11 A 204/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobkyně PhDr. J. R. T., bytem v P. 4, V. 1713/51, zastoupené Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Kovárně 472/8, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, za účasti a) M. V., b) J. V., obou bytem v P. 4, V. 1545/49, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 5. 11. 2014, sp. zn. S-MHMP 1372851/2014/SUO/Fr, č. j. MHMP 1577601/2014 t a k t o:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 5. 11. 2014, č. j. MHMP 1557601/2014, sp. zn. S-MHMP 1372851/2014/SUO/Fr, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 15.342,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Víta Brožka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „žalovaný“), ze dne 5. 11. 2014, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4 ze dne 30. 7. 2014, č. j. P4/024826/OST/LAXA, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedenými rozhodnutími tak byla pravomocně umístěna stavba rodinného domu č. p. 1545, v ulici V. 49, v P. 4 – B., na pozemku p. č. 1003/3, v katastrálním území Braník, spočívající v přístavbě na pozemku parcelní číslo 1003/1 v katastrálním území Braník. Žalobkyně v podané žalobě namítla, že podle jejího názoru je napadené rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem a s dalšími právními předpisy. Žalovaný správní orgán se řádně nevypořádal s námitkami a s odvolacími důvody, které žalobkyně uvedla ve svém odvolání ze dne 18. 8. 2014 a v jeho doplnění ze dne 20. 10. 2014. Žalobkyně přitom v odvolání uvedla zcela konkrétní odvolací důvody, kterými se žalovaný ve svém rozhodnutí zabýval pouze nedostatečně a v rozporu se základní zásadou činnosti správních orgánů, uvedenou v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle které je správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobkyně namítala, že změny či stavební úpravy stavby, o jejíž povolení je žádáno, byly zahájeny již na přelomu let 2011/2012, kdy v místě plánované přístavby byla vytvořena podezdívka, a byly provedeny zemní práce umožňující napojení přístavby na inženýrské sítě. Dále po podání odvolání žalobkyně zjistila, že na pozemku p. č. 1003/1 v katastrálním území Braník probíhají další stavební práce, spočívající především v budování kanalizace, odtokových žlabů a dalších úprav pozemku. Právě proto žalobkyně doplnila své odvolání podáním ze dne 20. 10. 2014, v němž namítala, že budované potrubí má zřejmě sloužit jako kanalizační odtok z přístavby, o které bylo vedeno územní řízení. Pokud tedy stavební úřad ve svém rozhodnutí konstatoval, že s přístavbou nebylo započato, toto tvrzení se nezakládá na pravdě a žalovaný toto tvrzení převzal, když namísto toho, aby vycházel z předložených důkazů, vycházel pouze z tvrzení stavebního úřadu, jehož rozhodnutí bylo odvoláním napadeno. Z uvedených fotografií je podle názoru žalobkyně na první pohled zřejmé, že se nejedná o řadu tvárnic uložených na terénu, jak uváděl žalovaný, neboť tvárnice jsou umístěny přímo v místě, kde se dle projektové dokumentace má nacházet obvodová zeď přístavby. Tvárnice pak nejsou uloženy na terénu, nýbrž ve výkopu a jsou spojeny maltou -jak mezi sebou, tak se zdí stávajícího rodinného domu. Žalovaný tím, že se nezabýval v odvolání namítanými nezákonnostmi, jichž se dopustil správní orgán prvého stupně ve svém rozhodnutí, a jichž se sám žalovaný dopustil při vypořádávání se s odvolacími námitkami žalobkyně, popřel zcela smysl a význam dvojinstančnosti správního řízení. Podle názoru žalobkyně je vadnost takového postupu a nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí potvrzena i rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8Ca 175/2003, obdobně bylo judikováno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 6A 143/2001. Podle obou rozhodnutí je vadou žalobou napadeného rozhodnutí, pokud se v něm rozhodující orgán nevypořádal se všemi žalobcem namítanými skutečnostmi, jejichž porušení mohlo ve svém závěru způsobit nezákonnost takového rozhodnutí. Žalobkyně rovněž namítala, že jí jako účastníku řízení nebyla dána možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům tohoto rozhodnutí. S tímto odvolacím důvodem se žalovaný vypořádal toliko obecným tvrzením, že nebylo zjištěno, že by odvolatelce bylo bráněno, či jí bylo neumožněno vyjádřit se k předmětu řízení a k příslušným podkladům. Tento závěr žalovaného je podle názoru žalobkyně v rozporu se zněním ustanovení § 36 odstavec 3 správního řádu, podle kterého, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníku před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V této souvislosti odkázala žalobkyně na již konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž správní orgán prvního stupně musí dát možnost účastníkovi řízení, aby se vyjádřil před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům. Správní orgán tak byl povinen vyzvat žalobkyni, aby se vyjádřila k podkladům rozhodnutí, neboť dokazování bylo ukončeno a správní orgán prvého stupně se rozhodl vydat rozhodnutí. Správní orgán prvého stupně však v nyní posuzované věci žalobkyni poučil, že má právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí v Oznámení o pokračování společného územního řízení a stavebního řízení ze dne 5. 2. 2014. Toto poučení se vztahovalo pouze k již skončenému dokazování, ale po tomto termínu bylo v řízení dále pokračováno, když bylo provedeno ústní jednání spojené s ohledáním na místě, bylo disponováno s předmětem řízení, do spisu byly založeny další důkazy a rozhodnutí ve věci samé bylo vydáno až po šesti měsících od dne, kdy byla žalobkyně podle § 36 odst. 3 správního řádu poučena. Žalobkyně tedy zcela zřejmě nebyla řádně poučena o tom, že má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Žalobkyně z uvedených skutečností v žalobě uzavřela, že je nepochybné, že rozhodnutí v prvním stupni bylo vydáno, aniž by žalobkyni byla dána možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům tohoto rozhodnutí, tedy žalobkyně nemohla uplatnit své výhrady k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění, ani nemohla učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalovaný však nenapravil vadu prvostupňového rozhodnutí, a tedy touto vadou zatížil i rozhodnutí své. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že k žalobní námitce, v jejímž obsahu je namítáno, že přístavba rodinného domu č. p. 1545 v katastrálním území Braník byla v době vedení územního řízení již zahájena, a že toto tvrzení bylo podloženo fotografickým důkazem, již v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že se touto námitkou v průběhu odvolacího řízení zabýval. Výsledek svých zjištění tedy žalovaný uvedl v obsahu napadeného rozhodnutí. Dne 13. 3. 2014 určené úřední osoby stavebního úřadu v rámci místního šetření provedly kontrolu rodinného domu č. p. 1545. Z obsahu doloženého protokolu z místního šetření vyplývá, že byly zjištěny změny vzhledu stavby oproti naposledy kolaudovanému stavu v roce 1997. Tyto změny jsou v obsahu protokolu popsány, z jejich výčtu vyplývá, že žádné zahájení přístavby, která byla předmětem řízení o umístění stavby, zjištěno nebylo. Ani z fotografií založených ve spise nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně o zahájení přístavby. Stejně tak fotografie doložené žalobkyní jako součást jí uváděného doplnění odvolání neprokazují, že přístavba byla fakticky zahájena. Tvrzení žalobkyně o budování potrubí, které má zřejmě sloužit jako kanalizační odtok z přístavby, rovněž nebylo prokázáno a doložené fotografie tomu nenasvědčují. Navíc podle výroku územního rozhodnutí ze dne 30. 7. 2014, podmínky č. 6, bude přístavba napojena na technické sítě ze stávajícího domu. Žalobkyně tedy pouze prezentuje svá nepodložená tvrzení o údajném zahájení stavby, aniž by kromě neprůkazných fotografií jakkoliv svá tvrzení prokázala. Žalovaný má za to, že není objektivně žádného důvodu, aby stavební úřad přehlížel zahájení předmětné stavby, jak žalobkyně dovozuje, neboť v případě, kdy by bylo zjištěno zahájení stavby bez příslušného povolení, byl by tento stav důvodem k zahájení řízení o jejím odstranění. K tvrzení žalobkyně, že žalovaný v obsahu svého rozhodnutí pominul povinnost uvést, z jakých skutkových okolností vycházel a jak je právně hodnotil, jakož i jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů, žalovaný uvedl, že postupoval podle § 89 odst. 2 správního řádu a má za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není v rozporu s požadavky na obsahové náležitosti odůvodnění podle § 68 odst. 3 správního řádu. K žalobní námitce, v níž žalobkyně namítla, že jí jako účastníkovi řízení nebyla dána možnost vyjádřit se před rozhodnutím k podkladům tohoto rozhodnutí, žalovaný uvedl, že postup v územním řízení je stanoven stavením zákonem tak, že se uplatňuje tzv. koncentrační zásada (§ 89 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „stavební zákon“). Z obsahu správního spisu, vedeného stavebním úřadem, nebylo zjištěno, že by po ústním jednání došlo k doplnění dalších podkladů pro rozhodnutí, tedy nebylo důvodné vyrozumívat účastníky o doplnění podkladů a umožnit jim k těmto doplněným podkladům se vyjádřit. Ani žalovaný v procesu odvolacího řízení žádné nové důkazy a podklady nezajistil. Navíc z podané žaloby není zjistitelné, jaký nový podklad měl být doplněn v době po ústním jednání, uskutečněném v rámci územního řízení, nebo jaký nový podklad měl být doplněn v rámci odvolacího řízení. Podle názoru žalovaného i tato žalobní námitka postrádá reálný důvod. Závěrem svého vyjádření žalovaný navrhl, aby soud jako žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze vyrozuměl podle ustanovení § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) osoby, které mohou v řízení ve věcech správního soudnictví uplatňovat svá práva osob zúčastněných na řízení. Takovými osobami jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí, nebo tím, že rozhodnutí vydáno nebylo a osoby, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením, nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky řízení a výslovně oznámili, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Na výzvu soudu ze dne 2. 1. 2015 uplatnili dne 30. 4. 2015 právo osob zúčastněných na řízení M. V. a J. V., kteří však práva vyjádřit se k předmětu řízení v soudem stanovené lhůtě nevyužili. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 1. 12. 2016 zástupce žalobkyně odkázal na obsah písemného vyhotovení podané žaloby a zdůraznil především skutečnost, že žalobkyni a jejímu zástupci bylo znemožněno účastnit se ústního jednání spojeného s místním šetřením, přitom odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 2As 69/2014 – 57. K námitce faktického zahájení provádění stavby zástupce žalobkyně předložil jako důkaz pořízené fotografie. Zástupkyně žalovaného u jednání soudu odkázala na obsah podaného písemného vyjádření. K problematice účasti žalobkyně při místním šetření odkázala na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6As 49/2015, podle něhož se jedná o vadný postup pouze v případě, kdy vada měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Proto je třeba posuzovat, zda se žalobkyně proti postupu stavebního úřadu bránila či zda s ním byla srozuměna, jakým způsobem proti němu brojila a podobně. Stavební úřad faktické zahájení výstavby na místě samém nezjistil, proto tato vada neměla vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí o umístění stavby. Osoby zúčastněné na řízení se k nařízenému jednání bez důvodné a včasné omluvy nedostavily, soud proto postupoval podle § 49 odstavce 3 s. ř. s., když o žalobě jednal a rozhodl v nepřítomnosti osob zúčastněných na řízení. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Dne 21. 1. 2013 podali M. V. a J. V. u stavebního úřadu – Úřadu městské části Praha 4, odboru stavebním, žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení k záměru označenému u jako „Stavební úpravy rodinného domku V. 1545/45“. Stavební úřad dne 10. 4. 2013 zahájené řízení přerušil současně s výzvou k doplnění taxativně stanovených podkladů. Po doplnění požadovaných podkladů stavební úřad opatřením ze dne 22. 7. 2013 oznámil zahájení společného územního a stavebního řízení, a stanovil lhůtu k uplatnění námitek známým účastníkům řízení a k zajištění stanovisek dotčených orgánů. Následně stavební úřad vydal dne 28. 8. 2013 společné územní rozhodnutí a stavební povolení č. j. P4/072627/13/OST/LAXA, jímž stavební úpravy povolil. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, o němž rozhodl Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 21. 1. 2014, kterým bylo rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 28. 8. 2013 zrušeno a věc byla vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání. Po vrácení věci stavební úřad opatřením ze dne 5. 2. 2014 oznámil pokračování společného řízení a nařídil ve věci ústní jednání spojené s ohledáním na místě samém na den 13. 3. 2014. O průběhu ústního projednání záměru na místě samém byl pořízen protokol, který obsahuje závěr, že byly zjištěny stavební změny rodinného domu provedené bez příslušného povolení stavebního úřadu. Stavební úřad následně vydal usnesení ze dne 17. 3. 2014, kterým požadovaný stavební záměr vyloučil ze společného územního a stavebního řízení a současně usnesením z téhož dne zastavil stavební řízení. Proti usnesení o zastavení stavebního řízení uplatnili M. V. a J. V. podnět k provedení přezkumného řízení, který byl odmítnut sdělením Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24. 6. 2014. Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2014, č. j. P4/024826/14/OST/LAXA, vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým vyhověl žádosti M. V. a J. V. a na pozemku p. č. 1003/1 v k. ú. Braník umístil přístavbu rodinného domu č. p. 1545 na pozemku p. č. 1003/3 v k. ú. Braník. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla, že rozhodnutí stavebního úřadu se opírá o nepravdivé a nepřesné údaje. Namítla, že chybí grafická příloha v podobě výkresu současného stavu území v měřítku katastrální mapy, že jsou chybně uvedeny světové strany a že údaj o zastavěnosti pozemku pochází z doby, kdy stavebnímu úřadu nebyla známa nepovolená stavba zahradního domku v severním rohu pozemku. Dále žalobkyně namítla, že stavební úřad nezjistil skutečný stav věci, i když popisoval historii případu a zabýval se nepovolenými úpravami, přičemž je zřejmé, že stavební úřad chce žadatelům vyhovět za každou cenu, proto se nevypořádává s námitkami odvolatelky proti stanoveným limitům pro stabilizované rezidenční území. Žalobkyně v odvolání stejně jako v podané žalobě namítla, že stavební úpravy již byly zahájeny, což dokládala fotografií s údajem o jejím pořízení v červenci 2014 a dále namítala i to, že jí jako účastníku řízení nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl žalovaný odvolací správní orgán žalobou napadeným rozhodnutím, jímž vyslovil, že se odvolání žalobkyně zamítá a že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 30. 7. 2014 se potvrzuje. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se odvolací správní orgán zabýval všemi sedmi odvolacími námitkami, přičemž zjistil, že tyto námitky nejsou důvodné. Neshledal tedy žádný důvod pro zrušení rozhodnutí stavebního úřadu a pro vrácení věci k novému projednání. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jím předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s. ř. s.). Věc soud posoudil takto: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o umístění stavby rodinného domu č. p. 1545, v ulici V. 49, v P. 4 – B., na pozemku p. č. 1003/3, v katastrálním území Braník, spočívající v přístavbě na pozemku parcelní číslo 1003/1 v katastrálním území Braník. Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých subjektivních právech. Proto žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat nejen tvrzení o tom, že žalobce byl zkrácen na svých právech, ale i specifikaci toho, jakým porušením zákona v napadeném rozhodnutí byl žalobce na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, z nichž žalobce považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné. Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví, že žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale i na právech procesních (ustanovení § 65 s. ř. s.). Podle ustanovení § 79 odstavce 1 stavebního zákona rozhodnutí o umístění stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel, podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu. Podle ustanovení § 68 odstavců 1 až 3 správního řádu rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (ustanovení § 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Pro řízení a rozhodnutí o odvolání platí totéž podle ustanovení § 93 správního řádu. Podle ustanovení § 192 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), se na postupy a řízení použijí ustanovení správního řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak. K námitce žaloby, v níž žalobkyně poukázala na nedostatečně zjištěný stav věci, soud v prvé řadě uvádí, že žalobkyně v průběhu řízení zcela jednoznačně, určitě a srozumitelně tvrdila, že změny či stavební úpravy stavby, o jejíž povolení je žádáno, byly zahájeny již na přelomu let 2011/2012, kdy v místě plánované přístavby byla vytvořena podezdívka, a byly provedeny zemní práce umožňující napojení přístavby na inženýrské sítě. Žalobkyně dále tvrdí, že po podání odvolání zjistila, že na pozemku parcelní č. 1003/1 v katastrálním území Braník probíhají další stavební práce, spočívající především v budování kanalizace, odtokových žlabů a dalších úprav pozemku. Právě proto žalobkyně doplnila své odvolání podáním ze dne 20. 10. 2014, v němž namítala, že budované potrubí má zřejmě sloužit jako kanalizační odtok z přístavby, o které bylo vedeno územní řízení. Žalobkyně tak zcela jednoznačně rozporuje tvrzení žalovaného (a rovněž tak i stavebního úřadu), že s přístavbou nebylo započato. Námitku shledal soud důvodnou. Z obsahu spisového materiálu nemá městský soud žádné pochybnosti o tom, že vzájemné sousedské vztahy mezi žalobkyní a osobami zúčastěnými na řízení jsou významným způsobem narušeny. Žalobkyně rozporuje oprávněnost záměru stavebníků, kteří ji v této souvislosti odmítli vpustit na prohlídku nemovitosti v rámci stavebním úřadem nařízeného jednání spojeného s místním šetřením. Městský soud v Praze si je vědom základních zásad správního řízení, mezi něž nepochybně patří i zásada rychlosti a hospodárnosti řízení, proto nerozporuje důvodnost tohoto postupu stavebního úřadu, který spojil projednání žádosti stavebníků s místním ohledáním stavby. Důvodné pochybnosti o zákonnosti postupu stavebního úřadu však u soudu vzbuzuje obsah protokolu sepsaného na místě samém dne 13. 3. 2014. Z něj je patrný poměrně podrobný popis těch zjištění, k nimž pracovníci stavebního úřadu dospěli v rámci prohlídky vnitřních prostor domu č. p. 1545, ale pokud jde o námitky, vytýkané žalobkyní, tj. že v místě plánované přístavby byla vytvořena podezdívka, a že byly provedeny zemní práce umožňující napojení přístavby na inženýrské sítě (budování kanalizace a odtokových žlabů), s nimi se protokol nevypořádává, neboť ničeho neuvádí o tom, zda tato tvrzení žalobkyně byly na místě samém zjištěny či nikoli. Z tohoto pohledu protokol ze dne 13. 3. 2014 jako podklad pro závěry o důvodnosti námitek žalobkyně nemůže obstát. Tímto postupem byla žalobkyně zkrácena ve svém právu moci u stavebního úřadu obhájit svá tvrzení a své námitky. Žalobkyně rovněž namítala, že jí jako účastníku řízení nebyla v rozporu s § 36 odstavec 3 správního řádu dána možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům tohoto rozhodnutí. S tímto odvolacím důvodem se žalovaný vypořádal tvrzením, že nebylo zjištěno, že by žalobkyni bylo bráněno, či jí nebylo umožněno vyjádřit se k předmětu řízení a k příslušným podkladům. V této souvislosti odkázala žalobkyně na skutečnost, že ji stavební úřad poučil o tom, že má právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, v rámci Oznámení o pokračování společného územního řízení a stavebního řízení ze dne 5. 2. 2014. Toto poučení se vztahovalo pouze k již skončenému dokazování, ale žalobkyně namítala, že i po tomto termínu bylo v řízení dále pokračováno, když bylo provedeno ústní jednání spojené s ohledáním na místě, bylo disponováno s předmětem řízení, do spisu byly založeny další důkazy a rozhodnutí ve věci samé bylo vydáno až po šesti měsících od dne, kdy byla žalobkyně podle § 36 odst. 3 správního řádu poučena. Žalobkyně tedy zcela zřejmě nebyla řádně poučena o tom, že má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Městský soud v Praze k argumentaci žalovaného v otázce přítomnosti žalobkyně při ohledání na místě, resp. v možnosti vstupu jejím a jejího zástupce na pozemek osob zúčastněných na řízení bez jejich souhlasu, poukázal na přiléhavé odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2As 69/2014 – 57, s tím, že tuto argumentaci nelze shledat přesvědčivou. Se žalovaným lze sice souhlasit v tom, že ze samotného stavebního zákona nevyplývá, že by účastníci řízení měli být na pozemku osoby zúčastněné na řízení při ohledání její stavby přítomni. Tuto situaci je však podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba posuzovat v širším kontextu, daném základními principy správního řízení. Z nich mimo jiné plyne, že všichni účastníci správního řízení mají právo osobně se dokazování zúčastnit. Z § 51 odst. 2 správního řádu vyplývá povinnost správního orgánu provádět důkazy pouze za předpokladu, že poskytne účastníku řízení možnost být přítomen jejich provádění. I ve správním řízení se pak uplatní ústavně zaručené právo účastníka řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedním z účelů ústního jednání spojeného s ohledáním na místě je přispět ke zjištění stavu věci bez důvodných pochybností (§ 3 správního řádu). Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že ohledání je jeden z nejbezpečnějších důkazů umožňujících správnímu orgánu, aby si mohl na základě vlastního pozorování a přímého srovnání zjištěných skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit potřebné závěry pro rozhodnutí. Účastníci řízení musí být k ohledání přizváni, mají právo klást otázky svědkům, popř. znalcům, jsou-li přítomni (viz rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2005, č. j. 5As 38/2004 – 74; všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Ustanovení § 54 správního řádu umožňuje správnímu orgánu uložit povinnost strpět ohledání věci mimo jiné uživateli věci a za předpokladu dodržení zákonných podmínek pro využití tohoto institutu se uplatní i ve střetu s nedotknutelností obydlí garantovanému článkem 12 Listiny základních práv a svobod (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 8As 42/2009 - 242). Správní řád také zná prostředky pro zajištění účelu a průběhu řízení (§ 58 a následující správního řádu). Žalobkyně ve svých podáních nesouhlasí s uvedeným postupem stavebního úřadu i žalovaného, neboť je přesvědčena, že zvolený postup byl nelogický a zasáhl do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Naproti tomu žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na to, že procesní postup ministerstva byl zcela v souladu s právními předpisy, neboť v průběhu správního řízení již nebyl spis doplňován o žádné podklady či relevantní skutečnosti, tudíž nebyl důvod postupovat podle § 36 odst. 3 správního řádu. Pokud je účastníku správního řízení uděleno správním orgánem poučení o tom, že procesní práva, která mu pro dané správní řízení náleží, může uplatnit po celou dobu trvání tohoto řízení, aniž by mu před ukončením dotyčného řízení bylo dáno na vědomí, k jakému datu správní orgán hodlá vydat rozhodnutí ve věci samé, zakládá to vadu řízení ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu v návaznosti na článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které garantují účastníku správního řízení možnost prezentovat své stanovisko k důkazním prostředkům shromážděným ve správním řízení ve fázi před vydáním rozhodnutí. Není samo o sobě porušením ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, pokud správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vždy je však třeba zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem seznámit. Postup žalovaného odvolacího úřadu tyto podmínky nesplňuje a není rozhodné, že doplněná stanoviska nadřízených úřadů ke stanoviskům dotčených orgánů obsahově původní stanoviska neměnila. Žalobcům bylo postupem žalovaného upřeno právo seznámit se před vydáním rozhodnutí o odvolání s těmito podklady, které (navíc) byly právě těmi nosnými a zásadními argumenty pro zamítavý výrok rozhodnutí o odvolání Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, č. j. 6As 49/2015 – 41, v obdobné procesní situaci výslovně uvedl, že je nutné posoudit, zdali toto pochybení stavebního úřadu mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 28. 11. 2006, č. j. 5As 23/2006 – 173, vyplývá, že pokud je účastníkovi v obecné rovině znemožněno účastnit se místního ohledání, nelze takový důkaz považovat za důkaz provedený procesně korektním způsobem. Ten pak nelze ve správním řízení použít (srov. § 51 odst. 1 správního řádu). Soud proto posuzoval, zda tím, že se stavební úřad dopustil pochybení, zatížil zároveň své rozhodnutí včetně řízení a rozhodnutí před odvolacím orgánem nezákonností rozhodnutí o věci samé. Ze spisového materiálu soud ověřil, že po poučení, že má žalobkyně právo vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, v rámci Oznámení o pokračování společného územního řízení a stavebního řízení ze dne 5. 2. 2014, se ve věci konalo dne 13. 3. 2014 ústní jednání spojené s ohledáním na místě samém, týkající se změny předmětné stavby. Následovalo rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 17. 3. 2014, kterým bylo ze společného řízení vyloučeno stavební řízení, takže ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení (17. 3. 2014 – poznámka soudu) bylo vedeno jednak územní řízení ve věci změny stavby, jednak stavební řízení ve věci změny stavby. Toto stavební řízení bylo usnesením z téhož dne 17. 3. 2014 zastaveno, rozhodnutí o zastavení řízení bylo dne 17. 4. 2014 napadeno podáním podnětu stavebníků, kteří se u MHMP domáhali provedení přezkumného řízení. O tomto podnětu rozhodl MHMP vyrozuměním ze dne 24. 6. 2014, podle něhož neshledal důvody pro provedení přezkumného řízení. Spisový materiál rovněž obsahuje na straně 30a čestné prohlášení J. K. ze dne 19. 3. 2014, jímž jako právní předchůdce stavebníků M. V. a Jiřího V. prohlásil, že v roce 2006 provedl na svém domě v P. 4, V. 1545/49, menší stavební úpravy, když na severozápadní straně stavby zazdil malou terasu a schody do zahrady, čímž vytvořil kuchyňský jídelní kout s rohovým oknem, aniž by tím změnil rozměry půdorysu základů stavby. Příslušnému stavebnímu úřadu však tuto úpravu písemně neoznámil. Za této situace shledal městský soud důvodnou žalobní námitku týkající se porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu jak ze strany stavebního úřadu, tak žalovaného. Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Uvedené ustanovení je třeba vykládat tak, že správní orgán musí účastníky před vydáním rozhodnutí vyzvat, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili. To se týká i odvolacího správního orgánu v rámci odvolacího řízení za předpokladu, že v řízení byly odvolacím správním orgánem pořízeny nové podklady pro rozhodnutí. Smyslem uvedeného ustanovení není pouze to, aby byl účastník řízení seznámen s obsahem jednotlivých podkladů. Smyslem je také to, aby účastník řízení seznal, že správní orgán shromáždil veškeré podklady, na základě kterých již hodlá rozhodnutí vydat. Před samotným posouzením důvodnosti žalobcovy námitky poukazuje soud na odlišné závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8Afs 21/2009 – 243, uvedl, že: „Účelem seznámení se s podklady pro rozhodnutí je právě možnost účastníka seznámit se obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován. Pokud je tento účel zajištěn a účastníku je řádně procesně sděleno, kdy tento okamžik v řízení nastává, jeví se druhotným, zda je případně stanoveno mezidobí od zaslání poučení a stanovení data, kdy se lze s podklady seznámit. Na odlišném právním posouzení pak stojí rozhodnutí ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5A 152/2002 - 41, v němž dospěl k závěru, že: „V situaci, kdy je zjišťování podkladů pro rozhodnutí zjevně potřebné a tedy předvídatelné, nepostačí, jestliže správní orgán účastníku řízení dal možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí toliko v oznámení o zahájení správního řízení, tj. teprve před samotným započetím zjišťování podkladů pro správní rozhodnutí.“ Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že posouzení postupu správního orgánu je vždy věcí konkrétních skutkových okolností, přičemž podstatným je, v jakém stádiu dokazování se nachází správní řízení v okamžiku, ke kterému je jeho účastník poučován o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a nikoli to, kdy je datováno ono poučení, pokud z něj jednoznačně vyplývá, kdy má účastník řízení možnost do spisu nahlédnout. Samotná možnost spojení oznámení o zahájení řízení s jiným úkonem ve správním řízení je pak výslovně aprobována správním řádem v § 46 odstavec 3. Městský soud v Praze zjistil, že žalobkyně nebyla před vydáním rozhodnutí o umístění stavby seznámena s obsahem čestného prohlášení předchozího vlastníka dotčené nemovitosti ohledně provedených neohlášených stavebních úprav, které právě žalobkyně svým postojem od počátku namítá. V daném případě tak nebyla žalobkyně v plném rozsahu seznámena s obsahem veškerých listin, které se poté staly podkladem i pro vydání rozhodnutí stavebního úřadu, tedy nebyla v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu stavebním úřadem vyzvána k tomu, aby se seznámila s podklady před vydáním rozhodnutí, a nemohla tak před rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby seznat, že shromažďování podkladů pro zjištění stavu věci a následné rozhodnutí je ze strany správního orgánu dokončeno. Nemohla proto řádně uplatnit své procesní právo ve smyslu § 36 odst. 1 správního řádu, tedy navrhovat případné doplnění důkazů až do vydání rozhodnutí. Tuto vadu řízení neodstranil ani žalovaný, přitom se jedná o vadu, která mohla mít podle názoru soudu za následek vydání nezákonného rozhodnutí a která je proto i důvodem ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí soudem. Žalobou napadené rozhodnutí proto městský soud shledal nezákonným a s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti napadené rozhodnutí podle ustanovení § 78 odstavec 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (ustanovení § 78 odstavec 4 s. ř. s.). Žalovaný správní úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán (ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s.). Bude proto na žalovaném, aby posoudil, zda disponuje informacemi o skutkovém stavu, které nevyvolávají pochybnosti a jsou způsobilé učinit závěr o důvodnosti či nedůvodnosti odvolacích námitek žalobkyně, a aby před vydáním nového rozhodnutí ve věci dbal práv žalobkyně jako účastníka řízení, zejména práva na seznámení se s podklady rozhodnutí a práva na řádné vypořádání odvolacích námitek. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci úspěšné žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby v částce 3.000,-Kč a dále odměna zástupce žalobkyně Mgr. Víta Brožka, advokáta, a jeho hotové výdaje. Mimosmluvní odměna v daném případě činí tři úkony právní služby po 3.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) podle ustanovení § 6, § 7, § 9 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a třikrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupci žalobce takto náleží odměna v částce 6.800,- Kč, která se zvyšuje o částku 2.142,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, protože zástupce žalobkyně soudu osvědčil, že je plátcem této daně. Celková výše přiznaných nákladů řízení tak činí 15.342,-Kč, jejichž povinnost k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám zástupce žalobkyně ve třicetidenní lhůtě k plnění.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odstavec 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 1. prosince 2016 JUDr. Hana V e b e r o v á , předsedkyně senátu