16 A 3/2019

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobce: T. V. D., st. příslušnost: Vietnam, bytem P., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké Policie, sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2019, č. j. CPR-33921-4/ČJ-2018- 930310-V248, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 4. 10. 2018, č. j. KRPA-372863-20/ČJ-2018-000022, jímž byla žalobci podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), stanovena povinnost opustit území České republiky, a to nejpozději do čtyřiceti dnů ode dne oznámení rozhodnutí.

2. Žalobce v podané žalobě uvedl, že rozhodnutí správního orgánu je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť povinnost opustit území má pro žalobce obdobné důsledky jako rozhodnutí o správním vyhoštění. Realita na zastupitelském úřadu ve Vietnamu znamená pro žalobce setrvání mimo území České republiky v délce přinejmenším měsíců, pravděpodobněji však let. Takové odtržení od rodiny je nejen v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, ale rovněž překračuje přípustnost zásahu do soukromého a rodinného života. Žalobce jako nezletilý není schopen za sebe v plné míře právně jednat, přičemž na území Vietnamu nemá nikoho, kdo by jeho funkci zákonného zástupce zastal. Ve skutečnosti nemá mimo území České republiky žádnou takovou osobu. Zde má naopak matku, N. T. N., jež je držitelkou oprávnění k trvalému pobytu, stejně jako bratr žalobce. Správní orgán nepřistoupil ani k výslechu matky ani k výslechu bratra. Využití podání vysvětlení u matky je zkrácením práv žalobce, neboť k podání vysvětlení nebyl připuštěn jeho právní zástupce. Žalobce považuje území České republiky za svůj domov, neboť zde má blízkou rodinu, zázemí, přátele i družku. Žalobce zde studuje v denním studiu, učí se český jazyk a snaží se plně integrovat do české společnosti. Správní orgán měl povinnost podle § 174a zákona o pobytu cizinců přezkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, a to minimálně ze všech zde uvedených hledisek. Správní orgány nezjistily skutečný stav věci mající vazbu na ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Právo na soukromý a rodinný život je rovněž součástí ústavního pořádku a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Lze do něj zasahovat pouze, pokud je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013, uvedl, že je nutné „přihlédnout k tomu, že protiprávní jednání stěžovatele na území České republiky souviselo výhradně s jeho nelegálním pobytem, nepředstavuje tedy samo o sobě nebezpečí pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost“. V případě žalobce navíc nelze absolutně hovořit o jakémkoliv protiprávním jednání nebo ohrožení veřejného pořádku. Správní orgány rovněž nehodnotily dobu legálního pobytu žalobce na území České republiky a způsob, jakým se zde začlenil a integroval. Vzhledem k tomu, že žalobce je nezletilým dítětem, bylo zapotřebí, aby se k možnosti odloučení vyjádřil i Orgán sociálně-právní ochrany děti (dále jen „OSPOD“). Zpracování stanoviska OSPOD je běžnou praxí při ukončování pobytu cizinců. V souladu s uvedeným žalobce navrhnul, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na napadené rozhodnutí. Správní orgán I. stupně vydal nejmírnější opatření, ke kterému mohl přistoupit. Správní orgán bez jakýchkoliv pochybností dospěl k závěru, že žalobce pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Pokud by soud s názorem žalovaného nesouhlasil, pak žalovaný žádá o vyjádření soudu, jak má správní orgán I. stupně postupovat, když žalobce pobýval bez důvodných pochybností na území České republiky nelegálně. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že v zemi původu nemá zákonného zástupce. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobce bydlel od roku 2003 do roku 2018 ve Vietnamu u svého biologického otce. Z provedených lustrací rovněž vyplývá, že s žalobcem bylo dne 19. 11. 2018 zahájeno správní řízení o vyhoštění, neboť nerespektoval rozhodnutí správního orgánu. V souladu se shora uvedeným žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby.

4. Soud ve věci rozhodl při jednání, kde žalobce uvedl, že nepřipuštěním účasti právního zástupce žalobce na podání vysvětlení matky, kterou žalovaný předvolal jako účastnici, bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, neboť žalovaný z tohoto protokolu o podání vysvětlení vycházel. Kdyby byl přítomen, mohl by se doptat na skutečnosti, které mohli mít vliv na posouzení přiměřenosti zásahu. Nové žádosti o navrácení se do řízení o zrušení trvalého pobytu žalobce byly zamítnuty. Jakkoli je rozhodnutí o opuštění území nejmírnější opatření nebrání to správnímu orgánu zjistit skutkový stav a posoudit případnou nepřiměřenost dopadu do soukromého rodinného života cizince. V současnosti je takřka nemožné podat žádost o pobytové oprávnění ve Vietnamu, k čemuž měl žalovaný přihlédnout.

5. Za správního spisu soud zjistil tyto, pro řízení podstatné, skutečnosti:

6. Žalobce se dne 4. 10. 2018 dobrovolně dostavil ke správnímu orgánu I. stupně k vyřešení svého pobytového stavu. Lustrací v informačním systému Policie bylo zjištěno, že se žalobce vyskytuje na území České republiky bez platného povolení k pobytu či víza. Dále bylo zjištěno, že se žalobce narodil dne 9. 6. 2001 na území České republiky a povolení k pobytu mu zaniklo dne 3. 9. 2018, a to nabytím právní moci rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM- 1864-5/ZR-2018, podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť se žalobce na území České republiky nezdržoval nepřetržitě více než 6 let. Zároveň byla žalobci stanovena lhůta k vycestování 30 dnů, tj. do 3. 10. 2018. Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 4. 10. 2018 vyplývá, že žalobce od roku 2003 až do 14. 6. 2018, kdy přicestoval na území České republiky na základě víza a platného cestovního pasu, pobýval ve Vietnamu u svého biologického otce, přičemž s matkou byl v kontaktu telefonicky, případně matka přijela na návštěvu. Ve Vietnamu žalobce navštěvoval školní zařízení; to nyní navštěvuje v České republice, kde chodí denně na výuku angličtiny. Veškeré finanční prostředky k pobytu žalobce získává od matky a sám nemá žádný příjem. Žalobce je svobodný a bezdětný a na území České republiky má svou matku. Správní orgán I. stupně v souladu se zjištěnými skutečnostmi vydal dne 4. 10. 2018 rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území do 40 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Jako důvod uložení povinnosti opustit území správní orgán I. stupně uvedl, že se žalobce na území České republiky vyskytuje neoprávněně, avšak vzhledem k tomu, že jeho pobyt je neoprávněný pouze o necelý jeden den a vzhledem k jeho věku a rodinným vazbám, rozhodl pro mírnější variantu, než je správní vyhoštění. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl tak, že jej zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí brojí žalobce podanou žalobou.

7. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s“.)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

8. V dané věci soud vyšel z uvedených právních předpisů:

9. Podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců „[r]ozhodnutí o povinnosti opustit území policie vydá dále cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území“.

10. Podle § 50a odst. 7 zákona o pobytu cizinců „[v] řízení o povinnosti opustit území je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení“.

11. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[p]ři posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí“.

12. V daném případě není sporné, že žalobce nebyl oprávněn pobývat na území České republiky a že nebyly splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění. Posuzovanou otázkou je, zda se žalovaný, správní orgán I. stupně, dostatečně vypořádal s tím, zda bude či nebude žalobkyni uvedeným rozhodnutím nepřiměřeným způsobem zasaženo do soukromého nebo rodinného života. Dále je spornou otázka, zda správní orgán I. stupně byl povinen vyslechnout matku a bratra žalobce.

13. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že rozhodnutí o povinnosti opustit Českou republiku je de facto totéž co rozhodnutí o správním vyhoštění. Zákonodárce stanovil dva režimy, které lze mimo jiné odlišit svou přísností kladenou na cizince. Zatímco v rámci rozhodnutí o vyhoštění je obligatorně stanovena doba, po kterou cizinec nemůže vstoupit na území členských států Evropské unie, u uložení povinnosti opustit území tento zákaz stanoven není. Cizinec může nadále využívat dalších možností, díky nimž by mohl získat možnost oprávněné pobytu na území České republiky. Vyhoštění tak zpravidla znamená přísnější postup a nepříznivější následky pro cizince, než je tomu u rozhodnutí o povinnosti opustit území. Pokud žalobce uvádí, že s ohledem na současnou situaci na zastupitelském úřadě v Hanoji lze očekávat dlouhodobé odtržení žalobce od rodiny, soud uvádí, že situace ohledně tzv. Visapointů již není v dnešní době tak napjatá, jako byla donedávna. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018-35, uvádí: „Vzhledem k částečné konsolidaci situace na zastupitelském úřadě v Hanoji spojovanou s nefunkčností tzv. Visapointů by nemělo jít o nijak dlouhodobé odloučení rodiny, ale pouze o její dočasné rozdělení z důvodu legalizace pobytu jednoho z jejích členů. Bude tak do určité míry záviset na aktivitě stěžovatele, kdy se mu podaří svou situaci vyřešit.“ Dne 22. 1. 2019 byla rovněž na internetových stránkách Velvyslanectví České republiky v Hanoji uveřejněna zpráva ohledně nových pravidel, dle níž je možné žádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem soužití rodiny. (srov. https://www.mzv.cz/hanoi/cz/viza_a_konzularni_informace/vizove_informace/dlouhod oba_viza_a_povoleni_k_pobytu/nova_pravidla_pro_objednavani_zadosti_o.html). Nelze tak bez dalšího uzavírat, že povinnost opustit území má stejné následky jako správní vyhoštění.

14. Rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců nelze vydat, jestliže by jím došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017–29, v němž konstatoval, že „i v případě vydání rozhodnutí o ukončení pobytu cizince podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců je třeba posuzovat přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí podle § 174a téhož zákona. Daná sféra je pod ochranou základního práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení § 50a zákona o pobytu cizinců transponuje do vnitrostátní úpravy čl. 6 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Její čl. 5 ukládá členským státům povinnost náležitě při jejím provádění zohlednit a) nejvlastnější zájem dítěte, b) rodinný život a c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země a dodržet zásadu nenavracení“.

15. Nejvyšší správní soud však ve svém rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, č. j. 6 Azs 11/2017-27, uvádí, že „práva vyplývající z čl. 8 Úmluvy však nejsou absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu. Judikatura ESLP v této souvislosti zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, § 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, § 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, § 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou 6 Azs 11/2017 veřejného pořádku. (obdobně viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 – 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb. NSS).

16. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí i z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že se oba správní orgány vypořádaly s posuzováním zásahu do rodinného nebo soukromého života dostatečně. Žalobce sám uvedl, že na území České republiky nemá žádné jiné rodinné vazby kromě matky. S matkou však žalobce nežil téměř 15 let, neboť pobýval se svým biologickým otcem ve Vietnamu, kde navštěvoval školské zařízení. Jak vyplývá ze správního spisu, u otce by žalobce mohl v případě návratu do země původu bydlet, jako doposud. Pokud chce žalobce s matkou realizovat rodinný a soukromý život, nic nebrání tomu, aby matka odjela s žalobcem do Vietnamu, případně ho tam navštěvovala, tak jak to činila do žalobcova příjezdu do České republiky. Taková úvaha implicitně zahrnuje vypořádání se případnou nemožností žalobce vycestovat znovu do ČR. Vzhledem k tomu, že žalobce vycestoval z území České republiky ve věku dvou let a vrátil se zde až 14. 6. 2018, nelze pak hovořit o tom, že zde má žalobce sociální a kulturní vazby, přátele, zázemí apod., neboť zde pobývá teprve necelý rok. Vzhledem k tomu, že v zemi původu žalobce pobýval téměř celý svůj život, je možné hovořit o tom, že jeho zázemí, kulturní a sociální vazby lze nalézt právě tam. Rovněž nelze hovořit o žalobcově dostatečné integraci, neboť ten neovládá ani základy českého jazyka. Soud neshledal, že by existovala nepřekonatelná překážka k rodinnému nebo soukromému životu v zemi původu, neboť žalobci ani jeho matce ve Vietnamu nehrozí žádné bezprostřední a konkrétní nebezpečí.

17. Žalobní námitka spočívající v tvrzení, že žalobce jako nezletilý není schopen právně jednat a ve Vietnamu není nikdo, kdo by funkci zákonného zástupce zastával, je v rozporu se skutečným stavem. Žalobce od svých dvou let až do loňského roku žil u svého biologického otce, který funkci zákonného zástupce zastával. Po návratu do země původu bude žalobce bydlet u svého otce, jeho zákonného zástupce.

18. Jde-li námitku žalobce, že do práva na rodinný a soukromý život lze zasahovat pouze, pokud je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných, soud uvádí následující. Byť žalobce porušil zákon tím, že se vyskytoval nelegálně pouze první den a dostavil se dobrovolně k vyřešení pobytové situace, nelze uzavírat, že se jedná o takové skutkové okolnosti, při nichž by bylo možno říct, že de facto nedošlo k porušení práva. Ústavní pořádek ani mezinárodní smlouvy nezaručují právo na pobyt na území státu, který si osoba bez dalšího vybere. Právní řády jednotlivých zemí si nastavují migrační politiku svými vlastními pravidly v souladu s mezinárodními smlouvami. Nicméně je všem právním řádům společné, že postihují nelegální pobyt na jejich území. Jestliže žalobce, byť jen jeden den, neměl povolení k pobytu či platné vízum, porušil tím právní předpisy týkající se pobytu cizinců na území České republiky. Je tak v souladu s migrační politikou a právními předpisy, pokud správní orgány rozhodly o povinnosti opustit území, neboť je to nezbytné k ochraně pořádku. Připustil-li by správní orgán, že jeden den nelegálního pobytu je přípustný, je otázkou, kde by nastala ona hranice přípustnosti doby neoprávněného pobytu. Další spornou otázkou je, že pokud by správní orgány žalobci neuložily povinnost opustit území ani by s ním nezahájily správní řízení o vyhoštění a bez dalšího ho pustili na svobodu, umožnily by tak jeho další nelegální pobyt na území České republiky, na základě čehož by otázka stanovení nepřípustné doby pobytu vyvstala znovu. Není však zájmu bezpečnosti a ochrany veřejného pořádku, aby se na území České republiky vyskytovaly osoby, které nemají pobytové oprávnění či platné vízum, bez ohledu na dobu trvání takového neoprávněného pobytu. Nadto soud poznamenává, že správní orgány přistoupily k nejmírnějšímu opatření, které lze v souvislosti s nelegálním pobytem uložit.

19. Samotná skutečnost, že cizinec má na území ČR rodinné vazby tak automaticky nemůže znamenat, že by stanovení povinnosti opustit území představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Je tedy třeba posuzovat, zda by vycestování cizince (s ohledem na to, jak složitý je v daném případě návrat cizince do ČR) mohlo nepřiměřeně zasáhnout jeho soukromý a rodinný život. Nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince v důsledku vydání rozhodnutí o opuštění území však bude zpravidla shledán pouze ve výjimečných situacích, které by ospravedlňovaly naprostou nezbytnost přítomnosti cizince na území ČR. Lze tak uzavřít, že k určitému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce v důsledku rozhodnutí o povinnosti opustit území nepochybně dojde, nicméně tento zásah je nutné v kontextu výše uvedeného považovat za přiměřený. Žalobce bude mít možnost bydlet u svého otce ve Vietnamu. Dále bude záležet pouze na vůli a dohodě matky s žalobcem, zda budou realizovat svůj rodinný život v zemi původu společně, nebo zda vycestuje pouze žalobce. Nehledě na skutečnost, že do země původu se žalobce může pouze na omezený čas a usilovat o oprávněný pobyt na území České republiky, neboť žalobci nebyl uložen zákaz vstupu na území, tak jako by tomu bylo u rozhodnutí o správním vyhoštění.

20. Soud jako nedůvodné rovněž vyhodnotil námitky žalobce o tom, že žalovaný v jeho případě nezjistil řádně skutkový stav. Ze správního spisu plyne, že žalovaný neměl pochybnosti o tom, že žalobce má na území České republiky matku a bratra. Z tohoto důvodu se soud ztotožnil s žalovaným, že nebylo zapotřebí více ověřovat rodinné poměry žalobce např. zpracováním stanoviska OSPOD a novým výslechem matky žalobce nebo jeho bratra. Zejména pokud žalobce bratra neviděl 15 let. Žalobci nic nebránilo v tom, aby v rámci svého vyjádření uvedl cokoliv, co by bylo v jeho prospěch a dosud ani nenaznačil, čeho by mělo být novými účastnickými výslechy dosaženo a co nově dokázáno. Co se týče stanoviska OSPOD soud poukazuje na věk žalobce, který se blíží věku zletilosti, proto i z tohoto důvodu soud zjištění skutkového stavu není podmíněno stanoviskem OSPOD. Soud opětovně poznamenává, že správní orgány obou stupňů nikterak nezpochybňovaly, že povinnost opustit území České republiky pro žalobce a jeho rodinu představuje zásah, nicméně správní orgány byly zároveň ve věci povinny postupovat v souladu se zákonem – řešit nelegální pobyt žalobce na území České republiky, co nejšetrnějším způsobem vůči žalobci vzhledem k jeho soukromému a rodinnému životu a zároveň, co nejefektivněji, aby na území České republiky pobývali jen cizinci s patřičným pobytovým oprávněním.

21. K námitce neúčasti právního zástupce žalobce při podání vysvětlení matky soud konstatuje, že mu není zřejmé, co bránilo správnímu orgánu takovou účast umožnit, pokud její vysvětlení následovalo 30 minut po podání vysvětlení žalobce, jehož byl právního zástupce žalobce přítomen. Lze pouze usuzovat, že takto správní orgán I. stupně postupoval proto, že matku žalobce, zde dokonce zákonného zástupce, považoval za účastníka řízení. Nepřítomnost právního zástupce žalobce při podání vysvětlení jeho matky bylo vadou, jestliže správní orgány její vysvětlení považovaly za podklad rozhodnutí. Žalobce v žalobě netvrdil, jak daná vada zasáhla do jeho práv. Při soudním jednání uvedl, že tímto bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, neboť jeho právní zástupce mohl učinit na matku dotaz ve vztahu k okolnostem přiměřenosti zásahu. Matka žalobce je zákonným zástupcem žalobce, proto mohla kdykoli během správního řízení uvést další rozhodné skutečnosti, zároveň žalobce ani v rámci soudního řízení neuvedl takovouto případnou skutečnost, jež by mohla být uvedena jeho matkou. Rozhodná skutková zjištění – pobyt žalobce na území ČR i ve Vietnamu plynou z protokolu o jeho vysvětlení nebo z pobytové evidence. Neúčast právního zástupce žalobce při podání vysvětlení matky žalobce tak neměla vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného ani na úplnost skutkového zjištění potřebného pro rozhodnutí.

22. S ohledem na skutečnost, že správní orgány dostatečně zjistily skutkový stav, zkoumaly a věcně správně posoudily dopad rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky, soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci úspěch neměl, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 6. března 2019 Mgr. Kamil Tojner v.r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje: J. M.