16 Co 468/2003

Plný text

Soudní rozhodnutí - 16Co 468/2003 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 16Co 468/2003 Právní věta: K projednání nároku policisty na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění při odškodnění nemoci z povolání není dána pravomoc soudu. Soud: Městský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2003:

16. CO.468.2003.1 Datum rozhodnutí: 14.10.2003 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Ztížení společenského uplatnění Kategorie rozhodnutí: A 16 Co 468/2003-41 U S N E S E N Í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z jeho předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivy Březinové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: Mgr. M. H. , nar. 10.10.1948, bytem Ž. 47, PSČ 281 63, zast. advokátem proti žalovanému: Č. r. – P. p. ČR , se sídlem P-7, S. 27, o náhradu škody na zdraví , k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.7.2003 č.j. 27 C 153/2002 – 32, t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně s e potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se svou žalobou podanou v této věci domáhá na žalovaném zaplacení částky 73.600,-Kč z titulu odškodnění nemoci z povolání (navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na desetinásobek a úroků z prodlení s uspokojením dalších dílčích nároků na náhradu škody na zdraví vzniklé z téhož důvodu) s tím, že je bývalým pracovníkem P. ČR, u níž byl naposledy zařazen u K. ú. P., kde byla také zjištěna jeho nemoc z povolání (přiznána dne 18.8.1998). Žalovaný v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění však přiznal žalobci pouze náhradu ve výši 12.000,-Kč, což představuje navýšení o pouhých 100%. Napadeným usnesením soud I. stupně řízení zastavil, rozhodl o postoupení věci ministrovi vnitra po právní moci usnesení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v daném případě je uplatňován nárok na náhradu škody na zdraví upravený v ust. § 88 a násl. zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků P. ČR, o němž ve smyslu ust. § 99 odst. 1 cit. zákona rozhoduje služební funkcionář, a proto rozhodování o tomto nároku nepatří do pravomoci soudu, v čemž lze spatřovat nedostatek podmínky řízení, jenž nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). Nákladový výrok pak opřel o ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.. Proti takovému usnesení podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání, ve kterém především zdůrazňuje, že jeho nárok vznikl před účinností vyhlášky č. 440/2001 Sb., a proto je nutné vycházet z ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. Z tohoto důvodu tak navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud tak přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně i řízení mu předcházející se zaměřením na otázku, zda je v tomto případě dána pravomoc soudu či nikoliv, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř. spory a jiné věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté o.s.ř. Podle § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle ustanovení § 103 o.s.ř. přihlíží soud kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány (§ 104 odst. 1 o.s.ř.). V projednávaném případě - podle obsahu žaloby - jde o uplatnění nároku na náhradu škody způsobené policistovi při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním spolu s úrokem z prodlení za pozdní částečné uspokojení uvedeného nároku, který vyplývá ze služebního poměru. Služební poměr policisty je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním. Vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí podle § 5 zákona č. 186/1992 Sb.) a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Nikoli každý zaměstnanecký vztah ke státu nebo k veřejnoprávním korporacím má podle stávající právní úpravy takovýto komplexní charakter (např. jej nemá postavení lékařů ve státních zdravotnických zařízeních nebo postavení učitelů státních škol), prvky soukromoprávní a veřejnoprávní regulace jsou tu v různé míře smíšeny a je nutno vždy rozborem platné právní úpravy dovodit, zda jde o právní vztah pracovní (a zda z něj vyplývající spory rozhoduje soud podle § 7 odst. 1 o.s.ř.), nebo zda jde o vztah jiný (soudní pravomoci podléhající jen tam, kde to zákon stanoví ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř.). Vodítkem pro posouzení, zda zkoumaný zaměstnanecký poměr je soukromoprávním pracovním vztahem nebo veřejnoprávním služebním poměrem, je již sám charakter jeho právní úpravy; je zřejmé, že tam, kde je užití zákoníku práce vůbec nebo v převážné části vyloučeno a úprava služebního poměru má kodexový charakter, půjde o poměr veřejnoprávní. Tak tomu je právě u policistů, a též například u vojáků a příslušníků vězeňské a bezpečnostní služby. Závěr soudu I. stupně, že právní poměr, z něhož žalobce dovozuje své nároky, nevyplývá ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., je správný. Soudní pravomoc by za této situace mohlo založit pouze speciální zákonné ustanovení (srov. § 7 odst. 3 o.s.ř.), které však zákon neobsahuje. Z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. naopak vyplývá, že jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (služební funkcionáři), a to v řízení upraveném v hlavě deváté (srov. § 122 a násl. cit. zákona). Nárok na náhradu škody způsobené policistovi při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním je uveden ve výčtu nároků uvedeném v § 87 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. a v ustanovení § 99 odst. 1 téhož zákona je výslovně stanoveno, že o těchto nárocích rozhoduje příslušný služební funkcionář. Soudní praxe dospěla přitom k závěru (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162, a usnesení téhož soudu ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1270/2002, uveřejněné v ASPI), že právní vztahy vyplývající ze služebního poměru policisty nejsou omezeny výlučně jen na vztahy vyplývající z plnění služebních úkolů policisty v době trvání jeho služebního poměru; jsou jimi také například nároky zaměstnavatele (policie) nebo zaměstnance (policisty) vyplývající z odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 75 a násl. zákona č. 186/1992 Sb., i když ke škodě došlo až po skončení služebního poměru. Pravomoc ministra vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, vyplývající z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., je tudíž dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné připomenout, že podle ust. § 92 odst. 3 zák. č. 186/1992 Sb. se náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění poskytuje jednorázově ve výši a za podmínek stanovených právními předpisy platnými pro pracovníky v pracovním poměru. Tímto předpisem byla až do účinnosti vyhl. č. 440/2001 Sb. vyhláška č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. pak může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodění přiměřeně zvýšit, nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 2 a § 6 této vyhlášky). Uvedené ustanovení vyhlášky (tedy předpisu nižší právní síly, který je neaplikovatelný, pokud odporuje zákonu, a jehož soulad se zákonem je soud oprávněn posoudit – viz čl. 95 odst. 1 Ústavy) nelze však vykládat tak, že by jeden dílčí nárok (na mimořádně zvýšenou náhradu za ztížení společenského uplatnění) byl vyloučen z pravomoci služebního funkcionáře zakotvené (bez jakékoli výjimky) v § 99 odst. 1 zák. č. 186/1992 Sb. a byla tak prolomena zákonem stanovená zásada, že rozhodování o nárocích na náhradu škody na zdraví způsobené policistovi při výkonu služby nebo přímé v souvislosti s ním nespadá do pravomoci soudu. Stejně tak nárok na zaplacení úroku z prodlení vzniklý v důsledku opožděného zaplacení náhrady škody, o níž přísluší rozhodovat služebnímu funkcionáři, není samostatným nárokem odlišné povahy, nýbrž jde o příslušenství nároku na náhradu škody, tedy o nárok akcesorický, s hlavním nárokem na náhradu škody bezprostředně souvisejícím, o kterém je také zpravidla rozhodováno společně s nárokem hlavním. Bylo by nelogické a nepraktické, aby o tomto nároku rozhodoval soud, jestliže o nároku na náhradu škody je oprávněn rozhodovat služební funkcionář. S ohledem na vše, co bylo výše uvedeno, tak odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný a žalovanému žádné náklady v tomto stádiu řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat do dvou měsíců od doručení dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. V Praze dne 14. října 2003 JUDr. Robert W a l t r , v.r. předseda senátu Za správnost: Měchurová