11 A 181/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Marka Bedřicha a soudců JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila ve věci žalobce: JUDr. J. H., Ph.D. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí se sídlem Loretánské náměstí 5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 21. 10. 2025, č. j. 148414-5/2025- MZV/OPL, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr zahraničních věcí rozhodl o jeho rozkladu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2025, č. j. 123147-48/2024-MZV/OK. Prvostupňovým rozhodnutím byla odmítnuta žádost žalobce ze dne 11. 9. 2024 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“). Žalobce se dožadoval poskytnutí „komunikace mezi Ministerstvem zahraničních věcí a a) vládním zmocněncem pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, jeho kanceláří a jejími jednotlivými členy, poradci a jakýmikoliv dalšími osobami nebo subjekty, kteří s ním spolupracují nebo jsou s ním jinak spojeni v souvislosti s výkonem jeho funkce (dále jen „Vládní zmocněnec“) b) Ústavním soudem České republiky, a/nebo c) jiným orgánem moci veřejné, či jiným subjektem, jednajícím jménem takového orgánu moci veřejné, na jeho pokyn či ve spolupráci s ním (dále jen „Jiný orgán moci veřejné“). Ve smyslu shora uvedeného žádám o poskytnutí veškeré korespondence a jiné komunikace I. vedené mezi Ministerstvem zahraničních věcí a Ústavním soudem, II. vedené mezi Ministerstvem zahraničních věcí a Vládním zmocněncem, III. vedené mezi Ministerstvem zahraničních věcí a Jiným orgánem moci veřejné, IV. vedené interně v rámci Ministerstva zahraničních věcí, která souvisí s mezistátní stížností Lichtenštejnského knížectví proti České republice ze dne 19. srpna 2020, projednávané Evropským soudem pro lidská práva pod zn. 35738/20 a/nebo soudními, správními či jinými řízeními vedenými před orgány České republiky, jejichž stranou je 1. FURST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL - 0001,030.270-0, se sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví; 2. S.D. F. H. A. II. von und zu L., nar. X, bytem X; 3. G. Prinz von und zu L., nar. X, bytem X; 4. E. Prinz von und zu L.., nar. X, bytem X; 5. A. P. Prinz von und zu L., nar. X, občan Lichtenštejnského knížectví, t.č. bytem X; 6. L. W. Prinz von und zu L., nar. X, občan Lichtenštejnského knížectví, bytem X; 7. L M. T. Prinzessin von und zu L., nar. 7. 4. 1977, občan Lichtenštejnského knížectví, t.č. bytem X; 8. E. F. Prinz von und zu L., nar. X, občan Lichtenštejnského knížectví, t.č. bytem X; 9. U. C. Prinz von und zu L., nar. X, t.č. občan Lichtenštejnského knížectví, bytem X; 10. Ch. – L. de R. de L. S. M., nar. X, francouzský státní občan, bytem X a/nebo se spory uvedených osob a České republiky či státními podniky. Dále žádám o poskytnutí veškerých dokumentů vztahujících se ke shora uvedené věci, jež byly jako příloha či samostatně v rámci uvedené komunikace či v souvislosti s ní zaslány mezi shora uvedenými povinnými subjekty.“ 2. Povinný subjekt rozhodnutím ze dne 26. 9. 2024, č. j. 123147-15/2024-MZV/OK, žádost v celém rozsahu podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb. odmítl.

3. Proti postupu povinného subjektu žadatel podal dne 15. 10. 2024 rozklad, jemuž orgán rozhodující o rozkladu vyhověl a rozhodnutím ze dne 6. 11. 2024, č. j. 127794-3/2024- MZV/OPL, rozhodnutí o odmítnutí žádosti zrušil a povinnému subjektu věc vrátil k novému projednání.

4. Povinný subjekt vydal dne 6. 12. 2024 rozhodnutí č. j. 123147-25/2024-MZV/OK, kterým žádost opětovně v celém rozsahu odmítl dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. e) a g) a § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. Proti rozhodnutí podal žadatel dne 27. 12. 2024 rozklad, kterému bylo orgánem rozhodujícím o rozkladu vyhověno a věc byla rozhodnutím ze dne 26. 2. 2025, č. j. 101184-2/2025-MZV/OPL, vrácena povinnému subjektu k novému projednání.

5. Povinný subjekt dne 14. 3. 2025 vyzval žadatele k upřesnění žádosti výzvou č. j. 123147-36/2024-MZV/OK. Žadatel dne 17. 4. 2025 svoji žádost upřesnil. Dne 7. 5. 2025 povinný subjekt rozhodnutím č. j. 123147-41/2024-MZV/OK žádost opět v celém rozsahu odmítl. Proti napadenému rozhodnutí podal žadatel dne 26. 5. 2025 rozklad. Orgán rozhodující o rozkladu vydal rozhodnutí č. j. 128014-2/2025-MZV/OPL ze dne 18. 8. 2025, ve kterém - výrokem I napadeného rozhodnutí zrušil prvostupňové rozhodnutí a řízení zastavil v rozsahu specifikovaných dokumentů, které žalobci poskytl (dokumenty č. 12, 29, 33, 37 a 39–43), - výrokem II napadeného rozhodnutí došlo k formulačnímu upřesnění prvostupňového rozhodnutí v tom směru, že k jednotlivým vyhledaným dokumentům je nyní přiřazen konkrétní důvod pro odmítnutí jejich poskytnutí dle § 11 InfZ. Výrok II zní tak, že se žádost odmítá: - podle § 11 odst. 1 písm. e) InfZ v rozsahu dokumentů č. 2 a 4–11, - podle § 11 odst. 1 písm. g) InfZ, ve znění do 18. 8. 2025, v rozsahu dokumentů č. 1– 3, 13–28, 30–32, 34–36 a 38, - podle § 11 odst. 4 písm. b) InfZ v rozsahu dokumentů č. 19, 21, 25–28, 30–32, 34–36 a 38. - výrokem III napadeného rozhodnutí ministr zahraničních věcí zrušil prvostupňové rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, protože nebylo patrné, zda a jak žalovaný zohlednil upřesnění žádosti ze dne 17. 4. 2025 (zda vyhledával i další dokumenty nad rámec již vyhledaných 43 dokumentů), a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

6. Proti rozhodnutí o rozkladu ze dne 18. 8. 2025 podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 27. 5. 2026, č.j. 17 A 141/2025-63, rozhodl tak, že výrokem I. rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 18. 8. 2025, č. j. 128014-2/2025-MZV/OPL, ve výroku II. o odmítnutí žádosti zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem II. žalobu v rozsahu, v němž napadala výroky I. a III. rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 18. 8. 2025, č. j. 128014-2/2025-MZV/OPL, odmítl.

7. Povinný subjekt se na základě zrušujícího výroku III. rozhodnutí o rozkladu ze dne 18. 8. 2025 zabýval upřesněním žádosti ze strany žadatele a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že prostřednictvím své spisové služby oslovil všechny útvary, které by dle Organizačního řádu Ministerstva zahraničních věcí mohly disponovat informacemi ve vztahu k Lichtenštejnsku, Evropskému soudu pro lidská práva a vnitrostátním „lichtenštejnským sporům“ ve znění upřesnění žádosti, aniž by byla zanesena dle spisového řádu MZV, k jejímu nalezení. Konkrétně bylo uvedeno, aby tyto útvary z uvedeného hlediska přezkoumaly svoji e-mailovou korespondenci, zaznamenané telefonní hovory, mobilní aplikace, případně jakoukoliv další korespondenci. Žádná dodatečná korespondence ve smyslu žádosti nebyla nalezena. MZV proto muselo aplikovat výjimku z informační povinnosti, neboť informací nedisponuje a nemá ani povinnost žádnou takovou informaci mít. Proto rozhodnutím ze dne 12. 9. 2025, č. j. 123147-48/2024-MZV/OK, žádost dle § 11b zákona č. 106/1999 Sb. v rozsahu dalších písemností a informací odmítl.

8. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce rozklad, který žalovaný zamítl nyní napadeným rozhodnutím jako nedůvodný. Konstatoval, že povinný subjekt v souladu s rozhodnutím o rozkladu ze dne 18. 8. 2025 přistoupil k vyhledání informací specifikovaných v upřesnění žádosti, tj. oslovil dotčené útvary s pokynem k dohledání jakékoliv korespondence vedené v listinné podobě, přes e-mail, datové schránky či jiné elektronické prostředky (např. interní rezortní systémy, zabezpečené komunikační platformy, mobilní aplikace atp.) či zachycené jakýmkoli jiným způsobem, a jakékoliv jiné komunikace, mezi kterou lze z povahy věci řadit i telefonické hovory či hovory vedené bezprostředně, jsou-li zachyceny tak, aby bylo možné je učinit předmětem žádosti o informace, např. protokol, zápis, zvukový záznam, audiovizuální záznam nebo jakékoli jiné formy zaznamenání obsahu ústní komunikace relevantních subjektů, aniž by tyto byly součástí systému spisové služby MZV. Pokud žadatel napadenému rozhodnutí vytýká, že v něm nebyly specifikovány konkrétní útvary MZV, které byly povinným subjektem osloveny, toto samo o sobě nepředstavuje vadu rozhodnutí způsobující jeho nepřezkoumatelnost, jelikož tato informace je zřejmá i ze spisového materiálu. Povinným subjektem byly osloveny všechny útvary relevantní dle organizačního řádu MZV, které by v projednávané věci mohly disponovat dosud nenalezenými informacemi. Obava žadatele, že se povinný subjekt mohl obrátit na náhodně vybrané odbory jako např. odbor služebního vzdělávání a úřednické zkoušky, byla shledána nedůvodnou. Žalovaný závěrem konstatoval, že povinný subjekt rozhodl správně, když žádost odmítl s odkazem na neexistující informaci ve smyslu § 11b zákona č. 106/1999 Sb. Z provedeného vyhledávání totiž nevzešla žádná informace, která by byla předmětem žádosti. Povinnému subjektu přitom nenáleží žádná zákonná povinnost informace specifikované v doplnění žádosti mít. Žalobní body 9. Žalobce vytýká žalovanému, že odůvodnění bylo prakticky omezeno pouze na neurčité tvrzení o poptání blíže nespecifikovaných útvarů ministerstva, zde nedisponují vyžádanými informacemi. Rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, neboť z něj musí být patrné, jakým způsobem vyžádané informace vyhledával. Dle žalobce měl uvést, jaké útvary ministerstva byly požádány o dohledání vyžádaných informací. Pokud tak neučinil, nelze posoudit, zda byly informace dohledány úplně a správným způsobem. Vadu pak následně nenapravil ani žalovaný. Pokud ministerstvo nevymezilo přesně postup dohledávání informací, tedy neuvedlo útvary dotázané na to, zda disponují komunikací vyžádaných žádostí, jsou obě napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, neboť v souladu s komentářovou literaturou i judikaturou vyvinul požadovanou aktivitu, když oslovil útvary žalovaného, jejichž působnosti se podle organizačního řádu žalovaného požadované informace mohly týkat, s pokynem k dohledání jakékoliv korespondence vedené v jakékoliv formě umožňující její opětovné zobrazení ve smyslu upřesnění žádosti ze dne 17. 4. 2025. Záznam o tomto postupu je součástí správního spisu. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 8. 10. 2015, č.j. 5 As 24/2016- 36 považuje tento postup za dostatečný.

11. Pokud žalobce namítá, že nelze přezkoumat, zda byly dožádány relevantní útvary žalovaného, poukázal na to, že žalobce v žalobě ani v předcházejícím řízení nevznesl žádnou relevantní pochybnost o údajném dotázání z pohledu žalobce nerelevantních útvarů, resp. takovou pochybnost nepodpořil žádnými konkrétními tvrzeními či důkazy. Vyjádřil proto přesvědčení, že se jedná o zcela hypotetickou úvahu, která nemá oporu ve skutkovém stavu. Replika žalobce 12. Žalobce využil svého práva a k vyjádření žalovaného zaslal soudu repliku, v níž tvrzení žalovaného uvedená ve vyjádření označil za nesprávná a zavádějící. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2024. č.j. 10 As 253/2022-40, znovu zdůraznil, že klíčovým požadavkem judikatury je srozumitelné vylíčení konkrétních kroků v odůvodnění rozhodnutí. Také podle něj neobstojí argumentace, dle níž žalovaný považuje za podstatné, že je informace zřejmá i ze spisového materiálu. Odkaz žalovaného na správní spis nemůže zajistit přezkoumatelnost rozhodnutí.

13. Poukázal také na to, že žalovaný požadovaný seznam útvarů neuvedl ani ve vyjádření k podané žalobě, ačkoli tak učinit mohl. Posouzení žaloby soudem 14. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

15. Soud rozhodl bez jednání, jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy. Žalobce navíc s tímto postupem souhlasil a žalovaný s ním neprojevil nesouhlas (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

16. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Žalobcova stěžejní námitka směřuje k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí i rozhodnutí povinného subjektu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřuje v tom, že správní orgány neuvedly přehled dotázaných útvarů při dohledávání vyžádaných informací.

18. Z výše uvedeného přehledu správního řízení vedeného u žalovaného ohledně požadované informace je patrné, že žalobce požádal o poskytnutí informace vymezené v bodě [1] tohoto rozsudku. Povinný subjekt i žalovaný o žádosti rozhodovali již několikrát. Za podstatné soud považuje rozhodnutí povinného subjektu ze dne 7. 5. 2025 o odmítnutí žádosti, a na něj navazující rozhodnutí žalovaného o rozkladu ze dne 18. 8. 2025, ve kterém - výrokem I napadeného rozhodnutí zrušil prvostupňové rozhodnutí a řízení zastavil, a to v rozsahu žadateli dříve poskytnutých dokumentů vedených pod. č. 12, 29, 37 a 39 se čtyřmi přílohami), - výrokem II napadeného rozhodnutí došlo k formulačnímu upřesnění prvostupňového rozhodnutí v tom směru, že k jednotlivým vyhledaným dokumentům je nyní přiřazen konkrétní důvod pro odmítnutí jejich poskytnutí dle § 11 InfZ. Výrok II zní tak, že se žádost odmítá: - podle § 11 odst. 1 písm. e) InfZ v rozsahu dokumentů č. 2 a 4–11, - podle § 11 odst. 1 písm. g) InfZ v rozsahu dokumentů č. 1–3, 13–28, 30–32, 34–36 a 38, - podle § 11 odst. 4 písm. b) InfZ v rozsahu dokumentů č. 19, 21, 25–28, 30–32, 34–36 a 38. - výrokem III napadeného rozhodnutí ministr zahraničních věcí zrušil prvostupňové rozhodnutí ve zbytku žádosti spočívajícím v jakékoliv korespondenci vedené v listinné podobě, přes email, datové schránky či jiné elektronické prostředky (např. interní rezortní systémy, zabezpečené komunikační platformy, mobilní aplikace atp.) či zachycené jakýmkoli jiným způsobem, a jakékoliv jiné komunikaci, mezi kterou lze z povahy věci řadit i telefonické hovory či hovory vedené bezprostředně, jsou-li zachyceny tak, aby bylo možné je učinit předmětem žádosti o informace, např. protokol, zápis, zvukový záznam, audiovizuální záznam nebo jakékoliv jiné formy zaznamenání obsahu ústní komunikace relevantních subjektů v informacích vymezených v upřesnění žádosti, které již nebyly vyřízeny výrokem I. a II. tohoto rozhodnutí, a v tomto rozsahu věc vrátil ministerstvu k novému projednání.

19. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí o rozkladu ( ze dne 18. 8. 2025) je patrné, že se ministr vypořádal ve výroku III. i s další linií žádosti o informace, která vydání nyní napadeného rozhodnutí předcházela, a která byla ve věci nastavena již v předchozím rozhodnutí o rozkladu ze dne 26. 2. 2025, kterým ministr zrušil celé rozhodnutí povinného subjektu ze dne 6. 12. 2024 pro nepřezkoumatelnost, neboť dospěl k závěru, že v prvostupňovém rozhodnutí absentují důvody, ze kterých by bylo možné seznat, jaká konkrétní výluka je na jaký konkrétní dokument aplikována, když současně považoval za zjevné, že na všechny vyhledané dokumenty nelze paušálně vztáhnout žádnou z aplikovaných výluk. Pro nyní projednávanou věci je podstatné, že ministr povinnému subjektu uložil, aby následně prověřil, zda veškeré jím vyhledané informace jsou informacemi požadovanými žadatelem, přičemž v případě pochybností o rozsahu žádosti vyzve žadatele k jejímu upřesnění….“ 20. Povinný subjekt v reakci na rozhodnutí o rozkladu ze dne 26. 2. 2025 vyzval žadatele dne 14. 3. 2025 k upřesnění žádosti v níž uvedl, že „žádost je dle stanoviska MZV formulována velmi obecně a značně široce a její upřesnění může napomoci identifikaci požadovaných dokumentů a jejich posouzení z hlediska případného uplatnění zákonných důvodů pro omezení či odmítnutí jejich poskytnutí.“ 21. Na výzvu, kterou považoval za nejasnou, žadatel reagoval a dne 17. 4. 2025 svou žádost upřesnil, když mj. uvedl, že pokud požadoval „korespondenci a jinou komunikaci“, žádal „o jakoukoli korespondenci v listinné podobě, přes email, datové schránky či jiné elektronické prostředky (např. interní rezortní systémy, zabezpečené komunikační platformy, mobilní aplikace atp.), či zachycenou jakýmkoli jiným způsobem. Dále žádal o jakoukoli jinou komunikaci, mezi kterou lze z povahy věci řadit i telefonické hovory či hovory vedené bezprostředně, jsou-li zachyceny tak, aby bylo možné je učinit předmětem žádosti o informace. V tomto smyslu je komunikací jakýkoli záznam obsahu takových hovorů, tj. např. protokol, zápis zvukový záznam, audiovizuální záznam nebo jakékoli jiné formy zaznamenání obsahu ústní komunikace relevantních subjektů. Za korespondenci či jinou komunikaci je nutné považovat i jakýkoli dokument, který její označen jako „korespondence“ či „komunikace“, avšak fakticky zachycuje nebo zprostředkovává obsah sdělení mezi subjekty uvedenými v Žádosti. Toto vymezení vychází z materiálního pojetí pojmu komunikace, které zohledňuje obsah a účel sdělení, nikoli jeho formální označení či technické médium.“ 22. Jak soud již výše uvedl, povinný subjekt rozhodnutím ze dne 7. 5. 2025 žádost znovu odmítl a ministr v rozhodnutí o rozkladu ze dne 18. 8. 2025 ve výroku III. sice souhlasil s postupem povinného subjektu, kterým žalobce vyzval k upřesnění žádosti, ale vytkl mu, že toto upřesnění ve svém rozhodnutí nijak nereflektoval. Z rozhodnutí není dle ministra zřejmé, jak povinný subjekt po upřesnění žádosti postupoval, zda rozšířil okruh vyhledávaných informací a zda nějakými dalšími dokumenty disponuje, a pakliže ano, zda je lze v režimu zákona o informacích poskytnout. Není proto možné určit, zda povinný subjekt vyhledával i další dokumenty nad rámec již vyhledaných 43 dokumentů, a zda tedy shromáždil všechny dokumenty, o něž žadatel žádal v upřesnění žádosti. Závěrem uložil povinnému subjektu, aby při novém projednání žádosti znovu prověřil, „zda s ohledem na upřesnění žádosti dohledal veškeré informace požadované žadatelem. Přistoupí-li povinný subjekt při novém projednání k odmítnutí žádosti či její části, svůj postup řádně odůvodní, a to zejména s pečlivým zohledněním konkrétního obsahu požadovaných informací a konkrétního důvodu pro omezení či odmítnutí jejich poskytnutí se zohledněním jednotlivých dokumentů, u nichž jsou tyto důvody shledávány. Povinný subjekt bude případně dále postupovat v souladu s § 12 zákona č. 106/1999 Sb. a poskytne žadateli doprovodné informace a ty informace, u nich neshledá žádný důvod pro neposkytnutí, případně jejich zbylou část, po vyloučení částí, na něž se důvod pro neposkytnutí vztahuje.“ 23. Předmětem přezkumu v nyní projednávané věci jsou rozhodnutí, která navazují na zrušující výrok III. rozhodnutí o rozkladu, kdy se povinný subjekt v rozhodnutí ze dne 12. 9. 2025 zabýval upřesněním žádosti ze strany žadatele a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že prostřednictvím své spisové služby oslovil všechny útvary, které by dle Organizačního řádu Ministerstva zahraničních věcí mohly disponovat informacemi ve vztahu k Lichtenštejnsku, Evropskému soudu pro lidská práva a vnitrostátním „lichtenštejnským sporům“, a to ve znění upřesnění žádosti, aniž by byla zanesena dle spisového řádu MZV, k jejímu nalezení. Konkrétně bylo uvedeno, aby tyto útvary z uvedeného hlediska přezkoumaly svoji e-mailovou korespondenci, zaznamenané telefonní hovory, mobilní aplikace, případně jakoukoliv další korespondenci. Žádná dodatečná korespondence ve smyslu žádosti nebyla nalezena. MZV proto aplikovalo výjimku z informační povinnosti, neboť informací nedisponuje a nemá ani povinnost žádnou takovou informaci mít. Proto rozhodnutím ze dne 12. 9. 2025, č. j. 123147-48/2024-MZV/OK, žádost dle § 11b zákona č. 106/1999 Sb. v rozsahu dalších písemností a informací odmítl.

24. Podaný rozklad zamítl žalovaný nyní napadeným rozhodnutím, ve které se ztotožnil se závěry povinného subjektu. Konstatoval, že povinný subjekt v souladu s rozhodnutím o rozkladu ze dne 18. 8. 2025 přistoupil k vyhledání informací specifikovaných v upřesnění žádosti. Pokud žadatel napadenému rozhodnutí vytýká, že v něm nebyly specifikovány konkrétní útvary MZV, které byly povinným subjektem osloveny, toto samo o sobě nepředstavuje vadu rozhodnutí způsobující jeho nepřezkoumatelnost, jelikož tato informace je zřejmá i ze spisového materiálu. Povinným subjektem byly osloveny všechny útvary relevantní dle organizačního řádu MZV, které by v projednávané věci mohly disponovat dosud nenalezenými informacemi. Obava žadatele, že se povinný subjekt mohl obrátit na náhodně vybrané odbory jako např. odbor služebního vzdělávání a úřednické zkoušky, byla shledána nedůvodnou. Povinný subjekt rozhodl správně, když žádost odmítl, neboť z provedeného vyhledávání nevzešla žádná informace, která by byla předmětem žádosti. Povinnému subjektu přitom nenáleží žádná zákonná povinnost informace specifikované v doplnění žádosti mít.

25. Podle § 11b zákona č. 106/1999 Sb., ve znění platném v době vydání napadeného rozhodnutí, povinný subjekt může odmítnout žádost o poskytnutí informace, jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí.

26. Z výše uvedeného je patrné, že žalobce vytýká žalovanému, že neuvedl seznam útvarů, kterých se povinný subjekt dotázal na to, zda disponují komunikací vyžádaných v žalobcově žádosti. Žalovaný toto nepovažuje za vadu rozhodnutí způsobující jeho nepřezkoumatelnost, neboť informace o oslovených útvarech je zřejmá i ze spisového materiálu.

27. Soud považuje za nutné zdůraznit, že povinný subjekt žalobcovu žádost o informace odmítl dle ust. § 11 b zákona o informacích, tedy z důvodu neexistence dalších písemností a informací, a to za situace, kdy žalobci již bylo velké množství požadovaných informací poskytnuto. Proti důvodu odmítnutí, že povinný subjekt žádnými dalšími písemnostmi a informacemi nedisponuje, však žalobce žádné námitky nevznáší. Pouze obecně s odkazem na komentářovou literaturu a ust. § 68 odst. 3 správního řádu zdůrazňuje, že v odůvodnění je třeba v souladu s tímto ustanovením podrobně vyložit, proč bylo nutné danou informaci neposkytnout, tj. zdůvodnit aplikaci konkrétního důvodu pro nevyhovění žádosti, jinak by rozhodnutí nebylo přezkoumatelné.

28. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že správní soudy dovodily i povinnost žadatele v případě, že s tvrzením povinného subjektu nesouhlasí a domnívá se, že s požadovanou informací musí povinný subjekt disponovat, tuto svou domněnku nejen tvrdit, ale též přiměřeně prokázat, resp. založit takovou námitku na relevantních a rozumných argumentech (rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 195/2015-25). Pouhé obecné a nijak nepodložené tvrzení nemůže samo o sobě vyvrátit konstatování povinného subjektu, že informaci nemá. Žalobce však, jak již soud výše uvedl, ani nenamítal, netvrdil a neprokazoval, že povinný subjekt nějakými dalšími písemnostmi a informacemi disponuje, a proto takové informace nemohl odmítnout.

29. Ustanovení § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím, jež umožňuje povinnému subjektu žádost o poskytnutí informace odmítnout, jestliže povinný subjekt požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona, bylo s účinností od 1. 1. 2023 do zákona o svobodném přístupu k informacím vloženo zákonem č. 241/2022 Sb. Již předtím ovšem judikatura dovozovala možnost povinného subjektu žádost o informace odmítnout za prakticky totožných podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-41, publ. pod č. 3223/2015 Sb. NSS). Ostatně i důvodová zpráva k návrhu zákona č. 241/2022 Sb. uvádí, že § 11b toliko výslovně zakotvuje možnost odmítnout požadovanou informaci, kterou již dovodila judikatura NSS, a to v souladu s podmínkami touto judikaturou vymezenými. Soud tedy konstatuje, že při výkladu § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím lze i nadále vycházet z dosavadních závěrů vyslovených v judikatuře Nejvyššího správního soudu.

30. Tyto závěry shrnul NSS v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 359/2018 30, bodu 26 takto: „Důvody pro odmítnutí informace jsou jak zákonné, tak i faktické (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-43). Jedním z důvodů pro faktické odmítnutí žádosti o informace je neexistence požadované informace (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2008, č. j. 2 As 71/2007-56). Než však může povinný subjekt odmítnout žádost o informace s ohledem na jejich neexistenci, musí vyvinout jistou míru úsilí, aby požadovanou informaci nalezl. Povinný subjekt tedy musí nejprve zkoumat, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje. Pokud zjistí, že požadované informace má (i když je ze zákona shromažďovat nemusí), je povinen je žadateli poskytnout, nejedná-li se o některou z výluk dle § 7 až 11 informačního zákona. Skutečnost, zda měl povinný subjekt zákonem stanovenou povinnost danými údaji disponovat, je relevantní až v okamžiku, kdy povinný subjekt po šetření zjistí, že požadované informace skutečně nemá, jelikož byly vymazány nebo odstraněny (srov. výše citovaný rozsudek ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-43). V této souvislosti je vhodné připomenout, že pokud povinný subjekt má požadovanými informacemi dle zákona disponovat, a tyto fakticky nemá, musí je opět vytvořit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/2011-67).“ 31. Z právě uvedeného plyne, že povinný subjekt nejprve musí vyvinout odpovídající úsilí, aby požadovanou informaci nalezl a poskytl žadateli, a to bez ohledu na to, zda má zákonnou povinnost touto informací disponovat. Teprve pokud zjistí, že informaci, jež je předmětem žádosti, nemá, může se zabývat otázkou, zda mu zákon ukládá povinnost ji mít či nikoliv, a zda tedy může žádost o její poskytnutí odmítnout postupem podle § 11b zákona o svobodném přístupu k informacím. V každém případě však musí povinný subjekt případnou neexistenci informace přezkoumatelně doložit, tj. do spisu zanést informace o tom, jaké kroky (šetření) provedl, aby zjistil, zda požadovanou informací fakticky disponuje. Pokud tak neučiní, zatíží své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť nebude možné následně ověřit, že povinný subjekt vynaložil dostatečné, či tedy spíše jakékoliv, úsilí k dohledání informace, a že tato skutečně neexistuje (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2020, č. j. 2 As 378/2019-29, bod 21, ze dne 14. 6. 2023, č. j. 6 As 102/2022-33, body 27 a 28, a ze dne 7. 10. 2023, č. j. 3 As 245/2022-38, body 14 až 18)

32. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že povinný subjekt pouze neprohlásil, že informaci nemá, ale naopak, vyplývá z něj, že povinný subjekt vyvinul aktivitu, při které zjišťoval, zda příslušné útvary požadovanými informacemi disponují. Soud se ztotožňuje se žalovaným, že pokud povinný subjekt neuvedl seznam oslovených útvarů, nejedná se o vadu rozhodnutí, která by mohla způsobit jeho nepřezkoumatelnost, neboť tato aktivita je řádně doložena ve správním spisu, kde jsou založeny jak text žádosti, tak i odpovědi zaslané jednotlivými oslovenými útvary.

33. Z rozhodnutí je tedy patrné, jaké konkrétní kroky povinný subjekt učinil pro vyhledání požadované informace, tedy jakým způsobem dospěl k závěru, že požadovanou informací nedisponuje. Není totiž nutné, aby v odůvodnění vyjmenoval každý jednotlivý oslovený odbor či útvar, jestliže je tento postup zjistitelný ze správního spisu a soud je schopen přezkoumat, zda bylo vyhledání informací dostatečné.

34. Soud proto ze správního spisu ověřil, že povinný subjekt v souladu s tvrzením uvedeným v rozhodnutí skutečně oslovil relevantní útvary ministerstva, v jejichž působnosti by se informace mohla nacházet, s dotazem, zda nedisponují požadovanými informacemi ve znění upřesnění žádosti, aniž by byly zaneseny do spisového řádu MZV, i to, že oslovené útvary sdělily, že informacemi požadovanými v doplnění žádosti nedisponují.

35. Z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí podstatné, že oslovené útvary nebyly explicitně vyjmenovány v odůvodnění, ale že soud mohl ze spisu ověřit, které útvary byly osloveny, že šlo o útvary věcně relevantní a že byla dostatečně zaznamenána jejich reakce. Tento způsob vyhledávání žalobcem požadovaných informací je nutné hodnotit i v kontextu celého řízení vedeného o žalobcem podané žádosti o informace ve spojení s jejím doplněním, přičemž soud dospěl k závěru, že postup povinného zcela odpovídá tomu, že žalobci již byly některé informace poskytnuty a o dalších konkrétních informacích bylo rozhodnuto, že z různých odpovídajících důvodů poskytnuty být nemohou, což je patrné z výše uvedeného přehledu předchozích řízení a v nich vydaných rozhodnutích. Vzhledem k tomu, že nyní bylo předmětem šetření u odpovídajících útvarů ministerstva již pouze obecné šetření, zda předmětné útvary disponují informacemi o případné další komunikaci a korespondenci, která nebyla zanesena dle spisového řádu ministerstva zahraničních věci jako povinného subjektu, shledal soud vzhledem k povaze požadovaných informací takové vyhledání rozumně dostačující a napadené rozhodnutí proto přezkoumatelné.

36. Skutečnost, že povinný subjekt požadovanými informacemi nedisponuje, je bez dalšího objektivním důvodem znemožňujícím vyhovění žádosti o poskytnutí takové informace. Stručně řečeno, pokud povinný subjekt požadovanou informaci nemá, nemůže jí logicky ani žadateli poskytnout. Žalovaný proto nemohl postupovat jinak, než že žalobcovu žádost odmítl. Pro úplnost soud uvádí, že žalobce nijak nezpochybnil splnění druhé podmínky uvedené v § 11b zákona o informacích, tedy, že povinnému subjektu nenáleží žádná zákonná povinnost informace specifikované v doplnění žádosti mít. Závěr a náklady řízení.

37. S ohledem na výše uvedené důvody soud podanou žalobu neshledal důvodnou, a proto ji zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

38. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 20. srpna 2026 Mgr. Marek Bedřich, v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.