16 Co 468/2003

Plný text

16 Co 468/2003-41 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z jeho předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Březinové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: Mgr. M. H. , nar. 10.10.1948, bytem Ž. 47, PSČ 281 63, zast. advokátem proti žalovanému: Č. r. – P. p. ČR , se sídlem P-7, S. 27, o náhradu škody na zdraví , k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.7.2003 č.j. 27 C 153/2002 – 32, t a k t o :

I. Usnesení soudu I. stupně s e potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se svou žalobou podanou v této věci domáhá na žalovaném zaplacení částky 73.600,-Kč z titulu odškodnění nemoci z povolání (navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na desetinásobek a úroků z prodlení s uspokojením dalších dílčích nároků na náhradu škody na zdraví vzniklé z téhož důvodu) s tím, že je bývalým pracovníkem P. ČR, u níž byl naposledy zařazen u K. ú. P., kde byla také zjištěna jeho nemoc z povolání (přiznána dne 18.8.1998). Žalovaný v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění však přiznal žalobci pouze náhradu ve výši 12.000,-Kč, což představuje navýšení o pouhých 100%. Napadeným usnesením soud I. stupně řízení zastavil, rozhodl o postoupení věci ministrovi vnitra po právní moci usnesení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v daném případě je uplatňován nárok na náhradu škody na zdraví upravený v ust. § 88 a násl. zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků P. ČR, o němž ve smyslu ust. § 99 odst. 1 cit. zákona rozhoduje služební funkcionář, a proto rozhodování o tomto nároku nepatří do pravomoci soudu, v čemž lze spatřovat nedostatek podmínky řízení, jenž nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). Nákladový výrok pak opřel o ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Proti takovému usnesení podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém především zdůrazňuje, že jeho nárok vznikl před účinností vyhlášky č. 440/2001 Sb., a proto je nutné vycházet z ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. Z tohoto důvodu tak navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud tak přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně i řízení mu předcházející se zaměřením na otázku, zda je v tomto případě dána pravomoc soudu či nikoliv, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř. spory a jiné věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté o.s.ř. Podle § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle ustanovení § 103 o.s.ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). V projednávaném případě - podle obsahu žaloby - jde o uplatnění nároku na náhradu škody způsobené policistovi při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním spolu s úrokem z prodlení za pozdní částečné uspokojení uvedeného nároku, který vyplývá ze služebního poměru. Služební poměr policisty je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním. Vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí podle § 5 zákona č. 186/1992 Sb.) a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Nikoli každý zaměstnanecký vztah ke státu nebo k veřejnoprávním korporacím má podle stávající právní úpravy takovýto komplexní charakter (např. jej nemá postavení lékařů ve státních zdravotnických zařízeních nebo postavení učitelů státních škol), prvky soukromoprávní a veřejnoprávní regulace jsou tu v různé míře smíšeny a je nutno vždy rozborem platné právní úpravy dovodit, zda jde o právní vztah pracovní (a zda z něj vyplývající spory rozhoduje soud podle § 7 odst. 1 o.s.ř.), nebo zda jde o vztah jiný (soudní pravomoci podléhající jen tam, kde to zákon stanoví ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř.). Vodítkem pro posouzení, zda zkoumaný zaměstnanecký poměr je soukromoprávním pracovním vztahem nebo veřejnoprávním služebním poměrem, je již sám charakter jeho právní úpravy; je zřejmé, že tam, kde je užití zákoníku práce vůbec nebo v převážné části vyloučeno a úprava služebního poměru má kodexový charakter, půjde o poměr veřejnoprávní. Tak tomu je právě u policistů, a též například u vojáků a příslušníků vězeňské a bezpečnostní služby. Závěr soudu I. stupně, že právní poměr, z něhož žalobce dovozuje své nároky, nevyplývá ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., je správný. Soudní pravomoc by za této situace mohlo založit pouze speciální zákonné ustanovení (srov. § 7 odst. 3 o.s.ř.), které však zákon neobsahuje. Z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. naopak vyplývá, že jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (služební funkcionáři), a to v řízení upraveném v hlavě deváté (srov. § 122 a násl. cit. zákona). Nárok na náhradu škody způsobené policistovi při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním je uveden ve výčtu nároků uvedeném v § 87 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. a v ustanovení § 99 odst. 1 téhož zákona je výslovně stanoveno, že o těchto nárocích rozhoduje příslušný služební funkcionář. Soudní praxe dospěla přitom k závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162, a usnesení téhož soudu ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1270/2002, uveřejněné v ASPI), že právní vztahy vyplývající ze služebního poměru policisty nejsou omezeny výlučně jen na vztahy vyplývající z plnění služebních úkolů policisty v době trvání jeho služebního poměru; jsou jimi také například nároky zaměstnavatele (policie) nebo zaměstnance (policisty) vyplývající z odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 75 a násl. zákona č. 186/1992 Sb., i když ke škodě došlo až po skončení služebního poměru. Pravomoc ministra vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, vyplývající z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., je tudíž dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné připomenout, že podle ust. § 92 odst. 3 zák. č. 186/1992 Sb. se náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění poskytuje jednorázově ve výši a za podmínek stanovených právními předpisy platnými pro pracovníky v pracovním poměru. Tímto předpisem byla až do účinnosti vyhl. č. 440/2001 Sb. vyhláška č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. pak může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodění přiměřeně zvýšit, nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 2 a § 6 této vyhlášky). Uvedené ustanovení vyhlášky (tedy předpisu nižší právní síly, který je neaplikovatelný, pokud odporuje zákonu, a jehož soulad se zákonem je soud oprávněn posoudit – viz čl. 95 odst. 1 Ústavy) nelze však vykládat tak, že by jeden dílčí nárok (na mimořádně zvýšenou náhradu za ztížení společenského uplatnění) byl vyloučen z pravomoci služebního funkcionáře zakotvené (bez jakékoli výjimky) v § 99 odst. 1 zák. č. 186/1992 Sb. a byla tak prolomena zákonem stanovená zásada, že rozhodování o nárocích na náhradu škody na zdraví způsobené policistovi při výkonu služby nebo přímé v souvislosti s ním nespadá do pravomoci soudu. Stejně tak nárok na zaplacení úroku z prodlení vzniklý v důsledku opožděného zaplacení náhrady škody, o níž přísluší rozhodovat služebnímu funkcionáři, není samostatným nárokem odlišné povahy, nýbrž jde o příslušenství nároku na náhradu škody, tedy o nárok akcesorický, s hlavním nárokem na náhradu škody bezprostředně souvisejícím, o kterém je také zpravidla rozhodováno společně s nárokem hlavním. Bylo by nelogické a nepraktické, aby o tomto nároku rozhodoval soud, jestliže o nároku na náhradu škody je oprávněn rozhodovat služební funkcionář. S ohledem na vše, co bylo výše uvedeno, tak odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalovanému žádné náklady v tomto stádiu řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat do dvou měsíců od doručení dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. V Praze dne 14. října 2003 JUDr. Robert W a l t r , v.r. předseda senátu Za správnost: Měchurová