláří v sousedním objektu č.p. 1055 po realizaci bytového domu „Jankovcova“ Praha 7 Holešovice“. Ve studii je uvedeno, že v posuzovaném objektu č.p. 1055 jsou jen dvě okna kanceláří ve 2. NP a ostatní okna nejsou okna prostoru s trvalým pobytem. Studie dále uvádí, že pro prostory s trvalým pobytem v blokové městské zástavbě se požaduje minimální hodnota DW = 29% a na základě výpočtu uzavírá, že denní osvětlení v kancelářích odpovídá platným předpisům, neboť dosahuje hodnot 29,6 a 29,7. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, ž v nemovitosti žalobců nejsou okna obytných místností, bylo tedy posuzováno pouze osvětlení stávajících kanceláří, přičemž v objektu jsou jen dvě okna kanceláří ve 2. NP. Ostatní okna nejsou okna prostoru s trvalým pobytem osob, a proto se dle vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy neposuzují. Dle názoru soudu žalovaný uvedeným popisem vysvětlil, v čem shledává důvody, že předmětná studie posuzovala dopad umisťované zástavby v nejnepříznivější poloze, když i podle ust. čl. 23 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy se musí dbát na to, aby se podmínky denního osvětlení vnitřních prostorů s trvalým pobytem lidí v okolních budovách nezhoršily pod normové hodnoty. Žalobci nepředložili podklady, které by vyvracely údaje uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí, nezpochybnili správnost studie ani nenapadli zadání studie samotné, podle kterého se mělo jednat o posouzení denního osvětlení stávajících kanceláří objektu, neuvedli, jaké skutečnosti dle názoru žalobců vedly k nutnosti posouzení i ostatních oken. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že studie oslunění byla zpracována ve vztahu ke dvěma oknům v druhém nadzemním podlaží, a to s odůvodněním, že tam jsou pobytové místnosti. Žalobci v průběhu správního řízení neuvedli žádnou konkrétní námitku, ze které by bylo zřejmé, že pobytové místnosti jsou i za jinými okny než za těmi, ve vztahu k nimž oslunění a osvětlení bylo posuzováno. Ostatně ani v podané žalobě neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, nedokládají svá tvrzení, nepředkládají žádné doklady, pouze obecně tvrdí, že není pravdou, že za jinými okny se nenacházejí pobytové místnosti. Pokud žalobci namítali, že žalovaný se ve vztahu k otázce osvětlení omezil pouze na tvrzení, že „… předmětná studie oslunění a denního osvětlení sousední zástavby posuzovala dopad umisťované stavby na okna v nejpříznivější poloze, neboť je zřejmé, že zastínění dalších místností bude menšího rozsahu a bude splňovat požadavky vyhlášky OTT“ , je nutno uvést, že žalovaný se neomezil pouze na konstatování toho, co žalobci uvedli, když v odůvodnění, poukázal na to, že v nemovitosti žalobců nejsou okna obytných místností, proto bylo posuzováno denní osvětlení stávajících kanceláří v nebytovém objektu č.p. 1055, v němž jsou jen dvě okna kanceláří ve druhém nadzemním podlaží s tím, že ostatní okna nejsou okna s trvalým pobytem osob, proto se podle čl. 23 odst. 2 vyhlášky neposuzují. Pokud tedy žalovaný odkázal na studii osvětlení, je zřejmé, že žalovaný vypořádával námitky žalobců, které uvedli v odvolání. Obsahu námitek pak nutně musí korespondovat i jejich vypořádání, tedy i odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Ani tyto námitky neshledal soud důvodnými. Námitkou neobjektivnosti zpracované studie vzhledem k osobě zpracovatele se soud nemohl zabývat, protože byla uplatněna po uplynutí lhůty pro podání žaloby ( §71 odst.2, § 72 odst.1 s.ř.s.). Ze shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech v řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému správnímu orgánu náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost, proto jim náhrada nákladů řízení nepřísluší (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). Protože osoby zúčastněné na řízení náklady ani nepožadovaly, soud o nich nerozhodoval samostatným výrokem. K odkazu společnosti CENTRAL GROUP Jankovcova a.s. na § 94 odst. 5 stavebního zákona, uvedeném ve vyjádření k žalobě, je vhodné konstatovat, že, vzhledem k tomu, že na předmětnou stavbu bylo vydáno pravomocné stavební povolení, v případě, že by soud napadené rozhodnutí zrušil, nové územní rozhodnutí by již nebylo vydáno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 24. listopadu 2016 JUDr. Hana Veberová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Beranová