17 A 87/2025

Rubrum

č. j. 17 A 87/2025 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobce: Ing. M. P., IČO XXXX sídlem XXX zastoupen advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2025, č. j. MZP/2025/250/396, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 2 17 A 87/2025

Odůvodnění

I. Základ sporu a dosavadní průběh správního řízení

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2025, č. j. MZP/2025/250/396, jímž žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního inspektorátu Olomouc, ze dne 13. 1. 2025, č. j. ČIŽP/48/2024/7669.

2. Správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným tím, že předal odpad nacházející se v sídle jeho podnikání, konkrétně pás eternitové střešní krytiny o délce cca 1 m, šířce cca 15 cm a hmotnosti cca 2 kg, mimo zařízení určené pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu, a to tak, že jej využil jako výztuž balíku zasílaného zákaznici, nepodnikající fyzické osobě. Zásilka byla odeslána dne 28. 2. 2022 prostřednictvím dopravce a zákaznici doručena dne 1. 3. 2022.

3. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce tímto jednáním porušil § 13 odst. 1 písm. e) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění účinném v rozhodné době, a dopustil se přestupku podle § 121 odst. 1 písm. i) téhož zákona. Za tento přestupek mu uložil pokutu ve výši 1 200 Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč.

4. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že do výroku výslovně doplnil, že žalobce uvedeným jednáním spáchal přestupek podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech. Současně změnil druh uloženého správního trestu tak, že namísto pokuty uložil žalobci napomenutí. Ve zbývající části rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Obsah žaloby

5. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, přičemž ji dovozuje zejména z nesprávného skutkového a právního posouzení věci, vnitřní rozpornosti rozhodnutí žalovaného a nedostatečného odůvodnění.

6. Především nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že se dopustil přestupku podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech. Zpochybňuje, že by posuzovaný materiál, konkrétně cementový pás ze střešní krytiny, byl odpadem ve smyslu § 4 citovaného zákona, neboť podle jeho názoru nebylo v řízení prokázáno, že by se jednalo o věc, které se zbavil, měl úmysl se jí zbavit, anebo měl povinnost se jí zbavit.

7. Žalobce dále vytýká žalovanému, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu byl daný materiál považován za odpad, když žalovaný odkazuje na různé zákonné alternativy této definice, aniž by dostatečně konkretizoval skutkové okolnosti, o něž své závěry opírá.

8. Ve skutkové rovině žalobce namítá, že se předmětného materiálu nezbavil, nýbrž jej použil jako výztužný prvek při balení zásilky, konkrétně k ochraně přepravovaného živého stromu. Materiál tak podle něj byl využit funkčně a účelově v rámci jeho podnikatelské Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 3 17 A 87/2025 činnosti, nikoli odložen bez dalšího využití. Závěr žalovaného, že takové použití není možné, považuje za rozporný se zjištěným skutkovým stavem.

9. Dále polemizuje s úvahou žalovaného, podle níž skutečnost, že věc nelze používat k jejímu původnímu účelu, vede k závěru, že jde o odpad. Poukazuje na to, že se jedná o vyvratitelnou domněnku, která byla v tomto případě vyvrácena tím, že materiál byl reálně využit k jinému účelu. Závěr žalovaného, že věc musí být použita toliko k původnímu účelu, považuje za rozporný se zásadami odpadového hospodářství, zejména s principem přednostního opětovného využití.

10. Žalobce dále namítá, že správní orgány nijak neprokázaly, že by předmětný materiál obsahoval nebezpečné látky, zejména azbest, a že by z tohoto důvodu vznikla povinnost se jej zbavit. Úvahy žalovaného v tomto směru označuje za nepodložené.

11. Pro případ, že by byl materiál považován za odpad, žalobce uvádí, že jej využil způsobem odpovídajícím hierarchii nakládání s odpady, jelikož došlo k jeho užitečnému využití, čímž by odpad přestal být odpadem, a nevznikla by povinnost jej předat oprávněné osobě.

12. Žalobce uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno naplnění znaků přestupku, skutkové i právní závěry správních orgánů jsou nesprávné a jejich rozhodnutí je zatíženo vadami odůvodnění, pro které je nepřezkoumatelné. Navrhuje proto, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

13. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvádí, že setrvává na závěru o zákonnosti a věcné správnosti napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Zdůrazňuje, že žalobní námitky nepřinášejí nové skutečnosti, neboť žalobce v zásadě opakuje argumentaci uplatněnou již v průběhu správního řízení, s níž se správní orgány obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí podrobně vypořádaly.

14. K jádru sporu žalovaný uvádí, že posuzovaný materiál (torzo eternitové střešní krytiny) naplňuje znaky odpadu ve smyslu § 4 zákona o odpadech, neboť se jej žalobce zbavil z důvodu jeho nefunkčnosti a nemožnosti použití k původnímu účelu. Skutečnost, že byl tento materiál použit jako výztuž v zásilce, podle žalovaného na této kvalifikaci nic nemění, neboť i takové jednání představuje způsob zbavení se věci ve smyslu právní úpravy.

15. Žalovaný odmítá argumentaci žalobce založenou na tvrzení, že šlo o opětovné využití materiálu. Zdůrazňuje, že pojem „využití odpadu“ předpokládá, že se jedná o odpad, přičemž takové využití musí splňovat podmínky stanovené zákonem, zejména pokud jde o ukončení odpadového režimu. V posuzovaném případě však podle žalovaného tyto podmínky splněny nebyly a použití eternitového materiálu jako výztuže zásilky nelze považovat za relevantní způsob jeho využití ve smyslu zákona.

16. K námitce týkající se neprokázání nebezpečných vlastností materiálu žalovaný uvádí, že tato otázka nebyla pro posouzení věci rozhodná, neboť materiál již nebylo možné dále zkoumat, jelikož byl po doručení zásilky odstraněn příjemcem jako odpad. Rozhodnutí žalovaného proto na tomto aspektu nestojí. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 4 17 A 87/2025 17. Žalovaný dále zdůrazňuje, že pojem „zbavit se věci“ ve smyslu zákona o odpadech nelze zúžit pouze na její odhození či fyzickou likvidaci, ale zahrnuje i jiné způsoby nakládání, včetně jejího předání jiné osobě v rámci podnikatelské činnosti, pokud již neslouží svému původnímu účelu.

18. K žalobcem akcentované hierarchii odpadového hospodářství žalovaný uvádí, že tato se uplatní až v rámci nakládání s odpadem. Jestliže žalobce sám argumentuje využitím materiálu, připouští tím podle žalovaného, že se o odpad jedná. Současně však žalovaný zdůrazňuje, že jednání žalobce bylo v rozporu s povinností stanovenou v § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, neboť předal odpad osobě, která k jeho převzetí nebyla oprávněna.

19. Žalovaný rovněž poukazuje na to, že způsob jednání žalobce spočívající v používání odpadního eternitu jako výztuže zásilek, je z hlediska odpadového hospodářství nežádoucí, neboť vede k přenášení odpadu na osoby, které nejsou povinny ani oprávněny s odpady nakládat.

20. Závěrem žalovaný konstatuje, že se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně o naplnění znaků přestupku, přičemž při rozhodování o sankci zohlednil nízkou společenskou škodlivost jednání a uložil žalobci nejmírnější správní trest, tedy napomenutí.

21. Navrhuje proto, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

22. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

23. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Zároveň nebylo navrženo provedení důkazních prostředků, které by nebyly součástí správního spisu předloženého žalovaným.

24. Žaloba není důvodná.

25. Podstatou sporu je správnost právní kvalifikace jednání žalobce. Soud musel posoudit zejména tři vzájemně související otázky. Zaprvé, zda byl předmětný pás střešní krytiny odpadem ve smyslu § 4 zákona o odpadech. Zadruhé, zda žalobce s tímto odpadem naložil tak, že jej sám zpracoval v souladu se zákonem, anebo zda jej byl povinen předat některým ze způsobů uvedených v § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech. Zatřetí, zda porušení takové povinnosti naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech.

26. Podle § 4 odst. 1 zákona o odpadech je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje, má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Podle § 4 odst. 2 téhož zákona se má za to, že osoba má úmysl zbavit se movité věci, pokud tuto věc není možné používat k původnímu účelu. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 5 17 A 87/2025 Podle § 4 odst. 3 zákona o odpadech má osoba povinnost zbavit se movité věci za podmínek tam uvedených.

27. Podle § 3 odst. 2 zákona o odpadech je odpadové hospodářství založeno na hierarchii odpadového hospodářství, podle níž je prioritou předcházení vzniku odpadu, a nelze-li vzniku odpadu předejít, pak v následujícím pořadí jeho příprava k opětovnému použití, recyklace, jiné využití, včetně energetického využití, a není-li možné ani to, jeho odstranění. Podle § 3 odst. 4 téhož zákona se při uplatňování hierarchie odpadového hospodářství zohlední mimo jiné celý životní cyklus výrobků a materiálů, zásada předběžné opatrnosti a udržitelnosti a ochrana životního prostředí a zdraví lidí.

28. Podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech se opětovným použitím rozumí postupy, kterými jsou výrobky nebo jejich části, které nejsou odpadem, znovu použity ke stejnému účelu, ke kterému byly původně určeny. Podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona o odpadech se zpracováním odpadu rozumí využití odpadu nebo odstranění odpadu zahrnující i úpravu před jeho využitím nebo odstraněním. Podle § 11 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech je využitím odpadu činnost, jejímž výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu nebo že je k tomuto konkrétnímu účelu připraven tak, že naplní podmínky stanovené v § 9 nebo § 10 zákona a přestane být odpadem.

29. Podle § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech je každý povinen odpad, který sám nezpracuje v souladu s tímto zákonem, předat, s výjimkami uvedenými v tomto ustanovení, v souladu s hierarchií odpadového hospodářství přímo nebo prostřednictvím dopravce odpadu pouze do zařízení určeného pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu, obchodníkovi s odpady s povolením pro daný druh a kategorii odpadu, popřípadě dopravci odpadu určenému tímto obchodníkem, nebo na místo určené obcí. Podle § 13 odst. 2 zákona o odpadech jsou k převzetí odpadu oprávněny pouze tam vymezené osoby.

30. Podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že nepředá odpad v souladu s hierarchií odpadového hospodářství způsobem stanoveným v § 13 odst. 1 písm. e). Podle § 121 odst. 5 písm. c) zákona o odpadech lze za tento přestupek uložit pokutu do 10 000 000 Kč. Podle § 35 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, lze za přestupek uložit též správní trest napomenutí.

31. Soud při výkladu pojmu odpad vycházel z toho, že tento pojem je třeba vykládat v souladu s účelem právní úpravy odpadového hospodářství, jímž je mimo jiné vysoká úroveň ochrany životního prostředí a zdraví lidí. Ustálená judikatura správních soudů zdůrazňuje, že pojem „zbavit se“ nelze vykládat restriktivně a že hospodářská využitelnost věci sama o sobě nevylučuje její povahu jako odpadu. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 23. 2. 2011, č. j. 7 As 6/2011-63, uvedl, že při kvalifikaci věci jako odpadu je rozhodující úmysl a chování vlastníka. V rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 6 As 149/2013-41, pak dovodil, že předání movité věci jiné osobě může představovat zbavení se věci; pro posouzení odpadového charakteru přitom není samo o sobě rozhodné, že věc může mít určitou hodnotu nebo být dále využita. Tyto závěry jsou použitelné i za nynější právní úpravy, neboť i zákon č. 541/2020 Sb. staví definici odpadu na pojmu „zbavit se“ věci.

32. Soud nejprve posuzoval, zda předmětný pás střešní krytiny byl odpadem. Podle § 4 odst. 1 zákona o odpadech existují tři alternativy, při jejichž naplnění je movitá věc odpadem: osoba Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 6 17 A 87/2025 se jí zbavuje, má úmysl se jí zbavit nebo má povinnost se jí zbavit. Pro závěr, že movitá věc je odpadem, postačuje naplnění kterékoli z těchto alternativ. Správní orgány proto nemusely současně prokazovat, že se žalobce věci fakticky zbavoval, že měl úmysl se jí zbavit i že měl povinnost se jí zbavit.

33. Soud přisvědčuje žalobci v tom, že odůvodnění správních orgánů není v tomto ohledu zcela terminologicky přesné. Správní orgány v některých pasážích odkazovaly na § 4 odst. 2 zákona o odpadech, tedy na domněnku úmyslu zbavit se movité věci, a současně zmínily též § 4 odst. 3 zákona o odpadech, tedy povinnost zbavit se movité věci. Zabývaly se rovněž možným, avšak neprokázaným obsahem azbestu. Tyto formulační a argumentační nepřesnosti však podle soudu nezpůsobují nepřezkoumatelnost ani nezákonnost napadeného rozhodnutí.

34. Z rozhodnutí správních orgánů jako celku je zřejmé, že nosný závěr o povaze předmětného pásu jako odpadu spočívá v tom, že žalobce se této věci zbavil, resp. měl úmysl se jí zbavit. Správní orgány tento závěr dovodily zejména z toho, že předmětný pás nebyl použit k původnímu účelu jako střešní krytina, nýbrž jako výztuž zásilky, a že jej žalobce předal zákaznici jako neobjednanou součást balíku.

35. Napadené rozhodnutí tedy soud nevykládá tak, že by odpovědnost žalobce stála na prokázané povinnosti zbavit se věci podle § 4 odst. 3 zákona o odpadech. Takový závěr by skutečně vyžadoval další úvahy, zejména zda věc současně ohrožovala životní prostředí, případně zda byla vyřazena nebo stažena na základě jiného právního předpisu. Žalovaný však žalobci nekladl za vinu, že nesplnil povinnost zbavit se movité věci podle § 4 odst. 3 zákona o odpadech. Žalobci bylo kladeno za vinu, že nepředal odpad způsobem stanoveným v § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech. Úvahy o § 4 odst. 3 zákona o odpadech a o možné přítomnosti azbestu proto soud považuje za podpůrné, nikoli za nosné důvody napadeného rozhodnutí.

36. Předmětnou movitou věcí byl pás eternitové, resp. vláknocementové střešní krytiny. Jeho původním účelem bylo sloužit jako střešní krytina, tedy jako stavební výrobek určený ke krytí střechy. Žalobce jej však nepoužil jako střešní krytinu. Použil jej jako výztuhu zásilky rostlin. Takové použití je použitím k účelu odlišnému od účelu původního.

37. Tím soud neříká, že každé použití věci k jinému než původnímu účelu automaticky znamená, že věc je odpadem. Takový závěr by byl příliš široký. V projednávané věci je však významná kombinace více okolností: šlo o část střešní krytiny, kterou žalobce nepoužil jako střešní krytinu, nýbrž jako pomocný materiál při odeslání zásilky; tento materiál nebyl zákaznicí objednán, nebyl jí předáván jako samostatné zboží ani jako materiál určený k jejímu dalšímu využití; žalobce jej odesláním zásilky přenesl do dispozice zákaznice, a tím na ni přenesl i další osud této věci. Právě tyto konkrétní okolnosti svědčí o tom, že žalobce se věci zbavil, popřípadě měl úmysl se jí zbavit.

38. Žalobce namítá, že předmětný pás byl funkčně použit jako výztuha zásilky. Soud tuto skutkovou okolnost nezpochybňuje. Samotná funkční použitelnost věci však nevylučuje, že jde o odpad. Odpad není věcí, která musí být absolutně neužitečná, bez hodnoty nebo neschopná jakéhokoli faktického využití. Právě proto zákon o odpadech upravuje různé způsoby nakládání s odpady, včetně jejich využití, recyklace a ukončení odpadového režimu. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 7 17 A 87/2025 Pokud by jakékoli ad hoc použití věci k užitečnému účelu samo o sobě vylučovalo její povahu jako odpadu, podstatná část této právní úpravy by postrádala smysl.

39. Žalobce dále namítá, že § 4 odst. 2 zákona o odpadech zakládá pouze vyvratitelnou právní domněnku. S tím soud souhlasí. Tato námitka však sama o sobě důvodnost žaloby nezakládá. Žalobcem tvrzené skutečnosti nejsou způsobilé zpochybnit závěr správních orgánů, že předmětný pás byl odpadem. Pouhé tvrzení, že byl po dobu přepravy fakticky použit jako výztuha zásilky, nevyvrací závěr, že se jej žalobce zbavil, případně že měl úmysl se jej zbavit. Ze správního spisu nevyplývá, že by předmětný pás byl nadále určen k použití jako střešní krytina, že by jej žalobce zákaznici předal jako objednané zboží, že by zákaznice s jeho převzetím jako samostatné věci souhlasila, ani že by šlo o běžný obalový či přepravní prostředek.

40. Pro posouzení věci je významné rovněž rozlišení opětovného použití výrobku od využití odpadu. Podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech je opětovným použitím postup, kterým jsou výrobky nebo jejich části, které nejsou odpadem, znovu použity ke stejnému účelu, ke kterému byly původně určeny. Předmětný pás střešní krytiny byl původně určen ke krytí střechy. Jeho použití jako výztuhy balíku proto nebylo použitím ke stejnému účelu, k němuž byl původně určen. Žalobce tak nemůže úspěšně tvrdit, že šlo o opětovné použití ve smyslu citovaného ustanovení.

41. Soud v této souvislosti odlišuje nyní posuzovanou věc od příkladů uváděných žalobcem, zejména od opakovaného použití kartonových krabic či jiných běžných obalových materiálů. Podstatné není pouze to, že kartonová krabice je běžnější nebo méně problematický materiál, ale především to, že jde o věc určenou k balení a přepravě. Její opětovné použití k zabalení jiné zásilky proto odpovídá jejímu obvyklému účelu. Naproti tomu pás střešní krytiny je stavebním materiálem určeným ke krytí střechy, nikoli obalovým či přepravním prostředkem. Potvrzení závěrů správních orgánů proto neznamená, že by nebylo možné opakovaně používat běžné obalové materiály.

42. Při rozlišení běžného použití pomocného či obalového materiálu při přepravě od zbavení se věci ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o odpadech je třeba hodnotit všechny okolnosti konkrétního případu. Význam má zejména účel a obvyklá funkce použité věci, její role v posuzované transakci, očekávání příjemce zásilky a to, zda odesílatel nad věcí po jejím použití zachovává kontrolu, nebo zda její další osud přenáší na příjemce. V projednávané věci žalobce nepoužil předmětný pás pouze dočasně ve své provozovně s tím, že by jej po splnění pomocné funkce dále sám držel nebo opakovaně používal. Vložil jej do zásilky jako neobjednanou pomocnou výztuhu, nezajistil jeho vrácení ani další vlastní použití a po doručení zásilky ponechal jeho další osud na zákaznici. Právě v tomto přenesení dalšího nakládání s předmětným pásem na zákaznici soud spatřuje zásadní objektivní okolnost svědčící o zbavení se věci.

43. Subjektivní tvrzení žalobce, že se pásu nechtěl zbavit, nýbrž jej chtěl pouze účelně využít při přepravě, proto nemůže převážit nad uvedenými objektivními okolnostmi. Ty dostatečně podporují závěr správních orgánů, že předmětný pás byl odpadem ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o odpadech.

44. Soud proto uzavírá, že správní orgány nepochybily, pokud předmětný pás střešní krytiny právně kvalifikovaly jako odpad. Tato kvalifikace nestojí na prokázání obsahu azbestu ani Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 8 17 A 87/2025 na závěru, že žalobce měl povinnost se věci zbavit podle § 4 odst. 3 zákona o odpadech. Je založena na závěru, že se žalobce předmětné věci zbavil, případně měl úmysl se jí zbavit, a to za okolností popsaných výše.

45. Soud se dále zabýval žalobní námitkou, že i pokud by šlo o odpad, žalobce jej sám zpracoval, resp. využil jako výztuhu zásilky, a proto nebyl povinen jej předat podle § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech. Ani tato námitka není důvodná.

46. Z § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech skutečně plyne, že povinnost předat odpad zákonem stanoveným způsobem se týká odpadu, který osoba sama nezpracuje v souladu se zákonem. Rozhodující je však právě dovětek „v souladu s tímto zákonem“. Nelze tedy přijmout závěr, že jakékoli faktické použití odpadu k určitému účelu je automaticky jeho zákonným zpracováním.

47. Ze správního spisu nevyplývá, že by předmětný odpad byl využit v zařízení určeném pro nakládání s odpady, na základě zákonem předpokládaného oprávnění nebo jiným způsobem, který zákon o odpadech pro daný případ připouští. Žalobce žádné konkrétní okolnosti svědčící o zákonném zpracování odpadu neuvedl ani nedoložil. Pouhé vložení pásu střešní krytiny do zásilky jako výztuhy proto nelze považovat za zpracování odpadu v souladu se zákonem o odpadech.

48. Žalobce v této části své argumentace směšuje faktickou a právní rovinu. Soud nezpochybňuje, že předmětný pás mohl po dobu přepravy plnit mechanickou funkci výztuhy zásilky. To však ještě neznamená, že byl zákonně zpracován jako odpad. Skutečnost, že odpad může být fakticky použitelný, nezbavuje jeho držitele povinnosti nakládat s ním v režimu zákona o odpadech. Přijetí opačného názoru by umožnilo obejít povinnosti podle § 13 zákona o odpadech pouhým tvrzením, že odpad byl nějakým způsobem použit.

49. Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že jeho jednání bylo samo o sobě kryto hierarchií odpadového hospodářství a principy cirkulární ekonomiky. Tyto principy jsou pro výklad a použití zákona o odpadech významné. Nejde však o samostatné oprávnění nakládat s odpady mimo zákonem stanovený režim. Hierarchie odpadového hospodářství podporuje předcházení vzniku odpadu, jeho opětovné použití, recyklaci a další využití, avšak při zachování pravidel, která zákon stanoví k ochraně životního prostředí a zdraví lidí.

50. Žalobce proto nemohl nahradit zákonem stanovený postup nakládání s odpadem vlastním úsudkem, že použití pásu střešní krytiny jako výztuhy zásilky je hospodárné nebo šetrné. Zákon o odpadech sice preferuje využití odpadu před jeho odstraněním, avšak pouze za splnění zákonných podmínek. Ty v projednávané věci splněny nebyly.

51. Soud tedy uzavírá, že žalobce předmětný odpad sám nezpracoval v souladu se zákonem o odpadech. Vznikla mu proto povinnost naložit s ním podle § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech, tedy předat jej některému ze zákonem vymezených oprávněných subjektů nebo na zákonem určené místo. Tuto povinnost žalobce nesplnil.

52. Soud dále posoudil, zda správní orgány správně kvalifikovaly jednání žalobce jako přestupek podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech. Žalobce namítal, že znaky této skutkové podstaty naplněny nebyly. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 9 17 A 87/2025 53. Skutková podstata přestupku podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech dopadá na právnickou nebo podnikající fyzickou osobu, která nepředá odpad v souladu s hierarchií odpadového hospodářství způsobem stanoveným v § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech. Jejími znaky jsou existence odpadu, povinnost jeho předání podle § 13 odst. 1 písm. e), nepředání odpadu zákonem stanoveným způsobem a subjekt v podobě právnické nebo podnikající fyzické osoby.

54. V projednávané věci byly tyto znaky naplněny. Žalobce je podnikající fyzickou osobou. Předmětný pás střešní krytiny byl odpadem. Žalobce jej sám nezpracoval v souladu se zákonem. Byl proto povinen jej předat zákonem stanoveným způsobem, tedy zejména do zařízení určeného pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu, obchodníkovi s odpady s příslušným povolením, případně na místo určené obcí, pokud by byly splněny zákonné podmínky. Žalobce však předmětný odpad předal zákaznici, tedy nepodnikající fyzické osobě, která nebyla osobou oprávněnou k převzetí odpadu podle § 13 odst. 2 zákona o odpadech.

55. Formulace skutku ve výroku správního orgánu prvního stupně, podle níž žalobce odpad „využil jako výztuž balíku pro zákazníka“, na tomto závěru nic nemění. Z popisu skutku je zřejmé, že podstatou vytýkaného jednání bylo předání odpadu zákaznici namísto předání zákonem stanoveným způsobem. Právě takové jednání odpovídá skutkové podstatě podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech.

56. Soud v této souvislosti nepřehlédl, že v předchozím průběhu správního řízení byla zvažována též právní kvalifikace podle § 121 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech, tedy nakládání s odpadem mimo zařízení určené pro nakládání s odpady podle § 13 odst. 1 písm. b). Předmětem soudního přezkumu je však napadené rozhodnutí žalovaného, které vychází z právní kvalifikace podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech. Pro posouzení žaloby je proto rozhodné, zda skutkový děj popsaný ve výroku a odůvodnění správních rozhodnutí naplňuje znaky právě této skutkové podstaty. Jak soud vysvětlil výše, tyto znaky naplněny byly.

57. Žalobní argument, že použití materiálu odpovídalo „jinému využití“ odpadu, tedy jedné z forem nakládání s odpady preferovaných hierarchií odpadového hospodářství, nemůže obstát. I kdyby soud připustil, že použití pásu jako výztuhy zásilky bylo z faktického hlediska užitečné, neznamená to, že šlo o zákonné využití nebo zpracování odpadu. Přestupek nebyl spáchán proto, že by žalobce odpad vůbec nevyužil, nýbrž proto, že jej nepředal zákonem stanoveným způsobem a neprokázal jeho vlastní zákonné zpracování. Hierarchie odpadového hospodářství nemůže sloužit jako důvod pro předání odpadu neoprávněné osobě.

58. Soud proto považuje právní kvalifikaci jednání žalobce jako přestupku podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech za správnou. Správní orgány dostatečně zjistily rozhodné okolnosti a podřadily je pod odpovídající právní normu. Žalobce ve skutečnosti nezpochybňuje rozhodný skutkový děj, nýbrž dovozuje odlišný právní následek z toho, že předmětný pás byl po určitou dobu funkčně použit jako výztuha. Jak však soud vysvětlil výše, tato okolnost nebrání kvalifikaci předmětné věci jako odpadu a současně nenahrazuje zákonné zpracování ani zákonné předání odpadu. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 10 17 A 87/2025 59. Samostatně bylo třeba vypořádat žalobní námitku, že správní orgány neprokázaly obsah azbestu v předmětném pásu. Tato námitka je skutkově správná v tom smyslu, že ze správního spisu neplyne laboratorní ani jiné odborné prokázání, že předmětný pás azbest obsahoval. Z této skutečnosti však nevyplývá nezákonnost napadeného rozhodnutí.

60. Žalobce nebyl uznán vinným z přestupku spočívajícího v nakládání s odpadem obsahujícím azbest ani z přestupku při nakládání s nebezpečným odpadem. Skutková podstata podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech není podmíněna tím, že předmětný odpad je odpadem nebezpečným. Dopadá i na odpad ostatní. Pro její naplnění bylo rozhodné, zda šlo o odpad a zda byl předán zákonem stanoveným způsobem. Tyto znaky byly naplněny bez ohledu na to, zda předmětný pás obsahoval azbest.

61. Úvahy správních orgánů o možné přítomnosti azbestu proto soud chápe jako úvahy podpůrné a preventivní, nikoli jako důvod pro závěr o naplnění zákonných znaků přestupku. Mohly být významné pouze pro celkové hodnocení vhodnosti žalobcem zvoleného způsobu nakládání s materiálem. Pokud správní orgány poukazovaly na to, že u eternitové či vláknocementové krytiny nelze bez odborného posouzení vyloučit rizikové vlastnosti, šlo o argument směřující k obezřetnosti při nakládání s tímto materiálem. Nešlo však o znak skutkové podstaty, který by musel být v řízení prokázán.

62. Žalovaný navíc neprokázání obsahu azbestu zohlednil ve prospěch žalobce při úvaze o druhu správního trestu. Výslovně připustil, že obsah azbestu nebyl potvrzen ani vyloučen, a s ohledem na nízkou závažnost věci, malé množství materiálu, jediný zjištěný případ, absenci prokázaného poškození životního prostředí a dosavadní bezúhonnost žalobce na úseku ochrany životního prostředí změnil pokutu na napomenutí. Nelze tedy uzavřít, že by byl žalobce sankcionován za okolnost, která nebyla prokázána.

63. K žalobcovu tvrzení, že předmětný materiál nebyl nebezpečný a že jeho použití nemohlo ohrozit životní prostředí, soud uvádí, že pro naplnění skutkové podstaty podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech nebylo třeba prokázat skutečné poškození životního prostředí ani nebezpečnou vlastnost odpadu. Pro posouzení naplnění skutkové podstaty a minimální společenské škodlivosti je v projednávané věci podstatné, že žalobce jako podnikající fyzická osoba předal odpad osobě, která nebyla oprávněna jej převzít, namísto toho, aby jej předal zákonem stanoveným způsobem. Tím byl dotčen zákonem chráněný zájem na kontrolovaném nakládání s odpady.

64. Soud souhlasí s tím, že intenzita společenské škodlivosti byla v projednávané věci nízká. Šlo o jediný prokázaný případ, malé množství materiálu, nebylo zjištěno přímé poškození životního prostředí a nebylo prokázáno, že by šlo o nebezpečný odpad. Tyto okolnosti však nevedou k závěru, že materiální stránka přestupku chyběla zcela. Žalovaný nízkou intenzitu přestupku zohlednil při volbě správního trestu, když pokutu nahradil napomenutím. Soud tuto úvahu zmiňuje pouze v návaznosti na žalobní tvrzení o absenci ohrožení životního prostředí a nenaplnění znaků přestupku.

65. Soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost nelze dovozovat pouze z toho, že žalobce se závěry správních orgánů nesouhlasí nebo že považuje jejich právní úvahy za nesprávné. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů teprve tehdy, pokud z něj nelze zjistit, jaké skutkové a právní důvody správní orgán k výroku vedly. Tak tomu zde není. Z rozhodnutí Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 11 17 A 87/2025 správních orgánů obou stupňů, která tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek, je zřejmé, že předmětný pás byl považován za odpad proto, že s ním žalobce naložil jako s věcí, které se zbavuje, resp. měl úmysl se jí zbavit, a že jej následně nepředal zákonem stanoveným způsobem. Žalobce ostatně proti tomuto nosnému závěru v žalobě věcně brojí, což svědčí o tom, že mu důvody rozhodnutí byly srozumitelné.

66. Je pravda, že odůvodnění správních orgánů mohlo být přesnější, zejména pokud jde o výslovné oddělení jednotlivých alternativ definice odpadu podle § 4 odst. 1 zákona o odpadech a pokud jde o význam úvah o možné přítomnosti azbestu. Tyto nedostatky však nepůsobí nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Nosné důvody rozhodnutí jsou seznatelné: správní orgány považovaly předmětný pás střešní krytiny za odpad, neboť nebyl použit k původnímu účelu a žalobce se jej zbavil předáním zákaznici v zásilce; současně dospěly k závěru, že žalobce tento odpad nepředal způsobem stanoveným v § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech.

67. Soud v souvislosti s žalobní námitkou nesprávné právní kvalifikace a zmatečnosti rozhodnutí dodává, že žalovaný výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uvedl do souladu s právní kvalifikací, kterou správní orgány v odůvodnění dovodily, a současně změnil uložený správní trest ve prospěch žalobce. Tato okolnost nezpůsobuje nesrozumitelnost ani nezákonnost napadeného rozhodnutí.

68. Soud tedy shrnuje, že žalobní námitky nejsou důvodné. Správní orgány měly dostatečný podklad pro závěr, že předmětný pás střešní krytiny byl odpadem ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o odpadech. Žalobce tento odpad sám nezpracoval v souladu se zákonem a nepředal jej způsobem stanoveným v § 13 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech. Právní kvalifikace jednání jako přestupku podle § 121 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech je správná. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a zákonné.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

69. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

70. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce ve věci úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci úspěšný, avšak nevznikly mu náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 12 17 A 87/2025 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 26. června 2026 Milan Tauber v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.