17 Co 250/2026

Plný text

USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň JUDr. Andrey Venclíkové a Mgr. Daniely Večerkové ve věci žalobkyně: xxx xxx xxx , IČO xxx sídlem xxx, xxx proti žalovanému: R. P. , narozený xxx naposledy bytem xxx, Praha t. č. neznámého pobytu o 60 309,94 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. června 2026, č. j. 19 C 59/2026-39, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje . Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně rozhodl, že se řízení zastavuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Zastavení řízení zdůvodnil soud prvního stupně nedostatkem pravomoci soudů České republiky. Vyšel ze zjištění, že žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny, jeho poslední evidovaný pobyt na území České republiky byl v období od xxx do xxx na adrese xxx, Praha, a jeho současné místo pobytu není známo. Žalovaný nemá na území České republiky povolen žádný druh pobytu a nepodařilo se zjistit ani jeho adresu v zahraničí. Soud prvního stupně aplikoval Smlouvu mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, vyhlášenou pod č. 123/2002 Sb. m. s., a dovodil, že není dána pravomoc českých soudů ve smyslu čl. 48 odst. 5 této smlouvy. Řízení proto podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. s tím, že žalobkyně zavinila zastavení řízení, žalovanému však žádné náklady nevznikly.

3. Usnesení napadla žalobkyně včasným odvoláním v celém rozsahu. Namítala, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému a předčasnému závěru o nedostatku pravomoci soudů České republiky, neboť nevyhodnotil všechny provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Nezpochybňovala, že žalovaný není veden v evidenci pobytu cizinců a že jeho poslední evidovaný pobyt na území České republiky skončil dne xxx. Samotná absence žalovaného ve správních evidencích však podle ní nevylučuje, že se zde nadále fakticky zdržoval. Poukazovala na to, že žalovanému byla v září 2021 na území České republiky poskytnuta zdravotní péče, při níž byla jeho totožnost ověřena cestovním dokladem, že osobně převzal vystavené faktury, dne xxx písemně uznal svůj dluh a následně na něj částečně plnil, naposledy dne xxx. Tyto skutečnosti podle žalobkyně představují významné indicie faktického vztahu žalovaného k území České republiky, s nimiž se soud prvního stupně při posouzení jeho pobytu ve smyslu čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech dostatečně nevypořádal. Zdůraznila rovněž, že celý právní vztah vznikl na území České republiky v souvislosti s poskytnutím zdravotních služeb českým zdravotnickým zařízením a žalovaný zde vůči ní opakovaně právně jednal. Výklad přijatý soudem prvního stupně by podle žalobkyně nepřiměřeně oslaboval právní ochranu věřitele a umožňoval dlužníkovi vyhnout se soudnímu projednání závazku pouze tím, že nebude dohledatelný ve veřejných evidencích. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a aniž za tímto účelem nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

5. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky za poskytnutou zdravotní péči v období od xxx do xxx, kterou vyúčtovala fakturami č. xxx a xxx, neboť žalovaný nebyl zdravotně pojištěn. Z příloh návrhu dále vyplývá, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného podle jeho ukrajinského cestovního pasu č. xxx (pořídila jeho kopii), žalovaný dne xxx uznal dluh z těchto faktur co do důvodu a výše a zavázal se jej uhradit ve splátkách po 5 000 Kč měsíčně. V listině Uznání dluhu je uvedena adresa trvalého pobytu žalovaného: xxx, xxx, xxx, Ukrajina. Z Přehledu splátek vyplývá, že žalovaný uhradil první splátku 5 000 Kč dne xxx a poté hradil pravidelně každý měsíc až do xxx.

6. Soud prvního stupně se správně nejprve zabýval podmínkami řízení, neboť se jedná o věc s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny. Správně též vyšel z toho, že pro určení pravomoci soudu je relevantní čl. 48 odst. 5 dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou č. 123/2002 Sb. m. s. Jeho závěr o nedostatku pravomoci českého soudu je však předčasný.

7. Pro posouzení pravomoci je významná povaha právního vztahu, z něhož žalobkyně uplatněný nárok odvozuje. Právní poměr mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem je vztahem soukromoprávním, který se řídí zejména ustanoveními o smlouvě o péči o zdraví podle § 2636 a násl. o. z., byť je jeho obsah současně regulován veřejnoprávními předpisy upravujícími poskytování zdravotních služeb. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 11. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1050/2024, výslovně uvedl, že vztah mezi poskytovatelem zdravotních služeb a pacientem má znaky vztahu spotřebitelského. Poskytovatel zdravotních služeb při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své odborné činnosti, zatímco pacient zdravotní služby přijímá mimo rámec své podnikatelské nebo profesní činnosti. Tak je tomu i v projednávané věci, v níž žalobkyně jako poskytovatel zdravotních služeb požaduje po žalovaném jako pacientovi zaplacení ceny zdravotní péče, která mu byla poskytnuta v jejím zdravotnickém zařízení.

8. Na posuzovaný vztah proto dopadají pravidla o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv obsažená v oddílu 4 kapitoly II nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Podle čl. 18 odst. 2 tohoto nařízení může druhá smluvní strana podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Určujícím kritériem je přitom bydliště žalovaného, nikoli jeho státní příslušnost. Skutečnost, že žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny, proto sama o sobě použití uvedených pravidel nevylučuje.

9. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 17. 11. 2011 ve věci C ‑ 327/10, Hypoteční banka, dovodil, že nemůže-li soud zjistit současné bydliště žalovaného spotřebitele a nemá ani spolehlivé důkazy, které by mu umožnily uzavřít, že žalovaný má ve skutečnosti bydliště mimo území Evropské unie, zahrnuje pravidlo příslušnosti podle bydliště spotřebitele za okolností řešených v uvedené věci také jeho poslední známé bydliště. Takový výklad zajišťuje rovnováhu mezi právem žalobce na přístup k soudu a právem žalovaného předvídat, u kterého soudu může být žalován, a současně brání tomu, aby pouhá nezjistitelnost jeho současného bydliště vedla k odepření soudní ochrany.

10. Uvedený závěr byl následně výslovně vztažen také na spotřebitele, který je státním příslušníkem třetího státu, rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C ‑ 183/23, Credit Agricole Bank Polska. Podle tohoto rozhodnutí vychází nařízení č. 1215/2012 z kritéria bydliště žalovaného, nikoli z jeho státní příslušnosti. Nacházelo-li se poslední známé bydliště žalovaného spotřebitele, který je státním příslušníkem třetího státu, v členském státě soudu, jenž věc projednává, a tento soud není schopen zjistit jeho současné bydliště ani nemá spolehlivé důkazy, že žalovaný má ve skutečnosti bydliště v jiném členském státě nebo mimo Evropskou unii, určuje se příslušnost podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Příslušný je soud, v jehož obvodu se nacházelo poslední známé bydliště žalovaného spotřebitele.

11. Jestliže by tedy bylo spolehlivě zjištěno, že poslední skutečné bydliště žalovaného bylo na území České republiky, jeho současné bydliště se přes odpovídající šetření nepodařilo zjistit a zároveň by nebyly dány spolehlivé důkazy, že žalovaný následně založil své bydliště v jiném členském státě nebo mimo Evropskou unii, byla by podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis ve spojení se závěry rozsudků Soudního dvora ve věcech C ‑ 327/10 a C ‑ 183/23 dána pravomoc soudů České republiky. Pouhá skutečnost, že žalovaný je státním příslušníkem Ukrajiny, že již není veden v české evidenci pobytu cizinců a že jeho současný pobyt není znám, pro závěr o jeho bydlišti mimo Evropskou unii nepostačuje.

12. Dosavadní skutková zjištění však zatím neposkytují dostatečný podklad ani pro spolehlivý závěr, že poslední skutečné bydliště žalovaného bylo v době rozhodné pro založení pravomoci na území České republiky, ani pro závěr, že žalovaný toto bydliště opustil a přesídlil na Ukrajinu. Žalovaný měl na území České republiky evidován pobyt pouze do xxx, zdravotní péče mu však byla poskytnuta v xxx xxx. V té době se na území České republiky zjevně nacházel, osobně převzal faktury a dne xxx uznal svůj dluh.

13. Významnou indicií dalšího vztahu žalovaného k České republice mohou být pravidelné splátky dluhu, které žalovaný hradil až do xxx. Poslední splátka tedy byla provedena necelé dva týdny před okupací Ukrajiny a s tím související zásadní změnou politické situace. Není vyloučeno, že žalovaný v té době přesídlil na Ukrajinu nebo se přestěhoval do jiného státu.

14. Nelze přehlédnout ani to, že v listině označené jako Uznání dluhu je uvedena adresa žalovaného na Ukrajině, a to xxx, xxx, xxx. Soud prvního stupně se dosud nezabýval tím, zda se žalovaný na této adrese ke dni podání žaloby zdržoval či dosud zdržuje. Je proto třeba cestou mezinárodní právní pomoci prověřit případný pobyt žalovaného na této adrese. Pro tento účel lze využít výše uvedenou dvoustrannou smlouvu, zejména její čl. 11 odst. 4 a čl. 15 písm. a).

15. Dále se nabízí výzva žalobkyni, aby sdělila, z jakého bankovního účtu byly jednotlivé splátky dluhu, zejména poslední splátka ze dne 11. 2. 2022, poukazovány. Podle výsledku tohoto zjištění lze příslušnou banku písemně požádat, aby sdělila identifikační a kontaktní údaje, které u majitele účtu (pokud jím byl žalovaný) evidovala v době provedení plateb a které eviduje nyní, zejména adresu bydliště nebo pobytu, případně jiné kontaktní údaje.

16. S ohledem na sdělení cizinecké policie, že žalovaný žádal o povolení k pobytu jako rodinný příslušník občana Evropské unie, nabízí se učinění dotazu na totožnost tohoto občana a od něj pak vyžádat kontaktní údaje žalovaného.

17. Teprve po provedení odpovídajícího pátrání po pobytu žalovaného bude možné učinit skutkově podložený závěr, zda měl žalovaný ke dni zahájení řízení poslední známé bydliště v České republice a jeho skutečné bydliště zůstalo přes řádné pátrání neznámé, nebo zda existují spolehlivé důkazy o tom, že měl své bydliště na Ukrajině či v jiném státě. V prvním případě bude třeba posoudit pravomoc českých soudů podle čl. 18 odst. 2 Brusel I bis ve světle rozsudků Soudního dvora ve věcech C ‑ 327/10 a C ‑ 183/23. Ve druhém případě soud posoudí pravomoc s ohledem na zjištěné bydliště žalovaného.

18. Odvolací soud z výše uvedených důvodů napadené usnesení podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. V dalším řízení soud prvního stupně doplní šetření v naznačeném směru a poté znovu posoudí otázku pravomoci českých soudů podle skutkového stavu zjištěného v potřebném rozsahu. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Praha 31. srpna 2026 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu