18 Af 3/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Martina Lachmanna a soudců Jana Ferfeckého a Martina Bobáka ve věci žalobkyně: Apartman student s.r.o., IČO 27197921 sídlem Chemická 951, 148 00 Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2025, č. j. 4567/25/5200-11434-707700 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (napadené rozhodnutí), kterým žalovaný částečně změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (správce daně), a to dodatečné platební výměry z 31. 1. 2023, č. j. 623862/23/2011-52521-100396, č. j. 624904/23/2011-52521-100396 a č. j. 625223/23/2011-52521-100396 (dodatečné platební výměry), kterými byla žalobkyni doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období (ZO) 2016, 2017 a 2018 vyšší o částku celkem 1 547 930 Kč. Současně jí byla uložena zákonná povinnost uhradit penále celkem ve výši 255 721 Kč.

2. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně v rozhodných zdaňovacích obdobích bylo poskytování ubytování ve vysokoškolských kolejích, domovech mládeže. K doměření daně došlo na základě výsledků daňové kontroly daně z příjmů právnických osob zahájené Finančním úřadem pro Jihočeský kraj, Územním pracovištěm ve Strakonicích (rovněž jako správce daně) za ZO 2013 až 2020, zahájené dne 14. 12. 2021. Daňová kontrola vyústila v závěr o neuznání nákladů jako daňově účinných podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění (ZDP), a v navýšení základu daně o jejich výši: o u ZO 2016 o náklady ve výši 113 722 Kč dle faktur za služby od společnosti YARD a.s., IČO 61672262 (YARD), neboť žalobkyně neprokázala jejich faktické provedení ve fakturovaném rozsahu a ceně; v návaznosti na výsledky daňové kontroly za zdaňovací období 2013 a 2014 správce daně současně snížil odčitatelnou položku - daňovou ztrátu - uplatněnou v daňovém přiznání za ZO 2016 z částky 4 780 840 Kč na částku 3 793 540 Kč; o u ZO 2017 o náklady ve výši 601 995 Kč dle faktur za služby od společnosti TOP HOTELS GROUP a.s., IČO: 26443392 (TOP HOTELS), když žalobkyně neprokázala jejich faktické provedení ve fakturovaném rozsahu a ceně; v návaznosti na výsledky daňové kontroly za ZO 2013 a 2014 správce daně současně snížil odčitatelnou položku - daňovou ztrátu - uplatněnou v daňovém přiznání za ZO 2017 z částky 3 582 776 Kč na částku 815 452 Kč a o u ZO 2018 o 500 000 Kč pro porušení § 24 odst. 1 ZDP, neboť žalobkyně neprokázala daňovou účinnost smluvní pokuty, a dále pro porušení § 25 odst. 1 písm. w) ZDP ve spojení s § 24 odst. 2 písm. zi) ZDP o 1 544 494 Kč, protože žalobkyně neprokázala daňovou účinnost úroků ze zápůjček poskytnutých spojeným osobám. Rovněž i v tomto případě správce daně současně snížil odčitatelnou položku - daňovou ztrátu -uplatněnou v daňovém přiznání za ZO 2018 z částky 1 631 907 Kč na 0 Kč.

3. Po podaných odvoláních žalovaný v napadeném rozhodnutí tyto závěry částečně změnil a ve zbytku potvrdil. V případě služeb od společnosti YARD (ZO 2016) uzavřel, že ani po doplnění odvolacího řízení nebyla prokázána jejich faktická realizace; u služeb od společnosti TOP HOTELS (ZO 2017) se neprokázala jejich rozsah a hodnota, jakož ani vynaložení ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. V případě ZO 2018 žalovaný změnil pohled ohledně úhrady smluvní pokuty ve výši 500 000 Kč. Další změny u všech dodatečných platebních výměrů pak navazovaly na výsledek řízení ohledně ZO 2013 a 2014, pokud jde o výši daňové ztráty.

II. Obsah žaloby

4. Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou, v níž se domáhala jeho zrušení. Nejprve obecně namítla, že došlo k prekluzi lhůty pro stanovení daně.

5. Z věcného hlediska pak zdůraznila, že naplnila obvyklý a dostatečný důkazní standard pro prokázání daňových nákladů u plnění od YARD a TOP HOTELS. Poukázala na mantinely důkazního břemene dle § 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (daňový řád). Daňový subjekt nemusí tvrzené skutečnosti prokázat s absolutní jistotou, nýbrž toliko s dostatečnou mírou pravděpodobnosti. Žalobkyně řádně tvrdila a vysvětlila souvislost se zdanitelnými příjmy, předložila písemné důkazní prostředky prokazující její tvrzení a dané skutečnosti rovněž potvrdili vyslechnutí svědci. Věrohodnost důkazních prostředků předložených žalobkyní nebyla v daňovém řízení zpochybněna. Žalovaný přesto hodnotil podklady jako nedostatečné, aniž však vyvrátil váhu důkazních prostředků. Neprokázal tak existenci pochybností o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti předložených důkazních prostředků.

6. Dále žalobkyně rozporovala nesprávnou aplikaci doktríny esenciálních nákladů, ohledně níž měl žalovaný dojít k nepřezkoumatelným závěrům. Odkázala na svědecké výpovědi, které poskytnutí služeb přímo žalobkyni potvrdily (to vyplývá i z dalších důkazů - např. z úhrady služeb). Je nevyvratitelné, že služby byly poskytnuty, a proto měla být zmíněná doktrína použita.

7. V závěru žaloby namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, když žalovaný neodůvodnil tvrzenou neúčinnost nákladů. Rovněž nepřezkoumatelným je závěr, že poskytnuté důkazní prostředky a svědecké výpovědi nejsou dostatečné. Nepřezkoumatelnost je dána i stran závěru o údajném neprokázání zdanitelného plnění. Žalovaný se omezil jen na nepřípustnou paušalizaci svých závěrů, aniž uvedl, proč nejsou podklady nebo svědecké výpovědi dostačující a z čeho dovodil, že služby nebyly vůbec poskytnuty. Pokud žalobkyně správci daně předložila mnoho důkazních prostředků, bylo na něm, aby je vyhodnotil a případně sdělil své pochybnosti. Žalovaný však jednoznačně své důvody nekonkretizoval a neuvedl ani to, jakého nákladu se to týká. Nelze tak žalobkyni přičítat k tíži případné nevyvrácení pochybností správce daně (byť žalobkyně je přesvědčena, že náklady prokázala). Žalovaný se namísto popisu myšlenkových postupů u každého důkazu zvlášť omezil toliko na konstatování izolovaných zjištění a konečně skutkové závěry o neuznatelnosti nákladů bez uvedení bližšího zdůvodnění.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Připomněl dosavadní průběh řízení a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a správní spis. Nesouhlasil s tím, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí lhůty pro stanovení daně. V tomto směru upozornil na v nynější věci aplikovaný § 38r odst. 2 ZDP, jelikož žalobkyně vykázala v daňovém přiznání za ZO 2014 daňovou ztrátu. Dalším úkonem ovlivňujícím běh lhůty pak bylo ve smyslu § 148 odst. 3 daňového řádu zahájení daňové kontroly.

9. Žalovaný rovněž odmítl námitku nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. V napadeném rozhodnutí zdůvodnil svůj právní závěr, přehledně popsal a shrnul zjištěný skutkový stav ohledně dodavatelských společností YARD a TOP HOTELS. Správce daně unesl své důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, naopak žalobkyně ani v rámci doplnění odvolacího řízení neprokázala faktickou realizaci služeb ani daňovou účinnost jí uplatněných výdajů jiným způsobem; setrvala na svých původních tvrzeních. Volba důkazních prostředků pro prokázání jejích tvrzení je přitom zcela na ní, není povinností správce daně sdělovat daňovému subjektu, kterými důkazními prostředky lze soulad daňových dokladů se skutečností prokázat. Žalobkyně nepředložila důkazní prostředky dokládající činnost dodavatelů, resp. přijetí plnění v deklarovaném rozsahu a výši.

10. Jde-li o námitku týkající se důkazního standardu, tu žalobkyně shodně uplatnila již v odvolání, a žalovaný tak plně odkázal na příslušné části napadeného rozhodnutí, kde se s ní náležitě vypořádal. Shromážděné podklady, výpovědi svědků, vysvětlení žalobce o fungování spolupráce s deklarovanými dodavateli a zjištění správce daně neprokazují pro daňové řízení dostačující skutkovou verzi o přijetí fakturovaných plnění. Věrohodnost podkladů předložených žalobkyní byla v daňovém řízení kvalifikovaně zpochybněna, přičemž ani svědecké výpovědi a další důkazní prostředky předložené v odvolacím řízení bez dalšího neprokázaly, že sporná plnění skutečně realizovali dotčení dodavatelé v deklarovaném rozsahu. Žalobkyně tak nedodržela dostatečný důkazní standard k prokázání daňových nákladů, žalovaný na ni nekladl nepřiměřeně vysoké požadavky.

11. Rovněž otázku esenciálních nákladů již žalobkyně vznesla v odvolání a žalovaný se jí též zabýval. Připomněl, že požadavek na přiznání esenciálních nákladů neobstojí, pokud žalobkyně neprokázala, že k poskytnutí služeb od dodavatelů YARD a TOP HOTELS fakticky došlo a že výdaje byly skutečně vynaloženy. Pokud nebyla prokázána fakticita plnění (zejména od společnosti YARD), není možné minimálně nutné náklady určit. V případě služeb od TOP HOTELS panují pochybnosti ohledně rozsahu, hodnoty a způsobu provedení služeb (a to díky důkazní nouzi žalobkyně a nedostatečnosti rozpisu předloženého dodavatelem žalobkyně), ale též ohledně daňové účinnosti výdajů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Pokud žalobkyně neprokázala okolnosti svědčící daňové uznatelnosti konkrétního výdaje dle § 24 odst. 1 ZDP, není povinností správce daně bez dalšího přejít z dokazování na stanovení daně podle pomůcek a stanovit relevantní část výdajů objektivně minimálně nutných na pořízení existující služby. Dle rozšířeného senátu NSS nemůže být důvodem pro přechod na pomůcky samotné neprokázání splnění podmínek pro daňovou účinnost nákladů, ale jedině významné zatemnění účetnictví jak z pohledu celkového množství nedostatků v účetních zápisech, tak z celkového pohledu objemu zpochybněných transakcí. V případě nevyvrácených pochybností o uskutečnění tvrzených plnění by bylo absurdní k takových plněním automaticky uplatnit tzv. esenciální náklady.

IV. Posouzení věci soudem

12. Žalobu podala osoba k tomu oprávněná; učinila tak po vyčerpání řádných opravných prostředků a včas. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Ve věci samé soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, s čímž účastníci řízení souhlasili (souhlas žalobkyně byl presumován). Soud neshledal potřebu nařídit jednání ani pro potřeby dokazování, neboť pro posouzení důvodnosti žaloby postačovalo vyjít z podkladů založených ve správním spise, jímž není nutné samostatně dokazovat. Nebylo přitom třeba provést ani důkazy jiné; účastníci ostatně žádné takové důkazy nenavrhli.

14. Na tomto místě soud předesílá, že posuzovaná věc navazuje na jinou obdobnou věc žalobkyně, o které zdejší soud již rozhodl rozsudkem z 19. 11. 2025, č. j. 15 Af 4/2025 - 38. Žalobu zamítl. Byť šlo o jiné ZO (rok 2014) a náklady se týkaly služeb poskytnutých jinými dodavateli, jednalo se však o stejnou daňovou kontrolu a podstata věci byla totožná (uznatelnost výdajů dle § 24 odst. 1 ZDP a s tím spojená otázka unesení důkazního břemene). Tamější žaloba byla zároveň postavena na podkladě totožných námitek. Soud tak v nynější věci z uvedeného rozsudku ve své argumentaci vycházel; některé obecné závěry městského soudu ohledně ZO 2014 lze (se zohledněním rozdílných skutkových okolností) přenést i na nynější věc. IV.1 Napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci prekluzivní lhůty pro stanovení daně 15. Soud se musel nejprve zabývat namítanou prekluzí práva stanovit daň. Byť žalobkyně tuto námitku vznesla velmi obecně, soud se otázkou možného uplynutí prekluzivní lhůty musel tak či onak zabývat z úřední povinnosti.

16. V tomto směru je třeba nejprve připomenout, že obecně jsou běh a délka lhůty pro stanovení daně upraveny v § 148 daňového řádu. Jejím smyslem je v zájmu právní jistoty časově omezit možnost správce daně vyměřit či doměřit daň.

17. Podle § 148 odst. 1 daňového řádu platí, že daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. V § 148 odst. 2 daňového řádu je upraveno prodloužení prekluzivní lhůty, v odst. 3 její přerušení (tedy počátek běhu nové lhůty po učinění úkonů tam uvedených, např. zahájení daňové kontroly) a dle odst. 4 její stavení. Dále podle § 148 odst. 5 daňového řádu platí, že lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím deseti let od jejího počátku podle odstavce prvního. Uplynutím prekluzivní lhůty zaniká hmotné (majetkové) právo státu k vyměření (stanovení) daně a tomu odpovídající povinnost daňového subjektu tuto daň státu odvést.

18. Ustanovení § 38r odst. 2 ZDP pak upravuje zvláštní pravidlo pro konec lhůty pro stanovení daně pro případ uplatnění daňové ztráty. Stanoví, že lze-li uplatnit daňovou ztrátu nebo její část ve zdaňovacích obdobích následujících po zdaňovacím období, v němž daňová ztráta vznikla, jako položku odčitatelnou od základu daně, lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období, v němž daňová ztráta vznikla, tak i pro všechna zdaňovací období, za která lze tuto daňovou ztrátu nebo její část uplatnit, končí současně se lhůtou pro stanovení daně za poslední zdaňovací období, za které lze daňovou ztrátu nebo její část uplatnit.

19. V této věci jde o ZO 2016, 2017 a 2018. V případě roku 2016 nastal konec zdaňovacího období 31. 12. 2016, lhůta pro stanovení daně dle § 148 odst. 1 daňového řádu tak počala běžet dne 3. 4. 2017 a její konec by připadl na den 3. 4. 2020. Dále soud z daňového spisu seznal, že žalobkyně vykázala v daňovém přiznání za ZO 2014 daňovou ztrátu. Za použití § 38r odst. 2 ZDP mohla dle 34 odst. 1 ZDP uplatnit v letech 2015 až 2019, právě ZO 2019 je tak pro konec prekluzivní lhůty rozhodné. Je přitom lhostejné, zda daňový subjekt daňovou ztrátu zcela nebo zčásti v následujících zdaňovacích obdobích skutečně uplatní, ale toliko to, že tak vůbec může učinit [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z 13. 5. 2020, č. j. 8 Afs 58/2019 - 48, č. 4023/2020 Sb. NSS]. Lhůta pro stanovení daně za poslední ZO (zde rok 2019) počala běžet dne 1. 4. 2020 a skončila by dne 1. 4. 2023. Zahájení daňové kontroly (doručením oznámení o zahájení daňové kontroly) bylo dalším úkonem ovlivňujícím běh lhůty pro stanovení daně. Ta počala dle § 148 odst. 3 daňového řádu běžet od tohoto okamžiku znovu (tj. od 14. 12. 2021), přičemž konec lhůty by připadl na 13. 12. 2027 (znovu započala běžet ona delší lhůta dle § 38r odst. 2 ZDP; k tomu viz i rozsudek NSS z 25. 11. 2022, č. j. 10 Afs 453/2021 - 66). Konec délky desetileté prekluzivní lhůty dle § 148 odst. 5 daňového řádu připadá na 3. 4. 2027, tudíž k tomu datu by lhůta uplynula. Z výše uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí z 14. 2. 2025 bylo vydáno ve lhůtě pro stanovení daně.

20. Také v případě ZO 2017 je nutné aplikovat § 38r odst. 2 ZDP (viz výše). Lhůta pro stanovení daně počala dle § 148 odst. 3 daňového řádu zahájením daňové kontroly běžet od 14. 12. 2021 znovu a skončila by 13. 12. 2026.

21. Konečně, v případě ZO 2018 platí, že už jen lhůta pro stanovení daně dle § 148 odst. 1 daňového řádu by skončila až 1. 4. 2022. I zde by se nadto uplatnil § 38r odst. 2 ZDP, jenž konec lhůty posunul na 1. 4. 2023. Zahájením daňové kontroly počala od 14. 12. 2021 znovu a její konec pak připadl na den 15. 12. 2025. I v tomto případě tak bylo napadené rozhodnutí vydáno v rámci lhůty pro stanovení daně.

22. Soud tudíž nemohl předmětnou námitku shledat důvodnou. IV.2 Posouzení daňové uznatelnosti nákladů žalobkyně 23. Jádrem projednávané věci je otázka, zda žalobkyně splnila podmínky pro uplatnění nákladů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP, tedy zda jí takové náklady skutečně vznikly a zda v souladu s § 92 odst. 3 daňového řádu prokázala, že je tvrzeným způsobem vynaložila.

24. Současně soud považuje za důležité předeslat a zdůraznit (jak již ostatně obdobně konstatoval v bodě 47 rozsudku 15 Af 4/2025), že žalobkyně i v nynější žalobě vznesla námitky co do obsahu velmi podobné těm odvolacím. Byť v žalobě svou argumentaci dále rozvedla (zejména o odkazy na judikaturu), setrvala převážně v obecné rovině, aniž konkrétněji reagovala na zjištění a závěry daňových orgánů. Soud se tak s nimi vypořádal v obdobně obecné rovině. Pro úplnost pak dodává, že se s ohledem na dispoziční zásadu ovládající tento typ soudního řízení nezabýval závěry daňových orgánů ve vztahu ke ZO 2018, tj. daňové účinnosti úroků ze zápůjček poskytnutých spojeným osobám, jelikož žalobkyně proti tomuto kontrolnímu zjištění nebrojila ani v odvolání, ani v žalobě. Žalobní námitky vztáhla jen k plněním od YARD a TOP HOTELS (viz bod 2.1. žaloby in fine).

25. V souvislosti s námitkami týkajícími se unesení důkazního břemene, hodnocení důkazů a nepřiměřeného důkazního standardu žalobkyně namítala rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Pomine-li soud, že i tuto námitku vznášela ve značně obecné rovině, zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným neshledal. Žalovaný v bodech 40 až 62 napadeného rozhodnutí náležitě popsal zjištěný skutkový stav a následně rovněž shrnul svá zjištění týkající se dodavatelů YARD a TOP HOTELS. Nelze hovořit o nepřípustné paušalizaci. Není rovněž pravdou, že on, resp. předtím správce daně neodůvodnili, proč příslušné dokumenty (pokud už nějaké žalobkyně předložila) a svědecké výpovědi nepostačují k prokázání jejích daňových tvrzení. Žalovaný se napříč odůvodněním napadeného rozhodnutí věnoval hodnocení jednotlivých dokumentů i dalších důkazních prostředků a vždy (s jednou dílčí výjimkou; viz níže) popsal, proč má za to, že služby nebyly vůbec poskytnuty, resp. že nebyl prokázán jejich rozsah a výše, resp. že neprokázaly uznatelnost výdajů (nákladů) dle § 24 odst. 1 ZDP. Žalovaný se zabýval všemi důkazy a vyhodnotil je ještě přezkoumatelně. Soud k tomu dodává, že v tomto případě neshledává problematickým, pokud žalovaný v odůvodnění v podrobnostech odkazoval na své dřívější závěry v seznámeních v odvolacím řízení, jež znovu doslovně neopakoval. Podle soudu je z napadeného rozhodnutí dostatečně zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. V návaznosti na to soud nemohl přisvědčit ani argumentaci žalobkyně, že žalovaný neuvedl důvody, proč hodnotil dotčené náklady jako neúčinné.

26. Nyní k samotné podstatě věci. a) obecně k rozložení důkazního břemene 27. S ohledem na obsah žalobních námitek soud úvodem považuje za vhodné připomenout východiska pro rozložení důkazního břemene. Podle § 24 odst. 1 věty první ZDP platí, že výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně se odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Je to tedy nepochybně poplatník, kdo prokazuje existenci a výši výdajů snižujících základ daně (daňově účinných výdajů). V souladu s § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Z četné judikatury NSS v této souvislosti vyplývá, že daňový subjekt primárně prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy (např. rozsudky NSS z 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, č. 1572/2008 Sb. NSS a z 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008 - 86). Nicméně existence (byť i formálně bezvadných) účetních dokladů, tj. například pokladních dokladů či faktur, sama o sobě ještě zpravidla neprokazuje, že operace, která je jejich předmětem, se uskutečnila deklarovaným způsobem (srov. rozsudky NSS z 31. 12. 2008, č. j. 8 Afs 54/2008 - 68, či z 28. 2. 2006, č. j. 7 Afs 132/2004 - 99).

28. Správce daně může vyjádřit důvodné pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti dokladů zachycených v účetnictví, či jiných povinných záznamů. V tomto ohledu jej tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti svých pochyb podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, dle kterého správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem (srov. též již výše uvedené rozsudky 2 Afs 24/2007 a 9 Afs 30/2008). Jestliže správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví, případně aby svá tvrzení korigoval. Jinými slovy, poté co správce daně důvodně zpochybnil prvotně tvrzené skutečnosti, leželo opětovně důkazní břemeno na žalobkyni a bylo na ni, aby vyvrátila pochybnosti správce daně a prokázala faktické vynaložení výdajů, resp. jejich vynaložení v deklarovaném rozsahu a hodnotě.

29. Je to ostatně žalobkyně, kdo si nárokuje daňové uznání výdajů. Proto je naprosto logické, že musí prokázat jejich faktické uskutečnění, resp. prokázat, že jde o náklady daňově uznatelné. Daňový subjekt přitom nese důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, že předmětný výdaj (náklad) v daném zdaňovacím období skutečně vynaložil a že tento výdaj souvisí s dosažením, zajištěním a udržením příjmů (rozsudek NSS z 10. 2. 2005, č. j. 2 Afs 90/2004 - 70, č. 794/2006 Sb. NSS). Žalovaný již v napadeném rozhodnutí příhodně upozornil i na to, že daňový subjekt musí prokázat nejen to, že došlo k transakci, v jejímž rámci byl daný výdaj vynaložen a že se tak stalo za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů, ale i to, že k tomu došlo v tvrzeném rozsahu a za úhradu odpovídající ceně uvedené v daňových dokladech (rozsudek NSS z 20. 9. 2017, č. j. 6 Afs 34/2017 - 71). Sporné skutečnosti daňový subjekt zpravidla prokazuje jinými důkazními prostředky než účetními doklady (rozsudek NSS z 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73).

30. Správce daně v průběhu daňové kontroly požádal žalobkyni dne 13. 4. 2022 a 5. 5. 2022 o zaslání kopií vybraných dokladů. Na to reagovala žalobkyně podáními z 16. 5. 2022 a z 17. 5. 2022. Pochybnosti správce daně vzniklé vyhodnocením předložených dokladů jsou obsahem výzvy k prokázání skutečností z 27. 6. 2022 (výzva k prokázání skutečností), na kterou žalobkyně reagovala 4. 8. 2022 (odpověď na výzvu k prokázání skutečností). Žalovaný pak opakovaně seznámil žalobkyni se zjištěnými skutečnostmi a svými závěry v odvolacím řízení a umožnil jí reagovat, přičemž ta rovněž předkládala důkazní prostředky, k nimž se žalovaný vyjádřil.

31. Ze správního spisu přitom vyplývá, že správce daně ve výzvě k prokázání skutečností, potažmo žalovaný v obou seznámeních žalobkyni podrobně zpravil o tom, které pochybnosti na straně daňových orgánů přetrvávají; současně tyto pochybnosti dostatečným způsobem formuloval. Žalobkyně tak byla obeznámena s tím, v jakém směru neunesla důkazní břemeno. Nebylo však úlohou žalovaného, aby žalobkyni podal vyčerpávající popis toho, jaké důkazní prostředky má navrhovat, aby unesla své důkazní břemeno. Žalovaný není povinen žalobkyni sdělovat, kterými důkazními prostředky může případně soulad daňových dokladů se skutečností prokázat; tato volba či úvaha je čistě na ni.

32. Pokud žalobkyně nedisponuje náležitou dokumentací, jež by pochyby správce daně rozptýlila, sama se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene, není-li schopna předložit takové důkazní prostředky, které by dokladovaly činnost dodavatelů. Bylo tedy povinností žalobkyně zajistit si důkazy, kterými by věrohodně prokázala svá tvrzení. Neopodstatněná je v tomto kontextu námitka, že žalobkyně předložila důkazní prostředky, které jsou v praxi obvyklé. Obecný a paušální poukaz na obvyklost důkazních prostředků sám o sobě nestačí, neboť důkazní prostředky musí být především způsobilé prokázat tvrzení daňového subjektu; to se však v případě žalobkyně nestalo. Žalobkyně ostatně blíže nerozvedla, proč má tyto doklady za v praxi obvyklé.

33. Obdobným směrem žalobkyně bez bližšího upřesnění namítala, že v rámci myslitelných mantinelů důkazního standardu řádně vysvětlila souvislost sporných nákladů se zdanitelnými příjmy a současně předložila písemné důkazní prostředky, které prokázaly její tvrzení; svědci podle ní rovněž potvrdili jí tvrzené skutečnosti, přičemž věrohodnost důkazních prostředků nebyla v daňovém řízení zpochybněna. Ani v tomto ohledu žalobkyně nepřekročila rámec odvolacích námitek, s nimiž se žalovaný již vypořádal (viz zejména shrnující bod 63 a násl. napadeného rozhodnutí). Jakkoli žalobkyni nic nebrání, aby v rámci žaloby jen zopakovala své argumenty vyjádřené v předchozím průběhu řízení, musí vzít v úvahu, že žalobou napadá právě rozhodnutí odvolacího orgánu. Žalobní body se musí vztahovat právě k obsahu napadeného rozhodnutí, případně k postupu žalovaného při vydání napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek NSS z 20. 11. 2013, č. j. 4 As 78/2012 - 125). Pokud žalobkyně dostatečně nereagovala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, soud pak nemusí hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl žalovaný (srov. rozsudek NSS z 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013 - 128).

34. Jde-li tedy o námitku, že by snad žalovaný po žalobkyni vyžadoval nadměrně vysoký důkazní standard, soud připouští, že „důkazní povinnost daňového subjektu nedosahuje povinnosti prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti a se zohledněním času uplynulého od doby, kdy prokazované skutečnosti nastaly“ (např. rozsudek NSS z 16. 1. 2020, č. j. 8 Afs 23/2018 - 37). To ovšem žalovaný nezpochybňoval. Uzavřel že věrohodnost podkladů předložených žalobkyní v daňovém/odvolacím řízení byla „kvalifikovaně zpochybněna, přičemž nedostatečná vypovídací schopnost předložených důkazních prostředků nebyla zhojena ani nekonkrétními výpověďmi svědků, když ani svědecké výpovědi bez dalšího neprokazují, že sporná plnění skutečně realizovali deklarovaní dodavatelé v deklarovaném rozsahu“ (bod 68 napadeného rozhodnutí). V navazujícím bodě uzavřel, že „odvolatel nepřípustně zaměňuje důkazní nouzi, v níž se ocitl při prokazování svých tvrzení, s vyžadováním nadměrného důkazního standardu ze strany správce daně/odvolacího orgánu (…).“ S tímto se soud plně ztotožňuje: pokud shromážděné důkazní prostředky neprokazují, že k posuzovaným plněním došlo tak, jak bylo tvrzeno, nelze dovodit, že by byl po žalobkyni požadován vysoký důkazní standard, který by vylučoval, aby žalobkyně unesla důkazní břemeno. b) ZO 2016 35. Pokud jde o ZO 2016, správce daně shledal pochybnosti ohledně zaúčtovaného nákladu od společnosti YARD ve výši 113 721,59 Kč. Je třeba zdůraznit, že žalobkyně v odpovědích z 16. a 17. 5. 2022 správci daně nedoložila stran tohoto nákladu ani vlastní daňový doklad (k ZO 2016 doložila toliko daňový doklad od advokátní kanceláře a mandátní smlouvu bez dalšího komentáře). K dotčeným službám od YARD se rovněž nijak nevyjádřila. V odpovědi na výzvu k odstranění pochybností pak bez dalšího předložila prezenční listinu z 12. 11. 2016 s podpisy 132 osob; shodnou listinu předložila i k doplnění odvolání. V něm uvedla, že je z ní zřejmé, že šlo o propagační akci pro cizí státní příslušníky, tj. cílovou skupinu její podnikatelské činnosti. Dále bylo na návrh žalobkyně stran služeb od dodavatele YARD odvolací řízení doplněno o svědeckou výpověď Ing. M. V. (Ing. V.), který v roce 2016 dle svého tvrzení s YARD spolupracoval. Svědek na dotazy správce daně uvedl, že YARD pro žalobkyni služby v roce 2016 vykonávala. K jejich specifikaci velmi vágně popsal, že si myslí, že šlo o prezentaci pro zahraniční studenty – jednalo se o pronájem prostorů, ubytování a catering. Svědek však neznal bližší podrobnosti a ani řádově výši vyfakturovaných částek. Zmínil též, že s nikým zastupujícím žalobkyni nejednal. Ing. V. dále správci daně přislíbil, že mu do 30. 6. 2023 zašle fakturu vystavenou pro žalobkyni, tu však daňovým orgánům nedoložil.

36. Žalovaný v seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvě k vyjádření se v rámci odvolacího řízení z 3. 7. 2024 (seznámení č. 1) konstatoval, že ani svědecká výpověď Ing. V. ve spojení s doloženou prezenční listinou není s to prokázat, že v případě nákladů vůči YARD šlo o náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Žalobkyně v návaznosti na to ve svém vyjádření z 31. 7. 2024 uvedla, že oslovila dodavatele YARD, aby přímo žalovanému poskytl konkrétní soupis fakturovaných služeb (ten však nic nezaslal, pozn. soudu). K prezenční listině uvedla, že šlo o banket pro stávající studenty a potenciální zájemce s plánovaným počtem 150 hostů. V souvislosti s tím žalobkyně později předložila faktury vystavené několika z prezenční listiny vybraným klientům, jež spárovala s výpisy z účtu, obsahujícími úhrady těchto osob. Dle žalobkyně svědecká výpověď Ing. V. potvrdila, že služby byly poskytnuty. Žalovaný následně v druhém seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvě k vyjádření z 18. 9. 2024 (seznámení č. 2) uzavřel, že ani dodatečně doložené důkazní prostředky (faktury a bankovní výpisy) nesvědčí o realizaci služeb v rozsahu a ceně fakturovaného plnění, když sice tyto doklady byly navázány na prezenční listinu, ale ta sama o sobě není způsobilá prokázat, že šlo o daňově účinný náklad dle § 24 odst. 1 ZDP. Žalobkyně k tomu ve svém druhém vyjádření z 29. 10. 2024 nic nového neuvedla a nepředložila. Setrvala na tom, že v odvolacím řízení důkazní prostředky stran služeb od YARD předložila.

37. Soud nejprve ve shodě s žalovaným zdůrazňuje, že žalobkyně v tomto případě ve skutečnosti neunesla už prvotní důkazní břemeno, když ona ani zástupce YARD nepředložili příslušný daňový doklad. K prokázání tohoto nákladu žalobkyně namísto toho původně předložila jen prezenční listinu. Posléze navrhla svědeckou výpověď a předložila faktury vystavené 18 Af10 3/2025 svým klientům, s nimiž spárovala výpisy z účtu. Jak ovšem příhodně uzavřel žalovaný, tyto důkazní prostředky nejsou způsobilé faktické uskutečnění této transakce tvrzeným způsobem doložit. Prezenční listina a bankovní výpisy sice mohou obecně vypovídat o tom, že žalobkyně nějaké akce pro své klienty uspořádala, nijak z nich ovšem nevyplývá, jak se tato konkrétní akce vztahuje k příslušnému nákladu, resp. jaká byla v tomto směru role jejího dodavatele YARD. Jinými slovy, tímto podkladem neprokázala, jaké služby konkrétně využila a v jaké výši. Stejně tak z toho není zřejmé, zda se jednalo o daňově účinné náklady, nebo např. neuznatelné náklady na reprezentaci [§ 25 odst. 1 písm. t) ZDP]. Rovněž svědecká výpověď nebyla s to tyto nejasnosti náležitě rozptýlit. Ač Ing. V. potvrdil poskytování služeb žalobkyni ze strany YARD spočívající v pronájmu a cateringu pro její klienty, učinil tak v dosti vágní rovině. Důkazní hodnotu jeho výpovědi snižuje též to, že sám s nikým od žalobkyně nejednal a nebyl schopen k poskytnutému plnění cokoli konkrétnějšího uvést. Jeho tvrzení tak nemohlo, i s ohledem na povahu (nízkou průkaznost) ostatních podkladů, náležitě objasnit faktické uskutečnění dané transakce právě v souvislosti s opakovaně zmiňovanou prezenční listinou, tím méně jeho přesnou podobu (rozsah), výši a daňovou uznatelnost. Nelze tak přisvědčit argumentaci žalobkyně, že by realizace jí tvrzené služby od společnosti YARD byla náležitě prokázána, a to ani přes doplnění dokazování.

38. Pouze na okraj soud dodává, že správní spis v podobě, ve které mu byl předložen, neobsahuje ani prvotní účetní záznam, ze kterého správce daně při zpochybnění plnění od počátku vycházel. Tato skutečnost však soudu v posouzení žalobních námitek nebránila, neboť jeho existenci nepovažoval za spornou – sama žalobkyně z existence účetního záznamu vychází a dovolává se daňové účinnosti s ním spojeného nákladu. c) ZO 2017 39. V případě ZO 2017 správce daně identifikoval dva daňové doklady od dodavatele TOP HOTELS v celkové výši 601 995 Kč za služby označené jako „banket“. Žalobkyně v podání z 16. 5. 2022 dotčené daňové doklady správci daně předložila. Uvádí se na nich, že mělo jít o „Stravné banketing“ a „Bankety – pronájem“. Blíže se žalobkyně k těmto službám nevyjádřila, v podání z 4. 8. 2022 pak předložila jen prezenční listinu akce datovanou jako 12.2017. Z ní však dle daňových orgánů nebylo zřejmé, jak s dotčenými fakturovanými službami souvisí (shodný seznam předložila i k odvolání, kde uvedla, že zjevně šlo o propagační akci, na níž byly potenciálním či stávajícím klientům prezentovány výhody jejího ubytování). Správce daně následně doplnil řízení o svědeckou výpověď Ing. V. D. (Ing. D.), který byl v roce 2017 předsedou představenstva dotčeného dodavatele. Ten vypověděl, že TOP HOTELS dle objednávek vykonávala v roce 2017 pro žalobkyni služby, se zástupci žalobkyně se ovšem nikdy osobně nesetkal. Na dotaz, zda může dané služby nějak specifikovat, uvedl, že služby odpovídají předloženým fakturám.

40. Žalovaný v seznámení č. 1 uzavřel, že ani doplnění odvolacího řízení o svědeckou výpověď Ing. D. neodstranilo pochybnosti žalovaného, jelikož tato svědecká výpověď byla velmi obecná, nic nevypovídající o tom, že tvrzené výdaje byly fakticky vynaloženy deklarovaným dodavatelem v rozsahu fakturovaného věcného plnění. Rovněž z ní nevyplynula souvislost s předloženou prezenční listinou. Na to žalobkyně uvedla, že dodavatel TOP HOTELS poskytl konkrétní soupis fakturovaných služeb, přičemž jejich poskytnutí svědecká výpověď Ing. D. potvrdila. K prezenční listině uvedla, že šlo opět o banket pro stávající studenty a potenciální zájemce s plánovaným počtem 300 hostů. Stejně jako u dodavatele 18 Af11 3/2025 YARD toto doplnila o spárované faktury vystavené pro některé účastníky s příslušnými bankovními výpisy a rozpis služeb zaslaný společnosti TOP HOTELS. V seznámení č. 2 ovšem žalovaný uzavřel, že ani tyto následně předložené důkazní prostředky samy o sobě nesvědčí o realizaci služeb v rozsahu fakturovaného věcného plnění. Byť některá jména žalobkyně navázala na faktury a bankovní výpisy, a předložila i rozpis služeb, nesvědčí to dle žalovaného o tom, že jako daňový náklad uplatněné služby byly poskytnuty v tvrzeném rozsahu a ceně a že jde o náklady ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Na to žalobkyně ve svém druhém vyjádření již blíže nereagovala.

41. Soud se ztotožňuje s žalovaným, že ani u plnění od společnosti TOP HOTELS nebyla důkazní situace o mnoho lepší. Byť lze mít faktické poskytnutí služeb ve smyslu předložených daňových dokladů obecně za prokázané (konkrétněji, než u dodavatele YARD), žalobkyně neprokázala jejich souvislost se zajištěním, dosažením či udržením zdanitelných příjmů. K tomu soud ještě dodává, že žalovaný označil za neprokázaný též skutečný rozsah a cenu služeb, nicméně pro takový závěr se nedostatečně vypořádal s předloženým rozpisem služeb ze strany TOP HOTELS (k tomu v seznámení č. 2 ani v napadeném rozhodnutí neuvedl nic konkrétního). Jelikož je však zřejmé, že zpochybňoval nejen rozsah a cenu transakcí, ale i vlastní daňovou účinnost těchto nákladů (viz i bod 71 napadeného rozhodnutí), tato skutečnost nemohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. I pokud by bylo možné mít za prokázané, že banket byl skutečně realizován, neplyne z předložených důkazních prostředků bez dalšího, že šlo o výdaj vynaložený na dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. Naopak jeho povaha může například nasvědčovat i nákladům na reprezentaci ve smyslu § 25 odst. 1 písm. t) ZDP, přičemž žalobkyně nepředložila dostatečné podklady umožňující učinit opačný závěr.

42. Není zřejmá konkrétní souvislost prokázaných služeb s prezenční listinou a k ní předloženými fakturami a výpisy z účtů. Přestože svědek spolupráci s žalobkyní potvrdil, o poskytnutých službách nad rámec dotčených podkladů neuvedl nic konkrétního a žádným způsobem ji neprovázal s předloženou prezenční listinou. Její souvislost s řešenými vyfakturovanými službami není dostatečně prokázána a ani v žalobě se s ohledem na míru konkrétnosti argumentace tento závěr nepodařil žalobkyni zpochybnit. d) shrnutí 43. Soud tudíž uzavírá, že se žalobkyni nepodařilo rozptýlit důvodné pochybnosti správce daně o jejích tvrzeních. Ani doplnění dokazování v odvolacím řízení nevedlo k náležitému prokázání faktického poskytnutí služeb, resp. přesného rozsahu a hodnoty plnění a především jejich vynaložení ve smyslu § 24 odst. 1 ZDP. Žalobkyně nepředložila dostatečné důkazní prostředky, neboť ty buď vypovídaly jen o obecných skutečnostech (svědecké výpovědi), nebo jejich vazba na uplatněné náklady nebyla dostatečně přímá (prezenční listiny). Pro dokreslení celé věci soud poukazuje i na přístup žalobkyně k celému řízení, kdy se například žádný její zástupce neúčastnil výslechů jí navržených svědků a kdy tak sama nevyužila práva klást jim otázky.

44. S výše uvedeným hodnocením důkazní situace není v rozporu ani judikatura, kterou žalobkyně v žalobě citovala. Žalobkyní odkazované rozsudky NSS byly ostatně žalovaným citovány v napadeném rozhodnutí (za všechny srov. rozsudek z 18. 7. 2024, č. j. 7 Afs 70/2023 - 37). Pokud se daňový subjekt nesoucí důkazní břemeno dostane do důkazní nouze, jde to k jeho tíži (rozsudek NSS z 23. 3. 2022, č. j. 7 Afs 114/2020 - 29, bod 25). Na uvedeném 18 Af12 3/2025 nic nemění ani to, že od dotčených plnění uplynul již delší čas. Součástí podnikatelské činnosti je i shromažďování a uchovávání potřebných podkladů pro případ možné daňové kontroly. IV.3 Minimálně nutné (esenciální) náklady 45. V další části žaloby žalobkyně namítala, že žalovaný neaplikoval, resp. nesprávně aplikoval doktrínu esenciálních nákladů. S totožnou námitkou se již přitom žalovaný vypořádal v napadeném rozhodnutí; jeho závěry jsou i zde přezkoumatelné a založené na přiléhavé judikatuře NSS.

46. Žalovaný doktrínu esenciálních nákladů uchopil správně. Podle ní je výjimečně namístě uznat alespoň minimálně nutné náklady, které z povahy věci musely být vynaloženy pro realizaci deklarovaných výnosů (z dřívější judikatury k tomu např. rozsudek NSS z 19. 12. 2019, č. j. 5 Afs 169/2019 - 43). Rozšířený senát NSS pak v usnesení z 13. 2. 2024, č. j. 8 Afs 296/2020 - 133, 4581/2024 Sb. NSS, dosavadní judikaturu sjednotil tím způsobem, že je nutné odlišovat dvě různé otázky, resp. způsoby stanovení daně: pokud daňový subjekt prokáže, že deklarovaný výdaj (náklad) splňující podmínky § 24 odst. 1 ZDP musel být fakticky vynaložen, byť za jiných okolností a v jiné výši, nežli je uvedeno v účetnictví, je možné jej uznat za výdaj vynaložený v souladu s § 24 odst. 1 ZDP. Stále je ovšem na daňovém subjektu, aby prokázal, že musel minimálně výši finančních prostředků na pořízené zboží či služby skutečně vynaložit (musí korigovat svá původní tvrzení a ta náležitě prokázat). Nadále jde přitom o stanovení daně dokazováním, správce daně není povinen automaticky přejít na pomůcky. Důvodem pro přechod na pomůcky je dle rozšířeného senátu až významné zatemnění účetnictví – jak z pohledu celkového množství nedostatků v účetních zápisech, tak celkového objemu zpochybněných transakcí.

47. K zatemnění účetnictví v projednávané věci nedošlo a žalobkyně to ani netvrdí; sporné jsou v tomto případě ostatně jen tři případy vynaložení nákladů. Žalovaný tudíž nebyl povinen stanovit daň dle pomůcek a prokázání případných nutných nákladů bylo stále na žalobkyni. Soud k tomu dodává, že žalobkyně ve skutečnosti od počátku setrvala na týchž tvrzeních, jež nijak nekorigovala a relevantně též netvrdila, že určité minimální náklady musela nutně vynaložit pro uskutečnění konkrétních výnosů. Je tedy vůbec otázkou, zda lze v nynější věci o doktríně esenciálních nákladů pojmově hovořit. Zda jinými slovy nejde čistě o spor ohledně vyhodnocení důkazních prostředků (unesení důkazního břemene), u něhož nutně není relevantní, že snad nějaké náklady musely být pro dosažení zdanitelných výnosů vynaloženy a jde jen o to zjistit jejich výši.

48. V každém případě však platí závěr žalovaného, že aby mohly být v nyní projednávané věci posuzované náklady uznány jako daňově účinné, musela by žalobkyně prokázat nejen, že deklarované služby obdržela od deklarovaných dodavatelů a v deklarovaném rozsahu, nebo od jiných dodavatelů a v jiném konkrétním rozsahu, ale také to, že jde o náklady daňově účinné. K tomu v nezbytné míře nedošlo. Neunesení důkazního břemene žalobkyní nemohlo být samo o sobě důvodem pro stanovení daně dle pomůcek (bod 72 napadeného rozhodnutí).

V. Závěr a náklady řízení

49. Na základě shora uvedených skutečností soud neshledal žalobu důvodnou. Proto v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu výrokem I zamítl. 18 Af13 3/2025 50. Výroky o náhradě nákladů II a III jsou odůvodněny § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému pak žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u NSS, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá NSS. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet NSS lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 29. července 2026 Mgr. Martin Lachmann v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.