18 A 62/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Městská část Praha 14, IČO 00231312 sídlem Bratří Venclíků 1073, 198 00 Praha 9 zastoupena advokátem JUDr. Mojmírem Přívarou sídlem Kovářská 1253/4, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, 100 00 Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 4. 6. 2025, č. j. MZP/2025/330/886 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci /procesní vývoj a napadené rozhodnutí/

1. V posuzované věci se městský soud již podruhé zabývá dotací poskytnutou žalobkyni z hlediska dodržování pravidel zadávání veřejných zakázek dle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (ZZVZ). Tentokrát se musel vyjádřit k přiměřenosti výše uložené finanční opravy v podobě nevyplacení části dotace, konkrétně pak k aplikaci pojmu zachování minimální míry hospodářské soutěže.

2. Soud považuje za vhodné nejprve stručně uvést kontext celé věci a její dosavadní průběh. Žalobkyně (dále též jako příjemce dotace nebo zadavatel) je příjemcem dotace z Operačního programu Životní prostředí 2014-2020 (OPŽP) pro projekty (společně jako projekty): - „Energetická renovace objektu ZŠ Chvaletická SO 01 – dolní budova“, reg. č. „CZ.05.5.18/0.0/0.0/17_070/0006292“ - „Energetická renovace objektu ZŠ Vybíralova“, reg. č. „CZ.05.5.18/0.0/0.0/17_070/0006293“ - „Energetická renovace objektu ZŠ Generála Janouška“, reg. č. „CZ.05.5.18/0.0/0.0/17_070/00 06294“ - „Energetická renovace objektu ZŠ Chvaletická, SO 02 - horní budova“, reg. č. „CZ.05.5.18/0.0/0.0/17_070/0006295“.

3. V rámci projektů bylo ze strany příjemce dotace (žalobkyně) realizováno společné zadávací řízení ve čtyřech dílčích částech na podlimitní veřejnou zakázku na stavební práce s názvem „Energetická renovace objektů ZŠ v Praze 14“, zadávanou formou otevřeného řízení zahájeného dne 21. 3. 2018 (veřejná zakázka). V návaznosti na odeslání oznámení o zahájení zadávacího řízení do věstníku veřejných zakázek obdržela žalobkyně dvě, resp. tři nabídky u jednotlivých dílčích částí veřejné zakázky; u všech částí veřejné zakázky došlo následně k vyloučení vždy jednoho uchazeče. Žalobkyně poté uzavřela s vybranými dodavateli smlouvy o dílo.

4. Při posouzení správnosti postupu žalobkyně při zadávání dotčené veřejné zakázky identifikoval Státní fond životního prostředí ČR jako zprostředkující subjekt OPŽP pochybení žalobkyně v podobě porušení § 6 a § 36 odst. 1, resp. § 89 odst. 5 a 6 ZZVZ. Pochybení mělo spočívat v tom, že zadávací podmínky, a to konkrétně příloha č. 2 zadávací dokumentace – Dílčí část 1, dokument Technická zpráva D 1-4-a-1, části Vzduchotechnika – Koncepce větrání – Větrání učeben bez chlazení, resp. Větrání učeben s chlazením1, obsahovaly odkazy na obchodní názvy (např. LTM dezent 800, WAFE 1000). Užití referenčních výrobků nebylo odůvodněno předmětem veřejné zakázky – žalobkyně mohla vymezit technické podmínky dostatečně přesně a srozumitelně i obecně. Na tom nemění nic ani to, že žalobkyně u každého referenčního odkazu připustila i možnost nabídnout rovnocenné řešení. Takto označené referenční výrobky pak uvedla ve svých nabídkách většina přihlášených dodavatelů, značková specifikace přitom činila cca 56 % z celkového finančního objemu veřejné zakázky. Tím došlo k neoprávněnému zvýhodnění specifikovaných výrobků či dodavatelů, a tím i k narušení hospodářské soutěže. Za porušení pravidel pro zadávání byla navržena finanční oprava ve výši 10 %, a to s ohledem na pro žalobkyni (oproti původně na věc aplikovatelnému rozhodnutí Komise) příznivější Rozhodnutí Evropské komise C (2019) 3452, kterým se stanoví pokyny ke stanovení finančních oprav, jež se mají provést u výdajů financovaných Unií v případě nedodržení pravidel pro zadání veřejných zakázek (rozhodnutí Komise), a přílohu č. 2 k tomuto rozhodnutí Komise. O navržené korekci byla žalobkyně informována oznámením o navržení finanční opravy z 11. 11. 2019, č. j. SFZP 123721/2019. 1 Je třeba podotknout, že žalovaný, a v návaznosti na to i žalobkyně, opakovaně nepřesně uváděli, že šlo o „Dílčí část 1“, byť jde o zadávací dokumentaci každé z dílčích částí 1-4 zvlášť. Na řešení věci to však vliv nemá, z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný finanční opravu aplikoval u každé ze čtyř dílčích částí veřejné zakázky zvlášť a znění dotčené části zadávací dokumentace bylo fakticky u všech čtyř částí stejné.

5. Závěr o pochybení následně potvrdil žalovaný v postavení Řídícího orgánu OPŽP. V souladu s § 14e zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů (rozpočtová pravidla), proto uplatnil opatření z 19. 12. 2019, č. j. MZP/2019/330/2879 (opatření), které spočívalo v nevyplacení části dotace v podobě korekce výpočtem 10 % z částky dotace. Konkrétně žalobkyni nebyly u jednotlivých projektů vyplaceny částky ve výši 523 225,57 Kč, 1 645 559,44 Kč, 1 851 283,82 Kč a 726 532,08 Kč.

6. Žalobkyně proti opatření podala námitky, které ministr životního prostředí (společně s ministerstvem dále jako žalovaný, samostatně jako ministr) zamítl rozhodnutím ze 12. 5. 2020, č. j. MZP/2020/330/20 (první rozhodnutí ministra), a opatření shledal plně oprávněným. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala žalobu ke zdejšímu soudu, přičemž ten jej rozsudkem z 30. 1. 2024, č. j. 5 A 75/2020 - 71, zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle městského soudu se ministr vůbec nezabýval otázkou, zda došlo k zajištění alespoň minimální hospodářské soutěže; nedostatečná tak byla logicky i na to navazující úvaha o výši korekce. Vedle toho žalovanému uložil, aby nové rozhodnutí ministra bylo formulačně opraveno tak, že bude zřejmé, že je to ministr, kdo jej vydal, nikoli ministerstvo.

7. Na základě toho ministr vydal v záhlaví označené v pořadí druhé rozhodnutí o námitkách žalobkyně (napadené rozhodnutí). Námitky opětovně zamítl a opatření shledal plně oprávněným. Ministr (i s ohledem na závěry soudu) setrval na tom, že v případě zadávacího řízení žalobkyně nebyla aplikována výjimka dle § 89 odst. 5 ZZVZ; současně nebyl důvod k aplikaci výjimky dle § 89 odst. 6 ZZVZ, neboť žalobkyně neprokázala, že by technické podmínky nebylo možné vymezit dostatečně přesně a srozumitelně jiným způsobem. To označil za nikoliv jen formální pochybení bez vlivu na hospodářskou soutěž, ale za porušení zásady zákazu diskriminace dle § 6 ZZVZ. Pokud jde o výši korekce, vycházel z paušální sazby a řídil se testem zachování minimální míry hospodářské soutěže. Ministr zohlednil nejen to, že se přihlásil omezený počet účastníků (po vyloučení nabídky u některých projektů fakticky soutěž neproběhla), ale především kvalitu, resp. povahu soutěže. Všechny připuštěné nabídky totiž směřovaly na referenčně uvedené výrobky, nikoliv na alternativní technická řešení. Formální přítomnost dvou soutěžitelů proto neznamenala zachování soutěže v materiálním smyslu, jelikož ta probíhala výhradně mezi produkty žalobkyní předem specifikovanými. Podle ministra podmínky pro aplikaci snížené 5% sazby opravy nebyly splněny, když nebyla zachována minimální míra hospodářské soutěže, jelikož soutěž mezi odlišnými technickými řešeními fakticky nenastala.

II. Obsah žaloby

8. Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou, v níž se domáhala jeho zrušení. Zmínila, že ministr sice po zrušujícím rozsudku městského soudu své odůvodnění upravil a doplnil, vyvodil však nesprávné závěry a na základě toho uplatnil přísnější a nepřiměřený postih pro krácení dotace.

9. Nejprve však žalobkyně zpochybnila samo vytýkané pochybení v zadávací dokumentaci. Ta obsahovala nejen ustanovení výslovně připouštějící plnění předmětu veřejné zakázky prostřednictvím jiných výrobků než odkazovaných, ale zároveň vymezovala i jejich obecné technické parametry. Konkrétní výrobek byl uveden pouze v závorce a pokaždé výslovně jen jako „referenční“ (jako příklad blíže vymezující požadavky zadavatele, které nebylo možné vymezit obecným popisem požadavků na funkci, resp. technických parametrů). Konkrétně se věnovala i předpokladům pro postup dle § 89 odst. 6 ZZVZ a závěrům rozsudku městského soudu. Podle žalobkyně nebylo referenční vymezení předmětu zakázky nadbytečné, bylo žádoucí právě pro dostatečně přesné a srozumitelné stanovení technických podmínek. Žalobkyně postupovala v nejlepším přesvědčení, když se snažila o maximální přesnost, ale přitom bez jakýchkoliv pochybností zanechávala prostor pro jiná řešení. Pro zjištění odpovídající vzduchotechnické jednotky je určující posouzení její vzájemné závislosti a provázanosti parametrů a dispozičního řešení místnosti (i budovy) a vhodnost umístění vzduchotechnické jednotky s ohledem na proudění vzduchu v místnosti, tepelnou pohodu a vnitřní mikroklima místnosti. Všechny požadované parametry tak nebylo možné rozvést do obecného popisu. Neurčitost by měla podstatně větší negativní dopady, potenciální dodavatelé mohli být demotivováni jeho abstraktností a šíří technických požadavků. Sám ministr použití výjimky dle § 89 odst. 6 ZZVZ pro zajištění dostatečné srozumitelnosti obecně připustil.

10. Za druhé pak žalobkyně brojila proti výši finanční opravy. Již v předchozím soudním přezkumu namítala, že správní orgány nezákonně vyměřily sazbu opravy ve výši 10 %, a nikoli 5 %. Má za to, že minimální míra hospodářské soutěže byla zachována. Ministr v novém rozhodnutí sice doplnil odůvodnění o úvahy o zachování hospodářské soutěže, postavil je však na nesprávném základě. Omezenou hospodářskou soutěž vyvodil z toho, že se zadávacího řízení účastnilo poměrně málo potenciálních dodavatelů. Podle žalobkyně ale není spravedlivé, aby konkrétní sazba korekce závisela na vnějších okolnostech, které zadavatel nemůže ovlivnit. Počet zainteresovaných dodavatelů se proměňuje u různých zadávacích řízení i v situaci, kdy je vše bezchybné a k žádnému nedopatření nedochází. Jen proto, že se přihlásí jeden či dva dodavatelé, nelze říct, že hospodářská soutěž probíhala velmi omezeně (jiní dodavatelé mohli mít obsazené kapacity či usilovat o podobnou zakázku na jiných místech). Žalobkyně by také neměla nést důsledky toho, že některé přihlášky nebyly důsledné. Žalovaný přitom tato východiska přijal za svá, aby je následně vyvrátil tvrzením o chybějícím alternativním plnění. Nevzal nadto v úvahu, že vytýkané pochybení se týkalo jen poloviny rozsahu veřejné zakázky (která navíc nebyla zaměřena jen na nákup produktů, ale i na stavební práce). Jednotliví dodavatelé tak nejsou distributory či prodejci konkrétních produktů, ale mohou pracovat s širším spektrem sortimentu; přesnou specifikaci výrobku tak mohli uvést jen demonstrativně.

11. I kdyby však minimální míra hospodářské soutěže zajištěna nebyla, finanční oprava v maximální výši 10 % se s ohledem na uvedené okolnosti jeví jako zjevně nepřiměřená. Příloha k rozhodnutí Komise stanoví sazbu 10 % jako maximální. Správní orgány přitom nezdůvodnily aplikaci nejvyšší možné sazby. Žalobkyni není jasné, jaký by pak byl postih závažnějších pochybení (např. když zadavatel akceptuje výhradně jeden výrobek apod.).

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Shodně s rozsudkem městského soudu 5 A 75/2020 setrval na tom, že u dodání vzduchotechniky do škol nelze uplatnit výjimku dle § 89 odst. 5 písm. a) ZZVZ; žalobkyně pro využití této výjimky neunesla důkazní břemeno. V případě výjimky dle § 89 odst. 6 ZZVZ žalovaný upozornil, že veřejné zakázky týkající se snížení energetické náročnosti budov nejsou nic výjimečného. Ve většině takových případů (školních budov nevyjímaje) dochází k přesnému a potenciálním dodavatelům zcela srozumitelnému vymezení předmětu zakázky v souladu s § 89 odst. 1 ZZVZ. Žalobkyně ani nenamítala konkrétní důvody pro aplikaci výjimky (např. že by šlo o budovy památkově chráněné apod.); pouze obecně argumentovala, že jde o veřejnou zakázku ve stavebnictví. Žalovaný navíc zdůraznil, že výjimka dle § 89 odst. 6 ZZVZ je institutem ultima ratio, kdy odkázat na konkrétní výrobek lze jen tehdy, prokáže-li zadavatel, že předmět plnění nelze vymezit jinak dostatečně přesně a srozumitelně.

13. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkami žalobkyně stran stanovené korekce dotace ve výši 10 %. Ministr v napadeném rozhodnutí již provedl soudem požadovanou úvahu o zachování minimální míry hospodářské soutěže. Rozlišil přitom mezi formální účastí a reálnou soutěží. Minimální míra soutěže je zachována, pokud existují alespoň dvě nezávislé, navzájem substituční technicky odlišné nabídky s alternativními technickými řešeními. Samotný počet uchazečů na to nemá vliv, pokud nabídky fakticky nereprezentují různé alternativy. Tento kvalitativní test pak v řešené věci splněn nebyl – u dvou částí veřejné zakázky zůstal jediný hodnotitelný účastník a u zbývajících dvou sice formálně soutěžili dva dodavatelé, oba však nabídli stejné referenční řešení. Minimální soutěž tak v této situaci zachována nebyla, a nelze tak aplikovat sníženou sazbu opravy ve výši 5 %.

14. Žalovaný doplnil, že ministr v souladu se zásadou proporcionality už neopřel volbu sazby korekce o podíl zboží dotčeného značkovou specifikací, ale vycházel (i dle pokynů soudu) z intenzity dopadu na soutěž. Zdůraznil též, že ve prospěch žalobkyně aplikoval novější úpravu rozhodnutí Komise (jinak by korekce byla v sazbě 25 %). Ministr konečně své závěry nestavěl na okolnostech, které zadavatel nemůže ovlivnit. Podstatné pro něj bylo, že zadávací dokumentace užitím značkové specifikace bez dostatečných ekvivalenčních parametrů soutěžní prostředí fakticky předurčila a do hodnocení se nedostala žádná akceptovaná technická alternativa. Neobstojí ani tvrzení, že stavební charakter zakázky či relativní rozsah dotčené části plnění (cca polovina) má sám o sobě vést ke snížení sazby. U stavebních zakázek je parametrické vymezení standardem a existence stavebních prací neospravedlňuje značkovou specifikaci bez jasných a měřitelných ekvivalentních kritérií. Podíl plnění dotčeného pochybením může hrát roli při určení základu korekce (na jakou část způsobilých výdajů se procento aplikuje), nikoli při volbě sazby samotné. Příloha k rozhodnutí Komise vymezuje sazby korekce taxativně, což samo o sobě má zajistit proporcionalitu, nehledě na to, že u závažnějších porušení stanoví vyšší korekci: 25 %.

IV. Posouzení věci soudem

15. Žalobu podala osoba k tomu oprávněná; učinila tak po vyčerpání řádných opravných prostředků a včas. Soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

16. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, souhlas účastníků řízení presumoval (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování, neboť pro posouzení důvodnosti žaloby postačovalo vyjít z podkladů založených ve správním spise, jímž se dle ustálené praxe samostatně nedokazuje. K tomu soud dodává, že v průběhu řízení si od žalovaného dovyžádal úplný spisový materiál, tj. včetně zadávací dokumentace, přičemž i k té měla žalobkyně možnost se vyjádřit. Nebylo přitom třeba provést důkazy jiné, jdoucí nad rámec správního spisu; účastníci žádné takové důkazy nenavrhli. Soud dodává, že s ohledem na předchozí procesní vývoj (celková délku probíhajícího sporu, soud ve věci rozhoduje podruhé) věc předřadil, a rozhodl tak o ní v souladu s § 56 odst. 1 s. ř. s. mimo pořadí. a) Žalobkyně podle závazného právního názoru soudu porušila ZZVZ 17. Jde-li o první část žalobních námitek stran toho, zda se žalobkyně vůbec jí vytýkaného porušení ZZVZ dopustila, je třeba připomenout, že zdejší soud se již danými otázkami podrobně zabýval v rozsudku 5 A 75/2020 (bod 35 a násl.). Pátý senát dospěl k jasnému závěru, že nemohlo jít o aplikaci výjimky podle § 89 odst. 5 ZZVZ, jelikož uvedení referenčních výrobků nebylo odůvodněno předmětem zakázky (soud podotkl, že sama žalobkyně připustila dodávku kvalitativně a technicky srovnatelného řešení). Soud dále shledal, že nebyl důvod ani pro aplikaci výjimky dle § 89 odst. 6 ZZVZ. Bylo totiž možné vymezit přesnou technickou specifikaci i jinak než uvedením referenčního výrobku, a to popisem technických parametrů. Městský soud v bodě 40 uvedeného rozsudku uzavřel, že žalobkyně svým jednáním porušila ZZVZ. Podle něj v případě žalobkyně nenastal důvod ospravedlňující odkaz na konkrétní výrobky v zadávací dokumentaci; žalobkyně žádný takový důvod neprokázala.

18. Jelikož se žalobní argumentace vztahující se k porušení ZZVZ týká stejné právní otázky v téže věci, nemohl se nyní rozhodující osmnáctý senát městského soudu s ohledem na § 78 odst. 5 s. ř. s. odchýlit od právního názoru již vyřčeného pátým senátem. V tomto směru soud plně odkazuje na rozsudek z 20. 5. 2024, č. j. 9 As 66/2023 - 72, č. 4615/2024 Sb. NSS, ve kterém se Nejvyšší správní soud (NSS) zabýval závazností již jednou krajským (městským) soudem vysloveného právního názoru. Ministr přitom vycházel v novém rozhodnutí ze závěrů městského soudu, které s ohledem na pro něj závazný právní názor doplnil o nové úvahy stran minimální míry hospodářské soutěže a výše uložené finanční opravy. Na svých závěrech ohledně porušení ZZVZ zcela setrval, přičemž i žalobkyně vznáší v zásadě stejné argumenty, proč neporušila ZZVZ, resp. proč byl v jejím případě dán důvod pro aplikaci některé z výjimek dle § 89 odst. 5, resp. odst. 6 ZZVZ.

19. Soud proto nyní stěží mohl dospět k jinému závěru. Pro úplnost pak dodává, že v mezidobí od okamžiku vynesení prvního rozsudku městského soudu do nového posouzení věci nedošlo ani ke změně skutkových zjištění či snad k odlišnému výkladu dané otázky ze strany vyšších soudů. Soud je tak sám vázán již jednou vysloveným právním názorem. Žalobní námitky týkající se porušení ZZVZ proto nemohly v nynějším soudním přezkumu obstát. b) Přiměřenost výše uložené finanční opravy 20. Co již však soud v posuzované věci posuzovat musel, je to, zda ministr dostál závaznému názoru zmíněného rozsudku městského soudu 5 A 75/2020. Ten mu věc vrátil k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost, a to v otázce výše uložené finanční opravy. Podle soudu ministr neprovedl úvahu nad tím, zda i přes zjištěné porušení ZZVZ nebyla v daném zadávacím řízení zajištěna alespoň minimální míra hospodářské soutěže ve smyslu oddílu 2.1, č. 11 přílohy rozhodnutí Komise. Taková úvaha má totiž rozhodující vliv na to, zda má být žalobkyni uložena sazba korekce v maximální výši 5 %, nebo 10 %. Je tedy zřejmé, že jádrem sporu je „toliko“ otázka výše finanční opravy a její konkrétní výše.

21. Soud nejprve podotýká, že celkový právní rámec pro uložení finanční opravy za žalobkyni vytýkané porušení byl podrobně rozveden v bodech 45 a násl. rozsudku 5 A 75/2020, na něž soud pro stručnost odkazuje. Na tomto místě dodává, že základním východiskem pro stanovení finanční opravy by byla rozhodnutí o poskytnutí dotací žalobkyni. V nich lze identifikované porušení ZZVZ podřadit pod bod č. 11 příslušné přílohy, spočívající v tom, že zadavatel stanoví podmínky účasti (např. technické podmínky) v řízení diskriminačním způsobem nebo jiným způsobem v rozporu se zákonem a dokumenty OPŽP. Dle rozhodnutí o poskytnutí dotací pak je možné žalobkyni za toto porušení uložit finanční opravu v základní sazbě ve výši 25 %, popř. 10 % nebo 5 % dle závažnosti porušení. Podle části A čl. I bodu VI rozhodnutí o poskytnutí dotace pak platí, že „porušení je nutno považovat za závažné především v případech, kdy v jeho důsledku došlo k odrazení potenciálních dodavatelů od účasti ve výběrovém/zadávacím řízení nebo k zadání veřejné zakázky jinému dodavateli“. Uvedená pravidla odpovídají sazbám stanoveným v dřívějším rozhodnutí Komise C(2013)2.

22. Žalovaný ovšem při stanovení finanční korekce postupoval dle pozdějšího a pro žalobkyni příznivějšího rozhodnutí Komise z r. 2019. Právě o aplikaci, resp. výklad tam stanovených pravidel se v nynější věci vede mezi stranami spor. Z pokynů, resp. jejich přílohy je nutné zmínit několik ustanovení. V prvé řadě bod 1.1 druhý odstavec, dle kterého se má za to, že v případě nesrovnalostí při zadávání veřejných zakázek není možné přesně vyčíslit finanční dopad kvůli povaze nesrovnalosti. V těchto případech se proto u dotčených výdajů použije oprava na základě paušální sazby s přihlédnutím k povaze a závažnosti nesrovnalostí v souladu s kritérii stanovenými v bodě 1.

4. Podle odstavce třetího jsou v pokynech uvedeny druhy nesrovnalostí (a jim podobné nesrovnalosti), které finanční dopad mají, a je k nim v oddíle 2 přiřazena výše paušální opravy.

23. Dále podle bodu 1.4 téže přílohy platí: jak je uvedeno v bodě 1.1 pokud vzhledem k povaze nesrovnalosti není možné finanční dopad přesně vyčíslit, ale nesrovnalost jako taková může dopad na rozpočet mít, pak má Komise možnost vypočítat příslušnou výši opravy zohledněním tří kritérií, a to povahy a závažnosti nesrovnalostí a výsledné finanční ztráty pro Fondy. To znamená, že finanční opravy provedené na základě stupnice paušálních sazeb uvedených v oddíle 2 těchto pokynů (5%, 10%, 25% a 100%) dodržují zásadu přiměřenosti. Tím není dotčena skutečnost, že výpočet konečné částky opravy, která má být použita, by měl zohlednit všechny znaky zjištěné nesrovnalosti ve vztahu k prvkům zohledněným při stanovení této paušální sazby“ (důraz přidán; pozn. soudu).

24. Na úvodní pravidla pak v příloze rozhodnutí Komise navazuje oddíl 2 s výčtem druhů nesrovnalostí a v návaznosti na to odpovídajícími sazbami finančních oprav. Pochybení žalobkyně bylo zařazeno do kategorie nesrovnalostí pod č.

11. To se aplikuje v případě použití kritérií pro vyloučení, požadavků na kvalifikaci, kritérií hodnocení nebo podmínek pro plnění zakázek, technických specifikací, které nejsou diskriminační ve smyslu předchozího druhu nesrovnalosti, ale stále omezují přístup hospodářských subjektů.

25. Podle téhož bodu se použije 10 % sazba finanční opravy na nesrovnalost spočívající v tom, že jsou použita kritéria, která sice nejsou diskriminační na základě 2 Rozhodnutí Komise C(2013) 9527 ze dne 19. 12. 2013, kterým se stanoví a schvalují pokyny ke stanovení finančních oprav, jež má Komise provést u výdajů financovaných Unií v rámci sdíleného řízení v případě nedodržení pravidel pro zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších změn. vnitrostátních/regionálních/místních preferencí, ale stále vedou k omezení přístupu hospodářských subjektů ke konkrétnímu zadávacímu řízení. Příkladem toho jsou následující případy: 1) případy, kdy minimální úroveň způsobilosti pro konkrétní zakázku se vztahuje k jejímu předmětu, ale není mu úměrná; 2) případy, kdy byly při hodnocení účastníků použity požadavky na kvalifikaci jakožto kritéria hodnocení; 3) případy, kdy jsou vyžadovány specifické ochranné známky/ značky/ normy, s výjimkou případů, kdy se tyto požadavky týkají doplňkové části zakázky a potenciální dopad na rozpočet EU je pouze formální (srov. oddíl 1.4).

26. Pokud jde o 5 procentní sazbu výše finanční opravy, ta se podle téhož bodu přílohy k rozhodnutí Komise aplikuje, pokud sice byla použita omezující kritéria/ podmínky/ specifikace, ale byla stále zajištěna minimální míra hospodářské soutěže, tj. určitý počet hospodářských subjektů předložil nabídky, které byly přijaty a splnily kvalifikační požadavky. (zvýraznění vždy doplněno)

27. Konečně, sazba 25 % je předpokládaná pro případy, kdy minimální úrovně způsobilosti u konkrétní zakázky zjevně nesouvisejí s předmětem zakázky, nebo případy, kdy kritéria pro vyloučení, výběr a/nebo zadání nebo podmínky plnění veřejné zakázky vedly k situaci, kdy nabídku mohl podat pouze jediný hospodářský subjekt, a tento výsledek nemůže být odůvodněn technickou specifičností dotyčné veřejné zakázky.

28. Příloha rozhodnutí Komise pracuje se třemi sazbami finanční korekce, pro řešenou věc jsou relevantní sazby 5 % a 10 %. Klíčové je tedy určit, která z těchto sazeb se uplatní. Ministr v napadeném rozhodnutí ke stanovení finanční opravy uvedl, že již z pohledu počtu zúčastněných subjektů je na první pohled zřejmé, že soutěž probíhala velmi omezeně. Počet zúčastnivších se dodavatelů ovšem není jediným či dostačujícím hlediskem pro posouzení míry hospodářské soutěže, a tedy následně i výše finanční opravy. V případech neoprávněné značkové specifikace je důležité především to, zda nabídky skutečně odrážely soutěž mezi různými technickými řešeními, nikoli např. jen mezi různými dodavateli téhož výrobku. Podle ministra je tak klíčové posoudit, zda se do soutěže přihlásil alespoň jeden dodavatel s nabídkou alternativního plnění, jehož nabídka mohla fakticky soutěžit s nabídkami jiných dodavatelů. To se přitom v případě zadávacího řízení žalobkyně nestalo.

29. Soud konstatuje, že nyní se již žalovaný výslovně vyjádřil k otázce míry hospodářské soutěže, a reflektoval tak klíčovou výtku zdejšího soudu v rozsudku 5 A 75/2020. V tomto ohledu tudíž postupoval dle závazného právního názoru soudu. Jednak již nepoužíval slovní obraty vzbuzující dojem, že rozhodoval znovu správní orgán prvního stupně (jak v bodě 60 zmíněného rozsudku soud vytknul ministrovi). Zejména pak provedl přezkoumatelnou úvahu, proč v případě posuzovaného zadávacího řízení nebyla zajištěna ani minimální míra hospodářské soutěže. Uvedl, co pro posouzení této otázky považoval za podstatné (kvalita soutěže v podobě fakticky možného a jí účastnícího se alternativního technického řešení, a nikoliv jen počet zúčastněných dodavatelů).

30. Soud se tudíž mohl mezi stranami základní spornou otázkou zabývat věcně. Žalovanému přitom musel přisvědčit.

31. Jak vyplynulo z výše citovaných bodů přílohy rozhodnutí Komise, pochybení v oblasti veřejných zakázek je sankcionováno paušálními sazbami finanční opravy. Rozlišujícím kritériem mezi sazbou 5 % a 10 % je to, do jaké míry byla soutěž uvedením referenčních výrobků narušena, resp. zda byla zachována její alespoň minimální míra. Soud se tak musel zabývat tím, co je třeba zohlednit při zkoumání hlediska zajištění minimální míry hospodářské soutěže.

32. Vyšel z toho, že uložení sazby 5 % je stanoveno už jen za ono porušení zákazu odkazovat na referenční výrobky (nejsou-li k tomu splněny patřičné podmínky, což u žalobkyně nebyly). Uložením 5 % sazby se tedy „trestá“ již sama potencialita narušení hospodářské soutěže. K tomu pro úplnost soud zdůrazňuje, že není vůbec nutné doložit podklady či důkazy o skutečném narušení soutěže; postačí jen potencialita takového zásahu (srov. rozsudek z 6. 5. 2026, č. j. 8 Afs 105/2025 - 44, body 22-23). Už v rozsudku 5 A 75/2020 ostatně zdejší soud odmítl údajnou marginálnost pochybení žalobkyně, neboť problematická je pouhá možnost ovlivnění nabídek.

33. Předpoklady pro uložení sazby 5 % jsou tedy nepochybně dány. Tuto sníženou sazbu je ovšem možné uplatnit jen tehdy, pokud i přes pochybení zadavatele, jež mohlo narušit hospodářskou soutěž, ta (alespoň v minimální míře) reálně proběhla. V opačném případě se uplatní sazba 10 %. Klíčová je tak faktická stránka věci, tedy to, jakým způsobem zadávací řízení reálně proběhlo a zda reálně došlo k soutěži mezi dodavateli. Nejde o to, zda lze klást reálný průběh zadávacího řízení k tíži žalobkyně či nikoli (není rozhodné, zda může žalobkyně ovlivnit např. počet uchazečů).

34. Pochybení žalobkyně spočívalo v tom, že v zadávacích podmínkách, v příloze č. 2 – Dílčí část (1-4), dokument Technická zpráva D 1-4-a-1, části Vzduchotechnika – Koncepce větrání – Větrání učeben bez chlazení, resp. Větrání učeben s chlazením uvedla odkazy na konkrétní obchodní názvy referenčních výrobků. V případě varianty větrání učeben bez chlazení žalobkyně v zadávací dokumentaci uvedla výrobek „WAFE 1000“. V případě řešení větrání učeben s chlazením uvedla referenční výrobek LTM dezent 800.

35. Pokud jde o konkrétní okolnosti průběhu zadávacího řízení, ze správního spisu vyplývá, že veřejná zakázka „Energetická renovace objektů ZŠ v Praze 14“ byla dle počtu projektů rozdělena na čtyři dílčí části, přičemž každá z nich měla rozdílný průběh. Dílčí část 1 se týkala rekuperace ZŠ Vybíralova, kdy se do řízení přihlásili dva dodavatelé – společnost Right Concept, a.s. (Right Concept) a společnost KVS stavební s.r.o. (KVS stavební). První z uvedených uchazečů nabídl řešení s jednotkou LTM dezent 800 ve variantě bez chladícího modulu či s ním. Druhá z nich, KVS stavební, pak předložila nabídku na jednotky od společnosti SORKE. KVS stavební byla ze zadávacího řízení vyloučena pro nedoložení požadovaných dokumentů ve stanovené lhůtě. Dílčí část 3 týkající se Rekuperace ZŠ Chvaletická SO 01 pak měla zcela totožný průběh jako dílčí část 1. U obou částí byla vybraným dodavatelem společnost Right Concept. Dílčí část 2 týkající se Rekuperace ZŠ Generála Janouška měla celkem tři přihlášené subjekty, a to společnost Entalpa s.r.o. (Entalpa), která byla vybraným dodavatelem s nabídkou dodání zařízení WAFE 1000 E Plus a LTM dezent 800. Druhým zájemcem byla společnost KVS stavební s nabídkou na jednotky SORKE, přičemž i v této dílčí části byla KVS stavební z řízení vyloučena. Třetím uchazečem pak byla Right Concept, která opět nabídla jednotku LTM dezent 800 ve variantě bez chladícího modulu či s ním. Konečně v případě dílčí části 4 týkající se Rekuperace ZŠ Chvaletická SO 02 byl průběh i nabídky totožný s dílčí částí 2.

36. Pro účel nynější věci je třeba tyto čtyři dílčí části veřejné zakázky rozdělit na dva z hlediska soudního přezkumu významné celky. Je totiž zřejmé, že v případě dílčích částí 1 a 3 se původně do zadávacího řízení přihlásili pouze dva uchazeči, přičemž po vyřazení jednoho z nich (KVS stavební) z důvodů nesplnění výzvy k doložení dokumentů zbyl v řízení jediný uchazeč, jenž nadto nabídl právě referenční výrobky. Pojmově tak nelze v těchto dvou případech hovořit o soutěži, neboť podmínka pro uložení 5 procentní sazby (určitý počet hospodářských subjektů předložil nabídky, které byly přijaty a splnily kvalifikační požadavky) nemohla být v těchto případech již z podstaty naplněna. Sníženou sazbu zde pokyny spojují se zachováním reálné soutěže, tj. existencí více konkurenčních nabídek, jež byly nakonec hodnoceny. U těchto dílčích částí přitom nelze hovořit o počtu nabídek, nýbrž o nabídce jediné, která byla přijata a splnila kvalifikační kritéria a jež navíc obsahovala právě referenční výrobky. Žalovaný tak použil 10 procentní sazbu u dílčích částí 1 a 3 zcela opodstatněně.

37. V případě dílčích částí 2 a 4 je situace složitější. Žalobkyně v těchto případech obdržela u každé z nich tři nabídky a do „finální“ fáze se dostaly dvě z nich. Žalobkyně tak reálně v dílčích částech 2 a 4 vybírala ze dvou možností. Z čistě kvantitativního hlediska tedy minimální soutěž mezi nabídkami formálně proběhla. Otázkou však je, zda počet nabídek je tím, co postačuje k tomu, aby bylo možné uzavřít, že v dílčích částech 2 a 4 byla za této situace zajištěna alespoň minimální míra hospodářské soutěže.

38. Na základě gramatického výkladu podmínky pro uložení 5% sazby by se mohlo zdát, že rozhodujícím kritériem minimální míry hospodářské soutěže je počet nabídek, nicméně tak tomu není. Rozhodnutí Komise hovoří o určitém počtu nabídek; nestanoví, že automaticky postačí i jen dvě či tři. Důležitá tak bude i podoba jednotlivých nabídek – zda jsou skutečně konkurenční. Jinými slovy, je třeba posoudit nejen jejich počet, ale i obsah takových nabídek. Žalovaný přitom zastával právě druhý z uvedených postojů, tedy, že nemůže hospodářská soutěž (ani v minimální míře) proběhnout tam, kde všechny mezi sebou soutěžící nabídky nabízejí právě referenční výrobky. Dle něj je třeba zohlednit, zda nabídky reflektují alternativní technická řešení. Soud se s tímto závěrem žalovaného ztotožňuje, neboť právě tato okolnost může výrazně vypovídat o tom, zda šlo o reálnou soutěž, nebo jen o soutěž v rámci referenčních řešení.

39. Potřeba existence alternativních technických řešení vychází z povahy hospodářské soutěže a veřejných zakázek. Jak plyne z výše řešeného § 89 odst. 6 ZZVZ, právě možnost nabídnout jiné rovnocenné řešení (tedy alternativu k tomu, na co zadavatel konkrétně v podmínkách odkázal) je podmínkou pro aplikaci této výjimky z jinak zřejmého pravidla obecného vymezení technických specifikací. Smyslem hospodářské soutěže, potažmo veřejných zakázek, je umožnit soutěž různým řešením, která mohou být na trhu dostupná. Vázat proto zajištění minimální míry hospodářské soutěže toliko na počet zúčastněných subjektů již z tohoto pohledu nesplňuje výše uvedenou logiku. Smyslem je omezit na minimum situace, kdy je soutěž uvedením např. referenčních výrobků či značek nepřímo omezována ve prospěch takto referencovaných subjektů. Z komentářové literatury pak vyplývá, že zvláště u staveb s vysokým podílem technologií (srov. tam uváděný příklad s návrhem kotle v teplárně) dle konkrétní technologie by odkaz na konkrétní výrobek či technologii mohl vést k zásadnímu omezení hospodářské soutěže, když „[…]zadavatel musí využít možnosti stanovit technické podmínky pouze formou požadavků na výkon nebo funkci, které umožní zohlednění nejrůznějších technických řešení, které je splní“ (srov. komentář k § 89 odst. 5 a 6 in Šebesta, M., Novotný, P., Machurek, T., Dvořák, D. a kol., Zákon o zadávání veřejných zakázek. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022).

40. Podpůrně lze poukázat i na bod 74 první a druhý pododstavec recitálu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU, o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES, podle které „technické specifikace vypracované veřejnými kupujícími musí umožňovat, aby byly veřejné zakázky otevřeny hospodářské soutěži a aby bylo dosaženo cílů udržitelnosti. Za tímto účelem by mělo být možné podávat nabídky, které budou odrážet rozmanitost technických řešení, norem a technických specifikací na trhu. Podle téhož bodu uvedené směrnice by v důsledku toho měly být technické specifikace vypracovány tak, aby se zabránilo umělému omezování hospodářské soutěže prostřednictvím požadavků, které upřednostňují konkrétní hospodářský subjekt kopírováním klíčových vlastností dodávek, služeb nebo stavebních prací, které tento hospodářský subjekt obvykle nabízí. (zvýraznění doplněno)

41. Rovněž NSS vychází z logiky, že použitím odkazů na konkrétní výrobky dochází k omezení okruhu výrobků, které mohli účastníci zadávacího řízení nabízet. Například v rozsudku z 16. 11. 2010, č. j. 9 Afs 30/2010 - 182, zdůraznil význam možnosti nabídnout obdobná kvalitativní a technická řešení. V této logice pak platí, že pokud zadavatel neoprávněně odkáže na konkrétní výrobek, v zásadě tím a priori potenciálně znemožňuje přihlášku obdobných technických řešení. Soud se tak ztotožňuje s žalovaným, že otázka alternativního technického řešení je v zadávacím řízení klíčová – nemůže jít jen o kvantitu, ale právě i o kvalitu soutěže v rámci zadávacího řízení.

42. Do zadávacího řízení se sice vždy přihlásil jeden dodavatel s alternativním technickým řešením (KVS stavební), avšak ten nikdy nepostoupil do finální fáze zadávacího řízení. Z dikce pravidla pro sníženou sazbu finanční opravy přitom plyne, že pro posouzení zachování minimální míry hospodářské soutěže je významná právě skutečnost, jaké nabídky byly přijaty a splnily kvalifikační požadavky, a jaké tak ve výsledku soutěžily ve finální fázi zadávacího řízení. Snížená sazba je ukládána již za to, že zadavatel poruší ZZVZ.

43. Soud zároveň musí s ohledem na právě uvedené pochopitelně odmítnout námitku, že by žalovaný své závěry postavil pouze na počtu účastníků zadávacího řízení. Naopak postavil je i na jasném materiálním kritériu. Žalobkyně má přitom pravdu, že počet dodavatelů je skutečností, kterou zadavatel v zásadě nemůže nijak ovlivnit. To je ale z hlediska rozlišení mezi 5% a 10% sazbou korekce irelevantní. Pokud se zadavatel v zadávacím řízení žádného pochybení nedopustí, jistě nehraje roli, že se přihlásilo jen několik (či i jeden) dodavatel. Na druhé straně, pokud zadavatel jedná v rozporu se ZZVZ (např. odkazem na referenční výrobky), pak je počet přihlášených dodavatelů jedním z logických kritérií pro posouzení zachování minimální míry hospodářské soutěže, resp. stanovení sazby korekce. Není však hlediskem jediným. Přesně tak žalovaný argumentoval v napadeném rozhodnutí. Pochybil-li zadavatel v zadávacím řízení, je pro celkové posouzení přiměřenosti třeba posoudit počet zúčastněných dodavatelů. Žalovaný však správně dodal, že je nutné zohlednit i finální podobu soutěže, tj. otázku, jaké nabídky se co do kvality (obsahu) ve výsledku zadávacího řízení účastnily (tedy nejen přihlásily). Takový postup žalovaného ostatně naplňuje žalobkyní požadovaný přístup, který se nemá odvíjet jen od samotného počtu uchazečů, jenž závisí i na podmínkách trhu. Tak, aby bez ohledu na oblast veřejné zakázky či třeba dotčený region, byli zadavatelé „sankcionováni“ na základě objektivních a totožných podmínek. Soud v tom nevidí žádný rozpor. Žalovaný uzavřel, že klíčová je kvalita či povaha soutěže, kterou také hodnotil.

44. Pokud jednáním v rozporu se ZZVZ došlo k pochybení (např. uvedením referenčních výrobků), ale reálně nakonec mezi sebou soutěžily nabídky i s plněním odlišným od referenčního, je na místě uložit finanční korekci ve výši 5 %. Pokud však k danému pochybení přistupuje ještě skutečnost, že reálná soutěž fakticky neproběhla, pokud mezi sebou soutěžily jen referenční výrobky, je zcela na místě vyjít ze sazby 10 %. Hodnotí se totiž nejen počet přihlášených, resp. do finální fáze postoupivších nabídek (jenž přitom jistě nebyl vysoký), ale i konkrétní dopad pochybení zadavatele na soutěž. Jak již soud vyložil výše, absence alternativního technického řešení (např. v podobě nabídek jiných než žalobkyní odkazovaných konkrétních výrobků) je právě jedním z klíčových „nesoutěžních“ projevů takového pochybení. Pokud pak takový důsledek skutečně nastal, je zcela legitimní uzavřít, že minimální míra hospodářské soutěže zachována nebyla. Žalobkyně v tomto směru nenabídla žádnou oponentní argumentaci, která by byla s to výše uvedené přesvědčivě vyvrátit: ať již dotýkající se přesnějších okolností skutečného průběhu soutěže, podmínek na relevantním trhu apod. Sama skutečnost, že se původně přihlásil uchazeč s jiným než referenčním výrobkem, ostatně dokládá, že jiní zájemci o dané zakázky na trhu existovali. Soud pak doplňuje, že z argumentace žalobkyně není zřejmé, v čem by snad měl být předmět zakázky natolik specifický, aby byl okruh zájemců tak či tak výrazně omezen (míří-li svými námitkami právě tam).

45. Poukazuje-li žalobkyně na otázku míry finančního objemu dotčeného značkovou specifikací („jen“ polovina rozsahu veřejné zakázky), soud nejprve zdůrazňuje, že již v bodě 55 rozsudku 5 A 75/2020 konstatoval, že nemá jít o výchozí hledisko pro zvážení sazby uložené finanční opravy, jak původně činil žalovaný. Tím je otázka posouzení zachování minimální míry hospodářské soutěže. Nehledě na to, dotčení 56 % z celkového objemu zakázky jistě nelze označit za zanedbatelné, ale spíše naopak (již v opatření ostatně žalovaný takovýto podíl na celkovém objemu zakázky považoval za vysoký; nelze mít tedy za to, že by jej správní orgány nezohlednily). Ani podle soudu nejde o pádný argument pro použití snížené sazby korekce (k přiměřenosti srov. i níže). Nic na tom nemění ani navazující námitka, že se jednalo o zakázku na stavební práce, nikoli o nákup konkrétních produktů. Ty totiž zahrnovaly podstatnou část objemu celé zakázky, přičemž právě i u veřejných zakázek na stavební práce není použití odkazů v zásadě přípustné (rozsudek Krajského soudu v Brně z 4. 8. 2011, č. j. 62 Af 30/2010 - 53). Nejen u „běžných“ dodávek vzduchotechniky do veřejných budov, ale i v případě stavebních prací lze logicky dovodit, že uvedením referenčních výrobků u takového typu veřejné zakázky dojde k ohrožení či narušení hospodářské soutěže. Lze předpokládat, že existuje mnoho dodavatelů v tomto oboru a široké spektrum výrobců a výrobků. Omezením veřejné zakázky na konkrétní typ výrobku tak v takových případech k narušení hospodářské soutěže v zásadě dojít může (viz i rozsudek zdejšího soudu 5 A 75/2020). Tvrzení, že výrobky v nabídkách označili dodavatelé jen demonstrativně (a fakticky mohli pracovat se širším sortimentem), je ryze spekulativní. Soud musí vycházet z objektivního průběhu veřejné zakázky, v rámci níž finálně hodnocené nabídky počítaly právě a jen s produkty označenými žalobkyní jako referenčními.

46. Nelze konečně přisvědčit ani námitce, že i kdyby snad minimální míra soutěže zachována nebyla (soud vyložil výše, že skutečně nebyla), je uložení 10 procentní sazby korekce nepřiměřené. Ač tato námitka na první pohled zcela pomíjí existenci stupnice sazeb a určení konkrétní paušální sazby, nelze ji z níže vyložených důvodů upřít jistou relevanci. Tato námitka však byla vznesena v natolik obecné rovině, že není zřejmé, zda se žalobkyně - i přes nenaplnění pojmu minimální míry soutěže - domáhá použití snížené sazby bez ohledu na stanovenou podmínku, nebo svou námitkou ve skutečnosti požaduje jakkoli nižší korekci zcela mimo vlastní stupnici paušálních sazeb. Soud se proto stručně vyjadřuje k oběma těmto rovinám, přičemž ani jednu z nich nemohl shledat důvodnou.

47. Nejprve připomíná, že žalobkyně nezpochybňuje vlastní použití sazebníku dle přílohy rozhodnutí Komise. Žalovaný jej ostatně uplatnil jako mírnější oproti sazebníku dle dřívějšího rozhodnutí Komise C(2013) 9527, resp. sazebníku obsaženému v rozhodnutích o poskytnutí dotací. Ač je přitom rozhodnutí Komise určeno primárně pro postup Komise vůči členským státům, vycházet z něj mohou i ony, dokonce jim to Komise doporučuje (k tomu též body 30 a 31 rozsudku Soudního dvora EU z 4. 10. 2024, ve věci C-175/23, Obshtina Svishtov). Použití předmětného sazebníku tak bylo opodstatněné.

48. Rovněž NSS ostatně setrvale judikuje, že uložení sankce ve výši stanovené sazebníkem je obecně přípustné a v zásadě odráží princip proporcionality. V poslední době to NSS potvrdil i přímo ve vztahu k sazebníku dle přílohy rozhodnutí Komise. Podle NSS tyto sazby naplňují požadavek nezbytné přiměřenosti mezi porušením určitého pravidla a za něj následující opravou. To platí tím spíše, pokud sazebník obsahuje konkrétní popis případu porušení a k němu přiřazenou výši procentní sazby finanční opravy. Zaručuje tak přiměřenou individualizaci sazby výše opravy vzhledem ke konkrétnímu jednání příjemce dotace (rozsudek z 6. 5. 2026, č. j. 8 Afs 105/2025 - 44, bod 32 a násl.). NSS v tomto rozhodnutí poukázal i na bod 36 svého rozsudku z 10. 7. 2019, č. j. 2 Afs 192/2018 - 74, v němž naplnění proporcionality paušálních sazeb opřel také o existenci snížených sazeb u jednotlivých druhů pochybení. Právě existence snížené (obdobně i zvýšené, pozn. zdejšího soudu) sazby umožňuje při určování výše finanční opravy přihlédnout k závažnosti a důsledkům konkrétního porušení s ohledem na specifičnost případu.

49. Soud má tedy za to, že existence odstupňovaných paušálních sazeb a přístup správních soudů k nim dostatečně (při zohlednění snahy o zajištění určité úrovně právní jistoty) garantuje proporcionalitu uložené korekce. To podle soudu odpovídá i judikatuře Soudního dvora EU, která připouští aplikaci paušálních sazeb. Požaduje však, že sazby nesmí být stanoveny automaticky, ale musí umožnit individualizované posouzení s přihlédnutím ke všem zvláštnostem, jimiž se vyznačuje zjištěná nesrovnalost ve vztahu k údajům zohledněným při vyhotovení této stupnice a jež mohou odůvodnit uplatnění vyšší, či naopak snížené korekce (již cit. rozsudek ve věci Obshtina Svishtov, body 32 až 34). Vždy je tedy nutné - v tom je námitka žalobkyně tedy opodstatněná - při určení konkrétní sazby posoudit všechny relevantní okolnosti každého případu ve vztahu k obsahu sazebníku a na základě toho případně zvolit sníženou (zvýšenou) sazbu opravy (v nynější věci s ohledem na znění podmínky pro sníženou sazbu logicky především ve vztahu k uskutečnění reálné soutěže). To ovšem žalovaný ještě akceptovatelným způsobem učinil.

50. Předně už jen tím, že ve prospěch žalobkyně aplikoval aktualizovaný sazebník, stanovící základní sazbu na 10 %, nikoli 25 % (případné snížení na 10 % či 5 % dříve záviselo na nižší závažnosti dané nesrovnalosti). Nyní je sazba 25 % určena pro případy, kdy se v důsledku technických podmínek mohl přihlásit pouze jediný uchazeč. Není tedy současně pravdou, že by sazba 10 % byla maximální a že tedy neexistuje prostor pro přísnější korekci u ještě závažnějších pochybení. Ten zde alespoň v případě omezení přístupu na jediného uchazeče existuje. V dalším pak platí, že projevem paušálních (pevných) sazeb (v angl. znění flat-rates) je právě určitá paušalizace – je to ono odstupňování, jež reflektuje potřebnou přiměřenost při snaze o zajištění právní jistoty (viz i judikatura výše). Žalovaný se přitom podrobně zabýval významem zákazu referenčního značkování, jakož i tím, proč dle něj došlo k naplnění podmínek pro uložení 10% sazby. To pochopitelně činil optikou sazebníkem předpokládaného kritéria závažnosti daného pochybení, tj. povahy a kvality soutěže. Soud už shora vyložil, že podmínky pro aplikaci sazby 5 % zachovány nebyly. Výše soud rovněž dovodil, že ani jiné žalobkyní uváděné skutečnosti uložení 10 procentní sazby nezpochybňují – nesvědčí o tom, že by snad šlo o krácení v excesivní výši. K tomu soud připomíná, že pokud správní orgán postupuje dle sazebníku, mohou se správní soudy blíže zabývat přiměřeností jen v případě korekce zjevně nepřiměřené, excesivní a svévolné (opět rozsudek NSS 8 Afs 105/2025, bod 33). To jistě není případ nynější věci, žalobkyně pro to alespoň nesnesla pádné argumenty.

51. Již jen pro pořádek, ač se toho žalobkyně výslovně nedovolává, pak soud doplňuje, že závazný právní názor, jenž vyjádřil v rozsudku 5 A 75/2020, zejména bodech 55 a 58, by bylo možné vyložit i tím způsobem, že k procentuálním sazbám s ohledem na poslední větu bodu 1.4 přílohy rozhodnutí Komise je nutné přistupovat jako k rozpětí (tj. 0-5 %, resp. 0- 10 % či 5 % - 10 %), v rámci něhož musí žalovaný odůvodnit konkrétní výši opravy.

52. I kdyby tomu tak však bylo, nyní rozhodující senát tento postoj nezastává – má za to, že rozhodnutí Komise i judikatura Soudního dvora a NSS v této souvislosti vždy hovoří o paušálních (pevných) sazbách, nikoli o rozpětí. Nejde tedy o to, aby správní orgán po identifikaci odpovídající sazby korekce ještě vždy hledal ideální výši opravy, ale aby podrobně a náležitě individuálně (při zohlednění hledisek, z nichž stanovení sazeb vycházelo) odůvodnil uložení té které sazby, resp. zohlednil, zda nejde o korekci zjevně nepřiměřenou či excesivní. Opačný výklad by v zásadě vyprazdňoval smysl odstupňovaného sazebníku (s nímž výslovně počítá i čl. 144 odst. 1 nařízení č. 1303/20133). V každém případě, s ohledem na skutečnost, že pozdější judikatura NSS (rozsudek 8 Afs 105/2025) ani Soudního dvora (rozsudek ve věci Obshtina Svishtov) nevychází z toho, že se jedná o procentuální rozpětí, uvnitř kterého je nutné stanovit ideální výši korekce, nebyl by soud v tomto ohledu rozsudkem 5 A 75/2020 vázán. V něm vyjádřený právní názor by byl tímto překonán.

53. Soud uzavírá, že žalobkyně měla prostor namítat, že jí byla stanovena korekce v excesivní výši, z důvodů výše uvedených v tom však nebyla úspěšná.

V. Závěr a náklady řízení

54. Soud uzavírá, že ministr náležitě a přezkoumatelně v souladu s bodem č. 11 přílohy k rozhodnutí Komise odůvodnil, proč v případě veřejné zakázky žalobkyně nebyla dodržena ani minimální míra hospodářské soutěže a proč bylo třeba jí uložit finanční opravu ve výši 10 %. Náležitě vysvětlil, že v tomto případě mělo uvedení referenčních výrobků v zadávací dokumentaci nejen potenciální vliv na hospodářskou soutěž, ale i to, že reálně 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1083/2006. soutěž v žádné z dílčích částí veřejné zakázky neproběhla, když mezi sebou soutěžily (v dílčích částech 1 a 3 nenastalo ani to) jen nabídky s referenčními výrobky.

55. Podanou žalobu tudíž soud neshledal důvodnou a v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.

56. Výroky o náhradě nákladů II a III jsou odůvodněny § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u NSS, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá NSS. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet NSS lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 29. července 2026 Mgr. Martin Lachmann v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.