15 A 47/2025

Rubrum

č. j. 15 A 47/2025 - 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobce: Ing. J. R., narozený X bytem X zastoupený advokátem JUDr. Josefem Sedláčkem st. se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 za účasti těchto osob zúčastněných na řízení:

1. Zemědělské družstvo Haňovice, IČO: 00147346 se sídlem Haňovice 18 zastoupené advokátem Mgr. Michalem Novákem se sídlem Fibichova 1141/2, Olomouc 2. Zemědělské družstvo Unčovice, IČO: 00147630 se sídlem Unčovice 53, Litovel o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2025, č. j. MZE-16661/2025-12126 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 28. 2. 2025, č. j. MZE-16661/2025-12126 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje

I. V. 2 15 A 47/2025

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 21 405 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. Josefa Sedláčka st.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 3g odst. 6 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zemědělství“) zamítl námitku žalobce směřující proti třem oznámením Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „SZIF“) o neprovedení aktualizace evidence půdy podle uživatelských vztahů ze dne 14. 1. 2025, č. j. SZIF/2025/0020152, č. j. SZIF/2025/0020154 a č. j. SZIF/2025/0020155 (dále jen „oznámení SZIF ze dne 14. 1. 2025“), která zároveň potvrdil.

2. Ze správního spisu plyne, že SZIF vydal již dne 8. 2. 2023 tři oznámení o neprovedení aktualizace evidence půdy, proti nimž žalobce brojil námitkou, kterou žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 4. 2023 č. j. MZE-16009/2023-12126 vyhodnotil jako neoprávněnou. Toto rozhodnutí žalovaného (spolu se zamítavým rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023 č. j. 6 A 92/2023 – 40) však zrušil Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2024, č. j. 4 As 406/2023 - 31 s tím, že řízení podle § 3g odst. 8 zákona o zemědělství je řízením o žádosti a vlastníkovi dávajícímu podnět k jeho zahájení přísluší postavení účastníka řízení. Žalovaný v návaznosti na zrušovací rozsudek NSS dne 8. 11. 2024 vydal rozhodnutí, kterým námitce žalobce vyhověl a všechna tři oznámení SZIF o neprovedení aktualizace evidence půdy ze dne 8. 2. 2023 zrušil. SZIF znovu ve věci samé rozhodl dne 14. 1. 2025. V odůvodnění tří oznámení SZIF ze dne 14. 1. 2025 konstatoval, že řízení o aktualizaci evidence půdy nemůže sloužit k řešení soukromoprávních sporů mezi vlastníkem a jeho pachtýřem/nájemcem a v rámci tohoto řízení správní orgán nemůže řešit ani soukromoprávní spor mezi účastníky řízení. SZIF posuzuje otázku platnosti smluv pouze předběžně pro účely zápisu v evidenci půdy a nikoli s konstitutivními účinky pro účastníky řízení. Nájemní smlouvy uzavřené mezi ZD Unčovice a ostatními spoluvlastníky pozemků držícími majoritní většinu podílu (11/16) byly sjednány za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) a smluvní podmínky se tedy řídí OZ, podle něhož vlastníci majoritní většiny rozhodují o společné věci. Toto rozhodnutí SZIF shledává v projevu vůle pronajmout pozemky ZD Unčovice na základě nájemních smluv. ZD Unčovice tak má podle SZIF právní titul k užívání dotčených pozemků na základě nájemního vztahu. ZD Doubrava v Haňovicích jako právní předchůdce ZD Haňovice rovněž uzavřelo (ohledně dalších pozemků) s ostatními spoluvlastníky pozemků držícími majoritní většinu podílu nájemní smlouvu v době účinnosti OZ. Vlastníci majoritního podílu tak dali jednoznačně najevo vůli pronajmout pozemky ZD Doubrava v Haňovicích za sjednaných podmínek, přičemž smlouva obsahuje též ujednání o možnosti podnájmu třetím osobám. Ačkoliv jsou jednotlivé podpisy spoluvlastníků pozemků držících majoritní většinu podílu na samostatných listinách, obsah i datum u všech nájemních smluv jsou totožné a smlouvy se týkají celého předmětu nájmu, nikoli jen ideálních spoluvlastnických podílů. K tomu SZIF odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019. SZIF dále uvedl, že nájemní smlouva 108/2004 ze dne 30. 4. 2004 výslovně umožňuje podnájemní vztah P. H. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 3 15 A 47/2025 se ZD Haňovice. Listiny doložené žalobcem po účinnosti znovuotevřeného řízení (17. 12. 2022), které jsou datovány k 12. 12. 2024, označil SZIF za irelevantní. Na základě výše uvedeného uzavřel, že neshledal důvod pro provedení aktualizace evidence půdy, popřípadě důvod k úplnému vynětí z evidence půdy, a proto podle § 3g odst. 4 zákona o zemědělství rozhodl o neprovedení aktualizace evidence půdy.

3. Žalobce podal proti oznámením SZIF ze dne 14. 1. 2025 námitku datovanou dnem 27. 1. 2025, v níž argumentoval nepřezkoumatelností oznámení a chybným právním posouzením věci. Vyjádřil názor, že povinností SZIF je ověřit a posoudit nejen to, zda uživatel splňoval zákonné podmínky v době zápisu do evidence půdy, ale i to, zda v následující době jeho právní důvod užívání nezanikl. Žalobce nesouhlasí s právním názorem SZIF, že nájemci (ZD Unčovice a ZD Haňovice) byli do evidence půdy zapsáni na základě platných nájemních smluv, s nimiž projevili souhlas spoluvlastníci majoritního podílu, přičemž skutečnost, že žalobce jakožto vlastník menšinového podílu pozemků (5/16) nájemní smlouvy neuzavřel, nemá na jejich platnost žádný vliv. Dle žalobce jsou nájemní smlouvy neplatné. Byly ve všech případech podepsány „na dálku“ - každý spoluvlastník podepsal jen jemu doručený výtisk nájemní smlouvy, třebaže nebyl zmocněn k uzavření nájemní smlouvy i za ostatní spoluvlastníky a měl právo jednat jen sám za sebe ve vztahu k vlastnímu spoluvlastnickému podílu, který ovšem pronajmout nemůže. Žalobce dále poukázal na § 139 odst. 2 OZ a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 277/2005 a sp. zn. 22 Cdo 599/1999, v nichž se soud zabýval výkladem tohoto ustanovení a dovodil, že rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí musí být účastni všichni podíloví spoluvlastníci, kteří hlasováním rozhodnou o tom, zda, s kým a s jakým obsahem bude nájemní smlouva ohledně společného pozemku uzavřena. Nesmí přitom dojít k opomenutí žádného, tedy ani menšinového spoluvlastníka. Je tedy třeba rozlišovat rozhodování spoluvlastníků podle § 139 odst. 2 OZ a následné uzavírání nájemní smlouvy. Není-li platně rozhodnuto, nemůže být platně uzavřena nájemní smlouva, i kdyby s ní snad většina spoluvlastníků projevila souhlas. V daném případě nájemci (dnes v evidenci zapsaní uživatelé) oslovili spoluvlastníky dotčených pozemků jednotlivě a jestliže vlastníci většiny podílů postupně souhlasili, aniž tomu předcházelo rozhodnutí všech spoluvlastníků (byť i s většinovým výsledkem), nemůže být takové právní jednání platné, neboť podmínkou jeho platnosti je předchozí rozhodnutí spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Z těchto důvodů žalobce považuje nájemní smlouvy uzavřené ZD Haňovice a ZD Unčovice s některými spoluvlastníky pozemků za neplatné a neplatná je podle něj také na neplatnou nájemní smlouvu navazující podnájemní smlouva P. H. se ZD Haňovice. Jelikož žádný z faktických uživatelů předmětných zemědělských pozemků nikdy neměl platný právní důvod k jejich užívání, jsou jejich zápisy v evidenci půdy od počátku protiprávní a musí být zrušeny.

4. Žalovaný napadeným rozhodnutím námitku žalobce proti oznámením SZIF ze dne 14. 1. 2025 zamítl a tato oznámení potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení nejprve vysvětlil, že ve světle nového pojetí řízení podle § 3g odst. 8 zákona o zemědělství jakožto řízení o žádosti je v oznámeních chybně uvedeno datum navrhované změny, což ale nemá vliv na právní posouzení věci, jelikož právní důvody, o které se v řízení účastníci opírají, byly založeny dávno před nastavenou účinností oznámení a trvaly po celou dobu. Žalovaný má za to, že právní důvody užívání pozemků byly řádně posouzeny jak ze strany SZIF, tak ministerstvem, a nelze tak souhlasit s tvrzením žalobce, že rozhodnutí SZIF je nepřezkoumatelné. K takovým závěrům nedospěl ani Městský soud v Praze (v rozsudku) č. j. 6 A 62/2024 – 53, který v bodě 10 uvedl, že „všechny žalobní body jsou tímto odkazem vyčerpány – povaha rozhodnutí, předmět zjišťování skutkových Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 4 15 A 47/2025 okolností, povaha vlastnického práva a jeho možná obrana, posouzení neplatnosti nájemních smluv (které bylo provedeno v další části odůvodnění týkající se posouzení pravomocného správního rozhodnutí v případě přezkumu nepřípustného odvolání.“ Rozhodnutí ministerstva přezkoumal rovněž NSS v rozsudku ze dne 25. 10. 2024, č. j. 4 As 406/2023 – 31. Protože v dané věci nebyly doloženy žádné nové skutečnosti, které by změnily právní posouzení věci, není podle žalovaného důvod se nově k již uvedenému odůvodnění oznámení dále vyjadřovat.

5. S námitkou žalobce, že SZIF měl posoudit i to, zda právní důvod užívání později nezanikl, žalovaný nesouhlasil. Odkázal k tomu závěr obsažený v bodě 71 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 15 A 17/2024-44 s tím, že skutečnost, že SZIF je oprávněn posuzovat právní důvody užívání pouze ke dni zahájeného řízení, vyplývá jak z § 3g odst. 1 zákona o zemědělství, tak i z § 3g odst. 11 a odst. 15 téhož zákona. Posuzování právních účinků užívání se odvíjí od nastavení právních účinků navržené změny, přičemž zákon o zemědělství jasně stanoví pravidla pro jejich nastavení, a proto nelze posuzovat změnu právních skutečností po datu nastavené účinnosti.

6. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Žalobci předně není jasné, proč se v něm žalovaný zabývá problematikou „nastavování právních účinků“ aktualizace evidence půdy. Žalobce dále vytkl žalovanému, že se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkovou argumentací a z větší části ji ani nezmínil. Žalobce rovněž nechápe, proč žalovaný odkázal na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 6 A 62/2024 a rozsudku NSS ve věci sp. zn. 4 As 406/2023, když nevysvětlil, jakým způsobem jejich závěry využil při právním posouzení námitky. Zmíněné rozsudky se zabývají otázkou účastenství, o kterou se nyní nejedná.

7. Podle žalobce je napadené rozhodnutí rovněž nezákonné. Nájemní smlouvy, které SZIF posuzoval, jsou absolutně neplatné, jelikož jim nepředcházelo rozhodnutí spoluvlastníků podle § 139 odst. 2 OZ. Žalobce v této souvislosti opětovně poukázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 277/2005 a sp. zn. 22 Cdo 599/1999. Dále uvedl, že obsah ani data uzavření nájemních smluv nejsou totožné a smlouvy se netýkají celého předmětu nájmu, tudíž se jeví jako pravděpodobné, že úmyslem každého ze spoluvlastníků bylo pronajmout svůj spoluvlastnický podíl a nikoli celé pozemky. Žalobce zopakoval i námitku, že SZIF má při každé změně, kterou v evidenci půdy provádí, povinnost posoudit, zda právní důvod užívání pozemku nezanikl v době následující po zápisu uživatele do evidence půdy. Není přitom rozhodující, zda se aktualizace provádí z úřední povinnosti nebo na základě ohlášení uživatele.

8. Otázka, ke kterému dni nastanou právní účinky provedené aktualizace, je dle žalobce z hlediska meritu sporu nepodstatná, neboť nemá žádnou souvislost s otázkou existence platného právního důvodu užívání půdy ze strany uživatele zapsaného v evidenci.

9. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí uvedl, že určení právních účinků konkrétního oznámení je nezbytné pro jednoznačné vymezení rozhodného dne, ke kterému jsou posuzovány právní důvody užívání. Rozhodné je vždy datum zahájení řízení o aktualizaci evidence půdy. Nelze akceptovat výklad, že by snad měl být přezkoumáván právní důvod užívání už k „počátku“ evidence, tedy ke dni, kdy byl některý z účastníků historicky zapsán do evidence půdy poprvé. To, že v napadeném rozhodnutí výslovně nerekapituloval Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 5 15 A 47/2025 veškerou námitkovou argumentaci žalobce, vysvětlil žalovaný tím, že žalobce opakoval argumentaci již vypořádanou SZIF. Žalovaný na toto vypořádání výslovně odkázal, neboť se s ním plně ztotožnil. Odkaz na nesprávnou spisovou značku rozsudku Městského soudu v Praze žalovaný označil za formální pochybení s tím, že citace z něj i identifikace navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu byly uvedeny správně. Podle žalovaného lze podpůrně přihlédnout i k právním závěrům následně zrušeného rozsudku, pokud se důvod zrušení netýkal platnosti nájemních smluv. Stran žalobcem namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí plynoucí z posouzení nájemních smluv žalovaný uvedl, že jednotlivé listiny s podpisy spoluvlastníků mají totožný obsah i datum uzavření a týkají se celého předmětu nájmu, nikoli jen ideálních spoluvlastnických podílů. Žalobce neprokázal, že by byl ze společného rozhodování o pronájmu pozemků zcela vyloučen nebo opomenut, naopak z jeho vlastních vyjádření vyplývá, že smlouvu vědomě neuzavřel, ačkoliv jednání s ním probíhalo a fakticky nájemní vztah akceptoval i prostřednictvím přijímání nájemného. Žalovaný připustil, že nebyl doložen dokument prokazující, že by byl žalobce obeznámen s rozhodnutím většiny spoluvlastníků ohledně pronájmu pozemků ZD Unčovice, nicméně v řízení o aktualizaci evidence půdy si správní orgán činí „úsudek“ o tom, komu svědčí platný právní důvod užívání, aniž by jakkoliv řešil soukromoprávní spor.

10. V replice, kterou reagoval na vyjádření žalovaného, žalobce uvedl, že žalovaný jako orgán rozhodující o opravném prostředku (námitce) musí vypořádat uplatněnou argumentaci svým vlastním stanoviskem, nikoli pouhým odkazem na (dle jeho názoru) věcně správné rozhodnutí prvoinstančního orgánu. Žalobce považuje za nepřípadný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 508/2019, neboť ten připouští uzavření nájemní smlouvy na více listinách za situace, kdy nájemní smlouvu uzavírají všichni spoluvlastníci. V projednávané věci tomu tak nebylo. Okolnosti oferty nájemní smlouvy vůči žalobci nepovažuje žalobce za relevantní pro posouzení řešeného právního problému, protože podle § 139 odst. 2 OZ musí proběhnout dohoda. Žalovaný nevysvětlil, jaký má mít na neplatnost nájemních smluv vliv žalobcova tolerance faktického užívání pozemků a nenamítání této neplatnosti po dobu několika let.

11. Při rozhodování o žalobě soud vycházel zejména z této právní úpravy:

12. Podle § 68 odst. 3 věty první správního řádu v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

13. Podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

14. Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o vadu natolik závažnou, že zpravidla brání věcnému přezkumu a posouzení žalobních námitek (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011 č. j. 7 Azs 79/2009-84).

15. Soud souhlasí se žalobcem v tom, že otázka, ke kterému dni nastanou právní účinky provedené aktualizace evidence půdy, je v posuzované věci nepodstatná, a to již z toho důvodu, že SZIF k žádné aktualizaci evidence půdy nepřikročil. Obšírné posuzování otázky Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 6 15 A 47/2025 „nastavování právních účinků“ aktualizace evidence půdy v napadeném rozhodnutí bylo skutečně nadbytečné, nemá však za následek jeho nesrozumitelnost.

16. Soud nicméně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný v něm opomněl vypořádat základní námitkovou argumentaci, v níž žalobce s poukazem na § 139 odst. 2 OZ a judikaturu Nejvyššího soudu upínající se k tomuto zákonnému ustanovení namítl absenci rozhodnutí spoluvlastníků předmětných pozemků o hospodaření se společnou věcí.

17. Žalobce poprvé tuto argumentaci přednesl již „v prvním kole“ řízení v námitce ze dne 24. 2. 2023, kterou žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 4. 2023, č. j. MZE-16009/2023-12126 (jež bylo následně zrušeno Nejvyšším správním soudem) zamítl pro nepřípustnost. V oznámeních SZIF ze dne 14. 1. 2025 správní orgán prvního stupně na tuto námitkovou argumentaci nikterak nereagoval. Totožnou argumentaci odkazující na § 139 odst. 2 OZ žalobce uplatnil znovu na str. 2 svého vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí a následně i v námitce ze dne 27. 1. 2025. V obou těchto podáních ji formuloval shodně jako v námitce ze dne 24. 2. 2023: „Platnost pronájmu je nutno posuzovat podle § 139 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Podle § 139 odst. 2 o.z. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Toto ustanovení vyložil Nejvyšší soud (zejména v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 277//2005, sp. zn. 22 Cdo 599/1999) tak, že tohoto rozhodování musí být účastni všichni podíloví spoluvlastníci, kteří hlasováním rozhodnou o tom, zda, s kým a s jakým obsahem bude nájemní smlouva ohledně společného pozemku uzavřena. Nesmí přitom dojít k opomenutí žádného, tedy ani menšinového spoluvlastníka. Porušení tohoto postupu zakládá neplatnost právního úkonu. Je tedy třeba rozlišovat rozhodování spoluvlastníků podle § 139 odst. 2 a uzavírání nájemní smlouvy. Není-li platně rozhodnuto, nemůže být platně uzavřena nájemní smlouva, i kdyby s ní snad většina spoluvlastníků projevila souhlas. V daném případě evidentně nájemci (dnešní zapsaní uživatelé) oslovili spoluvlastníky jednotlivě, a jestliže vlastníci většiny podílů postupně souhlasili, aniž tomu předcházelo rozhodnutí všech spoluvlastníků (byť s většinovým výsledkem), nemůže být takové právní jednání platné, neboť podmínkou jeho platnosti jej předchozí platné rozhodnutí spoluvlastníků.“ 18. Dle náhledu soudu se jedná o naprosto srozumitelnou argumentaci, kterou SZIF ani žalovaný nijak nevypořádali, a nedostáli tak své povinnosti plynoucí z § 68 odst. 3 věty první správního řádu uvést v odůvodnění rozhodnutí, jak se vypořádali s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

19. Je pravdou, že se odvolací orgán může s námitkami, které účastník uplatnil v rámci opravného prostředku, vypořádat pouhým souhlasným odkazem na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. To je ale možné jen tehdy, pokud se správní orgán prvního stupně s danou námitkou sám dostatečně vypořádal, což se v projednávané věci nestalo. K žalobcově námitce poukazující na absenci společného rozhodnutí spoluvlastníků pozemků o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 OZ však SZIF v oznámeních ze dne 14. 1. 2025 neuvedl zhola nic.

20. Poprvé se se k této žalobcově námitkové argumentaci vyjádřil, byť nepřímo a velmi kuse, až žalovaný v rámci vyjádření k žalobě, když v jeho závěru připustil, že ve správním spisu absentuje „takto prokazatelný dokument, ze kterého by bylo zřejmé, že Ing. J. R. byl obeznámen s rozhodnutím většiny spoluvlastníků“. Ani toto stručné konstatování však není možné považovat za dostatečné vypořádání žalobcovy námitkové argumentace, nehledě k tomu, že nedostatek odůvodnění rozhodnutí není možné napravit jeho doplněním ve vyjádření Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 7 15 A 47/2025 k žalobě. Jinak řečeno, i kdyby žalovaný v rámci vyjádření k žalobě přednesl více přesvědčivou oponenturu, nezhojil by tím nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008-71).

21. Pro úplnost je nutno dodat, že k žalobcově námitkové argumentaci citované shora se nijak nevyjádřil ani Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 11. 2023, č. j. 6 A 92/2023 – 40 a NSS v rozsudku ze dne 25. 10. 2024, č. j. 4 As 406/2023 – 31. K vypořádání této argumentace proto nemohlo dojít pouhým odkazem žalovaného na uvedená soudní rozhodnutí (poznámka soudu: dle citace bodu 10 rozsudku Městského soudu v Praze v napadeném rozhodnutí měl žalovaný evidentně na mysli rozsudek ze dne 23. 11. 2023, č. j. 6 A 92/2023 - 40).

22. Co se týče žalobní námitky, že nájemní smlouvy se netýkají celého předmětu nájmu a že jeví jako pravděpodobné, že úmyslem každého ze spoluvlastníků bylo pronajmout svůj spoluvlastnický podíl a nikoli celé pozemky, tu soud považuje za neopodstatněnou. Jak oprávněně konstatoval SZIF v oznámeních ze dne 14. 1. 2025, nájemní smlouvy se týkají celého předmětu nájmu, nikoliv jen ideálních spoluvlastnický podílů jednotlivých spoluvlastníků. SZIF v této souvislosti přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. 26 Cdo 508/2019, z něhož plyne, že předmětem smlouvy o nájmu či pachtu mohly být pozemky, které jsou ve spoluvlastnictví více oso a nebyly reálně rozděleny, jen jako celek. To, že v projednávané věci bylo úmyslem každého ze spoluvlastníků pronajmout pouze svůj spoluvlastnický podíl, je pouze žalobcův konstrukt, který nemá oporu ve skutkovém stavu, relevantní právní úpravě ani judikatuře.

23. Žalobní námitka, že SZIF má při každé změně, kterou v evidenci půdy provádí, povinnost posoudit, zda právní důvod užívání pozemku nezanikl v době následující po zápisu uživatele do evidence půdy, je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní. Žalobce v řízení před správními orgány a ani v žalobě netvrdil, že by právní důvod užívání pozemku v případě faktických uživatelů pozemků zapsaných v evidenci půdy zanikl v době následující po jejich zápisu do evidence, ale setrvale argumentoval tím, že jejich nájemní (či podnájemní) smlouvy jsou neplatné od počátku.

24. Soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá vypořádání základní námitkové argumentace žalobce, což jej činí nepřezkoumatelným. Soudu proto nezbylo než napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. rozsudkem zrušit. V souladu s § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Vzhledem ke splnění podmínek uvedených v § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez jednání.

25. Druhý výrok rozsudku o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Ty spočívají v odměně za tři úkony právní služby [§ 11 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], tj. za převzetí zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky ve výši 4 620 Kč za každý z těchto úkonů, celkem tedy 13 860 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a dále v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý ze tří úkonů právní služby, celkem 1 350 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Zástupce žalobce soudu doložil, že je plátcem DPH, proto se výše nákladů právního zastoupení zvyšuje o částku 3 195 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 8 15 A 47/2025 je advokát žalobce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést. Celková výše žalobci přiznané náhrady nákladů řízení tak činí 21 405 Kč.

26. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jim mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku tohoto rozsudku v souladu s § 60 odst. 5 s.ř.s. (ve znění účinném do 31. 12. 2025) rozhodl, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 10. června 2026 Mgr. Martin Kříž v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.