18 Co 194/2026

Plný text

USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a Mgr. Blanky Fauré ve věci žalobkyně: A. B. , narozená xxx bytem xxx xxx xxx, xxx xxx zastoupená advokátem xxx. O. K. sídlem xxx xxx, xxx Praha proti žalované: xxx xxx xxx sídlem xxx, xxx xxx xxx xxx, xxx xxx, Francouzská republika, jiné reg. č. xxx jednající v ČR prostřednictvím xxx - obchodní zastoupení, IČO: xxx sídlem xxx xxx, xxx Praha zastoupená advokátem xxx. A. Š. sídlem xxx xxx, xxx Praha o zaplacení částky 600 EUR , o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. září 2025, č. j. 8 C 81/2024-42, takto: Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění:

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 600 EUR (výrok I.). Současně žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 9 160 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak v řízení o žalobě, kterou se žalobkyně domáhá zaplacení částky 600 EUR žalobou podanou v režimu nařízení Rady (ES) č ․ 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (dále i jen Nařízení1). Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o přepravě, na základě které se žalovaná zavázala poskytnout žalobkyni leteckou přepravu z xxx do xxx s mezipřistáním v xxx. Po přistání na letišti v xxx bylo žalobkyni sděleno, že navazující letadlo do xxx je plné a let jí byl přesunut. Žalobkyně proto dosáhla cílové se zpožděním xxx hodin a xxx minut, čímž jí vznikl nárok na zaplacení částky 600 EUR podle Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení EHS 295/91 (dále jen Nařízení2). Žalovaná ani po výzvě neuhradila ničeho. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí, přičemž namítala promlčení nároku a že předmětný let xxx byl zpožděn z důvodu pozdního příletu letadla na rotaci letu, neboť došlo k selhání systému bezpečnostních kontrol zavazadel na letišti v xxx, jednalo se tedy o mimořádnou okolnost, která nespadá do působnosti leteckého dopravce.

3. Soud I. stupně rozhodl bez nařízení jednání ( čl. 5 odst. 1 Nařízení1 ), neboť žádná ze stran řízení nepožádala o jeho konání a soud zároveň neshledal, že by pro rozhodnutí ve věci bylo nutné jednání nařizovat. Po provedeném dokazování, které zahrnovalo též svědecké výpovědi, soud zjistil, že žalobkyni byla potvrzena rezervace na let provozovaný žalovanou na trase xxx – xxx – xxx ve dnech xxx – xxx, přičemž plánovaný přílet z xxx do xxx byl stanoven na xxx v xxx hodin a navazující let do xxx měl odletět v xxx hodin téhož dne. Let z xxx dorazil do xxx se zpožděním xxx minut. Minimální čas na přestup na letišti xxx xxx pro mezinárodní lety činí xxx minut. Žalobkyni byl následně odepřen vstup na palubu navazujícího spoje z xxx do xxx, neboť letadlo bylo již plné a let jí byl přesunut na xxx hodin téhož dne. Žalobkyně uplatnila svůj nárok u žalované v srpnu 2022 prostřednictvím svého právního zástupce. Žalovaná dne xxx přijetí požadavku potvrdila a následně jej odmítla s odůvodněním, že zpoždění letu z xxx bylo způsobeno mimořádnou okolností, kterou nemohla ovlivnit.

4. Soud I. stupně se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení, kterou neshledal důvodnou, neboť v řízení bylo prokázáno, že nárok byl žalobkyní uplatněn v srpnu 2022, tedy řádně a včas. Poté dospěl k závěru, že žalobkyni nebyl odepřen nástup na palubu navazujícího letu z xxx do xxx ve smyslu čl. 2 písm. j) Nařízení2, neboť z provedených důkazů jasně vyplynulo, že žalobkyně se k odletové bráně dostavila až poté, co byl proces boardingu ukončen a nástupní brána uzavřena. Podstatou odepření nástupu je rozhodnutí leteckého dopravce, který znemožní přepravu cestujícímu, jenž se k nástupu dostavil řádně, včas a splnil podmínky přepravy ( srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. C-321/11 ). Tak tomu však v dané věci nebylo, žalobkyně nebyla k nástupu na palubu aktivně odmítnuta dopravcem, ale dostavila se k odletové bráně již po jejím uzavření.

5. Soud I. stupně následně uzavřel, že je třeba hledět na celkové zpoždění žalobkyně v cílové destinaci xxx hodin a xxx minut, bez významu, jaká doba byla potřeba na přestup. Let z xxx do xxx s mezipřistáním v xxx je totiž nutné považovat za jediný let. Soud I. stupně rovněž přihlédl ke skutečnosti, že zaměstnanci žalované informovali žalobkyni o plné kapacitě navazujícího letu do xxx, jelikož došlo k přeprodeji letenek. Zároveň v řízení nebylo prokázáno, že by zpoždění bylo způsobeno mimořádnou okolností, spočívající v selhání systému odbavení zavazadel na letišti, která by měla za následek zbavení odpovědnosti leteckého dopravce za vzniklé zpoždění při dosažení cílové destinace. Z hlediska právního posouzení považoval soud I. stupně za klíčovou roli příčinné souvislosti mezi opožděným příletem a nemožností realizovat navazující přestup. Z výše uvedených důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, když se nový let z xxx do xxx uskutečnil až ve xxx hodin a byly tak naplněny podmínky pro vznik nároku na náhradu podle čl. 7 Nařízení2, neboť žalobkyně dosáhla cílové destinace s významným zpožděním.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení, kterou vypočetl na 9 160 Kč.

7. Žalovaná podala proti rozsudku včasné a přípustné odvolání, ve kterém se předně dovolávala práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, která byla porušena tím, že soud I. stupně rozhodl bez nařízení jednání. Podmínkou rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání je kromě souhlasu účastníků také to, aby všechny rozhodné skutečnosti vyplývaly z obsahu spisu, tj. z listinných důkazů předložených účastníky. Žalovaná mimo jiné v této souvislosti namítala, že Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. č. j. III. ÚS 2440/19, potvrdil, že soudní řízení je ovládáno zásadou projednací a zásadou ústnosti, přičemž bez nařízení jednání může soud výjimečně věc projednat a rozhodnout jen tehdy, pokud na základě účastníky předložených listin byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti.

8. Tyto závěry se aplikují i v režimu Nařízení o drobných nárocích, což vyplývá již z textu preambule zmíněného nařízení, neboť výslovně uvádí, že „Toto nařízení podporuje základní práva a zohledňuje zejména zásady, které uznává Listina základních práv Evropské unie. Soud by měl ctít právo na spravedlivý proces a rovněž zásadu sporného řízení, zejména rozhoduje-li o nezbytnosti ústního jednání a o způsobu a rozsahu potřebného dokazování.“ 9. Žalovaná též soudu I. stupně vytýkala, že si vyžádal spis vedený pod sp. zn. 4 C 55/2024 a z jeho obsahu, a to zejména ze svědeckých výpovědí, učinil rozhodná skutková zjištění. Obdobně soud vyhledal z vlastní iniciativy informaci o minimálním času nutném k přestupu na letišti xxx xxx. Tímto postupem z vlastní iniciativy provedl důkazy, které nevyplývaly z obsahu spisu a jejich provedení nenavrhl žádný z účastníků řízení, přičemž žalovaná nemohla na provedení důkazů reagovat. O provedení důkazů soud účastníky neinformoval, ani nezdůvodnil, proč shledal podmínky pro jejich provedení z vlastní iniciativy. Porušil tak princip rovnosti zbraní mezi účastníky. Byť by důkaz vyplýval ze spisu, soud by neměl účastníky zaskočit provedením takového nenavrhovaného důkazu, aniž by o tom účastníci řízení měli vědomí a mohli se vyjádřit. Namísto toho se soud nepřípustně odklonil od zásady projednací k zásadě vyšetřovací ve prospěch žalobkyně, čímž se odklonil od závěrů Ústavního a Nejvyššího soudu, které žalovaná dále citovala. Uzavřela, že se jedná o nezákonné důkazy, které neměly být vůbec provedeny.

10. Žalovaná dále namítala, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku existence mimořádné okolnosti, neboť k této otázce nebylo vedeno žádné dokazování. Pokud soud tuto otázku považoval za relevantní, měl o tom žalovanou poučit a vyzvat ji doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Tím, že tak neučinil, znemožnil žalované uplatnit její procesní obranu a porušil tím její právo na spravedlivý proces. Nelze proto žalované přičítat k tíži, že tyto mimořádné okolnosti neprokázala. Žalovaná se dále zabývala otázkou, zda žalobkyně měla dostatečný časový prostor na přestup, a zdůvodnila, že osmiminutové zpoždění při příletu do xxx nemělo na přestup vliv, což ostatně tvrdila i žalobkyně.

11. Žalovaná namítala i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou spatřovala mimo jiné v tom, že si rozsudek protiřečí v otázce, zda byl žalobkyni odepřen vstup do letadla. Dále se v rozsudku soud I. stupně zabýval minimálním požadovaným časem na přestup, aby uzavřel, že doba potřebná pro přestup je bezvýznamná. Žádný z účastníků přitom nenavrhoval zjišťování minimálního času na přestup. Soud se nevypořádal s návrhem žalované na provedení důkazu výpisem jejího z interního systému, z něhož by dovodil, že žalobkyni nemohl být odepřen vstup na palubu z důvodu plné kapacity letu, neboť u daného letu č. xxx ze dne xxx byla volná sedadla. Soud má přitom povinnost vyložit, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl. Obecná floskule, že soud z dalších důkazů nezjistil nic podstatného, neumnožuje ověřit, z jakého důvodu považoval soud důkazy za nepodstatné ( viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3197/2022 ). Především však soud I. stupně založil podstatnou část svých skutkových zjištění na základě provedeného dokazování v odlišném řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 55/2024, přičemž se dopustil výše uvedených pochybení. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že řízení bylo vedeno v režimu Nařízení1, podle jehož čl. 5 odst. 1 je řízení v zásadě písemné. Soud nařídí ústní jednání pouze tehdy, považuje-li to za nezbytné, nebo pokud o to strana požádá, přičemž soud může takovou žádost zamítnout, pokud má za to, že ústní jednání není pro spravedlivý průběh řízení nezbytné. V projednávané věci skutkový stav vyplynul z předložených listinných důkazů. Žalovaná navíc konání ústního jednání výslovně nenavrhovala. Postup soudu I. stupně tedy byl plně v souladu s procesními předpisy.

13. Pokud žalovaná rovněž namítala, že soud I. stupně nesprávně opřel svá skutková zjištění o poznatky získané ze spisu sp. zn. 4 C 55/2024, měla žalobkyně tuto námitku za nepodstatnou, neboť okolnosti rozhodné pro posouzení nároku – tedy přesné časy příletu prvního spoje, doba otevření dveří letadla, situace na letišti v xxx a okolnosti zmeškání navazujícího přípoje – jsou pro všechny cestující z těchto letů identické. V situaci, kdy soud rozhoduje o nárocích více cestujících ze stejného letu, je plně v souladu se zásadou procesní ekonomie (§ 6 o. s. ř.), aby soud vycházel z důkazů již jednou provedených a vyhodnocených v související věci. Opakované provádění totožných důkazů by vedlo k neúčelnému prodlužování řízení a zbytečnému zatěžování stran i soudu. Žalovaná navíc v odvolání nepředložila žádná nová skutková tvrzení, která by zjištění ze spisu 4 C 55/2024 vyvracela. Žalobkyně zdůrazňovala, že žalovaná byla účastníkem řízení i ve věci sp. zn. 4 C 55/2024, v němž se mohla ke všem důkazům vyjádřit. Skutečnost, že soud v odkázal na tato zjištění, nemůže být pro žalovanou žádným překvapivým krokem. Naopak, žalovaná si byla vědoma výsledků dokazování v paralelní věci. Soud I. stupně tedy postupoval správně, když s ohledem na provázanost případů využil poznatky z již skončeného řízení o identickém skutkovém ději. Takový postup zajišťuje jednotu rozhodování v obdobných věcech.

14. K námitce nesprávného posouzení existence mimořádné okolnosti ( spočívající v poruše systému kontroly zavazadel na letišti ) žalobkyně namítala, že žalovaná v odvolání nepředkládá žádná nová skutková tvrzení ani důkazy k těmto tvrzením, kterými by zjištění ze spisu sp. zn. 4 C 55/2024 vyvracela, ale omezuje se pouze na formální procesní kritiku.

15. Žalobkyně se dále vyjadřovala ohledně minimálního přestupního času, přičemž zejména uváděla, že případy, kterými žalovaná argumentovala, skutkově neodpovídají projednávanému případu. Žalobkyně se zaobírala doporučeným minimálním časem na přestup, který je pro letiště xxx xxx v Paříži stanovený na xxx hodinu a který nebyl dodržen. Od doporučeného času odlišovala časový úsek samotného přesunu, který zahrnuje čas potřebný k opuštění letadla a přesun k odbavovací přepážce navazujícího letu. Žalovaná tento úsek nesprávně startuje teoretickou možností opustit letadlo, avšak tento čas reálně odpovídá jen cestujícím na předních sedadlech. Proto je třeba počítat čas přesunu až od chvíle, kdy cestující opustí letadlo, což však nelze přesně určit. Proto jediná relevantní doba k přesunu je doporučený minimální čas na přestup.

16. Ohledně namítané nepřezkoumatelnosti žalobkyně vnímala námitky žalované jako účelové, neboť rozsudek obsahuje vše potřebné včetně uvedení, proč soud některé důkazy neprovedl, a vyjadřuje se i k času potřebnému pro přestup, mimořádným událostem a proč soud neshledal splnění liberačního důvodu. Žalovaná ve skutečnosti nezpochybňuje přezkoumatelnost, nýbrž nesouhlasí s právními závěry soudu, což však není důvodem pro zrušení rozsudku.

17. Závěrem žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

18. Odvolací soud k odvolání žalované přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž by bylo nutné nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. d] o. s. ř. ) Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

19. Dle čl. 5 odst. 1 Nařízení1 (nařízení č. 861/2007 o drobných nárocích) „evropské řízení o drobných nárocích je písemným řízením. Soud nařídí ústní jednání, pokud to pokládá za nutné nebo pokud o to některá ze stran požádá. Soud může takovou žádost zamítnout, má-li za to, že vzhledem k okolnostem případu je možné zajistit spravedlivý průběh řízení zjevně i bez ústního jednání. Zamítnutí se písemně zdůvodní. Zamítnutí není samostatně napadnutelné.“ 20. Dle čl. 7 odst. 1 Nařízení1 „do 30 dnů od obdržení odpovědi žalovaného nebo žalobce ve lhůtě stanovené v čl. 5 odst. 3 nebo 6 vydá soud rozhodnutí nebo a) si vyžádá od stran ve stanovené lhůtě nepřesahující 30 dnů další informace týkající se nároku; b) provede dokazování podle článku 9 nebo c) předvolá strany k ústnímu jednání, které se koná do 30 dnů od předvolání“.

21. Dle čl. 7 odst. 2 Nařízení1 „soud vydá rozhodnutí buď do 30 dnů od ústního jednání nebo po obdržení všech informací nezbytných pro vydání rozhodnutí. Rozhodnutí se doručí stranám v souladu s článkem 13“.

22. Dle čl. 9 odst. 1 Nařízení1 „soud určí způsob a rozsah dokazování, které je nezbytné pro vydání jeho rozhodnutí, v rámci platných pravidel přípustnosti důkazů . Soud může připustit dokazování prostřednictvím písemných výpovědí svědků, znalců nebo stran. Dále může připustit dokazování prostřednictvím videokonference nebo jiných komunikačních technologií, pokud jsou k dispozicí nezbytné technické prostředky“.

23. Dle čl. 9 odst. 2 Nařízení1 „soud může provést důkaz znaleckým posudkem nebo výpovědí svědků, pouze je-li to nutné pro vydání rozhodnutí. Soud přitom vezme v úvahu náklady“.

24. Dle čl. 9 odst. 3 Nařízení1 „soud použije nejjednodušší a nejméně náročný způsob dokazovaní“.

25. Dle čl. 19 Nařízení1 „nestanoví-li toto nařízení jinak, řídí se evropské řízení o drobných nárocích procesním právem členského státu, v němž řízení probíhá“.

26. Řízení o drobných nárocích je ovládáno procesní úpravou obsaženou v Nařízení1, která má aplikační přednost před úpravou obsaženou v o. s. ř., jež se aplikuje v rozsahu Nařízením1 neupraveném ( viz čl. 19 Nařízení1 ). Řízení o drobných nárocích vytváří zjednodušené a urychlené písemné řízení pro řešení případů s drobnými přeshraničními nároky. Specifika tohoto řízení snižují náklady a zaručují, že rozhodnutí učiněná v jedné zemi EU budou automaticky vykonatelná v zemi jiné. V prvotní fázi řízení zajišťuje efektivitu řízení povinnost používat předepsané formuláře i stanovení relativně krátkých lhůt. Jedná se tedy o řízení převážně písemné, kde podmínky pro nařízení jednání jsou upraveny v čl. 5 odst. 1 Nařízení1, přičemž tyto podmínky mají přednost před úpravou obsaženou v o. s. ř. Vnitrostátní procesní právo je nutné uplatňovat s přihlédnutím k cílům řízení, jak jsou stanoveny v 7 bodě preambule nařízení. Je třeba mít na paměti, že vnitrostátní procesní právo nejenže nesmí být uplatňováno v rozporu s evropským řízením o drobných nárocích, nýbrž musí být uplatňováno rovněž tak, aby se zlepšilo dosažení cílů samotného evropského řízení o drobných nárocích.

27. Podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Nařízení1 soud nařídí ústní jednání, pouze pokud se domnívá, že není možné vydat rozhodnutí na základě písemných důkazů, nebo pokud o to některá ze stran požádá a soud s tím souhlasí. Žalobkyně přitom v bodu 9.1 Formuláře A ( druhá strana listu č. 5 ) výslovně zvolila, že nepožaduje konání ústního jednání. Totožně se rozhodla žalovaná v bodu 3 Formuláře C ( na listu č. 15 ). Za tohoto stavu měl soud povinnost nařídit jednání pouze v případě, kdy by tento postup považoval za nutný. Otázku potřeby nařídit jednání je přitom třeba posuzovat dle čl. 7 odst. 1 Nařízení1, které soudu ukládá, aby po obdržení odpovědi účastníka řízení rozhodl (pokud již dle čl. 7 odst. 2 Nařízení1 obdržel všechny informace nezbytné pro vydání rozhodnutí) , zda je třeba provést dokazování nebo aby strany předvolal k potřebnému ústnímu jednání.

28. V projednávané věci založil soud I. stupně své rozhodnutí na konstatování, že klíčovou roli hraje příčinná souvislost mezi opožděným příletem a nemožností realizovat navazující přestup, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by toto zpoždění bylo způsobeno mimořádnou okolností. Existence mimořádné okolnosti je přitom věcí dokazování, přičemž právní úprava evropského řízení o drobných nárocích pouze nikterak nezbavuje soud jeho poučovací povinnosti obsažené v § 5, potažmo v § 118a o. s. ř. Nelze totiž upřednostnit písemný rychlý průběh řízení před řádným poučením té strany sporu, která je ohrožena procesním neúspěchem pro neunesení břemene tvrdit nebo prokazovat. V projednávané věci však právě k takovému pochybení došlo, když žalované je přičítáno k tíži, že neprokázala svá tvrzení o mimořádných událostech, ačkoli k jejich doložení nebyla vyzvána. Odvolací soud v této otázce tedy zdůrazňuje, že soud I. stupně nedošel na základě provedeného dokazování k závěru o tom, že byla prokázána absence mimořádných okolností (pročež by nebyl povinen poučovat účastníka, jemuž je zjištěný skutkový stav k neprospěchu, neboť by rozhodoval podle jednoznačně zjištěného skutkového stavu, a nikoliv na podkladu neunesení důkazního břemene ze strany účastníka – viz rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 ICdo 112/2019) , nýbrž založil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene žalovanou, aniž by ji předem poučil ať již při nařízeném jednání nebo písemnou výzvou o případných následcích. Tato povinnost koresponduje s článkem 12 odst. 2 Nařízení1, dle kterého „je-li to nezbytné, vyrozumí soud strany sporu o procesních otázkách“ .

29. Ohledně dokazování obsahem jiného soudního spisu je třeba přihlédnout k čl. 9 Nařízení1, který přikazuje soudu provádět dokazování nejjednodušším a nejméně náročným způsobem dle způsobu a rozsahu určeného soudem, přičemž důkaz znaleckým posudkem nebo výpovědí svědků může být proveden, pouze je-li to nutné pro vydání rozhodnutí. Zároveň z ustanovení vyplývá povinnost soudu při dokazování postupovat „v rámci platných pravidel přípustnosti důkazů“. Další pravidla dokazování vyplývají z § 120 a násl o. s. ř., který výše uvedená pravidla doplňuje.

30. V projednávané věci žalobkyně v bodu 8.2.2 Formuláře A navrhla provedení svědeckých výpovědí pro případ, že by bylo nařízeno jednání. Konkrétně zde jmenovala J. V., M. M., J. H. a Z. V.. Zároveň z obsahu spisu vyplývá, že obě strany sporu žádaly soud o odročení ústního jednání, neboť mezi nimi probíhá řízení o skutkově totožné věci pod sp. zn. 4 C 55/2024 ( viz podání na listech č. 31 a č. 37 ). Namísto provedení dokazování svědeckými výpověďmi v odst. 12 a násl. napadeného rozsudku soud I. stupně vyšel ze spisu vedeného pod sp. zn. 4 C 55/2024, z něhož přejal výpověď A. B., M. M., J. V. a J. H..

31. Třebaže pravidla dokazování jsou modifikovaná v důsledku požadavku efektivnosti je třeba zachovat základní zásadu dispoziční, dle které je výsostnou povinností účastníků, aby označili důkazy k prokázání svých tvrzení v každém sporu, přičemž soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy pouze v těch případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu (§ 120 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Soud I. stupně v tomto směru pochybil, když provedl důkaz obsahem jiného soudního spisu, ačkoliv provedení takového důkazu nebylo navrženo žádným z účastníků řízení a se tímto svým záměrem doplnit řízení je soud předem neseznámil. Uvedeným postupem se soud I. stupně odchýlil od pravidla vyjádřeného v § 120 odst. 1 o. s. ř. a současně narušil zásadu rovnosti účastníků, ve prospěch žalobkyně. Třebaže čl. 9 odst. 1 Nařízení1 stanoví, že „soud určí způsob a rozsah dokazování, které je nezbytné pro vydání jeho rozhodnutí“, je nutné interpretovat toto pravidlo tak, že soud si vybere z označených důkazů ty, které spolehlivě vypovídají o skutkové situaci a které lze nejefektivněji provést ( tedy např. pokud danou skutkovou okolnost prokazuje záznam, není třeba k jejímu objasnění vyslýchat svědka a za tímto účelem nařizovat jednání ), zároveň však čl. 9 odst. 1 dále stanoví, že je nutné postupovat „ v rámci platných pravidel přípustnosti důkazů“ , tedy dle § 120 a násl o. s. ř. Důkaz obsahem jiného soudního spisu byl tedy soudem I. stupně proveden vadně (tj. nebyl navržen, účastníci nebyli o jeho provedení vyrozuměni, soud z něj převzal zásadní skutková zjištění, žalovaná neměla možnost se k němu vyjádřit, pročež k takto učiněným zjištěním neměl soud I. stupně přihlížet.

32. Nejvyšší soud v této souvislosti v rozsudku ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2547/98, dospěl k závěru, že „podle § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, a tyto prostředky zákon vyjmenovává jen příkladmo. Obecně je důkazem každá skutečnost, která je způsobilá objasnit skutkový stav. Nelze tedy vyloučit, že soud činí zjištění z obsahu jiného soudního spisu, včetně tam učiněných svědeckých výpovědí. V takovém případě nejde ovšem o důkaz výslechem svědků ve smyslu § 126 o. s. ř., ale o důkaz spisem jako jiným důkazním prostředkem “. V intencích naposledy uvedené judikatury soud I. stupně rovněž pochybil, pokud nezohlednil, že v tamním řízení vypovídala v postavení svědkyně též žalobkyně, která v projednávané věci může být podrobena pouze účastnickému výslechu dle § 131 o.s.ř. Ustálená rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že pokud soud vyslechne osobu nesprávně jako svědka ve smyslu § 126 odst. 1 o. s. ř. (namísto režimu § 131 o. s. ř), jednak poskytne takové osobě nesprávné procesní poučení. Současně však při hodnocení jeho výpovědi bude její věrohodnosti přisuzovat jiný (větší) význam, než který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít. Za takové situace takto založená skutková zjištění soudu nebudou mít oporu v provedeném dokazování dle § 132 o. s. ř. ( viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1060/2021 ). Současně je třeba mít na paměti, že poznatky z provedeného dokazování slouží k ověření pravdivosti již sdělených tvrzení účastníka řízení. Účastnická výpověď neslouží k doplňování skutkových tvrzení.

33. Ve vztahu k dokazování lze rovněž dát za pravdu žalované, že pokud soud I. stupně učinil závěr o tom, že žalobkyně nebyla vpuštěna do letadla z důvodu jeho nedostatečné kapacity, bylo na místě se v této souvislosti vypořádat s navrhovaným důkazem – výpisem z interního systému, jehož provedení žalovaná navrhovala v podání ze dne 23. 8. 2024 ( na listu č. 29 ).

34. Výše popsané vady řízení před soudem I. stupně mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř.) a odůvodňují zrušení rozhodnutí soudu I. stupně i pro nedostatečné dokazování podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud po zrušení napadeného rozhodnutí postupoval dále v souladu s § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

35. Na soudu I. stupně nyní bude, aby v intencích výše uvedeného názoru odvolacího soudu provedl řádné dokazování a o věci znovu rozhodl. V novém rozhodnutí rozhodne soud i o všech nákladech řízení, včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 7. září 2026 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu