17 Ad 3/2025

Rubrum

č. j. 17 Ad 3/2025 - 74 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Taubera, soudce Vadima Hlavatého a soudkyně Pavly Klusáčkové ve věci žalobkyně: nezl. A. L. bytem XXX zastoupena advokátkou Mgr. Zuzanou Candigliota sídlem Burešova 6, Brno proti žalované: revizní komise Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky sídlem Orlická 4, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 12. 2024, č. j. VZP-24-07796178-D4GE, sp. zn. S-ZP-VZP-19-01254188-D1B3, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 2 17 Ad 3/2025

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 3 17 Ad 3/2025

Odůvodnění

I. Základ sporu a obsah žaloby

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 28. 3. 2019, č. j. VZP-19-01279834-D1B3, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o udělení souhlasu s úhradou plánované zdravotní péče v zahraničí. Jde již o druhé odvolací rozhodnutí v téže věci, neboť první bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 Ad 9/2020-103. Uvedeným rozsudkem soud žalované uložil, aby zohlednila, zda žalobkyní čerpaná péče v rakouském zařízení by byla rakouskému občanovi hrazena z veřejného zdravotního pojištění či nikoli.

2. Žaloba popisuje zdravotní stav nezletilé od jejího předčasného narození v roce 2018. Žalobkyně trpí dlouhodobou poruchou příjmu potravy (dysfagií), která vyústila v nezbytnost výživy prostřednictvím sondy. Přes opakovanou ambulantní i hospitalizační péči ve Fakultní nemocnici Brno nedošlo k dostatečnému zlepšení a váhový přírůstek dítěte stagnoval. Ošetřující lékaři proto rodičům doporučili zavedení gastrické sondy PEG jako další fázi péče, současně je však upozornili na rizika tohoto invazivního zákroku. Rodiče žalobkyně v uvedené situaci vyhledali informace o zahraničním specializovaném programu NoTube ve Štýrském Hradci, určeném dětem závislým na sondové výživě. Ošetřující lékaři FN Brno tento postup podpořili a sdělili rodičům, že obdobný komplexní program není v ČR dostupný.

3. Žalobkyně následně podala žádost o předchozí souhlas s úhradou nákladů péče poskytované programem NoTube. Přiložila k ní zdravotnickou dokumentaci a stanoviska ošetřujících lékařů, dle nichž je program NoTube jedinou možností, jak se vyhnout zavedení PEG. Prvostupňový orgán žádost zamítl s tím, že potřebná péče je dostupná i v ČR, např. ve Fakultní nemocnici Motol. Rodiče žalobkyně namítali, že jim tato alternativa nebyla ze strany lékařů nabídnuta a že péče v FN Motol není srovnatelná co do komplexnosti s programem NoTube. Vzhledem k naléhavosti zdravotního stavu podstoupila žalobkyně program NoTube, uvedená terapie byla úspěšná, a dle lékařských zpráv vhodnější než operativní zákrok.

4. Při následném vyhodnocování ze strany žalované, zda by péče v zařízení NoTube byla či nebyla hrazena z veřejného zdravotního pojištění, rakouská strana pouze konstatovala, že nemůže poskytnout konečné vyjádření bez podrobnějšího výčtu výkonů, a později sdělila, že klinika NoTube není smluvním zařízením. Žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasí; uvádí, že podstatný je typ poskytnuté péče, který je podle jejího názoru v Rakousku součástí hrazené péče, nikoli status konkrétního zařízení. Tvrdí, že žalovaná volí nadměrně formalistický výklad, jenž odporuje účelu nařízení, principu volného pohybu služeb i nejlepšímu zájmu dítěte. Žalobkyně dovozuje, že žalovaná tento princip nerespektovala, a její rozhodnutí je proto věcně nesprávné i nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalované k podané žalobě Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 4 17 Ad 3/2025 5. Žalovaná uvádí, že v předchozím soudním řízení bylo konstatováno splnění dvou podmínek stanovených čl. 20 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“), a to že poskytnutá léčba odpovídá léčbě hrazené v ČR a že tento typ léčby není dostupný v přiměřené lhůtě v místě bydliště žalobkyně. Zdůrazňuje však, že je třeba posoudit i další podmínku – zda by péče byla hrazena, kdyby byla žalobkyně pojištěna v Rakousku.

6. Žalovaná vysvětluje, že podle příslušných ustanovení koordinačních nařízení EU lze uhradit pouze takové zdravotní služby, které by byly uhrazeny pojištěnci podle právních předpisů státu, v němž se péče poskytuje. Z toho dovozuje, že souhlas s úhradou může být udělen výlučně u poskytovatelů, kteří jsou napojeni na systém veřejného zdravotního pojištění daného státu a akceptují evropský formulář S2.

7. Žalovaná přiložila k vyjádření odpověď rakouského styčného orgánu z října 2025. Podle této informace je zařízení NoTube sice licencováno rakouskými zdravotnickými úřady, avšak není smluvní institucí podle rakouské úpravy a jeho služby nejsou zahrnuty v systému rakouského veřejného zdravotního pojištění. Rakouské zdravotní pojišťovny proto neposkytují na péči v tomto zařízení žádné přímé plnění a pacienti – rakouští i zahraniční – hradí léčbu sami. Z tohoto důvodu podle rakouského orgánu nejsou splněny podmínky čl. 20 nařízení č. 883/2004 a formulář S2 není možné vydat.

8. Žalovaná z uvedeného dovozuje, že zdravotní služby poskytnuté v zařízení NoTube nejsou hrazeny z rakouského veřejného zdravotního pojištění, a tudíž nelze aplikovat čl. 20 nařízení č. 883/2004. Dodává, že udělení souhlasu by vytvořilo u žalobkyně nereálné očekávání úhrady, protože ani rakouský pojištěnec by v takovém zařízení neměl nárok na plnění. Z toho důvodu navrhla soudu žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

III. Replika žalobkyně

9. Žalobkyně v replice rozporuje tvrzení žalované, že služby NoTube nejsou nikdy hrazeny ani rakouským pojištěncům. Uvádí, že podle informací od poskytovatele existují případy, kdy rakouské zdravotní pojišťovny proplácejí péči na základě individuálního posouzení, zpravidla prostřednictvím následné úhrady části nebo celé fakturované částky. Dále žalobkyně poukazuje na to, že rakouský systém obecně umožňuje refundaci nákladů za péči poskytnutou i nesmluvními ambulantními zařízeními, přičemž běžné sazby refundace činí například 50–80 %. Z odpovědi rakouské instituce podle ní vyplývá pouze to, že pacient nese náklady předem, nikoli že není následně možná jejich úhrada. Žalobkyně proto tvrdí, že má právo na stejné zacházení jako rakouští pojištěnci, a žalovaná nemůže vycházet z neúplných či zavádějících informací.

10. Žalobkyně dále trvá na tom, že rozhodující je uhraditelnost typu péče v Rakousku jako takové, a to zejména s ohledem na skutečnost, že pro ni šlo o jedinou včas dostupnou a medicínsky nezbytnou formu léčby. Poukazuje na interpretační pravidlo vycházející z ochrany nejlepšího zájmu dítěte, podle něhož je třeba volit takový výklad právních předpisů, který tento zájem nejlépe naplňuje. Zdůrazňuje, že nelze akceptovat výklad, který by vedl k závěru, že dítě nemá přístup k včasné a nezbytné péči ani ve státě svého pobytu, ani v jiném členském státě, přestože by za standardních okolností šlo o péči hrazenou. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 5 17 Ad 3/2025 11. Pro případ, že by soud přesto považoval za rozhodující uhraditelnost ve vztahu ke konkrétnímu poskytovateli, žalobkyně uvádí, že má za to, že služby NoTube mohou být rakouským pojištěncům za určitých podmínek proplaceny. Navrhuje proto doplnění dokazování doplněním stanoviska rakouských orgánů k otázce, zda a za jakých podmínek v praxi dochází k refundaci péče poskytované v NoTube. Tvrdí, že dosavadní podklady předložené žalovanou jsou toliko částečné a neumožňují učinit odpovídající závěr.

12. Závěrem žalobkyně uvádí, že vzhledem k rozdílným výkladům právní úpravy navrhuje, aby soud v případě pochybností položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku k výkladu relevantních ustanovení unijního práva, tj. je-li pro úhradu rozhodující, zda typ léčby spadá pod hrazené úkony. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 6 17 Ad 3/2025 IV. Duplika žalované 13. Žalovaná dále v duplice zdůrazňuje, že čl. 20 nařízení č. 883/2004 se vztahuje pouze na poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních zapojených do systému veřejného zdravotního pojištění. Odkazuje přitom na metodický výklad Evropské komise, podle něhož se uvedené nařízení nevztahuje na zdravotní péči poskytovanou nesmluvními či soukromými poskytovateli. Při posuzování nároku na úhradu zdravotní péče je proto podle žalované nezbytné zohlednit i povahu poskytovatele, tedy zda jde o poskytovatele smluvního či nesmluvního. Tento princip ilustruje příkladem stomatologické péče, kdy u smluvního poskytovatele je péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění, zatímco u nesmluvního poskytovatele nese náklady plně pojištěnec.

14. Žalovaná dále rozlišuje právní režimy podle nařízení č. 883/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči. V režimu nařízení č. 883/2004 je zpravidla nutný předchozí souhlas zdravotní pojišťovny a úhrada probíhá prostřednictvím formuláře S2, přičemž náklady jsou hrazeny přímo mezi dotčenými institucemi. Naproti tomu shora uvedená směrnice umožňuje čerpání péče bez předchozího souhlasu, kdy pacient nejprve uhradí péči sám a následně žádá o náhradu nákladů, a to pouze do výše, která by byla hrazena v jeho domovském státě. Na tomto základě žalovaná uzavírá, že úhrada prostřednictvím formuláře S2 je možná jen u poskytovatelů zapojených do systému veřejného zdravotního pojištění, zatímco v posuzovaném případě jde o rakouského nesmluvního poskytovatele, který tento režim neakceptuje; náhrada nákladů je naopak možná pouze podle směrnice.

15. V návaznosti na repliku žalobkyně žalovaná uvádí, že žalobkyně zaměňuje pojmy „úhrada“ a „náhrada“ nákladů, tedy dva odlišné režimy financování zdravotní péče. Zdůrazňuje, že úhrada nákladů na základě formuláře S2 znamená přímé hrazení mezi institucemi bez finanční účasti pojištěnce, zatímco náhrada nákladů předpokládá, že pojištěnec nejprve péči uhradí a následně žádá o refundaci. Popsané skutkové okolnosti podle žalované odpovídají právě režimu náhrady nákladů, který je založen na individuálním správním uvážení zdravotní pojišťovny a nezakládá automatický právní nárok. Z tohoto důvodu žalovaná dovozuje, že nebylo možné udělit souhlas s úhradou prostřednictvím formuláře S2, neboť dotčené zařízení tento mechanismus nepoužívá.

16. K námitkám žalobkyně ohledně rakouského systému zdravotního pojištění žalovaná uvádí, že předložené informace jsou neúplné a zavádějící. Podle žalované vychází žalobkyně z neoficiálního zdroje a opomíjí, že u nesmluvních poskytovatelů (Wahlarzt) pacient hradí péči předem a veřejné zdravotní pojištění poskytuje pouze částečnou náhradu, přičemž plné či vyšší plnění může být kryto pouze z doplňkového soukromého pojištění, nejedná se tak o plnění v rámci systému veřejného zdravotního pojištění. Žalovaná proto uzavírá, že žalobkyní popsané fungování rakouského systému neodpovídá realitě.

V. Triplika žalobkyně

17. Žalobkyně ve svém vyjádření setrvala na argumentaci uplatněné v žalobě a polemizovala se závěry žalované obsaženými v její duplice. Především zdůrazňuje, že žalovaná při hodnocení věci zcela opomíjí nejlepší zájem nezletilého dítěte, který musí být podle ustálené judikatury Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 7 17 Ad 3/2025 vždy rozhodujícím hlediskem. Podle žalobkyně bylo poskytnutí sporné zdravotní péče nepochybně v jejím nejlepším zájmu, neboť šlo o péči šetrnou, naléhavou a nezbytnou k ochraně jejího zdraví, přičemž taková péče nebyla v rozhodné době v České republice dostupná.

18. Dále žalobkyně uvádí, že předmětná zdravotní péče nebyla za daných okolností dostupná ani v Rakousku běžným způsobem pro zahraniční pacienty, jelikož Lékařská univerzita ve Štýrském Hradci neměla kapacitu je přijímat. Právě tato skutečnost vedla ke vzniku poskytovatele NoTube, který představoval jedinou reálně dostupnou možnost, jak nezletilé zajistit potřebnou léčbu odpovídající jejímu zdravotnímu stavu. Rodiče žalobkyně tak podle jejího tvrzení jednali zcela v jejím zájmu, když tuto jedinou dostupnou variantu využili.

19. Žalobkyně současně namítá, že za dané situace je ryze formalistické trvat na podmínce, aby péče byla poskytnuta výlučně ve smluvním zařízení veřejného zdravotního pojištění, pokud taková péče pro ni nebyla fakticky dostupná. Podle jejího názoru je nutno právní úpravu vykládat v souladu s právem dítěte na ochranu zdraví a s principem nejlepšího zájmu dítěte, nikoli restriktivně s odkazem na formální požadavky, jako je existence určitého formuláře. Žalobkyně proto dovozuje, že měla právo na úhradu zdravotní péče ve stejném rozsahu jako pojištěnci v Rakousku, a to bez ohledu na konkrétního poskytovatele.

20. V této souvislosti žalobkyně zdůrazňuje, že skutečnost, že rakouský systém disponoval kapacitami pro domácí pojištěnce, avšak nikoli pro zahraniční pacienty, jí nelze přičítat k tíži. Podle jejího názoru je v rozporu s dobrými mravy i s právem na zdravotní péči, aby žalovaná přenášela náklady na nezletilou a její rodinu a současně tím fakticky ušetřila prostředky, které by jinak musela vynaložit na nákladnější léčbu v České republice. Naopak měla to být právě žalovaná, kdo měl aktivně zajistit dostupnost potřebné péče v rámci své zákonné povinnosti.

21. Konečně žalobkyně navrhuje, aby soud pro případ potřeby ověřil u příslušných rakouských orgánů, zda jsou zdravotní služby poskytované poskytovatelem NoTube hrazeny rakouským pojištěncům, neboť informace předložené žalovanou považuje za zavádějící.

VI. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

22. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

23. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně i žalovaná s tímto postupem souhlasily, resp. nevyjádřily nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Veškeré podklady a listiny, z nichž soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou jednak obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS), a jednak se jedná o listiny, k nimž všichni účastníci řízení měli možnost se vyjádřit, popř. jim tyto listiny musely být známy.

24. Žaloba není důvodná. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 8 17 Ad 3/2025 25. Soud předesílá, že neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Z jeho odůvodnění je seznatelné, z jakých skutkových podkladů žalovaná vycházela i jaký právní závěr z nich učinila, totiž že služby poskytovatele NoTube nespadají do systému rakouského zákonného zdravotního pojištění způsobem, který by umožňoval poskytnutí plnění podle čl. 20 nařízení č. 883/2004. To, že soud některé právní úvahy žalované koriguje či zpřesňuje, nezakládá samo o sobě nepřezkoumatelnost rozhodnutí; jde o otázku zákonnosti právního posouzení, kterou soud přezkoumal věcně.

26. Městský soud v Praze již rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 Ad 9/2020-103, rozhodl, že v této věci jsou splněny obě podmínky dle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 883/2004. Touto skutečností byl proto soud v tomto řízení vázán a nebyl oprávněn tento právní závěr zpochybnit. Žalované byl uvedeným rozsudkem ponechán pouze prostor, aby v dalším řízení vyhodnotila, zda žalobkyni poskytnutá zdravotní služba by podle právní úpravy zdravotního pojištění v Rakousku byla či nebyla rakouskému zdravotnímu pojištěnci uhrazena ze systému veřejného zdravotního pojištění. Soud v tomto řízení posuzoval klíčovou otázku, zda by léčba v zařízení NoTube zakládala rakouskému pojištěnci nárok na plnění z rakouského zákonného zdravotního pojištění; při záporné odpovědi nelze žalobkyni v režimu čl. 20 nařízení č. 883/2004 přiznat žádné plnění.

27. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaná po vydání předchozího zrušujícího rozsudku zjišťovala u příslušné rakouské instituce, zda by péče poskytnutá žalobkyni v zařízení NoTube byla osobě pojištěné v rakouském systému zákonného zdravotního pojištění hrazena, popřípadě v jakém rozsahu. Poté, co žalobkyně doložila detailní přehled služeb poskytnutých v zařízení NoTube, zaslala žalovaná tento přehled rakouské instituci s dotazem, zda by tyto služby byly v případě rakouského pojištěnce kryty rakouským veřejným, resp. zákonným zdravotním pojištěním, a v jaké výši. Rakouská instituce následně ve formuláři H002 ze dne 14. 11. 2024 potvrdila své předchozí vyjádření slovy „Keine Leistungen nach österreichischen Rechtsvorschriften“, tedy že podle rakouských právních předpisů nenáleží žádné plnění.

28. V soudním řízení bylo toto sdělení dále vysvětleno vyjádřením Dachverband der Sozialversicherungsträger, který působí jako rakouské styčné místo pro mezinárodní styk ve věcech sociálního a zdravotního pojištění. Podle tohoto vyjádření je NoTube sice klinikou licencovanou rakouskými zdravotnickými orgány, a je tedy oprávněna poskytovat zdravotní péči, nejde však o smluvní instituci ve smyslu § 338 rakouského zákona o všeobecném sociálním pojištění. Jde o soukromou instituci, jejíž služby nejsou zahrnuty do smluvního systému rakouského sociálního pojištění ani do katalogu dávek rakouského zákonného zdravotního pojištění. Rakouská zdravotní pojišťovna proto neposkytuje na péči v tomto zařízení přímé krytí nákladů; totéž platí pro osoby pojištěné v Rakousku. Soud toto pozdější vyjádření nepovažuje za novou skutečnost měnící rozhodný skutkový stav, nýbrž za vysvětlení a potvrzení závěru, z něhož žalovaná vycházela již před vydáním napadeného rozhodnutí.

29. Soud přitom nepřehlédl námitku žalobkyně, že rakouský systém může v některých situacích umožňovat následnou refundaci nákladů za péči poskytnutou nesmluvními poskytovateli. Obecně lze připustit, že pro účely koordinačních nařízení není rozhodná výlučně forma plnění, tedy zda jde o přímou úhradu poskytovateli nebo následnou zákonnou náhradu nákladů pojištěné osobě. Relevantní by byla i taková následná náhrada, pokud by ji právní Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 9 17 Ad 3/2025 předpisy státu místa poskytnutí péče přiznávaly vlastním pojištěncům ve vztahu ke konkrétní péči a konkrétnímu poskytovateli. V posuzované věci však oficiální odpovědi rakouského styčného orgánu, a to i po zaslání detailního rozpisu služeb poskytnutých žalobkyni, neuvádějí žádnou zákonnou náhradu nákladů, nýbrž výslovně konstatují, že podle rakouských právních předpisů nenáleží žádné plnění. Žalobkyně proti tomu nepředložila oficiální podklad k rakouskému zákonnému zdravotnímu pojištění, který by se vztahoval přímo ke službám poskytovatele NoTube v rozhodném období a který by závěr rakouského styčného orgánu zpochybňoval. Obecné informace o možnosti refundace péče u některých nesmluvních ambulantních poskytovatelů, případně tvrzení zprostředkovaná poskytovatelem NoTube, nejsou způsobilé vyvrátit konkrétní a opakované sdělení příslušné rakouské instituce. Soud proto neshledal důvod vyžadovat další stanovisko rakouských orgánů.

30. Žalobkyně namítá, že rozhodující nemá být povaha poskytovatele, nýbrž povaha poskytnuté zdravotní služby. Soud souhlasí potud, že obecná povaha poskytnuté péče je významná; ostatně není sporné, že žalobkyně obdržela péči, jejíž obdoba či dostupný ekvivalent může být hrazen ze systému zdravotního pojištění. V režimu čl. 20 odst. 2 nařízení č. 883/2004 to však samo o sobě nepostačuje. Pojištěná osoba má obdržet věcné dávky podle právních předpisů státu místa péče tak, jako by v tomto státě byla pojištěna. Je proto třeba zkoumat, zda podle těchto právních předpisů vzniká domácímu pojištěnci nárok na plnění právě ve vztahu ke konkrétní péči poskytnuté konkrétním poskytovatelem.

31. Rozsudek Soudního dvora ve věci Stamatelaki nevede k jinému závěru. Týkal se vnitrostátní právní úpravy, která v zásadě vylučovala náhradu nákladů na hospitalizaci v soukromých zdravotnických zařízeních v jiném členském státě, a Soudní dvůr ji posuzoval z hlediska volného pohybu služeb. Nynější věc však není řízením o náhradě nákladů podle režimu přeshraniční zdravotní péče či volného pohybu služeb, nýbrž řízením o nároku podle čl. 20 nařízení č. 883/2004. V tomto režimu má pojištěná osoba obdržet v členském státě místa péče věcné dávky podle právních předpisů tohoto státu tak, jako by zde byla pojištěna. Rozhodnou otázkou proto není obecná přípustnost náhrady nákladů za péči v soukromém zařízení v jiném členském státě, nýbrž to, zda by rakouský pojištěnec měl podle rakouského zákonného systému nárok na plnění ve vztahu k péči poskytnuté poskytovatelem NoTube. Takový nárok podle zjištění rakouské instituce nevzniká.

32. Ani tvrzená kapacitní nedostupnost péče ve smluvním zařízení v Rakousku nevede k jinému závěru. Pokud by péče u poskytovatele, který je do systému zákonného zdravotního pojištění zapojen, byla hrazena, neznamená to ještě, že musí být v témže režimu hrazena i péče poskytnutá poskytovatelem, u něhož podle právních předpisů státu místa péče žádný nárok na plnění nevzniká. Přijetí opačného závěru by fakticky stavělo zahraničního pojištěnce do výhodnějšího postavení než pojištěnce domácího a neodpovídalo by logice koordinace systémů sociálního zabezpečení.

33. K jinému závěru nevede ani odkaz žalobkyně na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16; ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16; a ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17) vztahující se k aplikaci tzv. nejlepšího zájmu dítěte. Skutkový stav v žalobkyní odkazované judikatuře je odlišný, ani jeden z těchto nálezů se netýká poskytnutí plnění za absolvování zdravotní služby, natož zdravotní služby v zahraničí. Mimoto v tomto řízení není nijak sporné, že žalobkyni poskytnutá léčba v zařízení NoTube Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 10 17 Ad 3/2025 byla důvodně vynaložená, ke vhodnosti tohoto postupu se ostatně vyjádřil Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 22. 11. 2023, č. j. 5 Ad 9/2020-103. Ani doloženým nejlepším zájmem dítěte ovšem nelze dovodit, že poskytnutá zdravotní služba, která v zahraničí není poskytována „domácím“ pojištěncům v rámci veřejného zdravotního pojištění, musí být uhrazena postupem dle čl. 20 nařízení č. 883/2004. Nejlepší zájem dítěte bezpochyby lze zohlednit při posuzování důvodnosti poskytnutí zmíněné zdravotní služby jako nezbytného předpokladu aplikace čl. 20 odst. 2 nařízení č. 883/2004 (což je v této věci splněno), nejedná se ale o podmínku samu o sobě dostačující.

34. Jinými slovy, soud nijak nezpochybňuje, že absolvování programu NoTube bylo z pohledu zdravotního stavu žalobkyně racionálním a šetrným řešením a že rodiče žalobkyně jednali v jejím nejlepším zájmu. Nejlepší zájem dítěte však v posuzované věci nemůže nahradit podmínku, že požadované plnění musí být podle použitelného právního režimu hrazeno z veřejného systému zdravotního pojištění. Tento princip proto soud zohlednil při posouzení nezbytnosti péče, nemůže z něj však dovodit samostatný nárok na úhradu péče, kterou by podle rakouského zákonného systému neobdržel ani rakouský pojištěnec.

35. Stejný závěr platí i ve vztahu k odkazu žalobkyně na čl. 31 Listiny základních práv a svobod a čl. 24 Úmluvy o právech dítěte. Právo na ochranu zdraví a právo dítěte na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně zdravotního stavu soud nijak nezpochybňuje. Čl. 31 Listiny však výslovně váže právo na bezplatnou zdravotní péči z veřejného pojištění na podmínky stanovené zákonem. Ani čl. 24 Úmluvy o právech dítěte proto nemůže sám o sobě založit nárok na úhradu péče mimo podmínky stanovené použitelnou právní úpravou veřejného zdravotního pojištění a koordinačními nařízeními. V posuzované věci byly zájem dítěte a jeho zdravotní potřeby zohledněny při posouzení medicínské nezbytnosti a nedostupnosti péče v České republice; nemohou však nahradit podmínku, že požadované plnění musí být poskytováno z veřejného systému zdravotního pojištění podle pravidel státu místa poskytnutí péče.

36. Soud nepřehlédl, že prvostupňové rozhodnutí zamítlo žádost žalobkyně z důvodu, že potřebná péče měla být dostupná v České republice. Tento důvod již po předchozím zrušujícím rozsudku neobstojí, neboť městský soud v něm závazně vyslovil, že v případě žalobkyně byly splněny obě podmínky uvedené v čl. 20 odst. 2 druhé větě nařízení č. 883/2004. Žalovaná však v dalším řízení doplnila skutková zjištění právě k otázce, kterou předchozí rozsudek ponechal k posouzení, tedy zda a v jakém rozsahu by podle rakouských právních předpisů vznikl nárok na plnění osobě pojištěné v Rakousku. Zásada jednotnosti správního řízení umožňuje, aby odvolací orgán tímto způsobem odůvodnění prvostupňového rozhodnutí korigoval či doplnil, pokud výrok rozhodnutí i po tomto doplnění obstojí.

37. Žalovaná v napadeném rozhodnutí místy nepřesně hovoří o neaplikovatelnosti čl. 20 nařízení č. 883/2004. Přesnější je závěr, že čl. 20 tohoto nařízení představuje právní režim, v němž se žádost žalobkyně posuzuje, avšak rozsah plnění se podle jeho odst. 2 první věty určuje podle právních předpisů členského státu místa poskytnutí péče. Podle zjištění rakouské instituce by rakouskému pojištěnci ve vztahu k péči poskytnuté poskytovatelem NoTube nevznikl nárok na žádné plnění z rakouského zákonného zdravotního pojištění. Uvedená formulační nepřesnost žalované proto neměla vliv na zákonnost výroku napadeného rozhodnutí. Ani při korektním právním uchopení věci by žalobkyni nemohla Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 11 17 Ad 3/2025 být přiznána nenulová úhrada. Zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro tuto nepřesnost by nemohlo vést k příznivějšímu hmotněprávnímu výsledku a představovalo by přepjatý formalismus.

38. Na tomto závěru nic nemění ani námitka žalobkyně, že žalovaná měla aktivně zajistit dostupnost potřebné péče. Předmětem nynějšího přezkumu není obecná odpovědnost zdravotní pojišťovny za organizaci sítě dostupných služeb, nýbrž zákonnost rozhodnutí o konkrétní žádosti o úhradu plánované péče v zahraničí podle čl. 20 nařízení č. 883/2004. Ani případná skutečnost, že zvolený postup mohl být ve výsledku ekonomicky výhodnější než jiná léčba, sama o sobě nezakládá nárok na plnění mimo zákonný režim.

39. Žalobkyně navrhla, aby soud v případě pochybností položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku. Soud tomuto návrhu nevyhověl. Městský soud není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, a proto mu nevznikla povinnost obrátit se na Soudní dvůr podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU. Soud zároveň nepovažoval položení předběžné otázky za potřebné ani v rámci svého oprávnění podle čl. 267 druhého pododstavce SFEU. Rozhodnutí věci podle soudu nezávisí na nevyjasněné otázce výkladu unijního práva, nýbrž na aplikaci čl. 20 nařízení č. 883/2004 na zjištěný skutkový stav, zejména na zjištění, zda by podle rakouského zákonného systému vznikl rakouskému pojištěnci nárok na plnění ve vztahu ke konkrétní péči poskytnuté poskytovatelem NoTube. Článek 20 nařízení č. 883/2004 nezakládá pojištěné osobě nárok na širší rozsah plnění, než jaký by v členském státě místa poskytnutí péče příslušel osobě pojištěné podle tamních právních předpisů. Za těchto okolností soud nepovažoval předběžnou otázku za potřebnou k rozhodnutí věci.

VII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

40. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, avšak žalované v řízení žádné náklady nad rámec jejích běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š. 12 17 Ad 3/2025 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 24. června 2026 Milan Tauber v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.