11 A 60/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném s předsedkyní JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: H. D. M., bytem v P., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, Náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.3.2015 č.j. MV-68777-3/SO-2014 takto :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.3.2015, č.j. MV-68777-3/SO-2014, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 31.3.2014, č.j. OAM-26604-9/TP-2013, kterým zamítlo žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu na území ČR, podanou dle ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců. Žalobce v podané žalobě namítá, že bylo porušeno ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území ČR (dále jen zákon o pobytu cizinců). Žalobce je přesvědčen o tom, že nebyly dostatečně posouzeny důvody, pro které žalobce žádal o vydání k povolení k pobytu dle tohoto ustanovení. V odůvodnění rozhodnutí 1. stupně se projednávají důvody dle jiných paragrafů zákona o pobytu cizinců, které se netýkají jiných důvodů hodných zvláštního zřetele, dle kterých žalobce ani nežádal o udělení povolení (jde o § 67 – 68). Správní orgány tak projednávají okolnosti, na které se žalobce ani neodvolává, když on žádal o povolení k pobytu z důvodu hodných zvláštního zřetele, resp. dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tyto důvody spočívají ve skutečnosti, že žadatel pobývá již skoro třicet let na území ČR, je plně integrován, vystudoval vysokou školu, všechny jeho styky a životní svazky s bývalou vlastí a rodinou, která ve vlasti zůstala, jsou již trvale a konečně zpřetrhané, takže v původní vlasti žalobce již je cizinec. Znemožnění dalšího pobytu v ČR by představovalo nehumánní zásah a vystavilo by ho nepřekonatelným potížím. To vše podle něj představuje jasně důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze udělit, a pro které žalobce žádal, o povolení k trvalému pobytu. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě konstatoval, že napadené rozhodnutí splňuje veškeré požadavky stanovené správním řádem. K důvodům podané žádosti uvedl, že z podané žádosti je patrné, že žalobce podal žádost dle § 67 zákona o pobytu cizinců po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. K žádosti žalobce doložil usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7.11.2013, č.j. 9 Azs 8/2013-46, kterou byla odmítnuta kasační stížnost ve věci řízení o udělení mezinárodní ochrany, přičemž řízení dle § 67 zákona o pobytu cizinců na toto řízení navazuje, resp. je určeno jen pro neúspěšné žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Ve vyjádření k žádosti ze dne 10.12.2013 žalobce výslovně uvedl, že žádá o povolení k trvalému pobytu dle § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, stejně tak se vyjádřil i v písemnosti nazvané „Odůvodnění žádosti o trvalý pobyt“ ze dne 29.10.2013. Rovněž v odvolání uvedl, že splňuje podmínky dle § 67 odst. 4 a 7 zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že jeho žádost měla být posuzována dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a nikoli dle § 67 zákona o pobytu cizinců poprvé namítá až v žalobě. Žalovaný pro úplnost uvedl, že žádost dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců žalobce vůbec nebyl oprávněn podat na území, neboť nesplňoval podmínky dle § 69 zákona o pobytu cizinců, dle kterého se žádost podává na zastupitelském úřadě. Ministerstvu vnitra ji lze podat jen v zákonem stanovených případech uvedených v § 69 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Z obsahu správního spisu (kopie cestovního dokladu žalobce) je zřejmé, že v době podání žádosti pobýval žalobce na území na základě výjezdního příkazu, tj. přechodného pobytu ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce také není manželem cizince, jemuž byl udělen azyl dle § 69 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žádost tedy byla správně posouzena dle § 67 zákona o pobytu cizinců a žalobce podmínky pro vydání tohoto pobytového oprávnění nesplnil. Soud projednal věc bez nařízení jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce na výzvu soudu nereagoval. Proto má soud za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání i on souhlasí (ust. § 51 odst. 1 soudního řádu správního). Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 10.12.2013 žádost o trvalý pobyt, ve které jako účel pobytu uvedl důvody zvláštního zřetele hodné. Ke své žádosti připojil kopii cestovního pasu, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7.11.2013 č.j. 9 Azs 8/2013-46, kterým byla kasační stížnost proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany odmítnuta pro nepřijatelnost, dále přiložil nájemní smlouvu a odůvodnění žádosti, ve které uvedl, že žádá o povolení k trvalému pobytu v souladu s ustanovením § 67 odst. 4 zákona č. 326/1999 z důvodu hodných zvláštního zřetele, které shledává v tom, že je příslušníkem druhého nejpočetnějšího etiopského etnika Amhara, pochází z části Boru Jawi, kterou obývají převážně lidé z kmene Oromů. V oromské části Etiopie se za císařské a komunistické vlády usazovali Amharové jako správci a vládní úředníci, což Oromové nesli se značnou nevolí a mnoho Oromů bylo také vystaveno pronásledování ze strany vládnoucí elity. Po pádu komunistické vlády se projevila nespokojenost kmenů vůči dříve vládnoucímu Amharskému etniku a docházelo ke konfliktům. Do České republiky přicestoval v roce 1986 na základě tehdejší spolupráce mezi socialistickými zeměmi, našel si zde práci a z důvodu situace v Etiopii se obával návratu kvůli pronásledování z politických důvodů. Proto požádal o azyl v ČR. Dále pak uvedl stejně jako v žalobě, že v ČR vystudoval, do Etiopie za celou dobu nejel, vytvořil si zde osobní zázemí, chtěl by zůstat v ČR. Po celou dobu svého pobytu zde pobýval až do roku 2007 oprávněně, nikdy nebyl trestán a řádně platil daně i pojištění. Je přesvědčen o tom, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by mu měl být podle ustanovení § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců udělen trvalý pobyt. S ohledem na tyto důvody pak v souladu s ustanovením § 67 odst. 7 požádal o prominutí podmínky nepřetržitého pobytu na území a délky řízení o udělení mezinárodní ochrany. Dne 10.12.2013 se žalobce seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí a dne 19.2.2014 vydalo Ministerstvo vnitra ČR rozhodnutí, kterým zamítlo žádost pro nesplnění podmínek uvedených v § 67 zákona o pobytu cizinců. V rozhodnutí správní orgán shrnul dosavadní průběh řízení a obsah předložených listin, konstatoval obsah právních ustanovení, ze kterých vycházel, a s ohledem na ně uvedl, že zkoumal, zda žadatel splňuje podmínky stanovené v § 67 zákona o pobytu cizinců pro vydání povolení k trvalému pobytu. Ministerstvo konstatovalo, že žalobce přicestoval na území ČR 28.7.1992 a pobýval zde od 28.7.1992, následně pobýval od 2.4.2003 do 15.8.2005 na základě víza nad 90 dnů za účelem zaměstnání, dále od 2.12.2004 do 28.2.2007 pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Dne 7.4.2007 nabylo právní moci rozhodnutí o neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu. Od té doby až do roku 2012, resp. 17.10.2012, kdy požádal o udělení azylu, pobýval žalobce na území ČR bez oprávnění k pobytu na území. V této době byl veden v evidenci nežádoucích osob od 17.5.2011 do 9.11.2011. Řízení o udělení azylu bylo pravomocně ukončeno dne 13.2.2013, azyl nebyl udělen. Žadatel proti rozhodnutí podal žalobu, ta byla zamítnuta dne 13.6.2013.a kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem pravomocně zamítnuta rozsudkem ze dne 7.11.2013 jako nepřijatelná. Ministerstvo v odůvodnění rozhodnutí uvedlo, že žalobce nesplňuje podmínky uvedené v § 67 zákona o pobytu cizinců. Zabývalo se i důvody zvláštního zřetele hodnými a uvedlo, že tyto důvody musí být odůvodněny skutečnostmi svým způsobem výjimečnými, za daných okolností naléhavě vyžadujícími udělení trvalého pobytu cizinci na území. Břemeno tvrzení leží na žadateli a na správním orgánu nelze požadovat, aby žadateli uváděl jakousi škálu možných situací, jež by mohl tvrdit, jež by mohly být shledány za důvod hodný zvláštního zřetele. Žalovaný uvedl, k důvodům, které za důvody hodné zvláštního zřetele považuje žalobce, že nezpochybňuje jistou míru integrace cizince do české společnosti, ale nedospěl k závěru, že by tato byla jakkoli výjimečná, či byla skutečností naléhavě vyžadující vydání povolení k trvalému pobytu z důvodu hodných zvláštního zřetele. Žadatel si svojí situaci způsobil sám svým jednáním, když na území pobýval nelegálně. Je povinností cizince, který pobývá na území ČR dodržovat zákon a prodlužovat si pobyt dle ustanovení zákona o pobytu cizinců. Žalovaný zdůraznil, že žádné z práv uvedených v Listině základních práv a svobod nezakládá nárok cizince na pobyt na území ČR, neboť takové právo je dáno pouze občanům ČR. Přitom zdůraznil, že povolení k trvalému pobytu na území ČR je nejvyšší formou pobytu cizinců na území státu, ale není jediným druhem pobytu, na základě kterého se zde cizinec může zdržovat. Nebylo však zjištěno, že by žadatel o jiný druh pobytu, než je pobyt trvalý, či azyl, projevil zájem, či tuto možnost využil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, ve kterém uvedl, že žádost o trvalý pobyt po skončení azylového řízení je jedinou žádostí, kterou je oprávněn podat na území ČR. Ostatní žádosti by musel podat na Českém konzulárním úřadu v Adis Abebě, na cestu nemá finanční prostředky a není vůbec jisté, zda by mu bylo vízum uděleno a on se mohl do České republiky vrátit. O podaném odvolání rozhodl žalovaný – Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců – žalobou napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Žalovaný se ztotožnil se závěry uvedenými v prvostupňovém rozhodnutí a uvedl, že ministerstvo vnitra se ve svém rozhodnutí zcela neúčelně zabývalo tím, zda důvody uváděné odvolatelem jsou důvody hodné zvláštního zřetele, neboť v daném případě by ani jejich případná existence nemohla mít vliv na příznivější rozhodnutí ve věci, neboť odvolatel nesplňuje podmínku dle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ani podmínku uvedenou v odst.

2. S ohledem na znění jednotlivých odstavců § 67 je zřejmé, že cizinci není možné současně prominout splnění obou těchto podmínek. Žalobce tak nesplnil podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 67 a jeho žádosti nelze vyhovět. Komise upozornila i na skutečnost, že v případě nevydání povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, zákon správním orgánům neumožňuje posuzovat přiměřenost jeho rozhodnutí z hlediska dopadu do života dotyčného cizince. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 soudního řádu správního) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podstatou žalobních námitek je nesouhlas žalobce s tím, jakým způsobem správní orgány posoudily jeho žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, když neměly zjišťovat naplnění podmínek podle § 67 zákona o pobytu cizinců, protože on žádal o povolení k pobytu z důvodu hodných zvláštního zřetele dle § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Městský soud dospěl k závěru, že žalobní námitka není důvodná, neboť žalobce sice v podané žádosti – vyplněné na formuláři - uvedl jako účel pobytu na území „důvody zvláštního zřetele hodné“, bez uvedení konkrétního ustanovení, dle kterého žádost podává, ale současně připojil k žádosti podání nazvané „Žádost o udělení povolení k trvalému pobytu“, datované dnem 10.12.2013, ve kterém výslovně uvedl, že o povolení k trvalému pobytu žádá dle ustanovení § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, tj. po skončení řízení o mezinárodní ochraně. Další přílohou žádosti bylo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7.11.2013 č.j. 9 Azs 8/2013-46, kterým byla pro nepřijatelnost odmítnuta kasační stížnost žalobce proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany. Podanou žádost s připojenými listinami nebylo možné posoudit jinak, než že žalobce svou žádost podal dle ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný proto postupoval zcela v souladu se zákonem, když zjišťoval, zda žalobce splnil podmínky dané právě tímto ustanovením, a to navíc za situace, kdy žalobce v podání ze dne 29.11.2013 nazvané „odůvodnění žádosti o trvalý pobyt“ znovu zdůraznil, že o vydání povolení k trvalému pobytu žádá v souladu s ustanovením § 67 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Městský soud proto zdůrazňuje, že z předložené žádosti a k ní připojených listin jednoznačně vyplývá, že žalobce žádal o vydání povolení k trvalému pobytu dle § 67 zákona o pobytu cizinců, a nikoli dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jak tvrdí žalobce v podané žalobě, a proto námitku důvodnou neshledal. Z podané žaloby je také patrné, že žalobce vytýká žalovanému, že se nad rámec jím podané žádosti zabýval splněním důvodů dle jiných ustanovení zákona, dle kterých žalobce nežádal o povolení, a že správní orgány ve svých rozhodnutích porušily ustanovení § 66 zákona o pobytu cizinců. Jak soud již shora uvedl, ze správního spisu nelze dovodit, že by žalobce žádost podle dle § 66 zákona o pobytu cizinců podal, a proto neměly správní orgány žádný důvod k tomu, aby se zabývaly otázkou, zda žalobce splnil podmínky uvedené v tomto ustanovení. Postup žalovaného, který zkoumal oprávněnost podané žádosti z hlediska naplnění podmínek uvedených v § 67, byl tedy zcela v souladu se zákonem. Městský soud zdůrazňuje, že žalobce po celou dobu správního řízení, a to ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, neuvedl, že by žádost podával dle ust. § 66 zákona o pobytu cizinců. Naopak i v podaném odvolání uvedl, že žádost o trvalý pobyt po skončení azylového řízení je jedinou žádostí, kterou byl oprávněn podat na území ČR. Vzhledem k tomu, že žalovanému z uvedených důvodů nevznikla povinnost zabývat se podanou žádostí z hlediska naplnění podmínek stanovených v § 66 zákona o pobytu cizinců, nemohl se dopustit porušení tohoto ustanovení a ani tato námitka žalobce není proto důvodná. Vzhledem k tomu, že žalobce také namítá, že se v žalovaném rozhodnutí „skoro vůbec neprojednává o skutečných důvodech žádosti o udělení povolení k pobytu ( resp. „o hodnosti zvláštního zřetele“ důvodů), uvádí soud pro úplnost, že žalovaný přezkoumal podanou žádost z hlediska splnění podmínek ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců, když, jak již soud několikrát zdůraznil, žalobce dle jiného ustanovení žádost nepodal. Podle odst. 1 tohoto ustanovení se povolení k trvalému pobytu po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, pokud tato stížnost byla podána v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba pobytu po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti. Nepřetržitost pobytu na území je zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu; to neplatí, pokud platnost těchto pobytových oprávnění byla zrušena. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí soud zjistil, že se ministerstvo vnitra splněním uvedených hledisek podrobně zabývalo, když na základě zjištění, že žalobci bylo dnem 7.4.2007 zrušeno oprávnění k dlouhodobému pobytu, dospělo k závěru, že tím byla narušena nepřetržitost pobytu žalobce na území ČR a že následně žalobce pobýval v období od 5.7.2007 do 17.10.2012 na území ČR nelegálně a navíc byl veden i v evidenci nežádoucích osob. Stejně tak dospěl k závěru, že není splněna ani podmínka dvou let probíhajícího řízení o azylu, jelikož dané řízení o azylu v případě žadatele probíhalo v období od 17.10.2102 do 7.11.2013, tj. rok a 1 měsíc. Ministerstvo se zabývalo i otázkou, zda žalobce nenaplnil podmínky uvedené v odst. 2, dle kterého se povolení k trvalému pobytu vydá, je-li žadatelem cizinec, který a) je mladší 18 let, b) se není schopen o sebe sám postarat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, nebo c) je osamělý a starší 65 let, a ani naplnění těchto podmínek neshledal. Správní orgány se zabývaly i možností uvedenou v odstavci 4 tohoto ustanovení, které připouští, aby žádost o povolení k trvalému pobytu podal i cizinec, který o vydání tohoto povolení žádá z jiných důvodů hodných zvláštního zřetele. Takové žádosti by ale bylo možno vyhovět pouze tehdy, pokud by cizinec splnil současně i podmínky uvedené v odstavci 1, což žalobce, jak výše uvedeno nesplnil. Ministerstvo proto zcela v souladu se zákonem podanou žádost zamítlo. Soud se ohledně závěrů prvostupňového správního orgánu, kterými hodnotil, zda důvody uváděné žalobcem jsou důvody hodné zvláštního zřetele, ztotožnil se závěrem žalovaného o nadbytečnosti tohoto hodnocení, neboť v daném případě by ani jejich případná existence nemohla mít vliv na příznivější rozhodnutí ve věci, když žalobce nesplňuje podmínku dle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ani podmínku uvedenou v odst.

2. Pokud tedy žalobce vytýká oběma správním orgánům, že se „skoro vůbec nezabývaly skutečnými důvody žádosti – důvody zvláštního zřetele hodnými“ – je také tato námitka nedůvodná, neboť žádosti by bylo možné podle § 67 odst. 4 z žalobcem tvrzených důvodů vyhovět pouze v případě, že by žalobce splnil podmínky uvedené v odstavci 1, což .se nestalo. Městský soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, žalobu zamítl jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.; dále jen „s. ř. s.“). Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 24. srpna 2016 JUDr. Hana Veberová předsedkyně senátu