15 A 64/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobkyně: BigBoard Praha, a.s., IČO: 242 26 491 se sídlem Na Strži 63, Praha 4 zastoupená advokátem JUDr. Martinem Soliem se sídlem Na Strži 61a, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1 za účasti: Ředitelství silnic a dálnic s.p. se sídlem Čerčanská 12, Praha 4 zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Hnátem se sídlem Na Pankráci 30a, Praha 4 o žalobě ze dne 9. 6. 2025 na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobkyně v žalobě požadovala vyslovení nezákonnosti zásahu provedeného vůči ní ze strany žalovaného prostřednictvím Ředitelství silnic a dálnic s. p. (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“) dne 5. 5. 2025, spočívajícího v odstranění reklamního zařízení žalobkyně z pozemku parc. č. X (dále jen „Reklamní zařízení“).

2. Konkrétněji uvedla, že Reklamní zařízení bylo v době jeho zřízení umístěno (na základě rozhodnutí Obecního úřadu Odolena Voda, stavební úřad, ze dne 3. 6. 1997, č. j. 1646.1/97- Sú) mimo silniční ochranné pásmo, jelikož se nacházelo v souvisle zastavěném území ve smyslu § 30 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do dne 30. 6. 2011. Tudíž nebylo třeba povolení silničního správního úřadu. K odstranění Reklamního zařízení došlo bez řádného vyrozumění vlastníků pozemku, na němž bylo Reklamní zařízení umístěno, a tedy bez vědomí jejich, žalobkyně i příslušného stavebního úřadu. Osoba zúčastněná na řízení ve své dokumentaci uvedla, že k odstranění Reklamního zařízení došlo dne 9. 5. 2025, avšak ve skutečnosti k němu došlo již dne 5. 5. 2025.

3. Žalobkyně tvrdila, že Reklamní zařízení je stavbou pro reklamu ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a jako takové jej s ohledem na § 247 odst. 1 téhož bylo možné odstranit pouze na základě povolení odstranění stavby, což bylo žalobkyni potvrzeno ze strany několika stavebních úřadů. V tomto smyslu úpravu v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) nelze považovat za lex specialis. Na aplikaci stavebního zákona (i s ohledem na § 32 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích) je třeba trvat, jelikož jedině tak lze zajistit dostatečnou a ucelenou ochranu oprávněných zájmů všech dotčených osob (včetně vlastnického práva žalobkyně), zákon o pozemních komunikacích neobsahuje komplexní právní úpravu. Přistoupil-li by k odstranění Reklamního zařízení vlastník, byl by povinen se řídit podle § 247 stavebního zákona a obstarat si povolení stavebního úřadu, podobně je tomu podle § 253 odst. 2 stavebního zákona i v případě rozhodnutí soudu o odstranění stavby. Je na místě, aby stavební úřad stanovil konkrétní podmínky odstranění stavby i v nyní posuzovaném případě. Vyloučení aplikace stavebního zákona jako celku nelze dovodit ani z § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích.

4. K samotnému odstranění Reklamního zařízení došlo v podobě jeho faktické likvidace (odříznutí spodního dílu stojiny od základové patky namísto odmontování, zlámání a rozřezání příčných nosníků ukotvujících reklamní plochy na hlavní podélný nosník a zmačkání a zohýbání obou reklamních ploch), což je v rozporu s postupem podle § 31 odst. 10 a 11 zákona o pozemních komunikacích. Došlo k nevratnému poškození Reklamního zařízení znemožňujícímu budoucí využití a zásahu do vlastnického práva žalobkyně. Tomu bylo možné předejít stanovením postupu a provedení bouracích prací ze strany stavebního úřadu.

5. Konečně měla žalobkyně za to, že tvrzený zásah je přičitatelný žalovanému, který o odstranění Reklamního zařízení rozhodl a nařídil jeho provedení. Pokud by však soud byl jiného názoru, s odkazem na ustálenou judikaturu jej žalobkyně požádala, aby ji na tuto skutečnost upozornil s poučením, že nezmění-li označení žalovaného a žalobní petit, vystavuje se nebezpečí zamítnutí žaloby.

II. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný soudu navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že se necítí být ve vztahu k podané žalobě pasivně legitimován, jelikož z pozice silničního správního úřadu nese odpovědnost pouze za dodržení postupu podle § 31 zákona o pozemních komunikacích ohledně vydání výzvy k odstranění reklamního zařízení a poskytnutí součinnosti (k čemuž došlo výzvou žalovaného ze dne 9. 3. 2024, č. j. MD-5911/2024-940/3 (dále jen „Výzva“), nikoli za faktické odstranění Reklamního zařízení, které je plně v gesci osoby zúčastněné na řízení. Měla tedy být podána žaloba podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, proti osobě zúčastněné na řízení. Vzhledem k tomuto se žalovaný k žalobě dále vyjádřil pouze z pozice silničního správního úřadu.

7. Skutečnost, že zřízení Reklamního zařízení podléhá rovněž povolení podle stavebního zákona, žalovaný nerozporoval, avšak na uvedené nemohl s ohledem na § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích brát zřetel. S ohledem na judikaturu správních soudů bylo Reklamní zařízení minimálně ode dne 1. 7. 2011 provozováno v silničním ochranném pásmu dálnice D8 v rozporu s § 31 zákona o pozemních komunikacích. Z obdržených fotografií se žalovanému jeví způsob odstraňování Reklamního zařízení jako velmi šetrný a odborně provedený s co nejmenším rizikem pro chráněné veřejné zájmy.

8. S ohledem zejména na § 31 odst. 10 a 12 zákona o pozemních komunikacích vnímá žalovaný odstraňování reklamních zařízení jako cyklický proces celistvě upravený zvláštním právním předpisem, který plně reflektuje jemu svěřenou ochranu veřejného zájmu (zejména bezpečnosti provozu) i ochranu vnějších zainteresovaných subjektů. Jedná se o odstranění zdroje ohrožení, nikoli o odstranění stavby podle stavebního zákona. Je procesně neekonomické, aby stavební úřad duplikoval proces silničního správního úřadu, když důsledek i zájmy chráněné oběma úřady jsou téměř totožné. Odstranění reklamního zařízení podle zákona o pozemních komunikacích je mimořádným opatřením, které nesnese odkladu, a proto jej lze nadřadit nad stavební zákon. Úvahy žalobkyně jsou spekulativní, podstatná je skutečnost, že Reklamní zařízení je bez povolení podle zákona o pozemních komunikacích provozováno minimálně od 1. 7. 2011, žalobkyně je ve věci provozování reklamních zařízení profesionálem a měla dostatečně dlouhou dobu na odstranění Reklamního zařízení ve své režii. V dané souvislosti žalovaný odkázal na otevřený dopis náměstka pro řízení sekce Ministerstva dopravy a citoval z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 11 A 25/2025-48.

9. Pojmy „odstranění“ a „likvidace“ nejsou v § 31 odst. 10 a 11 zákona o pozemních komunikacích detailněji specifikovány. Výklad žalobkyně, že prvním z nich se rozumí rozebrání a druhým z nich rozřezání, zohýbání, zmačkání a zlámání, je zcela subjektivní a ničím nepodložený. Žalovaný má za to, že „odstraněním“ se obecně rozumí jakákoli činnost v souladu s ochranou veřejných zájmů spočívajících zejména v ochraně bezpečnosti provozu a života a zdraví osob. „Likvidace“ musí probíhat v souladu se zákonem č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů. Zákon o pozemních komunikacích dané pojmy blíže nedefinuje, a proto je nutné se v případě faktické realizace odstranění a likvidace řídit dalšími právními předpisy dle specifické povahy věci a se zřetelem na ochranu konkrétních veřejných zájmů. Závěrem žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 26. 2. 2019, č. j. 4 As 357/2018- 37, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17.

III. Replika žalobkyně

10. Žalobkyně vyjádřila v replice nesouhlas s tvrzením žalovaného o nedostatku jeho pasivní legitimace. Zásah ze strany osoby zúčastněné na řízení je mu přičitatelný, neboť ta totiž není oprávněna na základě vlastního rozhodnutí sama přistoupit k odstranění reklamního zařízení, může tak učinit výhradně na základě výzvy žalovaného. Osoba zúčastněná na řízení tedy v daném procesu nevystupuje jako správní orgán. Nezákonný zásah v podobě odstranění Reklamního zařízení tedy musí být přičitatelný žalovanému, což potvrdil také Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 22. 5. 2025, č. j. 11 A 25/2025-48.

11. Dále žalobkyně uvedla, že z § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích nelze dovozovat vyloučení dalších postupů stanovených stavebním zákonem, zejména § 247, podle něhož je stavební úřad povinen stanovit konkrétní podmínky provádění odstraňovacích prací. Žalovaný sice měl pravomoc Výzvu vydat, ale před prováděním odstraňovacích prací na ni muselo navázat řízení o odstranění stavby. Stavební zákon a zákon o pozemních komunikacích se v tomto smyslu doplňují. Odkazy žalovaného na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č.j. 11 A 25/2025-48, jsou irelevantní s ohledem na vady jeho odůvodnění. Relevantní v tomto směru není ani dopis náměstka pro řízení sekce Ministerstva dopravy z 20. 9. 2017. Žalovaný přehlíží, že nekoordinovaným prováděním odstraňovacích prací dochází ke vzniku rizika pro účastníky silničního provozu, které je významnější, než riziko, které představuje samotné reklamního zařízení. Vyloučením aplikace stavebního zákona je proces odstranění ponechán bez úpravy a koordinace. Také tvrzení žalovaného, že Reklamní zařízení bylo při dálnici D8 umístěno 14 let bez potřebného povolení, je irelevantní, neboť podstatou sporu je, zda bylo či nebylo zapotřebí povolení k odstranění stavby. Žalovaný démonizuje reklamní zařízení a snaží se dohnat časový rest při jejich odstraňování z let 2012- 2023.

12. Smyslem § 31 odst. 10 a 11 zákona o pozemních komunikacích je dle žalobkyně zajištění ochrany majetkových práv vlastníka reklamního zařízení. Pojem odstranění je tedy nutno vykládat jako „přemístění určité věci na jiné vhodné místo při zachování její podstaty a funkčnosti“. V tomto smyslu vykládal uvedený pojem také žalovaný ještě ve vyjádření k žalobě ve věci sp. 11 A 25/2025. Žalobkyně nerozporuje, že odstraňováním reklamních zařízení plní žalovaný svou zákonnou povinnost, mělo by se tak však dít v souladu se zásadou zákonnosti.

IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení

13. Osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že dle judikatury správních soudů není pasivně legitimována. Dále uvedla, že k odstranění Reklamního zařízení došlo 5. 5. 2025 na základě formálně i materiálně správné Výzvy. Právní předpisy nestanoví povinnost informovat vlastníka pozemku o termínu odstranění reklamního zařízení. Vlastníku pozemku byla přitom předem zaslána výzva k poskytnutí součinnosti.

14. Osoba zúčastněná na řízení dále odmítla názor žalobkyně o nutnosti získat k odstranění Reklamního zařízení povolení stavebního úřadu. To odporuje systematickému výkladu zákona o pozemních komunikacích. Současně poznamenala, že o současném stavu Reklamního zařízení nemůže mít žalobkyně informace, neboť neuhradila náklady na jeho odstranění, a toto jí tedy nemohlo být vydáno. Stav reklamního zařízení ne vždy umožňuje jeho bezpečné rozebrání bez poškození. Reklamní zařízení bylo odstraněno zákonem předvídaným postupem.

V. Duplika žalobkyně

15. V duplice žalobkyně setrvala na své argumentaci obsažené v přechozích podáních a rozporovala aplikovatelnost osobou zúčastněnou na řízení odkazované judikatury. Za mylné označila tvrzení, že právní předpisy neukládaly žalovanému ani osobě zúčastněné na řízení povinnost informovat vlastníka pozemku o termínu odstranění Reklamního zařízení. Z povahy výrazu „součinnost“ plyne, že vlastník pozemku musel být o termínu odstranění včas informován. Nestalo-li se tak, došlo k nezákonnému zásahu jak do držby, tak do vlastnického práva k pozemku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že pozemek nebyl oplocen. Při odstraňování Reklamního zařízení došlo k jeho poškození, které hraničí s faktickou likvidací, tedy k postupu v rozporu s § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích. VI. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025 16. Soud žalobu původně rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č.j. 15 A 64/2025-80, jako nedůvodnou zamítl. Dospěl totiž k závěru, že žalobkyně žalobou nenapadala zákonnost Výzvy, kterou je tedy nutno považovat za zákonnou. Soud současně dospěl stejně jako 11. senát téhož soudu v rozsudku ze dne 22. 5. 2025, č.j. 11 A 25/2025-48, k závěru, že problematika odstraňování reklamních zařízení nacházejících se v ochranném pásmu dálnice je komplexně upravena v zákoně o pozemních komunikacích. V posuzované věci bylo přitom postupováno v souladu s tímto zákonem, pročež nelze učinit závěr o nezákonném zásahu žalovaného. Soud současně dospěl k závěru, že neexistuje správní orgán, jemuž by bylo žalobkyní vytýkané jednání (odstranění Reklamního zařízení v podobě jeho faktické likvidace) přičitatelné a ve vztahu k němuž by byla žaloba ve správním soudnictví projednatelná.

VII. Rozsudek Nejvyššího správního soudu

17. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č.j. 15 A 64/2025-80, byl ke kasační stížnosti žalobkyně zrušen rozsudkem NSS ze dne 16. 1. 2026, č.j. 5 As 211/2025-47 (dále jen „zrušující rozsudek“). NSS dospěl k závěru, že úvaha Městského soudu v Praze o komplexnosti úpravy obsažené v zákoně o pozemních komunikacích nemůže obstát. Městským soudem v Praze citovaný rozsudek 11. senátu téhož soudu ze dne 22. 5. 2025, č.j. 11 A 25/2025-48, byl z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušen rozsudkem NSS ze dne 26. 11. 2025, č.j. 2 As 121/2025-45. Dle tohoto rozsudku Městský soud v Praze využil v rozsudku 11. senátu dílem nepřiléhavou rozhodovací praxi (rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2019, č.j. 4 As 357/2018-39, dle jehož závěrů platí pouze to, že stavební souhlas/povolení vydané stavebním úřadem pro realizaci stavby reklamního zařízení nemá vliv na to, zda bylo povoleno i ve smyslu zákona o pozemních komunikacích), dílem nespecificky odkázal na „rozsáhlou judikaturu“, podle níž se stavební zákon nepoužije. Závěr o komplexnosti úpravy v zákoně o pozemních komunikacích tak dle NSS nebyl ničím podložen. Jelikož soud na rozsudek 11. senátu k těmto otázkám pouze odkázal formou přímé citace a rozsudek 11. senátu Městského soudu v Praze byl NSS zrušen, zatížil také soud svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti. NSS uložil soudu v tomto směru povinnost přezkoumatelným způsobem odpovědět na námitky žalobkyně ohledně aplikace stavebního zákona na odstraňování reklamních řízení ve smyslu § 31 odst. 9 a násl. zákona o pozemních komunikacích.

18. NSS současně s odkazem na rozsudek ze dne 12. 11. 2025, č.j. 2 As 80/2025-56, konstatoval, že osoba zúčastněná na řízení je v tomto případě adresátem výzvy ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, fakticky tedy vykonavatelem či „prodlouženou rukou“ žalovaného, od něhož vychází prvotní impuls (žalovaný je „tvůrcem vůle“). Za původce zásahu je proto třeba považovat žalovaného. K posouzení tak zůstává zodpovězení otázky zákonnosti jednání, resp. zásahu žalovaného, což je tedy úkolem Městského soudu v Praze v dalším řízení.

VIII. Ústní jednání před Městským soudem v Praze

19. Při ústním jednání setrvali účastníci řízení na svých procesních stanoviscích. Právní zástupce žalobkyně odkázal na podanou žalobu, odůvodnění kasační stížnosti a další písemná podání v této věci. Dále konstatoval, že nesouhlasí se závěry obsaženými v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2025, č.j. 11 A 25/2025-110 a uvedl, že proti němu byla podána kasační stížnost. Zmiňovaný rozsudek nerespektoval závazný právní názor NSS. Žalobkyně prokázala, že argumentace potřebou vydání rozhodnutí o povolení odstranění stavby je důvodná.

20. Žalovaný setrval na argumentaci obsažené ve vyjádření k žalobě a dále odkázal na žalobkyní zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze.

21. Osoba zúčastněná na řízení se taktéž odkázala na své písemné vyjádření ve věci a dále na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, č.j. 10 A 37/2025-48. Konstatovala, že postup žalovaného i její byl v souladu se zákonem. Úprava v zákoně o pozemních komunikacích je zvláštní úpravou, která je založena na potřebě operativnosti a rychlosti odstranění reklamního zařízení ohrožujícího bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně věděla o tom, že Reklamní zařízení je nepovolené, téměř deset let. Reklamní zařízení však neodstranila, a to ani na základě Výzvy.

22. Soud provedl při jednání důkaz: 1) žalobkyní předloženou fotodokumentací z odstraňování Reklamního zařízení -fotografiemi označenými jako pdf kopie přílohy č. 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18 a 19 z podání 206009/2025; 2) protokolem o likvidaci odstraněného Reklamního zařízení ze dne 8. 4. 2026, z něhož vyplývá, že likvidace byla provedena 15. 8. 2025; 3) protokolem o předání Reklamního zařízení ze dne 8. 4. 2026, z něhož plyne, že Reklamní zařízení bylo odstraněno dne 5. 5. 2025, převzato osobou zúčastněnou na řízení a následně uskladněno na adrese Třída 1. máje 243, Hranice; 4) protokolem o odstranění reklamního zařízení ze dne 8. 4. 2026, podle něhož bylo Reklamní zařízení z dotčeného pozemku odstraněno dne 5. 5. 2025 v době mezi 6 a 13 hod.; 5) příjemkou na sklad č. 25SP00618, z níž plyne, že společnost VS Výkup Surovin s.r.o. přijala od DEMSTAV 1600 kg železa – druh 27 a 8200 kg železa – durh 17.

23. Následující dokumenty označili účastníci řízení během ústního jednání za nesporné (prohlásili, že jejich existence a obsah jsou jim známy): 1/ Výzva; 2/ oznámením o uskladnění Reklamního zařízení ze dne 21. 5. 2025; 24. Další žalobkyní navržené důkazy soud při jednání usnesením zamítl. Dospěl k závěru, že další doplnění dokazování nebylo potřebné a o žalobě bylo možno rozhodnout na základě již provedených důkazů.

IX. Posouzení věci Městským soudem v Praze

25. Městský soud v Praze je právním názorem, jež byl vyjádřen ve zrušujícím rozsudku NSS vázán (ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.), proto znovu přezkoumal žalobou označený zásah žalovaného z hlediska uplatněných žalobních bodů, při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době zásahu (ustanovení § 87 odst. 1 s. ř. s.).

26. Soud nejprve stejně jako ve svém původním rozsudku konstatuje, že žalobkyně spatřuje nezákonný zásah v postupu osoby zúčastněné na řízení spočívajícím ve faktickém odstranění Reklamního zařízení (bez povolení stavebního úřadu k jeho odstranění) a ve způsobu jeho provedení. Žalobkyně přitom v žalobě výslovně uvedla, že nenapadá ani správnost postupu a oprávnění žalovaného spočívajícího ve vydání Výzvy, ani ústavnost relevantní právní úpravy. Soud tedy pouze na okraj ke zmínce žalobkyně, že v době svého zřízení bylo Reklamní zařízení mimo silniční ochranné pásmo, a nevyžadovalo tak povolení příslušného silničního úřadu, odkazuje např. na rozsudek NSS ze dne 12. 6. 2024, č. j. 6 As 3/2024-44, či žalovaným zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2018, č. j. 29 A 64/2018-74. K poznámce, že vlastníci předmětného pozemku nebyli o odstranění Reklamního zařízení předem řádně informováni, soud pouze obecně podotýká, že z podání účastníků plyne, že vlastníkům pozemku byla Výzva (obsahující výzvu k poskytnutí součinnosti) zaslána. Uvedená námitka však nemůže být důvodná z podstaty věci, neboť by se nejednalo by se o zásah do veřejných subjektivních práv samotné žalobkyně ve smyslu § 2 s. ř. s. (jí jakožto vlastníku Reklamního zařízení se podle úpravy v zákoně o pozemních komunikacích výzva k odstranění reklamního zařízení neoznamuje). Tato část argumentace soudu byla ve zrušujícím rozsudku potvrzena (srov. bod 20 zrušujícího rozsudku).

27. Skutečnost, že se Reklamní zařízení nacházelo v ochranném pásmu dálnice, žalobkyně v žalobě nečinila spornou. Tato skutečnost pak vyplývá i z Výzvy. Nebylo tedy sporu o tom, že umístění Reklamního zařízení tedy naplňuje podmínky § 30 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích.

28. Z povahy a logiky věci považoval soud za potřebné nejprve se zabývat námitkou žalovaného o vadné pasivní věcné legitimaci, neboť Ministerstvo dopravy, jak bylo žalobkyní označeno v žalobě, se necítí být věcně pasivně legitimovaným správním úřadem.

29. Z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003 - 56, vyplývá, že „V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce. Tyto závěry lze vztáhnout i na řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s., samozřejmě za podmínky, že žalobce dostatečně určitě popíše zásah a uvede, kdo jej provedl“.

30. Soud má i přes vyjádření žalovaného za to, že osobě zúčastněné na řízení pasivní legitimace v projednávaném případě nesvědčí. Tento názor soudu ostatně aproboval NSS ve zrušujícím rozsudku. Osoba zúčastněná na řízení v daném případě nevystupuje jako správní orgán ve smyslu legislativní zkratky podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť jí nebylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. V dané věci konala, respektive byla povinna konat, na základě Výzvy žalovaného, aniž by jí byl dán zákonem o pozemních komunikacích, případně jiným právním předpisem jakýkoliv objektivně existující prostor k vlastní úvaze, zda má předmětné reklamní zařízení odstranit, či nikoliv. Osoba zúčastněná na řízení tak byla pouze adresátem Výzvy žalovaného a faktickým vykonavatelem jeho vůle, nikoli vůle své vlastní.

31. Soud za rozhodnou pro posouzení věci považoval skutečnost, že veškerá oprávnění osoby zúčastněné na řízení v daném případě vyplývají ze skutečnosti, že vlastník předmětné dálnice, tj. stát, jí svěřil výkon správy o tuto dálnici, včetně práva hospodařit s dálnicí (viz § 9 a 9a zákona o pozemních komunikacích). Osoba zúčastněná na řízení tak veškeré žalobkyní zmíněné úkony činí jako správce dálnice, respektive jako subjekt hospodařící s majetkem státu v podobě dálnice. Osoba zúčastněná na řízení tedy v tomto případě vystupuje jako soukromoprávní subjekt, který má rovnocenné postavení např. s žadatelem o zvláštní užívání, vlastníkem reklamního zařízení nebo vlastníkem pozemku, nikoliv jako subjekt veřejného práva s vrchnostenským postavením.

32. S uvedeným názorem se ztotožnil i NSS ve zrušujícím rozsudku, když uvedl, že danou problematiku NSS shrnul v nedávném rozsudku ze dne 12. 11. 2025, čj. 2 As 80/2025-56, v němž uvedl, že ustanovení § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích účinného do 31. 12. 2023 ukládal silničnímu správnímu úřadu (v případě dálnic tedy žalovanému) vyzvat k odstranění reklamního zařízení bez příslušného povolení vlastníka reklamního zařízení. Nyní účinná právní úprava ukládá silničnímu správnímu úřadu vyzvat k odstranění reklamního zařízení vlastníka pozemní komunikace nebo jejího správce. Vlastníka nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, vyzývá silniční správní úřad k poskytnutí součinnosti. Vlastníku reklamního zařízení tedy již výzva podle nyní účinného zákona o pozemních komunikacích adresována být nemá. Je zjevné, že žalovaný může postupovat nezákonně při vydání výzvy (rozsudky NSS ze dne 13. 2. 2025, čj. 9 As 257/2024-40, či ze dne 25. 6. 2025, čj. 4 As 277/2024-46), nicméně již fakticky nekoná ve věci odstranění reklamního zařízení. To činí osoba zúčastněná na řízení právě na základě výzvy žalovaného. Jednání osoby zúčastněné na řízení je však žalovanému přičitatelné, neboť je v takovém případě tvůrcem vůle. Je tedy třeba jej považovat za původce zásahu. K přímému zásahu může dojít realizací pokynu žalovaného. Zároveň je nepochybné, že žalobkyni může přímo zkrátit na jejích právech odstranění reklamního zařízení v jejím vlastnictví. Mezi jednáním žalovaného a jeho následkem v podobě přímého zásahu do práv tedy nestojí žádný další zprostředkující mechanismus, který by účinky jednání mohl omezit, modifikovat či zcela vyloučit, neboť, jak již NSS uvedl ve výše citovaném rozsudku, osoba zúčastněná na řízení nemá žádný prostor pro vlastní uvážení (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2022, čj. 10 As 25/2020-61, č. 4435/2023 Sb. NSS, zejm. bod 37). Podle rozsudku NSS čj. 2 As 80/2025-56 se tak lze zásahovou žalobou bránit i proti samotnému odstranění reklamního zařízení, a to proti Ministerstvu dopravy jako žalovanému, což žalobkyně v nyní posuzované věci učinila.

33. Při svém posouzení vycházel soud z následující právní úpravy:

34. Podle § 25 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích silniční správní úřad vydá rozhodnutí o povolení zvláštního užívání právnické nebo fyzické osobě na základě písemné žádosti na dobu určitou a v rozhodnutí stanoví podmínky zvláštního užívání. Povolení ke zvláštnímu užívání nezbavuje uživatele povinnosti k náhradám za poškození nebo znečištění dálnice, silnice nebo místní komunikace. Podle odst. 6 písm. c) bod 1. tohoto ustanovení „Zvláštním užíváním dálnice, silnice a místní komunikace je užití dálnice, silnice nebo místní komunikace a silničního pomocného pozemku pro zřizování a provozování zařízení pro písemnou, obrazovou, světelnou nebo jiným způsobem prováděnou reklamu nebo propagaci (dále jen „reklamní zařízení“).

35. Podle § 30 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích k ochraně dálnice, silnice a místní komunikace I. nebo II. třídy a provozu na nich mimo zastavěné území obcí slouží silniční ochranná pásma. Silniční ochranné pásmo pro nově budovanou nebo rekonstruovanou dálnici, silnici a místní komunikaci I. nebo II. třídy vzniká na základě rozhodnutí o povolení záměru podle stavebního zákona.“ Podle odst. 2 písm. a) tohoto ustanovení „Silničním ochranným pásmem se pro účely tohoto zákona rozumí prostor ohraničený svislými plochami vedenými do výšky 50 m a ve vzdálenosti 50 m od osy přilehlého jízdního pásu dálnice anebo od osy větve její křižovatky s jinou pozemní komunikací; pokud by takto určené pásmo nezahrnovalo celou plochu odpočívky, tvoří hranici pásma hranice silničního pozemku.

36. Podle § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu podléhá povolení.

37. Podle § 31 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích vlastník nemovitosti v silničním ochranném pásmu je oprávněn v obecném zájmu umístit na své nemovitosti pouze reklamní zařízení, které bylo povoleno.

38. Podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích je-li v silničním ochranném pásmu zřízeno nebo provozováno reklamní zařízení v rozporu s odstavcem 1 bez povolení, vyzve silniční správní úřad neprodleně poté, co se o tom dozvěděl, vlastníka pozemní komunikace, v jejímž ochranném pásmu je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, nebo jejího správce, je-li výkon její správy zajišťován prostřednictvím správce, k odstranění reklamního zařízení, a vlastníka nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno, k poskytnutí součinnosti podle odstavce 12. Silniční správní úřad vlastníka pozemní komunikace nebo jejího správce nevyzývá, je-li současně vlastníkem nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno; v takovém případě silniční správní úřad vlastníku nebo správci pozemní komunikace na jeho žádost sdělí, zda je reklamní zařízení zřízeno a provozováno na základě povolení podle odstavce 1.

39. Podle § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích reklamní zařízení zřízené nebo provozované v ochranném pásmu pozemní komunikace v rozporu s odstavcem 1 bez povolení je vlastník této pozemní komunikace nebo její správce, je-li výkon její správy zajišťován prostřednictvím správce, povinen na náklady jeho vlastníka odstranit a uskladnit na vhodném místě. Odstranění reklamního zařízení bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem.

40. Podle § 31 odst. 11 zákona o pozemních komunikacích vlastník nebo správce pozemní komunikace, který odstranil reklamní zařízení postupem podle odstavce 10, zveřejní po dobu 3 měsíců způsobem umožňujícím dálkový přístup identifikační údaje reklamního zařízení a informaci, kde a jakým způsobem si může reklamní zařízení jeho vlastník vyzvednout. Reklamní zařízení lze jeho vlastníku vydat pouze po uhrazení nákladů na odstranění a uskladnění reklamního zařízení. Nedojde-li k vydání reklamního zařízení jeho vlastníku do 3 měsíců ode dne zveřejnění informací podle věty první, je vlastník nebo správce pozemní komunikace, který reklamní zařízení odstranil, oprávněn reklamní zařízení na náklady jeho vlastníka zlikvidovat.

41. Podle § 40 odst. 2 písm. c) zákona o pozemních komunikacích ministerstvo dopravy vykonává působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu podle tohoto zákona ve věcech dálnic.

42. Podle § 7 odst. 2 stavebního zákona reklamním zařízením se v tomto zákoně rozumí panel, tabule, deska nebo konstrukce, které slouží k šíření reklamy nebo jiných informací. Reklamní zařízení o celkové ploše větší než 8 m2 se považuje za stavbu.

43. Podle § 247 odst. 1 stavebního zákona stavbu, která podléhá povolení nebo obsahuje azbest, je možné odstranit pouze na základě povolení odstranění stavby.

44. Podle § 247 odst. 2 stavebního zákona účastníkem řízení o povolení odstranění je vlastník pozemku, na němž se odstraňovaná stavba nachází, vlastník stavby a další osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná práva k sousednímu pozemku nebo stavbě mohou být odstraňováním stavby přímo dotčena.

45. Soud se tedy nejprve zabýval námitkou žalobkyně, že k odstranění Reklamního zařízení mohlo dojít pouze na základě povolení k odstranění stavby ve smyslu § 247 odst. 1 stavebního zákona. Soud současně k této námitce uvádí, že totožnou námitkou se v obdobné věci jiného žalobce zabýval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 4. 2026, č.j. 11 A 25/2025-110, s jehož posouzením se soud zcela ztotožňuje.

46. Nezákonný zásah žalobkyně spatřuje v tom, že žalovaný dne 5. 5. 2025 nechal provést demontáž Reklamního zařízení. Podle § 247 odst. 1 stavebního zákona stavbu, která podléhá povolení nebo obsahuje azbest, je možné odstranit pouze na základě povolení k odstranění stavby. Takovou stavbou přitom je podle tvrzení (blíže nedoloženého) žalobkyně i předmětné Reklamní zařízení.

47. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda tento úkon žalovaného může být posuzován jako nezákonný zásah s ohledem na ustanovení § 82 a následující s. ř. s.

48. Dotčené ustanovení vymezuje podmínky, které musí být splněny pro to, aby mohl soud vyslovit nezákonnost zásahu a žalobkyni poskytnout ochranu před nezákonným zásahem. Žalobkyně musí být přímo (1. podmínka) zkrácena na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti ní nebo v jeho důsledku bylo proti ní přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li některá z nich splněna, nelze žalobkyni ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout (rozsudky NSS ze dne 17. 3. 2008, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, a ze dne 15. 4. 2021, čj. 1 As 394/2020- 53, č. 4186/2021 Sb. NSS, bod 24).

49. Soud se nejprve zabýval splněním čtvrté podmínky. Pokud by totiž nešlo o zásah v širším smyslu, bylo by nutné žalobu odmítnout, případně žalobkyni vyzvat ke změně žalobního typu.

50. Odstranění reklamního zařízení je faktickým úkonem přičitatelným žalovanému správního orgánu, který má potenciál zasáhnout do veřejných subjektivních práv vlastníka zařízení. Správní soudy opakovaně obdobné zásahové žaloby posuzovaly (např. rozsudek NSS ze dne 16. 10. 2024, čj. 7 As 144/2024-31, či rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. 11. 2024, čj. 8 A 68/2024-90). Soud nemá pochybnosti o tom, že namítaný zásah může být zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., čtvrtá podmínka shora uvedeného testu je proto splněna.

51. Splněny jsou též první, druhá a pátá podmínka. Odstranění předcházející Výzva směřovala k odstranění reklamního zařízení, které je ve vlastnictví žalobkyně. Odstraněním tohoto zařízení byla žalobkyně přímo zasažena na svých právech. Na tom nic nemění ani skutečnost, že Výzva nebyla adresována přímo žalobkyni, ale (pouze) vlastníkům pozemku a osobě zúčastněné na řízení. Výzva se totiž nadále týká Reklamního zařízení žalobkyně, tedy i jejích práv, stejně jako faktická realizace odstranění Reklamního zařízení.

52. Sporná je mezi účastníky zákonnost zásahu (třetí podmínka).

53. Podle § 85 s. ř. s. žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. Žalobkyně se domáhá určení nezákonnosti zásahu. Nemá přitom žádný jiný právní prostředek nápravy, který by musela vyčerpat, proto je žaloba přípustná.

54. Žalovaný ve Výzvě oznámil, že v silničním ochranném pásmu dálnice D8 na pozemku parc. č. X se nachází reklamní zařízení, přičemž žalovanému není známo žádné povolení k jeho zřízení a provozování ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. S ohledem na uvedené tak žalovaný v souladu s § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích vyzval jednak osobu zúčastněnou na řízení jako majetkového správce dotčené dálnice, aby na základě pověření k odstraňování reklamních zařízení přistoupila k odstranění Reklamního zařízení, včetně nosné konstrukce, resp. k aplikaci postupu v souladu s §31 odst. 10 a odst. 11 zákona o pozemních komunikacích, a jednak paní Ing. J. S. a Ing. V. S., jako vlastníky pozemku parc. č. X, k poskytnutí součinnosti v souladu s § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích.

55. Soud dodává, že žalobkyně nečiní spornou skutečnost, že Výzva k byla vlastníkům předmětného pozemku zaslána. Tato skutečnost vyplývá také z předloženého spisového materiálu. Rovněž pak není ze strany žalobkyně rozporována Výzva ani její zákonnost.

56. Podstatou žalobní argumentace ohledně nezákonnosti zásahu je žalobkyní obsáhle prezentovaný právní názor, podle nějž žalovaný postupoval nezákonně, pokud si před odstraněním Reklamního zařízení neopatřil povolení odstranění podle § 247 stavebního zákona. Žalobkyně se domnívá, že mělo být postupováno podle stavebního zákona vzhledem k požadavku, aby stavbu, která podléhá povoleni nebo obsahuje azbest, bylo možné odstranit pouze na základě povolení odstranění stavby podle § 247 odst. 1 stavebního zákon.

57. Za rozhodné pro posouzení věci soud považoval znění § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích. Z uvedeného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že silniční správní úřad je povinen výzvu k odstranění reklamního zařízení zaslat vlastníku pozemní komunikace, případě jejímu správci, a současně vlastníku nemovitosti, na které je reklamní zařízení zřízeno nebo provozováno. Z uvedeného ustanovení neplyne povinnost silničního správního úřadu zasílat výzvu k odstranění reklamního zařízení jeho vlastníku. Na základě výše uvedeného má soud za to, že žalovaný nepochybil, jestliže Výzvu nezaslal žalobkyni.

58. Skutečnost, že se Reklamní zařízení nacházelo v ochranném pásmu dálnice, žalobkyně v podané žalobě nečinila spornou. Tato skutečnost pak vyplývá i z Výzvy a jejích příloh. Z těchto podkladů je zřejmé, že umístění reklamního zařízení naplňuje podmínky § 30 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích.

59. Z výše citované právní úpravy plyne, že s novelizovaným procesem odstraňování reklamních zařízení vyvstal problém s interpretací zákona o pozemních komunikacích vůči „novému“ stavebnímu zákonu. Stavební zákon definuje reklamní zařízení v ustanovení § 7 odst. 2, přičemž reklamní zařízení o celkové ploše větší než 8 m2, se podle tohoto ustanovení považuje za stavbu. Podle § 247 odst. 1 stavebního zákona je možné stavby, které podléhají povolení, odstranit pouze na základě povolení odstranění stavby. Ustanovení § 247 odst. 2 stavebního zákona následně upravuje účastenství v tomto procesu. Za účastníka řízení o povolení odstranění se tak považuje vlastník pozemku, na kterém se odstraňované reklamní zařízení nachází a dále rovněž jeho vlastník, případně též i další osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná práva k sousednímu pozemku nebo stavbě mohou být tímto procesem přímo dotčena.

60. Oproti tomu zákon o pozemních komunikacích obsahuje postup k odstranění reklamního zařízení a na stavební zákon se při tomto explicitně neodvolává. Problémem je, že dle tohoto postupu se vlastník reklamního zařízení nestává automaticky účastníkem řízení, nýbrž tím je pouze vlastník nemovitosti, na které je reklamní zařízení umístěno, a kterému také zasílá silniční správní úřad výzvu k poskytnutí součinnosti podle § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích. O této výzvě by měl podle názoru NSS tento vlastník nemovitosti sám informovat vlastníka dotčeného reklamního zařízení, neboť vlastník nemovitosti je oprávněn na svém pozemku či stavbě umístit pouze reklamní zařízení, které má patřičné povolení a s vlastníkem reklamního zařízení má k tomuto soukromoprávní vztah (viz již opakovaně citovaný rozsudek NSS č.j. 2 As 80/2025-56).

61. Soud předně zdůrazňuje, že považuje právní úpravu obsaženou v zákoně o pozemních komunikacích za komplexní, neboť tento zákon obsahuje prvky veřejnoprávní ingerence, jako je odstranění reklamního zařízení právě bez ohledu na vydané stavební povolení, ale zároveň reflektuje i soukromoprávní odpovědnost za škodu, která může vzniknout při vstupu na pozemek, na kterém je dané zařízení umístěno, a také při procesu jeho samotného odstraňování. Přičemž nic by nemělo bránit tomu, aby se náhrady škody domáhaly i jiné dotčené osoby. Tento výklad je ve shodě s cílem právní úpravy, neboť dovozuje její rychlejší aplikaci a tím i zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Naopak podle § 255 a násl. stavebního zákona by mohl vlastník odstraňovaného reklamního zařízení podat například žádost o dodatečné povolení stavby, což by celý proces neúměrně prodloužilo.

62. Žalobkyně se domnívá, že věta poslední § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích znamená pouze to, že provedení odstraňovacích prací nebrání skutečnost, že reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem. Povolení k umístění stavby však není totéž, co povolení k jejímu odstranění (demoliční povolení). Podle § 247 stavebního zákona má každý subjekt povinnost opatřit si povolení k odstranění stavby. Stavební zákon a zákon o pozemních komunikacích je třeba aplikovat současně.

63. Soud se přiklonil k argumentaci žalovaného.

64. Současná úprava odstraňování reklamních zařízení uvedená v ustanovení § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích upravuje dva režimy. Pokud je reklamní zařízení zřízeno na pozemku v ochranném pásmu, který je vlastněn přímo vlastníkem (či spravován správcem) pozemní komunikace, silniční správní úřad vlastníka (správce) k odstranění reklamního zařízení nevyzývá. Vlastník (správce) si v takovém případě může dotazem na silniční správní úřad ověřit, zda je reklamní zařízení povoleno či nikoli. Pokud je však reklamní zařízení zřízeno v ochranném pásmu na cizí nemovitosti, silniční správní úřad vyzve vlastníka (správce) pozemní komunikace k odstranění nelegálního reklamního zařízení a současně vyzve vlastníka nemovitosti k poskytnutí součinnosti, tj. vlastník nemovitosti je povinen umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na svoji nemovitost za účelem odstranění takového reklamního zařízení [§ 31 odst. 12 věta první zákona o pozemních komunikacích]. Výzva podle § 31 odst. 9 věty první proto bude předcházet pouze odstranění reklamního zařízení, které se nachází na pozemku, který není ve vlastnictví vlastníka pozemní komunikace. To je případ nyní posuzovaný. Reklamní zařízení, které je na pozemku ve vlastnictví vlastníka pozemní komunikace musí vlastník odstranit poté, co si sám u silničního správního úřadu ověří, zda je zařízení povoleno.

65. Samotnou povinnost vlastníka či správce pozemní komunikace odstranit reklamní zařízení zřízené bez povolení upravuje ustanovení § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích, který se uplatní v obou výše popsaných režimech. Oproti předchozí právní úpravě se věta o tom, že odstranění reklamního zařízení bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem, váže nikoli k vydání výzvy podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, ale pouze k samotnému odstranění reklamního zařízení.

66. NSS v rozsudku ze dne 26. 9. 2019, čj. 4 As 357/2018-39, v poměrech předchozí právní úpravy uvedl, že skutečnost, že reklamní zařízení stěžovatele bylo zřízeno na základě souhlasu stavebního úřadu s provedením této stavby, „nebrání vydání výzvy podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích“ (bod 36). K totožnému závěru NSS dospěl též v rozsudcích ze dne 9. 10. 2023, čj. 5 As 127/2022-46 (bod 42), a ze dne 12. 6. 2024, čj. 6 As 3/2024-44 (bod 18).

67. Tyto závěry jsou podle názoru soudu přiměřeně použitelné i v současném režimu odstraňování staveb, a to přestože úprava odstraňování reklamních zařízení od 1. 1. 2024 doznala podstatných změn, které NSS přehledně shrnul v rozsudku ze dne 12. 11. 2025, čj. 2 As 80/2025-56. I v současné úpravě totiž zákonodárce z předchozí právní úpravy převzal téměř doslovně poslední větu § 31 odst. 9 a 10 (nově poslední věta § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích) podle níž odstranění reklamního zařízení (podle předchozí úpravy též jeho likvidace) bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem. I podle doslovného znění předchozí úpravy totiž vydané stavební povolení nebránilo nejen vydání výzvy k odstranění, ale ani samotnému fyzickému odstranění reklamního zařízení.

68. Opačný závěr by byl podle názoru soudu zcela nelogický. Pokud by totiž bylo možné odstranit reklamní zařízení podléhající stavebnímu povolení pouze na základě povolení k jeho odstranění, je otázkou, co by věta, že odstranění reklamního zařízení bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem, vůbec znamenala a jaký by byl její praktický dopad.

69. Pokud by byla argumentace žalobkyně dovedena do důsledků, znamenalo by to, že dokonce i reklamní zařízení umístěná bez stavebního povolení, přestože stavebnímu povolení podléhají, by bylo možné odstranit pouze po předchozím povolení odstranění stavby, případně nařídil-li by to stavební úřad. I stavby, které byly provedeny bez stavebního povolení (přestože povolení podléhají, tj. i „černé“ stavby), totiž lze odstranit buď na základě povolení k odstranění stavby (§ 247 a násl. stavebního zákona) nebo může jejich odstranění nařídit stavebníkovi nebo vlastníkovi stavby stavební úřad [§ 250 odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. Vlastník pozemní komunikace by tedy mohl bez povolení k odstranění stavby odstranit pouze reklamní zařízení, která stavebnímu povolení nepodléhají (reklamní zařízení o ploše do 0,6 m2). Jejich odstranění ale z povahy věci stavební povolení ani bránit nemůže, neboť povolovacímu režimu vůbec nepodléhají. Tato reklamní zařízení mohou být umisťována i odstraňována bez povolení stavebního úřadu (povolení podle zákona o pozemních komunikacích samozřejmě podléhají). Touto logikou by tedy poslední věta v § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích byla jen jakousi deklaratorní proklamací zákonodárce.

70. Nastíněný výklad by byl podle názoru soudu zcela v rozporu s úmyslem zákonodárce zajistit bezpečnost silničního provozu odstraněním nelegálních reklamních zařízení. Zřizování a provozování reklamních zařízení je od počátku existence zákona o pozemních komunikacích předmětem zvláštní a cílené (na bezpečnost silničního provozu a ochranu života a zdraví účastníků silničního provozu zaměřené) veřejnoprávní regulace, která s sebou přináší, a to obdobně jako v jiných oblastech lidských činností, hospodaření a správy, různá omezení vlastnického práva, jež jsou pro adresáty právní regulace závazná (viz nález ÚS ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 21/17, bod 54).

71. Úmyslem zákonodárce vtěleným do novely č. 184/2023 Sb. krom toho bylo odstraňování staveb „výrazně zjednodušit“, zefektivnit a urychlit. Svědčí o tom jak odůvodnění pozměňovacího návrhu poslance O. Lochmana, který do zákona vtělil novou úpravu odstraňování staveb (viz sněmovní tisk č. 286, pozměňovací návrh č. 2519), tak jeho vystoupení v rozpravě v průběhu projednávání zákona v Poslanecké sněmovně (viz stenozáznam z druhého čtení zákona dne 18. 4. 2023 na 63. schůzi Poslanecké sněmovny). Je zřejmé, že zákonodárce pokračuje ve snaze zefektivnit odstraňování reklamních zařízení ze silničních ochranných pásem (viz např. rozsudek NSS č.j. 2 As 80/2025-56, bod 62).

72. Věta o tom, že odstranění reklamního zařízení bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem, tak zjevně nemá být pouhou proklamací. Jejím smyslem je právě vyloučit aplikaci režimu odstraňování staveb podle stavebního zákona. Opačný výklad, jehož se žalobkyně domáhá, by podle názoru soudu přinesl řadu systémových nejasností. Je například nejasné, jak by měl vlastník pozemní komunikace postupovat, pokud by nemohl podat žádost o povolení k odstranění stavby.

73. Povinnost odstranit reklamní zařízení provozované bez povolení tíží podle § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích vlastníka pozemní komunikace, případně správce pozemní komunikace, a to i v případě, že není vlastníkem pozemku (nemovitosti), na kterém je reklamní zařízení umístěno. Vlastník pozemní komunikace tak zpravidla nebude vlastníkem reklamního zařízení. Tím by byl pouze tehdy, pokud by se jednalo o reklamní zařízení postavené na jeho pozemku po 1. 1. 2024 (uplatní se zásada superficies solo cedit). V drtivé většině případů však vlastník pozemní komunikace nebude vlastníkem reklamního zařízení, což ostatně předpokládá celá úprava odstraňování staveb podle zákona o pozemních komunikacích. Jejím smyslem je právě to, aby bylo možné odstranit nelegální reklamní zařízení, pokud jej odmítá odstranit jeho vlastník.

74. Vlastník pozemní komunikace tím pádem ale nebude oprávněn podat žádost o odstranění stavby podle stavebního zákona. Tu může podat pouze vlastník stavby. Vlastník pozemní komunikace ani nemusí být účastníkem řízení o odstranění stavby (§ 247 odst. 2 stavebního zákona a 32 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích). Vlastník pozemní komunikace by tedy musel spoléhat na to, že o odstranění stavby požádá vlastník reklamního zařízení. Takový závěr by však byl ve zjevném rozporu se smyslem úpravy odstraňování reklamních zařízení. Navíc, pokud by odstranění reklamního zařízení bylo podmíněno povolením stavebního úřadu a stavební úřad by s odstraněním nesouhlasil, nemohl by vlastník pozemní komunikace vůbec splnit svou povinnost, kterou mu ukládá § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích. Takový výklad podle názoru soudu obstát nemůže.

75. Vlastník pozemní komunikace by samozřejmě mohl podat podnět stavebnímu úřadu, aby nařídil odstranění reklamního zařízení podle § 250 a násl. stavebního zákona. Skutečnost, že reklamní zařízení je zřízeno a provozováno bez povolení podle zákona o pozemních komunikacích, však není bez dalšího důvodem pro nařízení odstranění stavby (a contrario § 250 odst. 1 stavebního zákona). Pokud by tedy reklamní zařízení např. svým závadným stavem neohrožovalo život nebo zdraví osob, stavební úřad by jeho odstranění nařídit nemohl. Ani takový závěr podle názoru soudu není souladný se záměrem a důvody právní úpravy.

76. Žalobkyně poukazuje na § 32 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (ve znění do 9. 9. 2025), podle nějž v silničních ochranných pásmech lze provádět stavby a nestavební záměry pouze na základě povolení příslušného stavebního úřadu. Má za to, že z tohoto ustanovení vyplývá, že stavební zákon a zákon o pozemních komunikacích „stojí vedle sebe“ a je nezbytné je uplatňovat současně. Z citovaného ustanovení však pouze vyplývá, že reklamní zařízení, která jsou zřizována v silničním ochranném pásmu a která zároveň podléhají stavebnímu povolení, lze provést pouze na základě stavebního povolení příslušného stavebního úřadu, kterému předchází povolení silničního správního úřadu se zřízením a provozováním reklamního zařízení. Naopak z tohoto ustanovení podle názoru soudu neplyne, že by i odstraňování reklamních zařízení zřízených na základě stavebního povolení muselo podléhat povolení k odstranění stavby. Jak žalobkyně správně upozorňuje, umisťování staveb není to samé, co jejich odstraňování. Není proto vyloučeno, aby určité stavby (např. právě reklamní zařízení) podléhaly stavebnímu povolení a zároveň se jejich odstraňování řídilo speciální právní úpravou. V případě reklamních zařízení v silničních ochranných pásmech je touto úpravou podle názoru soudu výlučně zákon o pozemních komunikacích. Úprava odstraňování staveb podle stavebního zákona se proto nepoužije.

77. Též komentářová literatura uvádí, že „odstranění nepovoleného zařízení se provede bez ohledu na povolení vydané stavebním úřadem. Tento prvek byl převzat již z předchozí právní úpravy a potvrzuje, že právní režim reklamních zařízení v ochranném pásmu komunikací je autonomní a že povolení vydané podle stavebního zákona není rozhodné. To má zabránit kolizím a průtahům v situacích, kdy billboard mohl mít stavební povolení, avšak byl nepovolený podle speciální úpravy zákona o pozemních komunikacích“ (Košinárová, B.: Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. 2. vydání. C. H. Beck, 2025, str. 396).

78. Úprava odstraňování reklamních zařízení v silničních ochranných pásmech je speciální (autonomní) úpravou k obecné úpravě odstraňování staveb podle stavebního zákona. Vlastník pozemní komunikace proto musí odstranit reklamní zařízení (povolené stavebním úřadem) zřízené a provozované v silničním ochranném pásmu bez povolení, aniž by k tomu potřeboval povolení k odstranění stavby.

79. Ochranu proti případné škodě, která může vzniknout při odstraňování reklamního zařízení vlastníku nemovitosti, zaručuje princip plné náhrady škody (nemůže se zprostit) podle § 31 odst. 12 zákona o pozemních komunikacích. I vlastníci sousedních pozemků a jiné dotčené osoby se jistě mohou domáhat náhrady škody podle obecné úpravy občanského zákoníku na tom, kdo ji v souvislosti s odstraněním reklamního zařízení způsobil. To, že okruh účastníků řízení při odstraňování zařízení podle zákona o pozemních komunikacích je užší, než okruh účastníků řízení o odstranění stavby podle stavebního zákona, podle názoru soudu samo o sobě neznamená, že by zákon o pozemních komunikacích nebyl speciální úpravou.

80. První žalobní bod tedy soud důvodným neshledal.

81. Dále se soud musel zabývat tím, zda k samotnému (fyzickému) odstranění Reklamního zařízení došlo v souladu se zákonem. Žalobkyně v této souvislosti tvrdila, že odstranění reklamních zařízení má dle § 31 odst. 10 a 11 zákona o pozemních komunikacích probíhat tak, aby si reklamní zařízení zachovalo svou povahu, tj. aby jej bylo opětovně možno použít jako reklamní zařízení. Odstranění má být provedeno šetrnou postupnou demontáží, při které zůstane povaha reklamního zařízení a možnost obnovit jeho funkci zachována. Likvidace reklamního zařízení může být provedena až tehdy, nevyvine-li vlastník reklamního zařízení v zákonem stanovené lhůtě předpokládanou aktivitu (pokud si jej po odstranění a uskladnění do 3 měsíců nevyzvedne). Do té doby je vlastník pozemní komunikace či její správce ze zákona povinen k zachovávání jeho způsobilosti k dalšímu použití. Postupem společnosti DEMSTAV však došlo k faktické likvidaci Reklamního zařízení. DEMSTAV rezignovala na zákonné i smluvní povinnosti a namísto postupné odborné demontáže Reklamního zařízení provedla jeho demolici tím, že (1) odřízla spodní díl stojny od základové patky, namísto jejího odmontování, (2) zlámala a rozřezala příčné nosníky sloužící k ukotvení reklamních ploch na hlavní podélný nosník a (3) zmačkala a zohýbala obě reklamní plochy. Popsaným postupem bylo Reklamní zařízení učiněno pro podnikatelskou činnost žalobkyně prakticky neupotřebitelným a došlo k jeho faktické likvidaci. Došlo k nevratnému poškození celé konstrukce, které z hlediska bezpečnosti, stability a pevnosti stojny neumožňuje tuto ani další části v budoucnu využít. To je v rozporu s § 31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích, podle něhož má být reklamní zařízení odstraněno a uskladněno.

82. Soud se tedy musel zabývat tím, zda došlo postupem společnosti DEMSTAV, který je přičitatelný žalovanému, k porušení zákona, konkrétně § 31 odst. 10 a 11 zákona o pozemních komunikacích, a tedy k nezákonnému zásahu do práv žalobkyně. Z dotčených ustanovení vyplývá, že v případě, že reklamní zařízení neodstraní sám jeho vlastník nebo vlastník pozemku, na němž je reklamní zařízení umístěno, odstraní jej na náklady vlastníka reklamního zařízení vlastník nebo správce pozemní komunikace, který je současně povinen jej uskladnit na vhodném místě (§31 odst. 10 zákona o pozemních komunikacích).

83. Zákon následně předpokládá, že vlastník nebo správce pozemní komunikace, který reklamní zařízení odstranil, zveřejní po dobu 3 měsíců způsobem umožňujícím dálkový přístup identifikační údaje reklamního zařízení a informaci, kde a jakým způsobem si může reklamní zařízení jeho vlastník vyzvednout. Vydání reklamního zařízení jeho vlastníku je podle zákona podmíněno uhrazení nákladů na odstranění a uskladnění reklamního zařízení. Nedojde-li k vydání reklamního zařízení jeho vlastníku do 3 měsíců ode dne zveřejnění informací, je vlastník nebo správce pozemní komunikace, který reklamní zařízení odstranil, oprávněn jej na náklady jeho vlastníka zlikvidovat (§ 31 odst. 11 zákona o pozemních komunikacích).

84. Z výše uvedeného vyplývá, že zákon předpokládá odstranění reklamního zařízení za jeho současného uskladnění, přičemž současně zakládá retenční právo vlastníka či správce komunikace. Ten je tedy povinen reklamní zařízení jeho vlastníkovi vydat až poté, co jsou uhrazeny veškeré vzniklé náklady (tj. náklady na odstranění a uskladnění reklamního zařízení). Likvidace reklamního zařízení je možná až tehdy, nedojde-li ve výše uvedené lhůtě tří měsíců od zveřejnění informací k vydání reklamního zařízení.

85. Na základě shora uvedeného je podle soudu jednoznačné, že povinností žalovaného je odstranit reklamní zařízení takovým způsobem, aby mohlo být uskladněno. Zlikvidováno přitom může být až po neuhrazení nákladů ze strany jeho vlastníka a nevyzvednutí reklamního zařízení v zákonem stanovené lhůtě. To však dle názoru soudu neznamená, že reklamní zařízení nesmí být při svém odstranění jakkoliv poškozeno, a lze jej tedy odstraňovat pouze postupným rozebráním jednotlivých prvků.

86. Žalovaný přitom tvrdil, že pojmy „odstranění“ ani „likvidace“ nejsou v § 31 odst. 10 a 11 zákona o pozemních komunikacích specifikovány, přičemž dle žalovaného lze pod pojem „odstranění“ podřadit jakékoliv činnosti, které mají být v souladu s ochranou veřejných zájmů spočívajících zejména v ochraně bezpečnosti provozu a života a zdraví osob. V kontextu pojmu „likvidace“ vycházel žalovaný z obecně platné premisy vztahující se k ochraně veřejného zájmu, a to životního prostředí, přičemž podle něj tedy pak jde o činnost, která musí probíhat v souladu se zákonem o odpadech. Pojem „odstranění“ se v zákoně o pozemních komunikacích objevuje i ve vztahu k další problematice, např. umístění, zřízení a provozování věci bez povolení nebo odstranění silničního vozidla či vraku.

87. Osoba zúčastněná na řízení k odstranění Reklamního zařízení uvedla, že žalobkyně si jej dosud nevyzvedla, ač osoba zúčastněná na řízení postupovala v souladu s § 31 odst. 11 zákona o pozemních komunikacích. Žalobkyně tedy nemůže být o současném stavu Reklamního zařízení informována. V tomto směru jde z její strany o domněnky. Odstranění reklamního zařízení vlastníkem či správcem pozemní komunikace má sankční povahu a je činěno pouze v případě, že vlastník pozemku nebo reklamního zařízení jednal nezákonně. Povinnost reklamní zařízení uskladnit nelze zaměňovat za povinnost jej rozebrat bez jakéhokoliv poškození. Bezpečné rozebrání bez poškození nemusí stav reklamního zařízení v každém jednotlivém případě umožňovat.

88. Soud konstatuje, že z vyjádření účastníků řízení, jakož i z vyjádření osoby zúčastněné na řízení a provedeného dokazování vyplynulo, že při odstraňování Reklamního zařízení došlo k jeho poškození. Toto poškození bylo jasně zřetelné z fotografií, které soud provedl jako důkaz. Šlo o mechanická poškození odpovídající popisu uváděnému žalobkyní.

89. K posouzení zákonnosti postupu žalovaného soud předně zdůrazňuje, že to byla právě žalobkyně, která měla povinnost Reklamní zařízení z místa odstranit a odstranit tak velmi dlouhou dobu trvající protiprávní stav. Jako vlastník Reklamního zařízení byla ve vztahu k manipulaci s ním nejlépe informována a vybavena (existuje předpoklad, že disponovala stavebně-technickou dokumentací). Žalobkyně tedy mohla poškození Reklamního zařízení předejít už tím, že by jej (i bez výzvy) odstranila sama. To však žalobkyně neučinila a ani nevysvětlila proč. Osoba zúčastněná na řízení tedy měla na základě Výzvy povinnost konat a Reklamní zařízení odstranit, což také učinila. Zákonnost Výzvy, jak již bylo soudem konstatováno, žalobkyně v žalobě nerozporovala.

90. Soud souhlasí se žalovaným, že při odstranění reklamních zařízení osobou odlišnou od jejich vlastníka (tedy osobou, která s největší pravděpodobností nedisponuje potřebnou stavebně-technickou dokumentací apod.) se určité poškození nedá ve své podstatě žádným způsobem vyloučit. Ze soudem provedeného dokazování však nevyplynulo, že by bylo Reklamní zařízení při odstraňování společností DEMSTAV poškozeno takovým způsobem, že by jak tvrdí žalobkyně, došlo k jeho faktické likvidaci. Nic takového žalobkyně neprokázala, naopak z žalovaným doložené dokumentace vyplývá, že Reklamní zařízení bylo po odstranění uskladněno u společnosti DEMSTAV v Hranicích na Moravě a oznámení o uskladnění bylo 21. 5. 2025 zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup. Oznámení obsahovalo informaci o ceně odstranění a uskladnění ve výši 464 390,86 Kč s DPH. Žalovaný tedy v tomto směru postupoval v souladu se zákonem, jestliže Reklamní zařízení po jeho odstranění uskladnil. Žalobkyně si jej následně mohla po zaplacení nákladů na odstranění a uskladnění vyzvednout a zjistit jeho stav. To však neučinila a Reklamní zařízení si nevyzvedla. Žalovaný (resp. subjekty, jejichž jednání je žalovanému přičitatelné) tedy postupovaly v souladu se zákonem, neboť Reklamní zřízení bylo nejprve na základě Výzvy odstraněno, následně uskladněno a teprve poté po vydání zákonem předpokládaného oznámení zlikvidováno.

91. Soud obiter dictum uvádí, že nepřehlédl, že žalovaný nedodržel lhůtu stanovenou v § 31 odst. 11 věta poslední zákona o pozemních komunikacích, neboť Reklamní zařízení sice zlikvidoval více než tři měsíce od jeho odstranění, nikoliv však od zveřejnění informací dle věty první téhož ustanovení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že předmětná informace byla zveřejněna 21. 5. 2025 a Reklamní zařízení bylo zlikvidováno 15. 8. 2025. Zákonem stanovená lhůta by přitom uplynula až 21. 8. 2025. Žalobkyně však v žalobě, v následných podáních ani během ústního jednání tuto konkrétní skutečnost nenamítla. Snažila se naopak tvrdit, že Reklamní zařízení bylo de facto zlikvidováno již při odstranění, což bylo provedeným dokazováním dostatečně vyvráceno. Na základě těchto skutečností tedy nebylo možnost dopět k závěru o nezákonnosti zásahu žalovaného.

X. Závěr a náklady řízení

92. Soud shrnuje, že žalovaný měl zákonné oprávnění Reklamní zařízení odstranit i bez rozhodnutí o povolení odstranění stavby dle stavebního zákona. Při odstraňování Reklamního zařízení sice došlo k jeho poškození, to však samo o sobě neznamená, že šlo ze strany žalovaného o nezákonný zásah. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem, jestliže poté, co žalobkyně na základě Výzvy sama Reklamní zařízení neodstranila, toto odstranil prostřednictvím osoby zúčastněné na řízení (resp. jí najaté společnosti DEMSTAV). Reklamní zařízení bylo následně v souladu se zákonem uskladněno a žalobkyně byla vyzvána k jeho vyzvednutí a k úhradě nákladů spojených s jeho odstraněním a uskladněním. Žalovaný tedy v posuzované věci postupoval v souladu se zákonem a k žalobkyní tvrzenému nezákonnému zásahu tedy nedošlo.

93. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji prvým výrokem rozsudku podle § 87 odst. 3 s.ř.s. zamítl.

94. Žalobkyně nebyla ve sporu úspěšná a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto ve druhém výroku tohoto rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

95. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení jednak žádné náklady řízení nevznikly, jednak nebyla naplněna žádná z podmínek podle § 60 odst. 5 s. ř. s., rozhodl soud třetím výrokem tohoto rozsudku o tom, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 16. června 2026 Jan Schneeweis v. r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.