17 A 15/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: J. O. bytem XXX proti Ministerstvo spravedlnosti žalovanému: sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2025, č. j. MSP-117/2025-OTP- OTC/14, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2025, č. j. MSP-117/2025-OTP-OTC/14, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí peněžité pomoci oběti trestného činu podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů).

II. Obsah žaloby

2. Žalobce tvrdí, že je rozhodnutí nezákonné, neboť vychází z nesprávného právního posouzení věci, nedostatečně zjištěného skutkového stavu a trpí vadami nepřezkoumatelnosti.

3. Žalobce uvádí, že je otcem nezletilého syna, který dne X zemřel v důsledku násilného trestného činu. Nezletilý měl bydliště ve společné domácnosti žalobce a matky. Krátce před jeho úmrtím došlo k tomu, že matka syna bez souhlasu žalobce dočasně odvedla z jejich domácnosti. Žalobce toto odloučení považoval za dočasné, přičemž poukazuje na nízký věk dítěte, které nemělo možnost tuto situaci ovlivnit, a nadále měl za to, že společná domácnost trvá.

4. Žalobce dále namítá zejména nesprávné právní posouzení otázky existence společné domácnosti. Podle jeho názoru žalovaný přistoupil k výkladu tohoto pojmu formalisticky, když rozhodující význam přisoudil krátkodobé faktické nepřítomnosti nezletilého v domácnosti. Zdůrazňuje, že u nezletilého dítěte je nutno přihlížet nejen k faktické složce soužití, ale také k vůli rodičů a k úmyslu trvalosti společného soužití, přičemž dítě samo nemá autonomní vůli rozhodovat o místě pobytu. Odloučení bylo podle žalobce jednostranným krokem matky, bez existence jakéhokoli právního rozhodnutí či dohody svědčící o zániku společné domácnosti, a bylo důvodně považováno za dočasné.

5. Dále žalobce namítá, že správní orgán nezjistil řádně skutkový stav, neboť se nezabýval otázkou trvalosti odloučení ani úmysly rodičů a nevzal v úvahu nejlepší zájem dítěte ani jeho právo na rodinný život. V této souvislosti poukazuje také na to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jelikož žalovaný nevysvětlil, proč krátkodobé a jednostranné odloučení dítěte považuje za zánik společné domácnosti.

6. Konečně žalobce zdůrazňuje, že jeho práva nemohou být krácena v důsledku svévolného jednání matky, které neměl možnost ovlivnit. Podle něj by přijetí výkladu žalovaného vedlo k nepřijatelnému závěru, že jednostranné jednání jednoho z rodičů může bez dalšího založit zánik společné domácnosti a negativně zasáhnout do práv druhého rodiče, což je v rozporu se zásadou právní jistoty a se zákazem nepřiměřeně tvrdých důsledků při aplikaci veřejnoprávních předpisů.

7. Žalobce proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a současně se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

8. Žalovaný spatřuje podstatu sporu v posouzení, zda žalobce splňuje podmínky stanovené v § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů, tedy zejména zda se zesnulým nezletilým sdílel společnou domácnost, a dále v otázce, zda byl skutkový stav zjištěn v rozsahu nevzbuzujícím důvodné pochybnosti.

9. Žalovaný vychází z ustáleného judikatorního výkladu pojmu společné domácnosti, který odráží skutečné, trvalé soužití osob ve spotřebním společenství, zahrnující společné bydlení a společné uhrazování nákladů na potřeby domácnosti. Poukazuje přitom na to, že podstatným znakem je nejen faktické soužití, ale i vůle všech členů domácnosti v takovém společenství setrvávat, přičemž společná domácnost zpravidla zaniká, pokud tyto znaky nejsou naplněny.

10. Na základě zjištění učiněných ve správním řízení žalovaný uvádí, že v rozhodné době žalobce se svým nezletilým synem společnou domácnost nesdílel, neboť matka společnou domácnost opustila společně s žalobcovým synem. Ačkoli připouští, že nezletilý nemohl toto rozhodnutí ovlivnit, považuje za rozhodující, že fakticky ke společnému soužití mezi žalobcem a synem v rozhodné době nedocházelo.

11. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu žalovaný uvádí, že postupoval v souladu se správním řádem, když žalobce vyzval k doložení existence společné domácnosti, přičemž žalobce tuto skutečnost neprokázal. Žalovaný rovněž využil součinnosti policejního orgánu a vycházel zejména z protokolu o výslechu žalobce, jehož tvrzení byla ve shodě s jeho následnými podáními. Má proto za to, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a bez důvodných pochybností.

12. Závěrem žalovaný uvádí, že si je vědom tíživé životní situace žalobce, nicméně přiznání peněžité pomoci by podle jeho názoru odporovalo zákonnému vymezení podmínek, ledaže by byl přijat extenzivní výklad pojmu společné domácnosti. Současně podotýká, že otázka existence společné domácnosti u nezletilého syna v obdobných situacích může být do budoucna předmětem judikatorního upřesnění. Žalovaný proto setrvává na správnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

13. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

14. Žaloba je důvodná.

15. Soud zrušil napadené rozhodnutí bez nařízení jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

16. Z § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů plyne, že rodič osoby, která v důsledku trestného činu zemřela, má právo na peněžitou pomoc, jestliže s ní v době její smrti žil v domácnosti.

17. Jádrem sporu je posouzení, zda žalobce v době synovy smrti se synem žil v domácnosti ve smyslu uvedeného ustanovení. Žalobce tvrdí, že tato domácnost nadále trvala, ačkoli přibližně tři týdny před synovou smrtí matka se synem odešla z dosavadního bydliště a začala pobývat u svého partnera. Podle žalobce šlo pouze o přechodné odloučení. Žalovaný naproti tomu z této skutečnosti dovodil, že žalobce již v době synovy smrti se synem v domácnosti nežil.

18. Zákon o obětech trestných činů pojem domácnosti blíže nevymezuje. Podle judikatury představuje domácnost trvalé soužití dvou nebo více fyzických osob ve spotřebním společenství, v němž jeho členové podle svých schopností a možností přispívají k úhradě nákladů a k obstarávání společných potřeb. Domácnost se tak vyznačuje personální a hospodářskou složkou. Jde o stav faktický, který není vázán na evidenci trvalého pobytu ani nutně na bydlení všech členů v jediné bytové jednotce. Rozhodující je skutečná povaha a trvalost jejich rodinného a hospodářského soužití (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 5 As 316/2020-38).

19. Existence domácnosti je právním posouzením konkrétních skutkových okolností. Pro posouzení, zda již existující domácnost zanikla, není rozhodující pouze momentální fyzické odloučení jejích členů. Pouhé opuštění dosavadního bydliště bez dalšího nepostačuje pro závěr o trvalém opuštění domácnosti. Je třeba zkoumat, zda podle objektivně zjistitelných okolností šlo o jednání vedené úmyslem dosavadní domácnost ukončit a již ji neobnovit. Význam mají zejména důvod a délka odloučení, jeho faktické okolnosti, následné jednání dotčených osob a jejich navenek projevené záměry. Samotná délka odloučení není bez posouzení těchto okolností rozhodující.

20. U velmi malého dítěte nelze požadovat vlastní právně relevantní projev vůle k založení nebo opuštění domácnosti ani jeho finanční příspěvek na její chod. Hospodářská složka domácnosti se u takového dítěte projevuje především tím, že jeho běžné životní potřeby jsou zajišťovány v rámci rodinného spotřebního společenství a dítě je svou výživou a péčí odkázáno na jeho další členy. Příslušnost dítěte k domácnosti je proto třeba posuzovat podle objektivních okolností jeho rodinného života, způsobu zajišťování péče a potřeb, skutečného místa a stability jeho pobytu a podle objektivně projeveného jednání osob, které o ně pečují. Rozhodné není, zda dítě samo chtělo domácnost opustit, ale zda matčin odchod se synem podle všech okolností představoval trvalé ukončení dosavadního rodinného a spotřebního společenství mezi dítětem a žalobcem, nebo pouze jejich přechodné odloučení.

21. Žalovaný svůj skutkový závěr o neexistenci společné domácnosti opírá o usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2025, č. j. KRPT-56485-59/TČ-2025-070071, dále pak ze žalobcova vyjádření ze dne 22. 10. 2025 a konečně z protokolu o výslechu svědka ze dne 10. 4. 2025, č. j. KRPT-56485-124/TČ-2025-070071.

22. V usnesení o zahájení trestního stíhání je jako bydliště žalobcova syna uvedena adresa v Bruntále, na níž dítě v té době pobývalo s matkou. Tento údaj je relevantní indicií o místě faktického pobytu dítěte, sám o sobě však nevypovídá o tom, zda pobyt měl přechodný, nebo trvalý charakter a zda jím zanikla dosavadní domácnost dítěte s žalobcem. Z usnesení není patrné, že by policejní orgán zjišťoval a hodnotil znaky domácnosti pro účely § 24 odst. 1 písm. c) zákona o obětech trestných činů. Důkazní význam této písemnosti je proto pro uvedenou otázku omezený a nelze z ní samotné dovodit zánik domácnosti.

23. Žalobce v podání ze dne 22. 10. 2025 uvedl, že aktuální přerušení soužití mělo pouze dočasný charakter. Současně popsal, že matka v minulosti opakovaně se synem odcházela z domácnosti žalobce, avšak následně se se synem vracela a společné soužití rodičů a dítěte bylo obnoveno. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze uvedl, že z tohoto sdělení vyplývá, že žalobce v rozhodné době se synem domácnost nesdílel. Nevysvětlil však, proč nepřisvědčil žalobcovu tvrzení o přechodnosti odloučení, jak hodnotil tvrzený průběh dřívějších odchodů a návratů ani proč samotnou fyzickou nepřítomnost dítěte považoval za dostačující důkaz zániku domácnosti. Chybějící důvody napadeného rozhodnutí přitom žalovaný nemůže doplňovat až ve vyjádření k žalobě.

24. Z protokolu o výslechu žalobce v trestním řízení vyplývá, že se matka přibližně tři týdny před synovou smrtí po hádce se žalobcem odstěhovala se synem z dosavadního společného bydliště a následně žalobci sdělila, že si již nepřeje s ním bydlet. Takové sdělení představuje významnou indicii možného trvalého ukončení partnerského soužití rodičů a nelze je při posouzení věci opomenout. Samo o sobě však bez dalšího neodpovídá na otázku, zda a k jakému okamžiku zanikla také dosavadní domácnost žalobce s dítětem.

25. Ve správním spise jsou současně založeny záznamy či protokoly Magistrátu města Třince pořízené při výkonu sociálně-právní ochrany dětí, které zachycují průběh rodinného soužití v roce 2023. Z jejich obsahu vyplývají indicie, že soužití rodičů bylo nestabilní a že již dříve docházelo k odchodům matky se synem a k jejich následným návratům. Tyto starší podklady samy o sobě neprokazují, že odchod v únoru 2025 měl rovněž pouze přechodný charakter. Mohly však ovlivnit hodnocení žalobcovy skutkové verze a žalovaný se s nimi měl přezkoumatelně vypořádat.

26. Žalovaný dále neobjasnil stabilitu a zamýšlenou délku nového pobytu matky se synem, rozsah přemístění jejich osobních věcí, způsob péče o dítě, povahu kontaktu mezi žalobcem a synem, zajišťování synových potřeb ani to, zda matka se synem u svého partnera založila nové hospodářské a rodinné společenství. Z napadeného rozhodnutí proto nevyplývá souhrnné hodnocení všech okolností rozhodných pro posouzení trvalosti odloučení. Soud přitom nepředjímá, zda odloučení skutečně mělo pouze přechodnou povahu; konstatuje pouze, že žalovaný svůj opačný závěr dostatečně neodůvodnil a neopřel jej o úplně zjištěný skutkový stav.

27. Závěr žalovaného, že žalobce se svým synem v době jeho úmrtí nesdílel společnou domácnost, je tak přinejmenším předčasný, protože nevyplývá z provedeného dokazování, a napadené rozhodnutí je tak v tomto rozsahu nepřezkoumatelné. Správní spis obsahuje z dosud provedeného dokazování protichůdné indicie, na jejichž základě nelze bez doplnění dokazování přijmout závěr, zda žalobce se svým synem v době jeho úmrtí sdílel společnou domácnost. Je přitom úkolem žalovaného, aby před vydáním rozhodnutí zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností, této odpovědnosti se přitom nemůže zříci poukazem, že se jedná o právní otázku, kterou by měl případně vyřešit soud.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

28. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

29. Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaný zejména objasní, zda a jaké osobní věci matka a dítě přemístily; jak bylo nové bydlení stabilní; zda matka se synem u partnera vytvořila nové hospodářské společenství; jak žalobce v rozhodném období fakticky vykonával péči o dítě; zda s ním udržoval pravidelný kontakt; zda přispíval na jeho potřeby; jaké konkrétní kroky rodiče činili k obnovení, nebo naopak ukončení dosavadního soužití; a jaký význam mají dřívější opakované odchody a návraty.

30. Žalovaný všechny podklady vyhodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu, vypořádá se s okolnostmi podporujícími obě skutkové verze a své skutkové a právní závěry odůvodní v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Tento rozsudek nepředjímá, zda žalobce podmínku života v domácnosti se synem skutečně splnil; žalovaný je povinen o této otázce znovu rozhodnout na základě řádně zjištěného skutkového stavu a přezkoumatelných úvah.

31. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalobce, který ale žádné náklady netvrdil a ani mu podle obsahu spisu nevznikly. Soud tak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 30. července 2026 Milan Tauber v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.