13 Co 392/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalované: Orgán veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci o zadostiučinění nemajetkové újmy a náhradu škody, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 5. 2025, č. j. 45 C 113/2024-131, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 9. 10. 2025, č. j. 45 C 113/2024-160,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 141 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně od datum do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 4 148 016 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně od datum do zaplacení (výrok II), uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 3 809,13 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a státu na náhradu nákladů řízení v téže lhůtě částku 369,19 Kč (výrok IV) a výrokem V zavázal žalovanou povinností zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 8,81 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě podané u něj dne datum, kterou se žalobce domáhal na žalované jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jednak náhrady škody, jež mu měly vzniknout jednak v důsledku nezákonného trestního stíhání jeho osoby, zahájeného dne datum, posléze vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. spisová značka, dne datum spojeného ke společnému řízení s další žalobcovou trestní věcí, zahájenou (pro další skutky údajně spáchané na téže poškozené) dne datum a posléze vedenou rovněž u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. spisová značka, jehož rozsudkem ze dne datum byl žalobce pravomocně (ke dni datum) zproštěn na něj původně samostatně podaných obžalob podle § 226 písm. b) tr. řádu, jednak zadržením na úvod („prvního“) trestního stíhání a výkonem vazby v rámci („druhého“) trestního stíhání [zadržení v době od datum do datum, vazba v době od datum do datum, tj. celkem hodnota dnů (2 dny zadržení, 1 090 dnů vazba)]. Z důvodu zadržení i vazby žádá žalobce odškodnit nemajetkovou újmu zaplacením částky 1 638 000 Kč (1 500 Kč/den), z důvodu vazby dále žádá nahradit škodu odpovídající ušlému výdělku za dobu jejího trvání ve výši 1 151 616 Kč. Dále žalobce požaduje odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena zahájením a vedením trestního stíhání (samotného), a to zaplacením částky 1 500 000 Kč. Úrok z prodlení v zákonné výši požaduje žalobce z žalovaných částek od datum do zaplacení s tím, že nárok na jejich zaplacení uplatnil u žalované předběžně dne datum a že žalovaná v šestiměsíční zákonné pariční lhůtě neplnila ničeho.

3. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování předně z podrobně zjištěného průběhu žalobcova trestního stíhání, jak je popsáno v základních obrysech shora. Zejm. k otázkám důsledků, které trestní stíhání a výkon vazby v jeho rámci přinesly v žalobcově osobnostní a hmotné sféře, provedl dokazování výslechy svědků a účastnicky vyslechl rovněž žalobce; potud (tj. ve skutkové rovině) postačí plně odkázat na napadený rozsudek a tam na celých jednatřiceti stranách (4 až 34) obsaženou reprodukci skutečností, které soud prvního stupně zjistil provedeným dokazováním. Žalobce uplatnil posléze zažalované nároky u žalované dne datum, žalovaná na ně na podkladě svého stanoviska ze dne datum plnila částkami 140 000 Kč jako odškodnění za zahájení a vedení nezákonného trestního stíhání a 1 600 Kč na satisfakci nemajetkové újmy dvoudenním zadržením na úvod trestního stíhání zahájeného datum (800 Kč/den). Na odškodnění za vazbu (imateriální i hmotné) žalovaná neplnila ničeho s tím, že si žalobce vazbu zavinil sám. Žalobce vzal žalobu v rozsahu částečného plnění zpět včetně úroku z prodlení, soud prvního stupně proto řízení o žalobě v tomto rozsahu zastavil výrokem I napadeného rozsudku.

4. Na tomto skutkovém podkladě soud prvního stupně shledal, poukazuje na § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8, § 9, § 30, § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“ či „zákon č. 82/1998 Sb.“), že žalobce byl nezákonně (nedůvodně) trestně stíhán, proto je legitimován k uplatňování nároků na odškodnění trestním stíháním a výkonem vazby v jeho rámci zapříčiněných materiálních škod i nemajetkové újmy.

5. V případě nároku na odškodnění „mimovazební“ nemajetkové újmy, na němž žalobce po částečném zpětvzetí žaloby setrval v rozsahu částky 1 360 000 Kč s přísl., soud prvního stupně uzavřel, že žalobci vznikla v důsledku trestního stíhání jistá nehmotná újma, kterou je namístě odškodnit v penězích. V tomto ohledu zdůraznil, že žalobce byl stíhán pro řadu zločinů a přečinů (původně podezřelý výraz dle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., podezřelý výraz dle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., posléze i podezřelý výraz dle § 146 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu, podezřelý výraz dle § 171 odst. 1 tr. zák., podezřelý výraz dle § 170 odst. 1 tr. zák., podezřelý výraz dle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a podezřelý výraz dle § 353 odst. 1 tr. zák., po změně právní kvalifikace policejním orgánem, o níž byl žalobce vyrozuměn v prosinci 2020, pak podezřelý výraz dle § 175 odst. 3 písm. a) tr. zák., podezřelý výraz dle § 170 odst. 2 písm. c), d) tr. zák. a podezřelý výraz dle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zák.), za něž mu v případě odsouzení hrozil trest odnětí svobody až na deset let. V průběhu řízení byl žalobce krajským soudem opakovaně (dvakrát) uznán vinným a nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, vždy shodně v trvání čtyř let. Trestní stíhání trvalo čtyři roky a 11 měsíců, vešlo ve známost v žalobcově sociálním okolí, nebylo však medializováno způsobem, který by z pohledu veřejnosti umožnil žalobce identifikovat. Zásadní negativní osobnostní důsledky (zbavení osobní svobody, obavy o další vývoj a zajištění výživy dvou žalobcových nezletilých dětí, nar. v r. 2016 a v r. 2018) přinesla žalobci vazba, která ostatně trestní stíhání z významné části vyplnila, v případě újmy spojované žalobcem s trestním stíháním (samým) však soud prvního stupně nevzal za prokázané, že by byl žalobce zásadně dehonestován v očích své rodiny, sousedů a širšího okolí, jak se snažil tvrdit, naopak to považoval za provedeným dokazováním vyvrácené; v této souvislosti akcentoval, že žalobce byl v době zahájení trestního stíhání opakovaně stíhaným a odsouzeným (celkem 17x) recidivistou, mj. pro podezřelý výraz, který v souhrnu vykonal tresty odnětí svobody v délce celkem 14 let, a tedy že trestní stíhání pro jeho okolí „nepředstavovalo zcela novou nebo šokující informaci“. Ostatně i ze svědeckých výpovědí členů žalobcovy nejbližší rodiny podle zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že i oni byli v minulosti odsouzeni a vykonali či dokonce v době žalobcova trestního stíhání vykonávali tresty odnětí svobody. Podle soudu prvního stupně „[v] takto nastaveném společenském rámci nelze dovozovat, že by trestní stíhání žalobce vedlo k zásadnímu narušení jeho osobní důstojnosti nebo způsobilo společensky negativní důsledky, které by překračovaly běžný rámec dopadů trestního řízení“. Jim, zahrnuje v to i délku trestního stíhání a povahu trestné činnosti, po kterou byl žalobce stíhán (podezřelý výraz, kterou měl páchat podezřelý výraz), shledal soud prvního stupně i ve srovnání s jinými odškodňovacími případy (rozebranými v podobnostech i rozdílech na stranách 39 a 40 rozsudku) odpovídajícím odškodněním částku 90 000 Kč. Jelikož však žalovaná plnila vyšší částkou (140 000 Kč, na str. 40 shora soud prvního stupně nesprávně uvedl 100 000 Kč – pozn. odvolacího soudu) a tuto částku žalobci i zaplatila, shledal soud prvního stupně nedůvodným nárok v rozsahu, v němž na něm žalobce setrval (již zmíněných 1 360 000 Kč s přísl.).

6. K zamítnutí nároků na náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy vztažených k vykonané vazbě byl soud prvního stupně veden závěrem, že si žalobce vazbu zavinil sám, a tedy na odškodnění nemá nárok [pročež bylo namístě poukázat na § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, v němž je tato – soudem prvního stupně aplikovaná – výluka z odškodnění za jinak výsledkem trestního stíhání nezákonnou vazbu zakotvena; pozn. odvolacího soudu).

7. K uvedenému posouzení soud prvního stupně dospěl po zvážení okolností, jež vedly k žalobcovu vzetí do vazby a spočívaly v tom (stručně shrnuto), že již při zahájení trestního stíhání (v r. 2019) bylo státním zástupcem navrhováno žalobcovo vzetí do vazby, soud jej však do vazby nevzal za současného nahrazení vazby mj. předběžným opatřením spočívajícím v zákazu styku s poškozenou a osobami jí blízkými (tj. i společnými nezletilými dětmi), včetně jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledávání, a to i elektronickými komunikačními prostředky. Poškozená sice obratem požádala o úpravu zákazu styku tak, aby se netýkal dětí, tomuto návrhu však soud nevyhověl a zákaz styku zůstal upraven ve shora uvedeném rozsahu. Žalobce však uvedený zákaz nedodržel, z trestního oznámení poškozené ze dne datum, jež se stalo podkladem pro zahájení („druhého“) trestního stíhání (pro další skutky) dne datum, vyplynulo (potud nesporně), že žalobce nejen že poškozenou kontaktoval, ale že spolu s ní právnická osoba znovu žije, sdílí společnou domácnost. I proto (že nebyl dodržen zákaz styku) byl žalobce vzat do vazby (s jejím započtením počínaje zadržením datum), a to usnesením Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, podle § 67 písm. c) tr. řádu. K žalobcově stížnosti proti tomuto usnesení pak stížnostní soud (Orgán veřejné moci) v zamítavém usnesení ze dne datum, č. j. spisová značka, mj. uvedl, že „neznalostí aktuálního kontaktu na poškozenou tak není vyloučeno, že by obviněný po případném propuštění z vazby poškozenou kontaktoval a s ohledem na dosavadní poznatky a chování poškozené není vyloučeno ani to, že ona sama jej vyhledá (…) jak okresní soud zmiňuje v osmém odstavci odůvodnění svého rozhodnutí, obviněný byl dne datum propuštěn ze zadržení za současného přijetí písemného slibu, stanovení dohledu probačního úředníka a vyslovení předběžného opatření spočívajícího v zákazu jeho styku s poškozenou. Je tedy zřejmé, že vůči obviněnému již byly v minulosti uplatněny instituty nahrazující vazbu, jejichž užití se obviněný domáhá i v současné době. Přestože probační dohled formálně plnil, je důvodně podezřelý ze spáchání další obdobné trestné činnosti. Za této situace rozhodně nelze uzavřít, že by v případě obviněného byly splněny podmínky pro jeho propuštění z vazby za současného přijetí institutu nahrazujících vazbu. To se ostatně týká i slibu nabízeného obviněným, kdy vzhledem k charakteru stíhané trestné činnosti a zejména k osobě obviněného nelze jeho slibu věřit.“ 8. Žalobcovo vzetí do vazby tak podle soudu prvního stupně „nevzniklo jako přímý důsledek pochybení orgánů činných v trestním řízení, nýbrž v důsledku jeho vlastního procesního chování. Jak bylo v řízení prokázáno, žalobce opakovaně porušoval dříve uložený zákaz styku s poškozenou osobou v rámci předchozího řízení, který přitom výslovně akceptoval. Soud neuvěřil jeho tvrzení, že nevěděl, co přesně zákaz znamená, neboť při jeho uložení potvrdil srozumění s obsahem omezení a následně dokonce žádal prostřednictvím právnická osoba o úpravu režimu kontaktu s dětmi (…) Rozhodnutí o vzetí do vazby bylo i dle provedených důkazů jednoznačnou reakcí na porušení tohoto zákazu, nikoli na samotnou existenci trestního stíhání. V daný moment totiž již nebylo možné přistoupit k přijetí slibu nebo jiného mírnějšího opatření, protože vyšla najevo skutečnost, že žalobce uložený zákaz styku nerespektoval a další zákaz by tak byl neefektivní“.

9. Z vyložených důvodů (a tedy přehlížeje, že částky 2 x 700 Kč se žalobce nadále domáhá jako doodškodnění nemajetkové újmy za omezení osobní svobody dvoudenním zadržením na úvod „prvního“ trestního stíhání – k tomu viz níže; pozn. odvolacího soudu) soud prvního stupně žalobu v rozsahu, v němž na ní žalobce setrval po částečném zpětvzetí, zcela zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 151 odst. 3 o. s. ř., jakož i vyhlášky č. 254/2015 Sb., a výroky o náhradě nákladů státu mezi účastníky rozložil dle výsledku řízení (žalobcův úspěch v rozsahu dobrovolného, leč opožděného plnění žalované, a úspěch žalované co do zbytku) povinnost k úhradě z rozpočtových prostředků zaplaceného svědečného (a tedy postupoval podle § 148 odst. 1 o. s. ř., jakkoliv jej necituje; poukaz na § 142 odst. 2 o. s. ř. není ve vztahu k nákladům státu namístě – pozn. odvolacího soudu).

11. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním, ohlašovaným sice „v plném rozsahu“, podle obsahu však namířeným proti jeho výroku o věci samé (tj. zamítavému druhému výroku). Úvodem odvolání polemizuje s tím, jak jej v řízení zastupovala jeho bývalá právní zástupkyně. Je-li mu v rozsudku kladeno k tíži, že si vazbu zavinil sám, tak k tomu v odvolání uvádí, je to „asi zčásti pravda“, avšak jen potud, že to nebyl on, kdo kontaktoval poškozenou, ale že poškozená kontaktovala jeho, jeho pochybení spočívalo jen v tom, že to měl oznámit policejnímu orgánu, což neučinil. Prodlužující se držení žalobce ve vazbě postrádalo důvody, průběh dokazování v trestním řízení jasně svědčil o tom, že žalobce nespáchal trestné činy mu kladené za vinu. Žalobce nesouhlasí s tím, že je mu v napadeném rozsudku kladena k tíži jeho trestní minulost, pokud jemu uložené tresty vykonal. Posouzení výše odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání neodpovídá míře pošpinění žalobcova jména, ztrátě zaměstnání a vztahu s dětmi.

12. V zásadě z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v zamítavém výroku a žalobě vyhověl (jak odvolací soud podle obsahu hodnotí jeho požadavek na „to, co bylo v původní žalobě“).

13. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

14. Odvolací soud přezkoumal, postupuje se souhlasem účastníků podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, k žalobcovu odvolání a v jím vytyčených mezích napadený rozsudek včetně řízení předcházejícího jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání opodstatněným.

15. Pokud jde, předně, o nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci zahájením a vedením trestního stíhání („samého“, tj. odhlížeje od vazebních důsledků, „krytých“ samostatným odpovědnostním titulem), odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke správným skutkovým zjištěním, zahrnujícím i vznik nemajetkové újmy trestním stíháním; se skutkovými závěry soudu prvního stupně se tak odvolací soud jako správnými ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.

16. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu rovněž nepochybil, když na takto zjištěný skutkový stav věci aplikoval zákonná ustanovení, jež citoval, a podle odvolacího soudu přiléhavě reflektoval i jejich ustálený judikatorní výklad, a z něj pak zejména závěry přijaté a odůvodněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. hodnota.

17. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soud tak při stanovení formy či výše zadostiučinění má vyjít především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a zejm. dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

18. Uvedeného pravidla se soud prvního stupně držel, vůči jím provedenému vymezení hypotézy právní normy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem projednávané věci nemá odvolací soud žádných výtek. Žalobce jistě byl poškozen trestním stíháním, tj. v důsledku jeho zahájení a vedení mu vznikla imateriální (nehmotná) újma, za kterou je mu namístě poskytnout satisfakci, a to v penězích. To žalovaná ostatně ani nezpochybňuje, žalobci z tohoto titulu plní částkou 140 000 Kč, považovanou i odvolacím soudem za dostatečné odškodnění zejm. vzhledem k povaze trestní věci a délce stíhání, když, pokud jde o osobnostní důsledky, jejich naprosto převážným původcem nebylo, jak soud prvního stupně zcela správně akcentoval, samotné trestní stíhání, ale v něm žalobcem vykonaná vazba, vyplňující převážnou většinu trestního stíhání. Pokud jde o délku stíhání, soud prvního stupně se v tomto ohledu sice nevyjádřil úplně pregnantně, svým posouzením však mířil zjevně (a správně) k tomu, že jakkoliv by zřejmě obstála při posuzování přiměřenosti ve smyslu § 13 OdpŠk, z pohledu satisfakce újmy způsobené trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím) je namístě bezmála pětileté trestní stíhání hodnotit jako již delší a takto k ní i přihlédnout. Uvedený závěr odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu (srov. zejm. jeho rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Soud prvního stupně rovněž správně nepřehlédl, že žalobce je osobou mající s faktem trestního stíhání (činností orgánů činných v trestním řízení namířenou vůči jeho osobě) bohaté (či, přesněji řečeno, mimořádně bohaté) zkušenosti, neznámým mu není ani víceletý výkon trestu. I této skutečnosti soudem prvního stupně – ve výsledku – aprobovaná výše žalovanou dobrovolně poskytnutého odškodnění odpovídá. Odvolací soud nemá co vytknout ani soudem prvního stupně provedenému srovnání s jinými odškodňovacími případy a potud na napadený rozsudek plně odkazuje, žalobce sám ostatně v odvolání napadenému rozsudku potud ničeho explicitně nevytýká, své námitky míří zejména k posouzení odškodňovacích nároků odvíjených z omezení osobní svobody v průběhu trestního stíhání.

19. Z nich žalobce nespojil nárok na odškodnění nemajetkové újmy, jak odvolací soud předznamenal již poznámkou pod bodem 9 odůvodnění shora, jen s výkonem vazby, ale rovněž s necelé dva dny trvajícím zadržením (od 15:25 hod. dne datum do 13:25 hod. dne datum). Uvedenou okolnost soud prvního stupně přehlédl, obsahem napadeného rozsudku tak není posouzení ne/dostatečnosti žalovanou dobrovolně poskytnutého odškodnění (800 Kč/den, celkem 1 600 Kč), když úvahy soudu prvního stupně o zavinění vazby se zmíněných dvou dnů zadržení netýkají, zamítnutí žaloby v rozsahu zbylého požadavku vztaženého k zadržení (700 Kč/den, celkem 1 400 Kč) tak nemohou odůvodnit.

20. Odvolací soud proto uvedené posoudil sám (kasační zásah vzhledem k – potud - nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů by byl vzhledem k výši tohoto dílčího nároku a jeho poměru k ostatním nárokům řízení zcela zbytečně prodlužujícím formalismem). V intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. hodnota (dále jen „hodnota“), a tedy po promítnutí v něm dovozených kritérií do poměrů žalobcovy trestní věci (povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody, následky v osobní sféře poškozeného) shledal zcela dostatečným žalovanou dobrovolně poskytnuté denní odškodné ve výši 800 Kč, tj. 1 600 Kč za oba dny zadržení. K uvedenému posouzení byl veden tím, že žalobce nebyl v době zadržení bezúhonnou osobu, u níž by bylo lze důvodně předpokládat traumatizující prožitky, ale opakovaně trestaným recidivistou majícím za sebou zkušenosti s víceletými tresty odnětí svobody. Zadržení přitom trvalo právě jen necelé dva dny, tj. žalobce byl takto omezen na osobní svobodě relativně krátkou dobu, žádné okolnosti, pro něž by zadržení prožíval zvláště úkorně, pak ani netvrdil (na rozdíl od vazby)

21. Jde-li konečně o nároky vztažené právě k vazbě [nemajetková újma 1 635 000 Kč (1 500 Kč x 1090 dnů, náhrada škody 1 151 616 Kč], jejich zamítnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že si žalobce vzetí do vazby zavinil sám, a to zejm. nerespektováním zákazu styku s poškozenou stanoveného mu Okresním soudem v Sokolově v rámci rozhodnutí o předchozím vazebním návrhu státního zástupce.

22. Podle § 9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.

23. Podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám.

24. Podle ustáleného judikatorního a teoretického výkladu posledně uvedených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. platí, že „i když je odpovědnost státu za škodu objektivní (tj. bez ohledu na zavinění odpovědné osoby) a bez liberačního důvodu, nejde o odpovědnost absolutní v tom smyslu, že by nastupovala bez výjimky vždy, jsou-li splněny předpoklady odpovědnosti; jsou-li jinak splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, nenáleží právo na náhradu škody osobě, která si vazbu sama zavinila svým jednáním (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka; shodně též srov. Vojtek, Petr. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář.

3. Vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 134) (…) Pro posouzení, zda si obviněný (obžalovaný) vazbu zavinil sám, jsou významné skutečnosti, které byly důvodem pro jeho vzetí do vazby, případně pro její trvání či prodloužení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Není proto významné, zda jednání obviněného vyvolalo podezření, že byl spáchán trestný čin, a zda naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž to, zda jeho chování bylo důvodem k obavě zakládající důvod, pro který byl vzat do vazby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). K pojmu „zavinění vazby“ ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk se rovněž vyjadřoval i Ústavní soud, dle jehož závěrů by pojem „zavinění vazby“ měl být vykládán restriktivně, a to jako „způsobení si“ (resp. „zavdání příčiny“) ke vzetí do vazby tak, aby samotný aspekt zavinění neznamenal ve své podstatě popření úmyslu zákonodárce založit odpovědnost státu i za zákonná rozhodnutí o vazbě (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Doznání se ke spáchání trestného činu může být skutečností, kterou si obviněný zavinil trestní stíhání nebo odsouzení; uvedený závěr lze vztáhnout rovněž na zavinění si vazby, byť nikoliv obecně, ale vždy po zvážení konkrétních okolností posuzovaného případu, vyjádřených skutečnostmi, které trestní soud při vzetí do vazby dle odůvodnění usnesení o vzetí do vazby zvažoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka)“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, z nějž je citováno).

25. Odvolací soud je toho názoru, že soudem prvního stupně správně zjištěné a shora pod bodem 7 odůvodnění zreprodukované okolnosti, za nichž byl žalobce vzat do vazby (usnesením Okresního soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne datum, č. j. spisová značka), a to z důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu, odůvodňují přijetí závěru, že si žalobce ve smyslu § § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk zavinil vzetí do vazby sám. Státní zástupce navrhl vazbu mj. s tím, že tuto není možné nahradit jiným opatřením, neboť žalobce jako obviněný nerespektuje soudem uložený zákaz styku s poškozenou. Okresní soud se v usnesení o vzetí žalobce do vazby zabýval možnostmi nahrazení vazby jinými instituty a shledal (mj.), že (by) znovu neuložil předběžné opatření, pokud je žalobce již dříve nedodržoval. Rovněž krajský soud k žalobcově stížnosti akcentoval, že vůči žalobci byly již v minulosti uplatněny instituty nahrazující vazbu, avšak (zcela zřetelně) bez úspěchu, jak vyplývá z úvah krajského soudu citovaných shora pod již zmíněným bodem 7 (kdy mj. doslova uvedl, že „slibu žalobce nelze uvěřit“). Žalobcovo chování v době, kdy byl vázán instituty nahrazujícími vazbu, avšak nepočínal si v jejich intencích, resp. uložený zákaz styku s poškozenou zcela ignoroval, tak bylo i podle odvolacího soudu trestními soudy zřetelně formulovaným důvodem, pro který byl vzat do vazby. Pokud by respektoval soudem uložený zákaz styku s poškozenou, nemohl by ostatně čelit podezření ze spáchání dalších skutků, pro něž byl od května roku 2020 (rovněž) stíhán. Závěru soudu prvního stupně o nedůvodnosti posledně uvedených nároků již z důvodu žalobcova zavinění si vzetí do vazby proto odvolací soud nemá co vytknout.

26. Z vyložených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný, a to jak v (zamítavém) výroku o věci samé, tak v závislých výrocích nákladových, správných jak co do základu, tak co do vyčíslení výše nákladů žalované a státu.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario za situace, kdy v něm plně úspěšné žalované žádné nevznikly. Proti tomuto rozsudku je v rozsahu, v němž jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně nároků na zaplacení částek 1 635 000 Kč (nemajetková újma za vazbu), 1 151 616 Kč (náhrada škody způsobené vazbou) a 1 360 000 Kč (nemajetková újma za trestní stíhání), přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně rozhodujícího v této věci ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek dle § 237 o. s. ř., tedy jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.) V rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do nároku na zaplacení částky 1 400 Kč (nemajetková újma za zadržení) a ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení není proti tomuto rozsudku dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c), h) o. s. ř.].