11 Af 14/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců JUDr. Jitky Hroudové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: r-energa, s r.o. se sídlem Praha 1, U Bulhara 1611/3 v řízení zastoupeného Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní se sídlem Liberec, Komenského 87/3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.1.2014, čj: 1373/14/5000-14504-711335 takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24.1.2014, čj: 1373/14/5000-14504-711335, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 7.10.2013, čj: 5095434/13/2001-05403-107917, kterým příslušný správce daně nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení žalobci ve výši 3.146 Kč. Žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí, neboť mu jako třetí osobě vznikly výdaje, které byl nucen vynaložit v souvislosti s daňovým řízením s daňovým subjektem DVORAK-TRUCKS, s r.o. Žalobce byl vyzván výzvou, aby v rámci tohoto daňového řízení probíhajícího u jiného daňového subjektu poskytl velice široce vymezenou součinnost. V souvislosti s plněním této povinnosti mu vznikly hotové výdaje, které žalobce uhradil zástupkyni za její činnost spojenou se splněním povinnosti dle výzvy. Žalovaný ale bez vysvětlení uvádí, že předložení dokladů není účastí třetí osoby na daňovém řízení, že se jednalo o povinnost předložit listiny dle § 93 odst. 4 daňového řádu. Žalobce názor žalovaného považuje za chybný, neboť podmínku účasti v řízení vykládá velmi zužujícím způsobem, jako fyzickou přítomnost žalobce na jednání v daňovém řízení. Vychází přitom z komentáře, dle kterého náklady řízení nevznikají pouze jen na jednání, ale i v případě určitých úkonů, jako např. za zpracování posudku apod. Podstatné je, že žalobce byl vyzván k předložení listin, a protože mu hrozilo riziko nemalých sankcí a měl za to, že podklady, které jsou po něm výzvou požadovány, jsou nadměrně zatěžující, obrátil se na daňového poradce. Neuhrazením požadovaných výdajů správce daně porušil článek 11 Listiny základních práv a svobod. Účelnost vynaložených uplatňovaných nákladů plyne také z toho, že zástupce vyhodnotil, v jakém rozsahu je výzva nezákonná a tak bylo mu i správcem daně posléze vyhověno. Není pravdou, že by se žalobce na místě svého zapsaného sídla nezdržoval. Znovu zdůraznil, že z rozhodnutí není patrná úvaha, proč by si měl žalobce nést náklady sám, když tyto jsou vynaloženy v přímé souvislosti s plněním povinnosti dle výzvy a sám daňový řád v ustanovení § 107 odst. 4 náklady zástupci přiznává. V tomto rozsahu považuje rozhodnutí žalovaného o nákladech řízení za nepřezkoumatelné. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na obě žalobou napadená rozhodnutí a uvedl, že míra účasti žalobce na řízení jiného daňového subjektu byla dána zejména jeho vlastním rozhodnutím, nikoli povinnosti uloženou správcem daně a nebyla srovnatelná s osobní účastí vyvolanou vydáním předvolání dle § 100 daňového řádu. Žalobce navíc splnil uloženou povinnost formou zaslání datové zprávy, což je ryze administrativní úkon nevyžadující odbornou kvalifikaci daňového poradce. Ani tato forma součinnosti nebyla nutná, pokud by žalobce umožnil nahlédnutí do předmětných listin v místě svého sídla. K odkazu žalobce na komentář k daňovému řádu uvedl, že nevidí žádnou spojitost projednávané věci se zpracováním posudku, kdy odměny za provedení takového úkonu navíc plynou z jiného právního předpisu. Pokud žalobce namítá porušení článku 4 odst. 4 Listiny základních práv svobod, namítá žalovaný, že není patrné, která jeho lidská práva a svobody byly zasaženy. Zdůraznil, že k úbytku žalobcova majetku došlo pouze z důvodu, že se na základě vlastního rozhodnutí rozhodl vynaložit určité prostředky na činnost daňového poradce. Žalovaný nesouhlasí navíc s výší a způsobem výpočtu nákladů, není podle něj dán důvod pro odměňování daňového poradce na základě advokátního tarifu. Zdůraznil, že žalobce nebyl vyzván k provedení úkonu či účasti na řízení, která by vyžadovala zastoupení odborníkem. Z uvedeného navíc není patrné, v čem spočívaly dva úkony právní služby, které měl daňový poradce provést. Žalovaný pak zdůraznil, že ustanovení § 107 odst. 4 na případ žalobce vůbec nedopadá, když upravuje institut ustanoveného zástupce. Závěrem navrhl, aby soud žalobu zamítl a žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce využil svého práva a k vyjádření žalovaného zaslal soudu repliku, ve které setrval na svých dosavadních stanoviscích a námitkách. Znovu zdůraznil, že výzva byla nezákonná, pokud šlo o rozsah, neboť žalobce byl vyzván, aby předložil evidenci pro účely daně z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2009 a kompletní účetnictví za rok 2009. S ohledem na nezákonnost výzvy byla zástupkyní podána stížnost dle ustanovení § 261 daňového řádu a splněna povinnost uložená výzvou, pouze v zákonném rozsahu byly předloženy pouze doklady ve vztahu k DVORAK-TRUCKS. Vzhledem k tomu, že žalovaný nikdy nevymáhal další údaje a listiny, má žalobce za to, že svým konkludentním jednáním uznal, že rozsah povinností uložených žalobci ve výzvě byl nezákonný. Daňová poradkyně tak poskytla úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu – písemné podání nebo návrh ve věci samé, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé. Zdůraznil, že podstatné není, že by zástupce byl v pozici třetí osoby, avšak náklady vznikly z důvodu zastupování žalobce ve věci výzvy. Znovu zdůraznil, že nikdy nebyl zákonným způsobem správcem daně osloven, aby umožnil nahlédnout do předmětných listin v místě svého sídla a navíc bylo po něm požadováno předložení kompletního účetnictví roku 2009 a nikoli jednotlivé listiny. U jednání soudu servali účastníci na svých dosavadních stanoviscích. Zástupkyně žalobce znovu zdůraznila, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že žalobce nebyl dostupný na adrese sídla a úřední záznam označila za falzifikát. Poukázala znovu na to, že daňové poradenství bylo ve věci poskytnuto. Žalovaný naopak znovu zdůraznil, že po žalobci nebyl vyžadován žádný právní rozbor, ani žádné stanovisko i to, že žalobce nebyl účastníkem předmětného řízení. Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem městský soud zjistil, že dne 5.9.2013 Finanční úřad pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 1 vyzvalo žalobce dle § 93 odst. 4 daňového řádu k předložení těchto údajů, které mohou být důkazem v daňovém řízení vedeném s daňovým subjektem DVORAK-TRUCKS, s r.o., vztahujícím se k zdaňovacímu období rok 2009: a to - evidence pro účely daně z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2009 - účetnictví za rok 2009 - faktury přijaté od uvedeného daňového subjektu za zdaňovací období rok 2009 - vydané faktury vztahující se k těmto přijatým fakturám - smlouvy, objednávky, dodací listy, přepravní listy a skladovou evidenci vztahující se k předmětným fakturám - pokladní doklady a bankovní výpisy k úhradám předmětných faktur. Žalobce byl vyzván, aby předložil doklady do 15 dnů od doručení výzvy s tím, že v případě, že pro velký objem dokladů je vhodnější jejich předložení v místě jejich uložení, může termín předložení dohodnout telefonicky nebo písemně. Dne 11.9.2013 udělil žalobce plnou moc daňové poradkyni Ing. Jitce Routkové. Ve spisu se nachází příjmový bankovní doklad číslo FIO 0090017, ze kterého je patrné, že daňová poradkyně přijala od žalobce částku 3.146,- Kč, datum platby 22.9.2013. Dne 23.9.2013 zaslal žalobce Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu stížnost dle § 261 daňového řádu na nezákonný postup, ve kterém namítl nezákonnost výzvy, protože obsahuje zřejmý rozpor a plnění je pro r-energa s r.o. nesplnitelné, když správce daně neuvedl žádné konkrétní údaje, které by byly nezbytné pro jím neidentifikované daňové řízení s daňovým subjektem DVORAK-TRUCKS. Žalobce byl vyzván k předložení údajů, což nejsou listiny. Výzvu považuje za neurčitou a nezákonnou. Navrhl, aby správce daně prohlásil její nicotnost pro neurčitost. Dále pak žalobce uvedl, že pokud jde o faktury a pokladní doklady, ty předkládá. Současně požádal, aby mu správce daně mu nahradil náklady řízení ve výši 3.146 Kč za dva úkony právní služby. Odvolací finanční ředitelství vyrozumělo Finanční úřad pro hlavní město Prahu o odložení podnětu k prohlášení nicotnosti předmětné výzvy a dne 7.10.2013 vydal Finanční úřad pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 1, rozhodnutí, kterým nepřiznalo žalobci nárok na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, kterým odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Shodně jako správce daně dospěl k závěru, že žalobci není možné přiznat náhradu nákladů řízení, neboť nejsou naplněny podmínky ustanovení § 107 odst. 2 daňového řádu, neboť žalobce nebyl účasten v řízení na základě výzvy správce daně. Žalobci nebyla uložena povinnost účasti na jednání, ale povinnost předložit listiny podle § 93 odst. 4 daňového řádu. Vedle nedostatku podmínky účasti na řízení pak nebylo možné osvědčit ani účelnost vynaložení uplatňovaných výdajů. K zaslání okopírovaných dokumentů dle žalovaného nebylo nutné či snad účelné sjednávat zastoupení daňovým poradcem. Není pak patrné, z jakého důvodu zaslání kopie dokumentů daňovou zprávou mělo být ohodnoceno jako dva úkony správní služby. Výzva navíc byla vydána jedině z důvodu, že žalobce není pro správce daně dostupný v místě svého zapsaného sídla. Zdůraznil, že správce daně neměl jinou možnost, než vydat písemnou výzvu a že i v této výzvě uvedl, že je možné předložit listiny také v místě jejich uložení. Rozhodnutí nechat se zastoupit odborníkem – daňovou poradkyní, bylo pouze vlastním rozhodnutím žalobce. Dále se pak vyjádřil ještě k jednotlivým námitkám vzneseným žalobcem v podaném odvolání, které taktéž neshledal důvodnými. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správními orgány obou stupňů z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě a při přezkumu vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 soudního řádu správního) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce je přesvědčen o tom, že mu náklady, které vynaložil v důsledku zaslané výzvy, měly být žalovaným nahrazeny, neboť byly vynaloženy v přímé souvislosti s plněním povinnosti ve výzvě uvedenými a svůj nárok odvozuje z ustanovení § 107 odst. 4 daňového řádu, které náklady zástupci přiznává. Podle ustanovení § 107 odst. 4 daňového řádu lze sice přiznávat zástupci osoby zúčastněné na řízení náhradu účelně vynaložených hotových výdajů a ušlého výdělku nebo odměny podle jiného právního předpisu za úkony, které jako zástupce ve věci účelně vykonal, avšak pouze za předpokladu, že byl této osobě ustanoven správcem daně. Taková situace v projednávané věci nenastala, a proto není možné při posouzení důvodnosti přiznání nákladů řízení žalobci z tohoto ustanovení vycházet. Městský soud naopak poukazuje na odstavec 2 tohoto ustanovení, ze kterého vyplývá, že náhradu nákladů řízení je možné třetí osobě přiznat v případě, že se tato osoba řízení zúčastní. Ani tato situace ale v projednávané věci nenastala, neboť žalobce byl pouze vyzván k předložení listin a jeho aktivita tak byla omezena právě jen na to, aby požadované listiny příslušnému správci daně předložil. Na základě výzvy, kterou správce daně vyzval žalobce k předložení listin, se žalobce účastníkem daňového řízení nestal a ani stát nemohl. Nelze ho považovat ani za osobu, která se „řízení účastní“, protože správní orgán nepožadoval od žalobce, aby se účastnil probíhajícího řízení. Žalobce byl vyzván k předložení dokladů s tím, že mu bylo správcem daně nabídnuta součinnost. Výzvou ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 daňového řádu je míněno předvolání dle ustanovení § 100 odst. 1 daňového řádu, které zakládá právní povinnost předvolané osoby dostavit se v určenou dobu na určené místo k procesnímu úkonu. Typicky půjde o svědka (srov. § 96), kterého správce daně předvolal k výslechu, který má v případě, že se dostaví na předvolání, právo na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů a náhradu ušlého výdělku (svědečné), případě o znalce, či tlumočníka. Ani toto ustanovení tak nemůže být podkladem pro přiznání náhrady nákladů žalobci. Nespornou skutečností je, že žalobce od správce daně výzvu k předložení listin obdržel. Tuto výzvu ale neobdržel jako účastník daňového řízení, ale byl k předložení listin vyzván v souladu s ustanovením § 92 odst. 4 daňového řádu jako osoba, která disponuje listinami, které mohou být důkazním prostředkem při správě daní. Správce daně zákon k tomu, aby se požadované doklady vyžádal od třetích osob, opravňuje a třetí osoby jsou povinny je vydat v souladu se zásadou součinnosti upravenou v ustanovení § 6 odst. 2 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že žalobce není osobou, která by byla uvedena v § 57 daňového řádu a byla proto povinna poskytnout na vyžádání správce daně stanovené údaje bezúplatně, zabýval se soud otázkou, zda aktivita, ke které byl žalobce správcem daně vyzván, pro něj byla natolik zatěžující, že nemohl ve výzvě uvedený požadavek splnit sám a zda tedy zastoupení daňovou poradkyní bylo účelně vynaloženým nákladem. Přitom soud vycházel z obsahu výzvy, ze které je patrné, že správce daně požadoval doklady, které mohly být důkazem v daňovém řízení vedeném s daňovým subjektem DVORAK-TRUCKS, s r.o., vztahujícím se k zdaňovacímu období rok 2009. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce uvedené v žalobě, že byl vyzván k předložení kompletního účetnictví za rok 2009. Naopak z výzvy je patrné, že po žalobci bylo požadováno toliko předložení dokladů, které vznikly v souvislosti s podnikatelským kontaktem žalobce a jmenované firmy a které měl proto žalobce k dispozici. Z obsahu výzvy také vyplývá, že žalobci byla dána možnost splnit zde uvedené povinnosti i jiným způsobem, než předložením, tedy zasláním požadovaných listin správci daně. Žalobce zde byl totiž správcem daně upozorněn na to, že v případě, že dokladů bude velké množství a žalobce usoudí, že bude lepší předložit je v místě jejich uložení, má možnost kontaktovat správce daně a dohodnout s ním termín předložení, což mohl učinit telefonicky nebo písemně. Bylo tedy pouze na žalobci, aby se rozhodl, jakou formu předání dokladů správci daně zvolí, zda je vyhledá a zašle správci daně prostřednictvím datové schránky či se domluví se správcem daně a umožní mu, aby se s doklady seznámil na místě jejich uložení u žalobce Stejně tak bylo pouze na žalobci, aby se se rozhodl o tom, zda výzvě vyhoví sám a nebo se nechá zastoupit daňovým poradcem. Soud si je samozřejmě vědom to, že žalobci nikdo nemohl bránit v tom, aby se při plnění výzvy nechal zastoupit, avšak dospěl k závěru, že žalobce jako podnikatel musel být schopen listiny vznikající při jeho podnikatelské činnosti sám dohledat a správci daně poslat, případně umožnit správci daně seznámit se s nimi v místě jejich uložení. Pokud správce daně po žalobci nepožadoval žádný rozbor předkládaných dokladů či jiné stanovisko k jejich obsahu, má soud za to, že náklady vzniklé v souvislosti se zastoupením žalobce daňovou poradkyní při vyhledání a odeslání listin nebyly účelně vynaloženým nákladem a žalobci na jejich náhradu právo nevzniklo, jak správně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí. Soud považuje za nutné vyjádřit se také k námitce, ve které žalobce zpochybňuje tvrzení žalovaného uvedené v úředním záznamu z místního šetření konaného dne 8.8.2013, ze kterého vyplývá, že žalobce byl nekontaktní. Žalobce sice s tímto závěrem žalovaného nesouhlasí, ale nenavrhl žádné důkazy, kterými by své tvrzení podpořil. Soud proto nemá důvod, aby úřední záznam sepsaný pracovníky správce daně považoval za falzifikát, jak navrhovala zástupkyně žalobce u jednání. Pouhé tvrzení o tom, že žalobce od vlastníka objektu nezjistil, že by správce daně žalobce kontaktoval, ke zpochybnění obsahu úředního záznamu skutečně nestačí. Soud považuje za nutné také zdůraznit, že žalovaný nekontaktností žalobce odůvodňoval vydání předmětné výzvy. Tato skutečnost nemá přímý vliv na posouzení otázky důvodnosti vynaložených nákladů, resp. na opodstatněnost požadavku žalobce na jejich náhradu. Jak soud již shora uvedl, měl žalobce i po vydání výzvy stále možnost správce daně kontaktovat a domluvit s ním termín, ve kterém by se správce daně mohl u žalobce s doklady seznámit pro žalobce méně zatěžujícím způsobem tak, jak by to učinil, pokud by byl žalobce kontaktní již v době před vyhotovením výzvy. K tomuto šetření u žalobce tak mohlo dojít i bez vynaložení nákladů ze strany žalobce a soud proto dospěl k závěru, že pro posouzení důvodnosti podané žaloby nemá zpochybnění úředního záznamu vůbec žádný význam. Městský soud v Praze ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odstavec 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst.1 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 8. listopadu 2016 JUDr. Hana Veberová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Kotlanová