14 Co 51/2009

Plný text

Soudní rozhodnutí - 14Co 51/2009 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 14Co 51/2009 Právní věta: Při nařízení exekuce dle zák. č. 120/2001 Sb., jejímž podkladem je rozsudek, kterým bylo žalobě dle § 42a obč. zák. vyhověno, může soud nařídit exekuci jen ohledně majetku a jen v tom rozsahu, o který byl majetek původního dlužníka ve prospěch povinného zkrácen. Soud: Městský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2009:

14. CO.51.2009.1 Datum rozhodnutí: 10.04.2009 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Exekuce Kategorie rozhodnutí: C 14 Co 51/2009 - 58 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Suneghové ve věci oprávněného: C. (L.) No 11 S.A , 2 B. K. A., L-1115, L., zastoupeného advokátkou proti povinné: I. V. , bytem P. 3, B. 1591/34, pro 6,250.000,- Kč s příslušenstvím , k odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. října 2008, č.j. 35 Nc 11906/2008-13, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se ve výroku III. m ě n í tak, že povinná po doručení usnesení nesmí nakládat s nemovitostmi uvedenými ve výroku I. v rozsahu podílu tam uvedeného s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinná poruší tuto povinnost, je neplatný, jinak se usnesení p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud I. stupně nařídil podle vykonatelného Směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 22 Sm 107/95-12 ze dne 3. 7. 1995, který byl ponechán v platnosti rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 22 Cm 437/95-27 ze dne 1. 7. 1996, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. 5 Cmo 725/97-47 ze dne 30. 6. 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č.j. 16 C 27/2007-85 ze dne 10. 9. 2007, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 459/2007-115 ze dne 18. 1. 2008, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 6,250.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6% od 1. 2. 1995 do zaplacení, odměny ve výši 20.833,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 250.836,- Kč a pro náklady oprávněného a exekuce, které budou v průběhu řízení určeny, exekuci na majetek povinné v rozsahu hodnoty podílu ve výši ideální ½ na nemovitostech uvedených ve výroku I. Soud pověřil provedením exekuce exekutora (výrok II.), povinné zakázal po doručení usnesení nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do SJM, s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku s tím, že jinak je právní úkon neplatný (výrok III.). Proti usnesení se včas povinná odvolala a namítala, že vymáhaná pohledávka je pohledávkou za P. V., vznikla 3.7.1995 před uzavřením jejího manželství s ním ,když také již předtím bylo o pohledávce pravomocně rozhodnuto. Jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dne 27.2.2008. Podle jejího názoru platí dle § 143 odst. 1 obč. zák., že závazky, které vznikly za trvání manželství společně oběma manželům či některému z nich, tvoří společné jmění manželů. Z toho plyne, že vymáhaná pohledávka do SJM nepatří, dále z tohoto plyne, že ani není povinna hradit pohledávku z majetku, který je jejím výlučným vlastnictvím. Podle výroku I. byla exekuce nařízena v rozsahu hodnoty podílu na nemovitostech, avšak dle výroku III. má zákaz nakládání i se svým majetkem. To je však v rozporu s tím, že exekuci na tento majetek nelze vést a není jí možné omezovat s dispozicí s tímto majetkem. Navrhla proto, aby napadené usnesení bylo změněno tak, že se jí zakazuje nakládat toliko s majetkem v rozsahu hodnoty podílu uvedeného ve výroku I. Oprávněný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání neobsahuje skutečnosti, které lze při nařízení exekuce uplatnit ve smyslu ustanovení § 44 odst. 10 ex.ř. Rozhodnými skutečnostmi jsou: vykonatelný titul, zjištění, zda práva a povinnosti svědčí oprávněnému vůči povinnému a zda pro tento titul není vedeno jiné exekuční řízení. Tyto skutečnosti podle odvolatele zpochybněny nejsou. Přesto oprávněný uvádí, že exekučními tituly jsou nejen rozhodnutí vydaná ve směnečném řízení, ale i rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 29. 7. 2003, na základě které obligační dlužník P. V. daroval povinné (bývalé manželce) ideální ½ nemovitostí uvedených ve výroku I. Vydaná rozhodnutí umožňují věřiteli uspokojení své pohledávky i z majetku, který již není ve vlastnictví dlužníka, neboť převodem zkrátil věřitele. Uspokojení se lze domáhat právě v exekučním řízení a není-li uspokojení možné, má věřitel právo na peněžitou náhradu, a to v rozsahu hodnoty majetku, o který byl věřitel zkrácen, a to od toho, kdo odporovaným úkonem majetek nabyl. Je však nutné upozornit na skutečnost, že povinná v mezidobí předmětné nemovitosti zatížila zástavním právem a jejich hodnotu, kterou nemovitosti měly v době učinění odporovaného právního úkonu, tak podstatně snížila a snížila tak možnost zkráceného věřitele uspokojit svou pohledávku v rozsahu hodnoty věci, která ušla z dlužníkova majetku odporovaným právním úkonem. Proto je oprávněný oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky i z výlučného majetku povinné, avšak jen v rozsahu hodnoty majetku, který získala odporovaným úkonem. Navrhl proto potvrzení usnesení. Dle § 44 odst. 10 exekučního řádu proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce, k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Výše citované ustanovení je nutno vykládat tak, že jsou-li v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce uplatněny výlučně skutečnosti pro nařízení exekuce nerozhodné, odvolání je nutno, stejně jako v případě, že v odvolání nejsou uvedeny skutečnosti žádné, odmítnout. Jsou-li v odvolání uplatněny skutečnosti rozhodné i nerozhodné, avšak rozhodné skutečnosti nejsou shledány opodstatněnými, postupuje odvolací soud tak, že k nerozhodným skutečnostem nepřihlíží a napadené usnesení potvrdí. Okruh skutečností rozhodných pro nařízení exekuce není v exekučním řádu výslovně vymezen, lze jej však dovodit z ustanovení tohoto zákona upravujících náležitosti řádného návrhu na nařízení exekuce, náležitosti usnesení o nařízení exekuce, jako i z ustanovení občanského soudního řádu upravujících výkon rozhodnutí, která je nutno dle ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu použít přiměřeně. Při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce podle exekučního řádu proto soud pouze zkoumá, zda existují materiální a formální předpoklady pro provedení exekuce, tj. zda rozhodnutí, jehož provedení exekuce se navrhuje, bylo vydáno k tomu oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci, zda rozhodnutí je vykonatelné po stránce formální, jakož i materiální, zda titul ukládá povinnému plnění ve prospěch oprávněného, popřípadě jeho právního nástupce, zda je exekuce navrhována v rozsahu stanoveném titulem pro výkon rozhodnutí, zda nedošlo k zániku vymáhaného práva uplynutím doby a v případě, je-li to, co ukládá titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti, zda oprávněný prokázal splnění podmínky či vzájemné povinnosti. Jiné, pro nařízení exekuce nerozhodné skutečnosti, při nařízení exekuce přezkoumávat nelze a nelze je tedy ani považovat za odvolací důvod. V daném případě lze pod shora vymezené skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podřadit námitku povinné, že nemůže být účastníkem řízení, když pohledávka vznikla před uzavřením manželství s dlužníkem, je s ním již pravomocně rozvedena, není tedy v žádném vztahu k oprávněnému . Exekuční tituly nesměřují proti ní, ale proti P. V., není tedy ve věci pasivně legitimována. Dále obsahově namítá nepřezkoumatelnost výroku III., který je v rozporu s výrokem II. Odvolací soud proto přezkoumal napadené usnesení i řízení,které mu předcházelo (§ 212 odst. 1, § 212a, § 254 odst. 6 o.s.ř. a § 52 ex.ř.), poté řízení dále doplnil výpisem z katastru nemovitostí ze dne 9.3.2009 K. ú. pro L. k., z níž vzal za zjištěné, že povinná je stále zapsána jako vlastnice mimo jiné nemovitostí, které jsou uvedeny ve výroku I. napadeného usnesení, že je zde zachyceno, že došlo k omezení vlastnického práva zástavním právem smluvním pro pohledávku R., a.s. ve výši 900.000,- Kč dle smlouvy ze dne 28.3.2007 s účinky vkladu práva k témuž dni, dále je zde omezení pro nařízení exekuce dle exekučního příkazu prodejem nemovitostí ze dne 11.11.2008, č.j. 067 EX 6432/2008-12. Jak namítá oprávněný ve vyjádření k odvolání, podkladem exekuce jsou v této věci nejen rozhodnutí vydaná proti P. V. - bývalému manželovi povinné (Směnečný platební rozkaz z 3. 7. 1995 Krajského soudu v Ústí nad Labem, navazující rozsudky téhož soudu a Vrchního soudu v Praze), ale i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2007, č.j. 16 C 27/2007-85 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2008, č.j. 18 Co 459/2007-115. V těchto obou posledně jmenovaných rozsudcích je žalovanou I. V., když tato rozhodnutí konstatují neúčinnost smlouvy darovací a smlouvy o zřízení věcného břemene mezi ní a dárcem P. V. „Dle § 42a odst. 4 o.s.ř. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku, není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch." Dle ustálené judikatury soudů (viz. R č. 26,27/2000)“ rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníkovi, domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku,ale proti osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Pokud toto není možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel, místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění“. V dané věci zvolil oprávněný správně první způsob, jak se bránit dopadům jednání dlužníka, tj. navrhl nařízení exekuce postižením majetku té, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn a z majetku, který takto z vlastnictví původního dlužníka přešel na současnou povinnou, neboť, jak bylo prokázáno, povinná je stále vlastnicí nemovitostí, na něž je nařízena exekuce. V případě výše uvedeném pak nastává v exekučním řízení zvláštní situace potud, že namísto povinného dlužníka je účastníkem řízení ten, v jehož prospěch dlužník převedl majetek a tím zkrátil svého věřitele. Námitka povinné, že není pasivně legitimována v exekučním řízení tedy není opodstatněná, protože to byla právě ona, na kterou byl neúčinně majetek převeden. Další odvolací námitka povinné spočívá v tom, že jí nelze zakazovat (dle výroku III.) nakládat s jejím odděleným majetkem, ani s majetkem patřícím do společného jmění manželů (dále jen SJM), když pohledávka původního dlužníka vznikla před uzavřením manželství a do SJM nespadá. Pokud jde o první část námitky, odvolací soud ji shledal zčásti důvodnou. Dikce výroku III., který zakazuje povinné nakládat „s jejím majetkem“, je příliš obecný, široký a je v rozporu s výrokem II., který vymezuje rozsah majetku, který má být exekucí postižen. Nemovitosti, které darem získala odporovaným právním úkonem,jsou sice jejím majetkem, ale nikoliv veškerým majetkem, což se musí odrazit i v dikci výroku. Nad tento rozsah pak nelze v dispozici s jiným majetkem povinnou omezovat. Pokud jde o námitku, že není možné vést exekuci ani na majetek spadající do SJM, zde je nutno uvést, že se oprávněný nedomáhá plnění proti původnímu dlužníku, kde by bylo možné vést exekuci i proti jeho manželce jako další povinné z důvodu spoluvlastnictví dle § 143 a násl. obč. zákona. V dané věci návrh na nařízení exekuce se týká pouze ½ podílu na nemovitostech, o který původní dlužník zkrátil oprávněného tím, že jej daroval své bývalé manželce - nyní povinné. V tomto směru je tedy odvolání povinné důvodné zcela, protože exekučním titulem je sice uloženo původnímu dlužníku zaplatit 6,250.000,- Kč s příslušenstvím, ale exekuce je vedena jen proti jeho bývalé manželce proto, že získala majetek na úkor věřitele, a to neúčinně. Rozsah majetku je jasně vymezen ve výroku I., přesto ve výroku III. je omezována povinná v širším rozsahu. Nelze zde použít judikaturu soudů (R77/2003), dle níž v případě nařízení exekuce nelze namítat její nepřiměřený rozsah, protože způsobilou obranou je pozdější návrh na částečné zastavení exekuce či návrh na její odklad. V tomto případě totiž byl rozsah správně stanoven výrokem I., pouze mu nekorespondoval výrok III., pokud jde o dispozice s majetkem. Odvolací soud se v této souvislosti dále zabýval tím, zda v případě nařízení této exekuce soudem, kde se o konkrétním způsobu exekuce nerozhoduje, neboť ten volí až v exekučním příkazu soudní exekutor (srov. usnesení NS ČR sp.zn. 20 Cdo 166/2003), se lze vůbec rozsahem exekuce, případně i nepřímo jejím způsobem zabývat. Dospěl k závěru, že za situace, kdy je podkladem vykonatelný rozsudek na peněžité plnění a vykonatelný rozsudek, konstatující neúčinnost právního úkonu, kterým majetek původního dlužníka byl převeden na třetí osobu, tak lze a že neplatí výše zmíněný závěr. Při nařízení exekuce dle zák. č. 120/2001 Sb., jejímž podkladem je rozsudek, kterým bylo žalobě dle § 42a odst. 4 obč. zákona vyhověno, může soud nařídit exekuci jen ohledně majetku a jen v tom rozsahu, o který byl majetek původního dlužníka ve prospěch povinného zkrácen. Pokud jde o námitku oprávněného ve vyjádření k odvolání, že zřízením smluvní zástavy povinná snížila hodnotu podílu na nemovitostech ,tudíž lze vést přímo exekuci i na její výlučný majetek a majetek v SJM, k této nelze v exekučním řízení vůbec přihlížet. Pro účely dražby (po vydání exekučního příkazu prodejem nemovitostí v daném rozsahu, neboť jiný způsob exekuce nepřichází v úvahu), bude cena znalecky stanovena pro určení nejnižšího podání a průběh dražby následně ukáže, zda se vůbec hodnota podílu na exekuovaných nemovitostech zřízením zástavy snížila, když zástava netvoří ve smyslu ustanovení § 336a odst. 2 a 3 o.s.ř. závadu, tedy nesnižuje cenu nemovitost. Teprve tehdy, nebude-li vymoženo to, co neúčinným úkonem z majetku původního dlužníka ušlo, lze užít druhý způsob obrany zkráceného věřitele, tj. podat v nalézacím řízení žalobu na vydání bezdůvodného obohacení právě ve výši případně zjištěného rozdílu . Jedná se dle názoru odvolacího soudu o obdobnou situaci, jako když osoba, v jejíž prospěch byl odporovaný právní úkon učiněn, nemovitosti již nevlastní (srov. Usnesení NS ČR sp.zn. 20 Co 2825/2005). Odvolací soud nesouhlasí s názorem oprávněného, že již při nařízení exekuce z odporovaného právního úkonu lze ve vztahu k povinné vyslovit zákaz dispozice s jejím majetkem obecně s tím, že se teprve v exekučním příkazu upřesní, o jaký majetek se bude jednat. Již samotné nařízení exekuce totiž vyvolává neodčinitelné následky na majetku povinné (viz. § 44 odst. 7 ex. řádu). Současně je nutné upozornit, že výše uvedený netypický způsob vedení exekuce je možný jen na základě vykonatelného exekučního titulu proti původnímu dlužníkovi a rozsudku, kterým byla vyslovena neúčinnost právního úkonu ve vztahu k oprávněné. Pokud by byla exekuce vedena i ohledně jiného než neúčinným úkonem převedeného majetku, chyběl by proti povinné exekuční titul. Ta je totiž pasivně legitimována právě jen ohledně majetku a v tom rozsahu, o který byl oprávněný zkrácen neúčinným právním úkonem, jak bylo uvedeno výše. Jelikož soud I. stupně zakázal povinné disponovat s jejím majetkem nad možný rozsah, musel odvolací soud napadené usnesení ve výroku III. změnit (§ 220 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.), jinak je jako správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení proti výroku III. j e dovolání přípustné, proti výrokům I. a II. n e n í , ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu ČR v Brně tento dospěje k závěru, že se jedná o otázku zásadního právního významu. V Praze dne 10. dubna 2009 JUDr. Milada V e s e l á, v.r. předsedkyně senátu