11 A 252/2010

Rubrum

11 A 252/2010 - 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce Dau X. P., zastoupeného Mgr.Radimem Strnadem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 19.10.2010, č.j. CPR-4993-2/ČJ-2010-9CPR- C220 takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, doručenou Městskému soudu v Praze dne 23.11.2010, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Žaloba byla podána proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, tedy proti správnímu úřadu, do jehož kompetence spadalo do dne 31.12.2010 rozhodování v této věci. Tato pravomoc však přešla s účinností zákona č. 427/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých dalších zákonů, na Ministerstvo vnitra (ustanovení § 165 písm.a) zákona č. 326/1999 Sb., ve znění platném ode dne 1.1.2011). Podle ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), je žalovaný správní úřad, který rozhodl v posledním pokračování 2 11 A 252/2010 stupni, nebo správní úřad, na který jeho působnost přešla. Protože v průběhu řízení přešla kompetence na Ministerstvo vnitra, považoval soud za žalovaný správní úřad toto ministerstvo. Žalobce v podané žalobě namítl, že rozhodnutí správního úřadu je nezákonné, neboť jím došlo k potvrzení rozhodnutí správního úřadu prvého stupně, které bylo založeno na nesprávném právním posouzení a na nesprávném výkladu možnosti aplikace ustanovení § 56 odst.1 písm.a) zákona o pobytu v návaznosti na úkonu, který byl v rámci správního řízení učiněn správním úřadem prvého stupně, aniž by k takovému úkonu byla tomuto správnímu úřadu dána pravomoc ve smyslu ustanovení § 2 odst.2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce k tomu uvedl, že v rámci správního řízení před správním úřadem prvého stupně byl dne 27.1.2010 se žalobcem sepsán protokol o výslechu účastníka řízení. V poučení, uvedeném v tomto protokolu, je mimo jiné uvedeno - a správním úřadem zvýrazněno a zdůrazněno, že „jestliže se žadatel bez vážného důvodu nedostaví….., odmítne vypovídat ……., může to mít za následek zamítnutí žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu“. Správní úřad prvého stupně v rámci tohoto úkonu postupoval tak, že tento procesní úkon je pohovorem, což plyne nejen z citovaného poučení, učiněného v rámci protokolu ze dne 27.1.2010, ale i z výzvy, adresované žalobci k dostavení se k tomuto úkonu. Podstatou námitky žalobce je skutečnost, že pohovor v rámci správního řízení o povolení k dlouhodobému pobytu nelze provést, protože k provedení tohoto úkonu nebyla správnímu úřadu prvého stupně dána žádná zákonná pravomoc. Žalobce v podané žalobě pod bodem 2 uvedl, že je nutno důsledně v souladu s ustanovením § 2 odst.2 správního řádu rozlišovat pojem „pohovor“ a pojem „výslech“, kdy k provedení každého z těchto úkonů je dána pravomoc správního úřadu odlišným ustanovením. Žalobce má za to, že v řízení o povolení k dlouhodobému pobytu je použití ustanovení § 57 odst.3 zákona o pobytu vyloučeno ustanovením § 46 odst.1 zákona o pobytu. Správní úřad prvého stupně nebyl oprávněn úkon, spočívající v provedení pohovoru, vůbec provést a následně nemohl důsledky, zákonem stanovené pro institut pohovoru, vztahovat na institut účastnického výslechu. Tyto námitky uplatnil žalobce v rámci jím podaného odvolání, nicméně právní předchůdce žalovaného správního úřadu tyto námitky neakceptoval a učinil v rámci odůvodnění svého rozhodnutí závěry, které jsou v rozporu s ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Z odůvodnění žalovaného vyplývá, že nečiní žádného rozdílu mezi institutem pohovoru a institutem výslechu, když v rozporu s uvedenými ustanoveními zákona mimo jiné uvedl, že formou pohovoru byl v tomto případě výslech účastníka řízení. Podle názoru žalobce je tento závěr v rozporu s ustanovením § 57 odst. 3 zákona o pobytu i s ustanovením § 169 odst. 3 téhož zákona. Zákon o pobytu cizinců totiž mezi těmito instituty činí zásadní rozdíl, který však žalovaný správní úřad nerespektoval. Žalobce namítl, že z nezákonného úkonu nelze dovozovat žádné závěry a nelze z něho vycházet při hodnocení a rozhodování o žádosti žalobce. Na nezákonný úkon se nelze odvolávat a nelze tvrdit, že provedení domnělého pohovoru neumožňuje ověřit údaje rozhodné pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Pokud totiž činil správní úřad prvého stupně tento úkon v rozporu se zákonem, tedy činil jej, aniž by k němu měl dánu zákonnou pravomoc, pak překročil rámec svých zákonných kompetencí a nemůže se odvolávat, že tímto úkonem se nepodařilo správnímu úřadu prvého stupně ověřit skutečnosti, rozhodné pro pokračování 3 11 A 252/2010 vydání povolení. Tímto úkonem správní úřad prvého stupně neměl vůbec pravomoc cokoli ověřovat. Žalobce má za to, že je třeba doslovně vykládat ustanovení § 56 odst.1 písm.a) zákona o pobytu, přičemž toto ustanovení hovoří výslovně o pohovoru a nikoli o výslechu. Pohovor tak, jak je v rámci zákona o pobytu cizinců upraven výhradně v ustanovení § 57 odst. 3, však podle uvedeného není úkonem, který by bylo možno provést v rámci řízení o povolení k dlouhodobému pobytu právě s ohledem na znění ustanovení § 46 odst.1 zákona o pobytu. Nelze proto souhlasit se závěrem žalovaného, že oprávnění policie požadovat vysvětlení a provést pohovor vyplývá ze samotného ustanovení § 56 odst.1 písm.a) zákona o pobytu. Tento závěr není po právní stránce akceptovatelný, neboť ustanovení § 56 odst.1 písm.a) zákona o pobytu je ustanovením, na jehož základě lze vydat rozhodnutí o žádosti a je výsledkem naplnění zde uvedených skutečností, nicméně samotné oprávnění k provedení úkonu, spočívajícím v provedení pohovoru, musí být dáno jiným ustanovením tohoto zákona, což je v tomto případě výlučně ustanovení § 57 odst.3 zákona o pobytu. Z obsahu vyjádření právního nástupce žalovaného odvolacího správního úřadu ze dne 18.7.2011 vyplývá, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i s právní kvalifikací, vyjádřenými v předcházejících rozhodnutích správních úřadů obou stupňů. Ve smyslu ustanovení § 2 odst.4 správního řádu má být přijaté řešení v souladu s veřejným zájmem. Orgány cizinecké policie i ministerstva vnitra jako celek jsou mimo jiné povolány hájit veřejný zájem v této oblasti, tzn. v daném případě zájem na důsledném dodržování pobytového režimu cizinců v rámci platného českého práva. Žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci a žalovaný proto odkázal plně na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žalobce dne 28.12.2009 podal u Inspektorátu cizinecké policie ve Zlíně žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání podle ustanovení § 42d zákona o pobytu cizinců v tehdejším znění. Správní úřad prvého stupně dne 25.2.2010 zamítl žádost a povolení k dlouhodobému pobytu žalobci neudělil podle ustanovení § 46 odst.1 s odkazem na ustanovení § 56 odst.1 písm.a) zákona o pobytu, přičemž dospěl k závěru, že se cizinec na požádání policie nedostavil k pohovoru, nepředložil ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti a i přes vyhodnocení předložených dokladů se nepodařilo tyto údaje ověřit. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zástupce dne 16.3.2010 včasné odvolání, které je v podstatných rysech zcela shodné s žalobní argumentací v projednávané věci. O podaném odvolání rozhodl právní předchůdce žalovaného správního úřadu žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 19.10.2010, v němž se neztotožnil s námitkou odvolatele, týkající se odvoláním napadeného rozhodnutí. Žalovaný v odůvodnění uvedl, že pokud by se ustanovení § 46 odst.1 zákona o pobytu nemělo vztahovat na celé ustanovení § 56 téhož zákona, ale jenom na některou část, jistě by zákonodárce výslovně specifikoval, na kterou se tak má stát, neboť se jedná o samotnou podstatu negativně vymezených podmínek ke vstupu a pokračování 4 11 A 252/2010 pobytu cizinců na území České republiky. Podle názoru žalovaného odvolacího správního úřadu bylo napadené rozhodnutí vydáno plně v souladu s ustanovením § 68 odst.3 správního řádu, přičemž s odkazem na ustanovení § 2 odst.4 a § 3 správního řádu je zřejmé, že podklady pro vydání rozhodnutí podle ustanovení § 50 odst.2 správního řádu opatřuje správní úřad. Podklady pro vydání rozhodnutí mohou být ve smyslu tohoto ustanovení zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních úřadů nebo úřadů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Správní úřad měl podle názoru žalovaného zcela evidentně snahu objektivně zjistit skutečný stav věci a v plné míře využít dostupné prostředky k odstranění pochybností ve věci podané žádosti. Vzhledem k tomu, že účastník řízení neposkytl správnímu úřadu prvého stupně při opatřování podkladů potřebnou součinnost, ač je mu tato povinnost podle ustanovení § 50 odst.3 správního řádu přímo zákonem ukládána, byl následný postup podle ustanovení § 46 odst.1 s odkazem na ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu zcela na místě. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto: Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky z důvodu, že se cizinec (s odkazem správního úřadu na ustanovení § 56 odst.1 písm. a) zákona o pobytu) na požádání policie nedostavil k pohovoru a nepředložil ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti, respektive proto, že se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodařilo tyto údaje ověřit. Podle ustanovení § 46 odstavec 1 zákona o pobytu, ve znění účinném do dne 31.12.2010, platí pro povolení k dlouhodobému pobytu platí obdobně, mimo jiné, ustanovení § 56 zákona o pobytu. V posuzované věci byla žádost žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu zamítnuta s odkazem na ustanovení § 56 odstavec 1 písmeno a/ zákona o pobytu, ve znění účinném do dne 31.12.2010, podle něhož žádosti o dlouhodobý pobyt nelze vyhovět, jestliže se cizinec na požádání policie nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru, nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit. Žalobce namítá, že s ním neměl být prováděn na základě předvolání účastnický výslech, neboť byl předvoláván k pohovoru podle ustanovení § 56 odstavec 1 písm.a/ zákona o pobytu. Soud při své úvaze vycházel z názoru, že žalobce byl podle zákona o pobytu cizinců povinen účastnit se řízení osobně, i když podle ustanovení § 56 zákona o pobytu cizinců ve spojení s ustanovením § 46 odst.3 zákona o pobytu cizinců měl být předvolán k pohovoru. pokračování 5 11 A 252/2010 Soud má za to, že výkladem obsahu pojmu „pohovor“ a „výslech“ lze dospět k závěru, že tímto obsahem je jedno a totéž – způsob, kterým správní úřad zjišťuje bezprostředně od účastníka správního řízení informace, které buď samy o sobě nevyplývají z obsahu žádosti a příloh k ní přiložených, nebo jsou nezbytné pro jejich ověření či doplnění. Soud proto nesdílí právní názor žalobce, který formalisticky trvá na přesném odlišení a výslovném označení procesního úkonu správního úřadu, o tom, že pouhá záměna terminologie označení takového úkonu vede sama o sobě k závěru o nezákonnosti úkonu, což by v posuzované věci vedlo k závěru o nezákonnosti vydaného rozhodnutí. Soud se proto zaměřil na skutečný obsah poučení, kterého se účastníku řízení dostalo a na jeho faktickou činnost ve správním řízení. Žalobce se - ačkoli byl nesprávně poučen v předvolání – se k úkonu správního úřadu v určený den dostavil a (na zřejmý popud právního zástupce) se rozhodl odmítnout vypovídat, čímž podle názoru soudu porušil své povinnosti a bylo jeho rozhodnutím, zda ponese následky svého jednání - to vše za předpokladu, že by žalovaný dostál své zákonné povinnosti a žalobce o následcích nedostavení se k úkonu, v souladu s citovaným ustanovením § 59 správního řádu, řádně poučil. Z textu předvolání – tak, jak jej citoval sám žalobce ve vyjádření, v odvolání proti rozhodnutí správního úřadu i v podané žalobě - vyplývá, že tak správní úřad učinil, neboť je zřejmé, že správní úřad zvažoval možnost využít v důsledku případné nečinnosti žalobce postup podle ustanovení § 56 odst.1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 46 odst.3 zákona o pobytu cizinců, podle kterých správní orgán cizinci povolení k dlouhodobému pobytu neudělí, když se cizinec na požádání policie nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru. Námitka žalobce, týkající se vazby ustanovení § 56 odstavec 1 písm.a) výlučně na ustanovení § 57 téhož zákona, není důvodná, neboť ustanovení § 57 odstavec 1 zákona o pobytu se vztahuje na pohovor před zastupitelským úřadem a pokud by soud přistoupil na právní názor, uvedený v žalobě, dospěl by nutně k závěru, že orgán Policie České republiky by nebyl oprávněn provést s cizincem v rámci řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu pohovor vůbec, což jistě nebylo záměrem zákonodárce a tento závěr se zcela vymyká smyslu a obsahu ustanovení § 46 odstavec 3 zákona o pobytu cizinců. Z uvedeného je na místě závěr, že správní úřad žalobce o tomto možném následku poučil a protože následně žalobci jeho žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání zamítl právě z toho důvodu, že cizinec neposkytl správnímu úřadu dostatečnou nezbytnou součinnost, když se nezúčastnil výslechu dne 27.10.2010 a správní úřad nemohl ověřit rozhodné skutečnosti (v konkrétním případě žalobce se jedná o rozpory v dokladech, doložených k žádosti žalobce a pochybnosti správního úřadu, vzniklé na základě jeho vlastního šetření, o plnění deklarovaného účelu pobytu).. Na základě těchto skutečností má soud za to, že v posuzované věci nedošlo postupem správních úřadů obou stupňů k tomu, že správní řízení bylo zatíženo takovou vadou, v důsledku které by byl namístě závěr o tom, že žalobce byl zkrácen na svých právech. Z uvedených důvodů soud postupoval podle ustanovení § 78 odstavec 7 s.ř.s. a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když ve sporu neúspěšnému žalobci nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku a úspěšnému žalovanému správnímu úřadu žádné prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly. Z tohoto důvodu soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. pokračování 6 11 A 252/2010

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Městského soudu v Praze kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst.2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 29.prosince 2011 JUDr. Hana V e b e r o v á , předsedkyně senátu