16 CO 109/2022

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Jachury a soudců JUDr. Milana Chmelíčka a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o částka s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku částka s úrokem z prodlení ve výši 9 % z částek za období v tomto výroku uvedeným, jakož i uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku částka, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem II. pak uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku částka do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, na základě které se žalobkyně domáhala uhrazení částky částka s příslušenstvím, když uvedla, že provozuje autorizovaný servis vozidel anonymizováno a žalovaná si objednala servisní práce na svém značka automobilu anonymizováno, přičemž žalobkyně práci řádně odvedla a vyúčtovala fakturou na částku částka splatnou dne datum. Dále žalovaná objednala na tomto automobilu 4x kompletní zimní kolo, a to za částku částka, když tato faktura byla splatná dne datum a rovněž nebyla uhrazena. Dále žalovaná objednala výměnu kol na tomto automobilu za částka, kdy faktura byla splatná dne datum a rovněž nebyla uhrazena. Žalobkyně se dále domáhá přiznání nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši částka.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nikdy tyto práce u žalobkyně neobjednala, objednávku učinil pan příjmení, který měl osobní automobil na dobu určitou zapůjčený a nebyl oprávněn vozidlo dávat do servisu. Vůz v dohodnutý termín nevrátil a žalovaná na něj podala trestní oznámení.

4. K tomu žalobkyně uvedla, že pan příjmení jako zástupce žalované opakovaně servis s vozem navštěvoval, objednával opravy a servis a žalovaná tyto služby hradila, například dne datum – výměna lišt stěračů, nebo dne datum – zapůjčení náhradního vozu po dobu opravy. Tato druhá faktura byla uhrazena z účtu žalované. jméno jednatelka v rámci trestního oznámení uvedla, že panu příjmení za žalovanou společnost udělila plnou moc v souvislosti s předmětným vozem. Pokud tedy pan příjmení na základě souhlasu a pověření žalované vůz po dlouhou dobu užíval, byl oprávněn činit právní jednání k údržbě, opravy a servisu vozu. Žalobkyně tak byla v dobré víře.

5. Soud I. stupně po provedeném dokazování výpověďmi jednatelky žalobkyně, jakož i výslechem svědka příjmení a listinnými důkazy, uzavřel, že veškeré objednávky činil jménem žalované pan příjmení jméno, přičemž tento současně v minulosti učinil i další objednávky na jiné servisní práce na předmětném vozidle, které byly uhrazeny žalovanou, a to jednak v hotovosti a jednak převodem z účtů samotné žalované. Dále pak s ohledem na ustanovení § 431, § 444 odst. 1 o. z. soud I. stupně uzavřel, že pokud jde o zjištěný skutkový stav, provedené důkazy jsou vzájemně souladné v tom smyslu, že z nich nepochybně vyplývá, že pan příjmení měl dlouhodobě zapůjčeno předmětné vozidlo od žalované s jejím souhlasem, a to jako odměnu za plánovanou obchodní spolupráci. Měl vystaveno potvrzení o užívání firemního automobilu a předmětné servisní práce jménem žalované objednával. Svědek příjmení a jednatelka žalované se rozcházeli v tom, zda objednávky byly činěny s vědomím žalované či nikoliv. To však soud I. stupně nepovažoval za rozhodné. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že pan příjmení již v minulosti objednával u žalobkyně v souvislosti s předmětným vozem další servisní práce, přičemž jedna z faktur byla žalovanou uhrazena v hotovosti a jedna z faktur byla uhrazena přímo z účtu žalované. Spornou tak zůstala především právní otázka, zda jednání pana příjmení za žalovanou zavazovalo a zda žalovaná je ve věci pasivně legitimována. Dle názoru soudu I. stupně je podstatné, že pan příjmení jméno jednak disponoval písemným potvrzením žalované o tom, že je oprávněným uživatelem firemního automobilu, a jednak žalovaná v minulosti nejméně v jednom případě uhradila jím objednané závazky vůči žalobkyni platbou ze svého účtu, kdy ostatní závazky byly jí hrazeny v hotovosti. Se zřetelem ke shora uvedenému soud I. stupně uzavřel, že zde musí převážit ochrana dobré víry žalobkyně, která byla oprávněně v dobré víře, že pan příjmení je uživatelem vozu a je oprávněn servisní práce jménem žalované objednávat, tedy že ve smyslu ustanovení § 431 o. z., případné překročení zástupčího oprávnění podnikatele zavazuje, neboť o něm žalobkyně nemohla vědět, přičemž současně žalovaná vlastní vinou vyvolala u žalobkyně domněnku, že pan příjmení je k tomuto právnímu jednání zmocněn ve smyslu § 444 odst. 1 o. z., a tedy se nemůže dovolávat nedostatku zmocnění. Jestliže pan příjmení k takovému jednání oprávněn ze strany žalované nebyl, jedná se o vztah mezi žalovanou a panem příjmení, nikoliv však o vztah jiný. S ohledem na uvedené proto soud žalobě v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když výpočet náhrady učinil v bodě 19 odůvodnění napadeného rozsudku.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná společnost včasné odvolání, ve kterém namítla, že soud I. stupně při svém hodnocení skutkového stavu a následném právním hodnocení spojil dva instituty civilního práva, když do jedné věty postavil své zhodnocení situace podle § 431 o. z., když dospěl k závěru, že pan příjmení překročil své zmocnění, ale jeho jednání žalovanou zavazuje a zároveň jednání pana příjmení soud I. stupně popsal jako jednání podle § 444 odst. 1 o. z., tedy jako zdánlivé zastoupení, kde si žalovaný nemůže dovolávat nedostatku zmocnění. Žalovaná tak neobdržela od soudu jednoznačnou informaci, jak soud jednání pana příjmení v souvislosti s posouzením pasivní legitimace žalované hodnotil. Takovéto posouzení je dle odvolatele rozporné. Dále pak žalovaná namítla, že žalobce je autorizovaným servisem automobilů anonymizováno od roku rok. V této souvislosti je třeba na jeho možnou dobrou víru nahlížet velmi přísně v souladu s tím, že má vysoce odborné, téměř třicetileté zkušenosti s přijímáním zakázek a jejich úhradou. Je notoricky známé, že všechny vyšší zakázky v desítkách tisíc autorizované servisy požadují uhradit před vydáním vozu objednateli. Žalobkyně zcela jistě má dlouholetou zkušenost s tím, jaké doklady vyžaduje pro prokázání, že osoba objednávající servis k tíži vlastníka vozu má mít k dispozici text. V kontextu výše uvedeného je naprosto nepravděpodobné, že by se žalobkyně spokojila s předložením Potvrzení o užívání vozu a u osoby, která neprokázala zaměstnanecký či jiný smluvní vztah k žalované jako vlastníkovi opravňujícího vystavovat jménem žalované objednávky v servisu vozu, který užívá tato třetí osoba. Uvedené Potvrzení o užívání firemního automobilu plní funkci prokázání, že tato osoba neužívá předmětný vůz neoprávněně. Nic víc ani nic míň. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pro žalobkyni nemohlo popsané jednání žalované ani předložené listiny presumovat dobrou víru žalobkyně ohledně domnělého zastoupení žalované panem příjmení při objednání servisních služeb. Lze tedy shrnout, že soud I. stupně pro posouzení možné dobré víry žalobkyně z pohledu činnosti žalované, která by mohla k této dobré víře přispět, disponuje pouze Potvrzením o užívání firemního automobilu, které samo o sobě nic o zmocnění k zastupování při zadávání servisních služeb neprokazuje. Z pohledu žalovaného tak neexistuje jediný podklad ze strany žalované, který by mohl vyvolat v žalobkyni dobrou víru ohledně zmocnění pana příjmení k objednání servisních prací k tíži žalované. Dle žalované je tedy pasivně legitimován vůči žalobkyni jedině pan příjmení. Z uvedených důvodů navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že výtky žalované vůči rozsudku považuje za nedůvodné. Všechny argumenty a námitky žalované zazněly již před soudem I. stupně a ten se jimi zabýval a logicky a důsledně se s nimi vypořádal. Pokud žalovaná tvrdí, že žalobkyně neměla žádný důvod k dobré víře, pak již samotné svěření firemního vozu uživateli do dlouhodobého užívání je spojeno s oprávněním provádět pod jménem zapůjčitele údržbu a servis tohoto vozu. Je to dáno z logiky věci, kdy vůz se musí pravidelně kontrolovat, udržovat a servisovat. Je třeba nakupovat náhradní díly apod. V tomto případě bylo vozidlo navíc svěřeno uživateli do dlouhodobého užívání v souvislosti s činností pro zapůjčujícího podnikatele a uživatel se prokazoval písemným potvrzením. Jestliže někdo po právu vůz dlouhodobě užívá, předpokládá se, že je zmocněn k činnostem i právním jednáním, které jsou s dlouhodobým užíváním vozu obvykle spojeny. Pokud jde o argument žalované, že žalovaná neplatila za opravy předmětného vozu nic, když platba z účtu žalované se netýkala předmětného vozidla, ale náhradního vozu, pak tato argumentace je zcela lichá a nepravdivá. Náhradní vůz poskytuje opravna tehdy, jestliže z důvodu nezbytné opravy vlastního vozu není možné užívat vlastní vůz. Jinými slovy, náhradní vůz signalizuje opravu vlastního vozu. To samozřejmě je i tento případ, kdy vůz byl u žalobkyně v opravně ve dnech datum až datum na základě objednávky číslo na základě této objednávky servisu pak byla vystavena faktura číslo z datum, která byla žalovanou zaplacena v hotovosti. Pro toto období byl náhradní vůz žalobkyní zapůjčen, za což byla vystavena faktura číslo která byla žalovanou zaplacena z jejího bankovního účtu. Jestliže tedy žalovaná hradila fakturu za náhradní vůz, pak jí muselo být jasné, že její vlastní vůz je v opravě a pan příjmení musel tuto opravu za žalovanou objednat. Již tehdy měl odvolatel informovat žalobkyni v tom směru, že případně pan příjmení nebyl k zadání opravy za žalovanou oprávněn. To však žalovaná neučinila, místo toho ze svého účtu nájemné za zapůjčení náhradního vozu zaplatila. Současně je tím potvrzeno i to, že pan příjmení doklady ohledně provedených oprav vztahujících se k předmětnému vozu žalované zasílal a předával. Jinak by žalovaná logicky nemohla předmětnou fakturu proplatit. Závěry soudu I. stupně jsou tak zcela správné.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění, a takto zjištěné skutečnosti hodnotil zcela správně i po stránce právní. Jeho závěrům nemá, co by odvolací soud vytknul, a odvolací námitky žalované nemohou přivodit ani změnu ani zrušení napadeného rozsudku.

10. Soud I. stupně zhodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., tj. každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, a z takto provedeného dokazování učinil logický a tomu odpovídající skutkový závěr o věci. Na základě takto správně vyhodnoceného skutkového závěru pak soud I. stupně správně uzavřel, že s ohledem na ustanovení § 431 o. z., jakož i na ustanovení § 444 odst. 1 o. z. je ve sporu pasivně legitimována žalovaná společnost, nikoliv pan příjmení. Aplikace těchto dvou ustanovení není ve vzájemném rozporu. Jak totiž soud I. stupně správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. spisová značka, tj. kdo vlastní vinou vyvolá u třetí osoby domněnku, že zmocnil jiného k právnímu úkonu, nemůže se dovolávat nedostatku zmocnění, byla-li třetí osoba v dobré víře a mohla-li rozumně předpokládat, že zmocnění bylo uděleno. Domněnka zmocnění přitom může být vyvolána nejen výslovným konkrétním prohlášením zmocnitele, že určitá osoba je oprávněna za ně jednat, ale i jiným jednáním zmocnitele, z něhož ve spojitosti s dalšími okolnostmi, může adresát právního úkonu v dobré víře dovozovat, že určitá osoba je oprávněna za zmocnitele jednat. Této souvislosti v dané věci je pak zcela na místě právě aplikace výše uvedených zákonných ustanovení občanského zákoníku, neboť překročil-li pan příjmení jako zástupce podnikatele – žalované společnosti zástupčí oprávnění, pak právní jednání pana příjmení ve vztahu k žalobkyni jako třetí osobě je závazné právě pro žalovanou. Žalobkyně totiž vzhledem k okolnostem případu nemohla vědět o případném překročení zástupčího oprávnění panem příjmení. Předmětné potvrzení o provozu vozidla panem příjmení a následné hrazení dvou faktur ze strany samotné žalované totiž právem vyvolalo v žalobkyni jako třetí osobě dobrou víru v tom směru, že pan příjmení byl zmocněn k objednání servisních prací na předmětném automobilu (§ 444 odst. 1 o. z.). Na tom nic nemůže změnit ani argumentace žalované v tom směru, že obvykle je servis automobilu hrazen až po předání automobilu, neboť rovněž dvě předchozí faktury byly žalovanou společností hrazeny teprve poté, co předmětné vozidlo pan příjmení ze servisu žalobkyně převzal. Nebyl-li pan příjmení oprávněn servisní práce objednávat, pak bylo skutečně na žalované, jak uvedl správně soud I. stupně, aby již v prvním případě fakturu za objednané servisní práce neproplácela a upozornila žalobkyni na překročení zmocnění udělené panu příjmení. Pokud žalovaná zejména fakturu za zapůjčení náhradního vozidla zaplatila z účtu, a to na základě objednávky učiněné panem příjmení ve vztahu k žalobkyni, pak není možné uzavřít jinak, než že pan příjmení byl za žalovanou oprávněn takovouto objednávku učinit. Pokud následně učinil další objednávky, které ze strany žalované nebyly žalobkyni proplaceny, pak případné překročení zástupčího zmocnění ze strany pana příjmení nemůže jít k tíži žalující společnosti, neboť ta skutečně byla v dobré víře, že pan příjmení je oprávněn předmětné servisní práce za žalovanou učinit. Žalovaná je tak ve sporu skutečně pasivně legitimována.

11. Soud I. stupně se rovněž přiléhavým způsobem vypořádal s tím, proč neprováděl pro nadbytečnost další důkazy jako výslech pracovníků servisu, kdy tento výslech nemohl věc více objasnit. Rovněž tak se vypořádal, proč neprováděl výslech manžela jednatelky žalované, jakož i manželky pana příjmení, kdy skutečně bylo bezpečně v řízení prokázáno, z jakého důvodu užíval pan příjmení předmětné vozidlo. Rovněž o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, jakož i o příslušenství pohledávky, bylo rozhodnuto soudem I. stupně správně.

12. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení měla žalobkyně ve věci plný úspěch, a proto jí soud přiznal plnou náhradu odvolacího řízení, a to z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu, tj. vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, a k tomu náležící 21 % DPH. Celkem tedy odvolací soud přiznal žalobkyni částku uvedenou ve výroku II. tohoto rozsudku. Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, a to prostřednictvím soudu prvního stupně.