12 Co 154/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba a ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx xxx xxx , IČO xxx sídlem xxx, Praha proti žalovanému: V. T. , narozený xxx bytem xxx, xxx xxx - xxx, xxx, Rumunsko, zastoupený opatrovnicí xxx o 23 356,03 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. března 2026, č. j. 12 C 93/2024 ve znění doplňujícího usnesením téhož soudu ze dne 23. března 2026, č. j. 12 C 93/2024-167 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 450 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3 na soudním poplatku za odvolání částku 1 168 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění:

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 23 356,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 4. 2. 2023 do zaplacení (výrok I) a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 268 Kč (výrok II).

2. Doplňujícím usnesením ze dne 23. 3. 2026, č. j. 12 C 93/2024-167 rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 233 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 3.

3. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tvrzením, že žalovaný, který má bydliště v Rumunsku, byl v České republice účasten veřejného zdravotního pojištění z titulu zaměstnání od xxx do xxx. Po zániku pojištění nevrátil žalobkyni ve lhůtě osmi dnů Evropský průkaz zdravotního pojištění (EHIC) Dne 11. 7. 2017 tento formálně platný průkaz předložil při čerpání zdravotní péče ve Spolkové republice Německo, přestože již nebyl účasten veřejného zdravotního pojištění v České republice. Náklady této péče činily 23 356,03 Kč. Pohledávka byla v účetnictví německé věřitelské instituce zaznamenána dne 5. 10. 2020 a u českého styčného místa byla uplatněna dne 29. 10. 2020. Žalobkyně ji následně zpochybnila a vyžádala si doklad, na jehož základě byla péče poskytnuta. Protože zaslaná kopie průkazu nebyla čitelná, požádala o čitelnější kopii, která jí byla předložena dne 26. 5. 2022. Kancelář zdravotního pojištění vyúčtovala žalobkyni dne 26. 10. 2022 částku 23 356,03 Kč se splatností dne 26. 11. 2022 a žalobkyně ji uhradila dne 28. 11. 2022. Zahraniční instituce současně nepotvrdila, že by žalovaný získal dobu pojištění v jiném státě.

4. Žalovaný prostřednictvím ustanovené opatrovnice navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že uplatněná pohledávka mohla být prekludována podle čl. 67 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 987/2009“), neboť mezi jejím zaznamenáním v účetnictví věřitelské instituce dne 5. 10. 2020 a vyúčtováním žalobkyni dne 26. 11. 2022 uplynula značná doba, jejíž důvody nebyly ve spise doloženy. Současně uvedl, že žalobkyně proto neměla předmětnou částku hradit.

5. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný byl na území České republiky účasten zdravotního pojištění v období od xxx do xxx. Dne 11. 7. 2017 mu byla poskytnuta zdravotní péče na území Spolkové republiky Německo, a to na základě předložení formálně platného Evropského průkazu zdravotního pojištění, nicméně v daném období již účasten zdravotního pojištění v České republice nebyl. V účetnictví věřitelské organizace byla pohledávka zaznamenána dne 5. 10. 2020. Německá věřitelská instituce uplatnila u českého styčného místa pohledávku za poskytnutou zdravotní službu žalovanému dne 29. 10. 2020, v částce 23 356,03 Kč. Žalobkyně nejprve tuto pohledávku zpochybnila a vyžádala doklad, na základě kterého byla zdravotní služba žalovanému poskytnuta. Vzhledem k nečitelnosti zaslaného průkazu, vyžádala žalobkyně čitelnější kopii EHIC. Ta byla zaslána dne 26. 5. 2022. Dne 26. 10. 2022 vyzvala xxx xxx xxx žalobkyni k úhradě částky 23 356,03 Kč a žalobkyně úhradu provedla 28. 11. 2022. Soud I. stupně také zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky nejprve výzvou ze dne 10. 1. 2023 a poté opakovaně výzvou ze dne 24. 2. 2023.

6. Soud I. stupně posoudil věc jako mimosmluvní závazkový vztah s mezinárodním prvkem. Pravomoc a mezinárodní příslušnost českých soudů dovodil z čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis). Rozhodným právem podle čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím II“), shledal české právo jako právo země, v níž vznikla škoda.

7. Poté soud. I. stupně konstatoval, že žalovaný byl po dobu zaměstnání účasten veřejného zdravotního pojištění podle § 3 odst. 1 písm. d) bodu 1 ve spojení s § 3 odst. 2 písm. c) bodem 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Po zániku pojištění byl podle § 12 odst. 1 písm. j) tohoto zákona povinen průkaz pojištěnce do osmi dnů vrátit. Tuto povinnost nesplnil a průkaz následně neoprávněně použil k čerpání zdravotní péče v Německu. Tím podle soudu porušil zákonnou povinnost a způsobil žalobkyni škodu ve smyslu § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Škoda žalobkyni vznikla dne 28. 11. 2022 zaplacením částky 23 356,03 Kč.

8. Námitku žalovaného, že pohledávka byla podle čl. 67 odst. 1 a 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 uplatněna opožděně, soud I. stupně neshledal důvodnou. Zjistil, že německá věřitelská instituce uplatnila pohledávku u českého styčného místa již dne 29. 10. 2020, tedy ještě v témže kalendářním pololetí, v němž byla dne 5. 10. 2020 zaznamenána v jejím účetnictví. Časový odstup do vyúčtování žalobkyni byl podle soudu způsoben tím, že žalobkyně pohledávku zpochybnila a opakovaně požadovala doložení čitelné kopie průkazu. Uzavřel proto, že pohledávka byla u českého styčného místa uplatněna ve lhůtě podle čl. 67 odst. 1 uvedeného nařízení, žalobkyně byla povinna ji uhradit a jejím zaplacením jí vznikla škoda.

9. S ohledem na uvedené důvody proto soud I. stupně žalobě vyhověl, a to včetně nároku na zákonné úroky z prodlení, který žalobkyni vznikl podle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po splatnosti faktury, na základě které žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky do 3. 2. 2023, tj. od 4. 2. 2023 do zaplacení.

10. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch plně úspěšné žalobkyně. Přiznanou částku 2 268 Kč tvořil soudní poplatek ve výši 1 168 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 1 100 Kč podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb.

11. Proti oběma výrokům napadeného rozsudku podal žalovaný prostřednictvím ustanoveného opatrovníka včasné odvolání, ve kterém namítal, že závěr soudu I. stupně o neoprávněném použití průkazu EHIC žalovaným a způsobení škody žalobkyni nebyl podložen dostatečně přesvědčivými důkazy. Z interních přehledů a podkladů žalobkyně, formuláře S080 ani fotokopie průkazu EHIC podle něj nelze zjistit konkrétní okolnosti čerpání zdravotní péče, zejména kdo průkaz při čerpání péče fakticky předložil a zda jej osobně použil žalovaný. Nebyla podle něj prokázána ani přímá příčinná souvislost mezi nevrácením průkazu a vznikem tvrzené škody.

12. Dále namítal, že žalobkyně neprokázala úhradu právě té individuální pohledávky, která je předmětem řízení. Platba ze dne 28. 11. 2022 byla souhrnnou platbou za větší počet případů, z níž podle žalovaného nevyplývá, že zahrnovala rovněž žalovanou částku 23 356,03 Kč v uplatněné podobě. Nebyl doložen způsob identifikace, přepočtu a přiřazení této částky k žalovanému ani přezkoumatelná vazba mezi konkrétně čerpanou péčí, pohledávkou zahraniční instituce a úhradou žalobkyně. Vznik škody proto podle žalovaného nebyl spolehlivě prokázán.

13. Žalovaný vytýkal soudu I. stupně rovněž nesprávné posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 2910 o. z. Tvrdil, že nebylo dostatečně prokázáno, že vědomě a zaviněně porušil právní povinnost a že právě jeho jednání vedlo přímo ke vzniku škody žalobkyně. Soud podle něj dovodil odpovědnost pouze z nevrácení průkazu po skončení pojištění a z následné evidence zdravotní péče v Německu ve vztahu k jeho osobě. Samotné nevrácení průkazu však podle žalovaného neprokazuje jeho vědomé zneužití a existence mezistátního vyúčtování bez dalších individualizovaných podkladů neprokazuje splnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu.

14. Ve vztahu k úroku z prodlení žalovaný namítal, že soud I. stupně uvedl, že splatnost měla nastat až po výzvě žalobkyně, ta byla žalovanému doručena dne 15. 3. 2023, ale soud I. stupně přiznal úrok z prodlení již od 4. 2. 2023. Žalovaný se ale nemohl dostat do prodlení před doručením výzvy. Protože žalobkyně ve výzvě ze dne 24. 2. 2023 stanovila splatnost do osmi dnů od jejího doručení, nemohla být splatnost vázána na datum uvedené ve faktuře a žalovaný se mohl dostat do prodlení nejdříve dne 24. 3. 2023.

15. Žalovaný nakonec uzavřel, že v řízení zůstaly neodstraněné pochybnosti o tom, zda zdravotní péči skutečně čerpal za podmínek tvrzených žalobkyní žalovaný, zda žalobkyně prokázala přesný mechanismus vzniku škody, zda žalovaná částka odpovídá skutečně uhrazeným a individualizovaným nákladům, zda byly naplněny všechny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu a okamžik prodlení s úhradou žalované částky. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne, případně aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

16. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žalobkyni. Uvedla, že soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, zjistil rozhodné skutečnosti a věc správně skutkově i právně posoudil.

17. K námitce, že nebylo prokázáno, kdo průkaz EHIC při čerpání zdravotní péče předložil, žalobkyně uvedla, že žalovaný po skončení pracovního poměru dne 26. 5. 2017 nesplnil povinnost vrátit průkaz pojištěnce do osmi dnů. Nevrátil jej ani neoznámil jeho ztrátu. Fotokopie průkazu získaná v rámci přeshraniční komunikace podle žalobkyně prokazuje, že zdravotní péče byla čerpána na základě průkazu vydaného žalovanému. Za nerozhodné považovala, zda průkaz předložil osobně žalovaný, nebo zda jeho použití umožnil jiné osobě.

18. Žalobkyně tvrdila, že byla povinna uhradit náklady zdravotní péče poskytnuté na základě formálně platného průkazu EHIC, přestože žalovaný již nebyl jejím pojištěncem. Protiprávní jednání žalovaného spatřovala v nevrácení průkazu a jeho následném použití při čerpání zdravotní péče v zahraničí. Škoda jí vznikla úhradou nákladů této péče. Podle žalobkyně tak byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu.

19. K prokázání úhrady konkrétní pohledávky žalobkyně uvedla, že vyúčtování nákladů na poskytnuté věcné dávky, potvrzení o platbě ze dne 28. 11. 2022 i individuální výkazy shodně uvádějí částku 23 356,03 Kč a referenční číslo xxxx. Z těchto listin podle ní vyplývá, že uhradila právě náklady zdravotní péče vztahující se k žalovanému.

20. K počátku prodlení žalobkyně uvedla, že vycházela z data splatnosti uvedeného ve faktuře připojené k výzvě k úhradě. Tvrdila, že první zásilka se vrátila z důvodu jejího nepřevzetí žalovaným, který jí neoznámil změnu adresy, a že lhůta uvedená v následné výzvě doručené na zjištěnou adresu v Rumunsku byla pouze dodatečná. Pro případ, že by odvolací soud přisvědčil námitce žalovaného ohledně počátku prodlení, žalobkyně navrhla změnit výrok I pouze tak, že úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 356,03 Kč bude přiznán od 24. 3. 2023 do zaplacení.

21. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, v mezích podaného odvolání podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť účastníci se práva účasti při projednání věci vzdali. Potřebu provádět, opakovat ani doplňovat dokazování odvolací soud neshledal.

22. Soud I. stupně správně posoudil, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Uplatněný nárok má povahu nároku na náhradu škody z mimosmluvního závazkového vztahu a žaloba proto mohla být proti žalovanému s bydlištěm v Rumunsku podána u soudu místa, kde došlo ke škodné události, ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel I bis. Škoda, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, vznikla žalobkyni v České republice úhradou nákladů zdravotní péče na základě průkazu vydaného českou zdravotní pojišťovnou, který žalovaný žalobkyni nevrátil. Správný je též závěr, že právní vztah účastníků se řídí českým právem. Soud I. stupně sice nesprávně odkázal na čl. 10 odst. 1 nařízení Řím II, avšak tento dílčí nedostatek nemá vliv na věcnou správnost jeho závěru, neboť rozhodným ustanovením je čl. 4 odst. 1 téhož nařízení. Podle něj se mimosmluvní závazkový vztah vzniklý z civilního deliktu řídí právem země, kde škoda vznikla, v projednávané věci tedy právem České republiky.

23. Soud I. stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a správně jej i právně posoudil.

24. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný v řízení před soudem I. stupně brojil výhradně proti včasnosti uplatnění pohledávky podle čl. 67 odst. 1 a 4 nařízení č. 987/2009. Soud I. stupně tuto námitku správně neshledal důvodnou. Podle čl. 67 odst. 1 uvedeného nařízení se pohledávky na základě skutečných výdajů uplatňují u styčného místa dlužného členského státu do dvanácti měsíců po skončení kalendářního pololetí, v němž byly zaznamenány v účetnictví věřitelské instituce. K pohledávkám uplatněným po uplynutí této lhůty se podle čl. 67 odst. 4 nepřihlíží. Pohledávka byla v účetnictví německé věřitelské instituce zaznamenána dne 5. 10. 2020 a u českého styčného místa byla uplatněna již dne 29. 10. 2020. Stalo se tak nejen před uplynutím lhůty končící dne 31. 12. 2021, ale ještě v témže kalendářním pololetí, v němž byla pohledávka zaevidována. Rozhodné je přitom uplatnění pohledávky u styčného místa, nikoli až její následné vyúčtování žalobkyni či okamžik úhrady žalobkyní. Postup žalobkyně, která pohledávku nejprve zpochybnila a požadovala doložení čitelné kopie průkazu EHIC, proto nemá na včasnost uplatnění pohledávky vliv.

25. Žalovaný pak v odvolání poprvé otevřel skutkové otázky, které v řízení před soudem I. stupně vůbec neuplatnil.

26. Žalovaný byl nicméně před skončením jednání v řízení před soudem I. stupně dne 4. 3. 2026 řádně poučen podle § 119a odst. 1 věty první o. s. ř., podle kterého platí, že před skončením jednání je předseda senátu povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a . Nové skutečnosti a důkazy proto mohl žalovaný v odvolání uplatnit jen za podmínek § 205a o. s. ř., podle kterého platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže: a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3 ; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1 ; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

27. Žalovaný v odvolání nově uplatnil skutkovou verzi, podle níž byly dány pochybnosti, zda průkaz EHIC při čerpání zdravotní péče fakticky předložil právě žalovaný, s tím, že jej mohla použít třetí osoba, případně, že ho žalovaný nevrátil vlastním zaviněním. Dále nově tvrdil, že samotné nevrácení průkazu neprokazuje jeho vědomé zneužití. Nově rovněž namítl, že platba žalobkyně ze dne 28. 11. 2022 měla představovat souhrnnou úhradu více případů a že nebylo prokázáno zahrnutí právě projednávané pohledávky do této platby a že nebyl doložen mechanismus identifikace, přepočtu a přiřazení žalované částky k jeho osobě. Žádnou z těchto skutkových okolností, tj. použití průkazu jinou osobou, důvody, pro které neměl žalovaný vrátit průkaz vlastním zaviněním, případně konkrétní tvrzení o tom, že pohledávka žalobkyně nebyla správně přiřazena k souhrnné úhradě, v řízení před soudem I. stupně netvrdil ani k nim neoznačil důkaz, ač byl řádně poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný netvrdil ani nedoložil splnění některé z výjimek podle § 205a o. s. ř. Jde tudíž o nepřípustné novoty, k nimž odvolací soud nepřihlížel.

28. Ze skutkového stavu správně zjištěného soudem I. stupně, z něhož odvolací soud vychází, nicméně plyne, že žalovaný po zániku účasti na veřejném zdravotním pojištění nesplnil zákonnou povinnost vrátit průkaz pojištěnce a že tento průkaz byl následně použit při čerpání zdravotní péče v Německu poskytnuté právě žalovanému. Pohledávka za poskytnutou péči byla ve vyúčtování nákladů za poskytnuté věcné dávky, individuálních výkazech i potvrzení o provedení platby identifikována shodným referenčním číslem případu a shodnou částkou. Soud I. stupně proto správně dovodil, že žalobkyni úhradou této pohledávky vznikla škoda a že žalovaný za ni odpovídá podle § 2910 o. z. Žalovaný přitom v řízení před soudem I. stupně neuvedl žádné konkrétní skutkové okolnosti, jimiž by tento zjištěný skutkový základ zpochybnil.

29. Nedůvodná je i námitka proti počátku prodlení. Z dokazování před soudem I. stupně vyplynulo, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě již výzvou ze dne 10. 1. 2023, s výzvou úhradě do 3. 2. 2023. Pozdější opakovaná výzva ze dne 24. 2. 2023 nemohla již nastalou splatnost ani počátek prodlení změnit. Žalovaný byl proto povinen splnit peněžitý dluh ve stanovený den, aniž jej žalobkyně musela znovu vyzvat (§ 1958 odst. 1 o. z.), a do prodlení se dostal dne 4. 2. 2023 (§ 1968 o. z.). Soud I. stupně proto správně uzavřel, že náleží úrok z prodlení od 4. 2. 2023 (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

30. Z důvodů shora uvedených proto postupoval odvolací soud podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně potvrdil z důvodů v něm uvedených, včetně správného výroku o nákladech řízení.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. 224 odst. 1 o. s ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalobkyně, které náleží náhrada nákladů ve výši 450 Kč za jeden úkon právní služby Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu aplikovaného per analogiam (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 ) za jeden úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání ze dne 7. 4. 2026.

32. O povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek za odvolání rozhodl odvolací soud podle § 9 odst. 6 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalovanému byl podle § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník. Předmětem odvolacího řízení bylo peněžité plnění ve výši 23 356,03 Kč, jehož základ se zaokrouhluje na 23 360 Kč. Soudní poplatek proto podle položky 22 odst. 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 bodem 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků činí 1 168 Kč. S ohledem na výsledek odvolacího řízení uložil odvolací soud žalovanému zaplatit tento poplatek České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 3. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Praha 8. září 2026 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu