17 A 101/2023

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: Mgr. J. Z. bytem XXX zastoupen avokátkou Mgr. Bc. Klárou Luhanovou sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň proti žalovanému: Státní tajemník v Ministerstvu spravedlnosti sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného takto:

I. Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhá doplacení platu za dny 10., 11. a 12. 5. 2023, odmítá.

II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobce byl rozhodnutím státního tajemníka v Ministerstvu spravedlnosti ze dne 25. 4. 2023, č. j. MSP-32/2023-ORLZ-VŘ/45, přijat ode dne 1. 5. 2023 do služebního poměru na dobu neurčitou a zařazen na služební místo ministerského rady v oddělení stížností pro porušení zákona odboru dohledu a kárné agendy Ministerstva spravedlnosti. V rozhodnutí mu byla stanovena zkušební doba v délce šesti měsíců. Podle žaloby nastoupil k faktickému výkonu služby dne 2. 5. 2023.

2. Dne 4. 5. 2023 žalobce informoval ředitelku odboru dohledu a kárné agendy o tom, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Podle žalobce si ředitelka vyžádala zaslání usnesení o zahájení trestního stíhání na svou soukromou e-mailovou adresu a vyzvala jej, aby dokument neposílal na její služební adresu. Žalobce z toho dovozuje záměr udržet informaci mimo oficiální evidenci a oddálit postup podle § 48 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o státní službě“). Žalovaný nezpochybnil, že ředitelka odboru informaci dne 4. 5. 2023 získala; účastníci se rozcházejí v tom, kdy se o ní dozvěděl přímo služební orgán a jak s ní bylo uvnitř úřadu naloženo.

3. Žalobce dále tvrdí, že dne 5. 5. 2023 jednal s ředitelkou odboru a se svým bezprostředně nadřízeným. Při tomto jednání mělo zaznít, že trestně stíhaná osoba nemůže nadále pracovat s trestními spisy, že pro obě strany by bylo jednodušší služební poměr ve zkušební době ukončit a že státní tajemník nebude chtít vyplácet část platu osobě, která nevykonává službu. Žalobce měl odmítnout, aby služební poměr ukončil sám, a požadoval postup podle § 48 zákona o státní službě. Podle svých tvrzení současně informoval představené o plánovaných lékařských vyšetřeních na Moravě v následujícím týdnu, odevzdal rozpracovanou agendu a klíč od kanceláře.

4. Žalobce nebyl ve dnech 10., 11. a 12. 5. 2023 přítomen na pracovišti. Tvrdí, že absolvoval plánovaná lékařská vyšetření, o nepřítomnosti představené informoval a příslušná potvrzení předal, popřípadě následně zaslal elektronicky. Žalovaný naproti tomu uvádí, že žalobce měl schváleno indispoziční volno pouze na 9. 5. 2023, pro následující dny o volno řádně nepožádal a nepřítomnost včas neomluvil. Žalovaný také tvrdí, že dne 12. 5. 2023 žalobce pouze zaznamenal příchod u vstupu do budovy, na pracoviště se však nedostavil a budovu vzápětí opustil.

5. Dne 14. 5. 2023 žalobce oznámil trestní stíhání přímo státnímu tajemníkovi. Od 15. 5. 2023 byl uznán dočasně neschopným k výkonu služby. Dne 17. 5. 2023 ředitelka odboru informovala personální útvar o nepřítomnosti žalobce a navrhla zrušení jeho služebního poměru ve zkušební době. Žalobce v další komunikaci požadoval vydání rozhodnutí o zproštění výkonu služby podle § 48 zákona o státní službě.

6. Oznámením datovaným dnem 30. 5. 2023, č. j. MSP-17/2023-ORLZ-SSOS/12, elektronicky podepsaným státním tajemníkem dne 1. 6. 2023, žalovaný podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě zrušil služební poměr žalobce ve zkušební době dnem doručení oznámení. Oznámení neobsahovalo žádný skutkový důvod zrušení. Žalobci bylo doručeno dne 12. 6. 2023.

7. Téhož dne bylo žalobci doručeno také sdělení č. j. MSP-17/2023-ORLZ-SSOS/13 ze dne 1. 6. 2023, podle něhož mu za údajně neomluvené absence ve dnech 10. až 12. 5. 2023 nenáleží plat. Žalobce s tímto hodnocením nesouhlasil.

II. Obsah žaloby a dalších podání žalobce

8. Žalobce podal dne 28. 7. 2023 žalobu označenou jako žaloba proti nezákonnému zásahu ve věci skončení služebního poměru. Nezákonnost spatřuje ve zrušení služebního poměru a v jeho důsledcích. Původně se domáhal zrušení oznámení a obnovení stavu před zásahem. Jelikož oznámení není rozhodnutím, nýbrž úkonem přezkoumatelným zásahovou žalobou, soud vyložil žalobní návrh podle jeho obsahu jako požadavek na vyslovení nezákonnosti zásahu a na odstranění jeho trvajících důsledků.

9. Základ žalobní argumentace tvoří tvrzení, že po oznámení trestního stíhání byl žalovaný povinen bezodkladně postupovat podle § 48 zákona o státní službě a žalobce zprostit výkonu služby. Podle žalobce bylo uvedené ustanovení kogentní a jako zvláštní úprava trestního stíhání vylučovalo, aby žalovaný místo něj použil § 74 odst. 1 písm. f). Žalovaný měl institut zrušení ve zkušební době využít proto, aby nemusel služební poměr zachovat, držet služební místo a poskytovat žalobci po dobu trestního stíhání část platu.

10. Žalobce postup žalovaného označuje za diskriminační, rozporný se zásadou rovného zacházení, presumpcí neviny, legitimním očekáváním a zákazem zneužití práva. Tvrdí, že ostatní trestně stíhaní státní zaměstnanci byli podle § 48 zprošťováni výkonu služby, zatímco on byl znevýhodněn proto, že se nacházel ve zkušební době. V pozdějším podání označil tvrzené rozdílné zacházení za diskriminaci podle délky trvání služebního poměru a porovnal své postavení s trestně stíhanými zaměstnanci, jejichž zkušební doba již uplynula.

11. Žalobce dále tvrdí, že údajné neomluvené absence nebyly skutečným důvodem zrušení poměru, nýbrž dodatečně vytvořenou zástěrkou. Podle něho byly nepřítomnosti omluveny, představení o nich věděli a lékařská potvrzení jim předal. Tvrzení o absencích má zakrývat skutečnost, že skutečným důvodem zrušení bylo trestní stíhání a snaha vyhnout se postupu podle § 48. Žalobce navrhl dokazování e-mailovou a telefonickou komunikací, docházkovými a vstupními záznamy, lékařskými potvrzeními, výslechy ředitelky odboru, bezprostředně nadřízeného a dalších zaměstnanců žalovaného a dokumenty o praxi jiných služebních úřadů.

12. V podání ze dne 9. 8. 2023 žalobce uvedl, že za dny 10. až 12. 5. 2023 mu nebyl vyplacen plat, a výslovně požadoval jeho doplacení. Nepřítomnost pokládá za omluvenou důležitou osobní překážku ve službě.

13. Podáním ze dne 4. 12. 2023 žalobce na předchozí výzvu soudu upravil žalobu na žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Procesní změna žalobního typu, k níž došlo na podnět soudu, nejde žalobci k tíži. Věc je po zrušujícím nálezu Ústavního soudu (viz dále) projednávána v režimu původně podané zásahové žaloby.

14. V replikách žalobce rozvedl časovou osu událostí. Zdůraznil, že ředitelka odboru již dne 4. 5. 2023 věděla o trestním stíhání a vyžádala si usnesení na soukromou e-mailovou adresu, že dne 5. 5. 2023 mu byla odebrána agenda a klíč od kanceláře a že jeho představení fakticky postupovali tak, jako by již byl výkonu služby zproštěn. Podle žalobce tím úřad získal čas pro vytvoření zástupného důvodu. Za významnou považuje také časovou návaznost mezi svým opětovným požadavkem na postup podle § 48 a vyhotovením oznámení o zrušení poměru.

15. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný postupně měnil vysvětlení svého jednání. V písemném vyjádření označil za důvod neomluvené absence a ztrátu důvěry, zatímco při jednání odkázal také na § 22 zákona o státní službě a na základní předpoklady pro výkon státní služby. Podle žalobce tato změna potvrzuje účelovost postupu a neexistenci stabilního skutečného důvodu.

16. V posledním podání žalobce namítl, že samotné zahájení trestního stíhání nemohlo znamenat nesplnění § 22 ani ztrátu bezúhonnosti, neboť při přijetí předložil výpis z Rejstříku trestů a vztahovala se na něj presumpce neviny. § 48 pokládá za zvláštní a výlučnou úpravu situace trestně stíhaného zaměstnance. Podle něho by opačný výklad toto ustanovení vyprázdnil. Tvrdí, že smyslem § 48 bylo chránit stát i zaměstnance, zatímco smyslem zkušební doby je pouze ověření pracovních schopností; zkušební doba proto nemohla být použita jen kvůli trestnímu stíhání nebo ekonomickým důsledkům § 48.

17. Žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 A 22/2023-67, zejména na jeho obecné úvahy o zneužití práva a zákazu diskriminace. Dovozuje také porušení legitimního očekávání, neboť mohl očekávat, že správní orgán dodrží kogentní § 48, a ředitelka odboru mu měla sdělit, že trestní stíhání není důvodem skončení poměru.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

18. Žalovaný navrhl žalobu ve věci zrušení služebního poměru zamítnout. Uvedl, že žalobce byl ve zkušební době a služební poměr bylo možné podle § 74 odst. 1 písm. f) zrušit z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu. Oznámení proto nemuselo obsahovat odůvodnění.

19. Ve vyjádření k žalobě žalovaný popsal okolnosti, které podle něj vedly k ukončení služebního poměru. Uvedl zejména, že žalobce po krátké době služby porušil povinnosti vyplývající z právních a vnitřních předpisů, když se ve dnech 10. až 12. 5. 2023 nedostavil na pracoviště a svou nepřítomnost řádně a včas neomluvil. Takové jednání mělo zpochybnit jeho spolehlivost a důvěryhodnost státního zaměstnance. Žalovaný současně připustil, že oznámení žádný důvod neobsahovalo, neboť zákon jeho uvedení nevyžadoval.

20. Žalovaný nezpochybnil, že o trestním stíhání žalobce věděl před zrušením poměru. Podle jeho názoru však zproštění výkonu služby podle § 48 nebránilo zrušení poměru ve zkušební době. I kdyby byl žalobce nejprve zproštěn, služební orgán by nebyl omezen v možnosti poměr následně zrušit. Volbu § 74 odst. 1 písm. f) pokládá za legitimní a procesně ekonomickou.

21. Žalovaný odmítl, že by postupoval diskriminačně. Uvedl, že důvodem byla především ztráta důvěry způsobená přístupem žalobce k plnění povinností a jeho nepřítomností. Zpochybnil tvrzení o ústním schválení volna i řádném předání omluvenek. Při jednání žalovaný argumentoval rovněž § 22 zákona o státní službě a významem důvěry ve schopnost žalobce řádně vykonávat službu.

22. Pokud jde o plat za 10. až 12. 5. 2023, žalovaný trvá na tom, že žalobce službu nevykonal ani neprokázal placenou překážku ve službě, a proto mu plat nenáležel.

IV. Dosavadní průběh soudního řízení

23. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2024, č. j. 17 A 101/2023-96, žalobu proti zrušení služebního poměru odmítl jako nepřípustnou. Dospěl k závěru, že žalobce měl nejprve podat žádost o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu a proti výslednému rozhodnutí se případně bránit žalobou podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)

24. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2025, č. j. 5 Ads 231/2024-50, kasační stížnost žalobce zamítl. Potvrdil tehdejší závěr, že oznámení není rozhodnutím, nýbrž zásahem, avšak řízení podle § 142 správního řádu považoval za jiný prostředek ochrany ve smyslu § 85 s. ř. s.

25. Ústavní soud nálezem ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. I. ÚS 870/25, obě rozhodnutí zrušil. Vyslovil, že řízení podle § 142 správního řádu není účinným prostředkem ochrany, jehož vyčerpáním lze podmiňovat přístup k soudu. Současně výslovně uvedl, že se nijak nevyjadřuje k zákonnosti samotného zrušení služebního poměru. Městský soud proto nyní žalobu v této části projednal věcně.

V. Ústní jednání

26. Při jednání, které se u zdejšího soudu konalo dne 20. 7. 2026 účastníci přednesli svá stanoviska. Při jednání dne 31. 7. 2026 doud provedl důkaz oznámením žalovaného datovaným dnem 30. 5. 2023, č. j. MSP-17/2023-ORLZ-SSOS/12, včetně údajů o elektronickém podpisu, a dokladem o jeho doručení žalobci dne 12. 6. 2023. Z listiny zjistil, že žalovaný písemně a bez uvedení jakéhokoli skutkového důvodu zrušil služební poměr žalobce ve zkušební době dnem doručení oznámení. Účastníci obsah listiny, její doručení ani skutečnost, že žalobce byl v té době ve zkušební době, nezpochybnili.

27. Řízení o zásahové žalobě je řízením návrhovým. Soud proto vycházel z žalobcem vymezeného zásahu a z uplatněných důvodů jeho nezákonnosti. Nebylo jeho úkolem bez odpovídající námitky vyhledávat všechny myslitelné vady skončení služebního poměru. Žalobce nezpochybnil platné stanovení ani trvání zkušební doby, písemnost a určitost oznámení, jeho doručení ani dodržení zákazu zrušení v prvních čtrnácti dnech dočasné neschopnosti k výkonu služby. Ani příslušnost státního tajemníka jako služebního orgánu nebyla sporná. Soud se proto zabýval otázkami, na nichž žalobce tvrzenou nezákonnost vystavěl: vztahem § 48 a § 74 odst. 1 písm. f), tvrzeným zneužitím práva, diskriminací, nerovným zacházením, presumpcí neviny a legitimním očekáváním.

28. Další dokazování soud neprovedl. Pro posouzení právní relevance žalobních tvrzení vyšel z hypotézy, že by se podařilo prokázat skutkovou verzi žalobce: že ředitelka odboru věděla o trestním stíhání již dne 4. 5. 2023, vyžádala si usnesení na soukromý e-mail, žalobci byla následujícího dne odebrána agenda a klíč, jeho představení jej vyzývali k dobrovolnému skončení poměru, hovořili o neochotě poskytovat část platu podle § 48, žalobce trval na postupu podle tohoto ustanovení a jeho nepřítomnost ve dnech 10. až 12. 5. 2023 byla omluvena. Ani souhrn těchto skutečností by však z důvodů rozvedených níže neznamenal, že § 48 vylučoval použití § 74 odst. 1 písm. f), ani že by z nich vyplýval samostatný zákonem zakázaný motiv.

29. Soud proto neprovedl navržené výslechy žalobce samého, ředitelky odboru Mgr. K. S., bezprostředně nadřízeného Mgr. V. T. či státního tajemníka Ministerstva spravedlnosti, ani důkazy e-mailovou, telefonickou a SMS komunikací, výpisy hovorů, lékařskými potvrzeními, docházkovými a vstupními záznamy, osobním spisem v části týkající se omluvenek a materiály o postupu jiných služebních úřadů. Prokazované skutečnosti nebyly způsobilé změnit právní posouzení zásahu. Podrobné zjišťování rozsahu lékařských vyšetření a placenosti nepřítomnosti náleží do samostatného řízení o platu.

30. Jinými slovy, žalobce nepředestřel takový skutkový základ, který by při své pravdivosti překročil rovinu nesouhlasu s použitím zákonného institutu pro něj méně příznivého. Neprovedené důkazy proto byly právně irelevantní.

31. Konečně při tomto jednání, žalobce k dotazu soudu upřesnil, že pokud jde o platovou část žaloby, trvá na původním petitu.

VI. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

32. Městský soud v mezích žalobních tvrzení přezkoumal zákonnost tvrzeného zásahu podle § 82 a násl. s. ř. s. Při rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 věta první s. ř. s.); zákonnost zrušení služebního poměru přitom posuzoval podle právní úpravy účinné v době zásahu.

33. Částečně je žaloba nepřípustná.

34. Žalobce se podáním ze dne 9. 8. 2023 výslovně domáhal doplacení platu za dny 10., 11. a 12. 5. 2023. Tento požadavek má samostatný skutkový a právní základ. Jeho předmětem není zákonnost zrušení služebního poměru, nýbrž existence peněžitého nároku z odměňování za dobu, kdy služební poměr trval.

35. Podle § 159 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě se ustanovení o řízení ve věcech služby vztahovala na rozhodování o odměňování. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2024, č. j. 4 Ads 92/2022-61, výslovně uvedl, že zaměstnanec, jemuž nebyl vyplacen plat pro údajnou neomluvenou absenci, uplatní požadavek na vyplacení částky u příslušného služebního orgánu, a tím vyvolá rozhodnutí o odměňování. Proti rozhodnutí může podat odvolání a poté žalobu podle § 65 s. ř. s. Skončení služebního poměru pravomoc služebního orgánu rozhodnout o dřívějším platovém nároku neodnímá, jak potvrzuje rozsudek NSS č. j. 4 Ads 113/2024-209.

36. Právě v tomto řízení bude nutné zjistit, zda žalobce absolvoval lékařská vyšetření, zda je včas oznámil a prokázal, v jakém rozsahu šlo o placenou překážku ve službě a jaká částka mu náleží. Zásahová žaloba není alternativou řízení o odměňování, které může vést přímo k přiznání požadovaného plnění.

37. Žalobce má tedy jiný účinný právní prostředek ochrany. Výjimka obsažená v závěru § 85 s. ř. s. se neuplatní, neboť se v této části nedomáhá pouze určení, že již skončený zásah byl nezákonný, nýbrž požaduje nápravu spočívající v doplacení platu. Uplatní se zde dvě navazující roviny subsidiarity soudní ochrany. V první rovině jde o subsidiaritu správního soudnictví vůči činnosti veřejné správy, vyjádřenou obecně v § 5 s. ř. s.: o platovém nároku musí nejprve v řízení o odměňování rozhodnout příslušný služební orgán a před soudní kognici může věc předstoupit až po vyčerpání řádného opravného prostředku. Ve druhé rovině jde o subsidiaritu zásahové žaloby vůči ostatním žalobním typům podle § 85 s. ř. s. Vydá-li služební orgán rozhodnutí o uplatněném platovém nároku, odpovídajícím prostředkem soudní ochrany je po vyčerpání odvolání žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.; nevydá-li služební orgán rozhodnutí, přichází po bezvýsledném vyčerpání prostředku proti nečinnosti v úvahu žaloba podle § 79 a násl. s. ř. s. Zásahová žaloba nemůže ani jednu z těchto procesních cest nahradit.

38. Soud proto žalobu v této části podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou.

39. Na uvedeném závěru by nic nezměnilo ani to, pokud by žalobce svůj poslední návrh formuloval již pouze deklaratorně, tedy jako požadavek na určení, že nevyplacení platu nebo sdělení o jeho nevyplacení bylo nezákonným zásahem. Výjimka ve větě za středníkem § 85 s. ř. s. odstraňuje u skutečně deklaratorní zásahové žaloby požadavek předchozího vyčerpání prostředků ochrany uvnitř veřejné správy; neruší však subsidiaritu zásahové žaloby vůči žalobě proti rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. a žalobě proti nečinnosti podle § 79 s. ř. s. Tento rozdíl výslovně vyložil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 31. 10. 2018, č. j. 7 Afs 207/2018-23, bodě 23.

40. Ve zbývající části žaloba není důvodná.

41. Podle § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě, ve znění účinném v době zásahu, služební poměr skončil zrušením služebního poměru služebním orgánem nebo státním zaměstnancem ve zkušební době z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu, a to dnem doručení písemného oznámení, nebyl-li v něm uveden den pozdější; služební orgán nesměl poměr zrušit v době prvních čtrnácti dnů trvání dočasné neschopnosti k výkonu služby.

42. Podle § 48 odst. 1 téhož zákona se státní zaměstnanec na základě usnesení o zahájení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin nebo trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných z nedbalosti zprostil výkonu služby až do skončení trestního stíhání. Podle odstavce 3 mu ode dne zproštění náležela zákonem stanovená část platu a podle odstavce 4 se za vymezených podmínek zkrácení platu po skončení trestního stíhání doplatilo.

43. Podle § 22 zákona o státní službě bylo možné do služebního poměru přijmout pouze osobu, u níž lze předpokládat, že bude ve službě dodržovat demokratické zásady ústavního pořádku České republiky a řádně vykonávat službu. Podle § 25 odst. 3 se za bezúhonného nepovažoval zejména ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro vymezený trestný čin; samotné zahájení trestního stíhání ztrátu bezúhonnosti nezakládalo.

44. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 9. 2019, č. j. 8 As 247/2017-32, k obdobně formulovanému zrušení služebního poměru vojáka z povolání uvedl, že opatřování podkladů, z nichž by byl zjistitelný či dovoditelný skutečný důvod skončení, by bylo v rozporu s účelem právní úpravy umožňující zrušit poměr bez uvedení důvodu. Odůvodnění, které podle hmotného práva nemuselo být uvedeno, nelze vynucovat procesními prostředky.

45. V rozsudku ze dne 31. 3. 2023, č. j. 3 As 376/2020-82, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zkušební doba poskytuje oběma stranám široký prostor ověřit si, zda jim poměr vyhovuje. Služebnímu orgánu umožňuje posuzovat nejen výkonnost, ale i spolehlivost a osobnostní předpoklady. Není-li zjištěna diskriminace nebo zneužití práva, není třeba poměřovat přiměřenost újmy způsobené skončením. V bodě 17 NSS výslovně odmítl, že by služební funkcionář musel před zrušením ve zkušební době upřednostnit jiný institut zachovávající služební poměr.

46. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2025, č. j. 7 Ads 245/2024-45, se okruh přezkumu může rozšířit při konkrétním tvrzení účelového, diskriminačního či šikanózního skončení. Žalobce však musí nejprve tvrdit a prokázat skutečnosti zakládající alespoň prima facie závěr o znevýhodňujícím zacházení; obecné domněnky a spekulace nestačí.

47. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2026, č. j. 6 Ads 191/2025-54, jenž představuje aktuální meritorní završení věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 A 22/2023, shrnul, že služební orgán může při zrušení ve zkušební době přihlížet k jakékoli objektivní či subjektivní skutečnosti. Osobní antipatie či nesoulad v kolektivu mohou být legitimním důvodem, nejsou-li založeny na důvodu zakázaném. Zneužití práva je výjimečným korektivem ultima ratio a musí být dostatečně prokázáno. Nebyl-li skutečný důvod zjištěn a oznámení žádný důvod neobsahovalo, platí, že poměr byl zrušen bez uvedení důvodu, což zákon dovoluje.

48. Žalobcem citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 10 A 22/2023- 67, byl rozsudkem NSS ze dne 18. 4. 2024, č. j. 6 Ads 220/2023-55, zrušen z procesních důvodů. Obecné východisko, že i zrušení ve zkušební době podléhá zákazu diskriminace a zneužití práva, bylo následně potvrzeno. Pro jeho aktuální podobu jsou však rozhodné zejména nový meritorní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2025, č. j. 10 A 22/2023-379, a navazující rozsudek NSS č. j. 6 Ads 191/2025-54.

49. Žalobce správně poukazuje na to, že tehdejší § 48 byl při splnění svých podmínek formulován obligatorně. Z toho však dovozuje následek, který zákon nestanovil: výlučnost zproštění výkonu služby a zákaz samostatně použít zrušení služebního poměru ve zkušební době.

50. Ustanovení § 48 a § 74 odst. 1 písm. f) upravovala odlišné právní otázky a měla rozdílné následky. Zproštění výkonu služby bylo změnou trvajícího služebního poměru: zaměstnanec dočasně službu nevykonával, poměr však trval a zákon upravoval jeho platové poměry. Zrušení ve zkušební době naproti tomu služební poměr ukončovalo. Nešlo o dvě konkurenční normy, které by na tutéž otázku stanovovaly neslučitelné následky.

51. Zásada lex specialis derogat legi generali proto na vztah obou ustanovení nedopadá způsobem tvrzeným žalobcem. Ustanovení § 48 bylo zvláštní úpravou postavení trestně stíhaného zaměstnance po dobu, kdy jeho služební poměr trvá; nebylo zvláštní úpravou skončení poměru ve zkušební době. Kogentnost neznamená výlučnost. Z příkazu zaměstnance zprostit nelze bez textové opory v zákoně dovodit zákaz služební poměr zrušit aplikací jiného zákonného a legitimního institutu.

52. Zákon nestanovil, že trestní stíhání nebo zproštění výkonu služby zakládá ochrannou dobu. Výslovnou ochranu před zrušením upravil pouze pro prvních čtrnáct dnů dočasné neschopnosti. Nestanovil ani podmínku, že před použitím § 74 odst. 1 písm. f) musí být nejprve vydáno rozhodnutí podle § 48.

53. Žalobce ostatně v posledním podání sám připustil, že kdyby jej žalovaný nejprve zprostil a následně služební poměr ve zkušební době zrušil, mohl by být takový postup zákonný. Tím potvrzuje, že § 48 nezbavoval žalovaného oprávnění podle § 74 odst. 1 písm. f). Spor se tak omezuje na to, zda případné předchozí opomenutí rozhodnout podle § 48 činí nezákonným následné oznámení. Takový následek však zákon neupravoval.

54. I kdyby žalovaný při splnění podmínek § 48 pochybil tím, že o zproštění nerozhodl neprodleně, mohlo by jít o samostatné pochybení za dobu, po kterou služební poměr ještě trval. Předmětem nynějšího řízení však není samostatný zásah spočívající v nečinnosti nebo faktickém odnětí agendy, nýbrž zrušení služebního poměru oznámením. Případná protiprávnost předchozího opomenutí se bez zákonné opory nepřenáší na následný úkon podle § 74 odst. 1 písm. f).

55. Tento výklad § 48 nevyprazdňuje. Ustanovení se uplatňovalo po dobu trvání poměru, zejména u zaměstnanců, jejichž služební poměr zrušen nebyl nebo jejichž zkušební doba již uplynula. Nezaručovalo však zachování poměru až do skončení trestního řízení.

56. Není důvodná ani námitka, že zkušební dobu bylo možné použít pouze při negativním hodnocení pracovního výkonu. Text zákona umožňoval zrušení z jakéhokoli důvodu nebo bez důvodu. Podle rozsudku NSS č. j. 6 Ads 191/2025-54 mohl služební orgán přihlížet k objektivním i subjektivním okolnostem, důvěře, osobnostním předpokladům a mezilidským vztahům. Účelem zkušební doby není jen měřit množství a kvalitu již vykonané práce, ale umožnit oběma stranám ověřit, zda jim služební poměr celkově vyhovuje.

57. Žalovaný proto nebyl povinen dát přednost institutu, který byl pro žalobce příznivější a služební poměr zachovával. Judikatorně přiléhavý je bod 17 rozsudku NSS č. j. 3 As 376/2020-82, podle něhož povinnost upřednostnit jiný personální institut před zrušením ve zkušební době ze zákona nevyplývá. Zájmem žalobce bylo poměr zachovat; žalovaný mohl mít zákonný zájem jej ukončit. Ustanovení § 48 prvního cíle dosahovalo, druhého nikoli.

58. Žalobce namítal také nedostatek neprodlenosti. Ustanovení § 74 odst. 1 písm. f) však nestanovilo lhůtu, v níž musí služební orgán po vzniku úvahy o dalším trvání poměru oprávnění využít. Možnost poměr rychle ukončit není povinností učinit tak bezodkladně. Žalovaný navíc musel respektovat prvních čtrnáct dnů dočasné neschopnosti žalobce od 15. 5. 2023. Zrušovací účinky podle zákona nastaly až doručením oznámení, nikoli vznikem interní úvahy nebo datem listiny. Ochranná doba neomlouvala případnou nečinnost podle § 48; vysvětluje však, proč žalovaný v jejím průběhu nemohl účinně realizovat odlišný úkon směřující ke skončení poměru. Samotný časový odstup proto neprokazuje zástupný či odvetný motiv.

59. Soud přisvědčil žalobci potud, že samotné zahájení trestního stíhání automaticky neznamenalo nesplnění § 22 zákona o státní službě ani ztrátu bezúhonnosti podle § 25 odst.

3. Ustanovení § 22 upravovalo základní předpoklad přijetí do služebního poměru a nebylo samostatným zákonným důvodem skončení již vzniklého poměru. Samotné trestní stíhání rovněž nebylo pravomocným odsouzením.

60. Soud proto své rozhodnutí na argumentaci žalovaného § 22 nezaložil. Její právní nepřiléhavost však nezpůsobuje nezákonnost oznámení. To nebylo vydáno na základě § 22, neobsahovalo závěr o ztrátě předpokladu ani o vině žalobce a služební poměr jím byl zrušen bez uvedení důvodu podle § 74 odst. 1 písm. f).

61. Není přesné ani tvrzení žalobce, že čistý výpis z Rejstříku trestů beze zbytku dokazoval splnění § 22. Výpis dokládal především bezúhonnost podle § 25, zatímco § 22 obsahoval širší prospektivní předpoklad. Tuto otázku však soud nemusel dále řešit, protože na ní zákonnost oznámení nestála.

62. Napadeným oznámením nebyla porušena presumpce neviny. Oznámení neoznačilo žalobce za pachatele, neposuzovalo, zda spáchal stíhaný skutek, a nebylo rozhodnutím o vině ani trestem. Presumpce neviny bránila žalovanému pokládat žalobce za vinného bez rozhodnutí trestního soudu; nezakládala mu však imunitu před jinými zákonnými personálními opatřeními, která o trestní vině nerozhodovala. Zrušení služebního poměru před skončením trestního řízení proto samo o sobě presumpci neviny nepopírá.

63. Oznámení zrušilo služební poměr bez uvedení důvodu. Pozdější vyjádření žalovaného o absencích, ztrátě důvěry, § 22 či významu trestního stíhání nemohou zpětně změnit obsah oznámení ani z něj učinit úkon založený na konkrétním skutkovém důvodu.

64. Z toho plynou dva závěry. Zaprvé žalovaný nemusí prokázat, že žalobce skutečně neomluveně zameškal službu, aby zrušení obstálo. Zadruhé případné neprokázání, nesprávnost, proměnlivost nebo vnitřní rozpornost pozdějších vysvětlení nemají samy o sobě za následek nezákonnost oznámení. Jestliže zákon připouštěl zrušení bez uvedení důvodu, soud nemůže jeho zákonnost podmínit dodatečným prokázáním jednoho stabilního a přesvědčivého důvodu.

65. Tento závěr odpovídá rozsudku NSS č. j. 6 Ads 191/2025-54. NSS potvrdil, že pokud služební orgán důvod neoznámil a skutečný důvod se nepodařilo prokázat, jde nadále o zákonem dovolené zrušení bez uvedení důvodu, nebyl-li zjištěn motiv zakázaný.

66. Soud nepřehlédl, že změny procesní argumentace mohou snižovat její přesvědčivost. Neplatí však, že z neexistence přesvědčivého běžného důvodu automaticky plyne existence důvodu nezákonného. Absence přesvědčivého důvodu není u úkonu, který důvod nevyžaduje, důkazem důvodu zakázaného. Nevěrohodné vysvětlení může být indicií již jinak plausibilně tvrzeného zakázaného motivu; samo takový motiv nevytváří.

67. Pozdější tvrzení žalovaného by mohla mít význam jako procesní obrana, kdyby žalobce nejprve předestřel samostatný skutkový základ diskriminace, odvety nebo zneužití práva. Nelze však pořadí úvah obrátit, uložit žalovanému prokazovat absence a z jejich případného neprokázání teprve dovodit zneužití. Takový postup by procesní cestou zavedl odůvodňovací povinnost, kterou hmotné právo nestanovilo.

68. Podle § 98 zákona o státní službě se na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve služebním poměru obdobně použijí § 16 a § 17 zákoníku práce. Také zrušení ve zkušební době proto může být diskriminační. Žalobce však musí označit tvrzený diskriminační důvod a tvrdit a prokázat konkrétní skutečnosti, které alespoň prima facie odůvodňují závěr, že s ním bylo ve srovnatelné situaci zacházeno méně příznivě. Teprve poté může dojít k přenesení důkazního břemene na žalovaného.

69. Žalobce v posledním podání výslovně označil za diskriminační důvod délku trvání služebního poměru, respektive skutečnost, že byl na rozdíl od jiných trestně stíhaných zaměstnanců stále ve zkušební době. Takto vymezené skupiny však nejsou ve vztahu ke způsobům skončení poměru srovnatelné. Existence zkušební doby je právě právně významným rozdílem, pro který zákon stanovil odlišný režim skončení. Srovnatelnost nelze založit tím, že se pomine znak, na němž zákonné rozlišení stojí.

70. Rozdílné právní postavení zaměstnance ve zkušební době a po jejím uplynutí vyplývalo přímo ze zákona, platilo symetricky pro obě strany poměru a sledovalo legitimní účel zkušebního režimu. Nejde proto o diskriminaci jen proto, že zaměstnanci po zkušební době již nebylo možné poměr zrušit stejným zjednodušeným způsobem.

71. Žalobce nadto neoznačil konkrétního trestně stíhaného státního zaměstnance, který byl rovněž ve zkušební době, o jehož poměru rozhodoval tentýž služební orgán za jinak srovnatelných okolností a s nímž bylo zacházeno příznivěji. Obecné odkazy na postup jiných služebních orgánů nebo na zaměstnance po uplynutí zkušební doby prima facie případ diskriminace nezakládají.

72. Samotné trestní stíhání ani postavení ve zkušební době nepředstavují v žalobcově konstrukci důvody, pro které by právní řád takové rozdílné zacházení zakazoval. Žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2195/2008 potvrzuje obecnou použitelnost zákazu diskriminace také při zrušení ve zkušební době; neznamená však, že každé použití zákonem odlišného režimu vůči osobám v rozdílném právním postavení je diskriminací.

73. Soud proto neprováděl dokazování postupem jiných služebních úřadů. Ani prokázání, že zaměstnanci po zkušební době byli při trestním stíhání zproštěni výkonu služby, by nezaložilo méně příznivé zacházení se žalobcem ve srovnatelné situaci.

74. Zneužití práva je výjimečným korektivem. Jde o výkon formálně existujícího oprávnění k dosažení samostatně právem zakázaného výsledku. Podle rozsudku NSS č. j. 6 Ads 191/2025- 54 musí být tento korektiv uplatňován restriktivně jako ultima ratio.

75. Žalobce spatřuje zneužití především v tom, že žalovaný namísto § 48 použil § 74 odst. 1 písm. f), ukončil poměr a vyhnul se povinnosti držet služební místo a poskytovat část platu. Ani při předpokládané pravdivosti tohoto tvrzení však nejde o výsledek právním řádem zakázaný. Skončení služebního poměru a s ním spojený zánik budoucích platových povinností jsou zákonem předvídanými následky § 74 odst. 1 písm. f). Žalobce neměl subjektivní právo na to, aby žalovaný zvolil institut, který byl pro něho příznivější.

76. Každé skončení služebního poměru působí zaměstnanci újmu v podobě ztráty služebního postavení a příjmu. Tato újma nemůže být bez dalšího „neodůvodněnou újmou“ ve smyslu zákazu zneužití, jinak by zákonný institut nebylo možné použít. Podle rozsudku NSS č. j. 3 As 376/2020-82 není při absenci diskriminace nebo zneužití třeba samostatně poměřovat přiměřenost újmy; zákon ji jako běžný následek zrušení předvídá.

77. Tvrzené doporučení představených, aby žalobce poměr ukončil sám, ani časová návaznost mezi jeho požadavkem na § 48 a zrušením poměru samy neprokazují šikanu či odvetu. Jsou slučitelné s prostým střetem zájmů stran: žalobce chtěl poměr zachovat, žalovaný jej zachovat nechtěl. Jednostranné zrušení po neúspěšném jednání o dobrovolném skončení je právě zákonem předvídanou možností.

78. Žalobce tvrzený postup označuje také za odvetu za to, že požadoval aplikaci § 48 zákona o státní službě. Samotná časová návaznost mezi uplatněním tohoto požadavku a zrušením služebního poměru však ani při své pravdivosti neodůvodňuje závěr, že cílem žalovaného nebylo služební poměr ukončit, nýbrž žalobce samostatně postihnout za výkon jeho práva. Takový další skutkový článek žalobcově konstrukci chybí. Žalobce netvrdí ani odvetu spojenou s ochranou oznamovatelů.

79. Tvrzení o vykonstruovaných absencích je odvozeno od téže premisy, že použití § 74 místo § 48 bylo samo o sobě nepřípustné. Argumentace se tím uzavírá do kruhu: nepřípustnost § 74 žalobce dovozuje z tvrzené výlučnosti § 48 a z takto předpokládané nepřípustnosti dovozuje zneužití práva; nepravdivé absence pak mají zakrývat právě tuto předpokládanou protiprávnost. Jakmile však zákon výlučnost § 48 nestanovil, chybí mezi volbou institutu a tvrzeným zakázaným motivem samostatný skutkový článek.

80. Užití jednoho zákonného institutu se nestává zneužitím jen proto, že jiný institut by byl pro žalobce příznivější. Ani případné prokázání omluvenosti nepřítomnosti nebo nepravdivosti pozdější obrany žalovaného by proto samo neprokázalo diskriminaci, odvetu nebo jiný nedovolený cíl. Prokázalo by nanejvýš nesprávnost tvrzení významného pro samostatný platový spor.

81. Soukromý e-mail ředitelky, odebrání agendy a klíče a faktické nevykonávání služby by mohly být relevantní pro to, kdy se úřad o trestním stíhání dozvěděl a zda před skončením poměru řádně plnil povinnost podle § 48. Ani při jejich prokázání však nezakládají zákaz později poměr zrušit. Případné porušení pravidel spisové služby, ochrany osobních údajů či interní komunikace navíc není předmětem tohoto řízení.

82. Novela účinná od 1. 1. 2025 na tomto závěru nic nemění. Potvrzuje, že tehdejší úprava zproštění byla přísnější; dnešní § 48 doplnil materiální podmínku ohrožení řádného výkonu služby. Pozdější změna však neřeší vztah ke zrušení ve zkušební době a nevytváří zpětně ochrannou dobu, kterou tehdejší zákon neobsahoval.

83. Žalobce mohl očekávat, že budou-li splněny podmínky § 48 a jeho služební poměr bude trvat, služební orgán bude podle zákona postupovat. Nemohl však legitimně očekávat, že jeho služební poměr bude zachován až do skončení trestního řízení nebo že žalovaný nevyužije § 74 odst. 1 písm. f).

84. Ochrana legitimního očekávání zpravidla předpokládá konkrétní a kvalifikované ujištění příslušného orgánu, které je v souladu s právem. Tvrzený výrok ředitelky odboru, že trestní stíhání není důvodem skončení poměru, nebyl rozhodnutím ani příslibem příslušného služebního orgánu, že po celou zkušební dobu nepoužije § 74 odst. 1 písm. f). Ani při předpokládané pravdivosti tohoto výroku proto žalobci nevzniklo legitimní očekávání zachování poměru.

85. Soud uzavírá, že § 48 mohl žalovanému ukládat povinnost žalobce zprostit výkonu služby, dokud jeho služební poměr trval. Neukládal mu však povinnost tento poměr zachovat. Případné předchozí pochybení při postupu podle § 48 samo nezpůsobovalo nezákonnost následného oznámení podle § 74 odst. 1 písm. f).

86. Oznámení bylo učiněno bez uvedení důvodu. Žalovaný proto nemusel dodatečně prokazovat absence ani jiný pozitivní důvod zrušení. Proměnlivost jeho procesní argumentace sama neprokazuje motiv zakázaný. Žalobce nepředestřel skutkový základ, který by ani při své pravdivosti naplnil diskriminaci, šikanu, odvetu nebo zneužití práva.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

87. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je v části nepřípustná a v části není důvodná. Proto ji částečně podle § 46 odst. 1 písm. d) odmítl a částečně podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

88. Ve vztahu k odmítnuté části žaloby nemá podle § 60 odst. 3 s. ř. s. žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k zamítnuté části žalobce neměl úspěch, a právo na náhradu nákladů mu proto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. nevzniklo. Žalovanému nevznikly náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl souhrnným výrokem, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 31. července 2026 Milan Tauber v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.