16 A 21/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobkyně: A. M., nar. X, státní příslušnost: Republika Kazachstán, bytem v ČR: X, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2026, č. j. CPR-14335-3/ČJ-2026-930310- V227, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 9. 3. 2026, č. j. KRPA-81802-10/ČJ-2026-000022-SV, kterým bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, (dále jen „smluvní státy“), v délce 1 rok. Počátek této doby byl stanoven od okamžiku, kdy žalobkyně vycestuje z území EU a smluvních států. Současně podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobkyni stanovena doba k vycestování do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. V žalobě namítla, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřiměřené, správní orgány dostatečně neposoudily individuální okolnosti případu, zejména přiměřenost zásahu do soukromého života žalobkyně. Uvedla, že v ČR dlouhodobě pobývala za účelem studia, které bylo důvodem pobytu a kdy se snažila tento účel pobytu zachovat. Správní orgány nedostatečně zohlednily její dobrou víru a snahu situaci řešit, mj. komunikací se správními orgány. Uložené správní vyhoštění považuje žalobkyně za nepřiměřené vzhledem k jejím osobním okolnostem a délce pobytu v ČR.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. K tvrzení žalobkyně ohledně snahy řešit pobyt sdělil, že ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu dne 1. 5. 2025 již nedisponovala v ČR žádným pobytovým oprávněním a neoprávněně zde pobývala až do 9. 3. 2026. Toto i žalobkyně potvrdila při výslechu. Bylo zjištěno, že ke dni vydání rozhodnutí již nebyla studentkou a účel pobytu dlouhodobě neplnila. Byly posouzeny i žalobkyniny soukromé a rodinné vazby, které by mohly být rozhodnutím zasaženy, bylo nicméně zjištěno, že žalobkyně je svobodná a v ČR žádné vazby rodinné, soukromé či ekonomické povahy nemá, naopak v Kazachstánu má rodiče a sourozence.

4. Ze správního spisu soud zjistil tyto skutečnosti.

5. Dle úředního záznamu ze dne 9. 3. 2026 se téhož dne žalobkyně dostavila ke správnímu orgánu (OAMP MV) řešit svůj neoprávněný pobyt na území ČR, načež byla přivolána cizinecká policie.

6. Součástí správního spisu je usnesení ze dne 21. 3. 2025 o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení platnosti pobytu za účelem studia.

7. Dne 9. 3. 2026 byl s žalobkyní proveden výslech. Žalobkyně sdělila, že rozumí česky, výslech byl proto veden v češtině. Uvedla, že naposledy do schengenského prostoru vstoupila 4. 9. 2022, a to letecky z Kazachstánu na základě cestovního pasu a povolení k pobytu. Poprvé do ČR přijela v roce 2019, studovala zde. Nejprve studovala jazykové kurzy, poté v roce 2020 nastoupila na ČVUT, kde studovala do roku 2024, avšak nezískala žádný titul. Od ledna 2025 nebyla studentku žádné školy ani nepracovala. Chtěla dokončit studium, tak podala žádost, ale neúspěšně. Chtěla by školu dokončit, má hotové 4 roky studia – úspěšně. V ČR pobývala nepřetržitě od 4. 9. 2022. K dotazu, proč neřešila svůj neoprávněný pobyt, sdělila, že usnesení o zastavení pobytového řízení jí bylo doručeno. Byla tak seznámena s možností odvolání, ale ČVUT jí nevydalo potvrzení o studiu na další rok, což byl také důvod pro zastavení řízení. AI jí poradila, že odvolání musí obsahovat odůvodnění, aby bylo úspěšné, nicméně žalobkyně neměla potvrzení o studiu, a tak odvolání nepodala. Ví, že je na území neoprávněně, potvrzení o studiu nemá. Žádné další kroky ohledně řešení pobytu již nečinila, přišla se zeptat, v jakém stavu je její řízení a zda by mohla podat žádost o pobyt. Je si vědoma svého protiprávního jednání i jeho důsledků. Je svobodná a bezdětná. V domovském státě má rodiče a sourozence, je s nimi v kontaktu. Rodiče jí zasílali peníze na pobyt v ČR. Je zde sama, bydlí na koleji. Naposledy za rodinou byla v roce 2022, druha nemá, bydlí sama. Nic v ČR nevlastní ani zde nemá žádné vazby. Nemá sjednáno zdravotní pojištění. Má peníze na další pobyt i vycestování. V ČR nepracovala. Nikoho zde nemá. V Kazachstánu jí nic nehrozí, je to pro ni bezpečná země, kam se může vrátit.

8. Dne 9. 3. 2026 bylo správním orgánem I. st. vydáno rozhodnutí, kterým bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění v délce 1 rok, neboť pobývala na území ČR neoprávněně od 2. 5. 2025 do 9. 3. 2026.

9. Dne 11. 5. 2026 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým toto rozhodnutí potvrdil.

10. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

11. Soud při svém rozhodování vyšel z uvedených právních předpisů:

12. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

13. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

14. K námitce nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, kdy žalobkyně má za to, že je nepřiměřené vzhledem k jejím osobním okolnostem a délce pobytu v ČR, soud uvádí, že namítanou nepřiměřenost neshledal. Jako důvodnou soud neposoudil ani námitku, že nebyla dostatečně zohledněna dobrá víra a snaha o řešení z její strany.

15. Správní orgány vymezily neoprávněný pobyt žalobkyně od 2. 5. 2025 do 9. 3. 2026, přičemž dne 9. 3. 2026 se žalobkyně dostavila svůj pobyt řešit. Obecně lze mít za to, že doba zákazu pobytu v trvání 1 roku je přiměřená době neoprávněného pobytu 10 měsíců, neboť preventivní funkci správního vyhoštění odpovídá uložení doby zákazu pobytu. Která přesahuje dobu neoprávněného pobytu cizince. Přičemž nyní uložená doba zákazu pobytu v zásadě odpovídá době neoprávněného pobytu žalobkyně, proto obecně nelze dovodit nepřiměřenost uložené doby zákazu pobytu.

16. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016 - 41, uvedl, že: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003 - 38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002 - 46).“ 17. Dále lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 366/2020 - 28, ze dne 17. 3. 2021, dle kterého: „závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 - 46). Podle závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, uvedených v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS, však současně platí, že „absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.“ Součástí soudního přezkumu správního uvážení pak je skutečnost, zda řešení zvolené správními orgány je v souladu se zákonem, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a zda odpovídá spisovému materiálu a také zda správní orgány přijaté řešení dostatečně odůvodnily.“ 18. Shodně uvedl rozsudek NSS č. j. 2 Azs 343/2020 - 21, ze dne 10. 2. 2021, dle kterého: „Soud tedy nepochybí, pokud se omezí toliko na zkoumání toho, zda se správní orgány při uložení konkrétní délky zákazu vstupu na území nedopustily možného excesu či svévole (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020 – 40). Správní uvážení přitom musí nalézt odraz v odůvodnění rozhodnutí, aby mohl soud přezkoumat, zda jej správní orgán nezneužil či nepřekročil jeho meze (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2004, č. j. 2 As 19/2004 – 92, č. 430/2005 Sb. NSS, či ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 – 79). V rozsudku ze dne 4. 4. 2019, č. j. 1 Azs 45/2019 – 28, dále Nejvyšší správní soud poukázal na to, že „zákon o pobytu cizinců v souvislosti s dobou zákazu vstupu na území vůbec nepracuje s pojmy polehčujících a přitěžujících okolností. Správní orgán prvního stupně pak ve svém rozhodnutí má poukázat na skutkové okolnosti případu (…), pro které uložil délku zákazu vstupu na území v polovině zákonné sazby. (…) Samotnou spolupráci v dalším průběhu řízení nelze považovat za něco mimořádného a zohledňovat ji ve prospěch stěžovatele.“ 19. Z citovaných závěrů Nejvyššího správního soudu je patrné, že vedle délky neoprávněného pobytu musí vzít správní orgány v potaz i ostatní okolnosti případu a řádně odůvodnit, z jakého důvodu dospěly k uložení správního vyhoštění v té či oné délce.

20. Správní orgán I. st. uvedl, že při stanovené délky správního vyhoštění zohlednil jako polehčující okolnost spolupráci žalobkyně po dobu správního řízení a dále fakt, že vypovídala. Jako okolnosti v neprospěch žalobkyně bylo zohledněno, že neoprávněný pobyt dříve neřešila a neměla sjednáno zdravotní pojištění. Bylo konstatováno porušení povinnosti dle § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, tedy povinnosti cizince pobývat na území s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu. Žalovaný potvrdil, že roční správní vyhoštění odpovídá okolnostem daného případu.

21. Co se týče námitky, že nebyla zohledněna dobrá víra a snaha o řešení, soud uvádí, že žalobkyně nijak neupřesnila, jakou dobrou víru z její strany měla na mysli, když při výslechu naopak uvedla, že si byla svého neoprávněného pobytu od počátku vědoma, avšak přišla jej řešit až o přibližně 10 měsíců později, aniž by tuto prodlevu vysvětlila. Snaha řešit neoprávněný pobyt tak spočívala pouze v tom, že se v březnu 2026 dostavila ke správnímu orgánu, kdy však již v té době pobývala na území neoprávněně od začátku května 2025. Pravdou je i to, že žalobkyně měla na území dříve pobyt povolen za účelem studia, nicméně tak tomu bylo pouze v době od 14. 9. 2023 do 22. 9. 2024, přičemž žádost o prodloužení pobytu za účelem studia úspěšná nebyla, kdy řízení bylo dne 21. 3. 2025 zastaveno a žalobkyně proti usnesení o zastavení řízení nepodala odvolání, rozhodnutí tak nabylo právní moci 1. 5. 2025 a od 2. 5. 2025 šlo již o neoprávněný pobyt.

22. Žalobkyně při výslechu sdělila, že odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení nepodala, kdy sice věděla, že jej podat může, ale neměla od vysoké školy potvrzení o studiu na další rok, což byl i důvod zamítnutí žádosti. Od umělé inteligence se dozvěděla, že bez odůvodnění odvolání nebude úspěšné, kdy s ohledem na to, že neměla potvrzení o studiu, odvolání nepodala. Žalobkyně tedy sice podala žádost o prodloužení pobytu za účelem studia, ale žádný další krok již neučinila. Přestože také sdělila, že má za sebou úspěšně čtyři roky studia ČVUT, opakovaně uvedla, že potvrzení od školy na studium na další rok neměla, měla se jej nicméně snažit získat. Žalobkyně má pravdu v tom, že důvodem zastavení řízení o žádosti bylo nedoložení potvrzení o studiu, kdy k tomuto byla ze strany správního orgánu prodlužována potřebná lhůta, avšak žalobkyně ani v této prodloužené lhůtě potvrzení nedodala, proto bylo řízení zastaveno. Soud k tomu poznamenává, že žalobkyně při výslechu mj. zmínila, že od ledna 2025 není studentkou žádné školy, chtěla by školu po 4 letech dokončit, ale nejde to, nemá dostatek kreditů. Z usnesení přitom plyne, že žalobkyně ještě dne 17. 2. 2025 opět žádala o prodloužení lhůty k předložení potvrzení, kdy i této opakované žádosti bylo vyhověno a lhůta byla prodloužena do konce února. Rozporné je také tvrzení o úspěšném ukončení 4 let studia a tvrzení o nedostatečném množství získaných kreditů, neboť úspěšnost studia lze do jisté míry kvantifikovat mj. právě počtem získaných kreditů. V odvolání ze dne 19. 3. 2026 žalobkyně zmínila, že 5. 3. 2026, kdy se dozvěděla, že již prodloužení lhůty není možné, se dostavila na úřad. S ohledem na popsaná data je ale zjevné, že žalobkyni byla lhůta k doložení potřebných dokladů prodloužena do konce února roku 2025, tedy není zřejmé, proč by se žalobkyně měla dozvědět o neprodloužení lhůty o rok později, nadto když zároveň potvrdila, že obsah rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 21. 3. 2025 jí byl znám, kdy se rozhodla proti němu odvolání nepodat. Pokud by měla žalobkyně na mysli, že se 5. 3. 2026 dozvěděla o tom, že nepůjde prodloužit lhůta pro podání odvolání, je to taktéž v rozporu s tím, že dané proběhlo již v roce 2025.

23. Lze uzavřít, že žalobkyně dle svého vlastního sdělení od ledna 2025 není studentkou, kdy by sice chtěla zjevně ve studiu dále pokračovat, ale toto není s ohledem na nedostatek kreditů možné a potvrzení o studiu od školy se jí nepodařilo získat. S ohledem na skutkové okolnosti případu je pochopitelné, pokud žalobkyně nepodala odvolání v pobytové věci, neboť bez doložení potvrzení o studiu, respektive účelu pobytu, by nebylo pravděpodobně posouzeno pro žalobkyni úspěšně. Nelze však s žalobkyní souhlasit, že by byla zásadněji aktivní ohledně řešení jejího pobytu, kdy se naopak až po 10 měsících neoprávněného pobytu dostavila ke správnímu orgánu ohledně své pobytové situace, přičemž ničím nevysvětlila, proč nepřišla dříve. Žalobkyně si byla vědoma svého jednání, jak potvrdila, tedy toho, že po zastavení řízení, proti kterému nepodala žádný opravný prostředek, již nebyla v ČR oprávněna pobývat, přesto v pobytu pokračovala a až 9. 3. 2026 se dostavila pobyt řešit. V tomto směru není zřejmé, co žalobkyně míní svým vysvětlením, že se dostavila ke správnímu orgánu s cílem zjistit stav řízení o žádosti, když přitom zároveň uvedla, že věděla o tom, že toto řízení bylo skončeno a pro ni neúspěšné, přičemž odvolání nepodávala. Žalobkyně zároveň neuvedla, že by podávala ještě nějakou jinou žádost o pobyt, jejíž stav by chtěla zjistit. V odvolání ze dne 19. 3. 2026 pouze zmínila, že se snažila prodloužit lhůtu pro podání odvolání v pobytové věci, o tom však při výslechu nehovořila a zároveň toto ani nic nemění na výsledku věci, neboť bez potvrzení o studiu by odvolání žalobkyně vyhověno být nemohlo.

24. Dle soudu není vzhledem k uvedeným okolnostem roční správní vyhoštění uložené žalobkyni nepřiměřené, odpovídá její pobytové situaci a jednání.

25. Žalobkyně dále v žalobě namítla, že správní orgány dostatečně neposoudily individuální okolnosti případu, zejména přiměřenost zásahu do jejího soukromého života.

26. Správními orgány byla dostatečně zhodnocena kritéria dle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Podle § 174a odst. 1 téhož zákona při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

27. Žalobkyně však nesdělila ani nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o jakékoli nepřiměřenosti v tomto směru. Z jejího vyjádření plyne, že její rodina, konkrétně rodiče a sourozenci, žije v Kazachstánu. Jiné rodinné vazby žalobkyně výslovně vyloučila, kdy sdělila, že druha nemá a od roku 2019 naopak bydlí sama na koleji. Uvedla také, že ji rodina z Kazachstánu financuje, vycestování žalobkyně tak nebude nijak dotčena ani její ekonomická situace.

28. Z výslechu vyplynulo, že jediným důvodem, proč chce žalobkyně setrvat v ČR (žádné jiné překážky vycestování nebyly žalobkyní uváděny a ani nevyplynuly z objektivních zjištění správní orgánů), je zájem dokončit studium, kdy zde dle svého vysvětlení měla v minulosti studovat nejprve jazykové kurzy, a poté dokončit 4 roky studia na ČVUT, kdy nicméně nedosáhla dostatečného počtu kreditů pro další pokračování studia a od školy tak již neobdržela potvrzení o studu na další rok. K tomu soud konstatuje, že ať je studijní situace žalobkyně přesně jakákoli, nebude jí do budoucna bráněno se do ČR vrátit, splní-li potřebné podmínky a uplyne-li doba zákazu vstupu. Dokončení studia v budoucnu je tak reálné, ostatně žalobkyně ani nevysvětlila, jak by chtěla ve studiu pokračovat za současné situace nedostatku kreditů, když účelem pobytu bylo právě studium. Neuvedla, zda by například chtěla podat na školu novou přihlášku či ji již podala, nebo jakou cestu pro dokončení studia by chtěla zvolit.

29. Lze uzavřít, že vycestováním žalobkyně do Kazachstánu nepochybně budou její soukromé vazby v podobě zamýšleného dokončení studia v ČR zasaženy, nicméně nikoli nepřiměřeně, a to zejména s přihlédnutím k dlouhodobému neřešení neoprávněného pobytu žalobkyní, které nebylo ničím zdůvodněno. Sama délka pobytu v ČR je bez významu, je povinností cizince si zajistit povolení k pobytu.

30. K tvrzení žalobkyně v žalobě, že požaduje, aby jí soud umožnil v průběhu soudního řízení doložit další důkazní materiály, soud uvádí, že žalobkyně nijak nespecifikovala žádné doklady, které by měla v úmyslu soudu doložit, přičemž soudu ani žádné dokumenty nad rámec správního spisu nepředložila. Žalobkyně nadto měla, pokud chtěla ještě cokoli dalšího doložit, možnost tak učinit již ve správním řízení.

31. S ohledem na uvedené závěry soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně ve věci úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 20. 7. 2026 Mgr. Kamil Tojner, v. r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje K. T.