12 Co 100/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL. M. ve věci žalobce : Jméno žalobce (dříve dle dokladů veden jako Jméno žalobce), narozený dne Datum narození žalobce státní příslušnost stát bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 247 315 Kč a o přiměřené zadostiučinění ve výši 14 161 Kč k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. ledna 2026, č.j. 15 C 58/2025–250

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku II. potvrzuje, ve vyhovujícím výroku I. se mění tak, že se zamítá žaloba i v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 10 769 Kč a přiměřeného zadostiučinění ve výši 14 161 Kč.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 10 769 Kč a přiměřené zadostiučinění ve výši 14 161 Kč do 30 dnů od nabytí právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 236 546 Kč představující náhradu škody (výrok II.) a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 247 315 Kč a přiměřené zadostiučinění ve výši 14 161 Kč s odůvodněním, že žalobce dne 9. 2. 2022 podal na pracovišti právnická osoba, Odbor, žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle ustanovení § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 8. 2022 (dále též jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce byl ke dni podání žádosti manželem jméno FO, nar. datum, která je státní občankou České republiky, tj. rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V den podání žádosti bylo žalobci vydáno osvědčení ve formě vízového štítku podle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců, tj. osvědčení o oprávněnosti pobytu na území České republiky do dne nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Dne 16. 3. 2022 bylo žalobci doručeno usnesení správního orgánu I. stupně ze dne 15. 3. 2022, č.j. spisová značka, kterým byl vízový štítek zrušen, neboť byl vydán v rozporu s § 87y zákona o pobytu cizinců, když žalobce byl zařazen do informačního systému smluvních států ode dne 27. 5. 2021 do 27. 5. 2024. Lhůta pro vyřízení žádosti marně uplynula dne 11. 4. 2022. Dne 23. 9. 2022 bylo žalobci doručeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 9. 2022, č.j. spisová značka, kterým byla žádost žalobce zamítnuta podle § 87e odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť je žalobce zařazen do informačního systému smluvních států a trvá důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek a současně mu byla podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní moci rozhodnutí. Proti rozhodnutí podal žalobce dne 26. 9. 2022 odvolání. Dne 11. 1. 2023 bylo žalobci doručeno rozhodnutí nadřízeného správního orgánu ze dne 10. 1. 2023, č.j. spisová značka, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 19. 1. 2023 blanketní žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku této žalobě ke Krajskému soudu v adresa. Žalobci bylo dne 20. 2. 2023 doručeno usnesení Krajského soudu v adresa ze dne 16. 2. 2023, č.j. spisová značka, kterým byl žalobě přiznán odkladný účinek. Rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne 18. 4. 2024, č. j. spisová značka bylo žalobě vyhověno, rozhodnutí nadřízeného správního orgánu bylo zrušeno a věc byla vrácena nadřízenému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Rozsudek Krajského soudu v adresa shledal nezákonným právní posouzení věci ze strany právnická osoba, že by žalobce mohl představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku. Dne 23. 5. 2024 bylo žalobci doručeno rozhodnutí nadřízeného správního orgánu ze dne 22. 5. 2024, č.j spisová značka, kterým bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 9. 2022, č.j. spisová značka, zrušeno a řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie bylo zastaveno, neboť žádost se stala zjevně bezpředmětnou. Dnem 23. 5. 2024 tak došlo ke skončení řízení.

3. Dne datum se žalobci a jeho manželce narodil syn jméno FO, státní občan České republiky. Dne 12. 4. 2023 podal žalobce žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87b zákona o pobytu cizinců, jelikož se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žádosti žalobce bylo vyhověno, přičemž dne 20. 6. 2023 se dostavil na příslušné pracoviště správního orgánu I. stupně za účelem pořízení biometrických údajů a pobytový průkaz č. číslo s platností do 19. 6. 2026 si vyzvedl dne 13. 7. 2023.

4. Žalobce považoval za nepochybné, že minimálně ode dne 9. 2. 2022 do 13. 7. 2023 čelil on i jeho rodinní příslušníci nepříznivým důsledkům nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí právnická osoba. právnická osoba zatížilo správní řízení značnými průtahy, poté shledalo žalobce, resp. jeho osobní jednání, hrozbou pro veřejný pořádek, což v konečném důsledku vedlo k nepřiměřené délce řízení o žádosti žalobce, když řízení místo zákonem stanovených 60 dnů trvalo více jak 2 roky. Žalobce minimálně ode dne 9. 2. 2022 do 13. 7. 2023 pobýval na území České republiky bez stabilního pobytového oprávnění, které by mu v České republice umožnilo vykonávat výdělečnou činnost, podílet se na výživě jeho rodiny či se svobodně pohybovat a pobývat na území členských států Evropské unie. Rodina žalobce byla po tuto dobu udržována v nejistotě, zda bude žalobce moci nadále vést soukromý a rodinný život se svou manželkou a podílet se na výchově jejich společného dítěte a nezletilé dcery manželky a zda nebude žalobce nucen k návratu do země původu, kde probíhá válečný konflikt. V důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí právnická osoba vznikla žalobci škoda a nemajetková újma.

5. Žalobce žádal o náhradu škody ve výši 247 315 Kč zahrnující náklady řízení ve výši 13 915 Kč, které byly žalobcem vynaloženy na nápravu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí právnická osoba a ušlý zisk ve výši 233 400 Kč. Náklady řízení spočívají v nákladech na zastoupení žalobce advokátem ve správním řízení před právnická osoba, v jehož rámci došlo k nesprávnému úřednímu postupu a vydání nezákonného rozhodnutí. Vynaložení těchto nákladů bylo nezbytné pro účinnou a efektivní obranu žalobce proti nesprávnému úřednímu postupu a nezákonnému rozhodnutí. Náklady na zastoupení advokátem ve správním řízení před právnická osoba v celkové výši 13 915 Kč tvoří odměna advokáta ve výši 8 500 Kč, paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 3 000 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 415 Kč.

6. Nárok na úhradu ušlého zisku žalobce uplatňoval z toho důvodu, že v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí právnická osoba nemohl minimálně v období od 11. 4. 2022 do 13. 7. 2023, kdy si převzal průkaz o povolení k pobytu, vykonávat v České republice výdělečnou činnost, což mělo zásadní dopad na finanční situaci jeho rodiny, jelikož jeho manželka byla v té době těhotná. Žádal o náhradu ušlého zisku ve výši 233 400 Kč, když po dobu řízení nedisponoval osvědčením o oprávnění pobývat na území České republiky v podobě vízového štítku podle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců, tudíž nemohl vykonávat v České republice práci či provozovat živnost. Nemohl si najít stabilní zaměstnání, nemohl provozovat živnost a byl nucen v České republice setrvávat v neustálé nejistotě, bez stabilního příjmu, to vše minimálně do doby převzetí průkazu o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, tedy do 13. 7. 2023. Pokud by správní orgán I. stupně vydal včas správné a kladné rozhodnutí, mohl by žalobce nejpozději dne 11. 4. 2022 započít vykonávat práci, případně provozovat živnost.

7. Žalobce nemohl vycestovat z území České republiky a vykonávat práci v zemi státního občanství, jelikož by tam byl v rozporu s čl. 2 a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzhledem k probíhajícímu válečnému konfliktu vystaven ohrožení života a zdraví a hrozbě mučení, krutého, nelidského či ponižujícího zacházení a jelikož se současně staral o nezletilé dítě manželky a později i o svou těhotnou manželku a jejich společné novorozené dítě jméno FO.

8. Náhradu ušlého zisku žalobce uplatnil ve výši minimální mzdy za 8 měsíců v roce 2022 ve výši 16 200 Kč za měsíc a 6 měsíců v roce 2023 17 300 Kč za měsíc. Též žádal o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve spojení s nezákonným rozhodnutím právnická osoba v celkové výši 14 161 Kč.

9. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že není důvodná. Náklady na právní zastoupení žalobce advokátem ve výši 13 915 Kč minimálně ve dvou posledních popsaných úkonech se netýkají předmětného řízení, ale úkonů ve věci nové žádosti podané dne 12. 4. 2023 a vedené pod č.j. spisová značka. Nárok na ušlý zisk ve výši 233 400 Kč žalovaná rovněž neuznala, neboť žalobce ode dne podání žádosti do dne nabytí právní moci rozhodnutí mohl využít volného přístupu na trh práce, být zaměstnán a pobírat mzdu. Nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 14 161 Kč za průtahy v řízení též není dán, neboť si žalobce škodu způsobil sám svým jednáním.

10. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu (podrobně uvedeného v napadeném rozhodnutí), že žalobce poprvé požádal o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU dne 8. 12. 2021. Rozhodnutím ze dne 1. 2. 2022, č.j. spisová značka, které nabylo právní moci dne 9. 2. 2022, byla žádost žalobce zamítnuta.

11. Dne 10. 1. 2022 podal žalobce opětovně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. V Cizineckém informačním systému byl již záznam učiněný stát v Schengenském informačním systému (dále jen „SIS“): „Nežádoucí cizinec s opatřením odmítnout vstup na území, kontaktovat příslušné orgány, expirace dne 27. 5. 2024.“ Dne 26. 1. 2022 vydal správní orgán usnesení o zastavení řízení č.j. spisová značka. Toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 2. 2022.

12. Dne 9. 2. 2022 podal žalobce znovu žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU podle ustanovení § 87b zákona o pobytu cizinců, ve které označil za svého rodinného příslušníka (občana EU) jméno FO, nar. datum, státní příslušnici České republiky. K žádosti doložil oddací list potvrzující uzavření manželství dne datum. Dne 9. 2. 2022 bylo žalobci osvědčeno vízovým štítkem vyznačeným do jeho cestovního dokladu oprávnění pobývat na území podle § 87y zákona o pobytu cizinců. 13. právnická osoba bylo dne 8. 12. 2021 zahájeno správní řízení o správním vyhoštění z území evidované pod č.j. spisová značka. právnická osoba, Odbor, vydalo dne 16. 3. 2022 usnesení č.j. spisová značka, kterým bylo zrušeno vydané osvědčení ve formě vízového štítku vyznačené dne 9. 2. 2022 pod číslem číslo do cestovního dokladu žalobce, neboť bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 87y zákona o pobytu cizinců. Účinky tohoto usnesení nastaly dle § 156 odst. 2 s přiměřeným použitím § 99 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ke dni vydání osvědčení. Správní orgán si vyžádal doplňující informace prostřednictvím funkce České republiky, právnická osoba, o záznamu v Anonymizováno SIS ze strany stát dle čl. 24 Nařízení Rady EU č. 1987/2006. Z poskytnutých informací bylo zjištěno, že právnická osoba dne 25. 4. 2021 ve vozidle s stát poznávací značkou SPZ objevili ve vozidle 26 cestovních pasů, kdy v cestovním dokladu žalobce a v ostatních cestovních pasech byly zjištěny otisky falešných tranzitních razítek (přechodu hranic) za účelem legalizace jejich pobytů v Schengenském prostoru. Dále stát sdělilo, že žalobci byl uložen 3letý zákaz vstupu a vložen záznam do SIS z rozhodnutí právnická osoba při jeho vstupu do země. K této skutečnosti byly ze strany správního orgánu dne 29. 5. 2022 vyžádány další podklady a rozhodnutí, které stát v této věci vydala či uložila a následně byl opatřen jejich překlad z jazyk do češtiny.

14. Dne 16. 6. 2022 vydalo právnická osoba, Odbor, Informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění na území, kterou rozhodlo o žádosti žalobce o udělení víza k pobytu nad 90 dnů (dlouhodobého víza) za účelem strpění pobytu na území z důvodu uvedeného v § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, kterou dne 11. 4. 2022 podal žalobce, tak, že vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území se podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců neuděluje, neboť žalobce nesplňuje některou z podmínek pro udělení víza. 15. právnická osoba nově posoudila důvody neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území a dne 19. září 2022 pod č.j. spisová značka žalobci písemně sdělila, že na základě žádosti žalobce blanketně podané dne 7. 7. 2022 a dne 16. 8. 2022 doplněné nově posoudila důvody neudělení dlouhodobého víza, načež dospěla k závěru, že je dán důvod pro neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území podle § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců. Dne 22. 9. 2022 vydalo právnická osoba, Odbor, rozhodnutí č.j. spisová značka, spisová značka o zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce je zařazen v informačním systému smluvních států a trvá důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Zároveň byla žalobci podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

16. Dne 26. 9. 2022 podal žalobce proti rozhodnutí právnická osoba č.j. spisová značka, spisová značka ze dne 22. 9. 2022 blanketní odvolání. Dne 10. 1. 2023 vydala právnická osoba rozhodnutí č.j. spisová značka, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 9. 2022, č.j. spisová značka, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU a současně byla žalobci stanovena lhůta 35 dnů od právní moci rozhodnutí k jeho vycestování z území České republiky, bylo potvrzeno. Rozhodnutí právnická osoba nabylo právní moci dne 11. 1. 2023.

17. Dne 23. 2. 2023 byla právnická osoba doručena žádost žalobce o vydání potvrzení o oprávněnosti pobytu žalobce ve smyslu ustanovení § 87y zákona o pobytu cizinců, jejíž přílohou bylo usnesení Krajského soudu v adresa ze dne 16. února 2023, č.j. spisová značka, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2023, byl žalobě žalobce proti rozhodnutí právnická osoba ze dne 10. 1. 2023, č.j. spisová značka, přiznán odkladný účinek.

18. Žalobce se žalobou ze dne 10. 2. 2023 u Krajského soudu v adresa domáhal zrušení rozhodnutí právnická osoba č.j. spisová značka ze dne 10. 1. 2023. Rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne 18. dubna 2024, č.j. spisová značka bylo zrušeno rozhodnutí právnická osoba č.j. spisová značka a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 4. 2024. Rozhodnutím právnická osoba č.j. spisová značka ze dne 22. 5. 2024, bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 9. 2022, č.j. spisová značka zrušeno a řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu na území bylo zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu, neboť se žádost stala zjevně bezpředmětnou, protože žalobci bylo na základě žádosti ze dne 12. 4. 2023 o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU (syn jméno FO, nar. datum, státní příslušník České republiky) vydáno povolení s platností od 20. 6. 2023, když tato věc byla vedena pod č.j. spisová značka. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 5. 2024.

19. Žalobce měl povolení k přechodnému pobytu č. číslo platné od 20. 6. 2023 do 27. 8. 2025 a má povolení k trvalému pobytu č. číslo od 28. 8. 2025 do 12. 8. 2035.

20. Dne 18. 11. 2024 podal žalobce k právnická osoba žádost o přiznání náhrady škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ze nemajetkovou újmu způsobených nesprávným úředním postupem ve spojení s nezákonným rozhodnutím právnická osoba podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), kterou se domáhal náhrady škody ve výši 247 315 Kč a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 14 161 Kč.

21. Soud I. stupně s odkazem na § 13 OdpŠk, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále též jen („Úmluva“) a v rozhodnutí citovanou judikaturu dovodil, že pro poměry projednávané věci výše uvedené závěry znamenají, že žalobce v namítaném správním řízení prosazoval své právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny), tj. správní řízení se týkalo jeho základního práva a vztahuje se na posuzovaná správní řízení právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bylo-li právo žalobce porušeno, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Podle § 169t odst. 6 písm. f) zákona o pobytu cizinců byl správní orgán I. stupně povinen o žádosti žalobce rozhodnout ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti. Tato lhůta marně uplynula dne 11. 4. 2022. Řízení bylo zahájeno dne 9. 2. 2022 a bylo pravomocně skončeno dne 23. 5. 2024. Nárok žalobce na přiznání nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení shledal soud co do základu důvodným, neboť v žalobcem namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jejich nepřiměřené délce. Jestliže jeho délka byla nepřiměřená ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení se presumuje, a žalobce tak má právo na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk, neboť byly splněny podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb.

22. Dovodil, že za období od 9. 2. 2022 do 23. 5. 2024 odpovídá základní částka 16 875 Kč (7 500 Kč x 2 roky + 625 Kč x 3 měsíce). Tato částka dle soudu I. stupně plně respektovala zachování vztahu přiměřenosti mezi utrpěnou morální újmou a za ni poskytnutým zadostiučiněním, zcela odpovídá konkrétním okolnostem tohoto případu a je zároveň souladná jak se závěry zaujatými ve Stanovisku, tak s obecně sdílenou představou spravedlnosti (§ 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Žalobce však požadoval pouze částku 14 161 Kč, a proto mu soud I. stupně přiznal pouze tuto částku.

23. Nárok uplatněný žalobcem na náhradu ušlého zisku ve výši 233 400 Kč neshledal soud I. stupně důvodným s odkazem na § 3 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon o zaměstnanosti“, ve spojení s Nařízením Rady 1612/68 EHS o volném pohybu pracovníků v rámci Společenství, Směrnice Rady 90/365/EHS o právu pobytu zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné po skončení její pracovní činnosti a z Nařízení Komise (EHS) 1251/70 o právu pracovníků zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání v tomto státu s tím, že žalobce je rodinným příslušníkem občana České republiky a tudíž má volný přístup na trh práce za předpokladu, že je oprávněn k pobytu na území České republiky. Jiné podmínky z platných právních předpisů nevyplývají. Žalobce tudíž ode dne podání žádosti (9. 2. 2022) do dne nabytí právní moci o této žádosti, mohl využít volného přístupu na trh práce v České republice, být zde zaměstnán a pobírat za odvedenou práci mzdu. Pokud tak neučinil, jde toto jeho rozhodnutí pouze k jeho tíži.

24. Nárok uplatněný žalobcem na náhradu nákladů právního zastoupení žalobce ve správním řízení ve výši 13 915 Kč odůvodnil tak, že podle § 79 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (§ 136) a účastník své náklady. Pro vznik nároku na náhradu škody z titulu vydání nezákonného rozhodnutí podle § 7 a násl. OdpŠk je naplnění všech podmínek stanovených tímto zákonem, tedy a) pravomocné rozhodnutí orgánu státu zrušené nebo změněné pro nezákonnost, b) vznik škody, c) příčinná souvislost mezi zrušeným či změněným nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou.

25. Rozhodnutí právnická osoba ze dne 10. 1. 2023, č.j. spisová značka bylo Krajským soudem v adresa zrušeno pro nepřezkoumatelnost, tedy ve světle ustálené judikatury se jedná o nezákonné rozhodnutí. Dovodil, že je tedy splněna první podmínka pro náhradu škody dle § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Druhá podmínka pro náhradu škody je rovněž splněna, neboť žalobce musel vynaložit určité náklady na své právní zastoupení v rámci správního řízení, a tím mu vznikla škoda. Rovněž je naplněna i třetí podmínka, tedy že mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou existuje příčinná souvislost, neboť nebýt správního rozhodnutí a nezákonného rozhodnutí správních orgánů, žalobce by nemusel vynaložit náklady na právní zastoupení.

26. Soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu nákladů právního zastoupení žalobce ve správním řízení ve výši 13 915 Kč je důvodný pouze částečně ve výši 10 769 Kč. Tato částka představuje vynaložené náklady na právní služby, které spočívají v převzetí právního zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „AT“) – 1 000 Kč, v přípravě žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 11 odst. 1 písm. d) AT – 1 000 Kč, v přípravě a sepisu vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 27. 7. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) AT – 1 000 Kč, v přípravě a sepisu doplnění vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 3. 8. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) AT – 1 000 Kč, v přípravě a sepisu doplnění odvolání ze dne 24. 10. 2022 dle § 11 odst. 1 písm. d) AT – 1 000 Kč, v přípravě a sepisu návrhu na provedení opatření proti nečinnosti ze dne 27. 12. 2022 dle § 11 odst. 2 písm. a) AT – 500 Kč, v přípravě a sepisu žádosti o vydání potvrzení ze dne 23. 2. 2023 dle § 11 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. h) AT – 500 Kč a v přípravě a sepisu návrhu na provedení opatření proti nečinnosti ze dne 27. 3. 2023 dle § 11 odst. 2 písm. a) AT – 500 Kč. Dále tato částka představuje 8 paušálních náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 4 AT ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 1 869 Kč.

27. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“ 28. Proti tomuto rozhodnutí do vyhovujícího výroku I. podala odvolání žalovaná s odůvodněním, že rozsudek se podle ní dostatečně nevypořádal s jí tvrzenými skutkovými okolnostmi, zejména s podmínkami, za nichž žalobce na území České republiky budoval svůj rodinný a soukromý život. Žalobce byl evidován v Schengenském informačním systému na základě záznamu stát s opatřením odmítnout vstup do 27. 5. 2024. Z doplňujících informací vyplynulo, že při kontrole vozidla dne 25. 4. 2021 byly nalezeny cestovní pasy s falešnými tranzitními razítky, včetně cestovního dokladu žalobce. Z tohoto důvodu mu podle § 87y odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců nesvědčilo právo na vydání vízového štítku, byť mu bylo vydáno potvrzení o oprávněnosti pobytu do pravomocného rozhodnutí o žádosti. Z pobytové historie dále plyne, že žalobce vstoupil na území České republiky dne 4. 5. 2021, a od 27. 5. 2021 byl evidován v SIS s tříletým zákazem pobytu. V evidencích přitom není doloženo, že by před 8. 12. 2021 požádal o jakékoli pobytové oprávnění; téhož dne bylo se žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění a jeho žádost o povolení k přechodnému pobytu byla zamítnuta, neboť se již nacházel v nelegálním postavení.

29. Za této situace žalobce dne datum uzavřel sňatek, ač si musel být vědom své nejisté pobytové situace. Nejistota jeho pobytového statusu tak podle žalované nevznikla postupem správních orgánů, ale byla důsledkem pouze vlastního jednání žalobce.

30. Žalovaná v této souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž má založení rodinného života v době vědomě neoprávněného pobytu zásadní význam, neboť zásah do práva na rodinný život je v takovém případě dán jen výjimečně. Současně poukázala na to, že obecně nevydání pobytového oprávnění může zasáhnout do práva na rodinný život jen výjimečně, typicky tehdy, je-li spojeno s dlouhodobým zákazem pobytu nebo správním vyhoštěním.

31. Postavení žalobce se proto podle žalované lišilo od cizinců, kteří rodinný život založili během oprávněného pobytu a mohou se dovolávat legitimního očekávání. Taková situace zde nenastala, neboť žalobce již po určitou dobu pobýval na území nelegálně.

32. Žalovaná dále upozornila, že žalobce nyní pobytovým oprávněním disponuje, nebyl vyhoštěn a po celou dobu setrval na území České republiky. Do jeho soukromého a rodinného života tak podle žalované nebylo fakticky zasaženo způsobem odůvodňujícím peněžité zadostiučinění.

33. Za dostatečné zadostiučinění proto žalovaná považuje již samotnou skutečnost, že žalobci bylo pobytové oprávnění nakonec uděleno a že vůči němu nebylo realizováno vyhoštění ani jiné obdobné opatření. Z toho dovodila, že žalobci peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu nenáleží.

34. Žalovaná dále nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném správním řízení bylo dotčeno základní právo žalobce ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle žalované není zřejmé, jaké základní právo či svoboda měly být v předmětném pobytovém řízení dotčeny. Pokud by šlo o právo na rodinný život, žalobce svůj rodinný život budoval v době nejistého a částečně neoprávněného pobytu.

35. Též namítla, že právo cizince na pobyt na území České republiky samo o sobě není základním právem, neboť podmínky vstupu a pobytu cizinců jsou projevem státní suverenity.

36. Navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku III. tak, že žalované přizná náhradu nákladů řízení.

37. Proti výroku II. a závislému výroku III. o nákladech řízení podal odvolání i žalobce, které odůvodnil tak, že se dne datum oženil s jméno FO, s níž má syna jméno FO, narozeného dne datum. Dne 9. 2. 2022 podal žalobce žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU a o této žádosti mělo být rozhodnuto do 60 dnů, tj. do 11. 4. 2022. V den podání žádosti bylo žalobci vydáno osvědčení ve formě vízového štítku podle § 87y odst. 4 zákona o pobytu cizinců, které však bylo dne 15. 3. 2022 zrušeno s odůvodněním, že vzhledem k záznamu v SIS mu takové oprávnění nesvědčilo. Žalovaná poté dne 22. 9. 2022 žádost zamítla a stanovila žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky. Rozhodnutím právnická osoba ze dne 10. 1. 2023 bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu potvrzeno. Správní orgány vycházely zejména ze záznamu žalobce v systému SIS II a z něj dovozovaly důvodné nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku.

38. Žalobce se proti těmto rozhodnutím bránil správní žalobou a Krajský soud v adresa rozsudkem ze dne 18. 4. 2024 rozhodnutí právnická osoba zrušil, když dospěl k závěru, že správní orgány neprokázaly skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku a své závěry opřely o nedostatečně zjištěný skutkový stav. Následně právnická osoba dne 22. 5. 2024 zrušila rozhodnutí správního orgánu I. stupně a řízení zastavila jako bezpředmětné, protože žalobci již bylo v jiném řízení vydáno povolení k přechodnému pobytu. Tím bylo původní řízení skončeno.

39. Žalobce namítl, že pokud by správní orgány rozhodly včas a v souladu se zákonem, mohl by od 11. 4. 2022 na území České republiky vykonávat výdělečnou činnost. Za dobu, kdy mu to bylo znemožněno, požaduje náhradu ušlého zisku. Nesouhlasil se závěrem soudu, že jako rodinný příslušník občana EU nepotřeboval k práci a ani k podnikání pobytové oprávnění. Zdůraznil zejména, že mu pravomocným rozhodnutím byla stanovena lhůta k vycestování z území, takže závěr, že mohl na území současně legálně pracovat či podnikat, považoval za vnitřně rozporný.

40. Dále poukázal na presumpci správnosti správních rozhodnutí a tvrdil, že až do jejich zrušení nebylo možné z jejich závěrů nevycházet. Podle něj proto nemohly jiné orgány ani potenciální zaměstnavatelé tato rozhodnutí jednoduše ignorovat.

41. K výši uplatněného nároku žalobce odkázal na předchozí vyjádření, provedené důkazy a účastnickou výpověď s tím, že prokazují, že mu zisk skutečně ušel.

42. Žalobce se také vyjádřil k odvolání žalované proti výroku I. rozsudku, jímž bylo žalobě částečně vyhověno ohledně náhrady škody a zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení.

43. S odvoláním žalované nesouhlasil s tím, že žalovaná nepřípustně zpochybňuje závěry Krajského soudu v adresa, jímž je však soud v odškodňovacím řízení podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vázán. Nadále tvrdil, že na vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU měl právní nárok.

44. Současně odkázal na judikaturu, podle níž řízení o pobytovém oprávnění rodinného příslušníka občana EU může mít vztah k základnímu právu na ochranu soukromého a rodinného života.

45. Měl za to, že odvolací námitky žalované nejsou důvodné a že napadený rozsudek je ve vyhovující části správný.

46. Navrhl, aby odvolací soud rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdí, ve výroku Anonymizováno II. o věci samé jej změní tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci i zbylou část uplatněného nároku do třiceti dnů od právní moci rozsudku a uloží jí povinnost v plném rozsahu nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.

47. Po zjištění, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu napadeném odvoláními, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, a naopak odvolání žalované důvodné je.

48. Soud prvního stupně si opatřil dostatek skutkových zjištění zákonně provedeným dokazováním pro rozhodnutí ve věci samé a skutkový stav pak nedoznal žádných změn ani v odvolacím řízení.

49. Odvolací soud se však neztotožnil s právními závěry soudu I. stupně.

50. Jak již uvedl soud I. stupně, podle § 1 odst. 1 a 3 OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Stát hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

51. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

52. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

53. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

54. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

55. Podle § 14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odst. 1). Byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány (odst. 2). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odst. 3).

56. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odst. 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2).

57. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

58. Podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

59. Podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

60. U nároku žalobce na poskytnutí peněžního zadostiučinění ve výši 14 161 Kč za nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, soud I. stupně uvedl, že „veden úvahou, že na tento případ dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a též Stanovisko – posuzoval konkrétní okolnosti tohoto případu (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb.)“.

61. Lze tak souhlasit s námitkou žalované, že soud I. stupně výslovně explicitně neuvedl, o kterém základním právu žalobce mělo být vedeno předmětné správní řízení, pouze nepřímo dovodil, že shledává základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy zahrnující i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz bod 27. napadeného rozhodnutí).

62. V projednávané věci se jedná o odpovědnost za průběh samotného správního řízení, případně i navazujícího řízení před správními soudy, spočívající v jeho nepřiměřené délce, tedy o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem. Soud I. stupně přitom odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14.10.2020, sp.zn. II. ÚS 570/20, dle něhož na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo "občanské právo nebo závazek" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

63. Jak již dovodila judikatura, na řízení o udělení povolení k trvalému pobytu se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 19 Co 353/2015). V souzené věci se přitom jednalo o žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle ustanovení § 87b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.

64. I Ústavní soud dovodil, že z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového práva – nepřiměřenou dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo "občanské právo nebo závazek" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů (srov. např. již výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20).

65. Nicméně odvolací soud má za to, že v namítaném správním řízení se nejednalo o základní lidské právo žalobce, jak dovodil soud I. stupně a jak tvrdí žalobce.

66. Evropský soud pro lidská práva se ve své rozhodovací praxi již zabýval otázkou, zda čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá na řízení o udělení povolení k trvalému pobytu, přičemž dospěl k závěru, že udělení povolení k trvalému pobytu je v diskreci veřejné moci konkrétního státu, tudíž v daném řízení nemůže být zasaženo do žádného soukromého práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. rozhodnutí komise ESLP ze dne 11. 5. 1994 ve věci B. H., T. H., R. H. a R. H. proti Švýcarsku, stížnost č. 23810/94, nebo rozhodnutí komise ESLP ze dne 19. 3. 1981 ve věci Omkarananda a Divine Light Zentrum proti Švýcarsku, stížnost č. 8118/77). Na to navazuje i judikatura Nejvyššího soudu, který dovodil, že na řízení o udělení povolení k trvalému pobytu se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016).

67. Navíc Ústavní soud setrvale zastává právní názor, že neexistuje ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky v souvislosti s problematikou přechodného pobytu podle zákona o pobytu cizinců (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 260/04, usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, usnesení ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04, nebo usnesení ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 99/04. V usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn.Anonymizováno II. ÚS 2336/10, zaujal obdobné závěry, vážící se k žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, se pak týkal soudního přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění.

68. Bezesporu tyto závěry lze vztáhnout i na řízení o povolení k přechodnému pobytu v případě žalobce. Neexistuje základní lidské právo, které by zaručovalo žít ve státě, který si člověk zvolí.

69. Nadto žalobce na území České republiky vstoupil dne 4. 5. 2021 a do dne 8.12.2021 pobýval na jejím území již v rozporu s unijními právními předpisy i předpisy České republiky bez víza i povolení k pobytu.

70. V době zahájení namítaného řízení pak již bylo pravomocně skončeno řízení o žádosti žalobce ze dne 8. 12. 2021 o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Rozhodnutím ze dne 1. 2. 2022, č.j. spisová značka, které nabylo právní moci dne 9. 2. 2022, byla žádost žalobce zamítnuta. Dne 10. 1. 2022 podal žalobce opětovně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU a dne 26. 1. 2022 vydal správní orgán usnesení o zastavení řízení č.j. spisová značka, které nabylo právní moci dne 9. 2. 2022. Mezi těmito žádostmi žalobce uzavřel v České republice manželství dne datum (tedy stále v době trvání pobytu bez povolení českých úřadů).

71. Ještě před podáním žádosti ze dne 9. 2. 2022 bylo též právnická osoba bylo dne 8. 12. 2021 zahájeno správní řízení o správním vyhoštění z území evidované pod č.j. spisová značka.

72. Tvrzená nejistota pobytového statusu žalobce vznikla již dlouhou dobu před zahájením řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu (nejpozději ke dni 4.5.2021). Přes tuto skutečnost a s vědomím probíhajícího řízení o správním vyhoštění a existujícímu záznamu v evidenci v SIS s odmítnutím vstupu na území schengenských státu žalobce setrvával na území ČR i po 8.12.2021.

73. Jeho nejistý pobytový status tak v žádném případě nelze přičítat správním orgánům, neboť do této situace se dostal žalobce sám vlastním vědomým jednáním.

74. Odvolací soud též odkazuje na relevantní judikaturu, uváděnou i odvolatelkou, která konstantně zastává názor, že skutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčená osoba věděla, že její pobyt na daném území je neoprávněný, je zásadní, neboť vyhoštění cizince v takovém případě bude porušením práva na rodinný život pouze výjimečně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017, č.j. 5 Azs 3/2017-29, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti ze dne 24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, nebo např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č.j. 1 As 17/2013-50, ze dne 5. 6. 2015, č.j. 5 Azs 28/2015-34, nebo ze dne 27. 1. 2016, č.j. 6 Azs 249/2015-32).

75. Vzhledem k tomu, že ve správním řízení nebylo předmětem řízení základní lidské právo žalobce, nemá žalobce právo na nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení podle § 5 ve spojení s § 13 a § 31a odst. 1 OdpŠk.

76. Proto odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a co do částky 14 161 kč žalobu zamítl.

77. Odvolací soud se pak dále zabýval tím, zda žalobce má právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 5 ve spojení s § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 OdpŠk.

78. Nejvyšší soud opakovaně řešil otázku absence příčinné souvislosti mezi nezpochybňovaným nesprávným úředním postupem představovaným opožděným vydáním správního rozhodnutí a tvrzeně vzniklou škodou (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2101/2005, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 1775/08). Podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené. Porušení této povinnosti je proto (podle zákona č. 82/1998 Sb.) nesprávným úředním postupem vždy a může vést ke vzniku škody. Obecně sice platí, že je na poškozeném, aby prokázal existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v opožděném vydání správního rozhodnutí a jím tvrzenou újmou. Z uvedeného však existuje výjimka v případě žaloby požadující náhradu škody v důsledku nevydání rozhodnutí, na jehož vydání měl poškozený podle svých tvrzení právní nárok. Judikatura Nejvyššího soudu k tomu v poměrech žaloby na náhradu ušlého zisku uvedla, že v takovém případě je na poškozeném, aby prokázal splnění podmínek pro vydání rozhodnutí v určité lhůtě, neboť je-li vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1365/16). Uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i do poměrů projednávané věci.

79. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda nesprávný úřední postup státu a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).

80. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí státu nebo nesprávného úředního postupu jeho orgánů, a to tehdy, je-li takové jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost s nesprávným úředním postupem soudu nebo příčina jiná, dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1181/2015). Právně relevantními příčinami nejsou kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (právě proto se hovoří o tzv. adekvátní příčinné souvislosti) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2026, č.j. 30 Cdo 1344/2025-306).

81. Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 OdpŠk), je současné splnění tří podmínek: 1. nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5103/2009).

82. Žalobce požadoval náhradu škody jak z titulu nesprávného úředního postupu, tak z důvodu nezákonného rozhodnutí. Okolnost, že účastník soudního řízení pro nečinnost soudu nedosáhl požadovaného (včasného) vydání soudního rozhodnutí, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu, sama o sobě však škodu nepředstavuje; o majetkovou újmu, která je odškodnitelnou, půjde tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí dopad do majetkové sféry účastníka. Vedle posouzení charakteru tvrzené újmy je třeba náležitě zvážit i vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou; tato podmínka odpovědnosti státu není naplněna tam, kde sice k nesprávnosti došlo, ovšem na výsledné újmě se podílela již jen nepřímo, zprostředkovaně a často jen v přesvědčení poškozeného, neboť bezprostřední příčinou byla okolnost jiná (srov. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář, 4. vydání, 2017, s. 145–180: P. Vojtek).

83. Žalobce nemohl vzhledem k nezákonnému pobytu na území ČR pracovat v ČR již před zahájením namítaného řízení. Nadto namítané řízení, které navíc se nezabývalo základním lidským právem žalobce, skončilo zastavením, když žalobce nakonec zlegalizoval pobyt v ČR na základě jiné žádosti a v jiném řízení.

84. Nelze tak mít za to, že mezi délkou namítaného řízení a vznikem tvrzené škody žalobce může být příčinná souvislost. Ostatně z tohoto uváděného odpovědnostního titulu nemohl být žalobce úspěšný, jelikož jak správně uvedl i soud I. stupně, zákon č. 82/1998 Sb. rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí (jakožto rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost změněno či zrušeno k tomu příslušným orgánem) a nesprávný úřední postup, jímž se v ustálené judikatuře a teorii rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřující k vydání rozhodnutí, které nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci – komentář, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2007, str. 91; uvedené hodnocení nicméně shrnuje již po delší dobu konstantní judikaturu soudů v tomto směru, jež nedoznala jakékoliv změny – například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 708/2007, a v něm citovaná judikatura Nejvyššího soudu České republiky).

85. Žalobce pak namítal i požadavek na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí. Pro vznik nároku na náhradu škody z titulu vydání nezákonného rozhodnutí podle § 7 a násl OdpŠk je (jak již bylo uvedeno výše) naplnění všech podmínek stanovených tímto zákonem, tedy a) pravomocné rozhodnutí orgánu státu zrušené nebo změněné pro nezákonnost, b) vznik škody, c) příčinná souvislost mezi zrušeným či změněným nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou.

86. Žalobce svůj nárok dovozuje z toho, že rozhodnutí právnická osoba ze dne 10. 1. 2023, č.j. spisová značka bylo Krajským soudem v adresa dne 18. 4. 2024 zrušeno pro nepřezkoumatelnost, tedy dle ustálené judikatury se jedná o nezákonné rozhodnutí.ve správním řízení. Nicméně tímto rozhodnutím řízení neskončilo a skončilo až rozhodnutím o zastavení řízení, které zrušeno pro nezákonnost nebylo.

87. Správní řízení o žádosti žalobce tak bylo skončeno rozhodnutím o zastavení řízení, které nelze mít za nezákonné.

88. Mezi zrušeným (tvrzeným nezákonným) rozhodnutím právnická osoba ze dne 10. 1. 2023, č.j. spisová značka a tvrzenou škodou žalobce pak též není příčinná souvislost, jelikož řízení i poté na základě žádosti žalobce pokračovalo a skončilo jinak. Navíc žalobce nemohl v ČR pracovat již před zahájením řízení, jelikož pobýval na území ČR nelegálně a mezi jeho nelegálním pobytem a nemožností pracovat v ČR je příčinná souvislost.

89. Nadto se jednalo o jedno z celkem 4 řízení, které žalobce žádostmi o povolení k pobytu vyvolal a na základě jedné z těchto žádostí získal již povolení k přechodnému pobytu s platností od 20. 6. 2023, tedy téměř 10 měsíců před namítaným rozhodnutím Krajského soudu v adresa.

90. Není zde tak nezákonné rozhodnutí, které by mohlo způsobit žalobci škodu, když žalobce po 20.6.2023 pokračoval v řízení o žádosti, které bylo vyhověno již v jiném řízení, jež vyvolal. Nemůže tak žalobce ani požadovat náklady na právní zastoupení, které by mu navíc vznikly bez ohledu na výsledek řízení a jež nebyl vynaloženy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, jelikož namítané řízení bylo zastaveno pro bezpředmětnost.

91. Žalobci pak nepřísluší ani náhrada škody spočívající v ušlém výdělku (zisku). Skutečnost, že žalobce nemohl legálně pracovat nebo podnikat v České republice je v příčinné souvislosti s jeho nezákonným pobytem v ČR od 4.5.2021, když zde od této doby setrval a trvala až do 20.6.2023. Naopak od 20.6.2023 neměl žádnou právní překážku, která by mu bránila ve výdělečné činnosti na území České republiky.

92. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a žalobu zamítl i ohledně částky 10 769 Kč a 14 161 Kč a v zamítavém výroku II. jej jako věcně správné potvrdil.

93. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl soud podle § 224 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení zcela úspěšná, přiznal jí náklady v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a) a c) vyhlášky právnická osoba č. 254/2015 Sb., za sepis vyjádření ve věci ze dne 12.5.2025, přípravu a účast na ústním jednání dne 29.9.2025, přípravu a účast na ústním jednání dne 24.10.2025, přípravu a účast na ústním jednání dne 10.12.2025, přípravu a účast na ústním jednání dne 14.1.2026 a přípravu a účast na ústním jednání dne 22.1.2026, vyjádření k odvolání a přípravu a účast na ústním jednání dne 26.5.2026, tedy 14x300 Kč, celkem 4 200 Kč.

94. Splatnost pak odvolací soud určil v obecné pariční lhůtě podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.