16 A 5/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem ve věci žalobkyně: T. L. B., nar. X státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika zastoupená advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2026, č. j. CPR-41637-4/ČJ-2025-930310- V236, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 1. 12. 2025, č. j. KRPA-375683-10/ČJ-2025-000022-SV, kterým bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace v délce 12 měsíců (dále jen „doba zákazu vstupu“). Počátek této doby byl stanoven od okamžiku, kdy žalobkyně vycestuje z území EU a smluvních států. Současně podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla žalobkyni stanovena doba k vycestování do 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

2. V žalobě namítla, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné a předčasné, nebylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci dle § 3 správního řádu. Žalovaný vymezil neoprávněný pobyt žalobkyně od 2. 2. 2025 do 1. 12. 2025 nesprávně, přitom délka neoprávněného pobytu má zásadní vliv na stanovení délky zákazu vstupu, tedy na zákonnost a správnost rozhodnutí. Již v odvolání žalobkyně namítla, že do spisu nebyla založena podkladová rozhodnutí MVČR OAMP (ve věci žádosti žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia). Nelze v neprospěch žalobkyně argumentovat něčím, co není součástí správního spisu. Údaje o pobytu nelze nahradit výslechem cizince nebo výpisem z evidence cizinců. I kdyby bylo postaveno najisto, že se nedostavila pro výjezdní příkaz po ukončení řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, neznamená to bez dalšího, že nelegální pobyt počíná ihned nabytím právní moci rozhodnutí o neprodloužení pobytu, žalovaný měl započítat lhůtu k vycestování do legálního pobytu na území. MVČR OAMP je povinen stanovit lhůtu k vycestování (např. § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), pokud se cizinec dostaví, udělit mu výjezdní příkaz ve smyslu § 50 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žalobkyně má na území ČR rodinné příslušníky, doba a délka zákazu vstupu jí znemožňuje návrat a opětovné podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia prostřednictvím zastupitelského úřadu ČR v Hanoji, kdy má v úmyslu ve studiu pokračovat. Žalovaný dostatečně nevysvětlil, proč nepostupoval dle § 50a zákona o pobytu cizinců. Žalovaný nepřihlédl k dobrovolnému vycestování žalobkyně.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný poukázal na § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců s tím, že cizinec je povinen se dostavit pro výjezdní příkaz bez zbytečného odkladu. Z informačního systému PČR ani cestovního dokladu žalobkyně nebyl zjištěn záznam o vydání výjezdního příkazu po pravomocném skončení řízení o žádosti žalobkyně. V případě, že by žalobkyni byl vydán cestovní příkaz, což se ale nestalo, byla by oprávněna setrvat na území ČR po dobu jeho platnosti. Jelikož žalobkyni nebyla stanovena doba k vycestování z území ČR a žalobkyně nesplnila povinnost dostavit se pro výjezdní příkaz po zastavení řízení o žádosti, započal neoprávněný pobyt žalobkyně po pravomocném ukončení řízení o žádosti.

4. Ze správního spisu soud zjistil tyto skutečnosti.

5. Žalobkyně se dne 1. 12. 2025 dostavila na OCP ve věci řešení jejího pobytu na území, neboť nedisponovala oprávněním k pobytu v schengenském prostoru. Žalobkyně uvedla, že chce vycestovat do domovského státu, k čemuž předložila letenku do Vietnamu na 29. 12. 2025 z Prahy. Do ČR z Vietnamu přicestovala dne 23. 11. 2022 za účelem studia. Věděla o tom, že dne 1. 2. 2025 nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o prodloužení pobytu. K dotazu, proč neřešila nelegální pobyt dříve, odpověděla, že si pobyt chtěla prodloužit, ale bylo již pozdě, nyní přišla, protože se chce dobrovolně vrátit domů. K pobytu po příjezdu se přihlásila, měla dlouhodobý pobyt a řádně nahlášenou adresu. Měla v té době vízum za účelem studia na ČZU. Přijela za účelem studia, ale následně si změnila účel pobytu na jiné, protože přešla na soukromou školu. Nemá zde žádný majetek, bydlí v podnájmu, živí ji rodiče, které ji zasílají finance z Vietnamu. Zdravotní pojištění nemá sjednáno, nežádala o azyl. Je svobodná a bezdětná, V ČR nemá žádné vazby. Ve Vietnamu má rodiče, sestru a bratra, po návratu bude žít s nimi.

6. Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2025 bylo žalobkyni podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba 12 měsíců, po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států.

7. V průběhu odvolacího řízení žalobkyně sdělila, že vycestovala ze schengenského prostoru, což doložila kopií otisku razítka v cestovním dokladu.

8. Následně bylo prvostupňové rozhodnutí žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9. 2. 2026 potvrzeno. Jelikož žalobkyně vycestovala teprve po vydání rozhodnutí správního orgánu I. st., neboť ten rozhodl téhož dne, kdy se žalobkyně k němu dostavila s tím, že hodlá vycestovat a předložila zakoupenou letenku, správní orgán I. stupně se touto okolností nezabýval a ve svém odůvodnění ji nezmínil. Žalovaný k vycestování v rozhodnutí uvedl, že vycestování žalobkyně nemůže napravit protiprávní jednání a dále, že nemůže být omluvou pro její protiprávní jednání. Pokud žalovaný nezměnil délku uložené doby zákazu vstupu, lze mít za to, že neshledal relevantní polehčující účinky pro okolnost dobrovolného vycestování cizince, který s tímto úmyslem se sám dostaví ke správnímu orgánu. Ve spojení s žalovaným uvedenou deklarací judikaturou uznané právní fikce, že správní vyhoštění není trestem, ale opatřením (přestože v trestním řízením je vyhoštění trestem), které má vést k ukončení pobytu cizince bez pobytového oprávnění, městský soud v předchozím rozsudku dospěl k závěru, že takovému účelu odpovídá i se zřetelem k povaze věci (předchozí doba oprávněného pobytu, délka neoprávněného pobytu) polehčující účinek okolnosti dobrovolného vycestování, který se měl projevit v délce doby zákazu vstupu. V zájmu transparentnosti a právní jistoty obou účastníků soud uvedl „nezávazně“ přiměřenou dobu zákazu vstupu, aby předešel vedení dalšího případného soudního řízení či nejistoty žalovaného. Zároveň soud poukázal na demonstrativní výčet okolností v § 174a zákona o pobytu cizinců a zákonné absenci stanovení účinků v zákoně uvedených okolností, tedy zda se jedná o polehčující nebo přitěžující okolnosti. Z daného právní stavu soud dovodil pravomoc přezkoumat správní uvážení žalobce při určení doby zákazu vstupu ve smyslu (ne)zohlednění dobrovolného vycestování při stanovení doby zákazu vstupu. Soud nezrušil napadené rozhodnutí proto, že žalovaný namísto 6 měsíců uložil zákaz vstupu v trvání 12 měsíců, ale že žalovaný nepřiznal polehčující účinky vycestování žalobkyně natolik, aby změnil dobu zákazu vstupu žalobkyně v její prospěch.

9. Rozsudkem č. j. 16 A 5/2026-19 ze dne 7. 4. 2026 městský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť oproti žalovanému měl za to, že okolnost dobrovolného vycestování cizince je polehčující okolností, ke které byl žalovaný povinen přihlédnout změnou určení doby zákazu vstupu, neboť správní orgán I. stupně k této dosud nenastalé skutečnosti nepřihlédl, přičemž tento úmysl žalobkyně byl důvodem pro její dostavení se ke správnímu orgánu. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že vycestování nemůže napravit protiprávní jednání žalobkyně, tudíž jsou podmínky pro uložení správního vyhoštění. Ale oproti žalovanému měl soud za to, že vycestování žalobkyně během správního řízení je zásadní okolností ve prospěch žalobkyně, ke které byl žalovaný povinen přihlédnout při určení délky zákazu vstupu. Zejména pokud prokázaný záměr vycestovat byl důvodem pro její součinnost se správním orgánem, kdy před zahájením řízení o správním vyhoštění předložila letenku do země původu. Výčet kritérií v § 174a zákona o pobytu cizinců, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout, je pouze demonstrativní. Zákon o pobytu cizinců nestanoví polehčující a přitěžující okolnosti, je na správním orgánu, aby zjištěné okolnosti vyhodnotil dle jejich povahy, zda jde o přitěžující nebo polehčující okolnosti. Dobrovolné vycestování cizince je svou intenzitou vrcholem součinnosti cizince, zejména pokud je takový úmysl prokázán již před zahájením řízení o správním vyhoštění. Jedná se o výjimečný případ součinnosti cizince, který je nutno odlišit od formální spolupráce cizince se správním orgánem, která není fakticky naplněna snahou cizince vycestovat. Žalovaný v odůvodnění akcentoval skutečnost, že správní vyhoštění není trestem, ale preventivním opatřením, přitom realizaci dobrovolného vycestování jako projev prevence ve svém důsledku odmítl, jestliže nepřiznal této okolnosti polehčující účinek ohledně délky zákazu vstupu.

10. Dále soud v rozsudku uvedl, že zásadní otázkou přezkumu správního uvážení je určení míry překročení zákonné meze. Nepřípustným překročením zákonné meze je také, pokud žalovaný nepřizná relevantní okolnosti účinky, které by měly mít vliv na výsledek řízení, zde na určení doby zákazu vstupu. Žalovaný při posuzování závažnosti protiprávního jednání cizince v rozporu s § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců nepřihlédl ve prospěch žalobkyně k jejímu dobrovolnému vycestování, zejména pokud takový úmysl byl osvědčen před zahájením řízení o správním vyhoštění a prokázán následně před vydáním rozhodnutí žalovaného, ačkoli jde o okolnost, která v dané věci měla účinky polehčující okolnosti. Výklad soudu se opřel o preventivní funkci práva. Pokud žalovaný bude postupovat proti skutečně součinným cizincům shodně jako proti cizincům, kteří nadále odmítají vycestovat, potom přirozeně nemůže očekávat, že cizinec se zaniklým pobytovým oprávněním bude činit úkony k vycestování, jestliže následky doby zákazu vstupu budou identické jako v případě jeho nesoučinnosti. Soud si je vědom toho, že doba zákazu vstupu běží od doby vycestování cizince, proto by v tomto ohledu mělo být v zájmu cizince vycestovat co nejdříve. Nelze však pominout, že zásadní část vyhošťovaných cizinců vycestovat dobrovolně nehodlá, neboť v případě vízového styku jsou důsledky zákazu vstupu obvykle delší, než je stanovená doba zákazu, nehledě k fikci pobytového oprávnění po dobu správního i soudního řízení.

11. Soud neprovedl pouze formální přezkum správního uvážení, tedy zda žalovaný nestanovil dobu zákazu vstupu mimo zákonem stanovený rámec nebo zda žalovaný okolnost vycestování uvedl v souhrnu okolností, ke kterým přihlédl, ale v souladu s účelem správního vyhoštění (opatření k ukončení pobytu cizince) posoudil, zda dobrovolné vycestování cizince je způsobilé snížit dobu zákazu vstupu. Takový postup byl v souladu s usnesením rozšířeného senátu NSS č. j. 6 A 25/2002 – 42 dle kterého absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu. K takovému obecnému vymezení přezkumu správního uvážení NSS v rozsudku ze dne 17. 3. 2021, č. j. 4 Azs 366/2020-28 doplnil, že součástí soudního přezkumu správního uvážení pak je skutečnost, zda řešení zvolené správními orgány je v souladu se zákonem, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a zda odpovídá spisovému materiálu a také zda správní orgány přijaté řešení dostatečně odůvodnily. Soudní přezkum správního uvážení není dán pouze posouzením, zda správní orgán rozhodl v rámci zákonného rozpětí, zda skutkový stav odpovídá obsahu správního spisu a zda rozhodnutí obsahuje odůvodnění, ale nadále je kritériem soudní přezkumu správního uvážení žalovaného také zákaz libovůle a diskriminace, zachování rovnosti, lidské důstojnosti a proporcionality. V rámci posouzení dodržení zásady proporcionality městský soud dospěl k závěru, že tato dodržena nebyla, jestliže žalovaný nepřiznal následnému vycestování žalobkyně polehčující účinek v rozsahu změny doby zákazu vstupu. V rámci právní jistoty obou účastníků, ale i dokončení úvahy o neproporcionálním postupu žalovaného uvedl soud jako obiter dictum dobu zákazu vstupu odpovídající okolnostem posuzované věci v trvání 6 měsíců. Primárně důvodem zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného nebylo, že namísto 6 měsíců byl uložen zákaz vstupu na 12 měsíců, ale že žalovaný nepřiznal polehčující účinek vycestování ve smyslu snížení stanovené doby zákazu vstupu. Pokud soud dovodí porušení zásady proporcionality, měl by uvést, co považuje za proporcionální. Teprve rozlišení správním orgánem určeného a soudem požadovaného stavu bude hranicí pro přípustnosti zásahu soudu do správního uvážení správního orgánu. Pokud by takto soud neučinil, žalovaný i žalobkyně by byli v právní nejistotě, jaký stav je proporcionální. V dané věci tak primárně výsledkem přezkumu správního uvážení nebylo určení proporcionální doby, ale závěr, že vycestování měl žalovaný zohlednit. Případný spor o míře takového snížení délky zákazu vstupu by mohl být předmětem omezení soudního přezkumu správního uvážení, a to ve smyslu určení přípustného rozdílu mezi žalovaným stanovenou a soudem požadovanou dobou zákazu vstupu.

12. Pokud by však soudní přezkum měl být ukončen pouze přijetím závěru, že žalovaný musí jakkoli snížit dobu zákazu vstupu a nadále soud by nebyl oprávněn posoudit, zda nově stanovená kratší doba zákazu vstupu je proporcionální, potom by výše uvedená pravomoc soudu přezkoumat správní uvážení byla neúčinná, neboť žalovaný by mohl snížit dobu zákazu vstupu o 1 den a pokynu soudu by vyhověl. Takový postup by zjevně neobstál ohledně rozporu s logikou, ale snížení o 1 měsíc by mohlo před soudem obstát, neboť konkrétně odůvodnit 12 nebo 11 měsíců je ve své podstatě ve skutečnosti nemožné. Městský soud má za to, že je nutné rozsah pravomoci soudu přezkoumat správní uvážení žalovaného vykládat extenzivněji, než činí judikatura, resp. posouvat hranice pravomoci soudu směrem k naplnění základního práva účastníka na přístup k soudu ve smyslu jeho práva domoci se skutečného přezkumu správního rozhodnutí.

13. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2026, č. j. 10 Azs 62/2026 – 35, byl rozsudek městského soudu zrušen.

14. Dle NSS městský soud hrubě pochybil při výkladu práva - nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu – a pokud by takto nepochybil, jeho věcné rozhodnutí by bylo odlišné. Podle NSS městský soud překročil meze soudního přezkumu a nepřípustně zasáhl do správního uvážení rozhodujících orgánů. Bez jakékoliv opory v právních předpisech či judikatuře městský soud de facto upřednostnil jediné kritérium, k němuž podle něj měly správní orgány přihlédnout jako k rozhodujícímu pro stanovení doby správního vyhoštění (resp. pro její významné snížení). Tím bylo dobrovolné vycestování žalobkyně v průběhu odvolacího řízení. Městský soud v důsledku popřel komplexní úvahu správních orgánů, jež se zakládala na řadě zjištěných skutečností majících oporu ve spisovém materiálu. Posouzení městského soudu vyznívá tak, že správní orgány odmítly, resp. popřely to, že žalobkyně dobrovolně vycestovala. Tak tomu ovšem není. Správní orgány logicky vysvětlily, které skutečnosti hodnotily ve prospěch i neprospěch žalobkyně. Přitom přihlédly rovněž k jejímu dobrovolnému vycestování, přesto však dospěly k závěru, že ani to nemůže napravit její protiprávní jednání způsobem, který by vedl k neuložení správního vyhoštění či k nižší než stanovené době jeho trvání. Ve správních rozhodnutích je odůvodněno, proč je podle správních orgánů adekvátní dobou zákazu vstupu jeden rok. Městský soud však místo aby přezkoumal správní úvahu stěžovatelky, provedl vlastní hodnocení jednotlivých skutečností (a jejich váhy), jež ovlivňovaly délku uloženého správního vyhoštění. Fakticky vedl správní orgány k tomu, aby stanovily takovou dobu, která se mu jeví ideální (a sice šest měsíců). Jakkoliv byla tato konkrétní doba uvedena „nezávazně“, je zřejmé, že záměrem městského soudu bylo ovlivnit uvážení správních orgánů o tom, jaká doba je v případě žalobkyně optimální. NSS zdůrazňuje, že doba byla stanovena nejen pod dolní polovinou, ale dokonce pod jednou čtvrtinou rozpětí předpokládaného v § 119 odst. 1 písm. b) ZPC. Tím spíše je třeba odmítnout vlastní hodnocení městského soudu (jehož jediným úkolem bylo posoudit, zda správní orgány nezneužily své správní uvážení či zda nevybočily ze své ustálené praxe). Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že kasační námitka nesprávného posouzení přiměřenosti doby správního vyhoštění je důvodná. Dle NSS byl napadený rozsudek stižen vadou nezákonnosti, a proto nemůže obstát. V novém řízení je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. V dalším řízení bude postupovat tak, aby nevybočil z mezí soudního přezkumu správního uvážení.

15. Městský soud je podle § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem NSS, proto soud posoudil, v jakém rozsahu byl NSS zavázán. Pokud by rozsudek NSS vyložil pouze ve smyslu odmítnutí městským soudem stanovené „ideální“ doby zákazu vstupu v trvání 6 měsíců, která měla povahu nezávazné části zrušeného rozsudku, nebyl by dán důvod pro zrušení rozsudku městského soudu. Pokud by dle závěru NSS nebyl oprávněn městský soud posoudit, zda dobrovolné vycestování je polehčující okolností, byl by takový závěr v rozporu s usnesením rozšířeného senátu NSS č. j. 6 A 25/2002 – 42, dle kterého, absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.“ Součástí soudního přezkumu správního uvážení pak je skutečnost, zda řešení zvolené správními orgány je v souladu se zákonem, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a zda odpovídá spisovému materiálu a také zda správní orgány přijaté řešení dostatečně odůvodnily. Na rozhodnutí rozšířeného senátu přitom NSS ve zrušujícím rozsudku odkázal a vytknul městskému soudu, že rozhodl bez opory v judikatuře. Zároveň se NSS nevyjádřil k hranici mezi legitimním přezkumem proporcionality a nepřípustným vlastním vážením v dané věci. Akcentace NSS na uložení doby zákazu vstupu v první čtvrtině doby zákazu vstupu podle § 119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců implicitně vede k závěru, že NSS dospěl k tomu, že proporcionalita uložené doby zákazu vstupu byla zachována i po vycestování žalobkyně. Takovým závěrem je městský soud tedy vázán a v souladu s dalším pokynem NSS měl posoudit, zda správní orgány nezneužily své správní uvážení či zda nevybočily ze své ustálené praxe.

16. Pokud NSS závazně uvedl, že zákaz vstupu po dobu 12 měsíců obstojí i po vycestování žalobkyně, potom je vyloučeno, aby takový závěr žalovaného byl zneužitím správního uvážení.

17. Soud považuje posuzovanou věc za raritní, neboť nenalezl judikaturu, tedy ani správní praxi, která by se zabývala dobrovolným vycestování cizince během správního řízení o správním vyhoštění a posuzovala vliv této okolnosti na délku doby zákazu vstupu. Vzhledem k absenci správní praxe, nelze klást k tíži žalobkyně, že takovou praxi účinně nenamítla, přitom není povinností soudu takový nedostatek žalobního bodu nahrazovat z úřední činnosti. Lze tak mít za to, že žalovaný nevybočil ze své správní praxe. Z důvodu absence takové praxe by z ní ale nevybočil, ani kdyby rozhodl jinak. Pokud absentuje správní praxe, nejsou podmínky pro zkoumání případného vybočení z ustálené praxe.

18. Co se týče dalších námitek žaloby, soud shodně jako v předchozím rozsudku uvádí následující.

19. Tvrzení žaloby o zásahu do rodinného života žalobkyně v ČR je v rozporu s tvrzením žalobkyně ve správním řízení o tom, že v ČR nemá žádné rodinné vazby, rodiče i bratr žijí ve Vietnamu. Soud přezkoumává žalobou napadené rozhodnutí dle prokázaného skutkového stavu ke dni jeho vydání, proto má soud shodně se žalovaným za to, že z důvodu absence vazeb žalobkyně na ČR byl zásah správním vyhoštěním žalobkyně do jejího rodinného života v ČR vyloučen.

20. Namítanou absenci rozhodnutí o prodloužení pobytu ve správním spise o vyhoštění soud nepovažuje za relevantní, jestliže žalobkyně dosud nijak konkrétně nezpochybnila údaje z evidence pobytu cizinců ohledně žalobkyně. Součástí správního spisu je rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. OAM-36335-9/DP-2024 ze dne 10. 1. 2025, kterým bylo dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné, neboť žalobkyně nepředložila doklad potvrzující účel pobytu.

21. Žalobkyně ve správním řízení uvedla, že přicestovala dne 23. 11. 2022 na základě pobytového oprávnění za účelem studia. Vzhledem k přestupu na soukromou školu získala pobytové oprávnění za účelem jiné do 31. 8. 2024. Řízení o žádosti o prodloužení pobytového oprávnění bylo pravomocně zastaveno dne 1. 2. 2025. Žalobkyně potvrdila, že rozhodnutí jí bylo doručeno. Za účelem pobytového oprávnění po dobu řízení o žádosti o prodloužení pobytu byl žalobkyni vydán překlenovací štítek. Informace z evidenčních systémů korelovaly s tvrzením žalobkyně, proto není důvodná pochybnost o správnosti zjištění pobytového oprávnění žalobkyně. Žalobkyně netvrdila, že se po ukončení řízení o prodloužení povolení k pobytu dostavila k vydání výjezdního příkazu. V žalobě pouze namítá, že i v takovém případě je nutné do doby oprávněného pobytu započítat dobu dle případně vydaného výjezdního příkazu. Takové tvrzení nijak nepopírá zjištění žalovaného vyplývající z evidence cizinců, že se žalobkyně nedostavila, a tudíž ji nebyl vydán výjezdní příkaz.

22. Správní orgány vymezily neoprávněný pobyt žalobkyně od 2. 2. 2025 do 1. 12. 2025. Žalobkyně namítá, že měla být zohledněna povinnost MVČR stanovit lhůtu k vycestování a vydat výjezdní příkaz dle § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Předmětem nyní vedeného soudního řízení není rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o prodloužení oprávnění k dlouhodobému pobytu, proto soud není oprávněn zkoumat, zda žalobkyni měla být v rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení dlouhodobého pobytu uložena doba k vycestování. Usnesení Ministerstva vnitra č. j. OAM-36335-9/DP- 2024 neobsahuje výrok o stanovení doby k vycestování, zároveň žalobkyni nebyl vydán výjezdní příkaz, proto je třeba mít za to, že žalovaný stanovil dobu neoprávněného pobytu žalobkyně správně.

23. Zdejší soud se v rozsudku č. j. 16 A 57/2022-24 vymezil proti judikatuře o povinnosti správního orgánu v rozhodnutí o správním vyhoštění zohlednit dobu odpovídající výjezdnímu příkazu, přestože nebyl vydán. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Azs 57/2022-24 odmítl tehdejší závěry Městského soudu v Praze a potvrdil dosavadní judikaturu. Následně však došlo ke změně § 50 zákona o pobytu cizinců nejen ohledně doby setrvání na území, ale také zániku povinnosti vydat výjezdní příkaz, pokud se cizinec do 30 dnů nedostaví (§ 50 odst. 8 zákona). Z ustanovení § 50 zákona o pobytu cizinců již explicitně plyne, že úřední povinnost správního orgánu vydat výjezdní příkaz odpovídá pouze povinnost jej vydat bez návrhu cizince, nikoli však bez jeho součinnosti. Soud má za to, že účel výjezdního příkazu vždy spočíval ve vytvoření časového prostoru pro vycestování cizince po vydání rozhodnutí, nikoli ve vytvoření „fikce oprávnění pobytu“ po další dobu, jestliže žalobce v zákonem předpokládané době výjezdního příkazu vycestovat nehodlal. Institut výjezdního příkazu je reakcí na objektivní nemožnost cizince okamžitě vycestovat po skončení správního pobytového řízení, nikoli prostředkem ke zneužití dalšího neoprávněného pobytu cizince. Žalobkyně neprokázala, že se 30 dnů po právní moci usnesení o zastavení řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu dostavila ke správnímu orgánu, proto v souladu s § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců nebyl žalovaný v napadeném rozhodnutí o správním vyhoštění povinen přihlédnout k době setrvání 30 dnů podle § 50 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.

24. Z odůvodnění doby zákazu vstupu je implicitně zřejmé, že žalovaný neshledal podmínky pro uložení povinnosti opustit území podle § 50a zákona o pobytu cizinců. Žalobou namítanou nepřezkoumatelnost ve vztahu k odůvodnění, proč žalovaný nepostupoval dle § 50a zákona o pobytu cizinců, soud neshledal.

25. Žalobní námitky nebyly důvodné, proto soud žalobu zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho činnosti nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech, jak uvedeno ve výroku II rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 27. 7. 2026 Mgr. Kamil Tojner v. r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.