11 A 205/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobkyně: H. Z., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů č. p. 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2014, č. j. MV-26183-21/SO-2014 takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2014, č. j. MV-26183-21/SO-2014, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 7. 11. 2013, čj: OAM-81245-13/DP-2012, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobkyně nejprve namítá, že napadené rozhodnutí odporuje požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 i § 89 odst. 2 správního řádu, že žalovaný opomenul zjistit stav věci, čímž porušil § 3 správního řádu a navíc bylo rozhodnutí vydáno v rozporu s ustanovením § 174a zákona o pobytu cizinců a porušeny byly i podmínky stanovené v § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Žalobkyně připouští, že odvolání bylo podáno opožděně, nesouhlasí ale s tím, že nebylo vyhověno její žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Ačkoliv bylo o tomto rozhodnuto v samostatném řízení a rozhodnutí potvrzeno v rozhodnutích správního orgánu odvolacího, nemohla se žalobkyně bránit soudní cestou. Proto nyní spojuje námitky ve vztahu k rozhodnutí ve věci s otázkou prominutí lhůty, neboť tyto spolu bezprostředně souvisí. Žalobkyně vytýká, že v rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání správní orgán vůbec nezkoumal důvodnost žádosti, ale toliko zkonstatoval absenci podmínek pro řízení, tedy bez věcného projednání tuto odmítl a pouze uvedl, že žádost nebyla podána do 15ti dnů ode dne, kdy pominula překážka bránící úkon učinit. Vůbec ale nezkoumal, zda žalobkyni v učinění úkonu bránily závažné důvody, které nastaly bez jejího zavinění. Správní orgán rozhodoval čistě na základě absence procesních podmínek řízení v žádosti o prominutí zmeškání lhůty, a tudíž forma jím učiněného rozhodnutí je dle žalobkyně vadná, neboť navozuje dojem meritorního rozhodnutí, ačkoliv správní orgán v podstatě procesně řízení zastavil s ohledem na absenci podmínek řízení. Žalobkyně je navíc přesvědčena o včasném učinění žádosti o prominutí zmeškání úkonu, neboť správní orgán podle ní nesprávně vykládá okamžik, kdy měla odpadnout překážka pro učinění úkonů. Připouští sice, že si nejprve podala odvolání a teprve následně připojila žádost o zmeškání lhůty, ale poukazuje na závěr žalovaného, uvedený v rozhodnutí č.j. MV-26183-13/SO-2014, dle kterého je na místě závěr, že lhůta pro podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty byla zachována. Žalobkyně tak namítá porušení zákona, neboť žalovaný nepřezkoumal podané odvolání v rámci uplatněných námitek. Postup žalovaného je v rozporu s ustanovením § 89 správního řádu. I v případě, kdyby odvolání bylo podáno po lhůtě určené pro podání odvolání, postup žalovaného by byl stejně v rozporu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 92 odst. 1 správního řádu, neboť měl povinnost v případě opožděného odvolání zkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení, nebo pro vydání nového rozhodnutí. Formalistické konstatování správního orgánu s odkazem na ustanovení § 92 odst. 1 dle žalobce nepostačuje. Žalobkyně pak namítá porušení ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců a vytýká správním orgánům, že nehodnotily zásah do soukromého života žalobkyně, která má veškeré příjmy z podnikání na území ČR. Zamítnutí dané žádosti v podstatě znamená ukončení jejího pobytu na území ČR. Správní orgány podle ní porušily zásady uvedené v ustanovení § 2 správního řádu. Žalobkyně dále namítá pochybení procesního charakteru a poukazuje na to, že žalobkyni byl zaslán přípis, kterým byla vyzvána k odstranění vad podané žádosti a zároveň jí byla stanovená lhůta, ve které je nutno doplnění učinit. Žalobkyně namítá, že výzva nebyla učiněna potřebným způsobem, tedy vydáním usnesení, nemohla začít plynout a nebyl tedy dán základní důvod zamítnutí žádosti účastníka řízení. Žalobkyně tak byla vyzvána k doplnění žádosti v rozporu se zákonem, a proto i následné zamítnutí žádosti pro nedoložení podkladů je dle žalobce nezákonné. Pokud ani žalovaný pochybení nezjistil a odvolání napadené rozhodnutí nezrušil namítané zákonnost i napadeného rozhodnutí. Dále žalobkyně poukazuje na ustanovení § 65 odst. 2, dle kterého správní orgán pokračuje v řízení, jakmile odpadne překážka, pro níž bylo řízení přerušeno, přičemž dle žalobkyně nebyla tato náležitost doložena, a proto nebylo možné pokračovat v přerušeném řízení. Dále žalobce vytýká žalovanému, že ačkoliv správní orgán pokračoval v přerušeném řízení, nijak o této skutečnosti neinformoval účastníka řízení. Žalobkyně byla přesvědčena o tom, že již doplnila vše a neměla tedy důvod se domnívat, že některé doklady ještě chybí. Žalobkyně dále namítá, že neměla možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí s podklady pro vydání rozhodnutí, a to ani v jednom stupni. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, poukázal na to, že některé námitky jsou velmi zevrubné. Vyjádřil přesvědčení, že správní orgán prvního stupně se vypořádal s dopadem rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobkyně dostatečným způsobem. Žalobkyně ani v samotné žalobě neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života, když se omezuje pouze na obecná tvrzení. K nutnosti stanovení lhůty k odstranění vad žádosti samostatným usnesením uvedl, že námitku považuje za bezpředmětnou, přitom odkázal na rozsudek Městského soudu ze dne 9.4.2014, č.j. 10 A 274/2010 a uvedl, že ze spisu je patrné, že zástupce žalobkyně byl vyzván k odstranění vad žádosti výzvou ze dne 8.2.2013 a řízení bylo téhož dne přerušeno. Námitka o přesvědčení žalobkyně, že doplnila vše potřebné, je rovněž irelevantní, neboť k odstranění vad žádosti byla správním orgánem 1. stupně vyzvána opakovaně a tyto vady ve stanovené lhůtě neodstranila. K námitce absence seznámení žalobkyně s podklady pro vydání rozhodnutí uvedl žalovaný, že ji považuje za zcela nemístnou, neboť zástupce žalobkyně byl vyzván k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí výzvou, která mu byla doručena dne 11.10.2013. Svého práva nevyužil. Naprosto irelevantní je dle žalovaného i tvrzení žalobkyně, že řízení o její žádosti bylo zastaveno a je tak procesního charakteru, když je objektivní skutečnost, že žádost byla meritorně posouzena a zamítnuta rozhodnutím. U jednání soudu setrvali účastníci na svých dosavadních stanoviscích. Z obsahu správního spisu je patrné, že žalobkyně pobývala na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání s platností do 14.1.2013. Dne 19.12.2012 podala žalobkyně žádost o prodloužení doby platnosti tohoto povolení. Rozhodnutím ze dne 7.11.2013 správní orgán 1. stupně zamítl žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti doby povolení, neboť žalobkyně nepředložila ve stanovené lhůtě správnímu orgánu doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti. Rozhodnutí bylo doručeno zmocněnému zástupci žalobkyně dne 20.11.2013 a nabylo právní moci dne 6.12.2013. Dne 15.1.2014 nahlížela do spisu nová zástupkyně žalobkyně. Dne 27.1.2014 podala žalobkyně prostřednictvím nového zmocněného zástupce Mgr. Petra Václavka blanketní odvolání. Dne 3.2.2014 pak podala žalobkyně osobně žádost o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, které odůvodnila dne 7.2.2014. Dne 11.2.2014 žalobkyně ještě doplnila odvolání a doplnila i žádost o zmeškání lhůty pro podání odvolání. Dne 26.3.2014 bylo správnímu orgánu 1. stupně doručeno další doplnění odvolání i doplnění žádosti o zmeškání lhůty pro podání odvolání. V doplnění odvolání žalobkyně namítala, že odvolání proti napadenému rozhodnutí nemohla podat z důvodu na její vůli nezávislých, vzhledem k tomu, že zmocněný zástupce, kterého si zvolila, pan M. M., ji neinformoval o vydání napadeného rozhodnutí a rovněž tak rezignoval na konání úkonů v její prospěch tak, jak byl na základě plné moci povinen. O podaném odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítl jako opožděné. Poukázal na to, že o žádosti o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání, rozhodl správní orgán 1. stupně dne 5.5.2014 tak, že návrhu nevyhověl a zmeškání lhůty určené k odvolání neprominul. Proti předmětnému usnesení podala žalobkyně dne 28.5.2014 blanketní odvolání, které doplnila dne 11.6.2014. O tomto odvolání rozhodla Komise dne 15.8.2014 tak, že usnesení správního orgánu 1. stupně zrušila a věc vrátila k dalšímu projednání. Po novém posouzení vydal správní orgán 1. stupně dne 11.9.2014 usnesení, kterým opět zmeškání lhůty určené k odvolání neprominul, neboť žádost o prominutí zmeškání úkonů nebyla podána do 15ti dnů ode dne, kdy pominula překážka, která účastnici řízení bránila úkon učinit. Proti usnesení podala žalobkyně odvolání, které Komise rozhodnutím ze dne 2.12.2014 zamítla a usnesení správního orgánu 1. stupně potvrdila. V napadeném rozhodnutí žalovaný zdůraznil, že žalobkyně byla v prvostupňovém rozhodnutí řádně poučena o možnosti podat odvolání ve stanovené lhůtě, avšak odvolání podala až po zákonné lhůtě. Vyšel z toho, že žádosti o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání nebylo vyhověno, a proto odvolání zamítl s tím, že se obsahem již dále nezabýval. Závěrem odůvodnil, proč neshledal důvod k postupu dle § 95 odst. 1 pro obnovu řízení, ani pro vydání nového rozhodnutí. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně v podané žalobě připouští, že odvolání bylo podáno opožděně. Podstatou jejích žalobních námitek je ale vyjádření nesouhlasu s tím, že nebylo vyhověno její žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Další námitky pak směřují proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost i do řízení, které vydání tohoto rozhodnutí předcházelo. Z výše uvedeného přehledu dosavadního průběhu správního řízení je zřejmé, že žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o zamítnutí její žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu proto, že bylo podáno opožděně, to znamená, že předmětem odvolacího řízení bylo pouze posouzení otázky, zda odvolání podala žalobkyně včas či nikoliv. Správní orgán dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně podala až po uplynutí zákonem stanovené lhůty v rozporu s poučením, které bylo uvedeno v prvostupňovém správním rozhodnutí. Z hlediska vypořádání žalobních námitek považuje soud za nutné opravit tvrzení žalobkyně o formě rozhodnutí, kterým bylo v prvém stupni rozhodnuto o její žádosti, když žalobkyně v bodě I. žaloby nesprávně uvedla, že řízení o žádosti bylo zastaveno, zatímco z obsahu správního spisu je patrné, že rozhodnutím ze dne 7.11.2013 ministerstvo vnitra žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zamítlo. Ze správního spisu soud dále zjistil, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o zamítnutí žádosti bylo zástupci žalobkyně doručeno dne 20.11.2013. Odvolací lhůta podle ust. § 83 odst. 1 správního řádu činí 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí a v dané věci skončila dne 5.12.2013. V této lhůtě nebylo odvolání žalobkyně správnímu orgánu I. stupně, který rozhodnutí vydal, doručeno, což ani žalobkyně nerozporuje. Naopak připouští, že odvolání podala až 27.1.2014. Opožděné podání odvolání se žalobkyně pokusila zvrátit tím, že dne 3.2.2014 podala žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Důvodem, pro který správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty byla skutečnost, že žádost o prominutí zmeškání úkonů nebyla podána do 15ti dnů ode dne, kdy pominula překážka, která účastnici řízení bránila úkon učinit. Tuto překážku viděla žalobkyně v tom, že jí zmocněný zástupce neinformoval o vydání napadeného rozhodnutí. Podle správního orgánu došlo k odpadnutí překážky nejpozději v den, kdy nahlížela do spisu nově ustanovená zástupkyně, což bylo dne 15.1.2014 a žádost o prominutí zmeškání úkonu byla podána až dne 3.2.2014, tedy po uplynutí lhůty. Tento závěr potvrdila Komise v rozhodnutí o odvolání a vycházelo z něj i ministerstvo vnitra při vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro opožděnost, i Komise při vydání napadeného rozhodnutí. Při posuzování důvodnosti žaloby ve správním soudnictví musí soud zohlednit předmět správního řízení. V daném případě odvolací orgán dospěl k závěru, že odvolání bylo žalobkyní podáno opožděně, a bylo proto povinností soudu posoudit, zda závěr správního orgánu o tom, že odvolání bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, má oporu v obsahu spisového materiálu.. V daném případě platila pro podání odvolání obecná 15ti denní lhůta, jež je stanovena v § 83 odst. 1 správního řádu. V rámci běhu této odvolací lhůty odvolání prvostupňovému správnímu orgánu doručeno nebylo. Závěr žalovaného o tom, že žalobkyně podala odvolání opožděně, soud proto shledal správným. Soud považuje za nutné zdůraznit, že s ohledem na to, že se zabýval důvodností podané žaloby pouze z hlediska, zda závěr správního orgánu o opožděnosti podané žaloby byl správný, nemohl tou částí žaloby, ve které žalobkyně vznáší námitky z hlediska věcného, zejména pokud poukazuje na nedostatky ve výzvě k odstranění vad žádosti, na to, že jí nebylo umožněno seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí, že byl nesprávně postupováno při přerušení řízení, i pokud namítá, že nebyla posouzena otázka zásahu do jejího soukromého a rodinného života. Z ustanovení § 41 správního řádu vyplývá, že účastníku řízení je dána možnost, aby požádal o prominutí zmeškání lhůty v případě, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez zavinění účastníka. V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že překážkou pro podání odvolání byla skutečnost, že jí její zástupce neseznámil s tím, že ve věci již bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Správní orgán zcela správně odvodil, že k odpadnutí této překážky došlo nejpozději ve chvíli, kdy se nová zástupkyně při nahlížení do spisu seznámila s vydaným rozhodnutím. Právě od této chvíle počala běžet 15ti denní lhůta, ve které měla žalobkyně možnost požádat o prominutí zmeškání lhůty. Z ustanovení § 41 odst. 2 správního řádu pak dále vyplývá, že předpokladem pro to, aby mohl správní orgán žádosti žalobkyně o prominutí úkonu vyhovět je, že žalobkyně spojí s touto žádostí i zmeškaný úkon. Žalobkyně sice podala nejprve odvolání a teprve po té dne 3.2.2014 žádost o prominutí zmeškání lhůty, ale žalovaný se již touto otázkou zabýval a ustanovení vyložil ve prospěch žalobkyně tak, že podmínka spojení úkonů splněna byla. Má totiž za to, že zákon nikterak nezakazuje podání zmeškaného úkonu dříve než žádosti o prominutí zmeškání úkonu, ale že naopak pouze stanoví, že s požádáním o prominutí zmeškání úkonu je třeba spojit tento úkon, avšak pořadím učinění těchto úkonů vůči správnímu orgánu se zákon nezabývá. Proto i soud nyní vychází ze závěru, že žalobkyně nepochybila, pokud podala odvolání dříve než žádost o prominutí zmeškání úkonu. Soud zdůrazňuje, že po té, co bylo prvostupňové rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty žalovaným zrušeno, rozhodl o žádosti žalobkyně o prominutí správní orgán I. stupně znovu a znovu žádost zamítl, i když nyní ze zcela jiného důvodu, a to, že žádost o prominutí úkonu nebyla podána do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit. Pro učinění tohoto závěru ale nebylo nutné, aby se žalovaný zabýval otázkou, zda žalobkyni v podání žádosti bránily závažné důvody, které nastaly bez jejího zavinění (§ 41 odst.4 správního řádu), když správní orgán dospěl k závěru, že překážka, pro kterou žalobkyně nemohla podat odvolání, odpadla dne 15.1.2014 a žádost o prominutí lhůty podaná dne 3.2.2014 byla podána opožděně. . Z ustanovení § 41 odst. 4 správního řádu skutečně vyplývá, že správní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže-li podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění, ale toto ustanovení je nutno vykládat v návaznosti na ustanovení odst. 2, ze kterého vyplývá, že aby se mohl správní orgán podanou žádostí o prominutí zmeškání úkonu zabývat věcně, musí podatel sice se žádostí spojit zmeškaný úkon (tuto podmínku žalobkyně splnila), ale současně je povinen podat i žádost o prominutí úkonu v zákonem stanovené lhůtě. Tuto podmínku žalobkyně nesplnila, a proto žalovanému povinnost zabývat se žádostí věcně vůbec nevznikla. Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že za této situace nemohl správní orgán rozhodovat tak, že se nepromíjí zmeškání lhůty a měl využít jinou formu rozhodnutí, i když sama žalobkyně výslovně neuvádí jakou Městský soud dospěl k závěru, že správní orgán jinou možnost rozhodnutí neměl. Z ustanovení § 41 odst. 6 a 7 správního řádu vyplývá, že správní orgán o žádosti o prominutí zmeškání úkonu rozhodne usnesením, a to tak, že buď zmeškání úkonu promine a nebo nepromine. Jiný způsob rozhodnutí zákon neuvažuje. O neprominutí úkonu podle odst. 7 správního řádu proto správní orgán rozhodne i v případě, že není dodržena některá ze lhůt uvedených v odst. 2 tohoto ustanovení tak, jak to správně učinil správní orgán I. stupně v projednávané věci. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný nesprávně vykládá okamžik, kdy měla odpadnout překážka pro učinění úkonů, avšak ani v této námitce neuvádí žádné argumenty, kterými by zpochybnila závěr správního orgánu o tom, že překážka odpadla nejpozději ve chvíli, kdy se nově ustanovená zástupkyně žalobkyně seznámila s vydaným rozhodnutím. Z podané žaloby spíše vyplývá, že se žalobkyně touto námitkou brání závěru žalovaného, který v přechozím rozhodnutí o odvolání proti usnesení o neprominutí zmeškání lhůty uvedl, že „považuje podmínku stanovenou v § 41 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. za splněnou“, z čehož žalobkyně dovozuje, že lhůta pro podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty byla zachována. Takový závěr ale z usnesení ze dne 15.8.2014 nevyplývá. Žalobkyní citovaná pasáž se sice v rozhodnutí objevila, ale z celého kontextu odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, že žalovaný považoval za splněnou pouze podmínku spojení zmeškaného úkonu spolu se žádostí o prominutí zmeškání lhůty. Z rozhodnutí je patrné, že žalovaný řešil pouze problém spočívající v tom, zda se jedná o spojené úkony, když žalobkyně podala nejprve odvolání a až posléze podala žádost o prominutí zmeškání a že tuto otázku vyřešil ve prospěch žalobkyně tak, že se o spojené úkony jedná a výslovně uvedl, že žalobkyně nepochybila, když podala odvolání dříve než žádost o prominutí zmeškání úkonu. O další zákonem stanovené podmínce – podání žádosti ve stanovené lhůtě – se žalovaný nijak nezmiňoval a nelze proto v žádném případě dospět k závěru, že by žalovaný považoval žádost žalobkyně o prominutí zmeškání úkonu za řádně podanou v zákonem stanovené lhůtě. Naopak po té, co žalovaný zaujal názor ohledně spojených úkonů, bylo na místě, aby se správní orgán I. stupně zabýval otázkou, zda byla splněna i další zákonná podmínka, tedy že žádost byla podána ve lhůtě do 15ti dnů po odpadnutí překážky. To prvostupňový správní orgán učinil a znovu rozhodl tak, že lhůtu neprominul. Námitka je proto nedůvodná. Vzhledem k tomu, že neshledal vady rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, dospěl soud k závěru, že žalovaný nepochybil, pokud zamítl odvolání žalobkyně jako opožděné právě s odkazem na usnesení, ve kterém nebylo prominuto zmeškání lhůty pro podání odvolání z důvodu, že žalobkyně podala žádost o prominutí zmeškání lhůty až po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Žalobkyně také namítala porušení ustanovení § 92 odst. 1 správního řádu, neboť žalovaný měl povinnost v případě opožděného odvolání zkoumat, zda nejsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení, nebo pro vydání nového rozhodnutí. Pouhé formalistické konstatování správního orgánu s odkazem na ustanovení § 92 odst. 1 dle žalobce nepostačuje. Ani tuto námitku soud důvodnou neshledal. Soud si je vědom znění ustanovení § 92 odst. 1 správního řádu, ale jak již judikoval zdejší soud v rozsudku ze dne 30.11.2012, č.j. 11 Ca 334/2009 – 32, smyslem a cílem § 92 odst. 1 správního řádu z roku 2004 není to, aby správní orgán v každém případě opožděně podaného odvolání rozsáhle odůvodňoval, že nebyly zjištěny podmínky pro přezkum rozhodnutí, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí. Je jistě povinností správních orgánů zabývat se těmito otázkami, postačí však vyjádření o tom, zda byly podmínky pro přezkum (obnovu řízení nebo vydání nového rozhodnutí) shledány či nikoliv. Opačný závěr by ve svých důsledcích znamenal, že by se odvolací orgán zabýval věcí meritorně přesto, že odvolání bylo podáno opožděně. Takový závěr by popíral smysl ustanovení o tom, že opožděně podané odvolání správní orgán zamítne, neboť podrobné zdůvodňování závěru o tom, že nejsou splněny podmínky a předpoklady pro zahájení přezkumného řízení (obnovu řízení nebo vydání nového rozhodnutí) by v podstatě znamenalo to, že se správní orgán věcně problematikou zabývá. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, proč neshledal předpoklady pro zahájení přezkumného řízení, pro obnovu řízení ani pro vydání rozhodnutí. Toto, byť stručné odůvodnění dle soudu splňuje shora uvedená kritéria, neboť z něj vyplývá, že žalovaný se touto otázkou zabýval. I tato námitka je proto nedůvodná. Na základě shora uvedeného právního posouzení žalobních námitek dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 8. listopadu 2016 JUDr. Hana Veberová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Mikolášová