18 A 25/2024

Rubrum

č. j. 18 A 25/2024 - 79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: SPUR a.s., IČO 46900098 sídlem třída Tomáše Bati 299, 763 02 Zlín zastoupen advokátem Mgr. Petrem Kinclem se sídlem Hvězdova 1734/2c, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu sídlem Na Františku 1039/32, 110 15 Praha 1 zastoupen advokátem JUDr. Bc. Petrem Kadlecem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 22. 2. 2024, č. j. MPO 16409/24/11200/01000 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 22. 2. 2024, č. j. MPO 16409/24/11200/01000, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to do rukou jejího zástupce Mgr. Petra Kincla, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š. 2 18 A 25/2024 1. V projednávané věci se městský soud zabýval dalším ze sporů mezi žalobkyní a žalovaným, týkajících se odnětí dotací žalobkyni proto, že nenaplnila status malého a středního podniku ve smyslu čl. 3 odst. 3 přílohy I nařízení Komise (EU) č. 651/2014, kterým se v souladu s čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (nařízení 651/2014). V tomto případě se dotace vztahovala na projekt „Zřízení školícího střediska se zaměřením na vzdělávání v plastikářském oboru“ (projekt).

2. Žalovaný odňal dotaci na projekt rozhodnutím z 21. 9. 2023, č. j. MPO 103853/22/61500/325 (prvostupňové rozhodnutí). Rozklad žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil ministr průmyslu a obchodu v záhlaví označeným rozhodnutím (napadené rozhodnutí). Správní orgány dovodily, že údaje, které žalobkyně uvedla v rámci řízení poskytnutí dotace byly neúplné a v důsledku toho nepravdivé ve smyslu § 15 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (rozpočtová pravidla). Pochybení mělo spočívat v tom, že žalobkyně byla uvedena jako samostatný podnik a přihlásila se ke statusu středního podniku (v rámci kategorie malých a středních podniků – MSP), přestože byla propojena s dalšími podniky, a to prostřednictvím pana Z. D. a jeho syna T. D. a jejich dlouhodobého spolupůsobení ve vrcholných pozicích žalobkyně, jakož i vazbám mezi podniky žalobkyně a společností AVÍZO s.r.o. (AVÍZO), potažmo REPIP s.r.o. (nyní SPUR group s.r.o.; dále REPIP), která ze 70 % vlastní společnost AVÍZO.

II. Obsah žaloby

3. Žalobkyně se svou žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Závěr žalovaného odmítla s tím, že žalovaný (i) neprokázal existenci koordinace obchodních aktivit nebo rozhodování orgánů dotčených společností, (ii) neprokázal koordinaci v oblasti marketingových nebo obdobných aktivit dotčených společností; (iii) neidentifikoval a neprokázal ani skutečnosti, které by některé z dotčených společností nebo oběma zakládaly vyšší tržní sílu, možnost sdílet kapitálovou základnu nebo jinou obdobnou výhodu, které je pro společné jednání určující; (iv) neidentifikoval a neprokázal významnější vzájemné transakce, byť i tržní povahy, případně jiné, méně významné transakce jiné než tržní povahy; (v) neidentifikoval ani společné odběratele dotčených společností, jelikož žádné takové skutečnosti neexistují.

4. Dikce čl. 3 odst. 3 přílohy I nařízení 651/2014 vyžaduje pro závěr o propojení podniků prostřednictvím fyzických osob jejich společné jednání. Ohledně tohoto pojmu žalobkyně upozornila na rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) z 27. 2. 2014 ve věci C-110/13, HaTeFo, rozhodnutí Evropské komise z 7. 6. 2006, č. C 8/2005, NUW Nordbrandenburger UmesterungsWerke, rozsudek Tribunálu z 22. 5. 2019, ve věci T-604/15, Ertico – ITS Europe, rozsudek SDEU z 10. 1. 2006 ve věci C-222/04, Ministero dell'Economia e delle Finanze proti Cassa di Risparmio di Firenze SpA, Fondazione Cassa di Risparmio di San Miniato a Cassa di Risparmio di San Miniato SpA, a rozsudky zdejšího soudu z 6. 4. 2022, č. j. 18 A 110/2021 - 65, z 4. 5. 2022, č. j. 18 A 47/2021 - 35, a z 16. 8. 2023, č. j. 11 A 75/2023 - 35.

5. Žalobkyně zdůraznila, že pouhá personální propojenost pro závěr o společném jednání nepostačuje. Žalovaný dále dovozoval propojení jen na základě údajné marketingové koordinace propagace dotčených podniků (vizuální podoba webové prezentace dotčených společností a společná prezentace výrobků dotčených společností na jednom profesním veletrhu) a na základě zjištěných transakcí mezi dotčenými společnostmi (využití sedmi zaměstnanců společnosti AVÍZO žalobkyní a sublicenci systému ERP). Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š. 3 18 A 25/2024 6. Pokud jde o marketingovou spolupráci, dle žalobkyně nebyla správními orgány prokázána, a i kdyby prokázána byla v míře zjištěných skutečností, pak je irelevantní, jelikož judikatura vyžaduje spolupráci, koordinaci a slaďování jednání systematické a dlouhodobé. Zjištěná dílčí a marginální spolupráce mezi dotčenými společnostmi, realizovaná navíc za tržních podmínek, pak nemůže zakládat natolik intenzivní hospodářskou, právní a ekonomickou vazbu, aby dvě na sobě nezávislé společnosti bylo možné považovat za jedinou hospodářskou entitu.

7. Stěžejní je, že mezi dotčenými společnostmi není přítomen prvek financování, úvěrování, event. jiná forma kapitálové podpory, která není přiměřená pro nespojené osoby, a dotčené společnosti nemají společné odběratele a nevyužívají společné zdroje pro výkon ekonomické činnosti. Obchodní interakce mezi dotčenými společnostmi nemá charakter materiálního ovlivnění chování ani jedné z nich (že by např. v případě ztráty vzájemných transakcí došlo k vážnému či jinému narušení chodu žalobkyně nebo společnosti AVÍZO).

8. V další části žalobní argumentace pak žalobkyně poukázala na to, že jí žalovaný svým jednáním založil legitimní očekávání, že spadá do kategorie MSP. To na základě dřívější komunikace s agenturou CzechInvest, obsahu metodických pokynů a výsledků předchozích kontrol.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný ve značně rozsáhlém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že vycházel z právní úpravy i judikatury SDEU. Přihlédl k tomu, že rozhodující je celkové posouzení toho, jestli identifikované vazby mezi osobami nasvědčují, že dotčené podniky tvoří jednu hospodářskou jednotku a vykazují nedostatek vzájemné hospodářské nezávislosti. Současně musí být splněna podmínka, že tyto podniky působí na stejném nebo sousedním relevantním trhu. Výklad definice MSP má být restriktivní, aby nedocházelo k neoprávněnému čerpání podpory.

10. Žalovaný dále připomněl, že rodinné vazby a dlouhodobou personální provázanost ve vedení žalobkyně, potažmo společnosti AVÍZO nasvědčují tomu, že pánové Z. a T. D. jednali koordinovaně. Žalobkyně a AVÍZO nadto působí na stejném, případně sousedním trhu v oblasti výroby plastových výrobků. Žalovaný nadto poukázal i na další konkrétní okolnosti, které svědčí o faktickém propojení a absenci nezávislosti podniků (využívání společných či vzájemně propojených zdrojů a činností, jako je sdílení informačního systému ERP, poskytování služeb mezi společnostmi (např. účetnictví, montážní a kompletační práce), využívání zaměstnanců společnosti AVÍZO v areálu žalobkyně, existence chráněného pracoviště AVÍZO v prostorách žalobkyně, částečné překrytí dodavatelských vztahů, společná prezentace na veletrzích a podobnost marketingových prvků. Tyto skutečnosti žalovaný hodnotí jako neodpovídající běžným vztahům mezi nezávislými soutěžiteli na stejném trhu a naopak jako indicie jednotného hospodářského vedení.

11. Právní úprava nevyžaduje prokázání konkrétní intenzity spolupráce ani existenci určitého typu transakcí mezi podniky. Pro závěr o propojení není nezbytné prokazovat ani tržní výhodu, netržní ceny, významné objemy obchodů či existenci společných zákazníků. Podstatné je, zda existuje soubor okolností, který vyvolává pochybnost o hospodářské nezávislosti podniků a nasvědčuje jejich jednotnému řízení prostřednictvím fyzických osob.

12. K námitce legitimního očekávání žalovaný podotkl, že žalobkyni nebylo poskytnuto žádné konkrétní ujištění o tom, že splňuje podmínky pro zařazení mezi MSP. Případné předchozí Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š. 4 18 A 25/2024 kontroly se netýkaly posouzení statusu podniku v relevantním smyslu. Odpovědnost za správnost údajů uvedených v žádosti nese žadatel o dotaci.

IV. Další průběh řízení

13. Nyní rozhodující senát nepřehlédl, že u zdejšího soudu bylo projednáváno hned několik žalob žalobkyně o obdobném skutkovém i právním základě (lišících se podpořenými projekty). V jednom případě jiný senát zdejšího soudu žalobu zamítl, a to rozsudkem z 3. 10. 2024, č. j. 11 A 43/2024 - 83. V nynější věci soud následně usnesením z 29. 1. 2025, č. j. 18 A 25/2024 - 68, přerušil řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), a to do skončení řízení vedeného u Nejvyššího správního soudu (NSS) o kasační stížnosti proti uvedenému rozsudku. Dotčené řízení bylo skončeno rozsudkem z 4. 6. 2026, č. j. 2 Afs 234/2024 - 109, kterým NSS jak rozsudek zdejšího soudu, tak tamější rozhodnutí ministra zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud později rozhodl o pokračování v řízení (usnesení z 8. 6. 2026, č. j. 18 A 25/2024 - 69) a dal stranám prostor k reakci.

14. Žalovaný v podání z 15. 6. 2026 setrval na stanovisku, že žaloba není důvodná. V návaznosti na obsah rozsudku NSS se nově věnoval i otázce prekluze lhůty pro zahájení řízení o odnětí dotace. Byť základní čtyřletá lhůta započala běžet od okamžiku vzniku nesrovnalosti (právní mocí rozhodnutí o poskytnutí dotace), její běh byl přerušen úkony příslušných orgánů směřujícími k prošetření nesrovnalosti. K přerušení běhu lhůty došlo nejpozději v lednu 2020, takže v době zahájení řízení o odnětí dotace v listopadu 2022 ta dosud neuplynula. Žalovaný současně zdůraznil, že rozhodnutí o odnětí dotace bylo vydáno v rámci nejzazší (osmileté) lhůty.

15. Žalovaný dále odmítl, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Jeho odůvodnění splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (správní řád), včetně označení podkladů i úvah, jimiž se ministr řídil. Žalobkyně sama námitku nepřezkoumatelnosti v žalobě výslovně nevznesla, naopak byla schopna formulovat konkrétní argumentaci proti rozhodnutí, což svědčí o jeho srozumitelnosti a přezkoumatelnosti. S ohledem na judikaturu NSS nelze institut nepřezkoumatelnosti vykládat extenzivně a vztahovat jej na případy, kdy správní orgán neodpoví výslovně na každou dílčí námitku, pokud jeho právní úvahy umožňují přezkum rozhodnutí jako celku.

16. Žalobkyně se k závěrům NSS ani podání žalovaného nevyjádřila.

V. Posouzení věci soudem

17. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a jedná se o žalobu přípustnou, splňující nezbytné formální náležitosti. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době jeho vydání a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti.

18. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

19. Soud o žalobě rozhodl bez jednání, jelikož napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jde-li o dokazování, žalobkyně nad rámec správního spisu, jimž se samostatně nedokazuje, ničeho nenavrhla. Žalovaný odkazoval především na obsah svého spisu, soud však nepřehlédl, že ve vyjádření k žalobě navrhl i další důkazy (zejména novinové články či zdroje veřejně dostupné na webu). S ohledem na závěry soudu ovšem nebylo potřeba (a nebylo to ani možné) vést další Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š. 5 18 A 25/2024 dokazování těmito podklady. Soud z nich nevycházel a vycházet nemohl, neboť je nejprve na žalovaném, aby veškeré okolnosti sám pečlivě posoudil a své závěry přezkoumatelně zdůvodnil v odůvodnění svého rozhodnutí. Nedostatky odůvodnění nelze zhojit podstatným doplněním argumentace či skutkových tvrzení a podkladů až v řízení před soudem. Pokud jde o žalovaným naposledy přiloženou e-mailovou komunikaci z února 2021, ta je oběma účastníkům dobře známa z cit. rozsudků NSS a ti měli možnost se k ní vyjádřit.

20. Dále soud předesílá, že ve věci vycházel ze závěrů rozsudku NSS 2 Afs 234/2024. Jeho závěry byly ostatně následovány i dalšími senáty NSS, jež zrušily i rozsudky osmého a patnáctého senátu zdejšího soudu, které na závěry NSS nevyčkaly (srov. rozsudky z 9. 6. 2026, čj. 8 Afs 88/2025 - 79, a z 12. 6. 2026, č. j. 10 Afs 42/2025 - 67), jakož i sedmnáctým senátem zdejšího soudu v nedávném rozsudku z 23. 6. 2026, č. j. 17 A 41/2024 - 55.

21. Ve všech případech se NSS zabýval možnou prekluzí práva zahájit řízení o odnětí dotace. Ani v jednom případě neshledal, že by lhůta uplynula. Byť daná otázka nyní nebyla mezi účastníky sporná a žalobkyně ji nevznesla ani posléze, žalovaný jí adresoval, přičemž soud se takovou otázkou musí zabývat z úřední povinnosti. Dříve, než přejde k vlastnímu jádru věci, proto soud stručně podotýká, že ani v nynější věci neshledal, že by došlo k uplynutí lhůty k zahájení řízení o odnětí dotace. Ta je upravena v čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství. Počíná běžet od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti (v nynější věci od právní moci rozhodnutí o poskytnutí dotace dne 20. 10. 2017). Její běh se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti; poté lhůta začne běžet znovu, přičemž maximálně činí dvojnásobek základní lhůty. Soud se ztotožňuje se žalovaným, že k takovým úkonům, tj. k přerušení běhu lhůty, skutečně došlo (viz komunikace Agentury pro podnikání a inovace od 11. 12. 2019 a e-mail ředitele odboru strukturálních fondů žalovaného z 1. 2. 2021). Řízení o odnětí dotace bylo zahájeno 8. 11. 2022, je tedy zjevné, že lhůta neuplynula.

22. Nyní již k otázce, zda žalovaný dostatečně zdůvodnil, že na žalobkyni nebylo možné pohlížet jako na MSP. Podle čl. 3 odst. 3 přílohy I nařízení 651/2014 „Propojené podniky“ jsou podniky, mezi nimiž existuje některý z následujících vztahů: a) podnik vlastní většinu hlasovacích práv akcionářů nebo společníků v jiném podniku; b) podnik má právo jmenovat nebo odvolávat většinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu jiného podniku; c) podnik má právo uplatňovat rozhodující vliv v jiném podniku podle smlouvy uzavřené s daným podnikem nebo dle ustanovení v zakladatelské listině, zakladatelské či společenské smlouvě nebo ve stanovách tohoto podniku; d) podnik, který je akcionářem nebo členem jiného podniku, ovládá sám v souladu s dohodou uzavřenou s jinými akcionáři nebo společníky daného podniku většinu hlasovacích práv náležejících akcionářům nebo společníkům v daném podniku. Předpokládá se, že rozhodující vliv není uplatňován, pokud investoři uvedení v odst. 2 druhém pododstavci nejsou zapojeni přímo či nepřímo do řízení daného podniku, aniž jsou tím dotčena jejich práva jakožto akcionářů nebo společníků. Podniky, jež mezi sebou mají některý ze vztahů popsaných v prvním pododstavci prostřednictvím jednoho či více dalších podniků nebo prostřednictvím některého z investorů uvedených v odstavci 2, jsou rovněž považovány za propojené. Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š. 6 18 A 25/2024 Podniky, které mají jeden či více takových vztahů prostřednictvím fyzické osoby nebo prostřednictvím skupiny fyzických osob, které jednají společně, jsou taktéž považovány za propojené podniky, pokud svou činnost nebo část své činnosti vykonávají na stejném relevantním trhu nebo na sousedních trzích. Za „sousední trh“ se považuje trh pro výrobky nebo služby, který bezprostředně navazuje na relevantní trh nebo mu předchází.

23. Pro posouzení nynější věci bylo klíčové, zda se žalovaný dostatečně a v duchu relevantní rozhodovací praxe SDEU, Komise i českých správních soudů zabýval tím, jestli lze uzavřít o propojenosti dotčených podniků (společností) na základě společného jednání fyzických osob, zde Z. a T. D. Totožnou otázkou se již zabýval NSS právě v rozsudku 2 Afs 234/2024 a na něj navazujících rozsudcích (viz výše). Ve všech případech zrušil rozsudek zdejšího soudu i tamější rozhodnutí ministra jako nepřezkoumatelná. Z těchto závěrů vyšel zdejší soud i ve výše zmiňovaném v rozsudku 17 A 41/2024.

24. Nyní rozhodující senát považuje jejich závěry za plně aplikovatelné i v nyní projednávané věci. Nejenže ta má shodný právní a obdobný skutkový základ, ale i obsah napadeného rozhodnutí a žalob je prakticky totožný. V nynější věci je odlišně a rozsáhleji formulováno vyjádření k žalobě (jiný zástupce), nicméně to nemá většího významu, neboť odůvodnění správního rozhodnutí nelze „dohnat“ až v řízení před soudem.

25. Jelikož soud neshledal důvodu se od závěrů citovaných rozsudků odchýlit, nezbylo mu, než konstatovat, že i nyní napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu soud cituje příslušné části rozsudku 2 Afs 234/2024:

54. Výkladem tohoto ustanovení [čl. 3 odst. 3 pododstavec čtvrtý přílohy I nařízení] se zabýval SDEU v rozsudku HaTeFo, ve kterém dospěl k závěru, že „podniky mohou být považovány za ‚propojené‘ ve smyslu tohoto článku, pokud z analýzy právních i hospodářských vztahů mezi nimi vyplývá, že prostřednictvím fyzické osoby nebo skupiny fyzických osob, které jednají společně, tvoří jedinou hospodářskou entitu, ačkoliv formálně neudržují některý ze vztahů uvedených v čl. 3 odst. 3 prvním pododstavci této přílohy. Za osoby, které jednají společně, ve smyslu čl. 3 odst. 3 čtvrtého pododstavce této přílohy, jsou považovány osoby, které slaďují své jednání s cílem uplatňovat vliv na obchodní rozhodnutí dotyčných podniků, jenž vylučuje, aby tyto podniky mohly být považovány za vzájemně hospodářsky nezávislé“ (důraz přidán).

55. NSS předně konstatuje, že se ztotožňuje s názorem obou účastníků řízení, podle něhož pro závěr o propojenosti podniků podle citovaného ustanovení není třeba, aby byly vždy přítomny stejné okolnosti, jaké identifikoval SDEU v případu HaTeFo, či v jiných věcech, na které odkazovala stěžovatelka. Každý případ je nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím k jeho specifickým skutkovým okolnostem. Propojenost tak lze dovodit i ze skutečností, které SDEU ve své judikatuře výslovně nezmiňoval. To ovšem nic nemění na tom, že je třeba dostát obecným požadavkům, které SDEU v rozsudku HaTeFo popsal a které je třeba naplnit, aby bylo možno uzavřít, že se jedná o propojené podniky podle zmíněného ustanovení.

56. NSS souhlasí se stěžovatelkou, že žalovaný ve zkoumání a hodnocení propojenosti nedostál požadavkům vyplývajícím z rozhodnutí HaTeFo. Rozhodnutí ministra ani prvostupňové rozhodnutí neobsahují dostatečnou analýzu právních a hospodářských vztahů mezi dotčenými subjekty. Navíc správní orgány ve svých rozhodnutích nepopsaly jednání dotčených osob, kterým by se vzájemně slaďovaly za účelem uplatňování vlivu na obchodním rozhodování těchto společností. Skutečnosti, na jejichž základě žalovaný postavil své tvrzení o propojenosti dotčených společností, považuje NSS toliko za indicie, které měly sloužit správnímu orgánu k provedení požadované analýzy právních a obchodních vztahů. Až na základě provedení takové analýzy měl správní orgán učinit úsudek o (ne)propojenosti osob a tyto vlastní úvahy uvést ve svém rozhodnutí.

57. Tomuto závěru odpovídá i stěžovatelkou citované rozhodnutí Komise ze dne 7. 6. 2006, ve věci C- 8/2005, Nordbrandenburger UmesterungsWerke, body 49 a 53, dle kterého „struktura vlastnictví je hlavním kritériem pro analýzu práva kontroly v podniku. Umožňuje prokázat propojení mezi jednotlivými podniky a vyvozovat závěry o hospodářských jednotkách“ a „obchodní vztahy, jako například spojení na úrovni vedení podniku, překrývání ve vztazích k dodavatelům a k zákazníkům, společné používání logistiky (například dopravní prostředky, budovy a kancelářské prostory), se v tomto případě rovněž považují za kritéria Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š. 7 18 A 25/2024 pro spojení mezi podniky. Na základě těchto indikátorů lze prověřit, zda spojení přes fyzické osoby není jen neformální, nýbrž také formálně vede ke spojením u jednotlivých obchodních oblastí a obchodních činností.“ Ve světle tohoto rozhodnutí jsou skutečnosti uvedené v rozhodnutí správního orgánu (příbuzenské vazby, sdílení zaměstnanců, poskytnutí sublicence, společná prezentace na veletrhu atd.) toliko indikátory, které bylo nutné vzájemně posoudit k učinění závěru, zda vedou ke spojení u jednotlivých obchodních oblastí a obchodních činností. Právě tato úvaha v rozhodnutí správních orgánů chybí, a proto NSS přisvědčil kasační námitce, že správní orgány ve svých rozhodnutích neučinily adekvátní analýzu právních a obchodních vztahů.

58. Správní orgány se totiž v zásadě omezily na popis majetkové struktury obou společností, postavení pánů Z. a T. D. v těchto společnostech a jejich rodinnou vazbu. Ze shora citovaných rozhodnutí však plyne, že samotná existence rodinných vazeb v rámci vlastnických vztahů ve společnostech pro závěr o propojení nepostačuje. Toho si ostatně byl vědom i ministr, který na s. 8 rozhodnutí o rozkladu uvedl, že „postavení pana T. D. a jeho příbuzenská vazba s panem Z. D. není jediným faktorem vypovídajícím o propojení; pokud by to jediný faktor byl bez dalšího, bylo by možné uvažovat o tom, že se o propojení nejedná.“ Z rozhodnutí správních orgánů pak nevyplývá žádná úvaha o tom, zda a jak vlastnická struktura obou společností (resp. skutečnost, že pan T. D. prostřednictvím společnosti Repip vlastnil 70% podíl ve společnosti Avízo) svědčí o jejich propojení. I v tomto případě se správní orgány omezily na holá konstatování.

59. Teprve na základě důkladné analýzy všech zjištěných skutečností však lze prověřovat, zda prostřednictvím těchto vztahů fakticky obě společnosti (resp. fyzické osoby, které je reprezentují) vzájemně slaďovaly svá jednání (společně jednaly) s cílem uplatňovat vliv na obchodní rozhodnutí dotyčných podniků, a jsou tedy vzájemně hospodářsky závislé.

60. I další skutečnosti, které v souhrnu s výše uvedenými měly svědčit o propojenosti obou společností, představují pouhý popis skutečnosti, bez uvedení toho, co z nich z hlediska společného jednání za účelem slaďování obchodní činnosti obou společností vyplývá. Správní orgány ve vztahu k těmto dalším skutečnostem dostatečným způsobem nevypořádaly ani stěžovatelčinu věcnou a podrobnou argumentaci uplatněnou již v průběhu správního řízení.

61. Co se týče okolnosti spočívající ve sdílení sedmi zaměstnanců, tu prvostupňové rozhodnutí toliko konstatuje (viz s. 3) bez jakékoli doplňující úvahy o tom, jaký vliv má tato skutečnost na rozhodování dotčených společností. V rozkladu stěžovatelka namítala, že se dotčené společnosti dohodly, že vytvoří v areálu stěžovatelky chráněné pracoviště za účelem zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností (k tomu stěžovatelka předložila ve správním řízení důkazy), jde o marginální spolupráci (celkově měly společnosti stovky pracovníků; v žalobě pak upřesnila, že sedm pracovníků tvoří přibližně 2 % celkové personální základny obou společností) a za tržních podmínek. Na to ministr reagoval tak, že marginalita a tržní charakter sdílení zaměstnanců nejsou relevantní. K tomu, jak sdílení zaměstnanců (na základě smlouvy o dodávce balicích a kompletačních služeb) svědčí o slaďování jednání obou společností, se nevyjádřil.

62. K poskytnutí sublicence systému ERP kromě toho, že se jedná o podnikový informační systém umožňující automatizované procesy fungování společnosti, prvostupňové rozhodnutí také nic dalšího neuvádí. Stěžovatelka v rozkladu namítla, že systém ERP je veden pro dotčené společnosti odděleně, společnosti nevidí vstupy ani výstupy zadávané do systému druhé společnosti. Není zde tedy indicie, že by plánování bylo spojené či koordinované. Na sublicenci je nutno nahlížet jako na běžný tržní prvek, licence byla poskytnuta standardní smlouvou a nezakládá podezření na společné jednání, jeho koordinaci, sdílení finančních zdrojů či financování obou společností z jednoho rozpočtu. K této námitce se ministr vyjádřil tak, že poskytnutí sublicence není běžné mezi nezávislými společnostmi, ale je obvyklé například v holdingových strukturách. K otázce oddělenosti obou systémů žádné úvahy nevyslovil.

63. Prezentaci obou společností na veletrhu Fachpack prvostupňové rozhodnutí hodnotilo tak, že pokud by interakce byly pouze symbolické, marginální a formální, dozajista by společnosti neprezentovaly svoje výrobky na jednom z největších veletrhů v oblasti obalového materiálu. Stěžovatelka v rozkladu namítala, že není zřejmé, jaký prvek společného jednání žalovaný z této skutečnosti dovozuje. Z umístění prezentujících stánků na profesním veletrhu nelze dovozovat koordinaci jednání dotčených společností. Stále totiž platí, že tyto stánky společnosti prezentují jako nezávislé a samostatné entity s vlastní nabídkou zboží a výrobků. Z jednoho příspěvku na sociálních sítích, u kterého bylo uvedeno, že budou výrobky obou společností „opět“ prezentovány, nelze dovodit, že společnosti slaďovaly své marketingové aktivity (pozn. NSS – fotografie z veletrhu je z roku 2019, rozhodnutí o poskytnutí dotace, k jehož okamžiku Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š. 8 18 A 25/2024 správní orgány status stěžovatelky hodnotily, z roku 2017). Tuto argumentaci žalovaný na s. 10 rozhodnutí o rozkladu označil za „absurdní“. Slovo „opět“ naznačuje, že informace z roku 2019 není výjimečná a jednorázová. To, že se stěžovatelka v příspěvku na sociálních sítích zmiňuje o společnosti Avízo, nepředstavuje standardní chování nezávislého podniku. K další argumentaci stěžovatelky se nijak nevyjádřil.

64. Pokud se pak týká obdobné vizuální identity webových stránek, tu opět prvostupňové rozhodnutí toliko konstatuje bez úvah o vlivu této skutečnosti na jednání obou společností. Stěžovatelka v rozkladu namítala, že závěr stran vizuální podobnosti webové prezentace správní orgán nevysvětlil. Podle stěžovatelky tato vizuální podobnost neexistuje. Z tohoto aspektu nevyplývá nic, co by zakládalo domněnku o společné či koordinované aktivitě dotčených společností. K této námitce se žalovaný v rozhodnutí o rozkladu nijak nevyjádřil.

65. NSS s ohledem na shora uvedené shrnuje, že rozhodnutí žalovaného (resp. ministra) je nepřezkoumatelné ze dvou důvodů. Zaprvé, vůbec neobsahuje úvahy o tom, co bylo považováno za společné jednání ve smyslu čl. 3 odst. 3 čtvrtého pododstavce nařízení a v čem spočívalo. Omezuje se pouze na výčet zjištěných okolností, aniž by žalovaný (ministr) vysvětlil, jak konkrétně docházelo ke slaďování jednání obou společností za účelem ovlivnění jejich obchodní činnosti. Pokud správní orgány hodlaly konstatovat, že stěžovatelka a společnost Avízo (resp. Repip) jsou propojenými podniky, bylo jejich úkolem v souladu se shora citovanou judikaturou (zejména body [54] a [57] tohoto rozsudku) zjištěné skutečnosti týkající se majetkového a personálního propojení nikoli jen popsat, ale provést jejich analýzu, z níž by jasně vyplývalo, jak je mezi těmito společnostmi vykonáváno právo kontroly, a při zohlednění dalších zjištěných skutečností uvést přezkoumatelnou úvahu, jak tyto skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o materiálním spojení obou společností u jednotlivých obchodních oblastí a obchodních činností. Kromě dosud popsaných okolností by se měly správní orgány zaměřit zejména na překryvy v dodavatelsko/odběratelských vztazích, na případné společné využívání logistiky či na finanční vztahy obou společností atd. Muselo by totiž být zřejmé, že míra jejich spolupráce je natolik významná, že je lze vzhledem ke zjištěným skutečnostem považovat za natolik provázané, že fakticky tvoří jednu hospodářskou entitu. NSS poznamenává, že konkrétní popis toho, jakých obchodních činností se mělo společné jednání obou společností týkat, rozhodnutí správních orgánů prozatím vůbec neobsahují. Hodnocené skutečnosti se pak samozřejmě musí vztahovat k období, kdy mělo dojít k nesrovnalosti, tedy k roku 2017 (což například pro společnou prezentaci na veletrhu v roce 2019 neplatí) a musí být relevantní právě pro uplatňování společného jednání při obchodních činnostech (což například podobnost webové prezentace, nadto dostatečně neodůvodněná, není). Zadruhé, tyto okolnosti a možnost jejich vnímání jako indikujících společné jednání pak stěžovatelka zpochybňovala konkrétními námitkami. Ty však zůstaly bez náležité odezvy.

26. Soud pouze pro pořádek dodává, že pro posouzení věci není rozhodné, jestli žalobkyně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí výslovně namítala. Podstatné je, že absence náležitého odůvodnění (analýzy) brání zdejšímu soudu v definitivním posouzení věcných námitek.

27. Konečně, v bodě 68 rozsudku 2 Afs 234/2024 NSS podotkl, že s ohledem na nepřezkoumatelnost tamějšího napadeného rozhodnutí je nadbytečné zabývat se závěrem správních orgánů, že žalobkyni nesvědčilo legitimní očekávání ve vztahu ke statusu MSP. Pokud totiž prozatím neobstál závěr, že je žalobkyně velkým podnikem, bylo by bezúčelné zkoumat, zda se mohla legitimně spoléhat na to, že tomu tak není. Právě uvedené platí též pro toto řízení, nyní je proto předčasné přezkoumávat žalobčinu námitku legitimního očekávání.

VI. Posouzení věci soudem

28. Soud zrušil napadené rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Dále soud vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), ve kterém bude žalovaný (ministr průmyslu a obchodu) vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Setrvá-li žalovaný (ministr průmyslu a obchodu) na svém závěru o propojenosti dotčených společností, pak Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š. 9 18 A 25/2024 tuto skutečnost přezkoumatelným způsobem odůvodní, tj. provede odpovídající analýzu podle požadavků shora citované judikatury a řádně vypořádá námitky žalobkyně.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, soud proto uložil žalovanému nahradit jí náklady řízení. Představuje je zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a náklady zastoupení advokátem. Tomu náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 31. 12. 2024, ve spojení s čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb., ve výši 3 100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů stanovená dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, ve výši 300 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby), a náhrada za DPH v sazbě 21 % ve výši 1 428 Kč. Celkem náklady řízení činí 11 228 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení u NSS, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá NSS. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet NSS lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 29. června 2026 Mgr. Martin Lachmann v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.