11 A 99/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce Statutární město Jihlava, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 1, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 4. 2014, č. j. MV-16239-6/VS-2014 t a k t o:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 4. 2014, jímž zamítl rozklad žalobce proti výroku č. I usnesení Ministerstva vnitra ze dne 10. 12. 2013, č. j. MV-133471-13/ODK-2013, o zahájení přezkumného řízení vůči výrokům č. I a č. II rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 12. 9. 2013, č. j. 61198/2013. Výrokem č. II žalobou napadeného rozhodnutí ministr zrušil výrok č. II usnesení Ministerstva vnitra ze dne 10. 12. 2013, jímž bylo přerušeno odvolací řízení proti výroku č. III rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 12. 9. 2013. Žalobce má za to, že byl výrokem č. I rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 4. 2014 zkrácen na svých právech, protože v rozporu s právní úpravou a nedůvodně bylo potvrzeno rozhodnutí o zahájení přezkumného řízení vůči pravomocnému správnímu rozhodnutí, jímž bylo žalobci přiznáno právo. Soudní přezkum považuje žalobce v dané věci za přípustný s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 1As 21/2010 – 65). Žalobce namítl, že zkrácení na svých právech shledává v tom, že se ministr vnitra v řízení o rozkladu nevypořádal se všemi důvody rozkladu, v řízení neprovedl důkazy navržené žalobcem na podporu jeho tvrzení v rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Dále byla v řízení ignorována rozhodnutí, která mají s předmětnou věcí přímou souvislost, a tím byla porušena zákonná zásada shodného rozhodování ve shodných případech. Žalobce v podané žalobě vyjádřil celkem osm žalobních bodů: V prvním žalobním bodě namítl, že žalovaný věc nesprávně právně posoudil, pokud uzavřel, že přezkumné řízení není v případě sporných řízení podle § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), pojmově vyloučeno. Žalobce v této souvislosti uplatnil námitku rozkladu, podle níž v případě sporných řízení podle § 141 správního řádu (jako zvláštního typu řízení ovládaného zásadou plné dispozitivnosti účastníků), je přezkumné řízení pojmově vyloučeno. Žalovaný však věc zcela zjevně nesprávně právně posoudil, když řízení o návrhu a řízení sporné posoudil shodně jako dispozitivní. Podle názoru žalobce by přezkumné řízení v případě správního řízení sporného narušilo zákonnou zásadu dispozitivnosti v tomto typu správního řízení, orgán přezkumu by mohl nepřípustně a nedůvodně a v rozporu se zákonem stanoveným rozsahem své působnosti suplovat procesní aktivitu účastníků řízení, a to jak v řízení správním, tak i v případném soudním řízení správním. Podle názoru žalobce je jediným zákonným způsobem přezkumu rozhodnutí ve správním řízení sporném jen řízení o správní žalobě; princip žalobních bodů totiž zachovává a je projekcí zásady dispozitivnosti tohoto typu správního řízení. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je zjevně vnitřně rozporné a v důsledku toho obsahuje nezákonný závazný právní názor. Žalobce již jako námitku rozkladu uplatnil, že zahájením přezkumného řízení prvostupňový správní orgán bez právního opodstatnění zasahuje do pravomoci příslušného správního soudu. Ministr vnitra se s předmětným argumentem v napadeném rozhodnutí vypořádal tak, že na jedné straně neshledal paralelní soudní řízení překážkou přezkumného řízení, na straně druhé však považuje paralelní soudní řízení za natolik závažnou okolnost, aby kvůli ní vydal prvostupňovému správnímu orgánu (podle názoru žalobce protiprávní) závazný právní názor, že musí být obzvláště opatrný při zvažování, zda předmětné rozhodnutí krajského úřadu zruší, a že musí přitom pečlivě vyhodnotit eventuální následky takového postupu ve věci i ve vazbě na zmiňované soudní řízení. Podle názoru žalobce důvody pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí jsou taxativně stanoveny zákonem a při jejich naplnění je dána zákonná povinnost přezkoumávané rozhodnutí zrušit; eventuální následky takového postupu ve věci - i ve vazbě na zmiňované soudní řízení - však správní řád za relevantní okolnosti rozhodně nepovažuje. V důsledku vnitřně rozporného a nepřezkoumatelného napadeného rozhodnutí pak žalovaný vydal protiprávní závazný právní názor. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno nedostatečně odůvodněné, a tedy nepřezkoumatelné usnesení správního orgánu prvého stupně. Žalobce v rozkladu uplatnil námitku, že odůvodnění výroku č. I usnesení správního orgánu prvého stupně bez ohledu na svou délku neobsahuje žádný konkrétní důvod ani žádnou specifikaci toho, proč nalézací správní úřad „dospěl k závěru, že lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 18. 9. 2013 bylo vydáno v souladu s právními předpisy, především zda bylo vydáno věcně příslušným orgánem“. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí věcně uznal, že usnesení správního orgánu prvého stupně bylo nedostatečně odůvodněno, právně však okolnost posoudil zcela opačně. Důvodné pochybnosti o zákonnosti správního rozhodnutí jsou zákonným důvodem pro zahájení přezkumného řízení. Samy o sobě jsou však jen citací příslušné části ustanovení § 94 odstavce 1 věty první správního řádu, a je povinností správního orgánu uvést konkrétní důvody vzniku takových pochybností - tedy zákon aplikovat, odůvodnit takovou konkrétní aplikaci a nikoliv pouze zákon citovat. O důvodnosti tohoto žalobního bodu svědčí i obsah návrhu rozkladové komise, která v návrhu výslovně uvedla, že „…postrádá, v čem jsou věcné důvody pro zahájení přezkumného řízení – důvodné pochybnosti nebyly konkretizovány a pojmenovány“. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami uplatněnými v rozkladu, uložil však prvostupňovému správnímu orgánu, aby se s nimi vypořádal. Žalovaný při svých úvahách zcela pominul, že se k otázce věcné příslušnosti Krajského úřadu Kraje Vysočina k vedení řízení o sporech ze Smlouvy o založení Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko již komplexně, kvalifikovaně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil ve svém dopisu ze dne 27. 2. 2014, č. j. MV-427-11/ODK- 2014. Z tohoto přípisu vyplývá, že žalovaný posoudil věc tak, že Smlouva o založení Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko je skutečně veřejnoprávní smlouvou, a k řízení o sporech z ní a ze stanov, které jsou její součástí, je v prvním stupni příslušný Krajský úřad Kraje Vysočina. Toto právní stanovisko žalovaný rozsáhle, přesvědčivě a právně správně odůvodnil s odkazem na judikaturu příslušných soudů. Naproti tomu ministr vnitra v napadeném rozhodnutí naprosto neuvedl nic k tomu, že právní názor žalovaného, vyjádřený v tomto přípisu ze dne 27. 2. 2014, je snad nesprávný, že s ním žalovaný nesouhlasí, a obsah přípisu v napadeném rozhodnutí zcela ignoroval. Ministr vnitra tedy namísto toho, aby přezkoumal námitku žalobce, že v dobré víře nabyl práv, o nichž bylo vedeno sporné řízení Krajským úřadem Kraje Vysočina, rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil a uložil předmětnému správnímu orgánu, aby se s touto námitkou vypořádal; přitom mu dokonce vydal protiprávní závazný právní názor, aby zvážil rozsah možné újmy, která by vznikla jednotlivým účastníkům řízení i veřejnému zájmu, případným zrušením rozhodnutí krajského úřadu. Dále musel podle názoru ministra správní orgán vzít v úvahu i otázky případné náhrady škody vzniklé v souvislosti se zrušením dotčeného rozhodnutí. Podle názoru žalobce jsou důvody pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí taxativně stanoveny zákonem, a při jejich naplnění je dána zákonná povinnost přezkoumávané rozhodnutí zrušit. Případnou náhradu škody vzniklé v souvislosti se zrušeném dotčeného rozhodnutí správní řád za relevantní okolnost rozhodně nepovažuje. Žalobce z uvedených důvodů namítl, že stav, kdy ministr vnitra vydal napadené rozhodnutí bez ohledu a mimo kontext vlastní rozhodovací praxe v témže okruhu řízení, je projevem toho, že ministr ignoroval právní povinnost podle § 2 odstavec 4 správního řádu, a rozpor mezi odůvodněním napadeného rozhodnutí a předchozí rozhodovací praxí žalovaného je pro svou zjevnost porušením ústavně garantovaného práva žalobce na spravedlivý proces V dalším žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela ignoroval skutková zjištění. Jak vyplývá z obsahu návrhu rozkladové komise ministrovi vnitra ze dne 21. 2. 2014, žalovanému, respektive ministru vnitra bylo při vydání napadeného rozhodnutí známo, že Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko na základě přezkoumávaného rozhodnutí již žalobci plnil. Ministr však tuto skutkově významnou okolnost zcela ignoroval, právně jí neposoudil a naopak uložil správnímu orgánu, aby posoudil, „zda má smysl, aby přezkumné řízení v situaci, kdy povinná osoba na základě napadeného rozhodnutí majetek dobrovolně vydala“. Ministr vnitra tedy namísto vlastního posouzení v napadeném rozhodnutí prvostupňové rozhodnutí potvrdil a správnímu orgánu prvého stupně uložil, aby se s touto námitkou vypořádal sám. Uvedená vada činí napadené rozhodnutí nezákonným a vnitřně rozporným, a to do takové míry, že napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nicotné. V sedmém žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný v řízení, ve kterém vydal napadené rozhodnutí, zcela ignoroval argumentaci a důkazní návrhy žalobce. Žalobce v přezkumném řízení i v řízení o rozkladu proti vydanému rozhodnutí uplatňoval konkrétní tvrzení a důkazní návrhy na jejich podporu (podáním rozkladu dne 27. 12. 2013, podáními ze dne 21. 1. 2014, 10. 2. 2014 a 13. 2. 2014). Tyto návrhy ministr vnitra v řízení zcela ignoroval, s argumentací ani s důkazními návrhy žalobce se žádným způsobem nevypořádal a ani se o nich nezmínil. Obsahem podání žalobce bylo vyjádření k pravomoci Krajského úřadu Kraje Vysočina. Důkazy měly svědčit o tom, že na přezkoumávané rozhodnutí již bylo dobrovolně plněno, tvrzení a důkazy měly vypovídat i o dobré víře žalobce, že mu Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko plní bez toho, že by uplatňoval jakoukoliv právní relevantní obranu proti rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina. Napadené rozhodnutí je podle názoru žalobce i z těchto důvodů nezákonné. V osmém žalobním bodě žalobce namítl, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení prvostupňového správního orgánu, které zcela opomíjí Krajský úřad Kraje Vysočina, jako zákonem předepsaný stupeň řízení podle § 95 odst. 2 správního řádu. K této námitce žalobce uvedl, že obchodní společnost Vodárenská akciová společnost a. s. uplatnila podnět k zahájení přezkumného řízení spolu s vyjádřením k odvolání žalobce proti rozhodnutí o nákladech řízení, tedy přímo ve vztahu k žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, a zcela tak pominula Krajský úřad Kraje Vysočina. Žalovaný namísto toho, aby podnět k zahájení přezkumného řízení na základě § 95 odst. 2 správního řádu postoupil Krajskému úřadu Kraje Vysočina jako správnímu orgánu, který přezkoumávané rozhodnutí vydal, sám ve věci zahájení přezkumného řízení ihned rozhodl. Přitom povinnost správního orgánu, který přezkoumávané rozhodnutí vydal, zabývat se podnětem k zahájení přezkumného řízení, zcela určitě vyplývá z uvození věty druhé ustanovení § 95 odst. 2 správního řádu, kdy pouze v případě, že se jmenovanému správnímu orgánu „nepodaří věc vypořádat tak, že vyhoví účastníkovi, který podnět uplatnil, a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému jinému účastníkovi, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili souhlas, podnět podstoupí nadřízenému správnímu orgánu.“ V důsledku uvedené vady řízení se Krajský úřad Kraje Vysočina jako příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení vůbec nedozvěděl a lhůta pro vydání rozhodnutí v prvém stupni podle § 96 odst. 1 správního řádu uplynula marně. I z tohoto důvodu považuje žalobce napadené rozhodnutí nejen za nezákonné, ale také za nicotné. Žalovaný správní orgán ve vyjádření k podané žalobě zopakoval průběh dosavadního řízení a uvedl, že v podrobnostech plně odkazuje na právní názor, vyjádřený v rozhodnutí napadeném žalobou, na němž i nadále trvá. V přezkumném řízení bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne 26. 8. 2014, č. j. MV-133471-62-ODK-2013, i na jeho odůvodnění žalovaný odkázal, neboť je v něm rozpracována chronologie celého dosavadního řízení. Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem, žaloba není důvodná a proto navrhl její zamítnutí. Žalobce využil svého práva a podal k obsahu vyjádření žalovaného repliku, v níž uvedl, že žalovaný evidentně nemá argumenty na obranu proti žalobním bodům ani co do právního posouzení věci, ani co do procesních vad řízení a rozhodnutí v něm vydaného. Podle názoru žalobce není rozhodné ani to, že v přezkumném řízení již bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne 26. 8. 2014. Uvedené rozhodnutí bylo napadeno rozkladem společnosti Vodárenská akciová společnosti a. s., proto žalobce neshledal věcného, ani právního důvodu pro to, aby městský soud v řízení jakýmkoli způsobem zohlednil skutečnost, že v přezkumném řízení již bylo rozhodnuto. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2014 svědčí o tom, že žaloba byla důvodná, totiž že jediný konkrétní důvod pro zahájení přezkumného řízení, uvedený v napadeném rozhodnutí, a to, zda bylo správní rozhodnutí vydáno věcně příslušným orgánem, skutečně neobstála ani v očích samotného žalovaného. Zahájení přezkumného řízení a vydání napadeného rozhodnutí bylo podle názoru žalobce nedůvodné a v rozporu s právním názorem samotného žalovaného. Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 20. 10. 2016 zástupce žalobce uvedl, že na podané žalobě trvá a v podrobnostech odkázal na její podrobné odůvodnění v obsáhlém písemném vyhotovení. Žalovaný nepřípustně zasáhl do kontradiktorního řízení zahájením přezkumu, čímž suploval opravný prostředek účastníka řízení a rozšířil svoji vlastní přezkumnou činnost svévolně a nepřípustně nad rámec omezení, které stanoví zákon v rámci koncentrační zásady při uplatnění opravného prostředku či při podání žaloby ve správním soudnictví. Právo případně uplatňovat opravný prostředek náleželo výhradně odpůrci, tedy Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko, a žalovaný nepřípustně zahájením přezkumného řízení suploval jeho procesní aktivitu. Zástupkyně žalovaného navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné a odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na písemné vyjádření žalovaného k žalobě. Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Žalobce podal ke Krajskému úřadu Kraje Vysočina návrh na zahájení sporného řízení ve věci určení vlastnictví a uložení povinnosti vydat věc, konkrétně vodovodů a kanalizací, k nimž na základě celkem 112 smluv o vkladu majetku do hospodaření svazek obcí převedl právo hospodaření na Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko. Žalobce se dále domáhal vydání originálu majetkové a provozní dokumentace vložených věcí a stanovení povinností Svazku obcí nahradit náklady řízení. O podaném návrhu rozhodl Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 12. 9. 2013, č. j. 61198/2013, kdy návrhu žalobce vyhověl, stanovil povinnost, aby Svazek obcí vydal tyto věci žalobci, jakož i originály majetkové a provozní dokumentace v rozsahu § 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vodovodech a kanalizacích). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto výrokem č. III tak, že se žádnému z účastníků sporného řízení nepřiznávají. Proti výrokům č. I a č. II rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina byla podána správní žaloba, o níž krajský soud dosud pravomocně nerozhodl. Proti výroku č. III rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina podal žalobce včasné odvolání. O tomto odvolání rozhodl odbor dozoru a kontroly veřejné správy žalovaného, který dospěl k názoru, že je zde dáno podezření, že rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina bylo vydáno v rozporu se zákonem, respektive že jsou zde pochybnosti, zda Krajský úřad Kraje Vysočina byl věcně příslušný k rozhodování předmětného sporu. Z uvedeného důvodu zahájil žalovaný usnesením ze dne 10. 12. 2013 přezkumné řízení ohledně pravomocných výroků č. I a č. II rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 12. 9. 2013, a zároveň usnesením rozhodl o přerušení řízení o odvolání proti výroku č. III téhož rozhodnutí. Důvod pro přerušení řízení spatřoval žalovaný v tom, že výsledek přezkumného řízení je předběžnou otázkou ve vztahu k řízení o odvolání, když na výsledku přezkumného řízení závisí i posouzení odvolání. Proti usnesení Ministerstva vnitra ze dne 10. 12. 2013 podal žalobce včasný rozklad. O tomto rozkladu rozhodl ministr vnitra žalobou napadeným rozhodnutím, kterým rozklad do výroku č. I uvedeného usnesení podle § 152 odst. 5 písm. b) správního řádu zamítl, zatímco výrok č. II podle § 152 odst. 5 písm. a) a § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil. Z odůvodnění rozhodnutí ministra vyplývá, že v přezkumném řízení musí prvostupňový správní orgán vyřešit otázku, zda se jedná o spor z veřejnoprávní smlouvy podle § 141, ve spojení s § 169 správního řádu, a zda byla dána příslušnost krajského úřadu k rozhodování ve věci. V této souvislosti musí podle napadeného rozhodnutí o rozkladu správní orgán prvého stupně vyřešit i otázku možné nicotnosti rozhodnutí ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu. Ministr dále v odůvodnění uložil ministerstvu vnitra povinnost vzít nezbytně v úvahu i požadavky uvedené v ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu, a zvážit rozsah možné újmy, která by vznikla jednotlivým účastníkům řízení i veřejnému zájmu případným zrušením rozhodnutí krajského úřadu, jakož i skutečnost, že povinnosti vyplývající z rozhodnutí krajského úřadu již byly dobrovolně splněny. Stejně tak musí podle napadeného rozhodnutí ministra vzít správní orgán prvého stupně v úvahu i otázky případné náhrady škody vzniklé v souvislosti se zrušením dotčeného rozhodnutí. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před žalovaným správním orgánem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“). Věc soud posoudil takto: Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 11. 4. 2014, jímž zamítl rozklad žalobce proti výroku č. I usnesení Ministerstva vnitra ze dne 10. 12. 2013, č. j. MV-133471-13/ODK-2013, o zahájení přezkumného řízení vůči výrokům č. I a č. II rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 12. 9. 2013, č. j. 61198/2013. Podle § 95 odstavec 1 správního řádu platí, že správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal, zahájí z moci úřední přezkumné řízení, jestliže po předběžném posouzení věci dojde k závěru, že lze mít důvodně za to, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Ustanovení § 97 správního řádu pak upravuje způsoby rozhodnutí správního orgánu v přezkumném řízení. V případě, že bylo v přezkumném řízení zjištěno, že ve správním řízení, v němž bylo vydáno přezkoumávané rozhodnutí, nebyl porušen žádný právní předpis, správní orgán, který přezkumné řízení prováděl, přezkumné řízení zastaví a usnesení o tom poznamená do spisu. Bylo-li však naopak porušení právních předpisů zjištěno, příslušný správní orgán přezkoumávané rozhodnutí zruší nebo změní, popř. zruší a vrátí správním orgánům k dalšímu řízení; právní názor příslušného správního orgánu je posléze v dalším řízení pro správní orgány závazný. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V prvním žalobním bodě namítl, že žalovaný věc nesprávně právně posoudil, pokud uzavřel, že přezkumné řízení není v případě sporných řízení podle § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), pojmově vyloučeno. Žalobce má za to, že žalovaný pochybil a věc nesprávně právně posoudil, když přezkumné řízení v případě správního řízení sporného by narušilo zákonnou zásadu dispozitivnosti v tomto typu správního řízení, orgán přezkumu by mohl nepřípustně a nedůvodně a v rozporu se zákonem stanoveným rozsahem své působnosti suplovat procesní aktivitu účastníků řízení, a to jak v řízení správním, tak i v případném soudním řízení správním. Podle názoru žalobce je jediným zákonným způsobem přezkumu rozhodnutí ve správním řízení sporném jen řízení o správní žalobě; princip žalobních bodů totiž zachovává a je projekcí zásady dispozitivnosti tohoto typu správního řízení. Uvedená žalobní námitka není důvodná. Podle § 141 správního řádu ve sporném řízení správní orgán řeší spory z veřejnoprávních smluv (část pátá) a v případech stanovených zvláštními zákony spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů. Sporné řízení se zahajuje na návrh. Účastníky jsou navrhovatel a odpůrce. Navrhovatel i odpůrce mají postavení účastníků podle § 27 odstavce 1. Jako vedlejší účastníci se mohou přihlásit osoby, které mají zájem na výsledku řízení; tyto osoby mají postavení účastníků řízení podle § 27 odstavce 2, jejich odvolání proti rozhodnutí ve věci je však přípustné jedině tehdy, jestliže se odvolal navrhovatel nebo odpůrce. Ve sporném řízení vychází správní orgán z důkazů, které byly účastníky navrženy. Pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny. Správní orgán může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Rozhodnutím ve sporném řízení správní orgán návrhu zcela, popřípadě zčásti vyhoví, anebo jej zamítne, popřípadě ve zbylé části zamítne. Ve sporném řízení odvolací správní orgán přezkoumává napadené rozhodnutí jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání. Městský soud v Praze připouští, že sporné řízení je ve správním řádu upraveno kuse a stroze, nicméně právní úprava obsahuje odkaz na přiměřené použití části druhé správního řádu, ve které je uvedena i úprava přezkumného řízení. Ustanovení § 94 odstavec 2 správního řádu výslovně uvádí, kdy není přezkumné řízení přípustné. Z uvedeného soud postupem a contrario dovodil, že ve všech ostatních věcech, ve kterých je postupováno podle správního řádu, přezkumné řízení přípustné je. Zabýval-li se zákonodárce výslovně otázkou, ve kterých případech a ve kterých typech řízení není přezkumné řízení přípustné, neshledal soud žádné rozumné důvody, proč by snad mělo být sporné řízení podle § 141 správního řádu zákonodárcem v tomto výčtu opomenuto. Jestliže toto sporné řízení není uvedeno ve výslovném výčtu a zákon předpokládá přiměřené použití části druhé správního řádu, nelze učinit než závěr o tom, že přezkum je přípustný. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je zjevně vnitřně rozporné a v důsledku toho obsahuje nezákonný závazný právní názor. Uvedená námitka není důvodná. Městský soud neshledal žalobou napadené rozhodnutí ani vnitřně rozporným, ani nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, ani žalobce konkrétně neuvádí, v čem by měly tyto skutečnosti spočívat. Pokud jde o námitku, že žalovaný vydal protiprávní závazný právní názor, považuje soud za potřebné odkázat na ustanovení § 94 odstavec 4 správního řádu, podle něhož v případě, že po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví. Jestliže ministr vnitra dospěl k závěru, že podmínky pro zahájení přezkumného řízení byly v dané věci splněny, věc se dostala do stádia, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o zahájení přezkumného řízení. Skutečnost, že ministr vnitra v tomto „konečném“ rozhodnutí poukázal na povinnosti správního orgánu v dalším stádiu řízení, tj. ve stádiu zahájeného přezkumného řízení, nelze považovat za nezákonnost. Jde jen o zdůraznění povinnosti správního orgánu, který přezkumné řízení provede, aby respektoval ustanovení § 94 odstavec 4 správního řádu. Ostatně ochranu práv nabytých v dobré víře zdůrazňuje i ustanovení § 94 odstavec 5 správního řádu pro případy, kdy je v přezkumném řízení rozhodováno věcně. Podle § 94 odstavec 5 správního řádu platí, že při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen šetřit práva nabytá v dobré víře, zejména mění-li rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy (§ 97 odstavec 3) nebo určuje-li, od kdy nastávají účinky rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení (§ 99). Souběžně vedené řízení o žalobě před správním soudem není natolik závažnou okolností, která by vedení přezkumného řízení bránila, bylo jeho zákonnou povinností zavázat správní orgán posouzením žalobcem namítaných okolností, tj. dobré víry osob, které nabyly z přezkoumávaného rozhodnutí práv a eventuální následky jeho zrušení. Městský soud v Praze po provedeném řízení dospěl k závěru, že ministr v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí pouze dostál povinnostem, které mu právní úprava stanoví, a odlišný právní názor žalobce sám o sobě nemůže vést k závěru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Z logiky právní úpravy plyne, že otázkami posuzování vzniklé újmy či ochranou v dobré víře nabytých práv se lze v přezkumném řízení zabývat nikoli v okamžiku, kdy je přezkumné řízení zahajováno, ale až následně poté, kdy je v jeho rámci řešena otázka, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. Jak vyplývá z § 94 odstavec 1 správního řádu, pro zahájení přezkumného řízení je třeba, aby byly dány důvodné pochybnosti o tom, že rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Jestliže tyto pochybnosti existují, lze přezkumné řízení zahájit. Až v zahájeném přezkumném řízení pak nastupuje úvaha o ochraně práv nabytých v dobré víře – je to zřejmé z výslovného znění § 94 odstavec 4 správního řádu: „Jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že…“ i ze znění § 94 odstavec 5 správního řádu: „Při rozhodování v přezkumném řízení je správní orgán povinen…“. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno nedostatečně odůvodněné, a tedy nepřezkoumatelné usnesení správního orgánu prvého stupně. Žalobce uplatnil námitku, že odůvodnění výroku č. I usnesení správního orgánu prvého stupně bez ohledu na svou délku neobsahuje žádný konkrétní důvod ani žádnou specifikaci toho, proč nalézací správní úřad „dospěl k závěru, že lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda rozhodnutí Krajského úřadu ze dne 18. 9. 2013 bylo vydáno v souladu s právními předpisy, především zda bylo vydáno věcně příslušným orgánem“. Jak již soud uvedl výše, neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek odůvodnění. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí věcně uznal, že usnesení správního orgánu prvého stupně bylo nedostatečně odůvodněno a důvodné pochybnosti o zákonnosti správního rozhodnutí jsou zákonným důvodem pro zahájení přezkumného řízení. V případě, kdy žalovaný měl pochybnosti o tom, zda Krajský úřad Kraje Vysočina byl vůbec správním orgánem věcně příslušným k rozhodování předmětného sporu, má soud za to, že odůvodnění je zcela dostatečné. Odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je třeba posuzovat jako celek, proto není důvodná námitka žaloby, že v daném případě jde pouze o citaci příslušné části ustanovení § 94 odstavce 1 věty první správního řádu. Není-li odůvodnění rozhodnutí posuzováno izolovaně, nutně musí být dosaženo závěru, že žalovaný svoji povinnost uvést konkrétní důvody vzniku takových pochybností v posuzované věci splnil v míře natolik dostatečné, aby jeho rozhodnutí bylo možno považovat za přezkoumatelné. Pochybnosti o věcné příslušnosti krajského úřadu je pochybnost o natolik významné otázce, že lze akceptovat stručné odůvodnění těchto pochybností ve stádiu zahájení přezkumného řízení. I když i v tomto stádiu řízení je zasaženo do existujících práv účastníků řízení, není pochyb o tom, že nejde o konečné rozhodnutí, kterým je přezkumné řízení ukončeno. Proto se soud přiklonil k závěru, že odůvodnění rozhodnutí je dostatečné. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami uplatněnými v rozkladu, uložil však správnímu orgánu prvého stupně, aby se s nimi vypořádal. Žalovaný měl podle názoru žalobce při svých úvahách zcela pominout, že se k otázce věcné příslušnosti Krajského úřadu Kraje Vysočina k vedení řízení o sporech ze Smlouvy o založení Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko již komplexně, kvalifikovaně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil ve svém dopisu ze dne 27. 2. 2014, č. j. MV-427-11/ODK-2014. Z tohoto přípisu vyplývá, že žalovaný posoudil věc tak, že Smlouva o založení Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko je skutečně veřejnoprávní smlouvou, a k řízení o sporech z ní a ze stanov, které jsou její součástí, je v prvním stupni příslušný Krajský úřad Kraje Vysočina. Městský soud v Praze uvedenou argumentaci neshledal přiléhavou. V prvé řadě je třeba konstatovat, že žalobcem namítané právní stanovisko bylo vydáno v odlišné právní věci. O tom, že podmínka totožnosti předmětu právního posouzení není splněna, svědčí okolnost, že stanovisko ze dne 27. 2. 2014 ohledně otázky věcné příslušnosti Krajského úřadu Kraje Vysočina k vedení řízení o sporech ze Smlouvy o založení Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko bylo vydáno ve sporu o finanční plnění z této Smlouvy. V případě nastoleném nyní projednávanou žalobou však žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na vyjádření vedlejšího účastníka řízení, který poukázal na skutečnost, že se žalobce domáhal vydání věcí vložených do hospodaření odpůrce na základě jednotlivých smluv o vkladu majetku do hospodaření svazku obcí a tyto smlouvy nemají charakter veřejnoprávní smlouvy podle § 159 odstavec 1 správního řádu, ale jsou smlouvami soukromého práva občanského. Z uvedeného soud dovodil, že pokud nebyla žalovaným shledána totožnost předmětu správního řízení, které bylo předmětem nyní posuzované věci a totožnost předmětu ve věci dopisu ze dne 27. 2. 2014, č. j. MV-427-11/ODK-2014, nezpůsobuje okolnost, že se ministr vnitra v napadeném rozhodnutí k tomuto přípisu blíže nevyjádřil, nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Podle § 2 odstavec 4 správního řádu správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Vzhledem k výše uvedenému však městský soud dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nejde o překročení kontextu vlastní rozhodovací praxe žalovaného v témže okruhu řízení, jak se žalobce mylně v žalobě domnívá, a nejde tedy ani o porušení povinnosti podle § 2 odstavec 4 správního řádu a o porušení ústavně garantovaného práva žalobce na spravedlivý proces. V dalším žalobním bodě žalobce namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela ignoroval skutková zjištění. Jak vyplývá z obsahu návrhu rozkladové komise ministrovi vnitra ze dne 21. 2. 2014, žalovanému, respektive ministru vnitra bylo při vydání napadeného rozhodnutí známo, že Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko na základě přezkoumávaného rozhodnutí již žalobci plnil. Ministr však tuto skutkově významnou okolnost zcela ignoroval, právně jí neposoudil a naopak uložil správnímu orgánu, aby posoudil, „zda má smysl, aby přezkumné řízení v situaci, kdy povinná osoba na základě napadeného rozhodnutí majetek dobrovolně vydala“. Žalobce má za to, že pokud ministr vnitra namísto vlastního posouzení v napadeném rozhodnutí prvostupňové rozhodnutí potvrdil a správnímu orgánu prvého stupně uložil, aby se s touto námitkou vypořádal sám, jedná se o vadu, která činí napadené rozhodnutí nezákonným a vnitřně rozporným, a to do takové míry, že napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nicotné. Zároveň v sedmém žalobním bodě žalobce namítl, že žalovaný v řízení, ve kterém vydal napadené rozhodnutí, zcela ignoroval argumentaci a důkazní návrhy žalobce. Žalobce v přezkumném řízení i v řízení o rozkladu proti vydanému rozhodnutí uplatňoval konkrétní tvrzení a důkazní návrhy na jejich podporu (podáním rozkladu dne 27. 12. 2013, podáními ze dne 21. 1. 2014, 10. 2. 2014 a 13. 2. 2014). Tyto návrhy ministr vnitra v řízení zcela ignoroval, s argumentací ani s důkazními návrhy žalobce se žádným způsobem nevypořádal a ani se o nich nezmínil. Obsahem podání žalobce bylo vyjádření k pravomoci Krajského úřadu Kraje Vysočina. Důkazy měly svědčit o tom, že na přezkoumávané rozhodnutí již bylo dobrovolně plněno, tvrzení a důkazy měly vypovídat i o dobré víře žalobce, že mu Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko plní bez toho, že by uplatňoval jakoukoliv právní relevantní obranu proti rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina. Napadené rozhodnutí je podle názoru žalobce i z těchto důvodů nezákonné. Městský soud v Praze se s těmito názory žalobce neztotožnil. V prvé řadě považuje za potřebné vyjádřit se k povaze doporučení rozkladové komise, přičemž musí konstatovat, že návrh poradní komise není podkladem rozhodnutí. Tento závěr obsahuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 3Ads 51/2012 - 48, dostupný stejně jako všechna dále soudem citovaná rozhodnutí tohoto soudu i na www.nssoud.cz, podle něhož „objektivita doporučení poradního orgánu má význam především pro rozhodující subjekt, který nese svoji procesní zodpovědnost za to, jaké podklady pro rozhodnutí opatří. Objektem přezkoumání podle § 65 s. ř. s. je rozhodnutí takového subjektu a nikoli doporučení poradní komise. Podíl poradní komise na rozhodnutí představuje v daném směru takřka bezvýznamnou skutečnost, neboť za jakékoliv její doporučení se rozhodující subjekt nemůže skrývat“. Nicotným je podle již ustálené judikatury správních soudů správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí považovat nelze. Takovými vadami jsou například absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy, požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva k něčemu, co v právním smyslu neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6A 76/2001 - 06, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 793/2006). K uvedenému považuje městský soud za potřebné především opakovaně zdůraznit předmět posouzení právní otázky v této věci, tj. posouzení toho, zda byly splněny zákonem stanovené předpoklady pro vydání rozhodnutí o zahájení přezkumného řízení. Rozhodnutí o zahájení přezkumného řízení je z tohoto pohledu prvním úkonem správního orgánu a otázky důvodnosti či nedůvodnosti toho či onoho právního nebo skutkového argumentu účastníka správního řízení jsou právě předmětem již zahájeného řízení. Proto je třeba si uvědomit, že pro zahájení nezkumného řízení postačují právě ony důvodné pochybnosti (o nich viz výše), tj. v dané věci důvodné pochybnosti o věcné příslušnosti rozhodujícího správního orgánu. Přezkumné řízení tedy slouží jako právní nástroj právě pro to, aby se otázka pochybností o věcné příslušnosti vyřešila a bylo posouzeno, zda jsou dány důvody pro to, aby bylo vydané rozhodnutí zrušeno. Námitky žaloby zde tedy svojí povahou předbíhají, neboť směřují již do tohoto následného posouzení. Ve vztahu k okamžiku vydání rozhodnutí o zahájení přezkumného řízení však nejsou důvodné. Městský soud dále shledal, že napadené rozhodnutí má všechny náležitosti stanovené zákonem a není stiženo žádnými vadami, které by způsobovaly jeho nicotnost ve smyslu § 77 správního řádu. Podle konstantní judikatury i doktríny správního práva nulitní (nicotný) právní akt ve skutečnosti neexistuje, neboť tu není nic, co by bylo způsobilé se s účinky právní moci dotknout právní sféry fyzické nebo právnické osoby. Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej není povinen respektovat, neboť mu nesvědčí presumpce správnosti. Nicotný akt nelze měnit, proto je nicotností automaticky stiženo i rozhodnutí o odvolání či o rozkladu, které mění nicotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Naopak dílčí nedostatky správního aktu v žádném případě nemohou způsobit jeho nicotnost. Prohlášení nicotnosti má deklaratorní charakter (srov. Staša, J., Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 7. vydání. C. H. Beck, Praha, 2009, strana 164 - 168). Chybějící zákonné náležitosti správního aktu mohou tedy vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali (vizte rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2003, č. j. 2Afs 12/2003 - 216, publikovaný pod č. 212/2004 Sb. NSS). O takový případ však podle názoru městského soudu v nyní projednávané věci nejde, když je nutno respektovat především právě povahu přezkumného řízení, které není skutečným mimořádným opravným prostředkem, jehož pojmovým znakem je založení právního nároku žadatele na meritorní projednání, ale pouze prostředkem dozorčího práva sloužícího především k realizaci vnitřní kontroly činnosti správních orgánů (shodně viz Vedral, J.: Správní řád – komentář, 1. vydání. Praha, Polygon 2006, str. 554 a násl.). V osmém žalobním bodě žalobce namítl, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení prvostupňového správního orgánu, které zcela opomíjí Krajský úřad Kraje Vysočina, jako zákonem předepsaný stupeň řízení podle § 95 odst. 2 správního řádu. K této námitce žalobce uvedl, že obchodní společnost Vodárenská akciová společnost a. s. uplatnila podnět k zahájení přezkumného řízení spolu s vyjádřením k odvolání žalobce proti rozhodnutí o nákladech řízení, tedy přímo ve vztahu k žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, a zcela tak pominula Krajský úřad Kraje Vysočina. Žalovaný nepostoupil podnět Krajskému úřadu Kraje Vysočina jako správnímu orgánu, který přezkoumávané rozhodnutí vydal, ale sám ve věci zahájení přezkumného řízení ihned rozhodl. Podle názoru žalobce se v důsledku uvedené vady řízení Krajský úřad Kraje Vysočina jako příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení vůbec nedozvěděl a lhůta pro vydání prvostupňového rozhodnutí podle § 96 odst. 1 správního řádu uplynula marně. Také tento žalobní bod posoudil městský soud jako nedůvodný. Z ustanovení § 95 odstavec 2 správního řádu vyplývá, že jestliže podnět k přezkumnému řízení dal účastník, může přezkumné řízení provést správní orgán, který přezkoumávané rozhodnutí vydal, pokud plně vyhoví účastníkovi, který podnět uplatnil, a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému jinému účastníkovi, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili souhlas. Jinak předá věc k provedení přezkumného řízení nadřízenému správnímu orgánu. Z uvedeného textu právního předpisu tak jednoznačně plyne závěr, že Krajský úřad Kraje Vysočina o podnětu k zahájení přezkumného řízení v posuzované věci rozhodnout nemohl, neboť mu v tom bránila právě okolnost v podobě možné hrozící újmy jinému účastníku řízení a současně chybějící souhlas dalších osob, jichž se věc týká. Z uvedeného ustanovení § 95 odstavec 2 správního řádu vyplývá oprávnění správního orgánu zabývat se podnětem k přezkumu, nikoli povinnost. Z uvedeného ustanovení dále vyplývá, že nepřistoupí-li správní orgán, který rozhodnutí vydal, k autoremeduře pro nesplnění zákonem stanovených podmínek, předloží věc nadřízenému správnímu orgánu, kterým je v daném případě žalovaný. Proto samotná skutečnost, že přezkumné řízení zahájil žalovaný jako nadřízený správní orgán krajského úřadu, neznamená nezákonnost napadeného rozhodnutí, když je zřejmé, že podmínky pro autoremeduru splněny nebyly. Nad rámec výše uvedeného považuje soud za potřebné zdůraznit, že v řízení před soudem vyšlo najevo, že rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 8. 2014, č. j. MV-133471- 62/ODK-2013, bylo přezkumné řízení, zahájené usnesením Ministerstva vnitra ze dne 10. 12. 2013, č. j. MV-133471-13/ODK-2013, a vedené ve věci rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 12. 9. 2013, č. j. KUJI 61198/2013, tj. přezkumné řízení v této věci, podle § 94 odstavec 4 správního řádu zastaveno. Jestliže tedy přezkumné řízení skončilo jeho zastavením a rozhodnutím odvolacího orgánu o zrušení předchozího rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení, tedy „odstraněním“ úkonů provedených v rámci přezkumného řízení, pak je jeho výsledek vzhledem k právům a povinnostem účastníků řízení zcela neutrální. Pokud účastníci původního správního řízení nemají nárok na zahájení a provedení přezkumného řízení, pak nemohou být ani zkráceni na svých právech tím, že původně zahájené řízení již neprobíhá a veškeré účinky úkonů provedených v jeho rámci, které by se jejich právní sféry případně mohly dotknout, byly eliminovány. Stejný názor byl vysloven již Vrchním soudem v Praze v usnesení ze dne 9. 2. 2000, č. j. 5A 142/99 – 16, podle něhož: „Rozhodnutím správního orgánu o zastavení řízení, zahájeného o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení (§ 65 a násl. správního řádu) se nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nestvrzují práva a povinnosti. Účastník původního řízení před správním orgánem nemohl být proto ve svých právech zastavením řízení zkrácen. Takové rozhodnutí proto je z přezkumu soudem vyloučeno dle § 244, resp. § 247 odst. 1 o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů) a contrario. I kdyby účastník řízení byl původním (přezkoumávaným) rozhodnutím zkrácen na svých právech, nedošlo k tomuto zkrácení zastavením řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení. K zásahu do existujících hmotných práv fyzických nebo právnických osob dochází jedině tehdy, jestliže původní pravomocné rozhodnutí je v řízení o přezkoumání rozhodnutí zrušeno nebo změněno, a to rovněž pravomocně“. (Poznámka soudu: Správním řádem je míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; institut přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení zakotvený v ustanoveních § 65 až § 68 zákona č. 71/1967 Sb. byl v novém správním řádu nahrazen právě přezkumným řízením (§ 94 – § 99 zákona č. 500/2004 Sb. Podrobně viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 9As 25/2008 – 81). Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou, proto žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 20. října 2016 JUDr. Hana V e b e r o v á , předsedkyně senátu