18 Af 15/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Victoria – Tip, a. s., IČO 260 59 517 sídlem Letenské náměstí 157/4, 170 00 Praha 7 zastoupená advokátem Mgr. Petrem Konečným sídlem Na Hřebenech II 1718/10, 140 00 Praha 4 proti žalovanému: Specializovaný finanční úřad sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 9. 2025, č. j. 179471/25/4100-12711-109302 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V této věci soud posuzoval, zda žalovaný ve světle žalobních tvrzení postupoval v rozporu se zákonem, pokud žalobkyni nepředepsal úrok z vratitelného přeplatku za situace, kdy žalobkyně o jeho vrácení sama nepožádala. Zabýval se v této souvislosti také tím, zda žalovaný v reakci na podání žalobkyně správně vyhodnotil předmět řízení, jakož i způsobilostí žalobní argumentace závěry žalovaného k takto vymezenému předmětu řízení účinně zpochybnit.

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl námitku žalobkyně ze dne 25. 7. 2025 označenou jako „Žádost o vrácení přeplatku na hazardní dani vzniklého z titulu úroků z přeplatku na této dani“, jíž vyhodnotil jako námitku proti stavu osobního daňového účtu žalobkyně v souvislosti s tím, že žalovaný nepředepsal žalobkyni úrok z vratitelného přeplatku. Ten měl žalobkyni vzniknout doměřením daně na základě dodatečného daňového přiznání na dani z hazardních her za zdaňovací období prvního čtvrtletí roku 2021 na daň nižší, než byla vyměřena na základě původního řádného daňového přiznání.

3. Soud pro přehlednost stručně rekapituluje, že žalobkyně podala dne 26. 4. 2021 řádné přiznání k dani z hazardních her za 1. čtvrtletí roku 2021 ve výši 28 087 600 Kč a daň uhradila ve splátkách. Následně dne 23. 4. 2024 podala žalobkyně dodatečné přiznání k dani z hazardních her za totožné zdaňovací období, ve kterém uvedla daň ve výši 0 Kč.

4. Žalovaný (dále též „správce daně“) v návaznosti na realizovaný postup k odstranění pochybností vydal dne 6. 9. 2024 dodatečný platební výměr, kterým žalobkyni doměřil daň z hazardních her ve výši 28 363 600 Kč za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2021 a zároveň stanovil penále ve výši 5 672 720 Kč. Rozdíl mezi řádně tvrzenou a doměřenou daní ve výši 276 000 Kč uhradila žalobkyně dne 8. 8. 2024. K odvolání žalobkyně Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 19. 3. 2025 zrušilo dodatečný platební výměr ze dne 6. 9. 2024. Přeplatek byl žalobkyni vrácen, resp. byl k žádosti žalobkyně ze dne 25. 4. 2025 ponechán na osobním daňovém účtu žalobkyně vedeném u správce daně.

5. Správce daně v napadeném rozhodnutí uvedl, že podáním dodatečného daňového přiznání k dani z hazardních her vznikl žalobkyni přeplatek (nikoliv vratitelný přeplatek) dle § 154 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), který správce daně evidoval na osobním daňovém účtu. Teprve zrušením dodatečného platebního výměru rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 3. 2025 vznikl žalobkyni vratitelný přeplatek, který žalovaný i bez žádosti vrátil dne 28. 3. 2025, tedy ve lhůtě k tomu stanovené zákonem. S ohledem na vrácení vratitelného přeplatku žalobkyni ve lhůtě dle § 155b odst. 4 písm. a) daňového řádu přitom podle žalovaného nebyl splněn předpoklad pro vznik úroku z vratitelného přeplatku dle § 253a odst. 2 daňového řádu.

6. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu.

II. Žaloba

7. Žalobkyně s argumentací žalovaného v napadeném rozhodnutí nesouhlasí. Má za to, že se správce daně nevypořádal s tím, že důvodem, proč nebyl přeplatek vrácen, byl nezákonný postup správce daně spočívající ve vydání dodatečného platebního výměru.

8. Žalobkyně uvedla, že uhradila daň na základě řádného daňového přiznání. Okamžikem podání dodatečného daňového přiznání došlo ke změně daňových tvrzení žalobkyně, v důsledku čehož vznikl žalobkyni daňový přeplatek, který byl žalovaný povinen vrátit. Namísto vrácení přeplatku však žalovaný nesprávně vydal dodatečný platební výměr, a tedy neposoudil zaplacenou daň jako přeplatek. Žalobkyně zdůraznila, že existence přeplatku daně proto není důsledkem dobrovolné úhrady nesplatné daně žalobkyní, ale důsledkem nesprávného úředního postupu správce daně, který si přeplatek ponechal. Žalobkyně tak neměla možnost se zaplacenou daní volně disponovat. Pokud správce daně nezohlednil, že jediným důvodem nevrácení přeplatku je jeho předchozí nezákonný postup, je jeho rozhodnutí dle žalobkyně nesprávné.

9. Žalobkyně dále uvedla, že nevrácení přeplatku daně je obdobnou situací jako nevrácení nadměrného odpočtu, pročež i v daném případě lze aplikovat § 254 daňového řádu. Žalovaný proto měl žalobkyni vrátit nejen neoprávněně zadrženou daň, ale i úrok, a to i bez její žádosti.

10. S ohledem na uvedené se proto žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, které považuje za nezákonné.

III. Vyjádření žalovaného

11. Žalovaný zrekapituloval dosavadní průběh řízení před správcem daně a uzavřel, že se žalobkyně domáhala přiznání úroku z důvodu, že jí měl v důsledku dodatečného přiznání k dani správce daně vrátil přeplatek po lhůtě, kterou předpokládá daňový řád. Žalovaný upřesnil, že podáním dodatečného daňového přiznání dne 23. 4. 2024 vznikl žalobkyni přeplatek, žalobkyně však nepožádala o jeho vrácení. V důsledku rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, kterým byl zrušen dodatečný platební výměr žalovaného, vznikl žalobkyni nárok na vrácení původně uhrazené daně z moci úřední. Žalobkyně následně požádala o ponechání přeplatku na svém osobním daňovém účtu.

12. Žalovaný má za to, že argumentace žalobkyně ohledně aplikace § 254 daňového řádu je v řešené věci irelevantní, neboť napadené rozhodnutí neřešilo aplikaci tohoto ustanovení. Žalovaný však pro úplnost uvedl, že úrok nemohl žalobkyni vzniknout v souvislosti s nezákonným dodatečným platebním výměrem, protože daň stanovená tímto výměrem se nikdy nestala splatnou. Zároveň žalovaný poukázal na to, že úrok z nesprávně stanovené daně nevzniká kromě jiného v případě stanovení daně, která se neodchyluje od daňového tvrzení [§ 254 odst. 3 písm. a) daňového řádu], k čemuž došlo při samodoměření daně žalobkyní.

13. Žalovaný zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí posuzoval svůj postup v kontextu úroku z vratitelného přeplatku dle § 253a daňového řádu, tedy existenci vratitelného přeplatku, který nebyl v souladu se zákonem vrácen, a který je podmínkou pro vznik úroku. Přeplatek na osobním daňovém účtu žalobkyně vznikl samodoměřením na základě dodatečného daňového přiznání. Žalovaný tento přeplatek rozúčtoval na další osobní daňové účty žalobkyně. Přeplatek však nebyl použit na úhradu daně dle dodatečného platebního výměru, neboť ta se nikdy nestala splatnou. Žalovaný zdůraznil, že přeplatek vzniklý samodoměřením dodatečným daňovým přiznáním, i kdyby byl vratitelným přeplatkem, nemohl být žalobkyni vrácen, neboť se dle § 155b odst. 1 daňového řádu jedná o přeplatek, který by se vracel jedině na žádost žalobkyně (nejde o žádný z případů uvedených v § 155b odstavcích 3 až 5 naposledy uvedeného ustanovení). Žalobkyně přitom o vrácení přeplatku nepožádala.

14. Žalovaný rovněž nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že jí měl být předmětný přeplatek zadržen z důvodu nesprávného postupu žalovaného spočívajícího v tom, že žalovaný zahájil postup k odstranění pochybností a následně vydal nezákonný dodatečný platební výměr. Daň stanovená dodatečným platebním výměrem se nikdy nestala splatnou, a proto nezaložila nedoplatek, na který by bylo možné přeplatek převést. Nezákonný dodatečný platební výměr proto neměl na nevrácení přeplatku vzniklého podáním dodatečného daňového přiznání žádný vliv.

15. Žalovaný uzavřel, že postupoval v souladu se zákonem a respektoval skutečnost, že se žalobkyně rozhodla ponechat předmětný přeplatek na svém osobním daňovém účtu. Žalovaný je proto přesvědčen, že žalobkyni žádný úrok nenáleží.

16. Na základě uvedených skutečností proto žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

17. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, a jedná se o žalobu přípustnou, splňující všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí a v mezích uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

18. Městský soud rozhodl o věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky uvedené v § 51 s. ř. s. Žalovaný s takovým postupem výslovně souhlasil, žalobkyně pak k výzvě soudu nesdělila, že s takovým postupem nesouhlasí. Zároveň soud sám neshledal potřebu jednání nařídit, neboť účastníci řízení nenavrhovali provedení žádných důkazů a soud při posouzení věci vycházel pouze z obsahu správního spisu, kterým se v tomto typu soudního řízení samostatně nedokazuje. Žalovaný správně posoudil žádost žalobkyně jako námitku proti nepředepsání úroku z vratitelného přeplatku dle § 253a daňového řádu 19. Pro posouzení věci bylo podstatné nejprve v kontextu žalobní argumentace zvážit, zda žalovaný v reakci na podání žalobkyně správně vyhodnotil předmět řízení, když dospěl k závěru, že žádost žalobkyně ze dne 25. 7. 2025, označená jako „Žádost o vrácení přeplatku na hazardní dani vzniklého z titulu úroků z přeplatku na této dani, je materiálně námitkou proti stavu osobního daňového účtu, kterou žalobkyně fakticky brojí proti nepředepsání úroku z opožděně vráceného vratitelného přeplatku dle § 253a daňového řádu.

20. Aniž by totiž žalobkyně proti tomuto závěru žalovaného brojila explicitně, v rámci žalobní argumentace poukazovala na nezákonný postup žalovaného a tvrzené nároky dle § 254 daňového řádu. Žalobkyně v žalobě spatřovala nesprávný úřední postup žalovaného v tom, že žalovaný po podání dodatečného daňového přiznání zahájil postup k odstranění pochybností a následně vydal nezákonný dodatečný platební výměr, který žalovaný k jejímu odvolání zrušil. Z těchto důvodů byla přesvědčena, že jí vznikl nárok na úrok dle § 254 daňového řádu, přičemž vytýkala žalovanému, že na posouzení její žádosti v tomto světle zcela rezignoval. Soud se proto nejdříve zabýval tím, zda žalovaný správně posoudil žádost žalobkyně, která byla vyřízena napadeným rozhodnutím.

21. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že žádost žalobkyně ze dne 25. 7. 2025 bylo třeba materiálně posoudit jako námitku proti stavu osobního daňového účtu, kterou žalobkyně brojila proti nepředepsání úroku z opožděně vráceného přeplatku dle § 253a daňového řádu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, že podání žalobkyně nazvané „Žádost o vrácení přeplatku na hazardní dani vzniklého z titulu úroků z přeplatku na této dani“ posoudil dle jeho označení i obsahu jako námitku proti postupu žalovaného ve věci přeplatku vzniklého samodoměřením daně dle dodatečného daňového přiznání.

22. V předmětném podání žalobkyně výslovně uvedla, že: „[s]amodoměřením daňové povinnosti vykázané v dodatečném daňovém přiznání podaném dne 23. 4. 2024 vznikl daňovému subjektu vratitelný přeplatek ve výši 28 087 600 Kč, který však byl daňovému subjektu z moci úřední vracen až dne 28. 3. 2025…“. V samotné žádosti pak opakovaně akcentovala vznik nároku na úrok z důvodu prodlení s vrácením vratitelného přeplatku způsobeném výlučně nezákonným postupem správce daně a explicitně konstatovala, že „toto prodlení s vrácením vratitelného přeplatku vzniklého z titulu dodatečného daňového přiznání, které bylo způsobeno výlučně nesprávným a nezákonným postupem správce daně, jež rozporoval, že daňový subjekt nebyl povinen ve zdaňovacím období 1. čtvrtletí roku 2021 hradit minimální dílčí daň z technických her, by mělo být daňovému subjektu kompenzováno vyplacením úroku“ (pozn. zvýrazněno doplněno soudem).

23. S ohledem na označení žádosti a její obsah proto soud uzavřel, že žalovaný správně posoudil podání žalobkyně jako námitku proti nepředepsání úroku z vratitelného přeplatku dle § 253a daňového řádu a v tomto směru rovněž její žádost vyřídil.

24. Za této situace nebylo na místě, aby se žalovaný v napadeném rozhodnutí dále zabýval podmínkami pro vznik úroku ve smyslu § 254 daňového řádu. Pro úplnost přitom soud podotýká, že otázkami souvisejícími s eventuálními nároky žalobkyně dle § 254 daňového řádu v souvislosti s vedením postupu k odstranění pochybností a vydáním dodatečného platebního výměru, jenž posléze neobstál v odvolacím řízení, se žalovaný zabýval v jiném svém rozhodnutí o jiné námitce/žádosti žalobkyně, které žalobkyně zpochybnila samostatně podanou žalobou.

25. Podstatou věci a předmětem soudního přezkumu tedy nyní s ohledem na principy ovládající soudní řízení správní mohlo být jen a pouze posouzení, zda žalovaný postupoval správně, pokud uzavřel, že žalobkyni na daném skutkovém půdorysu nenáleží úrok z pozdě vráceného (vratitelného) přeplatku, jenž jí měl vzniknout ke dni 23. 4. 2024, kdy žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání na daň nižší.

26. V tomto ohledu soud zdůrazňuje, že správní soudy ustáleně judikují, že řízení o žalobě proti rozhodnutí dle § 65 a násl. s. ř. s. je ovládáno dispoziční zásadou, a soud tak až na výjimky, pro jejichž aplikaci nebyl v nyní posuzované věci prostor, přihlíží pouze k námitkám, které vznáší žalobkyně v žalobě. Obsah a kvalita žaloby přitom předurčuje obsah a kvalitu soudního rozhodnutí. Soud nemůže za žalobkyni žalobní argumentaci dotvářet. Není a nemůže být úkolem soudu, aby za žalobkyni deficity její žalobní argumentace „doháněl“ a jal se jednotlivě hodnotit žalobkyní specificky nenamítané okolnosti, když žalobkyně sama takový přezkum náležitě neiniciovala. Takovým postupem by soud přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci advokáta žalobkyně (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78).

27. Pokud se tedy žalobkyně v žalobě vyjadřovala k otázkám, které nebyly předmětem napadeného rozhodnutí, a naopak svou argumentaci zaměřovala pouze na zlomek důvodů, o něž se napadené rozhodnutí opíralo, do značné míry tím sama oslabila její šance na procesní úspěch. Pokud žalobkyně v žalobních bodech neprezentovala dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusel pak ani soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 - 128). Relevantní právní úprava 28. Podle § 143 odst. 5 daňového řádu, je-li doměřená daň vyšší než daň dodatečně tvrzená daňovým subjektem, je rozdíl splatný v náhradní lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru. Ve stejné náhradní lhůtě je splatná i daň doměřená z moci úřední.

29. Podle § 149 odst. 1 daňového řádu správce daně vede evidenci daní, kde zaznamenává stanovení daně, vznik, splnění, popřípadě jiný zánik daňových povinností, a z toho vyplývající přeplatky, nedoplatky a případné převody. Tyto údaje jsou evidovány na osobních daňových účtech.

30. Podle § 154 odst. 1 daňového řádu přeplatek je částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu.

31. Podle § 154 odst. 2 daňového řádu správce daně převede přeplatek na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, popřípadě na úhradu nedoplatku podle odstavce 4 (tj. u jiného správce daně, u něhož je evidován nedoplatek). Není-li takového nedoplatku, stává se přeplatek vratitelným přeplatkem a zůstává jako platba na dosud neuhrazenou daň na osobním daňovém účtu, na kterém je evidován. Pokud existuje odůvodněný předpoklad, že dojde ke vzniku povinnosti uhradit daň na stejném osobním daňovém účtu, přeplatek se na úhradu nedoplatku na jiném osobním daňovém účtu nepoužije; to neplatí, pokud daňový subjekt o takové použití přeplatku požádá.

32. Podle § 155 odst. 1 písm. a) daňového řádu je daňový subjekt oprávněn požádat správce daně o vrácení vratitelného přeplatku.

33. Podle § 155 odst. 3 písm. b) daňového řádu žádosti o vrácení, použití nebo převod vratitelného přeplatku správce daně nevyhoví, vznikl-li tento vratitelný přeplatek v důsledku uhrazení daně, která dosud nebyla pravomocně stanovena nebo u které dosud neuplynul náhradní den splatnosti.

34. Podle § 155b odst. 1 daňového řádu správce daně vrátí vratitelný přeplatek na žádost daňového subjektu do 30 dnů ode dne obdržení žádosti o vrácení vratitelného přeplatku.

35. Daňový řád dále vymezuje v § 155b v odstavcích 3 až 5 situace, ve kterých je správce daně povinen vrátit vratitelný přeplatek daňovému subjektu, aniž by daňový subjekt musel podávat žádost o vrácení takového přeplatku. Nadto je správce daně povinen tak učinit ve speciálně k tomu určené lhůtě.

36. Podle § 155b odst. 4 písm. a) daňového řádu, vznikne-li v důsledku zrušení, změny, zániku účinnosti nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně nebo zajišťovacího příkazu vratitelný přeplatek, vrátí jej správce daně bez žádosti do 15 dnů ode dne účinnosti rozhodnutí, kterým došlo ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně nebo zajišťovacího příkazu.

37. Podle § 253a odst. 1 daňového řádu je základem pro výpočet úroku z vratitelného přeplatku vratitelný přeplatek, který nebyl v souladu se zákonem vrácen, použit nebo převeden.

38. Podle § 253a odst. 2 daňového řádu úrok z vratitelného přeplatku vzniká ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, do dne jeho vrácení, použití nebo převedení.

39. Podle § 254 odst. 2 písm. a) daňového řádu úrok z nesprávně stanovené daně vzniká ode dne následujícího po náhradním dni splatnosti daně, nebo došlo-li k její úhradě později, ode dne její úhrady, do dne jejího vrácení, použití nebo převedení, nejpozději však do uplynutí lhůty pro její vrácení.

40. Pro potřeby nyní posuzovaného sporu z této právní úpravy vyplývá, že daňovému subjektu svědčí nárok na úrok z vratitelného přeplatku, nebyl-li tento vratitelný přeplatek v souladu se zákonem vrácen, použit nebo převeden. Jinak řečeno, právo na úrok není spojeno s včasným nevrácením každého přeplatku, nýbrž toliko přeplatku vratitelného. Skutečnost, že správce daně na některém z osobních daňových účtů eviduje přeplatek, tedy ještě sama o sobě nezakládá právo daňového subjektu na jeho vrácení. O vratitelném přeplatku lze hovořit jedině tehdy, neeviduje-li správce daně na žádném z osobních daňových účtů daňového subjektu nedoplatek a nepožádal-li žádný jiný správce daně o převedení přeplatku. Teprve za splnění těchto negativních podmínek se stává přeplatek přeplatkem vratitelným ve smyslu § 154 odst. 2 daňového řádu. O vrácení vratitelného přeplatku pak musí daňový subjekt požádat, nejde-li o některou z výjimek předpokládaných v § 155b odst. 3 – 5 daňového řádu. Nejde-li o tyto výjimky, platí, že pokud daňový subjekt o vrácení vratitelného přeplatku nepožádá, nemůže být správce daně v prodlení s jeho vrácením a daňovému subjektu tak nemůže vzniknout právo na úrok dle § 253a daňového řádu.. Žalobkyni nesvědčilo právo na úrok dle § 253a daňového řádu 41. V návaznosti na shora připojené úvahy k předmětu tohoto řízení a mezím soudního přezkumu, jakož i pojednání k významu dispoziční zásady, nemohl soud nechat bez povšimnutí, že jedinou relevantní námitkou vztahující se k napadenému rozhodnutí žalobkyně poukazovala na to, že žalovaný měl žalobkyni vrátit zadržovanou daň včetně úroků i bez žádosti žalobkyně.

42. Jakkoli žalobkyně na tuto okolnost sama neupozornila, soud nepřehlédl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že přeplatek vzniklý v důsledku vyměření dle dodatečného daňového přiznání není vratitelný. V rámci vyjádření k žalobě nicméně žalovaný uvedl, že i v případě, že by se jednalo o přeplatek vratitelný, žalovaný nebyl povinen přeplatek vrátit z úřední povinnosti a žalobkyně o jeho vrácení nepožádala. Soud se proto v návaznosti na uvedená tvrzení zabýval otázkou, zda podáním dodatečného daňového přiznání vznikl přeplatek vratitelný, či nikoli. V této souvislosti soud provedl test vratitelnosti.

43. V rámci testu vratitelnosti se posuzuje započitatelnost vzniklých přeplatků na případné nedoplatky, načež dojde buďto ke konzumaci přeplatku jednotlivými nedoplatky daňového subjektu u správce daně nebo ke vzniku vratitelného přeplatku (§ 154 odst. 2 daňového řádu ve spojení s § 155 odst. 2 daňového řádu). Teprve v případě, že správce daně neeviduje nedoplatky na žádném z osobních daňových účtů daňového subjektu u daného správce daně, a zároveň není tímto správcem daně evidovaná žádost jiného správce daně o uspokojení nedoplatku, stává se přeplatek vratitelným přeplatkem a zůstává jako platba na dosud neuhrazenou daň na osobním daňovém účtu, na kterém je evidován.

44. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že přeplatek ve výši 28 087 600 Kč vzniklý podáním dodatečného daňového přiznání evidoval na příslušném osobním daňovém účtu žalobkyně. Žalobkyně o vrácení přeplatku nepožádala. Následně žalovaný přeplatek v celé uvedené výši rozúčtoval na další osobní daňové účty žalobkyně kvůli zvláštnímu rozpočtovému určení daně z hazardních her. Z tvrzení žalovaného jakož i z obsahu správního spisu se podává, že správce daně neevidoval na osobních daňových účtech žalobkyně žádné nedoplatky. O neexistenci relevantních nedoplatků tak mezi stranami v konečném důsledku nebylo v soudním řízení sporu. Předmětný přeplatek proto nemohl být použit ve smyslu § 154 odst. 2 daňového řádu na žádné nedoplatky žalobkyně na jejích osobních daňových účtech u žalovaného ani u jiného správce daně. Žalovaný pouze přeplatek rozúčtoval na jiné osobní daňové účty žalobkyně, na těchto účtech však nebyly žádné nedoplatky evidovány. Pokud žalovaný uváděl, že tak činil s ohledem na zvláštní rozpočtové určení daně z hazardních her, soud má za to, že zvláštní rozpočtové určení nenahrazuje podmínku existence nedoplatku, na který by bylo možné přeplatek započíst, a ničeho nemění na shora popsaných parametrech testu vratitelnosti přeplatku.

45. Závěr soudu, že přeplatek nebyl započten na žádný nedoplatek žalobkyně, ostatně potvrzuje i skutečnost, že žalovaný po zrušení dodatečného platebního výměru vrátil žalobkyni celou částku ve výši 28 363 600 Kč (tj. uhrazenou daň z hazardních her dle řádného daňového přiznání ve výši 28 087 600 Kč a rozdíl mezi touto daní a daní nepravomocně doměřenou ve výši 276 000 Kč).

46. Z uvedených důvodů má soud za to, že přeplatek vzniklý v důsledku samodoměření daně žalobkyní podáním dodatečného daňového přiznání byl přeplatkem vratitelným. Ostatně ani žalovaný, oproti napadenému rozhodnutí, se ve svém vyjádření k žalobě nevyjadřuje k tomu, zda šlo o přeplatek vratitelný či nikoliv, hovoří pouze o přeplatku. Zároveň však žalovaný uvádí, že i v případě, že by tento přeplatek byl vratitelný, žalovaný neměl povinnost ho vrátit z úřední povinnosti. Sám tedy zpochybňuje svá tvrzení uvedená v napadeném rozhodnutí, dle kterých podáním dodatečného daňového přiznání vznikl přeplatek nevratitelný. V tomto směru tedy soud musel závěry žalovaného vyslovené v napadeném rozhodnutí korigovat.

47. Nezákonnost závěru žalovaného o nevratitelnosti přeplatku však ještě sama o sobě ke zrušení napadeného rozhodnutí vést nemohla. Mezi stranami totiž bylo sporným, zda měl žalovaný povinnost vrátit vratitelný přeplatek žalobkyni z úřední povinnosti, jak namítá žalobkyně, či zda podmínkou jeho vrácení a tedy podmínkou vzniku práva na úrok z pozdního vrácení vratitelného přeplatku byla její žádost.

48. Situace, při kterých je správce daně povinen vrátit vratitelný přeplatek daňovému subjektu, aniž by byl daňový subjekt nucen podat žádost o vrácení takového přeplatku, jsou upraveny v § 155b odst. 3, 4 a 5 daňového řádu. V posuzované věci připadá v úvahu aplikace pouze odstavce 4, neboť ostatní ustanovení na posuzovanou problematiku již na první pohled nedopadají (odstavec 3 předmětného ustanovení se vztahuje k povinnosti správce daně vrátit vratitelný přeplatek v případě, kdy přeplatek vznikne jako důsledek stanovení daňového odpočtu; odstavec 5 potom upravuje situaci vzniku přeplatku v důsledku neoprávněného vymáhání).

49. Dle § 155b odst. 4 písm. a) daňového řádu je správce daně povinen vrátit přeplatek bez žádosti v případě, kdy přeplatek vznikl jako důsledek nezákonného rozhodnutí správce daně o stanovení daně. V posuzovaném případě žalobkyně uhradila daň z hazardních her v souladu se zákonem na základě řádného daňového přiznání. Vratitelný přeplatek vznikl následně, jak sama žalobkyně ve své žádosti ze dne 25. 7. 2025 akcentovala, podáním dodatečného daňového přiznání. Žalobkyně tedy daň nehradila na základě žádného rozhodnutí žalovaného, neboť vzniku přeplatku zjevně nepředcházelo žádné rozhodnutí správce daně o stanovení daně, které by bylo následně zrušeno či prohlášeno za nicotné. Nezákonný postup správce daně spočívající ve vedení postupu k odstranění pochybnosti završený následným vydáním dodatečného platebního výměru, který byl následně zrušen, neměl na vznik přeplatku již žádný vliv, neboť okamžik vzniku přeplatku předcházel tomuto postupu žalovaného. Žalovaný proto neměl žádnou povinnost vrátit žalobkyni vratitelný přeplatek z úřední povinnosti, jak tvrdí žalobkyně, neboť vznik přeplatku nespadá pod situace upravené v § 155b odst. 3 až 5 daňového řádu.

50. Jedinou částkou, kterou žalobkyně hradila na základě nezákonného postupu správce daně, byla úhrada částky rozdílu mezi daní původně uhrazenou k řádnému daňovému přiznání a částkou daně doměřenou dle dodatečného platebního výměru ve výši 276 000 Kč. Tu však žalobkyně uhradila dobrovolně sama na základě jejího podnikatelského rozhodnutí ještě před datem její náhradní splatnosti, resp. dokonce ještě před vydáním dodatečného platebního výměru. Tuto částku by jí přitom podle shora připomínaného § 155 odst. 3 písm. b) daňového řádu správce daně nevrátil ani v případě, kdy by žalobkyně o její vrácení požádala.

51. S ohledem na uvedené soud uzavírá, že podáním dodatečného daňového přiznání, resp. doměřením daně dle něj, vznikl žalobkyni vratitelný přeplatek, který se vrací pouze na žádost daňového subjektu. Bylo proto právě a jenom na žalobkyni, aby o vrácení vratitelného přeplatku žalovaného požádala, a to kdykoli po vzniku vratitelného přeplatku.

52. Ze žaloby ani ze správního spisu však nevyplývá, že by žalobkyně o vrácení vratitelného přeplatku žalovaného skutečně požádala. Žalobkyně sice v žalobě uvádí, že v průvodním dopise k dodatečnému daňovému přiznání výslovně upozornila žalovaného na vznik vratitelného přeplatku, toto tvrzení však není pravdivé. Žalobkyně v průvodním dopise pouze stručně uvádí, že jí podáním dodatečného daňového přiznání vznikl přeplatek. Nikterak v něm nerozvádí, že by se snad mělo jednat o přeplatek vratitelný. Nadto dopis ani neobsahuje výslovnou žádost žalobkyně o vrácení (vratitelného) přeplatku, přičemž ani ze znění průvodního dopisu nelze vyvodit, že žalobkyně chce přeplatek vrátit na svůj bankovní účet. Žalobkyně se k vrácení přeplatku vyjádřila až po zrušení dodatečného platebního výměru Odvolacím finančním ředitelstvím, kdy požádala žalovaného o ponechání přeplatku na svém osobním daňovém účtu.

53. Pokud žalobkyně v souvislosti s povinností žalovaného vrátit přeplatek včetně úroku i bez její výslovné žádosti odkazovala na rozhodnutí NSS ze dne 9. 10. 2023, čj. 1 Afs 140/2022 - 49, soud uvádí, že v daném rozhodnutí vyslovené závěry nejsou aplikovatelné na nyní projednávanou věc. V uvedeném rozhodnutí NSS řešil otázku, zda je správce daně povinen vyplatit daňovému subjektu z úřední povinnosti vratitelný přeplatek v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně z úřední povinnosti podle § 254 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2020, který však byl daňovému subjektu přiznán samostatným rozhodnutím správce daně. V případě řešeném NSS daňový subjekt plnil na základě dodatečného platebního výměru, který nabyl právní moci, a následně byl zrušen až v rámci soudního přezkumu. V návaznosti na zrušení dodatečného platebního výměru soudem potom správce daně svým rozhodnutím přiznal daňovému subjektu úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu. NSS vyvodil, že správce daně je povinen daňovému subjektu vrátit takto přiznaný úrok z neoprávněného jednání i bez žádosti v souladu s § 155b odst. 4 daňového řádu, přičemž lhůta k vrácení úroku počíná běžet vydáním rozhodnutí o přiznání úroku. V nyní posuzované věci však dodatečný platební výměr nikdy nenabyl právní moci, pročež žalobkyni v souvislosti s ním nevznikl přeplatek. Na postup žalovaného v kontextu § 253a daňového řádu tak tyto skutečnosti neměly vliv. Z těchto důvodů není uvedené rozhodnutí na projednávanou věc aplikovatelné. K úroku dle § 254 daňového řádu pak viz dále.

54. Na základě shora uvedeného proto soud uzavřel, že žalobkyni vznikl podáním dodatečného daňového přiznání, resp. doměřením daně na jeho základě, vratitelný přeplatek, který byl žalovaný povinen vrátit pouze k žádosti žalobkyně. Není tak správný názor žalobkyně, že přeplatek nebyl vrácen z důvodu nezákonného postupu správce daně spočívajícího ve vydání dodatečného platebního výměru. Bylo pouze a jenom v dispozici žalobkyně, aby o vrácení vratitelného přeplatku požádala. Žalobkyně spolu s podáním dodatečného daňového přiznání dne 23. 4. 2024 o vrácení vratitelného přeplatku nepožádala, pročež se žalovaný nemohl ke dni 23. 4. 2024 ocitnout v prodlení s jeho vrácením. Vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl v prodlení s vrácením přeplatku žalobkyni, nikdy nezačal nabíhat ani úrok z vratitelného přeplatku. K úroku dle § 254 daňového řádu 55. Stěžejní část argumentace uvedená v žalobě spočívá v tvrzení, že žalobkyni vznikl nárok na úrok podle § 254 daňového řádu, přičemž žalovaný se k této námitce alespoň okrajově vyjádřil ve svém vyjádření k podané žalobě. Soud proto alespoň stručně a nad rámec nezbytného odůvodnění k této problematice, která je v souladu s dříve uvedeným mimo předmět tohoto řízení vymezený žádostí žalobkyně ze dne 25. 7. 2025, předkládá následující postřehy.

56. Předně platí, že žalovaný se nárokem žalobkyně na úrok dle § 254 odst. 1 daňového řádu zabýval již ve svém dřívějším rozhodnutím vydaném o předchozí námitce podané žalobkyní. Soud se přitom ztotožňuje s jeho závěrem, že žalobkyni nemohl nárok na tento úrok vzniknout již proto, že se (dodatečným platebním výměrem) nesprávně stanovená daň nikdy nestala splatnou. V souladu s § 143 odst. 5 daňového řádu totiž náhradní splatnost doměřené daně a penále nastává teprve v návaznosti na právní moc dodatečného platebního výměru. V právní moci je rozhodnutí, které je účinné a proti kterému se nelze odvolat (viz § 103 odst. 1 daňového řádu). Žalobkyně podala proti dodatečnému platebnímu výměru včasné odvolání a dodatečný platební výměr byl Odvolacím finanční ředitelstvím zrušen a řízení bylo zastaveno. Z tohoto důvodu žalobkyni nikdy v důsledku vydání dodatečného platebního výměru a jeho následného zrušení nevznikl nárok na úrok z nesprávně stanovené daně dle § 254 daňového řádu. Soud v této souvislosti zdůrazňuje, že daň lze podle § 149 odst. 1 daňového řádu evidovat v evidenci daní až od okamžiku, kdy je stanovena pravomocně. Žalovaný proto nemohl doměřenou daň evidovat na osobním daňovém účtu žalobkyně a ta nemohla založit nedoplatek (optikou žalobkyně vzniklý nezákonně), jehož existence by snad vylučovala vrácení původního přeplatku (shodně viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 15 Af 10/2023 - 30, odst. 28). Tato rovina případu tak ve skutečnosti na vratitelnost přeplatku spojeného s podáním dodatečného daňového přiznání a na to, zda jej správce daně mohl vrátit jen na žádost nebo tak měl učinit z moci úřední, nemá žádný vliv.

57. Žalobkyně ostatně východiska, z nichž soud shora vycházel, v obecné rovině nezpochybňuje. Sama upozornila na rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2018, čj. 9 Afs 192/2017 - 37, dle kterého v případě, kdy daňový subjekt uhradí daň před splatností, mohl s částkou disponovat a požádat o její vrácení; nedojde proto k naplnění podmínek stanovených v § 254 daňového řádu. Pakliže žalobkyně argumentuje tím, že dané závěry se na ni nevztahují proto, že u ní došlo k úhradě daně na základě řádného daňového přiznání a vzniklý přeplatek jí nebyl vrácen v důsledku nesprávného postupu žalovaného spojeného s postupem k odstranění pochybností a vydáním dodatečného daňového výměru (nemohla tak s přeplatkem disponovat a úrok jí náleží), na výše uvedeném to nic nemění. Žalobkyně daň nehradila na základě dodatečného platebního výměru, nýbrž dobrovolně na základě řádného daňového přiznání. Žalobkyni pak vznikl vratitelný přeplatek v důsledku podání dodatečného daňového přiznání a žalobkyně s ním mohla disponovat. Bylo na ni, zda o vrácení přeplatku požádá či nikoli. K vrácení vratitelného přeplatku nedošlo pouze z důvodu, že žalobkyně o jeho vrácení nepožádala.

58. Použití § 254 daňového řádu žalobkyně dále opírala o závěry rozhodnutí NSS ze dne 31. 5. 2018, čj. 1 Afs 28/2018 - 29. Podle ní je nevrácení přeplatku daně obdobnou situací jako nevrácení nadměrného odpočtu. Pomine-li soud, že se NSS v tomto rozhodnutí vyjadřoval k jinému znění § 254 daňového řádu, ani zde žalobkyně svá tvrzení blíže nerozvedla. proto se i soud v tomto směru vyjadřuje pouze stručně. V uvedeném rozhodnutí NSS judikoval, že podle § 254 odst. 1 daňového řádu částka, která byla daňovým subjektem uhrazena, zahrnuje také částku nadměrného odpočtu, která mu v důsledku nezákonného postupu správce daně nebyla vyplacena. Daný závěr však nelze aplikovat v nyní řešeném případě, neboť, jak odůvodněno výše, žalobkyni nemohl vzniknout nárok na úrok dle § 254 daňového řádu v souvislosti s vydáním, resp. zrušením dodatečného platebního výměru.

V. Závěr a náklady řízení

59. S ohledem na vše shora uvedené soud uzavírá, že žalobkyni skutečně vznikl přeplatek ve výši 28 087 600 Kč, a to podáním dodatečného daňového přiznání. Jelikož správce daně neevidoval na osobních účtech žalobkyně žádné nedoplatky, jednalo se o přeplatek vratitelný, který bylo možné vrátit žalobkyni pouze na základě její žádosti. Žalobkyně však o vrácení vratitelného přeplatku spolu s podáním dodatečného daňového přiznání ani později nepožádala. Žalovaný proto nebyl povinen vratitelný přeplatek žalobkyni vrátit, naopak postupoval správně, pokud vratitelný poplatek ponechal na osobních daňových účtech žalobkyně. Důvodem pro nevrácení přeplatku proto nebyl nezákonný postup správce daně, jak tvrdila žalobkyně, ale skutečnost, že žalobkyně o vrácení vratitelného přeplatku správce daně nepožádala. Až po zrušení dodatečného platebního výměru žalobkyně požádala žalovaného, aby přeplatek ponechal na osobním daňovém účtu žalobkyně, což také žalovaný ve lhůtě učinil k započtení na předpis daně za jiné zdaňovací období. S vrácením vratitelného přeplatku se proto žalovaný nikdy nedostal do prodlení. Pokud se žalovaný nedostal do prodlení s vracením vratitelného přeplatku, nemohl ani začít běžet úrok z vratitelného přeplatku ve smyslu § 253a daňového řádu, kterého se žalobkyně domáhala.

60. Soud tudíž shledal žalobu nedůvodnou a v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. ji proto zamítl.

61. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. Žalobkyně v řízení neměla úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jakožto úspěšnému účastníku řízení náležela náhrada nákladů řízení, soud tuto náhradu nepřiznal, neboť mu nad rámec běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 29. července 2026 Mgr. Martin Lachmann v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.