11 A 134/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně: V.G., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17.7.2015, č.j. MV-142426-3/SO/sen-2013 takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 17.7.2015, č.j. MV-142426- 3/SO/sen-2013, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra ze dne 5.6.2013, č.j. OAM-7540-8/DP-2013 ve věci žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání. Žalobkyně považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné a domnívá se, že tímto rozhodnutím a jemu předcházejícím řízením byla zkrácena na svých právech. Prvostupňový správní orgán zastavil řízení, neboť žalobkyně nedoložila v zákonné lhůtě doklad o zajištění ubytování a doložila jej až k podanému odvolání. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu stanoví, že se k novým skutečnostem a návrhům na provedení nových důkazů uvedeným v odvolání přihlédne pouze tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Ovšem podle praxe Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců není striktně formalistická aplikace tohoto ustanovení v případech správního řízní, kde je jediným účastníkem žadatel, na místě. Podle názoru žalobkyně je nutné přihlédnout i k základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména k principu dobré správy upravené v ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu. Vzhledem k tomu, že se jedná o správní řízení o žádosti, jehož jediným účastníkem je žadatel, nemůže zrušením napadeného rozhodnutí dojít k žádnému zásahu do práv a oprávněných zájmů dalších osob. Tento názor Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ve svých odůvodněních již několikrát uvedla a vždy byly doklady doložené až k odvolání uznané za doložené ve lhůtě. Žalobkyně namítá, že správní orgán pochybil, pokud řízení zastavil podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Správní orgán neuvedl, z jakých konkrétních důvodů pokládal nedoložení chybějícího dokladu za podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení, a učinil tak i přesto, že zákon o pobytu cizinců má pro danou situaci vlastní speciální právní úpravu obsaženou v ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území ČR. Žalobkyně rovněž poukázala na porušení zákonem stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že správní řízení se má odehrávat především v řízení vedeném prvostupňovým orgánem, proto ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu zakotvuje zásadu koncentrace řízení. Žalobkyni nebylo bráněno v uplatňování jí známých skutečností a navrhování důkazů v průběhu řízení před prvostupňovým orgánem. K novým skutečnostem a návrhům na provedení nových důkazů žalovaný přihlíží pouze v odůvodněných případech, žalobkyně ovšem ve svém odvolání neuvedla žádný relevantní důvod, proč uvedený doklad nemohla předložit v prvostupňovém řízení. Žalovaný dále uvedl, že prvostupňový orgán v souladu se zákonem řízení o žádosti zastavil, neboť žalobkyně nepředložila zákonem požadovaný doklad. Žalovaný považuje žalobou napadené rozhodnutí za dostatečně odůvodněné a v souladu s právními předpisy. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním orgánem z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě. Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 soudního řádu správního) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s projednáním bez nařízení ústního jednání vyslovili souhlas (§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s.ř.s.“). Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně dne 11. 2. 2013 podala prostřednictvím zástupce žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Dne 11. 2. 2013 byla žalobkyně správním orgánem vyzvána k odstranění vad žádosti spočívající v nedoložení dokladu o zajištění ubytování a dokladu o účelu pobytu na území, k čemuž jí byla poskytnuta lhůta 90 dnů. Dne 2. 5. 2013 bylo správnímu orgánu doručeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro hlavní město Prahu, kterým se žalobkyni povoluje zaměstnání, a to na dobu od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2013. Ve spise jsou dále doložena rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro hlavní město Prahu, kterými se prodlužuje povolení k zaměstnání, která jsou datována ke dni 24. 6. 2013, 20. 9. 2013 a 24. 2. 2014. Vyrozuměním ze dne 3. 6. 2013 byla žalobkyně informována o pokračování v řízení. Usnesením ze dne 5. 6. 2013 č.j. OAM-7540-8/DP-2013 bylo řízení o žádosti zastaveno s odůvodněním, že ve správním orgánem stanovené lhůtě nebyly požadované doklady doloženy. Odvoláním ze dne 12. 6. 2013 žalobkyně požádala o nové projednání žádosti a přiložila doklad prokazující zajištění ubytování. Rozhodnutím ze dne 17. 7. 2015 č.j. MV-142426/SO/sen-2013 bylo odvolání žalobkyně zamítnuto s odůvodněním, že žalobkyně nepředložila doklad o zajištění ubytování ani po výzvě správního orgánu a předložila ho až společně s odvoláním dne 12. 6. 2013, přičemž neuvedla žádný relevantní důvod, proč nemohla doklad o zajištění nového ubytování předložit již v řízení před prvostupňovým správním orgánem. Proti tomuto rozhodnutí směřuje žaloba. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobkyně, kterou se odvolává na praxi žalovaného s poukazem na skutečnost, že striktně formalistická aplikace ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu není na místě. Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu upravuje koncentraci správního řízení, z níž vyplývá povinnost odvolacího orgánu akceptovat nové skutečnosti a návrhy na provedení nových důkazů uvedené v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení pouze tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Právě s ohledem na povahu řízení, které bylo zahájeno v daném případě na žádost, je zásada koncentrace plně na místě, neboť lze oprávněně předpokládat, že osoba něco po správním orgánu požadující, doloží ve svém vlastním zájmu všechny zákonem stanovené doklady již ke své žádosti. Žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, které by jí bránily v předložení požadovaných dokladů dříve než v řízení odvolacím, takové skutečnosti neuvádí ani neprokazuje ani v žalobě. Z obsahu spisového materiálu je přitom zřejmé, že žalobkyně byla prvostupňovým orgánem výzvou ze dne 11.2.2013 vyzvána, aby zákonem předepsané doklady předložila ve stanovené lhůtě, současně byla poučena, že v případě, že ve lhůtě požadované doklady nepředloží, budou tyto vady žádosti spočívající v chybějících náležitostech důvodem pro zastavení řízení. V této výzvě bylo nejen odkázáno na příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců na území ČR, součástí výzvy bylo i poučení o tom, jaké náležitosti musí požadované doklady splňovat. Zde je vhodné poukázat např. na rozsudek rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č.j. 1 As 6/2008- 49 (dostupný na www.nssoud.cz), je v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady a návrhy důkazů v odvolání jsou tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu I. stupně. Tvrzení, ve kterém žalobkyně poukazuje na rozdílnou praxi žalovaného, spočívající v uznání dokladů doložených až k odvolání, žalobkyně nijak neprokazuje. Žalobkyně pouze zcela obecně tuto praxi konstatuje, neuvádí však žádné konkrétní případy, ve kterých neměla být zásada koncentrace žalovaným respektována. Soud se proto nemohl touto námitkou blíže zabývat. Zásady dle ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu, kterých se žalobkyně dovolává, upravují zásadu procesní ekonomie a zásadu subsidiarity výkonu veřejné moci. Dle názoru soudu byly tyto zásady správními orgány obou stupňů dodrženy, neboť žalobkyni nevznikly žádné zbytečné náklady, které by ji v souvislosti s vedením daného správního řízení nepřiměřeně zatěžovaly. Doklady, které správní orgány požadovaly pro vyřízení žádosti žalobkyně, jsou doklady, které jsou zákonem výslovně stanoveny a které musí předložit žadatel, protože to nejsou doklady, které by byly správnímu orgánu k dispozici z úředních evidencí. Lze tak shrnout, že dané ustanovení chrání zcela odlišné zájmy, než které uvádí žalobkyně. Nelze se ztotožnit s argumentem žalobkyně, že projevem principu dobré správy by bylo zrušení napadeného rozhodnutí vydaného v řízení o žádosti, jehož jediným účastníkem je žadatel, a proto zrušením napadeného rozhodnutí nemůže dojít k žádnému zásahu do práv a oprávněných zájmů dalších osob. Sama skutečnost, že jediným účastníkem správního řízení je žadatel o pobyt, a proto se rozhodnutí nedotkne práv jiných subjektů, nemůže mít za následek to, že správní orgán nebude respektovat ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu. K námitce žalobkyně, že řízení o žádosti bylo zastaveno podle § 66 odst. 1 správního řádu, ačkoliv žádost měla být zamítnuta podle § 56 odst. 1 písm. a) č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též zákon o pobytu cizinců na území ČR), soud uvádí, že žalobkyně byla výzvou ze dne 11. 2. 2013 vyzvána k odstranění vad žádosti v souladu s ustanovení § 44a odst. 3, § 35 odst. 2 a § 31 odst. 1 zákona o pobytu cizinců na území ČR, a za tímto účelem jí byla stanovena přiměřena dlouhá doba. Z uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců na území ČR vyplývá, že žadatel je povinen k žádosti o prodloužení doby pobytu na území za účelem zaměstnání předložit mimo jiné rozhodnutí o prodloužení povolení k zaměstnání a doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území. Pokud byť i jeden z požadovaných dokladů není k žádosti předložen, je žádost vadná a nelze ji věcně projednat. K věcnému projednání žádosti, tedy k posouzení, zda předložené doklady odůvodňují rozhodnout o udělení požadovaného pobytu (včetně jeho prodloužení) či naopak rozhodnout o zamítnutí podané žádosti, musí správní orgán mít zákonem stanovené doklady k dispozici. Teprve pak může posuzovat a ověřovat údaje, uvedené v žádosti, resp. předložené doklady vyhodnocovat a rozhodovat podle ustanovení § 56 zákona o pobytu cizinců na území ČR. Jak bylo uvedeno, žádost žalobkyně vykazovala vady, spočívající v tom, že nebyl přiložen doklad o zajištění ubytování a doklad o účelu pobytu na území. Žalobkyně tyto vady neodstranila, když předložila pouze jeden dokladů, k jejich předložení byla vyzvána výzvou ze dne 11.2.2013. To způsobilo, že se správní orgány nemohly její žádostí meritorně zabývat, protože neúplnou žádost nemohou posoudit věcně, nemohou učinit závěr o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro vyhovění žádosti nebo naopak pro její věcné zamítnutí. Důvodnou neshledal soud ani námitku o tom, že správní orgány neuvedly, z jakých konkrétních důvodů nedoložení dokladu považovaly za podstatné vady žádosti. Jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak z prvostupňového usnesení vyplývá, že důvodem pro zastavení řízení bylo nedoložení dokladu o zajištění ubytování. Je nepochybné, že tento doklad je dokladem, který musí být žadatelem o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání, předložen, neboť zákon o pobytu cizinců na území ČR tak v ustanovení § 35 odst. 2 a § 31 odst. 1 výslovně stanoví. Jak bylo výše uvedeno, k tomu, aby se správní orgány mohly žádostí žalobkyně meritorně zabývat, musely být doloženy všechny zákonem přepsané náležitosti. Nedoložení zákonem předepsaných dokladů znemožňuje, aby se správní orgán mohl žádostí zabývat, což je důsledkem vady podání. Jestliže vada žádosti znemožní správnímu orgánu žádost projednat, je pojmově tato vada vadou podstatnou. Ačkoliv tato úvaha není výslovně obsažena v rozhodnutí obsažena, z jeho obsahu je to patrno. Obdobně to platí o námitkách, ve kterých žalobkyně namítá bez bližšího zdůvodnění porušení ustanovení § 2,§ 3, § 93 a § 68 správního řádu. Není zřejmé, zda žalobkyně porušení uvedených ustanovení dovozuje z již uvedených tvrzení v žalobě nebo zda jde o další námitky. Pro prvý případ je nutno odkázat na to, co bylo výše uvedeno k námitkách, obsaženým v podané žalobě. Pro druhý případ je nutno ve shodně obecné poloze, v jaké byly námitky uplatněny, konstatovat jejich nedůvodnost. Ustanovení § 2 správního řádu obsahuje zásady činnosti správních orgánů jako je zákonnost postupu správního orgánu, uplatňování pravomoci, ochrana nabytých práv a ochrana veřejného zájmu. Z této části žaloby není zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech žalobkyně porušení uvedených zásad spatřuje. Soudu nepřísluší důvody v žalobě neuvedené dovozovat. Ustanovení § 3 správního řádu upravuje povinnost správního orgánu zjistit co nejúplněji skutkový stav věci, ve vtahu ke zjištěnému stavu věci žalobkyně rovněž žádné konkrétní skutečnosti, které by měly být zjištěny a nestalo se tak, neuvádí. Ustanovení § 93 správního řádu stanoví, že pro řízení o odvolání se přiměřeně použijí zde vyjmenované hlavy této části správního řádu a stanoví pravidlo pro určení nadřízeného orgánu. Není zřejmé, v čem mělo být toto ustanovení porušeno. Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu upravuje náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí. Žalobkyně v této části žaloby neuvádí nic konkrétního a ani zde není zřejmé, v čem mělo být toto ustanovení porušeno. Žalobkyně namítala nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí. K této námitce je nutno uvést, že nedodržení lhůt pro vydání rozhodnutí samo o sobě nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Ochrana práv účastníků správního řízení proti nedůvodným je zajištěna institutem opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, popř. žalobou na ochranu proti nečinnosti. Bylo jen na rozhodnutí žalobkyně, zda svých oprávnění využije či nikoli. Soud proto neshledal tyto námitky důvodnými Ze shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Pro úplnost soud uvádí, že návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě byl zamítnut usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24.9.2015 č.j. 11 A 134/2015-17. Usnesení nabylo právní moci dne 12.10.2015 Výrok o nákladech v řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému správnímu orgánu náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 25. října 2016 JUDr. Hana Veberová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mikolášová