16 Ad 15/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl soudcem Mgr. Kamilem Tojnerem v právní věci žalobce: M. L., bytem X, zastoupeného advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2024, č. j. MPSV-2024/89110-911, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 9. 4. 2024, č. j. MPSV-2024/89110-911, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 146 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 28. 3. 2022, 8728/2022/AAB, kterým bylo rozhodnuto příspěvek na péči poskytovat ve výši 880 Kč měsíčně od dubna 2022, tak, že příspěvek na péči z 12 800 Kč byl snížen na 4 400 Kč měsíčně od dubna 2022.

2. Žalobce v žalobě uvedl, že je od narození zcela nevidomý. V minulosti mu byl přiznán příspěvek na péči ve třetím stupni. Po dosažení zletilosti byl příspěvek původně přiznaný ve výši 12 800 Kč snížen na 880 Kč. Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 10. 2022 bylo rozhodnuto tak, že původně přiznaný příspěvek 12 800 Kč byl snížen od dubna 2022 na částku 4 400 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2024, č. j. 20 Ad 31/2022- 49, bylo žalobě vyhověno a věc byla vrácena žalovanému k novému posouzení. Nyní napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 4. 2024 byl žalobci znovu původně přiznaný příspěvek 12 800 Kč ve třetím stupni snížen od dubna 2022 na částku 4 400 Kč ve druhém stupni. Žalovaný však dle žalobce nesprávně posoudil jeho zdravotní stav.

3. Žalobce poukázal na to, že napadeným rozhodnutím bylo konstatováno nezvládnutí 6 základních životních potřeb, a to orientace, stravování, oblékání a obouvání, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost. S tím žalobce souhlasí. Nebylo však přiznáno nezvládnutí dalších základních životních potřeb.

4. Ohledně potřeby mobility žalovaný uvedl, že „inzerovaná ztráta schopnosti mobility je při zrakovém postižení nesmyslná“. Žalobce má za to, že „nesmyslná“ není. Tento rys zahrnuje i schopnost „chůze ... i po nerovném povrchu“, „otevírat a zavírat dveře“, „chůze po schodech“ a schopnost „nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků“ (příloha č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále též vyhláška č. 505/2006 Sb.), písmeno a), body 4-7). Mobilita v daném případě znamená, že posuzovaný musí vidět „nerovný povrch“, aby po něm neklopýtal, „dveře“, aby do nich mohl vstoupit, „schody“, aby správně našlápl tam, kde schody začínají a kde končí, „dopravní prostředek“ (a v případě hromadné dopravy i jeho číselné označení), aby do něj mohl správně nastoupit. „Mobilita“ nezahrnuje jen výlučně motorické postižení, ale souvisí i s potřebnou zrakovou podporou.

5. Ohledně potřeby komunikace bylo v rozhodnutí zmíněno, že žalobce si osvojil „čtení a psaní s pomocí Braillova písma a s použitím dotykového telefonu“. To je pravda, ale k běžné komunikaci to nestačí (příloha č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., písm. c), body 4 a 5). Komunikace v daném případě znamená, že posuzovaný musí vidět „obrazové symboly“, aby jim mohl porozumět, „běžné komunikační prostředky“ (například výstražné dopravní značky, světelné signály či označení nebezpečných míst apod.), aby na ně mohl správně reagovat. „Komunikace“ tedy zahrnuje daleko víc než jen to, co uvádí napadené rozhodnutí.

6. Ke zvládání potřeby tělesná hygiena byla tato neuznána z důvodu, že „problémy nepředstavují jejich nezvládnutí“. U osoby zcela nevidomé je však dle žalobce prakticky nemožné samostatně o tělesnou hygienu pečovat (příloha č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., písm. f), body 1, 2 a 4). Dodržování tělesné hygieny v daném případě totiž znamená, že posuzovaný musí vidět „hygienické zařízení“, aby ho mohl použít, zvláště když není v domácím prostředí; mýdlo a osušku, aby si je vzal do ruky a mohl se „mýt ... a osušovat ... jednotlivé části těla“; hřeben, zubní kartáček, zubní pastu či holicí strojek, aby si je vzal do ruky a mohl se „česat..., provádět ústní hygienu, holit se“. „Tělesnou hygienu“ je tedy možné samostatně udržovat jen s potřebnou zrakovou podporou, tu žalobce nemá. Shodný závěr, tedy, že „problémy nepředstavují jejich nezvládnutí“, je v rozhodnutí zmíněn i k potřebě výkon fyziologické potřeby. U osoby zcela nevidomé však nelze tyto problémy samostatně zvládat (příloha č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb., v platném znění, písm. g), body 1, 4 a 5). Řádně vykonávat fyziologické potřeby v daném případě znamená, že posuzovaný musí vidět, kde se WC nachází, aby ho mohl použít „včas“, což se týká zejména situací v cizím prostředí; se nacházejí prostředky k „provedení očisty“, aby je mohl použít; jsou k dispozici „hygienické pomůcky“, aby mohl vybrat právě takové, kterou jsou pro danou situaci vhodné. Pro samostatný „výkon fyziologické potřeby“ je tedy nezbytná zraková podpora, kterou žalobce nemá.

7. Žalobce má za to, že není třeba dokládat další lékařské zprávy, jeho úplná slepota byla jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností prokázána.

8. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že posudková komise hodnotila, že z funkčního hlediska není ztráta zraku důvodem pro ztrátu mobility. Metodicky je mobilita posuzována z hlediska funkčního dopadu postižení pohybového aparátu (končetin, pánve, páteře), tj. postižení kostí, svalů a nervů, a vliv tohoto postižení na schopnost se samostatně pohybovat. Zvládání mobility se neposuzuje ve vztahu k postižení smyslů (a to ani aktivity otevírání a zavírání dveří, chůze po schodech, nastupování a vystupování do dopravních prostředků) a mentálního či duševního postižení, které jsou zahrnuty v hodnocení potřeby orientace. V případě mobility se hodnotí funkční stav pohybového aparátu, nikoli mentálního či smyslového postižení. Neschopnost samostatné mobility ve vnějším prostředí z důvodu ztráty smyslových funkcí nebo z důvodu postižení mentálních a kognitivních funkcí se hodnotí jako ztráta orientace, tedy neschopnost orientovat se místem. Naopak stav fyzických schopností (například neschopnost otáčet hlavou) nemá vliv na orientaci pomocí smyslů ani na využívání duševních kompetencí k orientaci, tedy nevede ke ztrátě orientace. K dalším neuznaným potřebám komise doplnila, že ztráta zraku trvající od narození, u dospělého, psychicky ani motoricky nepostiženého jedince, vede vzhledem k možnostem adaptace na dané postižení s použitím facilitačních pomůcek ke zvládání většiny základních životních potřeb. V případě komunikace je u žalobce podstatné čtení a psaní v Braillově písmu, používání mobilního telefonu, ztrátu zraku lze u této potřeby kompenzovat dostupnými facilitačními pomůckami. Zvládání jednotlivých potřeb se posuzuje v přirozeném sociálním prostředí, nikoli v prostředí neznámém (namítané použití toalety v cizím prostředí). Jako nezvládnutí se hodnotí každodenní nutná dopomoc, občasná dopomoc nezvládání základní životní potřeby nezpůsobuje (holení, stříhání nehtů u tělesné hygieny).

9. Ze správní spisu soud zjistil tyto pro řízení podstatné skutečnosti.

10. Správní orgán I. stupně zahájil s žalobcem správní řízení z moci úřední za účelem opětovného posouzení stupně závislosti a určení výše příspěvku na péči z důvodu, že žalobce dosáhl zletilosti.

11. Dne 9. 2. 2022 bylo provedeno sociální šetření, které bylo doloženo záznamem ze sociálního šetření pro účely řízení o příspěvku na péči č. j. 4810/2022/AAB. Z tohoto záznamu se mimo jiné podává, že v rámci provedeného sociálního šetření se žalobce a jeho rodiče vyjádřili k jednotlivým základním životním potřebám ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, (dále jen „zákon o sociálních službách“), a schopnosti tyto potřeby zvládat. Ohledně mobility sdělili, že žalobce vstávání a usedání zvládá, v autobuse se musí přidržet. Vydrží sedět, stojí bez opory a zaujme i mění polohy. Pohyb v bytě má naučený, příp. používá hmat. Mimo byt se pohybuje se slepeckou holí. Dveře je schopen otevřít i zavřít. Chůzi po schodech zvládá taktéž se slepeckou holí s tím, že střídá schody. Cestuje většinou bezbariérovou hromadnou dopravou. Rovněž sdělili, že ústní komunikace probíhá bez problémů. Rukou je žalobce schopen se pouze podepsat, avšak píše a čte v Braillově písmu. Dotykový telefon obslouží bez problémů (v příloze k záznamu ze sociálního šetření je u části týkající se telefonu pouze rukou vepsáno „zavolá“ a zaškrtnuta možnost „dotykový“). K tělesné hygieně se vyjádřili tak, že s použitím vany nemá žalobce problém a hygienické potřeby má uložené na konkrétním místě, avšak občas si je splete. Tělesnou hygienu dodržuje, přičemž mytí celého těla zvládá, pouze záda mu umývá pečující osoba. Je schopen umýt si vlasy, učesat se a osušit se. Denní a ústní hygienu se snaží dodržovat. Rovněž se oholí, ale musí mu dopomáhat pečující osoba. Nehty se snaží stříhat si sám, ale taktéž je třeba asistence. Co se týče výkonu fyziologické potřeby, uvedli, že žalobce si potřebu uvědomí a je schopen včas použít WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se a provést očistu.

12. Následně byl zpracován posudek o zdravotním stavu žalobce – posouzení stupně závislosti osoby ze dne 3. 3. 2022, č. j. LPS/2022/256-P3_CSSZ. V rámci tohoto posudku dospěl posuzující lékař k závěru, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není žalobce ani s běžnými facilitátory schopen v přijatelném standardu zvládat tři základní životní potřeby, a to konkrétně orientaci, stravování, a péči o domácnost. Jedná se tedy o osobu starší 18 let věku, která se podle ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I.

13. Na základě tohoto posudku bylo vydáno rozhodnutí o snížení příspěvku na částku 880 Kč měsíčně od dubna 2022, proti tomu podal žalobce odvolání.

14. Žalovaný si následně opatřil posudek Posudkové komise MPSV posudku ze dne 8. 6. 2022, ve kterém dospěla k závěru, že v případě žalobce jde o osobu starší 18 let věku, která se podle ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) zákona o sociálních službách považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost). Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. V rámci posudkového zhodnocení komise uvedla, že postižení žalobce limitující jeho soběstačnost je výlučně senzorického charakteru a jedná se o oboustrannou úplnou slepotu včetně ztráty schopnosti vnímat světlo a tmu, přičemž jde o postižení trvalého charakteru. Způsobilost mobility je zachována, stejně jako jemná a hrubá motorika, psychické kognitivní funkce a ostatní smysly. Taktéž konstatovala, že se žalobce naučil číst i psát v Braillově písmu a bez problém používá dotykový telefon. Dle posudkové komise se nad rámec závěru v posudku posudkového lékaře LPS týká rozsah poskytované péče i oblasti oblékání a obouvání (z důvodu nesamostatnosti při výběru oblečení) a osobních aktivit (z důvodu nutné pomoci při vyřizování úředních záležitostí). V rámci tělesné hygieny se žalobce snaží o co největší samostatnost a je potřeba pouze občasná (nikoliv každodenní) dopomoc s péčí o nehty a holením. Rovněž zmínila, že žalobce netrpí inkontinencí a nemá chronickou medikaci.

15. Následně si žalovaný v souvislosti s vyjádřením žalobce vyžádal od posudkové komise doplňující posudek. V tomto posudku ze dne 14. 9. 2022 se posudková komise zabývala výhradně zvládáním základní životní potřeby péče o zdraví s tím, že byla dodána zpráva o alergologickém nálezu. Došla přitom k závěru, že nutná zdravotní péče je pro svou proměnlivost natolik složitá, že jedinec se ztrátou zraku ji samostatně provádět nezvládne. Nad rámec závěru uvedeného v posudku tak uznala jako samostatně nezvládanou základní životní potřebu péče o zdraví. Nadále však přetrvala závislost ve stupni II. Na místo dříve určených pěti nezvládaných základních životních potřeb bylo konstatováno nezvládání šesti základních životních potřeb.

16. Na základě toho bylo žalovaným dne 6. 10. 2022 vydáno rozhodnutí, proti kterému podal žalobce žalobu, které zdejší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2024, č. j. 20 Ad 31/2022 – 49, vyhověl.

17. Žalovaným bylo poté dne 9. 4. 2024 vydáno žalobou nyní napadené rozhodnutí.

18. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s. ř. s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

19. Co se týče námitek ohledně nezvládání jednotlivých potřeb, soud uvádí, že při posuzování stupně závislosti je hodnocena schopnost zvládat zákonem předem vymezené základní životní potřeby v oblasti mobility, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Schopnost zvládnutí těchto jednotlivých životních potřeb je podmíněná zvládnutím úkonů uvedených příloze 1 provádějící vyhlášky pro stanovené oblasti základních životních potřeb tvořících její obsah (§ 9 odst. 1 zákona o sociálních službách.

20. Pokud posuzovaná osoba nezvládne aspoň jeden úkon tvořící obsah dané základní životní potřeby, celá základní životní potřeba musí být hodnocena jako nezvládnutá (§ 2a prováděcí vyhlášky). Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku (§ 9 odst. 4, 5 zákona o sociálních službách).

21. V případě soudního přezkumu zdravotního stavu osob se rozhodnutí soudu opírá především o odborné lékařské posouzení. Posouzení zdravotního stavu je zejména věcí odborně medicínskou, k níž nemá soud ani žalovaný potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k orgánům, které jimi disponují, aby se k těmto otázkám vyjádřily. Výsledný posudek je v přezkumném soudním i správním řízení stěžejním důkazem, na který je příslušný rozhodující orgán při nedostatku odborné erudice odkázán, a proto je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 Ads 34/2003 - 82).

22. Správní orgán rozhodující o dávce by na základě posudku komise měl rozhodnout až poté, co posudek vyhodnotí jako úplný, objektivní a přesvědčivý. Pokud správní orgán shledá, že neúplnost posudku, je na místě, aby v případě, že posudek nedá na některou otázku dostatečnou odpověď, správní orgán skutkový stav zjišťoval dále, dokud nebude zjištěn bez pochybností.

23. U žalobce bylo zjištěno (poté, co si žalovaný vyžádal doplňující posudek) nezvládání šesti základních potřeb.

24. Soud úvodem poukazuje na to, že věc žalobce je u zdejšího soudu řešena již podruhé, kdy dne 26. 1. 2024 zdejší soud vydal rozsudek č. j. 20 Ad 31/2022 - 49, ve kterém mj. shledal, že: „posudková komise se v Posudku ani v doplňujícím posudku nijak nevypořádala s opakovaně vznášenými námitkami a vyjádřeními žalobce, které se týkaly právě otázky zvládání základních životních potřeb. V odvolání podaném proti prvostupňovému rozhodnutí jakož i v dalších svých vyjádřeních žalobce výslovně poukazoval na své problémy související s mobilitou, komunikací, tělesnou hygienou a výkonem fyziologické potřeby. K tvrzeným skutečnostem však posudková komise ani v jednom z posudků nic neuvedla. V žádné části Posudku nebo doplňujícího posudku tedy není provedeno jakkoliv konkrétní hodnocení či vypořádání těchto tvrzení, pročež není vůbec zřejmé, zda je posudková komise vzala v rámci svého posouzení nějak v potaz. Již jen z tohoto důvodu je třeba hodnotit závěry posudkové komise jako nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. 25. (…) Nelze proto nevidět ani to, že posudková komise se v Posudku ani v doplňujícím posudku vůbec nezabývala hodnocením zvládání základních životních potřeb právě z hlediska dílčích aktivit vymezených v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. Jinak řečeno není v odborných posudcích nijak rozebráno, zda a jakým způsobem byly zjištěné skutečnosti hodnoceny ve vztahu ke schopnosti žalobce zvládat jednotlivé dílčí aktivity (vymezené v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb.) a potažmo tedy i jednotlivé základní životní potřeby. 26. (…) V projednávané věci však posudková komise ve svých odborných posudcích pouze shrnula dosavadní průběh správního řízení, zdravotní stav žalobce a některé skutečnosti, jež vyplynuly z provedeného sociálního šetření. V souvislosti se základní životní potřebou mobilita se omezila toliko na konstatování o zachování způsobilosti mobility. To ovšem za dostačující považovat nelze (přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 6 Ads 100/2022-26, bod 20). Co se týče schopnosti zvládat základní životní potřebu komunikace, konstatovala posudková komise pouze to, že žalobce se naučil číst a psát Braillovo písmo a bez problémů používá dotykový telefon. Nic dalšího v této souvislosti v posudcích uvedeno není. Takové konstatování rovněž není dostačující. Z posudků se např. vůbec nepodává hodnocení ve vztahu ke schopnosti žalobce vytvořit rukou krátkou zprávu nebo porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům (neschopnost těchto činností byla žalobcem opakovaně zmiňována). Tyto aktivity jsou přitom vymezeny v rámci přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. jako nutné pro zvládání předmětné základní životní potřeby.

27. Ohledně základní životní potřeby tělesná hygiena se posudková komise omezila na zmínku o tom, že žalobce se snaží být samostatný a je potřeba pouze občasná (nikoliv každodenní) pomoc s holením a péčí o nehty. I v souvislosti s touto základní životní potřebou přitom žalobce opakovaně uváděl problémy s prováděním některých dílčích aktivit. Bylo tak na místě, aby se posudková komise konkrétními dílčími aktivitami zabývala a dostatečně své hodnocení odůvodnila. To se však nestalo. Obdobné platí i ve vztahu k závěru o zvládání základní životní potřeby výkon fyziologické potřeby. Posudková komise pouze poznamenala, že žalobce netrpí inkontinencí, avšak nijak se nezabývala tvrzenými obtížemi z hlediska jednotlivých dílčích aktivit vymezených v příloze č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. Ani v tomto případě tak nedostála své povinnosti přijaté závěry náležitě odůvodnit.

28. Zdejší soud tedy dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že Posudek (včetně jeho doplnění doplňujícím posudkem) nelze považovat za úplný a přesvědčivý, jelikož posudková komise se v něm nevypořádala se všemi relevantními skutečnostmi a tvrzeními žalobce a své závěry rovněž náležitě neodůvodnila.“ 29. Posudek, ze kterého bylo žalovaným vycházeno, potažmo i žalobou napadené rozhodnutí, proto měly plně reflektovat závěry soudu. Tak se však nestalo.

30. Soud konstatuje, že posudek posudkové komise ze dne 28. 2. 2024, je obdobně stručný jako posudky užité pro předchozí rozhodnutí žalovaného, ne-li ještě stručnější. Zároveň nový posudek neobsahuje odpovědi na soudem předložené otázky, které měly být komisí naopak reflektovány a odůvodněny. Za doplnění posudku i odůvodnění rozhodnutí žalovaného nelze považovat zvýraznění dříve uvedeného obsahu předchozího posudku i předchozího rozhodnutí, viz pouhý odkaz na ovládání Braillova písma v obou rozhodnutích u potřeby komunikace, přitom dle instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016 se za přijatelný standard zvládání potřeby komunikace nepokládá komunikace Braillovým písmem. Nové rozhodnutí vykazuje shodné vady, jak předchozí soudem vytknuté.

31. Soud se předně musí pozastavit nad závěrem posudkové komise ohledně zvládání potřeby mobility. K té komise v posudku ze dne 28. 2. 2024 pouze uvedla, že inzerovaná ztráta schopnosti mobility je při zrakovém postižení nesmyslná. Otázce posuzování zvládání potřeby mobility nevidomého se věnoval například Krajský soud v Praze ve svém rozsudku č. j. 46 Ad 10/2024 – 37 ze dne 20. 12. 2024. V tom soud shledal, že: „posudková komise při posouzení schopnosti zvládat tuto základní životní potřebu vyšla z nesprávného předpokladu, že smyslové postižení žalobkyně zohledněné pro uznání nezvládnutí základní životní potřeby orientace nelze zohlednit při posuzování mobility. Jak ovšem vyložil zdejší soud již v rozsudku ze dne 27. 1. 2020, č. j. 49 Ad 49/2018-54, „ze žádného ustanovení zákona o sociálních službách a prováděcí vyhlášky nevyplývá, že by určité zdravotní omezení posuzované osoby smělo být zohledněno výhradně jen ve vztahu k jedné z posuzovaných základních životních potřeb“ (shodně viz též např. rozsudky ze dne 16. 12. 2022, č. j. 49 Ad 4/2022-26, či ze dne 22. 5. 2024, č. j. 58 Ad 21/2023-39). Konkrétní zdravotní postižení může vést k neschopnosti zvládat více základních životních potřeb, brání-li ve vykonávání více aktivit spadajících do různých životních potřeb ve smyslu prováděcí vyhlášky (viz rozsudek NSS ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Ads 75/2014-20). To, že bylo postižení smyslových funkcí zohledněno v rámci základní životní potřeby „orientace“, tedy ještě neznamená, že by jej nebylo možné současně zohlednit i pro účely základní životní potřeby „mobilita“. Při posuzování zvládání této základní životní potřeby se nehodnotí pouze stav pohybového aparátu, ale i funkce smyslové a duševní [§ 1 odst. 3 písm. b) a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.]. Žalobkyně v odvolání namítla, že z důvodu zhoršujícího se sluchu a zraku má narušenou rovnováhu, což ovlivňuje její schopnost zvládat mobilitu, zejména schopnost používat bariérové dopravní prostředky. Tvrdila, že potřebuje pomoc druhé osoby především s nástupem do bariérového dopravního prostředku, není schopna při jízdě stát a má problém i s usedáním a vstáváním (s ohledem na problémy s rovnováhou a nízkým tlakem), a není též schopna pohybovat se samostatně v nerovném terénu. Již při kontrole využívání příspěvku na péči dne 30. 1. 2023 přitom žalobkyně uváděla, že potřebuje pomoc druhé osoby při využívání dopravních prostředků a intenzivnější doprovod po terénu. To koresponduje se záznamem ze sociálního šetření, kde jsou uváděny problémy s rovnováhou, zakopávání, pády, pomalá a nejistá chůze a obtíže při nastupování do MHD. Rovněž ve výpisu ze zdravotní dokumentace ze dne 29. 11. 2022 se uvádí opakované pády a problémy s rovnováhou. Bylo proto nezbytné, aby se posudková komise podrobně zabývala tím, zda je žalobkyně schopna s ohledem na veškerá svá funkční postižení, včetně smyslových či psychických, zvládat jednotlivé dílčí aktivity základní životní potřeby „mobilita“, tedy zejména zda zvládá sama bez pomoci jiné osoby nastupovat a vystupovat z bariérových dopravních prostředků a používat je, vstávat a usedat a chodit v nerovném terénu. To však posudková komise neučinila, a proto nelze posudek posudkové komise pokládat za úplný a přesvědčivý, a napadené rozhodnutí, které je na něm založeno, nemůže obstát. V případě, že by nebyla zvládnuta některá z aktivit vymezených v příloze č. 1 písm. a) vyhlášky č. 505/2006 Sb., bylo by třeba hodnotit základní životní potřebu „mobilita“ jako nezvládanou.“ K otázce prostupnosti obou potřeb se také vyjádřil Městský soud v Praze v rozsudku č. j. 19 Ad 28/2024 – 21.

32. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na své metodiky s tím, že nevidomost je řešena v rámci hodnocení potřeby orientace a neschopnost samostatné mobility ve vnějším prostředí z důvodu ztráty smyslových funkcí nebo z důvodu postižení mentálních a kognitivních funkční se hodnotí jako ztráta orientace, tedy neschopnost orientovat se. Takové závěry jsou však, jak soud zdůrazňuje, i s přihlédnutím k citovanému rozsudku, nesprávné a neodpovídající. Nevidomost bez dalšího neznamená, že by dotyčný zvládal další potřeby, a to ani tehdy, když jde o jinak zdravého jedince, je na posudkové komisi, aby provedla řádné zhodnocení zvládání úkonů všech potřeb dle prováděcí vyhlášky. Na této povinnosti nemůže nic změnit metodika žalovaného, neboť rozhodné je posouzení zvládání potřeb dle vyhlášky. Není-li metodika žalovaného v tomto směru v souladu s vyhláškou, nemůže toto jít k tíži žalobce. Vyhláška je možný výkladový pramen a zavazuje zejména žalovaného. Pokud žalovaný vytvořil vyhláškou výkladová stanoviska či postupy, je jimi vázán a musí uvést přesvědčivé důvody, proč se nepovažuje jimi nadále vázán.

33. Soud nezpochybňuje, že žalobce potřebu mobility zvládat může, ale nelze tuto otázku zodpovědět pouhým odkazem na nezvládání potřeby orientace pro nevidomost. Je naopak potřebné vypořádat otázku zvládání jednotlivých úkonů potřeby mobility, a to s přihlédnutím k tomu, že je žalobce zcela nevidomý. Posudková komise v posudku neprovedla hodnocení zvládání mobility žalobcem vůbec, natož se zaměřením na jednotlivé úkony a se zohledněním jeho úplné slepoty. Otázka zvládání potřeby mobility nevidomého bez omezení hybnosti je však otázkou širší, dle soudu v posuzované věci zejména otázkou právní, kdy judikatura dosud nevyjasnila rozhraní medicínsky odborné a právní oblasti, natož nositele pravomoci o nich rozhodovat, zda je jím pouze posudková komise, nebo i žalovaný, natož soud. Městský soud má za to, že všichni, tedy nejen posudková komise, ale i žalovaný a následně soud. Odborně je k posouzení zdravotního stavu žadatele nadána pouze posudková komise, ale otázka zvládání životní potřeby je také otázkou skutkovou a právní, kde je úloha žalovaného i soudu zásadní. Je třeba však uvést, že takový závěr v praxi soudů nepřevažuje, ale nevyhnutelně se tak stane, neboť statistika úspěšnosti žalobců ve věci příspěvků o péči je neúprosná, přitom ale dominantním důvodem rušení rozhodnutí žalovaného je jeho nepřezkoumatelnost, která se může cyklicky opakovat, aniž by tvrzení žaloby bylo věcně a konečným způsobem soudem přezkoumáno. S tím souvisí omezený výskyt relevantní věcné judikatury ohledně příspěvku na péči a invalidního důchodu, jejichž společným jmenovatelem je právě výše uvedené nahlížení na výlučnou odbornost posudkové komise k určení následků zdravotního stavu účastníka řízení.

34. V případě žalobce soud v předchozím rozsudku č. j. 20 Ad 31/2022 – 49, výslovně uvedl, že posudkovou komisí nebyly vůbec vypořádány námitky žalobce směrem k nezvládání jednotlivých potřeb. Ohledně mobility soud konstatoval, že posudková komise pouze zmínila, že způsobilost mobility žalobce byla zachována, což soud posoudil jako zcela nedostačující závěr. Posudková komise však na tyto skutečnosti nijak nereagovala a pouze do nyní hodnoceného posudku uvedla zmíněnou jednu větu o údajné nesmyslnosti hodnocení úkonů mobility. Žalovaný, tím i posudková komise však byla dříve vydaným rozsudkem vázána, nebyla tak oprávněna provést faktickou revizi závazného názoru soudu, natož takto zkratkovitě.

35. Bude proto nezbytné, aby posudková komise v novém posudku, který si žalovaný obstará, vypořádala patřičně otázku zvládání potřeby mobility žalobcem, kdy závěr může být i takový, že žalobce tuto potřebu zvládá, čemuž by odpovídala například zjištění plynoucí ze sociálního šetření, kde bylo mj. k této potřebě zjištěno, že žalobce nemá zásadní problémy s mobilitou z funkčního pohledu. Dle soudu nejde pouze o zachování funkčnosti končetin žalobce, ale o jeho adaptaci danou tím, že je nevidomý od narození. V případě nevidomých žadatelů bude primárně rozhodné zjištění jejich adaptace zdravotního postižení na výkon jednotlivých životních potřeb.

36. V průběhu řízení bylo ze strany žalobce namítáno, že některé úkony potřeby mobility nezvládá, tedy potřeba může být jistě posouzena i jako nezvládaná. V každém případě je však nutné, aby posudková komise přezkoumatelným způsobem uvedla, které úkony potřeby mobility dle prováděcí vyhlášky (vstávání a usedání, stoj, zaujímat a měnit polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, otevírat a zavírat dveře, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je) žalobce zvládá či nezvládá a jaké závěry z toho plynou.

37. Obdobný závěr je soud nucen vyslovit i ohledně odůvodnění posudku ve vztahu k posouzení zvládání dalších namítaných životních potřeb žalobcem, tj. komunikace, tělesná hygiena a zvládání fyziologické potřeby.

38. Ohledně zvládání potřeby tělesné hygieny a výkonu fyziologické potřeby komise v novém aktuálním posudku pouze zcela obecně a neurčitě zmínila, že problémy v těchto oblastech nepředstavují nezvládání těchto potřeb v nepřijatelném standardu. Komise zde tedy učinila závěr ohledně zvládání dvou potřeb najednou, přičemž z něj neplyne ohledně konkrétních úkonů daných potřeb vůbec nic. Není zjistitelné, z jakých úvah posudková komise ohledně svého závěru vycházela. Bude proto taktéž nezbytné, aby se komise vyjádřila ke zvládání obou těchto potřeb podrobněji, a to tak, že do posudku uvede, zda žalobce zvládá vyhláškou stanovené úkony daných potřeb (tj. k potřebě tělesné hygieny bude nutné posoudit, zda je žalobce schopen použít hygienické zařízení, dodržovat tělesnou hygienu, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se), ve vztahu ke zvládání výkonu fyziologické potřeby bude třeba se zabývat tím, zda žalobce dokáže (včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky), nebo nikoli. Soud opakuje, že se nelze v posudku omezit na nicneříkající obecné konstatování o tom, že žalobcovy problémy v těchto oblastech nevedou k nezvládání potřeb, je potřebné, aby komise vysvětlila, z jakého důvodu tomu tak je, účastník řízení si nemůže domýšlet myšlenkové postupy komise.

39. Co se týče zvládání potřeby komunikace, byla posudková komise sice o něco málo podrobnější, stále však její závěry nelze označit ani v tomto směru za dostatečně přesvědčivé. Komise uvedla, že slepota trvající od narození u dospělého, psychicky ani motoricky nepostiženého jedince nevede vzhledem k možnosti adaptace na dané postižení s použitím facilitačních pomůcek (včetně osvojení čtení a psaní s pomocí Braillova písma a s použitím dotykového telefonu) zvládání většiny základních životních potřeb, čehož v našem případě bylo dosaženo. Pomine-li soud poněkud nesrozumitelnou formulaci této věty, je zjevné, že komise se snažila tímto říci, že žalobce jako dospělý zvládající ovládání facilitačních a dalších pomůcek potřebu komunikace (a dle komise zřejmě i dalších potřeb) zvládá. Komise však ani u této potřeby neodpověděla dostatečně na otázku, které úkony potřeby komunikace žalobce zvládá či nezvládá a z jakého důvodu je to právě tak. Vyhláška přitom i ohledně této potřeby vyjmenovává potřebné úkony ke zvládání, a to takto: za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vyjadřovat se srozumitelně mluvenou řečí a dorozumět se jejím prostřednictvím s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení, chápat obsah přijímaných a sdělovaných zpráv, vytvářet rukou psanou krátkou zprávu, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky.

40. Podle § 8 odst. 2 písm. c) zákona o sociálních službách osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat šest nebo sedm základních životních potřeb. Podle § 8 odst. 2 písm. d) zákona o sociálních službách osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat osm nebo devět základních životních potřeb. Tedy u žalobce by muselo být shledáno nezvládání ještě alespoň dvou potřeb, aby bylo možné konstatovat závislost ve čtvrtém stupni. Komise v závěru posudku zmínila, že její hodnocení mělo být proklientské a maximalistické. Soud nepopírá, že závěr komise může v rámci nového posouzení být takový, že žalobce všechny namítané potřeby zvládá, bude to však potřeba vysvětlit v rámci adresného posudkového závěru, jehož stávající stručné znění posudku je nedostatečné.

41. Pokud žalovaný z tohoto posudku pro své rozhodnutí vyšel, jsou i jeho závěry nepřezkoumatelné a nedostatečné, neboť nebylo zjištěno zvládání či nezvládání jednotlivých úkonů potřeb. Soud poznamenává, že v žalobě bylo opakovaně poukazováno na to, že je-li člověk nevidomý, nezvládá z logiky věci automaticky v žalobě vyjmenované úkony daných potřeb. Tak tomu dle soudu nutně být nemusí, neboť výkon řady úkonů se lze do nějaké míry alespoň ve známém prostředí naučit a lze je poté vykonávat samostatně. Podmínkou však je přesvědčivé vysvětlení ze strany posudkové komise, které v daném případě zcela absentuje a není vůbec zřejmé, které úkony má žalobce zvládat a už vůbec nelze seznat, na základě čeho by tomu tak mělo být.

42. Jak soud výše uvedl, zásadní otázkou je vyhodnocení adaptace žalobce v důsledku jeho postižení od narození ve vztahu k uspokojování jednotlivých životních potřeb a přesvědčivé vysvětlení „nepropustnost“ potřeb mobility a orientace u nevidomého bez omezení hybnosti za pomocí historického a teleologického výkladu příspěvku na péči a s tím spojené kategorizace životních potřeb. Takovýto právní výklad bude zejména na žalovaném, neboť podstata pravomoci posudkové komise je dle soudu v odborném zdravotním posouzení a teprve až poté v právním posouzení. Vzhledem k délce řízení by žalovaný měl zvážit, zda není vhodné provést nové sociální šetření, případně dát žalobci znovu prostor pro případné tvrzení ohledně (ne)zvládání potřeb.

43. Soud shledal žalobu důvodnou, proto dle 76 odst. 1 s. ř. s. zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro vadu řízení spočívající v postupu žalovaného v rozporu s pokyny soudu dle § 78 odst. 5 s. ř. s. a s tím související trvající vadu nepřezkoumatelnosti a nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

44. Na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za právního zastoupení soud přiznal 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 po 1 000 Kč (tj. převzetí zastoupení, podání žaloby, odměna advokáta je určena tarifní hodnotou 5 000 Kč, tedy 1 000 Kč za úkon (§ 7, § 9 odst. 2 advokátního tarifu). K tomu rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v usnesení č. j. 6 Ads 209/2019 - 62 ze dne 10. 11. 2020 uvedl: „Zvláštní tarifní hodnota pro věci sociálního zabezpečení dle § 9 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), obecně neporušuje zásadu rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s právem podnikat a právem získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.“ Dále soud přiznal dvakrát režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024). Celkem tedy 2 600 Kč, 3 146 Kč včetně DPH.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud svým významem kasační stížnost podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Praze dne 25. 6. 2026 Mgr. Kamil Tojner, v. r. soudce Shodu s prvopisem potvrzuje K. T.