17 A 41/2024

Rubrum

č. j. 17 A 41/2024 - 55 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: SPUR a.s., IČO 46900098 se sídlem třída Tomáše Bati 299, Zlín zastoupen advokátem Mgr. Petrem Kinclem se sídlem Hvězdova 1734/2c, Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu se sídlem Na Františku 32, Praha 1 zastoupen advokátem doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D. se sídlem Rubešova 162/8, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 22. 2. 2024, č. j. MPO 16367/24/11200/01000, takto:

Výrok

I. V řízení se pokračuje.

II. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 22. 2. 2024, č. j. MPO 16367/24/11200/01000, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 2 17 A 41/2024

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení 15 269,40 Kč, a to do rukou jeho zástupce Mgr. Petra Kincla, advokáta.

Odůvodnění

Obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl zamítnut jeho rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2023, č. j. MPO 93382/23/61400. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci odňata dotace, jež mu byla poskytnuta rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 2. 2017, č. j. MPO 7963/17/61600/325, na projekt s názvem „Výzkum a vývoj procesu extruze lehčených plastů pro aplikace tvarově složitých profilů“ (dále jen „projekt“).

2. Důvodem odnětí dotace byla skutečnost, že žalovaný při monitorování průběhu realizace projektu zjistil, že údaje, které žalobce uvedl v rámci řízení o poskytnutí dotace, byly neúplné [§ 15 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel]. Neúplnost údajů spočívala v tom, že v prohlášení žalobce přiloženém k žádosti o podporu (dále jen „prohlášení“) byl uveden pouze žalobce jako samostatný podnik, pročež se žalobce přihlásil ke statusu malého a středního podniku (dále jen „MSP“). Žalovaný ovšem zjistil, že žalobce je v důsledku příbuzenských vazeb Zdeňka Dudáka a Tomáše Dudáka a jejich dlouhodobého spolupůsobení ve vrcholných pozicích žalobce propojen ve smyslu čl. 3 odst. 3 přílohy I nařízení Komise (EU) č. 651/2014, kterým se v souladu s čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (dále „nařízení“), se společnostmi AVÍZO s.r.o. a REPIP s.r.o. (nyní SPUR group s.r.o.), v nichž vlastní podíly Tomáš Dudák. Žalobce a AVÍZO s.r.o. přitom podnikají na stejných nebo navazujících trzích v oblasti plastikářských výrobků.

3. Žalobce v žalobě uvedl, že se závěry žalovaného nesouhlasí, neboť žalovaný: (i) neprokázal existenci koordinace obchodních aktivit nebo rozhodování orgánů dotčených společností; (ii) neprokázal koordinaci v oblasti marketingových nebo obdobných aktivit dotčených společností; (iii) neidentifikoval a neprokázal ani skutečnosti, které by některé z dotčených společností nebo oběma zakládaly vyšší tržní sílu, možnost sdílet kapitálovou základnu nebo jinou obdobnou výhodu, které je pro společné jednání určující; (iv) neidentifikoval a neprokázal významnější vzájemné transakce, byť i tržní povahy, případně jiné, méně významné transakce jiné než tržní povahy; (v) neidentifikoval ani společné odběratele dotčených společností, jelikož žádné takové skutečnosti neexistují.

4. Dikce čl. 3 odst. 3 přílohy I nařízení pro závěr o propojení podniků prostřednictvím fyzických osob vyžaduje jejich společné jednání. Tento pojem není v nařízení definován. Žalobce k němu citoval rozsudek Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2014 ve věci C-110/13, HaTeFo, rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 7. 6. 2006, č. C 8/2005, NUW Nordbrandenburger UmesterungsWerke, rozsudek Tribunálu ze dne 22. 5. 2019, ve věci T-604/15, Ertico – ITS Europe, rozsudek SDEU ze dne 10. 1. 2006 ve věci C- 222/04 a rozsudky zdejšího soudu ze dne 26. 9. 2025, č. j. 17 A 43/2025-55, ze dne 6. 4. 2022, č. j. 18 A 110/2021-65, a ze dne 16. 8. 2023, č. j. 11 A 75/2023-35. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 3 17 A 41/2024 5. Žalovaný dovozoval propojení na základě údajné marketingové koordinace propagace dotčených podniků (vizuální podoba webové prezentace dotčených společností a společná prezentace výrobků dotčených společností na jednom profesním veletrhu) a na základě zjištěných transakcí mezi dotčenými společnostmi (využití sedmi zaměstnanců společnosti AVÍZO s.r.o. žalobcem a sublicenci systému ERP).

6. Pokud jde o marketingovou spolupráci, dle žalobce nebyla správními orgány prokázána, a i kdyby prokázána byla v míře zjištěných skutečností, pak je irelevantní, jelikož judikatura vyžaduje spolupráci, koordinaci a slaďování jednání systematické a dlouhodobé.

7. Jedná-li se o zjištěné transakce, dílčí a marginální spolupráce mezi dotčenými společnostmi, realizovaná navíc za tržních podmínek, nemůže zakládat natolik intenzivní hospodářskou, právní a ekonomickou vazbu, aby dvě na sobě nezávislé společnosti bylo možné považovat za jedinou hospodářskou entitu.

8. Stěžejní je, že mezi dotčenými společnostmi není přítomen prvek financování, úvěrování, event. jiná forma kapitálové podpory, která není přiměřená pro nespojené osoby, a dotčené společnosti nemají společné odběratele a nevyužívají společné zdroje pro výkon ekonomické činnosti. Obchodní interakce mezi dotčenými společnostmi nemá charakter materiálního ovlivnění chování ani jedné z nich – tedy, že by např. v případě ztráty vzájemných transakcí došlo k vážnému či jinému narušení chodu žalobce nebo společnosti AVÍZO s.r.o.

9. Závěrem žalobce poukázal na to, že žalovaný svým jednáním založil jeho legitimní očekávání, že spadá do kategorie MSP, a to na základě dřívější komunikace s agenturou CzechInvest, obsahu metodických pokynů a výsledků předchozích kontrol. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Měl za to, že se v napadeném rozhodnutí, z něhož citoval, komplexně vypořádal s argumentací žalobce. Poukázal na existenci celé řady skutkových okolností jednoznačně svědčících o úrovni vztahů přesahující standardní míru interakce společností působících na stejném relevantním trhu a ukazujících na vzájemné slaďování jednání těchto propojených entit. Dotčené společnosti požívaly specifických výhod postavení na trhu, díky nimž nemusely čelit výzvám, kterým nezávislé MSP čelit musí.

11. Teze žalobce odporují účelu ochrany statusu MSP, neplynou z jím odkazované judikatury a bagatelizují skutečnosti zjištěné žalovaným jednoznačně ukazující na propojenost žalobce a společnosti AVÍZO s.r.o. Žalobcem citovaná rozhodnutí nestanoví jakožto předpoklad naplnění definice propojenosti podniků intenzitu vztahů propojených podniků, a už vůbec ne minimální míru této intenzity. Rozhodovací praxe poskytuje toliko interpretační vodítka, ta však nemusí být přítomna vždy. I pokud by předpoklad dosažení určité intenzity bylo možno dovodit, pak je třeba ji posuzovat individuálně. Intenzita může být naplněna různými způsoby, někdy množstvím skutečností svědčících o koordinaci, jindy existencí a významem třebas jen jedné skutečnosti, stejně tak dlouhodobostí aktivit, ale i jejich opakováním v rychlém sledu atp.

12. Dle žalovaného z rozhodovací praxe neplyne, že uskutečnění transakce za tržních podmínek automaticky vylučuje zvýhodnění propojených společností. Skutečnost, že spolupráce probíhá na tržní bázi, neznamená, že nezajišťuje propojeným společnostem výhody, jichž by se jim jinak, jakožto nezávislým entitám, nedostalo. Naopak je typické, že transakce v holdingové struktuře se odehrávají právě za tržních podmínek; přitom není pochyb o Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 4 17 A 41/2024 propojení entit v rámci této struktury. Je zřejmé, že existence těsných vztahů a slaďování aktivit, byť probíhající za tržních podmínek, a to mezi podniky fungujícími na stejném nebo navazujícím trhu, vede ke zvýhodnění těchto entit oproti entitám nezávislým. Nadto i zde platí, že nařízení ani rozhodovací praxe nestanoví jako podmínku propojenosti realizaci transakcí za netržních podmínek.

13. Rovněž tvrzení žalobce o neexistenci dostatečného překryvu odběratelů se společností AVÍZO s.r.o. samo o sobě nesvědčí o nezávislosti entit. Rozhodovací praxe překryv odběratelů, navíc v dostatečně významné kvalitě, jakožto nezbytnou podmínku propojenosti podniků, ani zde nestanoví. Skutečnost, že propojené společnosti pohybující se na stejném relevantním trhu sdílejí pouze část odběratelů, neznamená, že aktivity společností nejsou slaďovány. Naopak si lze představit, že si propojené entity záměrně nekonkurují, spíše se doplňují, tedy cílí své obchodní aktivity na co nejširší portfolio odběratelů. Pokračování v řízení 14. Usnesením ze dne 20. 1. 2025, č. j. 17 A 41/2024-49, soud přerušil řízení dle § 48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a to do skončení řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 234/2024. V něm byla posuzována kasační stížnost proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 10. 2024, č. j. 11 A 43/2024-83, jímž byla zamítnuta žaloba téhož žalobce proti obdobnému rozhodnutí (s odlišným dotovaným projektem) téhož žalovaného. Dotčené řízení u Nejvyššího správního soudu pak bylo skončeno rozsudkem ze dne 4. 6. 2026, č. j. 2 Afs 234/2024-109.

15. Podle § 48 odst. 6 s. ř. s. po odpadnutí překážky předseda senátu i bez návrhu usnesením vysloví, že se v řízení pokračuje.

16. Jelikož bylo pravomocně skončeno jiné řízení, které bylo důvodem pro přerušení tohoto řízení, soud dle § 48 odst. 6 s. ř. s. vyslovil, že se v řízení pokračuje. Posouzení žaloby soudem 17. Soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

18. Soud přitom rozhodl bez jednání, jelikož napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

19. Podle čl. 3 odst. 3 přílohy I nařízení „Propojené podniky“ jsou podniky, mezi nimiž existuje některý z následujících vztahů: a) podnik vlastní většinu hlasovacích práv akcionářů nebo společníků v jiném podniku; b) podnik má právo jmenovat nebo odvolávat většinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu jiného podniku; c) podnik má právo uplatňovat rozhodující vliv v jiném podniku podle smlouvy uzavřené s daným podnikem nebo dle ustanovení v zakladatelské listině, zakladatelské či společenské smlouvě nebo ve stanovách tohoto podniku; d) podnik, který je akcionářem nebo členem jiného podniku, ovládá sám v souladu s dohodou uzavřenou s jinými akcionáři nebo společníky daného podniku většinu hlasovacích práv náležejících akcionářům nebo společníkům v daném podniku. Předpokládá se, že rozhodující vliv není uplatňován, pokud investoři uvedení v odst. 2 druhém pododstavci nejsou zapojeni přímo či nepřímo do řízení daného podniku, aniž jsou tím dotčena jejich práva jakožto akcionářů nebo společníků. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 5 17 A 41/2024 Podniky, jež mezi sebou mají některý ze vztahů popsaných v prvním pododstavci prostřednictvím jednoho či více dalších podniků nebo prostřednictvím některého z investorů uvedených v odstavci 2, jsou rovněž považovány za propojené. Podniky, které mají jeden či více takových vztahů prostřednictvím fyzické osoby nebo prostřednictvím skupiny fyzických osob, které jednají společně, jsou taktéž považovány za propojené podniky, pokud svou činnost nebo část své činnosti vykonávají na stejném relevantním trhu nebo na sousedních trzích. Za „sousední trh“ se považuje trh pro výrobky nebo služby, který bezprostředně navazuje na relevantní trh nebo mu předchází.

20. Soud již výše zmínil, že v řízení u zdejšího soudu sp. zn. 11 A 43/2024 a následně i v řízení u Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 234/2024 byla řešena žaloba téhož žalobce proti obdobnému rozhodnutí (s odlišným dotovaným projektem) téhož žalovaného, a to s obdobnými skutkovými okolnostmi, právním základem a argumentací obou účastníků. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce svým rozsudkem zrušil rozsudek zdejšího soudu s tím, že rozsudek zdejšího soudu i tamější napadené rozhodnutí jsou nepřezkoumatelné.

21. Jelikož jsou úvahy a závěry rozsudku sp. zn. 2 Afs 234/2024 o nepřezkoumatelnosti tamějšího napadeného rozhodnutí plně aplikovatelné na napadené rozhodnutí v nyní projednávané věci, přičemž soud nevidí žádný důvod, aby se od nich jakkoli odchýlil, nezbývá soudu než konstatovat, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu soud cituje příslušné části rozsudku sp. zn. 2 Afs 234/2024:

54. Výkladem tohoto ustanovení [čl. 3 odst. 3 pododstavec čtvrtý přílohy I nařízení] se zabýval SDEU v rozsudku HaTeFo, ve kterém dospěl k závěru, že „podniky mohou být považovány za ‚propojené‘ ve smyslu tohoto článku, pokud z analýzy právních i hospodářských vztahů mezi nimi vyplývá, že prostřednictvím fyzické osoby nebo skupiny fyzických osob, které jednají společně, tvoří jedinou hospodářskou entitu, ačkoliv formálně neudržují některý ze vztahů uvedených v čl. 3 odst. 3 prvním pododstavci této přílohy. Za osoby, které jednají společně, ve smyslu čl. 3 odst. 3 čtvrtého pododstavce této přílohy, jsou považovány osoby, které slaďují své jednání s cílem uplatňovat vliv na obchodní rozhodnutí dotyčných podniků, jenž vylučuje, aby tyto podniky mohly být považovány za vzájemně hospodářsky nezávislé“ (důraz přidán).

55. NSS předně konstatuje, že se ztotožňuje s názorem obou účastníků řízení, podle něhož pro závěr o propojenosti podniků podle citovaného ustanovení není třeba, aby byly vždy přítomny stejné okolnosti, jaké identifikoval SDEU v případu HaTeFo, či v jiných věcech, na které odkazovala stěžovatelka. Každý případ je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím k jeho specifickým skutkovým okolnostem. Propojenost tak lze dovodit i ze skutečností, které SDEU ve své judikatuře výslovně nezmiňoval. To ovšem nic nemění na tom, že je třeba dostát obecným požadavkům, které SDEU v rozsudku HaTeFo popsal a které je třeba naplnit, aby bylo možno uzavřít, že se jedná o propojené podniky podle zmíněného ustanovení.

56. NSS souhlasí se stěžovatelkou, že žalovaný ve zkoumání a hodnocení propojenosti nedostál požadavkům vyplývajícím z rozhodnutí HaTeFo. Rozhodnutí ministra ani prvostupňové rozhodnutí neobsahují dostatečnou analýzu právních a hospodářských vztahů mezi dotčenými subjekty. Navíc správní orgány ve svých rozhodnutích nepopsaly jednání dotčených osob, kterým by se vzájemně slaďovaly za účelem uplatňování vlivu na obchodním rozhodování těchto společností. Skutečnosti, na jejichž základě žalovaný postavil své tvrzení o propojenosti dotčených Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 6 17 A 41/2024 společností, považuje NSS toliko za indicie, které měly sloužit správnímu orgánu k provedení požadované analýzy právních a obchodních vztahů. Až na základě provedení takové analýzy měl správní orgán učinit úsudek o (ne)propojenosti osob a tyto vlastní úvahy uvést ve svém rozhodnutí.

57. Tomuto závěru odpovídá i stěžovatelkou citované rozhodnutí Komise ze dne 7. 6. 2006, ve věci C-8/2005, Nordbrandenburger UmesterungsWerke, body 49 a 53, dle kterého „struktura vlastnictví je hlavním kritériem pro analýzu práva kontroly v podniku. Umožňuje prokázat propojení mezi jednotlivými podniky a vyvozovat závěry o hospodářských jednotkách“ a „obchodní vztahy, jako například spojení na úrovni vedení podniku, překrývání ve vztazích k dodavatelům a k zákazníkům, společné používání logistiky (například dopravní prostředky, budovy a kancelářské prostory), se v tomto případě rovněž považují za kritéria pro spojení mezi podniky. Na základě těchto indikátorů lze prověřit, zda spojení přes fyzické osoby není jen neformální, nýbrž také formálně vede ke spojením u jednotlivých obchodních oblastí a obchodních činností.“ Ve světle tohoto rozhodnutí jsou skutečnosti uvedené v rozhodnutí správního orgánu (příbuzenské vazby, sdílení zaměstnanců, poskytnutí sublicence, společná prezentace na veletrhu atd.) toliko indikátory, které bylo nutné vzájemně posoudit k učinění závěru, zda vedou ke spojení u jednotlivých obchodních oblastí a obchodních činností. Právě tato úvaha v rozhodnutí správních orgánů chybí, a proto NSS přisvědčil kasační námitce, že správní orgány ve svých rozhodnutích neučinily adekvátní analýzu právních a obchodních vztahů.

58. Správní orgány se totiž v zásadě omezily na popis majetkové struktury obou společností, postavení pánů Zdeňka a Tomáše Dudákových v těchto společnostech a jejich rodinnou vazbu. Ze shora citovaných rozhodnutí však plyne, že samotná existence rodinných vazeb v rámci vlastnických vztahů ve společnostech pro závěr o propojení nepostačuje. Toho si ostatně byl vědom i ministr, který na s. 8 rozhodnutí o rozkladu uvedl, že „postavení pana Tomáše Dudáka a jeho příbuzenská vazba s panem Zdeňkem Dudákem není jediným faktorem vypovídajícím o propojení; pokud by to jediný faktor byl bez dalšího, bylo by možné uvažovat o tom, že se o propojení nejedná.“ Z rozhodnutí správních orgánů pak nevyplývá žádná úvaha o tom, zda a jak vlastnická struktura obou společností (resp. skutečnost, že pan Tomáš Dudák prostřednictvím společnosti Repip vlastnil 70% podíl ve společnosti Avízo) svědčí o jejich propojení. I v tomto případě se správní orgány omezily na holá konstatování.

59. Teprve na základě důkladné analýzy všech zjištěných skutečností však lze prověřovat, zda prostřednictvím těchto vztahů fakticky obě společnosti (resp. fyzické osoby, které je reprezentují) vzájemně slaďovaly svá jednání (společně jednaly) s cílem uplatňovat vliv na obchodní rozhodnutí dotyčných podniků, a jsou tedy vzájemně hospodářsky závislé.

60. I další skutečnosti, které v souhrnu s výše uvedenými měly svědčit o propojenosti obou společností, představují pouhý popis skutečnosti, bez uvedení toho, co z nich [z] hlediska společného jednání za účelem slaďování obchodní činnosti obou společností vyplývá. Správní orgány ve vztahu k těmto dalším skutečnostem dostatečným způsobem nevypořádaly ani stěžovatelčinu věcnou a podrobnou argumentaci uplatněnou již v průběhu správního řízení.

61. Co se týče okolnosti spočívající ve sdílení sedmi zaměstnanců, tu prvostupňové rozhodnutí toliko konstatuje (viz s. 3) bez jakékoli doplňující úvahy o tom, jaký vliv má tato skutečnost na rozhodování dotčených společností. V rozkladu stěžovatelka namítala, že se dotčené společnosti dohodly, že vytvoří v areálu stěžovatelky chráněné pracoviště za účelem zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností (k tomu stěžovatelka předložila ve správním řízení důkazy), jde o marginální spolupráci (celkově měly společnosti stovky pracovníků; v žalobě pak upřesnila, že sedm pracovníků tvoří přibližně 2 % celkové personální základny obou společností) a za tržních Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 7 17 A 41/2024 podmínek. Na to ministr reagoval tak, že marginalita a tržní charakter sdílení zaměstnanců nejsou relevantní. K tomu, jak sdílení zaměstnanců (na základě smlouvy o dodávce balicích a kompletačních služeb) svědčí o slaďování jednání obou společností, se nevyjádřil.

62. K poskytnutí sublicence systému ERP kromě toho, že se jedná o podnikový informační systém umožňující automatizované procesy fungování společnosti, prvostupňové rozhodnutí také nic dalšího neuvádí. Stěžovatelka v rozkladu namítla, že systém ERP je veden pro dotčené společnosti odděleně, společnosti nevidí vstupy ani výstupy zadávané do systému druhé společnosti. Není zde tedy indicie, že by plánování bylo spojené či koordinované. Na sublicenci je nutno nahlížet jako na běžný tržní prvek, licence byla poskytnuta standardní smlouvou a nezakládá podezření na společné jednání, jeho koordinaci, sdílení finančních zdrojů či financování obou společností z jednoho rozpočtu. K této námitce se ministr vyjádřil tak, že poskytnutí sublicence není běžné mezi nezávislými společnostmi, ale je obvyklé například v holdingových strukturách. K otázce oddělenosti obou systémů žádné úvahy nevyslovil.

63. Prezentaci obou společností na veletrhu Fachpack prvostupňové rozhodnutí hodnotilo tak, že pokud by interakce byly pouze symbolické, marginální a formální, dozajista by společnosti neprezentovaly svoje výrobky na jednom z největších veletrhů v oblasti obalového materiálu. Stěžovatelka v rozkladu namítala, že není zřejmé, jaký prvek společného jednání žalovaný z této skutečnosti dovozuje. Z umístění prezentujících stánků na profesním veletrhu nelze dovozovat koordinaci jednání dotčených společností. Stále totiž platí, že tyto stánky společnosti prezentují jako nezávislé a samostatné entity s vlastní nabídkou zboží a výrobků. Z jednoho příspěvku na sociálních sítích, u kterého bylo uvedeno, že budou výrobky obou společností „opět“ prezentovány, nelze dovodit, že společnosti slaďovaly své marketingové aktivity (pozn. NSS – fotografie z veletrhu je z roku 2019, rozhodnutí o poskytnutí dotace, k jehož okamžiku správní orgány status stěžovatelky hodnotily, z roku 2017). Tuto argumentaci žalovaný na s. 10 rozhodnutí o rozkladu označil za „absurdní“. Slovo „opět“ naznačuje, že informace z roku 2019 není výjimečná a jednorázová. To, že se stěžovatelka v příspěvku na sociálních sítích zmiňuje o společnosti Avízo, nepředstavuje standardní chování nezávislého podniku. K další argumentaci stěžovatelky se nijak nevyjádřil.

64. Pokud se pak týká obdobné vizuální identity webových stránek, tu opět prvostupňové rozhodnutí toliko konstatuje bez úvah o vlivu této skutečnosti na jednání obou společností. Stěžovatelka v rozkladu namítala, že závěr stran vizuální podobnosti webové prezentace správní orgán nevysvětlil. Podle stěžovatelky tato vizuální podobnost neexistuje. Z tohoto aspektu nevyplývá nic, co by zakládalo domněnku o společné či koordinované aktivitě dotčených společností. K této námitce se žalovaný v rozhodnutí o rozkladu nijak nevyjádřil.

65. NSS s ohledem na shora uvedené shrnuje, že rozhodnutí žalovaného (resp. ministra) je nepřezkoumatelné ze dvou důvodů. Zaprvé, vůbec neobsahuje úvahy o tom, co bylo považováno za společné jednání ve smyslu čl. 3 odst. 3 čtvrtého pododstavce nařízení a v čem spočívalo. Omezuje se pouze na výčet zjištěných okolností, aniž by žalovaný (ministr) vysvětlil, jak konkrétně docházelo ke slaďování jednání obou společností za účelem ovlivnění jejich obchodní činnosti. Pokud správní orgány hodlaly konstatovat, že stěžovatelka a společnost Avízo (resp. Repip) jsou propojenými podniky, bylo jejich úkolem v souladu se shora citovanou judikaturou (zejména body [54] a [57] tohoto rozsudku) zjištěné skutečnosti týkající se majetkového a personálního propojení nikoli jen popsat, ale provést jejich analýzu, z níž by jasně vyplývalo, jak je mezi těmito společnostmi vykonáváno právo kontroly, a při zohlednění dalších zjištěných skutečností uvést přezkoumatelnou úvahu, jak tyto skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o materiálním spojení obou společností u jednotlivých obchodních oblastí a obchodních činností. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 8 17 A 41/2024 Kromě dosud popsaných okolností by se měly správní orgány zaměřit zejména na překryvy v dodavatelsko/odběratelských vztazích, na případné společné využívání logistiky či na finanční vztahy obou společností atd. Muselo by totiž být zřejmé, že míra jejich spolupráce je natolik významná, že je lze vzhledem ke zjištěným skutečnostem považovat za natolik provázané, že fakticky tvoří jednu hospodářskou entitu. NSS poznamenává, že konkrétní popis toho, jakých obchodních činností se mělo společné jednání obou společností týkat, rozhodnutí správních orgánů prozatím vůbec neobsahují. Hodnocené skutečnosti se pak samozřejmě musí vztahovat k období, kdy mělo dojít k nesrovnalosti, tedy k roku 2017 (což například pro společnou prezentaci na veletrhu v roce 2019 neplatí) a musí být relevantní právě pro uplatňování společného jednání při obchodních činnostech (což například podobnost webové prezentace, nadto dostatečně neodůvodněná, není). Zadruhé, tyto okolnosti a možnost jejich vnímání jako indikujících společné jednání pak stěžovatelka zpochybňovala konkrétními námitkami. Ty však zůstaly bez náležité odezvy.

22. Rozsudek sp. zn. 2 Afs 234/2024 pak v bodě 68 podotkl, že s ohledem na nepřezkoumatelnost tamějšího napadeného rozhodnutí je nadbytečné zabývat se závěrem správních orgánů, že žalobci nesvědčilo legitimní očekávání ve vztahu ke statusu MSP. Pokud totiž neobstál závěr žalovaného, že žalobce je velkým podnikem, bylo by bezúčelné zkoumat, zda se žalobce mohl legitimně spoléhat na to, že tomu tak není. Právě uvedené platí též pro toto řízení, soud nyní považuje za předčasné přezkoumávat žalobcovu námitku legitimního očekávání. Závěr 23. Soud zrušil napadené rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Dále soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), ve kterém bude žalovaný (ministr průmyslu a obchodu) vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Setrvá-li žalovaný (ministr průmyslu a obchodu) na svém závěru o propojenosti dotčených společností, pak tuto skutečnost přezkoumatelným způsobem odůvodní, tj. provede odpovídající analýzu podle požadavků shora citované judikatury a řádně vypořádá námitky žalobce.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Jelikož byl žalobce ve věci zcela úspěšný, uložil soud žalovanému zaplatit mu náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce představují zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění od 1. 1. 2025, ve výši 4 620 Kč a paušální náhrada hotových výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, ve výši 450 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání nebo návrh ve věci samé – žaloba), a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 2 129,40 Kč. Celkem náklady řízení činí 15 269,40 Kč. Poučení: Proti výroku I tohoto rozhodnutí není kasační stížnost přípustná [§ 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.]. Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 9 17 A 41/2024 Proti výrokům II a III tohoto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 23. června 2026 Milan Tauber v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.