18 A 7/2023

Rubrum

č. j. 18 A 7/2023- 37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Lachmanna a soudců Mgr. Jana Ferfeckého a Mgr. Martina Bobáka ve věci žalobce: M. M. bytem X proti žalované: Česká advokátní komora sídlem Národní 16, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2023, č. j. 10.01-000022/23-004, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2023, č. j. 10.01-000022/23-004, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský soud v Praze posuzoval otázku určení advokáta k poskytnutí právní služby podle § 18c zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Žalobce žádostí ze dne 12. 1. 2023 požádal žalovanou o určení advokáta k zastupování před Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti pod sp. zn. IV. ÚS 155/23 proti rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 15. 12. 2022, č. j. 2 Afs 129/2021 - 62 (dále jen „rozsudek NSS“).

2. Žalovaná ve výroku v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodla, že žalobci se advokát k poskytnutí bezplatné právní služby neurčuje. Dospěla Shodu s prvopisem potvrzuje M. V. 2 18 A 7/2023 k závěru, že v případě žalobce jde o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 18c odst. 5 zákona o advokacii. Podle žalované je ústavní stížnost žalobce nepřípustná, protože nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně podle daňového řádu.

II. Žaloba

3. Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil správní žalobou a požadoval jeho zrušení a vrácení věci žalované. V průběhu soudního řízení poukázal na naléhavost věci (hrozící odmítnutí ústavní stížnosti pro chybějící zastoupení advokátem). Žalobce nesouhlasil se závěrem žalované o zjevně bezdůvodném uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 18c odst. 5 zákona o advokacii.

4. Žalobce uvedl důvody, pro které považuje postup daňových orgánů a obecných soudů za nezákonný. Podle žalobce rozsudek NSS nerespektuje jeho právo na spravedlivý proces a právo na přístup k soudu. Ústavní stížnost je proto podle něj přípustná.

5. Žalobce zdůraznil, že žalované přísluší rozhodovat pouze o otázce určení advokáta. Oprávněnost ústavní stížnosti může posuzovat jen Ústavní soud.

III. Vyjádření žalované

6. Žalovaná zrekapitulovala skutkový stav a uvedla, že žalobce zřejmě zaměňuje předmět řízení a ustanovení zákona o advokacii a zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Předmětem projednávané věci je pouze přezkum napadeného rozhodnutí (otázka určení advokáta). Žalovaná v této věci nepodrobuje přezkumu rozsudky správních soudů a ani nepředjímá závěr Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.

7. Žalovaná odmítla tvrzení, že svým rozhodnutím potvrdila ústavnost rozsudku NSS. Zdůraznila, že při posuzování žádostí o určení advokáta zkoumá naplnění procesních a věcných podmínek podle zákona o advokacii. Poukázala na význam podmínky podle § 18c odst. 5, resp. § 18c odst. 6 zákona o advokacii. Neurčení advokáta, resp. odmítnutí poskytnout právní služby pro zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva nezasahuje do působnosti Ústavního soudu. Dále odkázala na napadené rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

8. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

9. Soud o věci rozhodl bez jednání, neboť pro to shledal zákonné důvody podle § 51 odst. 2 ve spojení s § 76 odst. 1 s. ř. s., jak bude rozvedeno níže. Vzhledem k níže rozvedeným důvodům soud zároveň nepovažoval za nutné provádět dokazování souvisejícím spisem Krajského soudu v Plzni či lékařskou zprávou ke zdravotnímu stavu žalobce. O věci soud s ohledem na její povahu rozhodl přednostně ve smyslu § 56 odst. 1 s. ř. s. (v důsledku nevyhovění žádosti žalobce o určení advokáta hrozí odmítnutí jeho ústavní stížnosti, Shodu s prvopisem potvrzuje M. V. 3 18 A 7/2023 přičemž není zřejmé, zda a jakým způsobem Ústavní soud lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti v mezidobí od podání žaloby prodloužil).

10. Soud musel v projednávané věci posoudit, zda žalovaná oprávněně rozhodla o tom, že se žalobci advokát pro požadované zastupování před Ústavním soudem neurčuje. Nutno předeslat, že zákon o advokacii v § 18 odst. 2 a § 18c odst. 1, 2, 3 a 5 upravuje hned několik kumulativních podmínek pro určení advokáta žalovanou [o určení si žadatel požádal včas; žadatel nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem; nemůže si zajistit poskytnutí právních služeb jinak; v předmětné věci není zastoupen jiným advokátem nebo osobou podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o advokacii; více advokátů mu v případě, že nejde o bezúplatnou právní pomoc, odmítlo poskytnout právní služby; nejde o zneužití nebo zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva].

11. Podle žalované žalobce nenaplnil podmínku ve smyslu § 18c odst. 5 zákona o advokacii, protože zjevně bezdůvodně uplatňuje nebo brání své právo. Již na tomto místě lze konstatovat, že tento závěr prozatím neobstojí.

12. Nejprve ale soud uvádí, že projednávané věci předcházelo podání zásahové žaloby žalobcem proti postupu správce daně (pro nevyplacení kompenzačního bonusu), přičemž Krajský soud v Plzni žalobě vyhověl (zásah v podobě nevyplacení kompenzačního bonusu označil za nezákonný). Správce daně proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost. Kasační soud poté rozsudkem NSS rozsudek krajského soudu zrušil a současně s tím zásahovou žalobu odmítl. Podle NSS žalobce na obranu před nevyplacením kompenzačního bonusu nevyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany podle daňového řádu ve smyslu § 85 s. ř. s. Následně žalobce tento pro něj nevyhovující rozsudek NSS napadl ústavní stížností.

13. Je potřeba uvést, že podstatná část žaloby se týká právě zadržování kompenzačního bonusu a nezákonnosti vytýkacích řízení vůči němu. Přesto žalobce v žalobě tvrdil, že žádost o určení advokáta nebyla bezdůvodným uplatňováním nebo bráněním práva ve smyslu § 18c odst. 5 zákona o advokacii. Žalovaná podle něj svým negativním rozhodnutím potvrdila ústavnost napadeného rozsudku NSS, proti kterému ale žalobce brojí v řízení o ústavní stížnosti, pro které žádá určení advokáta. Podle soudu tak žalobce brojí i proti hlavnímu závěru žalované o bezdůvodném uplatňování práva s tím, že ústavní stížnost bude nutně odmítnuta.

14. Žalovaná s odkazem na rozsudek NSS žalobci vytýká, že podání ústavní stížnosti je v tomto případě zjevně bezdůvodným uplatňováním nebo bráněním práva, neboť podle ní žalobce nenaplnil podmínky pro podání ústavní stížnosti, protože nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně podle daňového řádu. Proto je podle žalované ústavní stížnost nepřípustná. Zdejší soud se s tímto přístupem neztotožňuje.

15. V prvé řadě je potřeba zdůraznit, že žalovaná v napadeném rozhodnutí toliko poukázala na rozsudek NSS, aniž blíže vysvětlila, proč se domnívá, že v něm uvedený závěr je klíčový pro rozhodnutí o neurčení advokáta. Rozsudek NSS se zabýval nevyčerpáním opravných prostředků ve vztahu k daňovému řádu a nepřípustnost ústavní stížnosti z něj bez dalšího nevyplývá. Není proto zřejmé, na základě čeho dospěla žalovaná k závěru, že ústavní stížnost bude nutně odmítnuta pro nepřípustnost a že jde tedy o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva (Krajský soud v Plzni nadto žalobu původně projednal, na její přípustnost tak měly soudy rozdílný názor). Shodu s prvopisem potvrzuje M. V. 4 18 A 7/2023 16. Podle zdejšího soudu je nutné s pojmem zjevné bezdůvodnosti podle § 18c odst. 5 zákona o advokacii zacházet obdobně obezřetně, jak dovodila judikatura NSS ohledně pojmu zjevné bezúspěšnosti ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. – podle ní musí být zjevná bezúspěšnost návrhu patrná „na první pohled“, bez jakýchkoliv pochybností a dokazování zcela jednoznačná, nesporná a okamžitě zjistitelná (např. rozsudek NSS ze dne 24. 3. 2006, č. j. 4 Ads 19/2005 - 105). Jde ostatně o instituty, jež se do značné míry překrývají (rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2021, č. j. 8 As 138/2021 - 30). V tomto ohledu žalovaná své rozhodnutí o bezdůvodném uplatňování a bránění práva ve smyslu § 18c odst. 5 zákona o advokacii odůvodnila nedostatečně a bez náležité opory ve správním spise (rozsudek NSS se touto otázkou vůbec nezabývá a závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti z něj nelze bez dalšího dovodit).

17. Pokud měl odkaz na závěry NSS znamenat, že při odmítnutí zásahové žaloby pro nepřípustnost (pro nevyčerpání prostředků ochrany podle daňového řádu) je automaticky nepřípustná i ústavní stížnost, potom žalovaná nerozvedla, z jaké části citovaného rozsudku NSS či ustálené judikatury Ústavního soudu tento konkrétní závěr dovozuje (ten přitom bez dalšího nevyplývá ani z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zjednodušený pohled žalované přehlíží jednu zásadní skutečnost, a to rozdíl mezi přípustností žaloby a přípustnosti ústavní stížnosti. Z pohledu soudu to totiž byla i žalovaná, kdo směšoval dvě rozdílná řízení – nerozlišovala možnost bránit se prostředky, jež nabízí správní či daňový řád, od možnosti obrany proti rozhodnutím soudu.

18. Od posouzení podmínek řízení o správní žalobě, popřípadě její důvodnosti, je totiž třeba důsledně odlišit možnost obrany proti soudním rozhodnutím, jako samostatné fáze celé věci, v níž jde především o otázku přístupu k soudu. Jinak řečeno, je nutno od sebe přísně oddělovat přípustnost zásahové žaloby, která je podmíněna využitím všech dostupných procesních prostředků ochrany v rámci řízení či jiného postupu, který předchází soudnímu řízení, a na druhé straně procesní prostředky ochrany proti postupu soudů ve správním soudnictví. Tyto dvě části sporu (postup podle daňového řádu a řízení před soudem) se sice v konečném důsledku týkají totožné věci (nevyplacení kompenzačního bonusu, nezákonnost vytýkacích řízení), ale z pohledu možnosti procesní ochrany jsou na sobě zcela nezávislé.

19. Z tohoto důvodu hodnotí soud závěry žalované nejen jako nedostatečně zdůvodněné, ale vlastně i vnitřně rozporné (směšující různé fáze celého případu). Tyto vady soudu prozatím brání v definitivním posouzení toho, zda ve věci žádosti žalobce jde o zjevně bezdůvodné uplatnění nebo bránění práva, či nikoli – napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Dlužno dodat, že předestřený a ničím neodůvodněný názor žalované by nutně vedl k nepřijatelnému, až absurdnímu výsledku: osobám, jež nejsou schopny si advokáta obstarat, by fakticky zabránil v možnosti přezkumu ústavnosti rozhodnutí NSS odmítajících žalobu pro její nepřípustnost z důvodu nevyčerpání prostředků obrany.

20. Soud tímto nutně nezpochybňuje, že žádost o určení advokáta byla zjevně bezdůvodná, tím méně, aby v této fázi tvrdil, že měl být žalobci advokát určen. Dosavadní závěry žalované byly ovšem činěny bez dostatečného zdůvodnění, na základě logického lapsu a bez dostatečné opory v rozsudku NSS. Pro účely dalšího řízení považuje soud za nutné doplnit a zdůraznit, že žalobce nepochybně plně využil všech jemu dostupných procesních prostředků ochrany proti soudním rozhodnutím. Žalobce podal zásahovou žalobu, přičemž kasační stížnost logicky jako úspěšný účastník nepodal. NSS ale poté vydal pro něj Shodu s prvopisem potvrzuje M. V. 5 18 A 7/2023 nepříznivý rozsudek, proti kterému má žalobce možnost se bránit již jen podáním ústavní stížnosti (pokud je přesvědčen, že bylo zasaženo do jeho ústavním pořádkem zaručeného základního práva nebo svobody). Skutečnost, zda před správními orgány (nikoli před orgány soudní moci) nevyužil všech procesních prostředků proti postupu správce daně, a jeho žaloba tak byla nepřípustná, je otázkou meritorního posouzení Ústavního soudu, popřípadě důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (tedy otázkou posouzení kvazimeritorního, kdy se již neposuzuje naplnění procesních podmínek řízení o ústavní stížnosti). Závěry Ústavního soudu nelze v tomto ohledu bez dalšího předjímat a bylo na žalované, aby případnou zjevnou bezdůvodnost žádosti posuzovala právě touto optikou a upozornila např. na existující ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (nikoli tedy NSS) k této otázce.

V. Závěr a náklady řízení

21. Na základě shora uvedených skutečností soud shledal žalobu důvodnou, a napadené rozhodnutí proto podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušil. Zároveň rozhodl o vrácení věci zpět žalované (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení bude žalovaná v souladu s § 78 odst. 5 s. ř. s. shora vyjádřeným právním názorem soudu vázána. Bude tedy na ní, aby zohlednila závěry soudu a náležitě (nad rámec závěru NSS o nepřípustnosti žaloby) zdůvodnila, proč má postup žalobce za zjevně bezdůvodného uplatňování nebo bránění práva, popřípadě žádost posoudila i z dalších hledisek a ve věci znovu rozhodla.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů. Žalovaná ve věci úspěšná nebyla, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Ačkoli měl žalobce ve věci úspěch, ani jemu náhrada nákladů řízení nenáleží. Soud žalobci dříve přiznal úplné osvobození od soudních poplatků, soudní poplatek proto nehradil. Žalobce zároveň nebyl zastoupen a ani soud mu zástupce neustanovil; ze spisu nevyplývá ani jiný důvodný náklad (paušální náhrada nákladů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. se ve správním soudnictví neuplatní, viz rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79, č. 3344/2016 Sb. NSS). Proto soud rozhodl, že se žalobci náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Shodu s prvopisem potvrzuje M. V. 6 18 A 7/2023 V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 27. dubna 2023 Mgr. Martin Lachmann v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje M. V.