12 Co 231/2026

Plný text

USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Zuzany Hanákové, LL.M. a JUDr. Michala Holuba ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx xxx xxx , IČO: xxx sídlem xxx, Praha proti žalovanému: P. B. , narozený xxx bytem xxx, xxx, Maďarsko t. č. xxx, xxx, Maďarsko, st. příslušnost: Maďarsko o 181 774,65 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. června 2026, č. j. 7 C 41/2026-35 takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se mezinárodní nepříslušnost českých soudů nevyslovuje a řízení se nezastavuje . Odůvodnění:

1. Shora označeným usnesením soud I. stupně vyslovil mezinárodní nepříslušnost českých soudů (výrok I), řízení zastavil (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), a žalobkyni vrátil soudní poplatek ve výši 7 272 Kč (výrok IV).

2. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 181 774,65 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Podle jejích tvrzení byl žalovaný opakovaně zaměstnán v České republice, naposledy v obdobích od 2. 6. 2021 do 22. 9. 2021 a od 15. 10. 2021 do 3. 1. 2022, takže jeho účast na českém systému veřejného zdravotního pojištění zanikla dne 4. 1. 2022. Žalovaný poté nevrátil evropský průkaz zdravotního pojištění (EHIC) vydaný žalobkyní a použil jej při čerpání zdravotní péče v Maďarsku, a to při hospitalizaci od 5. 2. 2022 do 15. 2. 2022 s náklady ve výši 141 539,66 Kč, při hospitalizaci od 15. 2. 2022 do 22. 2. 2022 s náklady ve výši 15 771,65 Kč a při lékařském ošetření dne 22. 11. 2022 s náklady ve výši 24 463,34 Kč. Náklady na tuto péči byly prostřednictvím Kanceláře zdravotního pojištění přeúčtovány žalobkyni, která je uhradila.

3. Soud I. stupně zjistil, že žalovaný měl ke dni zahájení řízení bydliště v Maďarsku, na adrese uvedené žalobkyní v návrhu, na níž byl pro soud dosažitelný a kterou sám označil za své bydliště a nebyl evidován v informačním systému základních registrů České republiky. Po poučení podle čl. 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) podáním ze dne 7. 5. 2026 namítl nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů.

4. Žalobkyně dovozovala mezinárodní příslušnost českých soudů z místa vzniku škody. Tvrdila, že v obvodu soudu I. stupně má sídlo a účtárnu, z níž byly uhrazeny náklady zdravotní péče poskytnuté žalovanému v zahraničí. Odkazovala přitom na § 87 písm. b) o. s. ř., čl. 5 body 3 a 4 nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) a judikaturu Soudního dvora Evropské unie, podle níž pojem „místo, kde došlo ke škodné události“, zahrnuje jak místo příčinné události, z níž škoda vzešla, tak místo, kde se škoda projevila. Za místo příčinné události považovala Maďarsko, kde žalovaný čerpal zdravotní služby na její účet, a za místo vzniku škody Českou republiku, kde došlo k odčerpání jejích finančních prostředků.

5. Soud I. stupně posoudil mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis, neboť nařízení Brusel I bylo pro řízení zahájená od 10. 1. 2015 nahrazeno tímto nařízením. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis považoval za obecně příslušné soudy členského státu bydliště žalovaného, tedy maďarské soudy. Článek 7 odst. 2 tohoto nařízení, podle něhož může být osoba ve věcech deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti žalována také u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, vyložil jako výjimku z obecného pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivně.

6. S odkazem na rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 10. 6. 2004 ve věci C-168/02 a ze dne 16. 6. 2016 ve věci C-12/15 soud I. stupně uzavřel, že pojem „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ zahrnuje místo příčinné události a místo vzniku primární škody, nikoli však každé místo, kde se následně projevil majetkový dopad škody. Čistě finanční újma projevená přímo na bankovním účtu žalobce nepředstavuje bez dalších konkrétních vazeb dostatečný důvod pro založení příslušnosti podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

7. Za rozhodné skutkové okolnosti soud považoval neoprávněné předložení průkazu EHIC a následné čerpání zdravotních služeb žalovaným na území Maďarska. Finanční důsledky, které dopadly na žalobkyni v České republice, posoudil pouze jako následek jednání uskutečněného v jiném členském státě. Za dostatečnou vazbu k České republice nepovažoval ani sídlo a účtárnu žalobkyně v obvodu soudu I. stupně ani skutečnost, že z tohoto místa byly uhrazeny náklady zdravotní péče. Takové kritérium by podle něj činilo určení příslušnosti závislým na interní organizační struktuře a účetním nastavení žalobkyně a neodpovídalo by požadavku předvídatelnosti mezinárodní příslušnosti.

8. Soud I. stupně se neztotožnil s opačnými závěry vyslovenými v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 13 C 279/2025, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 39 Co 210/2022, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 12 C 126/2023, podle nichž byla příslušnost českých soudů dovozena ze sídla žalobkyně a místa odepsání finančních prostředků. Tento přístup nepovažoval za plně souladný s judikaturou SDEU týkající se místa vzniku čistě finanční újmy.

9. Protože žalovaný po poučení podle čl. 26 nařízení Brusel I bis mezinárodní příslušnost českých soudů výslovně namítl, nemohl ji soud I. stupně založit ani jeho účastí v řízení. Dospěl proto k závěru, že české soudy nejsou k projednání věci mezinárodně příslušné a že se uplatní obecné pravidlo podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, které zakládá příslušnost maďarských soudů podle bydliště žalovaného.

10. Nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání věci pak soud I. stupně posoudil jako neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a řízení podle § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že žádný z účastníků zastavení řízení nezavinil.

12. Soudní poplatek ve výši 7 272 Kč vrátil žalobkyni podle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť při nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů nebyla povinna jej hradit.

13. Žalobkyně podala proti všem výrokům usnesení soudu I: stupně včasné odvolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Namítala, že mezinárodní příslušnost českých soudů a místní příslušnost soudu I. stupně jsou dány místem vzniku škody. V žalobě zvolila podle § 87 písm. b) o. s. ř. soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody. Tvrdila, že škoda vznikla odepsáním částky uhrazené za zdravotní péči žalovaného z jejího účtu, přičemž platba byla provedena z účtárny její xxx, xxx xxx xxx, se sídlem v Praze.

14. Žalobkyně poukazovala na čl. 5 body 3 a 4 nařízení Brusel I a na čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Z těchto ustanovení a z judikatury SDEU dovozovala, že pojem „místo, kde došlo ke škodné události“, zahrnuje jak místo příčinné události, tak místo vzniku samotné škody. Podle jejího názoru tak mohla zvolit mezi soudem v Maďarsku, kde žalovaný čerpal zdravotní služby na její účet, a českým soudem podle místa, kde byly z jejího účtu odepsány peněžní prostředky.

15. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že místo, na němž se projevila pouze finanční újma, nemůže bez dalších vazeb založit příslušnost podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Rozsudky SDEU ze dne 10. 6. 2004 ve věci C-168/02 a ze dne 16. 6. 2016 ve věci C-12/15 považovala za skutkově nepřiléhavé a v odůvodnění napadeného usnesení nevhodně použité. S odkazem na komentářovou literaturu k § 87 o. s. ř. a rozsudek SDEU ze dne 30. 11. 1976, Handelskwekerij G. J. Bier BV v. Mines de potasse d’Alsace SA, věc 21/76, žalobkyně namítala, že pojem „místo, kde došlo ke škodné události“, zahrnuje jak místo události vedoucí ke vzniku škody, tak místo vzniku škody samotné.

16. Žalobkyně dále uvedla, že její volba mezinárodní příslušnosti podle místa vzniku škody je v obdobných věcech standardně přijímána soudy prvního i druhého stupně. Odkázala na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 3. 2025, č. j. 29 C 392/2024-34, rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 38 C 278/2021, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2021, č. j. 44 Co 53/2021-64. Z posledně uvedeného rozhodnutí zdůraznila závěr, že místem vzniku škody byla účtárna žalobce, která prováděla příslušné úhrady, a že místo provedení plateb založilo místní příslušnost soudu. Za skutkově totožné pak označila řízení, v němž Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 3. 2023, č. j. 61 Co 20/2023-40, změnil rozhodnutí soudu I. stupně tak, že se mezinárodní nepříslušnost českých soudů nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Podle žalobkyně Krajský soud v Plzni uzavřel, že rozsudky SDEU, na něž odkázal také soud I. stupně v projednávané věci, vycházely ze skutkově odlišných poměrů soukromých investorů nebo obchodních společností a fyzických osob. V nynější věci je naopak třeba zohlednit, že žalobkyně je veřejnoprávním subjektem, má sídlo pouze v České republice a zde má veden také účet, na němž se škoda projevila odčerpáním peněžních prostředků za zdravotní služby neoprávněně čerpané žalovaným v zahraničí.

17. Žalobkyně dále argumentovala tím, že žalovaný byl jako občan Evropské unie zaměstnán u českého zaměstnavatele a byl pojištěn podle českých právních předpisů pouze po dobu trvání zaměstnání. Po jeho skončení byl povinen vrátit průkaz pojištěnce do osmi dnů, což neučinil, a následně se jím neoprávněně prokázal při čerpání zdravotních služeb v zahraničí. S odkazem na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2023 dovozovala, že k prvotnímu porušení povinnosti žalovaného odevzdat průkaz pojištěnce došlo v České republice a toto porušení lze považovat za škodnou událost ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

18. S odkazem na rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015 ve věci Kolassa, C-375/13, žalobkyně namítala, že soudy místa bydliště žalobce mohou být příslušné z titulu vzniku újmy, jestliže újma nastala přímo na jeho bankovním účtu u banky se sídlem v obvodu těchto soudů. Tvrdila, že jako veřejnoprávní korporace může mít sídlo pouze v České republice, kde má také veden bankovní účet, a že tyto konkrétní okolnosti představují další vazby umožňující založit příslušnost podle místa vzniku finanční újmy. Finanční újmu vzniklou přímo na jejím bankovním účtu proto považovala za relevantní vazbu ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

19. Významnější vazbu na Českou republiku žalobkyně dovozovala rovněž ze systému mezistátního přeúčtování nákladů na věcné dávky veřejného zdravotního pojištění podle čl. 66 odst. 2 a čl. 67 odst. 1 a 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Uvedla, že českým styčným místem je Kancelář zdravotního pojištění, prostřednictvím níž probíhá elektronická komunikace s ostatními členskými státy. Náklady na zdravotní služby hradí až poté, co se o nich dozví od tohoto českého styčného místa. Podle žalobkyně má proto místo odepsání peněžních prostředků z jejího účtu významně silnější vazbu k uplatněnému nároku než stát, v němž žalovaný zdravotní služby čerpal.

20. Žalobkyně rovněž namítala účelovost postupu žalovaného. Tvrdila, že se s ním nejprve pokoušela pohledávku vyřešit mimosoudně, že žalovaný prostřednictvím konzulárního oddělení potvrdil čerpání zdravotní péče na její účet a požádal o odpuštění dluhu, případně o jiné řešení, avšak po nabídce splátkového kalendáře přestal komunikovat. Jeho následnou námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti považovala za snahu vyhnout se zaplacení dluhu a zvýšit její náklady spojené s vymáháním pohledávky.

21. Nakonec žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

22. Žalovaný se k odvolání nijak nevyjádřil.

23. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 6 o. s. ř., bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

24. V projednávané věci jde o spor s mezinárodním prvkem. Soud I. stupně správně posuzoval mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis, neboť řízení bylo zahájeno dne 16. 2. 2026. Podle čl. 66 odst. 1 se toto nařízení vztahuje na řízení zahájená dne 10. 1. 2015 nebo později, zatímco nařízení Brusel I se podle čl. 66 odst. 2 nadále použije na rozhodnutí vydaná v řízeních zahájených před tímto datem.

25. Žalobkyně uplatňuje vůči žalovanému nárok na náhradu škody, která jí měla vzniknout úhradou nákladů zdravotních služeb čerpaných žalovaným v zahraničí po zániku jeho účasti na českém veřejném zdravotním pojištění. Nárok je založen na tvrzeném porušení zákonné povinnosti žalovaného a spadá pod pojem věcí týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel I bis. Jelikož měl žalovaný v době zahájení řízení bydliště v Maďarsku, jsou podle obecného pravidla čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení příslušné soudy Maďarska. Pro posouzení, zda může být žalovaný žalován rovněž u českého soudu, je proto rozhodné, zda je v České republice dána zvláštní příslušnost podle čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel I bis.

26. Podle ustálené judikatury SDEU zahrnuje pojem „místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“, jak místo příčinné události, v níž má škoda původ, tak místo, kde se škoda projevila. Neshodují-li se tato místa, může žalobce podat žalobu u soudu jednoho nebo druhého z nich. Tento výklad plyne již z rozsudku SDEU ze dne 30. 11. 1976 ve věci Handelskwekerij G. J. Bier BV v. Mines de potasse d’Alsace SA, 21/76, a byl opakovaně potvrzen mimo jiné v rozsudcích ze dne 16. 6. 2016 ve věci Universal Music International Holding, C-12/15, bod 28, ze dne 12. 9. 2018 ve věci Löber, C-304/17, body 18 a 19, a ze dne 12. 5. 2021 ve věci Vereniging van Effectenbezitters v. BP, C-709/19, bod 26. Článek 7 bod 2 nařízení stanoví pravidlo zvláštní příslušnosti, které se odchyluje od obecného pravidla příslušnosti soudů členského státu bydliště žalovaného, a musí být proto vykládáno restriktivně. Toto pravidlo je založeno na existenci zvlášť úzké vazby mezi sporem a soudem místa škodné události, která odůvodňuje příslušnost tohoto soudu s ohledem na řádný výkon spravedlnosti a účelnou organizaci řízení a současně umožňuje žalovanému rozumně předvídat, před kterým soudem může být žalován. Místem, kde se škoda projevila, se přitom nerozumí bez dalšího každé místo, kde žalobce pociťuje nepříznivé majetkové důsledky škodné události, nýbrž místo vzniku přímé škody.

27. Soud I. stupně správně poukázal na to, že samotný finanční dopad na bankovním účtu žalobce nebo v místě jeho sídla sám o sobě nezakládá příslušnost podle čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel I bis. Tento závěr však nelze aplikovat izolovaně, aniž by byly posouzeny všechny konkrétní okolnosti projednávané věci, zejména tvrzené jednání nebo opomenutí, které škodu zapříčinilo.

28. V projednávané věci byl žalovaný v České republice účasten veřejného zdravotního pojištění z titulu zaměstnání. Jeho zaměstnání skončilo v lednu 2022. Jako osobě bez trvalého pobytu na území České republiky mu proto zdravotní pojištění zaniklo dnem ukončení zaměstnání podle § 3 odst. 2 písm. c) bodu 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění ve znění účinném od 1. 1. 2022 do 31. 1. 2022. Podle § 12 písm. j) bodu 1 téhož zákona byl povinen do osmi dnů vrátit příslušné zdravotní pojišťovně průkaz pojištěnce při zániku pojištění podle § 3 odst. 2 písm. b) a c).

29. Z uvedených skutečností plyne, že průkaz vydaný žalobkyní měl být vrácen žalobkyni v České republice. Žalovaný tak neučinil. Nevrácení průkazu nelze pokládat jen za okolnost bez významu pro určení příslušnosti. Jde o tvrzené porušení samostatné zákonné povinnosti, které vytvořilo podmínku pro následné neoprávněné použití průkazu v zahraničí. Toto opomenutí je příčinnou událostí ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel I bis, lokalizovanou v České republice.

30. Povinnost vrátit průkaz po zániku zdravotního pojištění má zabránit tomu, aby byl průkaz nadále použit k čerpání zdravotních služeb na účet bývalé zdravotní pojišťovny. Následné použití nevráceného průkazu žalovaným při čerpání zdravotní péče v zahraničí a úhrada jejích nákladů žalobkyní proto představují uskutečnění rizika, jehož vzniku měla tato zákonná povinnost zabránit. Nevrácení průkazu tak není pouze vzdálenou podmínkou finanční újmy, ale součástí příčinného děje vedoucího k jejímu vzniku. Skutečnost, že žalovaný následně použil průkaz v zahraničí, neodstraňuje význam jeho prvotního opomenutí v České republice.

31. Rozsudky ve věcech Kronhofer, C-168/02, Universal Music International Holding, C-12/15, a Vereniging van Effectenbezitters v. BP, C-709/19, nevedou k opačnému závěru. Z těchto rozhodnutí plyne, že příslušnost podle místa vzniku škody nelze založit pouze na bydlišti či sídle žalobce, na centru jeho majetkových zájmů ani na samotné skutečnosti, že se čistě finanční újma projevila na jeho bankovním nebo investičním účtu vedeném v daném členském státě. V projednávané věci však příslušnost českých soudů není dovozována pouze ze sídla žalobkyně nebo z místa vedení jejího účtu, nýbrž především z místa tvrzené příčinné události, kterou představuje nesplnění zákonné povinnosti žalovaného vrátit průkaz české zdravotní pojišťovně, jež mu jej vydala.

32. Rozsudky ve věcech Kolassa, C-375/13, a Löber, C-304/17, potvrzují, že přímá finanční újma vzniklá na bankovním účtu poškozeného může být při určení místa vzniku škody zohledněna, jestliže jsou dány další zvláštní okolnosti vytvářející zvlášť úzkou vazbu mezi sporem a soudem, jehož příslušnost je uplatňována.

33. V projednávané věci však není třeba založit příslušnost českých soudů pouze na místě vzniku finanční újmy. Česká republika je současně místem tvrzené příčinné události, neboť žalovaný nesplnil zákonnou povinnost vrátit průkaz české zdravotní pojišťovně, která mu jej vydala. Český pojistný vztah, účel této povinnosti a následná úhrada nákladů péče čerpané prostřednictvím nevráceného průkazu potvrzují objektivní a pro žalovaného předvídatelnou vazbu sporu k České republice. Žalovaný byl v České republice zaměstnán a z tohoto důvodu účasten českého veřejného zdravotního pojištění. Musel proto předvídat, že nevrácení průkazu české zdravotní pojišťovně a jeho následné použití může založit jeho odpovědnost vůči této pojišťovně v České republice. Český soud má zároveň vzhledem k právnímu základu povinnosti, jejímu adresátu a mechanismu úhrady odpovídající předpoklady pro posouzení podmínek odpovědnosti.

34. Obdobný závěr o existenci mezinárodní příslušnosti českých soudů v obdobných sporech zdravotní pojišťovny o náhradu nákladů za zdravotní péči čerpanou s použitím EHIC po zániku pojištění zaujal Městský soud v Praze také v rozhodnutích sp. zn. 18 Co 267/2024 a 18 Co 386/2025.

35. S ohledem na uvedené důvody tak odvolací soud dospěl k závěru, že Česká republika je místem příčinné události ve smyslu čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel I bis a je tak dána mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání věci.

36. Odvolací soud proto napadené usnesení změnil dle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 167 odst. 2 o. s. ř. tak, že se mezinárodní nepříslušnost českých soudů nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř., tj. jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 3. září 2026 JUDr. Blanka Chlostová v. r. předsedkyně senátu