17 Co 91/2026

Plný text

Soudní rozhodnutí - 17Co 91/2026 Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Úvod Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR Vyhledávání Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů Popis obsahu databáze Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj Popis pokročilého vyhledávání Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Rozhodnutí Ústavního soudu Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR Nejčastější dotazy Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy www.justice.cz Detail rozhodnutí Spisová značka: 17Co 91/2026 Soud: Městský soud v Praze ECLI: ECLI:CZ:MSPH:2026:

17. CO.91.2026.1 Datum rozhodnutí: 21.05.2026 Forma rozhodnutí: Usnesení Heslo: Příslušnost soudu mezinárodní Vlastnictví bytů Dotčené předpisy: čl. 24 odst. 1 Nařízení (ES) č. 1215/2012 čl. 69 odst. 1 předpisu č. 91/2012Sb. Kategorie rozhodnutí: EU ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň JUDr. Andrey Venclíkové a Mgr. Daniely Večerkové ve věci žalobců: a) R. C. , narozená xxx bytem xxx. xxx, xxx xxx, Spolková republika Německo b) R. F. , narozený xxx bytem xxx xxx, xxx Praha oba zastoupeni advokátkou xxx. T. T. sídlem xxx xxx, xxx Praha proti žalované: P. L. , narozená xxx bytem xxx xxx, xxx Praha zastoupená advokátem xxx. J. Z. sídlem xxx. xxx, xxx xxx o určení vlastnického práva k odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2025, č. j. 27 C 100/2023-234, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje , ve výroku II. o nákladech řízení se mění jen tak, že výše náhrady těchto nákladů činí 246 730,99 Kč, jinak se i v tomto výroku potvrzuje . II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 32 993,32 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta xxx. J. Z.. III. Výrok I. tohoto rozsudku se opravuje tak, že výše nákladů správně činí 245 772,04 Kč. Odůvodnění:

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že V. Š. byla ke dni svého úmrtí xxx výlučnou vlastnicí bytové jednotky č. xxx v k. ú. xxx, obec Praha, včetně odpovídajícího spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 77 453,80 Kč (výrok II.).

2. Žalobci, jako zákonní dědici zůstavitelky V. Š., se domáhali výše uvedeného určení, neboť kupní smlouvu ze dne xxx, na jejímž základě byla jako vlastnice bytové jednotky zapsána žalovaná, považovali za absolutně neplatnou. Tvrdili, že v době podpisu smlouvy byla zůstavitelka ve velmi pokročilém věku, zdravotně omezená a v důsledku úmrtí syna a pandemických opatření izolovaná a psychicky oslabená, přičemž v této situaci na naléhání žalované uzavřela smlouvu, jejímž důsledkům nebyla schopna dostatečně porozumět. Tvrdili rovněž překvapivost celé situace při podpisu smlouvy. Zdůrazňovali extrémní nepoměr mezi sjednanou kupní cenou 500 000 Kč a obvyklou hodnotou bytu. Dále zpochybňovali faktické zaplacení kupní ceny s odkazem na bankovní výpisy, z nichž podle nich nevyplývá příjem odpovídajících částek. Poukázali též na převod částky 300 000 Kč ve prospěch žalované a výběry hotovosti, a to i v den úmrtí zůstavitelky. Za významný považovali též předchozí převod bytu od syna zůstavitelky na žalovanou v roce 2016 za cenu 200 000 Kč. K vyjádření žalované namítali, že stav bytu nemohl odůvodnit tak nízkou cenu a že tvrzená dlouhodobá nezištná péče žalované není doložena. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovozovali, že jednání žalované bylo nepoctivé a že extrémní nepoměr plnění sám o sobě zakládá absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, smlouva vykazuje znaky lichvy.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí s tím, že tvrzení žalobců považovala za spekulativní a účelová. Trvala na tom, že kupní smlouva ze dne 27. 5. 2020 byla uzavřena platně, svobodně a vážně, nikoli v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek, a že zůstavitelka byla v době jejího uzavření plně schopna posoudit význam svého jednání. Popsala dlouhodobý vztah se synem zůstavitelky i se samotnou zůstavitelkou, včetně poskytované pomoci. Uvedla, že byt od syna zůstavitelky nabyla již v roce 2016 na základě kupní smlouvy připravené notářem, přičemž tento převod odpovídal jeho vůli. Syn zůstavitelky jí také sdělil, že požádal matku, aby žalované po jeho smrti vyplatila částku 300 000 Kč, což zůstavitelka později učinila. Ohledně předmětné kupní smlouvy tvrdila, že iniciativa vzešla od samotné zůstavitelky, která jí chtěla byt darovat, avšak žalovaná sama navrhla kupní smlouvu s cenou 500 000 Kč. Zůstavitelka odmítla zřízení věcného břemene s tím, že má k žalované důvěru. Návrh smlouvy byl sepsán advokátem a před podpisem se zůstavitelkou projednán. Žalovaná zdůraznila, že při posouzení přiměřenosti plnění je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, nikoli jen rozdíl mezi hodnotou a sjednanou cenou, a v této souvislosti odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu. Odmítla, že by využila tísně či rozumové slabosti zůstavitelky, popřela její demenci či sugestibilitu.

4. Soud I. stupně provedl rozsáhlé dokazování listinami, výslechy účastníků i svědků. Na základě provedených důkazů měl především za prokázané, že žalovaná jako kupující uzavřela dne xxx se zůstavitelkou V. Š. kupní smlouvu ohledně předmětné bytové jednotky a že tato bytová jednotka nebyla předmětem pozůstalosti po zůstavitelce zemřelé dne xxx. Dále měl za prokázané, že syn zůstavitelky V. Š. již v roce 2016 převedl byt, v němž žil, na žalovanou. Žalovaná byla původně jeho známou, měla k němu blízký vztah a na jeho žádost se po jeho smrti starala o zůstavitelku. Vzájemný vztah žalované a zůstavitelky se postupně prohluboval, žalovaná zůstavitelku pravidelně navštěvovala a poskytovala jí pomoc i společnost. V lékařské dokumentaci byla zůstavitelkou uvedena jako jediná kontaktní osoba (snacha).

5. Pokud jde o účet zůstavitelky u České spořitelny a.s., soud zjistil, že z něj byly v letech 2019 až 2022 prováděny výběry vyšších částek, poslední v den jejího úmrtí. Výběry prováděla žalovaná na přání zůstavitelky, která jí svěřovala platební kartu, neboť sama již obtížně chodila. Peníze byly vybírány za účelem úhrady potřeb zůstavitelky a podle jejího přání také proto, aby na účtu nezůstával vyšší zůstatek. V době její poslední hospitalizace zůstavitelka poslala žalované platební kartu po sanitáři. Požádala ji, aby vybrala z účtu peníze tak, aby tam zbylo jen 100 000 Kč, neboť si nepřála, aby tam žalobcům zůstalo více. Žalovaná pak učinila několik výběrů, ale pak s tím přestala, neboť věřila, že se zůstavitelka ještě vrátí. Takto vybrala 140 000 Kč. Poslední výběr uskutečnila v den úmrtí zůstavitelky a z těchto peněz hradila náklady jejího pohřbu. Soud současně vzal na vědomí, že věcí se zabývala Policie ČR, aniž by proti žalované bylo zahájeno nějaké řízení.

6. Ohledně styku zůstavitelky se žalobci měl soud I. stupně za prokázané, že spolu udržovali pravidelný převážně písemný kontakt s občasnými návštěvami (s ohledem na bydliště žalobkyně v cizině a vytíženost žalobce péčí o nemocnou manželku). Zůstavitelka v minulosti hovořila o možnosti převést byt na syna žalobkyně, nicméně žádná právně závazná dohoda v tomto směru uzavřena nebyla.

7. K okolnostem uzavření kupní smlouvy ze dne xxx soud I. stupně zjistil, že zůstavitelka původně zamýšlela převést jednotku na žalovanou bezúplatně darovací smlouvou, žalovaná však trvala na úplatném převodu, a proto byla uzavřena kupní smlouva. Smlouvu připravil advokát, který ji sepsal na základě pokynů žalované, resp. jejího přítele, projednal ji se zůstavitelkou v jejím bydlišti, ověřil podpisy a podal návrh na vklad do katastru nemovitostí. Zůstavitelka byla při podpisu smlouvy orientovaná, věděla, o jaké jednání jde, a nebylo zjištěno, že by byla vystavena nátlaku.

8. Z lékařské dokumentace zůstavitelky pořízené v době její poslední hospitalizace na přelomu let 2021 a 2022 vzal soud I. stupně ohledně jejího zdravotního stavu za prokázané, že trpěla především fyzickými obtížemi, zejména srdečním selháním, které bylo příčinou její smrti, avšak z hlediska psychického stavu byla orientovaná, při vědomí a nebyly u ní zaznamenány projevy duševní poruchy, demence ani jiné obdobné obtíže.

9. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil zejména podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), § 580 odst. 1, § 581 a § 2079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a přihlédl též k judikatuře, na niž v řízení poukazovali účastníci.

10. Soud dospěl k závěru, že žalobci neprokázali tvrzení, podle něhož zůstavitelka uzavřela kupní smlouvu v duševní poruše, neboť takovou skutečnost neprokazovala ani lékařská dokumentace, ani ostatní provedené důkazy. Za neprokázané považoval soud i tvrzení žalobců o tom, že při uzavření smlouvy byla zůstavitelka vystavena nátlaku a nebyla schopna posoudit význam a následky svého jednání.

11. Soud I. stupně dále neshledal důvodnou ani námitku rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy z důvodu nepoměru mezi sjednanou kupní cenou a cenou obvyklou. Uzavřel, že kupní cena byla výsledkem dohody smluvních stran, přičemž zohledňovala jak stav bytu vyžadujícího rekonstrukci, tak zejména blízký osobní vztah mezi zůstavitelkou a žalovanou a pomoc, kterou žalovaná zůstavitelce poskytovala. Soud přitom vyšel nejen z výpovědi žalované a osob jí blízkých, ale i z výpovědi nezávislé svědkyně (sousedky) a advokáta, jenž ověřoval podpisy na smlouvě. Zohlednil též, že původním úmyslem zůstavitelky bylo převést byt na žalovanou bezúplatně. Přestože zůstavitelka v minulosti hovořila o jiném budoucím naložení s bytem, nešlo podle soudu o závazný příslib.

12. Soud I. stupně uzavřel, že zůstavitelka byla osobou plně svéprávnou, nejednala v duševní poruše, tísni ani za jinak nevýhodných podmínek, a mohla proto se svým majetkem naložit podle vlastního uvážení. Žalobu jako nedůvodnou zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně plně úspěšné žalované přiznal vůči žalobcům náhradu nákladů řízení v celkové výši 77 453,80 Kč včetně DPH, za právní zastoupení, kterou určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“). Vyšel přitom z toho, že náklady žalované tvoří odměna jejího zástupce za 13 úkonů právní služby a náhrady hotových výdajů. Tarifní hodnotu stanovil podle § 9 odst. 4 a. t., a to ve výši 50 000 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a ve výši 113 000 Kč za úkony učiněné po 1. 1. 2025. Vedle odměny za úkony soud přiznal i režijní paušály 300 Kč, resp. 450 Kč za úkony učiněné od 1. 1. 2025. Dále přiznal za cesty osobním automobilem z xxx do Prahy a zpět za každou cestu cestovné po 761 Kč a náhradu za ztrátu času 400 Kč, resp. 600 Kč od 1. 1. 2025.

14. Pokud jde o tarifní hodnotu, soud prvního stupně nepřisvědčil názoru zástupce žalované, že má činit 4 000 000 Kč, tedy vyjít z hodnotu bytu tvrzené žalobci. Vysvětlil, že hodnota bytu nebyla předmětem řízení a soud ji ani nezjišťoval.

15. Proti rozsudku soudu I. stupně podaly včasné odvolání obě strany, a to žalobci do celého rozsudku, žalovaná pouze do nákladového výroku.

16. Žalobci v odvolání namítali, že soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když nekriticky převzal výpověď žalované a pominul její rozpor s ostatními provedenými důkazy. Zdůraznili zejména opakované výběry hotovosti z účtu zůstavitelky v celkové částce 140 000 Kč, soustředěné do necelých dvou měsíců v době její hospitalizace. Za neobjasněné považovali, na základě jakého právního titulu a z jakého důvodu byly tyto výběry realizovány, a vytýkali soudu, že nekonfrontoval tvrzení žalované o motivu výběrů a o údajném přání zůstavitelky nenechat peníze žalobcům s dalšími okolnostmi případu. Dále namítali, že se nezabýval osudem vybrané hotovosti, ačkoli žalovaná byla jedinou osobou s přístupem k účtu i s faktickým přístupem do bytu. V této souvislosti žalobci dovozovali, že výběry hotovosti nebylo možné hodnotit izolovaně od tvrzené nezištné péče žalované, neboť existence vysokých a opakovaných výběrů naopak svědčila o průběžné finanční kompenzaci, kterou dále umocnila již dříve poskytnutá majetková plnění ve prospěch žalované, konkrétně předchozí fakticky bezúplatný převod bytu od syna zůstavitelky a částka 300 000 Kč od zůstavitelky. Podle žalobců příslib pomoci zůstavitelce byl dán právě v souvislosti s převodem bytu na žalovanou a poskytnutím částky 300 000 Kč. Za další opomenutý či nedostatečně vyhodnocený důkaz žalobci označili korespondenci zůstavitelky se žalobkyní, z níž vyplynulo, že zůstavitelka měla k dispozici „dvě pracovní síly“ po dobu dvou hodin týdně. Tuto okolnost žalobci vykládali tak, že při současné pomoci ze strany pečovatelky a žalované připadala na žalovanou přibližně jedna hodina pomoci týdně, což podle jejich názoru zpochybnilo tvrzení o intenzivní a pravidelné péči. Dále vytýkali soudu selektivní a nevysvětlené hodnocení fotografií, neboť z fotografií předložených žalobci podle nich vyplynul dlouhodobý a opakovaný kontakt rodiny se zůstavitelkou, včetně návštěv v posledních letech, zatímco soud uzavřel, že šlo pouze o občasný kontakt, aniž konkrétně vyložil, z jakých znaků fotografií tento závěr učinil. Okolnost, že žalovaná se o převozu zůstavitelky dozvěděla až od pečovatelky docházející do bytu jednou týdně, považovali za doklad o toliko omezeném kontaktu žalované se zůstavitelkou. Nesouhlasili ani s interpretací svědecké výpovědi xxx. P. Ž., kterou pokládali za pouhé nepřímé svědectví vycházející převážně z informací od žalované a jejího partnera, neboť svědek se zůstavitelkou hovořil pouze krátce. Při přípravě smluvní dokumentace komunikoval převážně s partnerem žalované, a z jeho výpovědi proto nebylo možné dovozovat, že skutečnou vůlí zůstavitelky byl bezúplatný převod nemovitosti na žalovanou. Žalobci dále namítali, že soud nesprávně posoudil soulad smlouvy s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., neboť nevyhodnotil kumulaci rozhodných okolností. V této souvislosti zdůraznili zejména extrémní nepoměr plnění, vysoký věk a zranitelnost zůstavitelky, její osamělost po ztrátě jediného syna, pandemický kontext omezení sociálních kontaktů a s tím související zvýšenou závislost na osobě, která měla k zůstavitelce faktický přístup, dále předchozí majetkové transfery ve prospěch žalované a absenci transparentního vypořádání hotovostních výběrů. Podle žalobců žalovaná zneužila rozrušení, nezkušenosti, určité tísně a lehkomyslnosti zůstavitelky, z čehož měla prospěch 3 500 000 až 4 000 000 Kč. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

17. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání žalobců ztotožnila se závěry soudu I. stupně, které považuje za správné a úplné. Zdůraznila, že žalobci byli soudem korektně poučeni o tom, že neprokázali svá žalobní tvrzení a byla jim poskytnuta lhůta k doplnění důkazů. Ohledně tvrzené duševní poruchy zůstavitelky podle žalované z dokazování nevyplynulo nic, co by ji prokazovalo. Naopak bylo prokázáno, že zůstavitelka byla až do svého úmrtí aktivní a bez psychických potíží, což dokládají i účastnické výpovědi a výpovědi blízkých osob, dále dopisy předložené žalobci, lékařská dokumentace z konce roku 2021 a počátku roku 2022 se záznamy o plné orientaci a výpověď svědka xxx. P. Ž. o zachovalém psychickém stavu a schopnosti zůstavitelky jednat a chápat okolnosti převodu. Žalovaná proto považuje tvrzení žalobců o věku, zranitelnosti a vlivu pandemie za irelevantní, když podle ní nebylo prokázáno, že by měly vliv na jednání zůstavitelky, a naopak bylo prokázáno, že kupní smlouva byla uzavírána z jejího rozhodnutí učiněného po delší úvaze a bez nátlaku. K námitce lichvy žalovaná s poukazem na judikaturu uvedla, že posouzení lichvy nelze založit jen na porovnání kupní ceny s hodnotou bytu, nýbrž i na okolnostech případu. Důvodem převodu byla původní vůle zůstavitelky převést byt bezúplatně jako výraz ocenění dlouhodobé péče a pomoci žalované a s ohledem na stav bytu, což se pak promítlo i do ustanovení kupní smlouvy o ceně, přičemž ke změně z darovací smlouvy na kupní došlo z popudu žalované. Podle žalované byla prokázána blízkost vztahu mezi ní a zůstavitelkou, četnost návštěv a to, že zůstavitelka považovala žalovanou za nejbližší pečující osobu, přičemž i v lékařské dokumentaci byla označena jako jediná kontaktní osoba. K poukazu žalobců na další majetkové dispozice ve prospěch žalované, žalovaná uvedla, že dar 300 000 Kč byl výsledkem přání syna zůstavitelky, že další prostředky získala až v roce 2022, a že tyto dispozice představují nakládání zůstavitelky s majetkem vůči osobě jí blízké a pečující. Navíc podle žalované tyto dispozice s převodem bytu nesouvisí a pro právní posouzení převodu jsou irelevantní. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé potvrdil.

18. Ve svém odvolání do nákladového výroku žalovaná vytkla soudu I. stupně, že při určení tarifní hodnoty vycházel z § 9 odst. 4 písm. a) a. t. Podle jejího názoru měl vyjít z minimální hodnoty 4 000 000 Kč předmětné bytové jednotky, jak byla v průběhu řízení tvrzena a prokazována žalobci, a stanovit tarifní hodnotu podle § 8 odst. 1 a. t. z uvedené částky. V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je § 9 a. t. v jistém smyslu zbytkové ustanovení, které se pro výpočet použije pouze v případě, kdy předmět právní pomoci není možné podřadit pod jiné ustanovení a. t. Dále žalovaná uvedla, že soud při výpočtu odměny opomněl, že u pěti jednání překročila doba jejich konání dvě hodiny. V těchto případech měly být přiznány odměna a režijní paušály vždy za dva úkony. Na nákladech řízení před soudem I. stupně tedy žalovaná požaduje celkem částku 550 065 Kč včetně DPH.

19. Žalobci s odvoláním žalované nesouhlasili. Poukázali na okolnost, že v řízení uváděli rozmezí možné hodnoty postavené na orientačních podkladech, přičemž žalovaná danou hodnotu výslovně rozporovala. V řízení nebyl proveden znalecký posudek k obvyklé ceně bytové jednotky a její hodnota nebyla soudem určena jako skutkové zjištění. Určení přesné ceny nebylo pro posouzení neplatnosti kupní smlouvy nutné. Naopak pro výpočet náhrady nákladů řízení podle § 8 odst. 1 a. t. by bylo nutné vycházet z hodnoty věci v dostatečně určité a objektivizované podobě. Z judikatury Ústavního soudu poukazované žalovanou nevyplývá, že by soud měl vycházet z jakéhokoliv přibližného či sporného údaje o hodnotě věci. Nelze vyjít ani ze sjednané kupní ceny 500 000 Kč, která nebyla tvrzena jako cena obvyklá.

20. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.

21. Předně odvolací soud uvádí, že za situace, kdy žalobkyně má bydliště ve Spolkové republice Německo, soud prvního stupně nepochybil, pokud mlčky dovodil svou mezinárodní příslušnost a věc posoudil podle českého práva. Mezinárodní příslušnost českých soudů vyplývá z čl. 24 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), podle něhož jsou ve věcech věcných práv k nemovitostem výlučně příslušné soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází. Rozhodným právem je české právo podle § 69 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, neboť věcná práva k nemovitým věcem se řídí právním řádem místa, kde se věc nachází.

22. Soud I. stupně správně vyložil, že předpokladem úspěchu určovací žaloby je existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. Správně také (byť nikoli výslovně) shledal, že v dané věci je naléhavý právní zájem dán. Odvolací soud dodává, že existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyplývá ze skutečnosti, že žalobci jsou jedinými dědici zůstavitelky a předmětná bytová jednotka nebyla projednávána v řízení o pozůstalosti zůstavitelky. Uvedený závěr je též v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 5. 2. 2025, 24 Cdo 1891/2024, usnesení ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 251/2022).

23. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho základě učinil správná skutková zjištění o rozhodných skutečnostech, na něž aplikoval odpovídající právní úpravu. Vzhledem k odvolací argumentaci žalobců odvolací soud jen drobně doplnil dokazování zopakováním důkazu dopisem ze dne 2. 3. 2021, který zůstavitelka adresovala rodině žalobkyně.

24. Jádrem žalobní argumentace, včetně té odvolací, bylo tvrzení žalobců, že zůstavitelka při uzavření kupní smlouvy dne 27. 5. 2020 neprojevila svou skutečnou a svobodnou vůli, dále že žalovaná zneužila její zranitelnosti, osamělosti a závislosti. S tímto závěrem se odvolací soud neztotožnil.

25. Předně nebylo prokázáno, že by zůstavitelka v době uzavření kupní smlouvy trpěla duševní poruchou ve smyslu § 581 o. z., tedy takovou poruchou, která by ji činila neschopnou právně jednat. Samotný vysoký věk, zdravotní omezení nebo skutečnost, že osoba někdy v hovoru opakuje již řečené, takový závěr neodůvodňují. Ustanovení § 581 o. z. dopadá pouze na případy, kdy je duševní porucha natolik intenzivní, že vylučuje schopnost právně relevantní vůle. Pod takové situace nelze podřadit přirozenou zapomnětlivost vyššího věku.

26. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně považuje za stěžejní, že z lékařské dokumentace z doby hospitalizace zůstavitelky před jejím úmrtím, tj. takřka dva roky po podpisu předmětné smlouvy, se podává, že zůstavitelka byla zcela orientovaná, při vědomí a schopná komunikace. Naopak z této dokumentace nevyplývá, že by u zůstavitelky byla zjištěna jakákoli duševní porucha, natož taková, která by ji činila neschopnou právně jednat.

27. Žalobci i v odvolání akcentovali psychické dopady proticovidových opatření na starší osoby, dále izolaci a osamělost zůstavitelky po úmrtí jejího syna. Z provedených důkazů však nevyplynulo, že by zůstavitelka trpěla depresemi nebo úzkostmi, případně sugestibilitou a snadnou manipulovatelností, a to ani v důsledku proticovidových opatření. Ostatně zůstavitelka již před pandemií nevycházela z bytu z důvodu potíží s dolními končetinami.

28. Tomu, že zůstavitelka byla i přes svůj pokročilý věk stále v dobré duševní kondici, odpovídá i obsah dopisu z 2. 3. 2021, kterým odvolací soud zopakoval důkaz. Tento dopis, sepsaný přibližně deset měsíců po uzavření předmětné kupní smlouvy, svědčí o tom, že zůstavitelka sledovala celospolečenské dění kolem sebe, reagovala na ně s nadhledem a byla schopna souvisle a smysluplně formulovat své myšlenky. Z jeho obsahu neplyne obraz osoby v tísni, depresi či psychickém rozvratu, jak jej předestírají žalobci. Naopak spíše potvrzuje zachovanou orientaci, životní elán a duševní svěžest. Dobrou duševní kondici zůstavitelky před odchodem do nemocnice v prosinci 2021 potvrdila i svědkyně A. Ch., dlouholetá sousedka, jíž se zůstavitelka průběžně svěřovala s informacemi o své rodině i žalované.

29. Nedůvodná je též odvolací námitka, že zůstavitelka byla při podpisu smlouvy zaskočena a fakticky nepřipravena. Jak vyplývá z důkazů provedených soudem I. stupně, tuto verzi vyvracejí nejen výpovědi žalované a jejího partnera, ale zejména výpověď svědka xxx. Ž., tedy osoby profesně nezúčastněné na rodinném konfliktu a současně přímo přítomné při sepisu a podpisu smlouvy. Svědek vypověděl, že zůstavitelka byla předem obeznámena s důvodem jeho návštěvy, sdělila mu, že smlouvu četla a že nepotřebuje nic vysvětlovat. Soud I. stupně proto správně uzavřel, že nešlo o náhlou či překvapivou situaci, v níž by zůstavitelka jednala bez porozumění obsahu právního jednání.

30. Nelze přisvědčit ani námitce žalobců, že výpověď xxx. Ž. je pouze zprostředkovaným svědectvím založeným na informacích od žalované a jejího partnera. Význam této výpovědi totiž spočívá v přímém svědectví o kontaktu svědka se zůstavitelkou, její orientaci, reakcích a projevu vůle při projednání obsahu smlouvy a jejího podpisu. Mentální stav zůstavitelky popsal jako odpovídající jejímu věku, ne-li lepší. Stejně tak je významné jeho svědectví o tom, jak vnímal vztah mezi zůstavitelkou a žalovanou, který popsal jako blízký s tím, že bylo zřejmé, že žalovaná je pro zůstavitelku nejbližší osoba a žalovaná o ni dlouhodobě pečuje, hovořily spolu familiárně (viz bod 20. odůvodnění napadeného rozsudku).

31. Ohledně závěrů soudu I. stupně ve vztahu k výpovědi xxx. Ž. lze přisvědčit odvolatelům pouze potud, že nepotvrzuje původní úmysl zůstavitelky byt žalované darovat. Původní úmysl zůstavitelky však pro posouzení věci není významný. Z toho důvodu je uvedený problematický závěr soudu I. stupně v rámci celkového přezkumu napadeného rozhodnutí nepodstatný.

32. Blízký vztah mezi zůstavitelkou a žalovanou byl potvrzen i výpovědí svědkyně A. Ch., která popsala, že návštěvy žalované a jejího syna zůstavitelku těšily a povzbuzovaly (viz bod 19. odůvodnění napadeného rozsudku). Jde přitom o svědectví osoby stojící mimo spor, která měla možnost vztah účastnic dlouhodobě pozorovat.

33. Žalobci v odvolání dále zdůrazňovali zmínku v dopise z 2. 3. 2021, že zůstavitelka měla k dispozici „dvě pracovní síly“ po dobu dvou hodin týdně, a vyvozovali z toho, že rozsah pomoci žalované byl zcela marginální. Takový závěr odvolací soud nesdílí. Uvedený časový údaj nevypovídá bez dalšího o celkové intenzitě vztahu mezi zůstavitelkou a žalovanou, nýbrž toliko o organizaci určité konkrétní výpomoci v domácnosti. Navíc koresponduje s výpovědí žalované, že zůstavitelka si nepřála, aby za ni jiní ve větší míře obstarávali práce v bytě, neboť ji více než samotný úklid zajímala společnost a rozhovor. Ani z tohoto důkazu proto nelze dovodit nepravdivost tvrzení o blízkém vztahu a pravidelném kontaktu.

34. Argumenty žalobců zpochybňující péči žalované o zůstavitelku vyvrací především samotná kupní smlouva, v níž je dlouhodobá nezištná a bezplatná péče žalované o zůstavitelku výslovně zmíněna v souvislosti s výší kupní ceny.

35. Skutečnost, že zůstavitelka skutečně považovala žalovanou za svou nejbližší osobu, vyplývá též z okolnosti, že ji v době hospitalizace uvedla jako jedinou kontaktní osobu pro sdělování informací o jejím zdravotním stavu, přičemž ji označila za svou snachu. V kontextu s tím je pak zcela nepodstatné, že žalovaná se dověděla o hospitalizaci zůstavitelky od její pečovatelky.

36. Žalobci dále stavěli svou argumentaci na opakovaných výběrech hotovosti z účtu zůstavitelky v době její poslední hospitalizace, na částce 300 000 Kč dříve poskytnuté žalované a na dřívějším převodu bytu syna zůstavitelky na žalovanou v roce 2016. K tomu odvolací soud předně uvádí, že předmětem tohoto řízení je určení, zda zůstavitelka byla ke dni úmrtí vlastnicí předmětné bytové jednotky; nejde o spor o finanční plnění. Lze přisvědčit žalobcům, že tyto okolnosti nejsou zcela bez významu. Jejich význam však spočívá toliko v rámci celkového hodnocení věrohodnosti tvrzení účastníků, nikoli v tom, že by samy o sobě prokazovaly neplatnost kupní smlouvy ze dne 27. 5. 2020. Soud I. stupně se jimi zabýval a přiléhavě vysvětlil, proč z nich nelze učinit závěr, že by převod bytu byl vynucen, předstíraný nebo že by cenu nahrazovala nepřiznaná jiná plnění. Odvolací soud v tomto směru dodává, že žalobci předestřeli pouze vlastní alternativní interpretaci finančních operací, nikoli důkazy vedoucí k jistému skutkovému závěru podepřené relevantními důkazy.

37. Současně odvolací soud podotýká, že argumentace žalobců zpochybňující bezplatnou péči žalované o zůstavitelku je pro posouzení věci v zásadě nerozhodná, neboť ani v případě, že by péče byla zčásti kompenzována jinak, neznamenalo by to bez dalšího, že kupní smlouva nebyla projevem svobodné vůle zůstavitelky.

38. Odvolací soud se dále zabýval argumentací žalobců, že předmětná smlouva vykazovala znaky smlouvy lichevní.

39. Lichevní smlouva je upravena v § 1796 o. z. jako zvláštní zákonem typizovaný případ nemravného kontraktu. Pro závěr o tom, že se jedná o smlouvu lichevní, je nutné naplnění obou okruhů znaků takové smlouvy, tj. že jedna strana zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, a současně že sjednané plnění je v hrubém nepoměru k protiplnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 7/2024).

40. Jak je vyloženo výše, v projednávané věci nebylo prokázáno, že by žalovaná zneužila tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti zůstavitelky. Lichva ve smyslu § 1796 o. z. zde proto nepřipadá v úvahu.

41. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně neshledal ani obecný rozpor předmětné smlouvy s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z. Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně zdůrazňuje, že závěr o absolutní neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy je výjimečným zásahem do autonomie vůle a musí být odůvodněn mimořádnými okolnostmi konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 9/2021). Samotný nepoměr mezi cenou sjednanou a cenou obvyklou bez dalšího takový závěr neodůvodňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3467/2016, publikovaný ve Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, 2/2020). Je třeba hodnotit všechny okolnosti případu, zejména motivaci stran a povahu jejich vztahu.

42. V souzené věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by mohly podporovat závěr o tom, že z důvodu výše sjednané kupní ceny se jedná o nemravné jednání. Naopak z textu předmětné smlouvy jasně vyplývá, že kupní cena zohledňovala péči žalované o zůstavitelku a stav bytu.

43. Okolnost, že zůstavitelka naložila se svým majetkem jinak, než žalobci očekávali nebo než jak sama v minulosti nezávazně naznačovala, nemůže vést k závěru o neplatnosti pozdějšího právního jednání. Ostatně jak vyplynulo z dokazování, zůstavitelka v minulosti uvažovala o převodu bytové jednotky i na jiné osoby než syna žalobkyně, konkrétně na žalobkyni a později na příbuznou žalobců S. V. (viz bod 13. odůvodnění napadeného rozsudku).

44. Změna názoru na budoucí osud majetku je sama o sobě legitimní. V právním smyslu relevantní je až konkrétní právní jednání, splňuje-li zákonné náležitosti.

45. Odvolací soud tedy shrnuje, že odvolací argumentace žalobců nezpochybnila správnost závěru soudu I. stupně, podle něhož nebylo prokázáno, že by zůstavitelka při uzavření kupní smlouvy dne 27. 5. 2020 trpěla duševní poruchou činící ji neschopnou právně jednat, že by byla žalovanou vystavena nátlaku nebo překvapivému jednání, ani že by žalovaná zneužila její subjektivní slabosti ve smyslu § 1796 o. z. Stejně tak nebyly dány mimořádné okolnosti odůvodňující závěr o rozporu smlouvy s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z. Odvolací soud k tomu dodává, že z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že tvrzení žalobců byla provedenými důkazy vyvrácena.

46. Jelikož je rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. věcně správný, odvolací soud jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

47. Odvolací soud přezkoumal i výrok o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

48. Soud prvního stupně správně vyšel z § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal zcela úspěšné žalované náhradu nákladů za právní zastoupení, přičemž aplikoval též správný právní předpis, tj. vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“).

49. Pokud jde o tarifní hodnotu, odvolací soud souhlasí s argumentací žalované, že § 9 odst. 4 a. t. je namístě aplikovat pouze v situaci, kdy nelze zjistit hodnotu předmětu plnění. Na druhou stranu však podle ustálené judikatury sice ve sporech o určení vlastnictví či o určení neplatnosti právního jednání soud při stanovení tarifní hodnoty primárně vychází z ceny věci, která je předmětem řízení, jen tehdy, je-li v řízení k dispozici ověřitelný a spolehlivý údaj o její ceně; není-li tomu tak, nastupuje postup podle § 9 advokátního tarifu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 3696/19).

50. V projednávané věci byla předmětem řízení žaloba na určení, že zůstavitelka byla vlastnicí předmětného bytu, přičemž meritorní posouzení věci se soustředilo na otázku platnosti převodního právního jednání. Cena bytu nebyla předmětem dokazování ani skutkových zjištění soudu. Skutečnost, že žalobci v řízení poukazovali na nepřiměřeně nízkou kupní cenu, sama o sobě ještě nepředstavuje spolehlivý podklad pro určení tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, jestliže soud tuto otázku pro rozhodnutí ve věci samé neřešil a neučinil o ní žádný skutkový závěr.

51. V řízení však byla zjištěna sjednaná cena dle kupní smlouvy, jejíž platnost byla předmětem přezkumu. Byť částka 500 000 Kč je nepochybně nižší, než současná hodnota bytové jednotky, je současně vyšší, než tarifní hodnoty dle § 9 odst. 4 a. t., z nichž vycházel soud I. stupně. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za situace, kdy spolehlivý údaj o hodnotě bytové jednotky v řízení zjištěn nebyl a pouze pro účely náhrady nákladů řízení není účelné jej zjišťovat, je na místě vyjít z ceny uvedené v kupní smlouvě, tj. z částky 500 000 Kč.

52. Podle § 8 odst. 1 a § 7 a. t. při tarifní hodnotě 500 000 Kč odměna za jeden úkon činí 10 300 Kč, a to pro celé řízení.

53. Odvolání žalované je důvodné též potud, že účast právního zástupce při jednáních, která trvala déle než dvě hodiny (a současně méně než čtyři hodiny), soud posoudil vždy jako jeden úkon právní služby, ačkoli podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. se jedná o dva úkony.

54. Odměna po dvou úkonech tak náleží za jednání konaná dne 14. 5. 2024, 23. 7. 2024, 26. 9. 2024, 12. 12. 2024 a 11. 2. 2025. Odměna po jednom úkonu náleží za jednání konaná dne 26. 3. 2024, 28. 8. 2025, 2. 10. 2025.

55. Pokud jde o ostatní úkony právní služby, za něž byla přiznána odměna, odvolací soud neshledal žádné pochybení a ohledně jejich specifikace pro stručnost odkazuje na bod 31. odůvodnění napadeného rozsudku.

56. Celkem tedy náleží odměna za 18 úkonů právní služby po 10 300 Kč, a k tomu paušální náhrada nákladů podle § 13 a. t., a to za 13 úkonů po 300 Kč a za 5 úkonů po 450 Kč.

57. Pokud jde o cestovné, soud I. stupně přiznal náhradu za každou z cest v částce 761 Kč, ačkoli byly realizovány v průběhu let 2023 až 2025. Při určení výše náhrady cestovného je však třeba vycházet z údajů o cenách pohonných hmot a paušálních náhrad za ujetý kilometr stanovených v příslušném prováděcím předpise aktuálním pro ten který úkon (prováděcí vyhlášky k § 189 odst. 1 zákona č. 262/2006, zákoník práce).

58. Při ujeté vzdálenosti 100 km při každé z cest a spotřebě motorové nafty dle technického průkazu vozidla (5,5/5,0/5,2 l na 100 km) tak náleží cestovné za jednotlivé dny následovně: 8. 8. 2023 částka 700,02 Kč; 26. 3. 2024 částka 762,52 Kč; 14. 5. 2024 částka 762,52; 23. 7. 2024 částka 762,52; 26. 9. 2024 částka 762,52; 12. 12. 2024 částka 762,52; 11. 2. 2025 částka 761,59; 28. 8. 2025 částka 761,59; 2. 10. 2025 částka 761,59. Celkem na cestovném tedy náleží částka 6 767,39 Kč.

59. Náhradu za ztrátu času podle § 14 a. t. soud I. stupně stanovil ve správné výši (24 x 100 Kč a 16 x 150 Kč), odvolací soud proto na její specifikaci v bodě 31. napadeného rozsudku odkazuje.

60. Výše uvedené náklady tak činí celkem 203 117,39 Kč. Z této částky pak dále náleží 21% DPH ve výši 42 654,65 Kč.

61. Náklady řízení před soudem I. stupně celkem činí 245 772,04 Kč.

62. S ohledem na výše uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný a ve výroku II. jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil jen ohledně výše náhrady nákladů, jinak jej rovněž podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

63. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Jejich náhrada byla přiznána žalované, která byla zcela úspěšná ve věci samé a částečně bylo důvodné též její odvolání do nákladového výroku.

64. Za tarifní hodnotu vzal odvolací soud rovněž částku 500 000 Kč. Žalované náleží odměna za 1 úkon v poloviční výši dle § 11 odst. 2 a. t. (odvolání do nákladů řízení), tj. 5 150 Kč, dále odměna za 2 úkony po 10 300 Kč (vyjádření k odvolání žalobců, účast u jednání 21. 5. 2026), dále cestovné 768,45 Kč, náhrada za ztrátu času na cestě z xxx do Prahy a zpět 4 půlhodiny po 150 Kč, z uvedených částek 21% DPH ve výši 5 694,87 Kč. Dále bylo přiznáno parkovné v částce 180 Kč. Náklady odvolacího řízení tak celkem činí 32 993,32 Kč.

65. Vzhledem k tomu, že ve výroku I. došlo chybě v počtech u částky nákladů řízení, opravil odvolací soud tuto nesprávnost postupem podle § 164 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Praha 21. května 2026 JUDr. Ivana Kotrčová v. r. předsedkyně senátu